Právní prostor

Usnesení - Ne bis in idem

ze dne 26. dubna 2012


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2012
Ne bis in idem


sp. zn./č. j.:
8 Tdo 397/2012

Související legislativa ČR:
čl. 4 sdělení č. 209/1992 Sb.
§ 46 zákona č. 169/1999 Sb.
§ 337 zákona č. 40/2009 Sb.


Právní věta:

Trestní zákoník v ustanovení § 337 odst. 3 písm. b) má širší dosah, je normou obecnou, když stanoví povinnosti nejen pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, ale též pro ty, které se nacházejí ve vazbě či jsou zatčeny nebo zadrženy. Porušený zájem chráněný zákonem v případě daného trestného činu je mnohem obecnější než zájem chráněný zák. č. 169/1999 Sb., který je naproti tomu nutno považovat za normu partikulární, adresovanou pouze určité omezené skupině lidí, a proto spáchání kázeňského přestupku podle něj nelze považovat za trestní věc ve smyslu Úmluvy

Mgr. Michaela Ponížilová Kafková



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2012 o dovolání obviněného

J. H.

, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 4 To 327/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 164/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H.

o d m í t á .


Odůvodnění:

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 7 T 164/2010, uznal v bodě I. obviněné J. H. (dále převážně jen "obviněný", příp. "dovolatel") a P. R. vinnými, že:

"dne 25. 6. 2010 kolem 13:00 hod. v T., okr. T., u autobusové zastávky MHD na silnici v době, kdy ve V. T. vykonávali tresty odnětí svobody, a to obviněný J. H. trest odnětí svobody v trvání 32 měsíců uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 4 T 235/2007, který nastoupil dne 9. 8. 2007 a ukončil dne 9. 4. 2010 a dne 9. 4. 2010 nastoupil výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání 807 dnů z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 2 T 367/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 5 To 754/2003, v trvání pěti roků, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 12. 4. 2007 na základě usnesení Okresního soudu Chomutov ze dne 12. 4. 2007, č. j. 2 Pp 159/2007-15, a kdy usnesením Okresního soudu Chomutov bylo dne 9. 6. 2008, č. j. 2 Pp 159/2007-38, které nabylo právní moci dne 13. 6. 2008, rozhodnuto o tom, že vykoná zbytek trestu odnětí svobody, a obviněný P. R. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 23 T 71/2009, který nabyl právní moci dne 22. 5. 2009, a pracovali na nestřeženém pracovišti mimo věznici, utekli po vykonání WC vrchnímu dozorci J. B., a to až do S.r. N., kde byli dne 26. 6. 2010 při spáchání majetkové trestné činnosti zadrženi orgány Policie SRN v D.".

Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a podle § 337 odst. 3 trestního zákoníku uložil obviněnému J. H. nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. (O spoluobviněných P. R. a M. K. není zapotřebí v této souvislosti uvádět další podrobnosti, neboť žádný z nich dovolání nepodal.)

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J.H. a M. K. odvolání, o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením dne 22. 8. 2011, sp. zn. 4 To 327/2011, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. H. dovolání. Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Ajma a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když za zásadní pochybení soudů považoval porušení zákazu dvojího trestání za jeden skutek (zásady ne bis in idem). Namítl totiž, že za jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku byl ještě před jeho vynesením potrestán. Stalo se tak jednak rozhodnutím ze dne 12. 7. 2010 o uložení kázeňského trestu umístěním do samovazby na 20 dnů (což je nejvyšší možný počet dnů), jednak tím, že byl přeřazen do věznice s přísnějším režimem. Ačkoliv tuto námitku uplatnil již v odvolání, soud druhého stupně se jí vůbec nezabýval a k otázce dvojího potrestání se nevyjádřil.

Dovolatel dále rozvedl okolnosti, za kterých došlo ke spáchání protiprávního jednání, nesouhlasil s tvrzením soudu prvého stupně, že v případě kázeňského přestupku se jednalo pouze o porušení předpisů upravujících užití toalety a hlášení veliteli. V rozhodnutí o kázeňském přestupku je totiž jasně stanoveno, že "neuposlechl pokynu příslušníka k setrvání ve vymezeném prostoru nestřeženého pracoviště". Výklad soudu prvního stupně proto považoval za zcela účelový. O tom, že by pouze porušil předpisy o užití toalety, navíc nehovořil ani jediný přítomný dozorce J. B. Z úředního záznamu vyplynulo, že na místě pracovního výkonu panoval volnější režim, že vězni na místo, kde se pracovalo, průběžně přicházeli a odcházeli, a že dozorce se po dobu cca 45 min. nezajímal o to, kde obvinění jsou.

Obviněný proto v závěru podání navrhl (aniž by uvedl konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc přikázal tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce"), který se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž upozornil na to, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný, které směřovalo toliko proti výroku o trestu (státní zástupce odvolání nepodal). Pokud obviněný následně podal dovolání formálně opřené o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal porušení zásady zákazu dvojího potrestání za jeden skutek, státní zástupce připomněl, že rozhodnutí odvolacího soudu lze napadat dovoláním pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.

Podle názoru státního zástupce v dané trestní věci bylo odvolání obviněného zaměřeno výlučně proti výroku o trestu (v jeho textu sice zmiňoval problematiku porušení zásady dvojího potrestání, v petitu odvolání však opět výslovně požadoval toliko přezkoumání a zrušení napadené části z důvodu nepřiměřeného trestu). Za této situace byl odvolací soud ve vztahu k obviněnému J. H. oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu, a proto tento obviněný mohl podat dovolání toliko proti tomuto výroku.

Státní zástupce se proto domníval, že dovolání proti výroku o vině obviněný podat nemohl a pokud tak přesto učinil, je takové dovolání nutno považovat za nepřípustné. Pokud se snad obviněný domníval, že jeho dřívější postih za kázeňský přestupek sice nebrání rozhodnutí o vině, brání však rozhodnutí o nepodmíněném trestu odnětí svobody, pak jde o názor nemající oporu v žádném ustanovení trestního řádu ani mezinárodní smlouvy. Státní zástupce navíc doplnil, že námitky týkající se nepřípustnosti trestního stíhání by bylo nutno uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nikoli v rámci dovolatelem deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pro úplnost státní zástupce ještě dodal, že právní norma, na základě které spáchal kázeňský přestupek [tj. § 46 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále "zák. č. 169/1999 Sb.")], je adresována nikoli všem občanům, ale pouze osobám vykonávajícím nepodmíněný trest odnětí svobody, tj. pouze vymezenému okruhu osob, není správním deliktem majícím trestní charakter, resp. není vůbec správním deliktem. Postih za takovýto kázeňský přestupek proto nemůže založit překážku rei iudicatae, a to nejen podle vnitrostátního práva, ale ani s ohledem na výše citované ustanovení čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podrobněji se však touto námitkou s ohledem na uvedené shora nezabýval.

V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci bylo dovolání podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o státním zástupcem podrobně rozvedenou problematiku přípustnosti podaného dovolání, Nejvyšší soud-jakkoliv v obecné rovině přisvědčil argumentaci státního zástupce-nedospěl k závěru, že dovolání obviněného by bylo namístě odmítnout jako nepřípustné.

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se přitom rozumí rozhodnutí taxativně vypočtená v odst. 2 písm. a) až h) tohoto ustanovení. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně a ve věci následně rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4 tr. ř.).

Nepřípustné je dovolání i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací nebo stížnostní soud. Za nepřípustné je proto považováno dovolání tehdy, pokud bylo v rámci odvolacího řízení odvolání podáno výlučně proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku a z důvodů, které neopodstatňovaly, aby odvolací soud přezkoumával postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř. i výrok o vině. V takovém případě nelze dovoláním napadat správnost výroku o vině, a pokud tak dovolatel učinil, Nejvyšší soud takové dovolání věcně nepřezkoumává, ale jako nepřípustné je odmítne podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 5, roč. 2004, č. T 689).

Jak již bylo výše zmíněno, v posuzované věci rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 7 T 164/2010, napadli odvoláními obvinění J. H. a M. K. Z jejich podnětu se věcí zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem, který usnesením ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 4 To 327/2011, obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Podstatné přitom je, že tento odvolací soud vyhodnotil odvolání obviněného J. H. jako odvolání směřující výlučně do výroku o trestu a jen tímto směrem zaměřil svoji přezkumnou činnost. Tento obviněný sice v textu odvolání několikrát výslovně uvedl, že napadá výrok o trestu, ve skutečnosti však jeho obsáhlé námitky směřovaly i do výroku o vině. Odvolací soud, ačkoliv na stranách 2 až 7 svého usnesení obsah předmětného odvolání obsáhle citoval, výhrady obviněného napadající mimo jiné porušení zásady zákazu dvojího potrestání, které měly svůj základ ve výroku o vině, zcela pominul, v odůvodnění svého rozhodnutí se jimi vůbec nezabýval a zaměřil svou přezkumnou činnost pouze na výrok o trestu.

Takto omezená přezkumná činnost odvolacího soudu byla postupem evidentně nesprávným.

Především je třeba připomenout ustanovení § 59 odst. 1 věty první tr. ř., podle něhož podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno.

Ze znění § 254 odst. 1 tr. ř. pak plyne, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

V těchto souvislostech je třeba akcentovat, že zásada vyjádřená v § 254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujícím odst. 2 tohoto ustanovení, podle něhož mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.

O takovou situaci se v posuzovaném případě evidentně jednalo. Podmínkou přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. je vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky. Odvolací soud takovou vadu evidentně neshledal, přestože podmínky pro aplikaci § 254 odst. 2 tr. ř. dány byly, neboť námitky obviněného obsažené v odvolání jednoznačně směřovaly nejen proti výroku o trestu, ale i proti předcházejícímu výroku o vině, a obviněný proti těmto výrokům odvolání podat mohl.

I když odvolací soud k odvolání obviněného nesprávně přezkoumal napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu, přestože odvolací námitky obviněného se týkaly i výroku o vině, Nejvyšší soud nebyl v dovolacím řízení takovým postupem vázán. Proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného směřující i proti výroku o vině je přípustné (srov. rozhodnutí č. 38/2007-I. Sb. rozh. trest.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky obviněného naplňují jím uplatněný dovolací důvod. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l

) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l

), příp. odst. 2 tr. ř.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítl, že byl porušen jeden ze základních principů trestního řízení, a to zákaz dvojího trestání za jeden a ten samý skutek ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Byl totiž trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento jeho čin posouzen jako správní delikt, a ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo.

Takto formulovaná námitka sice obsahově naplňuje spíše důvod dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné), nicméně Nejvyšší soud (s jistou mírou tolerance) dospěl k závěru, že jde o výhradu podřaditelnou i pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto posuzoval, zda dovoláním napadená rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou vadou.

Rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Konkrétně pak základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z důvodu uplatněného v dovolání jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) a § 11a tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt") a článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Navíc ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nadepsaný rubrikou "Ne bis in idem" (

Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát, Right not to be tried or punished twice, Droit a ne pas etre jugé ou puni deux fois

), v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní:

"Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu" .

Zásadu "ne bis in idem" ve smyslu Úmluvy je tedy na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin-trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin-přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek-trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek-přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady "ne bis in idem" v podobě vymezené Úmluvou se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:

- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin,

- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin,

- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě,

- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.

To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).

Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud") vymezil ve své judikatuře tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy (známá též jako tzv. "Engel kritéria" pojmenovaná podle věci Engel a další proti Nizozemí). Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní.

Na základě těchto kritérií Soud posoudil jako činy s trestněprávním charakterem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy též přestupky, a to na základě povahy deliktu. Za trestné činy ve smyslu právě citovaného článku považoval ve svých rozhodnutích např. přestupky podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a), c) a podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 200/1990 Sb.")-k tomu srov. rozhodnutí ve věcech Kadubec proti Slovensku a Lauko proti Slovensku. Trestní charakter přestupků byl dovozován z toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny občany, nikoliv pouze na určitou skupinu se zvláštním statusem, a že uložená pokuta, i přes relativně malou závažnost užité sankce, měla charakter trestu majícího odradit od dalšího spáchání. Při posuzování trestně právní povahy se tedy klade důraz na typ deliktu, zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu též na to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. O trestní povaze věci obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. V tomto smyslu je zák. č. 200/1990 Sb. normou adresovanou všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, když i uložené sankce mají zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích podle tohoto zákona jsou tak ve smyslu Úmluvy věcmi trestními (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 166/2006, 5 Tdo 1399/2007 aj.).

V neposlední řadě je pro dosah uplatnění zásady "ne bis in idem" rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí, proto i jí věnuje Soud dlouhodobě náležitou pozornost.

Dosavadní poněkud rozpornou evropskou judikaturu v této otázce sjednotilo rozhodnutí Soudu ve věci Zolotukhin proti Rusku ze dne 10. 2. 2009. Soud zde přijal takovou interpretaci výrazu "trestný čin" v čl. 4 Protokolu 7, který srovnává pouze totožnost skutku, který je základem trestního stíhání. Nelze tedy zahájit druhé řízení, které se zakládá na stejných skutkových okolnostech, za které již daná osoba byla pravomocně odsouzena či osvobozena (blíže srov. komentář k rozhodnutí Zolotukhin proti Rusku od J. Kratochvíla).

Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ je zapotřebí připomenout, že podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dovolatel "společně s obviněným P. R. dne 25. 6. 2010 kolem 13:00 hod. v T., okr. T., u autobusové zastávky MHD na silnici v době, kdy ve V. T. vykonávali tresty odnětí svobody, ..., a pracovali na nestřeženém pracovišti mimo věznici, utekli po vykonání WC vrchnímu dozorci J.B., ..., a to až do S. r. N., kde byli dne 26. 6. 2010 při spáchání majetkové trestné činnosti zadrženi orgány Policie SRN ...".

Naproti tomu v rozhodnutí o uložení kázeňského trestu je dovolatelův skutek popsán tak, že "dne 25. 6. 2010 mezi 12:30 až 13:15 hod. neuposlechl pokynu příslušníka VS k setrvání ve vymezeném prostoru nestřeženého pracoviště T., což následně směřovalo k odchodu z tohoto pracoviště" (č. l. 42 trestního spisu).

Při komparaci takto popsaných skutků je třeba mít na paměti, že totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o (kázeňském) přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku a v rozhodnutí o (kázeňském) přestupku. Pochybnosti nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, kdy v jednom typu řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém (kázeňským) přestupkem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze ve společenské škodlivosti. V teorii a praxi je však totožnost skutku zachována i v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplné shody v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů a jim po formální stránce korespondujících přestupků (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005).

Lze tak učinit dílčí závěr, že výše popsané jednání obviněného, které vedlo k uložení kázeňského trestu podle § 46 odst. 3 písm. h) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen " zák. č. 169/1999 Sb."), za kázeňský přestupek (hrubé porušení ustanovení § 28 odst. 1 citovaného zákona) tvoří nedílnou součást jednání významného z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným. Totožnost skutku je zde zachována především proto, že jednání i následek jsou alespoň částečně shodné.

V posuzovaném případě však Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že se neshodují formální znaky skutkových podstat uvedeného kázeňského přestupku a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Zatímco tohoto trestného činu se dovolatel dopustil tím, že uprchl z výkonu trestu odnětí svobody, kázeňského přestupku se dopustil tím, že porušil základní povinnosti stanovená pro režim výkonu takového trestu zák. č. 169/1999 Sb. (konkrétně povinnosti dodržovat stanovený pořádek, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 citovaného zákona). Z uvedeného je evidentní, že trestní zákoník v ustanovení § 337 odst. 3 písm. b) má jasně širší dosah, je normou obecnou, když stanoví povinnosti nejen pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, ale též pro ty, které se nacházejí ve vazbě či jsou zatčeny nebo zadrženy. V tomto smyslu je i porušený zájem chráněný zákonem v případě daného trestného činu mnohem obecnější než zájem chráněný zák. č. 169/1999 Sb., který je naproti tomu nutno považovat za normu partikulární, adresovanou pouze určité omezené skupině lidí, a proto spáchání kázeňského přestupku podle něj nelze považovat za trestní věc ve smyslu Úmluvy (srov. obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1026/2006, a další). Přitom uvedené skutečnosti jsou v posuzované věci zjevné a jsou také obsaženy a vysvětleny v uvedeném směru i již ustálenou judikaturou.

V této souvislosti je vhodné také odkázat na aktuální evropskou judikaturu, a to rozhodnutí ve věci Ruotsalainen proti Finsku ze dne 16. 6. 2009. Soud se v této věci opět zabýval posouzením toho, co je považováno za "trestní řízení", příp. "trestný čin" pro potřeby aplikace práva na spravedlivý proces v čl. 6 Úmluvy.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí o kázeňském přestupku a následující trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se sice týkala téhož skutku, avšak znaky příslušných skutkových podstat na tento skutek aplikovaných, tedy § 337 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a § 28 odst. 1 zák. č. 169/1999 Sb., nejsou alespoň z části stejné, když zmíněné ustanovení trestního zákona hovoří o maření výkonu úředního rozhodnutí, zatímco zák. č. 169/1999 Sb. o porušení povinností a zákazů specificky stanovených pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody. Na základě posouzení právní kvalifikace protiprávního jednání obviněného ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody a trestního zákoníku dovolací soud uzavřel, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem a že zde není dán důvod pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s citovanými ustanoveními mezinárodních smluv, resp. pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť uvedené právní kvalifikace se ani částečně nepřekrývají.

K tomu je třeba dodat, že trestní postih dovolatele byl přípustný i s ohledem na ustanovení § 55 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., podle něhož uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem .

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
Odůvodnění:
Název
Usnesení - Ne bis in idem
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
26. dubna 2012
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 8 Tdo 397/2012
Město
Brno
Právní věty
Trestní zákoník v ustanovení § 337 odst. 3 písm. b) má širší dosah, je normou obecnou, když stanoví povinnosti nejen pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, ale též pro ty, které se nacházejí ve vazbě či jsou zatčeny nebo zadrženy. Porušený zájem chráněný zákonem v případě daného trestného činu je mnohem obecnější než zájem chráněný zák. č. 169/1999 Sb., který je naproti tomu nutno považovat za normu partikulární, adresovanou pouze určité omezené skupině lidí, a proto spáchání kázeňského přestupku podle něj nelze považovat za trestní věc ve smyslu Úmluvy
Mgr. Michaela Ponížilová Kafková
Ročník
2012
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP