Právní prostor

Usnesení - Zásada ne bis in idem

ze dne 23. března 2011


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 23. 3. 2011
Zásada ne bis in idem


sp. zn./č. j.:
8 Tz 10/2011

Související legislativa ČR:
§ 11, § 223 zákona č. 141/1961 Sb.
zákon č. 200/1990 Sb.
čl. 4 sdělení č. 209/1992 Sb.


Právní věta:

Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na "totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku". Popisy skutkového stavu v obou řízeních tak představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě. Rozhodnutí o přestupcích podle zákona č. 200/1990 Sb. jsou přitom ve smyslu Úmluvy rovněž věcmi trestními.

Mgr. Michaela Ponížilová Kafková



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2011 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočka v Jihlavě ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 42 To 286/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 16/2010, takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 1 T 16/2010, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (nadále tr. zák.) a odsouzen podle § 238 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva měsíce. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že v obci V., okr. J., dne 9. listopadu 2009 v době kolem 17.45 hodin po otevření vstupních vrat u domu vnikl bez povolení uživatelky domu E. K. do průjezdu domu, který je součástí uzavřeného dvora, kde manipuloval se zde zaparkovaným osobním automobilem zn. Citroën Berlingo, přičemž byl na místě přistižen E. K. a její matkou M. K., k jejichž škodě se uvedeného jednání dopustil.

Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním. Z jeho podnětu Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 42 To 286/2010, podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek, v němž byl návrhem na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 12. 2. 2010, č. j. Zk 38/2010-5, spatřován trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák,, zastavil. Svůj postup odůvodnil odkazem na porušení zákazu dvojího souzení a potrestání, zakotveného v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného.

Namítal, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 223 odst. 1 tř. ř., § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. Připomněl, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že obviněný dne 9. 11. 2009 vnikl bez svolení uživatelky do uzavřeného dvora cizího domu s protiprávní motivací svého jednání, tj. s úmyslem naložit tam zaparkovaný osobní automobil, a byl při činu přistižen uživatelkou. Současně se z obsahu spisu podává, že obviněnému byla ve správním řízení uložena pokuta ve výši 3.000,- Kč za přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, kterého se dopustil tím, že "dne 9. 11. 2009 kolem 17.45 hod. v obci V. po otevření vstupních vrat domu vnikl bez povolení uživatelky domu E. K. do průjezdu objektu, kde neoprávněně manipuloval (připojováním tažného zařízení) se zde zaparkovaným osobním vozidlem zn. Citroën Berlingo, v držení výše jmenované".

Stěžovatel měl za to, že obviněný se jednání, v němž byl spatřován trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., dopustil z právního hlediska nezávisle na tom, že následně narušil občanské soužití jiným hrubým jednáním. Je tomu tak proto, že skutková podstata uvedeného trestného činu byla naplněna jednáním obviněného, které spočívalo výhradně v tom, že protiprávně vnikl do domu jiného. Kdyby byl obviněný přistižen ještě před tím, než vůbec začal manipulovat s vozidlem, byl by bez dalšího za uvedený trestný čin odpovědný.

Jednání obviněného, které vedlo k uložení pokuty za přestupek proti občanskému soužití, tedy za úmyslné narušení občanského soužití jiným hrubým jednáním, netvoří nedílnou součást jednání, které je významné z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu, jejíž znaky obviněný naplnil. Obviněný se vedle jednání, které bylo významné z hlediska trestního práva, dopustil dalšího jednání, které je relevantní jen z hlediska zákona o přestupcích. Tato jednání obviněného se v podstatných rysech neshodují a každé z nich směřovalo proti jinému chráněnému zájmu, a mělo tudíž i jiný následek. Zatímco v případě přestupku narušil občanské soužití tím, že namísto uplatnění svého práva cestou občanskoprávní žaloby na vydání věci, popř. na určení vlastnictví, svémocně manipuloval s předmětem sporu, v případě trestného činu porušování domovní svobody ve smyslu § 238 odst. 1 tr. zák. obviněný porušil zájem chráněný trestním zákonem, tzn. svobodu obydlí. K naplnění znaků této skutkové podstaty může dojít bez ohledu na to, zda předcházejícím či následujícím jednáním obviněného dojde k přestupku spočívajícímu v narušení občanského soužití schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zájmem, který je chráněn citovaným ustanovením přestupkového zákona, je zájem na poklidném, spořádaném občanském soužití.

Se závěrem odvolacího soudu, že obviněný byl již před vynesením rozsudku soudu prvního stupně postižen Městským úřadem v T. pro přestupek, se proto neztotožnil. Krajský soud k němu podle ministra spravedlnosti evidentně dospěl na základě mechanického srovnání popisu skutkové věty ve výroku rozsudku okresního soudu a popisu skutkové věty ve výroku rozhodnutí o přestupku, když zjistil, že ve výrokové části rozhodnutí o přestupku je obsaženo slovní spojení "po otevření vstupních vrat ... vnikl bez povolení uživatelky domu ... do průjezdu objektu". Tou částí skutkové věty, podle níž obviněný vnikl do domu jiného, správní orgán pouze popisoval jeho jednání bezprostředně před spácháním přestupku tak, aby vystihl i podstatné souvislosti případu, když obviněný v domě nebydlí.

Samotná skutečnost, že obviněný bez povolení vnikl do domu jiného, zakládá již zcela jiný skutek, za který obviněný nebyl projednáván v přestupkovém řízení a který byl dokonán již před tím, než obviněný počal vyvíjet činnost kvalifikovanou jako přestupek. Je-li ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Jihlavě konkretizováno, že v uzavřeném průjezdu domu obviněný manipuloval se zaparkovaným vozidlem, označuje tato zmínka pohnutku jeho jednání, která sice není obligatorním znakem základní skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody, ale má význam pro posouzení nebezpečnosti činu pro společnost a potažmo pro ukládání trestu. Dílčí popis jednání obviněného po vniknutí do domu má pouze vysvětlující charakter, dokládá motivaci obviněného, aniž by tímto následným jednáním byl obviněný uznán vinným.

Pokud jde o jednání obviněného, v němž spočívá trestný čin porušování domovní svobody ve smyslu § 238 odst. 1 tr. zák., tak to se ve svých formálních znacích ani co do jednání, ani co do následku nepřekrývá s formálními znaky přestupku, pro který byl obviněný řešen. V případě obviněného jde tudíž o odlišné skutky (činy), jejichž znaky se obsahově nekryjí v žádných právně relevantních okolnostech. Skutečnost, že obě jednání si pachatel představoval jako jeden celek a ke svémocnému odtažení automobilu chtěl využít neoprávněného vniknutí do cizího domu, není pro posouzení věci podstatná; nelze vyloučit, že prostředkem ke spáchání přestupku může být i spáchání jednání zakládajícího trestný čin.

Z uvedených důvodů dospěl ministr spravedlnosti k závěru, že obviněný nebyl postižen za totéž jednání dvěma rozhodnutími a správní rozhodnutí nemohlo vytvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně-pobočka v Jihlavě ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 42 To 286/2010, byl ve prospěch obviněného P. P. porušen zákon v ustanoveních § 223 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

Obviněný P. P. ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že předmětný skutek nelze rozdělit jednak na přestupek, jednak na trestný čin, jelikož byl spáchán jedním jednáním, na stejném místě, ve stejném čase, vůči téže poškozené, z čehož plyne, že se jedná o skutek totožný. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně-pobočka v Jihlavě je podle něj správné a nebyl jím porušen zákon v jeho prospěch.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.

Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu stížnosti pro porušení zákona byla významná otázka, zda odvolací soud postupoval správně, zastavil-li trestní stíhání obviněného P. P. pro výše popsaný skutek podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu jeho nepřípustnosti uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., protože tak stanovila vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, resp. pro existenci překážky věci rozhodnuté (exceptio rei iudicatae).

Při posouzení problematiky nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu uplatnění zásady ne bis in idem Nejvyšší soud pokládá za potřebné nejprve poukázat na zakotvení zásady ne bis in idem v právním řádu České republiky. Zmíněná zásada, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.

Základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) a ustanovení § 11a tr. ř. Je evidentní, že o aplikaci těchto ustanovení se v posuzovaném případě nejedná.

Významné je však právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem), jak je zaručuje článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto kontextu je třeba též připomenout ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen "Úmluva") publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu a ve vztahu k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nadepsaný rubrikou "Ne bis in idem" (Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát, Right not to be tried or punished twice, Droit a ne pasetre jugé ou puni deux fois), v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: "Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu".

V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a v návaznosti na jeho výklad pojmů "trestní obvinění" a "obviněný z trestného činu") stávající praxe soudů se za určitých podmínek nebrání tomu, že zásadu "ne bis in idem" ve smyslu citovaného článku Úmluvy je nezbytné vztáhnout jak na činy patřící v českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 nutno ve vnitrostátních poměrech vyložit především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin-trestný čin. Na tento vztah je pamatováno vnitrostátními ustanovení, tj. článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 v tomto ohledu nestanoví něco jiného než zákon, a proto je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz čl. 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i na vztahy přestupek-přestupek, trestný čin-přestupek a přestupek-trestný čin, které řeší ustanovení § 76 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990, o přestupcích. Zbývá se zabývat toliko vztahem přestupek-trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví. Tento prostor se otvírá vnitrostátnímu přímému použití čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož činu, který je nově kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.

V této souvislosti nutno doplnit, že s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).

Evropský soud pro lidská práva vymezil ve své judikatuře tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy (známá též jako tzv. "Engel kritéria" pojmenovaná podle věci Engel a další proti Nizozemí). Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní.

Na základě těchto kritérií Evropský soud pro lidská práva posoudil jako činy s trestněprávním charakterem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy též přestupky, a to na základě povahy deliktu. Za trestné činy ve smyslu čl. 6 Úmluvy považoval ve svých rozhodnutích např. přestupky podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a), c) a podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozhodnutí ve věcech K. proti S. a L. proti S.). Trestní charakter přestupků byl dovozován z toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny občany, nikoliv pouze na určitou skupinu se zvláštním statusem, a že uložená pokuta, i přes relativně malou závažnost užité sankce, měla charakter trestu majícího odradit od dalšího spáchání. Při posuzování trestně právní povahy se tedy klade důraz na typ deliktu, zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu též na to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. O trestní povaze věci obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. V tomto smyslu je zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb. normou adresovanou všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, když i uložené sankce mají zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích podle tohoto zákona jsou tak ve smyslu Úmluvy věcmi trestními (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 166/2006, 5 Tdo 1399/2007 aj.).

I když se popsaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva týká čl. 6 Úmluvy, nutno ji beze zbytku vztáhnout i na čl. 4 Protokolu č. 7, neboť v obou ustanoveních se objevuje pojem "trestný čin" (criminal offence), který musí být vykládán jednotně.

V neposlední řadě je pro dosah uplatnění zásady "ne bis in idem" rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Proto i jí věnuje Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě náležitou pozornost. V nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek, kterou jednotlivé právní řády neřeší stejně. Ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakotvujícího zásadu "ne bis in idem" jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost.

Co se rozumí "týmž skutkem" zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem "čin".

Podstata skutku je tvořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho jednáním způsoben a jenž je relevantní z hlediska trestního práva, v přestupkovém řízení pak podle zákona o přestupcích. Jednání a následek, popř. další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv závěry právní.

Jak již bylo shora naznačeno, totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku

a v rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti pak nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, kdy v jednom typu řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské nebezpečnosti (škodlivosti).

Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v odsuzujícím rozsudku a v rozhodnutí o přestupku, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech.

K tomu Nejvyšší soud nemůže nepřipomenout, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "velký senát Soudu") rozsudkem ve věci Zolotukhin proti Rusku-číslo stížnosti 14939/03 (viz Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ročník XII, č. 2/2009, s. 103 až 112). Citované rozhodnutí je třeba považovat za sjednocující ve vztahu k dosud-v některých směrech-vnitřně rozporné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která se týká ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

V projednávané věci se velký senát Soudu vyslovil v daném kontextu relevantně k otázce, zda delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem).

Velký senát Soudu přiznal, že judikatura Soudu ohledně definice prvku "idem" je vnitřně rozporná. Současně Soud identifikoval tři základní linie své judikatury:

- první se opírá o rozsudek ve věci Gradinger proti Rakousku a za kritérium pro stanovení prvku "idem" považuje totožnost skutku,

- druhá se opírá o rozsudek ve věci Oliveira proti Švýcarsku a za rozhodné kritérium považuje rovněž totožnost skutku, ale připouští, že jeden a tentýž skutek může naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů a že za ně může být pachatel potrestán v různých řízeních před různými orgány,

- třetí se opírá o rozsudek ve věci Fischer proti Rakousku a klade důraz na "podstatné prvky" obou posuzovaných činů. Tento přístup modifikuje druhý přístup, protože upřednostňuje skutečnost, že znaky skutkových podstat trestných činů naplněných tímtéž jednáním nemohou být pouze nominálně odlišné.

Následně Soud konstatoval, že vnitřní rozpornost judikatury ohrožuje právní jistotu, předvídatelnost práva a zásadu rovnosti před zákonem, a proto se rozhodl sjednotit výklad prvku "idem". Po prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl Soud k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na "totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku".

Velký senát Soudu rovněž zdůraznil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, když předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků "res iudicata". Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.

Z toho vyplývá, že Soud se vrátil k první výkladové variantě a za klíčové kritérium určil totožnost skutku, bez ohledu na odlišnou právní kvalifikaci. Tento závěr pak beze zbytku ve své rozhodovací praxi aplikoval, jak dokládá kupř. rozsudek Soudu ve věci Ruotsalainen proti Finsku.

Při aplikaci těchto obecných východisek na řešený případ je podstatné, že české orgány činné v trestním řízení při posuzování překážky "ne bis in idem" musí vycházet primárně z totožnosti skutku chápané jako totožnosti rozhodných skutkových okolností určitého činu. Zvláště je ale třeba zdůraznit, že je na místě posuzovat každý jednotlivý případ důsledně individuálně.

Při vlastním rozhodování o porušení čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy, jehož cílem je zákaz opakování trestního řízení, které již bylo skončeno pravomocným rozhodnutím, bylo nezbytné zabývat se v konkrétní věci dvěma otázkami. Za prvé, zda obě řízení jsou trestního charakteru, a za druhé, zda se obě týkaly stejného činu. Kladná odpověď na první otázku je nezbytná pro aplikaci čl. 4 Protokolu č. 7 vůbec, druhá poté pro shledání jeho porušení.

Z rozhodnutí o přestupku Městského úřadu T.- odbor vnitřních věcí ze dne 7. 4. 2010, čj. 13/2010, které nabylo právní moci dne 4. 5. 2010, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný P. P. byl uznán vinným, že "dne 9. 11. 2009 kolem 17.45 hod. v obci V. po otevření vstupních vrat domu vnikl bez povolení uživatelky domu E. K., bytem J.- B. t. č. V., do průjezdu objektu, kde neoprávněně manipuloval (připojováním tažného zařízení) se zde zaparkovaným osobním vozidlem zn. Citroën Berlingo, v držení výše jmenované", čímž se dopustil přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkové zákona v platném znění (úmyslně narušil občanské soužití jiným hrubým jednáním), a podle § 11 odst. 1 písm. b) a § 49 odst. 2 přestupkového zákona v platném znění mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o nákladech řízení a splatnosti platby.

Přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (nadále zákona č. 200/1990 Sb.) se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Za tento přestupek lze uložit pokutu do 3 000 Kč.

V trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 16/2010 byla na obviněného dne 15. 2. 2010 podána obžaloba pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Rozsudkem označeného soudu ze dne 28. 6. 2010 byl obviněný ve shodě se skutkem označeným v žalobním návrhu uznán vinným, že "v obci V.,, okr. J.,, dne 9. listopadu 2009 v době kolem 17.45 hodin po otevření vstupních vrat u domu vnikl bez povolení uživatelky domu E. K. do průjezdu domu, který je součástí uzavřeného dvora, kde manipuloval se zde zaparkovaným osobním automobilem zn. Citroën Berlingo, přičemž byl na místě přistižen E. K. a její matkou M. K., k jejichž škodě se uvedeného jednání dopustil. Takto popsaný skutek byl právně posouzen jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., jelikož podle tzv. právní věty rozsudku neoprávněně vnikl do domu jiného.

Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvává. Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda, svobody obydlí garantovaná čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jde-li o odpověď na první položenou otázku, není ani podle Nejvyššího soudu žádných pochybností o tom, že jak řízení o skutku, pro nějž byla podána obžaloba a v němž byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 1 T 16/2010, spatřován trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., tak řízení o skutku, který byl rozhodnutím Městského úřadu v T.-odbor vnitřních věcí ze dne 7. 4. 2010, č. j. 13/2010, které nabylo právní moci dne 4. 5. 2010, posouzen jako přestupek proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., byla řízeními trestního charakteru.

Komparací popisu skutku, za který byl obviněný postižen v přestupkovém řízení, se skutkem vymezeným v obžalobě podané u Okresního soudu v Jihlavě v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 16/2010, je však též zřejmé, že se jedná o totožné skutky.

Oba porovnávané skutky jsou co do popisu jednání obviněného shodné. Popisy skutku se liší toliko v detailech; rozhodnutí prvostupňového soudu obsahuje navíc toliko informaci, že obviněný byl na místě činu přistižen E. K. a její matkou M. K. a že se takové jednání dopustil ke škodě obou těchto osob, rozhodnutí přestupkového orgánu obsahuje zjištění, že vozidlo bylo v držení E. K.

Na tomto závěru nic nemění ani ta část odůvodnění rozhodnutí o přestupku, v níž městský úřad projednávající přestupek mimo jiné konstatoval: "Po provedeném řízení na základě hodnocení dostupných důkazů má správní orgán za to, že se spáchání přestupku podařilo obviněnému nezpochybnitelně prokázat, a to v části týkající se neoprávněné manipulace, resp. pokusu o odtažení vozidla zn. Citroën Berlingo...Obviněný jednal způsobem právně nepřípustné svépomoci...Jak již bylo výše uvedeno, účastníci občanskoprávních vztahů mají k ochraně svých práv využívat především ty orgány, které jsou k tomu povolány, zejména tedy soudy. V opačném případě, tj. při excesu z mezí svépomoci, bude jejich jednání kvalifikováno jako protiprávní. Část skutku týkající se neoprávněného vniknutí do nemovitosti v obci V. je řešena v samostatném trestním řízení a obviněnému bylo sděleno orgány činnými v trestním řízení podezření ze spáchání trestného činu domovní svobody podle § 238 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009".

Podle § 77 zákona č. 200/1990 Sb. výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o započtení doby do doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení.

Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu, zvláště má-li trestní charakter, musí vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nemohlo být zaměnitelné s jednáním jiným. Výrok rozhodnutí musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, případně i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení. Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxí zdůraznil, že jednotlivé skutkové údaje jsou mimo jiné rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu pro týž skutek. Za nepřijatelnou označil praxi připouštějící, že pokud identifikace skutku nebyla náležitostí výroku, aby byla celá součástí odůvodnění (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 2 As 34/2006).

Důležité je, že pouze ve výroku správního rozhodnutí lze autoritativně zakládat, měnit, rušit nebo autoritativně stvrzovat práva nebo povinnosti. Pouze výrok nabývá právní moci a je vykonatelný (Skulová, S., Průcha, P., Havlan, P., Kadečka, S. Správní právo procesní, 1. vydání, EUROLEX BOHEMIA, s. r. o., Praha 2005, s. 167).

Odůvodnění správního rozhodnutí slouží ke zdůvodnění toho, co správní orgán uvedl ve výrokové části, tzn. správní orgán zde popisuje důvody a důkazy, které ho vedly k závěrům vyjádřeným ve výrokové části. Netřeba zvláště připomínat, že nelze zaměňovat výrok a jeho odůvodnění a tedy náležitosti jednoho uvádět v druhém. Nejvyšší správní soud konstatoval, že při zkoumání obsahu náležitostí úředního rozhodnutí-správního či soudního se obvykle uplatní zásada "nadbytečnost neškodí", což znamená, že je-li některá z částí rozhodnutí informačně bohatší, než být musela, zpravidla to není na závadu a k nadbytečným informacím se nepřihlíží. Jinak je tomu ovšem tehdy, pokud rozhodující orgán vtělí do určité části rozhodnutí informace, které tam být nesmějí, neboť mají být podle své povahy umístněny jinde (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 3/2005).

A právě o takovou situaci se jednalo v posuzovaném případě. Výroková část rozhodnutí Městského úřadu v T. nevzbuzuje pochybnosti o tom, že jednání obviněného zahrnující jak neoprávněné vniknutí do domu jiného, tak následnou neoprávněnou manipulaci s vozidlem bylo tímto orgánem označeno jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., neboť obviněný úmyslně narušil občanské soužití jiným hrubým jednáním, za což mu byla také uložena maximálně možná pokuta 3 000 Kč. Že v odůvodnění rozhodnutí o přestupku městský úřad uvádí, že se spáchání přestupku podařilo obviněnému nezpochybnitelně prokázat, a to v části týkající se neoprávněné manipulace, resp. pokusu o odtažení vozidla zn. Citroën Berlingo, a že část skutku týkající se neoprávněného vniknutí do nemovitosti v obci V. je řešena v samostatném trestním řízení a obviněnému bylo sděleno orgány činnými v trestním řízení podezření ze spáchání trestného činu domovní svobody podle § 238 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, není z hlediska tohoto skutkového a právního závěru vůbec relevantní. Ačkoliv tak správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí (které lze považovat za vnitřně rozporné) naznačoval, že rozhodl jen o té části skutku, jež se týkala neoprávněné manipulace s vozidlem poškozené, z výrokové části rozhodnutí o přestupku je patrné, že rozhodl o celém skutku obviněného tak, jak je právě zde popsán, tedy i o té jeho části, jež se týkala neoprávněného vniknutí do domu E. K. Nelze ostatně vyloučit, že za určitých okolností, byť spíše mimořádných (při absenci potřebných materiálních znaků trestného činu porušování domovní svobody, aplikaci zásady subsidiarity trestní represe), by v neoprávněném vniknutí do vjezdu domu jiného mohl být spatřován přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.

Nezbývá než dodat, že vyloučit ochranu proti novému procesu s ohledem na zásadu ne bis in idem nemůže ani skutečnost, že příčinou prvního projednání skutku v přestupkovém řízení, jež bylo završeno pravomocným rozhodnutím o přestupku, byla jeho nesprávná kvalifikace jako přestupku, ačkoliv naplňoval znaky trestného činu.

Ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona namítl, že samotná skutečnost, že obviněný bez povolení vnikl do domu jiného, zakládá zcela jiný skutek, za který obviněný nebyl projednáván v přestupkovém řízení a který byl dokonán již před tím, než obviněný počal vyvíjet činnost kvalifikovanou jako přestupek. Měl za to, že je-li ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Jihlavě konkretizováno, že v uzavřeném průjezdu domu obviněný manipuloval se zaparkovaným vozidlem, označuje tato zmínka pohnutku jeho jednání, která sice není obligatorním znakem základní skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody, ale má význam pro posouzení nebezpečnosti činu pro společnost a potažmo ukládání trestu, a že dílčí popis jednání obviněného po vniknutí do domu má pouze vysvětlující charakter, dokládá motivaci obviněného, aniž by tímto následným jednáním byl obviněný uznán vinným. Dovozoval, že jednání obviněného, v němž spočívá trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se ve svých formálních znacích ani co do jednání, ani co do následku nepřekrývá s formálními znaky přestupku, pro který byl obviněný řešen, a proto se jednalo o odlišné skutky, jejichž znaky se obsahově nekryjí v žádných právně relevantních okolnostech. Tvrdil také, že skutečnost, že, obě jednání si pachatel představoval jako jeden celek a ke svémocnému odtažení automobilu chtěl využít neoprávněného vniknutí do cizího domu, není pro posouzení věci podstatná, jelikož nelze vyloučit, že prostředkem ke spáchání přestupku může být i spáchání jednání, jež zakládá trestný čin. S takovou argumentací nelze souhlasit.

Především není významné, zda a nakolik se překrývají formální zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a přečinu proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. S odkazem na aktuální judikaturu Evropského soudu pro lidská práv, již nelze v daném kontextu ignorovat, dovolací soud akcentoval, že za klíčové kritérium pro aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě byla určena totožnost skutku, bez ohledu na odlišnou právní kvalifikaci.

Nelze souhlasit ani s názorem stěžovatele, že se v řízení před soudem a v řízení o přestupku jednalo o dvě samostatná řízení o odlišných skutcích a že skutečnost, že obviněný bez povolení vnikl do domu jiného, zakládá jiný skutek, který byl dokonán již před tím, než obviněný začal vyvíjet činnost kvalifikovanou jako přestupek, a to nezávisle na případně odlišných představách obviněného. V soudní praxi není ničím neobvyklým, že porušování domovní svobody je prostředkem jiného trestného činu, zejména majetkových trestných činů. V takovém případě přichází v úvahu jednočinný souběh trestného činu porušování domovní svobody a odpovídajícího jiného trestného činu, který je vyloučen jen v případech tzv. faktické konzumpce (k tomu např. rozhodnutí č. 15/1974, 35/1987 Sb. rozh. tr. aj.). Je sice pravdou, že okamžikem neoprávněného vstupu do průjezdu objektu domu jiného byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., který byl tím dokonán, nebyl však dokončen, jelikož obviněný protiprávní stav udržoval a v jeho průběhu se dopustil dalšího protiprávního jednání. V tomto smyslu není žádný rozumný důvod pro tvrzení, že jde o dva odlišné skutky.

Soud prvního stupně, který rozhodoval již poté, co označené rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci, nemohl odhlížet od jeho výroku, v důsledku čehož nelze tvrdit, že vnikl-li obviněný bez povolení do domu jiného, nejedná se o skutek, pro nějž byl obviněný projednáván v přestupkovém řízení. Dovolací soud nepolemizuje s tím, že v odsuzujícím rozsudku soudu měl dílčí popis jednání obviněného po neoprávněném vniknutí do domu skutečně pouze vysvětlující charakter, dokládající motivaci obviněného, což ale není podstatné. Podstatné je, že byl rozhodnutím příslušného správního orgánu uznán vinným jednáním spočívajícím v neoprávněném vniknutí do domu jiného, jež bylo spolu s neoprávněnou manipulací s vozidlem poškozené kvalifikováno jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., a předmětné rozhodnutí již dne 4. 5. 2010, tedy v době, kdy věc byla projednávána soudem prvního stupně, nabylo právní moci.

Za těchto okolností nelze akceptovat odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Jediným přiléhavým a správným řešením, jež se soudu prvního stupně nabízelo, bylo postupovat podle § 223 odst. 1 tr. ř. a trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v obžalobě zastavit z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

S odkazem na ustanovení § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2 tr. ř.). Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zataveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Z důvodů výše vyložených Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě coby odvolací soud rozhodl správně a v souladu se zákonem, pakliže usnesením ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 42 To 286/2010, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil a podle § 223 odst. 1 tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro popsaný skutek z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání (§ 274 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Název
Usnesení - Zásada ne bis in idem
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
23. března 2011
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 8 Tz 10/2011
Město
Brno
Právní věty
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na "totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku". Popisy skutkového stavu v obou řízeních tak představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě. Rozhodnutí o přestupcích podle zákona č. 200/1990 Sb. jsou přitom ve smyslu Úmluvy rovněž věcmi trestními.
Mgr. Michaela Ponížilová Kafková
Ročník
2011
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP