Právní prostor

Usnesení - K přezkoumávání platnosti smluv uzavřených v procesu privatizace

ze dne 9. října 1998


USNESENÍ
Ústavního soudu
ze dne 9. 10. 1998
K přezkoumávání platnosti smluv uzavřených v procesu privatizace


sp. zn./č. j.:
IV. ÚS 350/97

Související legislativa ČR:
§ 239 zákona č. 99/1963 Sb.
§ 3 zákona č. 87/1991 Sb.
§ 10, § 47 zákona č. 92/1991 Sb.
čl. 11 usnesení č. 2/1993 Sb.
§ 43, § 75 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 42 zákona č. 283/1993 Sb.
zákon č. 261/1994 Sb.


Právní věta:

Ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může státní zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při uzavírání smlouvy nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, je ustanovením aplikovatelným i na spory o eventuální neplatnost dohod o vydání a převodu majetku, které byly uzavřeny v procesu privatizace. V souvislosti s tím je třeba uvést, že § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je třeba interpretovat tak, že tímto ustanovením je vyloučen přezkum rozhodnutí o privatizaci ve správním soudnictví, nelze z něj však vyvozovat nepřípustnost přezkumu platnosti smluv uzavřených v procesu privatizace podle § 47 tohoto zákona o vydání a převodu majetku v občanskoprávních řízeních zahájených na návrh státního zástupce podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.



Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. října 1998 sp. zn. IV. ÚS 350/97 ve věci ústavní stížnosti J. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 12. 6. 1997 sp. n. 27 Co 133/97 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ z 24. 10. 1996 sp. zn. 6 C 309/95, kterým bylo určeno, že dohoda o vydání a převodu majetku uzavřená dne 1. 10. 1992 mezi Fondem národního majetku a stěžovatelkou a dalším nabyvatelem je zčásti neplatná.

I. Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

II. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. 27 Co 133/97, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 6 C 309/95, kterým bylo určeno, že dohoda o vydání a převodu majetku, uzavřená dne 1. 10. 1992 mezi Fondem národního majetku jako vydávajícím a převádějícím a J. Z. a O. B. jako nabyvateli ohledně majetku ve vlastnictví České republiky původně spravovaného a obhospodařovaného státním podnikem Cihelna N. je neplatná, včetně dodatku ze dne 2. 11. 1992, v části týkající se druhé žalované (dále jen "dohoda o vydání a převodu majetku"). Žalobcem v dané věci bylo Okresní státní zastupitelství Praha - východ, které podalo podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, návrh na určení neplatnosti výše označené dohody.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výše uvedenými rozsudky ve vztahu k ní došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má každý právo vlastnit majetek, a zásah do jeho majetku je možný pouze na základě zákona. K porušení tohoto práva navrhovatelky došlo podle jejího tvrzení v důsledku nesprávného použití zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpis, zejména jeho § 10 odst. 3 a § 47, a dále v nesprávném použití § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Dosavadnímu postupu orgánů veřejné moci stěžovatelka vytýká konkrétně to, že v dosavadních řízeních o určení neplatnosti dohody o vydání a převodu majetku, a to z hlediska, zda účastníci na straně nabyvatelů splňují znaky oprávněné osoby podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přezkoumávaly realizaci vládou schváleného privatizačního projektu, což je podle ní v rozporu s § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., podle kterého rozhodnutí o privatizaci nepodléhá přezkoumání soudem. Dále uvádí, že podle jejího názoru neměl ani státní zástupce oprávnění z tohoto hlediska podat žalobu o neplatnost dohody o vydání a převodu majetku uzavřené na základě vládou schváleného privatizačního projektu.

Ústavní soud nejprve posoudil návrh krajského státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, obsažený v jeho vyjádření, podle něhož je třeba zvážit, zda se v případě předmětné ústavní stížnosti nejedná o ústavní stížnost nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, když stěžovatelka nevyužila možnosti navrhnout ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, aby soud vyslovil přípustnost dovolání, a to se závěrem, že skutečnost neuplatnění § 239 odst. 1 o. s. ř. na straně stěžovatele důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné nezakládá.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práv zaručovaných čl. 11 Listiny. V daném případě by bylo možno uvažovat o zásahu do vlastnického práva stěžovatelky pouze za předpokladu, že by v posuzovaném soudním řízení došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. Takové porušení však Ústavní soud neshledal.

Poté, co se seznámil s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 6 C 309/95, s vyjádřením Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení o ústavní stížnosti, a s vyjádřeními Krajského státního zastupitelství v Praze, Fondu národního majetku a Ing. O. B., všech jmenovaných jako vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky uvedených v ústavní stížnosti, která se týkají za prvé její polemiky ohledně aktivní legitimace státního zastupitelství k podání žaloby na neplatnost dohody o vydání a převodu majetku podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když dohoda byla uzavřena v souladu se schváleným privatizačním projektem, a za druhé polemiky ohledně oprávněnosti obecných soudů zabývat se platností či neplatností dohody o vydání a převodu majetku, uzavřené na základě schváleného privatizačního projektu, dospěl Ústavní soud k závěru, že s právními názory, které v tomto směru zaujaly obecné soudy, je třeba se ztotožnit, stejně tak jako se závěrem o tom, že stěžovatelka nesplňuje zákonné znaky oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v poměru k předmětnému majetku.

K otázce aktivní legitimace státního zastupitelství se Ústavní soud shoduje s právními názory obecných soudů v tom smyslu, že § 42 zákona č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může státní zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, je ustanovením aplikovatelným i na spory o eventuální neplatnost dohod o vydání a převodu majetku, které byly uzavřeny v procesu privatizace. V návaznosti na to je pak třeba uvést, že § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba interpretovat tak, že tímto ustanovením je vyloučen přezkum rozhodnutí o privatizaci ve správním soudnictví, nelze z něj však vyvozovat nepřípustnost přezkumu platnosti smluv, uzavřených v procesu privatizace podle § 47 tohoto zákona, o vydání a převodu majetku v občanskoprávních řízeních zahájených k návrhu státního zástupce podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rovněž se ztotožnil s tím závěrem obecných soudů, podle něhož se na případy absolutně neplatných právních úkonů nevztahují ustanovení o promlčení, a že podle platného znění § 42 zákona č. 283/1993 Sb. může státní zastupitelství podat předmětnou žalobu o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, bez časového omezení.

K posouzení výše uvedené námitky stěžovatelky vzal v úvahu i obsah důvodové zprávy k zákonu č. 261/1994 Sb., kterým se mění zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a kterým byl novelizován § 42 zákona č. 283/1993 Sb., který ve své původní podobě oprávnění státního zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví v těch případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, omezoval lhůtou jednoho roku od účinnosti zákona č. 283/1993 Sb. (účinnosti zákon nabyl 1. 1. 1994). Důvodová zpráva uvádí, že předmětné přechodné ustanovení bylo omezeno jednoroční lhůtou proto, že se při jeho koncipování předpokládalo, že v uvedené době bude přijat zákon o majetku České republiky, který by legislativně vyřešil problémy, jichž se týká § 42 zákona o státním zastupitelství. Vzhledem k tomu, že k přijetí zákona o majetku České republiky nedošlo, bylo třeba nalézt legislativní řešení, které by zajistilo, aby předmětné oprávnění státního zastupitelství zůstalo zachováno, tedy, aby státní zastupitelství mohla i nadále podávat za podmínek § 42 zákona o státním zastupitelství návrhy na zahájení občanského soudního řízení.

Důvodová zpráva výslovně neřeší povahu předmětné lhůty, avšak vzhledem k tomu, že nerespektování ustanovení, omezujících volnost účastníků, za která je třeba považovat i § 47 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů mají za následek absolutní neplatnost takového úkonu, je třeba přisvědčit názoru vyslovenému obecnými soudy v tom smyslu, že té se lze - na rozdíl od případů tzv. relativní neplatnosti - dovolat bez časového omezení. Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné uvést, že v řízeních navazujících na pravomocný rozsudek, jímž by byla v řízení zahájeném na návrh státního zastupitelství předmětná smlouva zcela nebo zčásti zrušena, konkrétně např. v řízení o určení vlastnického práva, řízení o vydání věci, resp. vyklizení předmětného majetku, by bylo možno uplatnit nabyvateli předmětného majetku námitku vydržení.

Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud porušení ústavních práv stěžovatelky neshledal, a proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.


Toto rozhodnutí Ústavního soudu ČR bylo získáno z bezplatné databáze Ústavního soudu ČR NALUS® (http://nalus.usoud.cz). Nejedná se o autentické znění dokumentu. Autentickým je pouze originál a stejnopisy rozhodnutí opatřené státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby.
Název
Usnesení - K přezkoumávání platnosti smluv uzavřených v procesu privatizace
Zdroj
Sbírka nálezů a usnesení ÚS
Ze dne
9. října 1998
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. IV. ÚS 350/97
Sbírkové číslo
SbNU 58/12
Město
Brno
Právní věty
Ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může státní zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při uzavírání smlouvy nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, je ustanovením aplikovatelným i na spory o eventuální neplatnost dohod o vydání a převodu majetku, které byly uzavřeny v procesu privatizace. V souvislosti s tím je třeba uvést, že § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je třeba interpretovat tak, že tímto ustanovením je vyloučen přezkum rozhodnutí o privatizaci ve správním soudnictví, nelze z něj však vyvozovat nepřípustnost přezkumu platnosti smluv uzavřených v procesu privatizace podle § 47 tohoto zákona o vydání a převodu majetku v občanskoprávních řízeních zahájených na návrh státního zástupce podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ročník
1998
Soud
Ústavní soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP