Právní prostor

Usnesení - Předseda základní stranické organizace jako osoba veřejně činná

ze dne 29. ledna 2014


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 29. 1. 2014
Předseda základní stranické organizace jako osoba veřejně činná


sp. zn./č. j.:
30 Cdo 3981/2013

Rozhodnutí bylo přezkoumáno rozhodnutím sp. zn. I. ÚS 1572/14

Související legislativa ČR:
§ 11 zákona č. 40/1964 Sb.
§ 81 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

Funkcionáře KSČ je možno chápat jako osoby veřejně činné pro posuzování sporů na ochranu osobnosti.

kolektiv autorů Nejvyššího soudu



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Ing. arch. J. S., Csc., zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem v Praze 1, Maiselova 19, proti žalovaným 1) Ing. arch. J. S., 2) Ing. arch. Z. H., a 3) Ing. arch. M. L., všem zastoupeným JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných-Vysokého učeni technického v Brně, se sídlem v Brně, Antonínská 1, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17C 24/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2013, č.j. 13 Co 62/2011-752, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2013, č.j. 13 Co 62/2011-752, se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 23. května 2013, č.j. 13 Co 62/2011-752, o odvolání žalovaných tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2010, č.j. 17 C 24 C 24/2003-674, jímž bylo žalobě na ochranu osobnosti vyhověno, změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž bude žalovaným uložena povinnost podepsat a podáním k přepravě na poštu zaslat žalobci na jeho adresu do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku doporučený omluvný dopis o tomto obsahu: ,,Vážený pane architekte, omlouváme se Vám, že jsme v listině Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury datované 11. ledna 1990 spojili Vaši osobu s nepravdivou charakteristikou:

- zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči studentům i pedagogům,

- demagogické, arogantní a kariéristické vystupování,", a dále povinnost podáním k přepravě na poštu zaslat stejnopis tohoto dopisu v téže lhůtě adresátu: Děkanát fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně, Poříčí 5, Brno.

Odvolací soud věc posuzoval především podle ustanovení § 11 a 13 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen "obč. zák.") za situace, kdy z listiny označené jako "Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě Fakulty architektury" a datované dnem 11. ledna 1990 zjistil, že ji "za studenty podepsali žalovaní, že jejím obsahem bylo prohlášení, že studenti se nebudou dále zúčastňovat výuky v ní vyjmenovaných pedagogů (mezi nimi také žalobce), a výzva, aby tito pedagogové zvážili své možnosti a schopnosti dalšího působení na škole. Obsahem listiny je žalobci vytýkáno, že zneužíval politického postavení (byl předsedou základní organizace KSČ) vůči studentům a pedagogůrn, a že vystupoval demagogicky, arogantně a kariéristicky.

Odvolací soud především připomněl nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2003, sp. zn. I. ÚS 553/03, který se (mimo jiné) zjevně dotýká (i) podstaty věci samé, kdy se na předmět sporu vztahuje čl. 15 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje svobodu myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby a zejména pak čl. 17 Listiny, který garantuje základní politická práva, a to svobodu projevu, právo vyjadřovat názory, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. V uvedeném nálezu byl též připomenut zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu s tím, že jeho ústavnost Ústavní soud potvrdil v nálezu ze dne 21.12.1993, sp. zn. Pl ÚS 19/93, jehož závěry se mají promítnout do všech právních sporů, týkajících se vyrovnávání s komunistickou minulostí. Ústavní soud zdůraznil, že tento zákon "...právně charakterizoval povahu minulého totalitního systému, kterým bylo ovládáno i prostředí univerzit, jež bylo třeba-za aktivní účasti studentů a nového vedení vysokých škol-zásadně a urychleně změnit.". Ústavní soud dal k úvaze také názor, že žalovaní v době vyhotovení listiny z 11. listopadu 1990 nevystupovali pouze jako soukromé osoby svým jménem, ale že tento dokument podepsali za studenty-členy akademické obce Vysokého učení technického-jako jejich mluvčí a prezentovali tak stanovisko studentské obce. Odvolací soud se dále zabýval otázkou zakotvení práv a svobod občanů v tehdejší ČSSR a zejména pak mimo jiné odkázal na přijatý Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který nabyl pro ČSSR účinnosti od 23. března 1976. Konstatoval, že ochrana lidských práv a svobod se tak stala-byť (pouze) formálně součástí českého (československého) právního řádu již dávno před sedmnáctým listopadem 1989.

Odvolací soud v dalším připomněl též skutečnost, že v době, kdy žalobce uskutečnil pohovor s tehdejší studentkou K. S. a kdy vystoupil na shromážděních studentů, pedagogů a dalších zaměstnanců fakulty způsobem popsaným v odůvodnění napadeného rozsudku, upravoval postavení, úkoly a organizaci vysokých škol a obsah, organizaci a průběh studia na nich zákon č.39/1980 Sb. o vysokých školách, který ve svém úvodu předesílal mimo jiné, že "Vysoké školy pod vedením Komunistické strany Československa v celé své činnosti spojují vědu, výchovu a vzdělávání do jednotného celku, vycházejíce přitom z marxismu-leninismu". Toto ustanovení mělo oporu zejména v čl. 4 a v čl. 16 Ústavy Československé socialistické republiky vyhlášené ústavním zákonem č. 100/1960 Sb. Podle čl. 4 Ústavy byla vedoucí silou ve společnosti a státě Komunistická strana Československa, jako "předvoj dělnické třídy, a dobrovolný bojový" svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence". Podle čl. 16 Ústavy byly veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu leninismu, a v těsném spojení se životem a prací lidu. Podle odvolacího soudu z výpovědí žalovaných a zejména pak z obsahového a logického výkladu listiny ze dne 11. ledna 1990 bylo zřejmé, že v ní uvedená výzva ve vztahu k žalobci, stejně jako i jeho (v ní obsažená) charakteristika, je spojována s osobou žalobce jako předsedy Základní organizace KSČ na fakultě, jejímiž byli studenty. Tento závěr podporuje též skutečnost, že předmětem kritiky původců listiny nebyla odborná způsobilost žalobce. Vycházeje z časových souvislostí, z prostředí a z okolností, za nichž sporná listina vznikla, neměl odvolací soud pochybnost o tom, že její vznik a v ní uvedená charakteristika žalobce bezprostředně souvisela s událostmi, k nimž došlo 17. listopadu 1989, s tehdejší společenskopolitickou situaci a se změnami, k nimž začalo ve společnosti docházet po tomto datu.

Žalovaní (resp. celá studentská obec) v době před 17. listopadem 1989 neměli možnost diskutovat veřejně na téma společenských změn, přičemž kritiku pojatou do sporné listiny vyslovili teprve poté, kdy byli samotným žalobcem upozorněni ("upozorněni") na možnost, že nedostudují a kdy žalobce také pedagogům a dalším zaměstnancům fakulty připomenul osud jejich předchůdců (učitelů) po roce 1968. Tato skutková zjištění soudu I. stupně sice žalobce popíral, nicméně odvolací soud se s nimi ztotožnil. V posuzované věci došlo v souvislosti s listinou kritizující žalobce ke kolizi mezi jeho právem na ochranu osobnosti (právem na ochranu jeho občanské cti) a právem na svobodu projevu. Tuto kolizi odvolací soud posoudil z pohledu pracovního a politického postavení žalobce, okolností, časových souvislostí a prostředí, za nichž byla jeho kritika zveřejněna, jakož i z pohledu relevance a pravdivosti informací, na nichž se zakládá v listině uvedená charakteristika žalobce a tvrzení o zneužití jeho politického postavení (coby předsedy Základní organizace KSČ) vůči studentům a pedagogům.

Žalobce byl v době tvrzeného zásahu do jeho hmotného práva na ochranu osobnosti pedagogem a představitelem politické strany (předsedou stranické organizace) na fakultě, na jejíž půdě mělo dojít k zásahu do jeho osobnostních práv. Odvolací soud vyložil, že s přihlédnutím k ustálené judikatuře obecných soudů a Ústavního soudu musí osoby veřejně činné (a v jistých mezích i pedagogové) akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané, přičemž měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnocení jsou v jejich případech měkčí ve prospěch původců těchto výroků, když důvodem tohoto principu je především to, že podporuje veřejnou diskusi o věcech obecného zájmu a svobodné utváření názorů. Odvolací soud se dále ve světle ustálené judikatury zabýval otázkou střetu práva na svobodu projevu s právem na ochranu osobnosti.

Krajský soud v Brně uzavřel, že základem kritiky ze strany žalovaných byla v řízení prokázaná vystoupení žalobce na shromáždění studentů dne 20. listopadu 1989 a na shromáždění pedagogů a ostatních zaměstnanců fakulty dne 21. listopadu 1989. Žalobce se těchto shromáždění zúčastnil jako člen vedení fakulty, jímž byl z titulu své funkce předsedy Základní organizace KSČ na pracovišti, tedy jako reprezentant politické strany, pod jejímž vedením měly vysoké školy realizovat svou výchovnou a vzdělávací činnost. Svým vystupováním na těchto shromážděních hrozil studentům (mezi nimi také žalovaným), že nebude-li pokračováno ve výuce a dojde-li k vyhlášení stávky, budou muset na fakultě skončit. Žalobce vystoupil také na shromáždění pedagogů a dalších zaměstnanců fakulty, které zastrašoval připomenutím neblahých důsledků postojů jejich předchůdců v roce 1968. Soud zdůraznil též pohovor s tehdejší studentkou K. S., který zhodnotil jako zásah do jejího práva na svobodu náboženského vyznání. Tyto prokázané skutečnosti pak podle odvolacího soudu tvoří dostatečný skutkový základ pro závěr o důvodnosti a přiměřenosti kritiky (výroku), kterou žalovaní v konsensu s ostatními studenty vyjádřili žalobci listinou ze dne 11. ledna 1990. Tvrzení a hodnotící soud obsažený v listině a jeho celkové vyznění v celospolečenském kontextu s událostmi, za nichž vznikly, nelze považovat za neoprávněnou kritiku žalobce, coby osoby veřejného zájmu, protože (tato kritika) má pravdivý základ, to vše navíc za situace, kdy měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů směřujících proti němu jsou měkčí ve prospěch jejich původců. Kritika žalovaných navíc směřovala ke zcela legitimnímu cíli, který vyjádřil již Ústavní soud v nálezu ze dne 8. prosince 2004 tak, že "...prostředí univerzit bylo třeba-za aktivní účasti studentů a nového vedení vysokých škol-zásadně a urychleně změnit...". Předmětná kritika adresovaná žalobci byla založena na pravdivém základu, byla ve smyslu judikaturou zastávaných zásad kritikou přiměřenou, přičemž vedla k legitimnímu cíli. To pak vedlo odvolací soudu ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 25. června 2013 a téhož dne nabyl právní moci. Tento rozsudek žalobce napadl včasným dovoláním v pondělí dne 26. srpna 2013, a to s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 OSŘ. Dovolatel konstatuje, že podle odvolacího soudu bylo základní premisou pro právní posouzení věci její řešení v intencích v rozhodnutí odvolacího soudu citovaných nálezů Ústavního soudu, včetně zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Dovolatel považuje postup odvolacího soudu v označené věci za nesprávný a dovozuje, že věc byla posuzována jednostranně v zájmu žalovaných. Nebyla tak respektována základní práva občana v demokratické společnosti a v podmínkách právního státu, jehož principy jsou garantovány ústavou a mezinárodními závazky státu v oblasti lidských práv-zejména jeho právo na ochranu osobnosti, svobodu projevu a spravedlivý soudní proces.

Pokud především krajský soud vyšel z úvahy, že "výzva ve vztahu k žalobci, jakož i jeho charakteristika, je spojována s osobou žalobce jako předsedy Základní organizace KSČ na fakultě...Vycházeje z časových souvislostí, z prostředí a z okolností, za nichž sporná listina vznikla, nemá odvolací soud-na rozdíl od názoru soudu I. stupně-pochybnost o tom, že její vznik a v ní uvedená charakteristika žalobce bezprostředně souvisela s událostmi, k nimž došlo 17. listopadu 1989, s tehdejší společenskopolitickou situaci a se změnami, k nimž začalo ve společnosti docházet po tomto datu", pak odvolací soud podle dovolatele sklouzává k právnímu posouzení věci výlučně v rámci stávajících ideologických premis bez ohledu na charakter a faktický rozsah útoku na osobnostní práva žalobce. Kromě toho, že krajský soud bez konkrétního závěru k dané věci rozebírá rozdíl mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím soudem, dodává pouze, že pro žalobce s ohledem na jeho funkci předsedy ZO KSČ na fakultě (podle krajského soudu tedy jako osoby veřejně činné), platilo nezbytné omezení osobnostních práv. I pokud by bylo možno tomuto závěru krajského soudu byť jen částečně přisvědčit, nelze v demokratické společnosti připustit, aby v případě nepravdivých tvrzení o jednání a způsobu vystupování občana, nebyla dotčenému občanovi soudem poskytnuta ochrana jeho osobnostních práv.

Dovolatel dále poukazuje na to, že v projednávané věci došlo ke střetu práva na ochranu osobnosti se svobodou projevu, neboli ke kolizi mezi články čl. 10 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která jsou si zásadně rovna. Při střetu těchto dvou základních práv je vždy třeba, aby obecné soudy zvážily s přihlédnutím k okolnostem každého případu, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v projednávané věci tento požadavek v řízení nesplnil. Tím, že odvolací soud při rozhodování vycházel výlučně ze svého závěru o nezbytnosti aplikovat ustanovení zákona č. 198/1993 Sb., nemohl ve věci učinit správné právní závěry. Žalobce tak byl de facto podle krajského soudu povinen vzhledem ke své bývalé politické angažovanosti strpět jednak kritiku a další zásahy do sféry ochrany své osobnosti, v zásadě zdržet se jakéhokoliv projevu svých politických názorů na vysoké škole a osobně se vyrovnat s komunistickou minulostí v intencích zákona č. 198/l993 Sb. podle představ odpůrců. Soud mu tak odepřel ochranu jeho základních práv a na spravedlivý soudní proces. Dovolatel současně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je žalobce považován jakožto funkcionář KSČ (předseda ZO KSČ), jímž se stal těsně před vypuknutím tzv. sametové revoluce za veřejně činnou osobu. Jako předseda základní organizace KSČ neměl žádnou veřejnoprávní pravomoc, kterou by mohl v rámci svého působení na fakultě architektury VUT v Brně uplatňovat. Pokud pak jde o údajný ,,incident" se studentkou K. S., žalobce dostatečně vysvětlil, že se jednalo o přátelský rozhovor s cílem předejít případným nepříjemnostem s jinými kolegy.

Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR na základě tohoto dovolání zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, resp. též k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ačkoliv je však dovolání žalobce relativně obsáhlé a dovolávající se fakticky ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah neoznačuje a ani fakticky nenastoluje žádnou z uvedených čtyř alternativ charakterizujících napadené rozhodnutí, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu.

Je pak skutečností, že pro posouzení předmětné věci bylo určujícím zvážení vztahu základního práva ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod a základního práva podle čl. 10 téže Listiny. Ač dovolatel odvolacímu soudu vytýká (byť ve své podstatě vlastně jen zcela obecně), že v tomto smyslu svým povinnostem nedostál, opak je pravdou. Odvolací soud se touto otázkou velmi podrobně a pečlivě a v souladu se zcela konstantní judikaturou (a to jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu-analogicky srovnej např. Nálezy ÚS ze dne 8. února 2000, sp.zn. I ÚS 156/99, ze dne 10. července 1997, sp.zn. III.ÚS 359/96, rozsudky NS ČR ze dne 10. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 2591/2011, ze dne 29. listopadu 2012, 30 Cdo 524/2011, aj.) zabýval a v souladu s ní a se zjištěným skutkovým stavem pak učinil odpovídající a logické a zákonu odpovídající závěry. Obdobný závěr je třeba učinit, pokud odvolací soud posuzoval žalobce jako osobu veřejně činnou (srovnej např. rozsudky NS ČR ze dne 15. července 2005, sp.zn. 30 Cdo 2573/2004, ze dne 27. ledna 2011, sp.zn. 30 Cdo 2563/2009, aj.). Případné výtky dovolatele upínající se k otázce skutkových zjištění pak neodpovídají předpokladu obsaženému v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.

Pouze jen jako obiter dictum je možno poukázat na skutečnost, že pokud v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl funkcionářem KSČ-předsedou Základní organizace KSČ, pak vyslovený názor žalobcem, že nemohl být považován za veřejně činnou osobu, se musí jevit pouze jako vyhraněně účelový. I když je možno fungování politického systému v naší republice před listopadem 1989 klasifikovat jako (eufemisticky řečeno) specifické a osobité (v rámci projevů tzv. "diktatury proletariátu"), již odvolací soud zcela případě odkázal na Ústavu ČSSR z roku 1960, v níž byla v tomto systému zakotvena tzv. "vedoucí úloha KSČ". Současně však i z obecné zkušenosti vyplývá, že funkcionáři této strany mívali v životě a fungování společnosti fakticky výraznější vliv, než např. orgány státního, resp. odborného aparátu. To je možno vztáhnout např. i na funkci předsedy základní stranické organizace, který na pracovišti byl zhusta vnímán (i ve vztahu k nečlenům strany-ač jimi nikterak nevolen) jako "fatálně vlivná osoba", s níž nebylo radno dostat se do diference. Z tohoto úhlu pohledu proto není důvodu vyloučit možnost posuzovat je jako osoby (v té době) veřejně činné. Jako nerozhodné se musí jevit i délka zastávání takové funkce.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Název
Usnesení - Předseda základní stranické organizace jako osoba veřejně činná
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
29. ledna 2014
Poznámka
Rozhodnutí bylo přezkoumáno.
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 30 Cdo 3981/2013
Město
Brno
Právní věty
Funkcionáře KSČ je možno chápat jako osoby veřejně činné pro posuzování sporů na ochranu osobnosti.
kolektiv autorů Nejvyššího soudu
Ročník
2014
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP