Právní prostor

Usnesení - Řízení o kázeňském přestupku

ze dne 23. dubna 2014


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 23. 4. 2014
Řízení o kázeňském přestupku


sp. zn./č. j.:
7 Tdo 451/2014-16

Související legislativa ČR:
§ 42 zákona č. 361/2003 Sb.


Právní věta:

Pro řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§ 186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona nic takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona. Tím jsou zesilovány důvody pro závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona není řízením trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady "ne bis in idem".

kolektiv autorů Nejvyššího soudu



Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 4. 2014 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 7 To 439/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 101/2013 a rozhodl t a k t o:

Podle § 265k odst. l tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 7 To 439/2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 46 T 101/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 46 T 101/2013, bylo podle § 314c odst. l písm. a) tr. ř., § 188 odst. l písm. c) tr. ř., § 172 odst. l písm. d) tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. l písm. j) tr. ř., čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) zastaveno trestní stíhání obviněného J. H. pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. l tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. l písm. a) tr. zákoníku, kterých se měl podle obžaloby dopustit v podstatě v tím, že jako policista Policie České republiky v době od prosince 2011 do dubna 2013 v P., K., skladoval v kanceláři na svém pracovišti věci zajištěné při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor v jím vyšetřované trestní věci obviněného R. B. a spol. a z těchto věcí si přisvojil peněžní částku 18 000 Kč v hotovosti, kterou použil pro svou potřebu, dva notebooky s příslušenstvím, které zastavil v zastavárnách vždy za částku 1 500 Kč, krumpáč a zařízení PS 3, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 34 930 Kč, a takto jednal v rozporu s ustanoveními čl. 65 odst. l závazného pokynu policejního prezidenta č. 30/2009, § 45 odst. l písm. b) zákona č. 361/2003 Sb.

Stížnost státního zástupce byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 7 To 439/2013, podle § 148 odst. l písm. c) tr. ř. zamítnuta. Soudy odůvodnily zastavení trestního stíhání uplatněním zásady "ne bis in idem", a to vzhledem k pravomocnému rozhodnutí ředitele Policie České republiky-Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 14. 8. 2013, č. 1652/2013, jímž byl obviněný podle § 42 odst. l písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Podle tohoto rozhodnutí byl obviněný propuštěn ze služebního poměru pro totéž jednání, pro které na něho byla podána obžaloba.

Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. f), 1) tr. ř. Namítl, že uplatnění zásady "ne bis in idem" nepřicházelo v této věci v úvahu. Poukázal na to, že uvedená zásada sice může být vztahována i k řízení o disciplinárním deliktu, ale zdůraznil, že obviněný byl ze služebního poměru propuštěn rozhodnutím, které nebylo řízením o kázeňském přestupku. Uvedl, že smyslem řízení o propuštění není sankcionovat nějaké jednání, ale reagovat na situaci, v důsledku které nelze akceptovat, aby osoba nadále byla příslušníkem bezpečnostního sboru. Dodal, že v řízení o propuštění ze služebního poměru se neukládá sankce podle hlediska přiměřenosti a že výsledkem tohoto řízení může být pouze rozhodnutí o propuštění nebo o nepropuštění bez jakékoli další diferenciace. Vytkl, že rozhodnutí soudů není v souladu ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou se oba soudy odvolávaly. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 nové projednání a rozhodnutí věci

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Zásada "ne bis in idem" je v čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vymezena pod nadpisem "Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát" tak, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Přitom pro posouzení určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti, účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např. rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další versus Nizozemí, rozsudek ze dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další versus Francie, rozsudek ze dne 24. 9. 1997 ve věci Garyfallou versus Řecko).

Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru policisty podle § 42 odst. l písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost trestního stíhání s ohledem na zásadu "ne bis in idem".

Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, formálně je obecně závazným právním předpisem, ale ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§ 1 odst. l zákona). Takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty, zatímco jiná tento charakter nemají.

Podle § 42 odst. l písm. d) zákona příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do části druhé zákona, která podle nadpisu upravuje "Vznik, změnu a skončení služebního poměru". Uvedené ustanovení upravuje nikoli sankci ve smyslu represívního opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest. Jde o opatření vyloženě jen personální povahy srovnatelné spíše s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle § 55 odst. l písm. b) zákoníku práce. Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté zákona nazvané podle nadpisu "Kázeňské odměny a kázeňské tresty". Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v § 50 odst. l zákona. Ve výčtu trestů uvedených v § 51 odst. l písm. a) až g) zákona není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů je podle § 51 odst. l písm. d) zákona odnětí služební hodnosti. Uložení tohoto kázeňského trestu pak je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle § 42 odst. l písm. e) zákona. Z toho evidentně vyplývá, že rozhodování o propuštění ze služebního poměru není součástí řízení o kázeňském přestupku. Jasně to pak potvrzuje úprava "Řízení ve věcech služebního poměru" v části dvanácté zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona je "zvláštním řízením" podle § 183-§ 185 zákona. Jiným řízením je "řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku" podle § 186-§ 189 zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení, která jsou důsledně oddělena a z nichž žádné není součástí druhého. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§ 186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona nic takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona. Tím jsou zesilovány důvody pro závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona není řízením trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady "ne bis in idem".

Tento právní názor je v souladu s tím, jak v obdobné věci rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006 (viz str. 9-12 odůvodnění). Pokud soudy odkázaly na toto usnesení, je nutno poznamenat, že právní názor, který v něm byl ohledně zásady "ne bis in idem" vysloven, nijak nepodporuje jejich závěry a naopak je vyvrací.

Zásadami, které Nejvyšší soud vyložil v předcházejících částech tohoto usnesení, se soudy ve věci obviněného J. H. neřídily a naopak chybně odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se týkala věcí odlišné povahy z hlediska charakteru dřívějšího řízení. Argumentace usneseními ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1384/2005, a ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006, a rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, je nepřiléhavá již proto, že šlo o kauzy, v nichž trestnímu stíhání každého z obviněných předcházelo rozhodnutí v přestupkovém řízení.

Trestní stíhání obviněného J. H. nebylo nepřípustné podle § 11 odst. l písm. j) tr. ř., a pokud bylo z tohoto důvodu zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, je toto usnesení rozhodnutím, pro které nebyly splněny podmínky stanovené zákonem, ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. f) tr. ř. Napadené usnesení Městského soudu v Praze pak je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, zrušil i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvodní soud pro Prahu 4 znovu rozhodne o podané obžalobě, přičemž se bude řídit právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. l tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Odůvodnění:
Název
Usnesení - Řízení o kázeňském přestupku
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
23. dubna 2014
Spisová značka/číslo jednací
čj. 7 Tdo 451/2014-16, sp. zn. 7 Tdo 451/2014
Město
Brno
Právní věty
Pro řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§ 186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona nic takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona. Tím jsou zesilovány důvody pro závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. l písm. d) zákona není řízením trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady "ne bis in idem".
kolektiv autorů Nejvyššího soudu
Ročník
2014
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP