Právní prostor

Rozsudek - Pobyt cizinců: rodinný příslušník občana EU

Datum vydáni 07.12.2016
Soud Nejvyšší správní soud
Město Brno
Typ Rozsudek
Zdroj Sbírka rozhodnutí NSS
Sbírkové číslo Rs 3536/2017
Spisová značka | číslo jednací 1 Azs 273/2016 | 1 Azs 273/2016-29

ROZSUDEK
Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 12. 2016
Pobyt cizinců: rodinný příslušník občana EU


sp. zn./č. j.:
1 Azs 273/2016-29

Související legislativa ČR:
§ 15a odst. 3 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.

Související judikatura evropských soudů:
Věc C-423/12 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 16. ledna 2014. Flora May Reyes v. Migrationsverket. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Kammarrätten i Stockholm - Migrationsöverdomstolen. Řízení o předběžné otázce - Směrnice 2004/38/ES - Právo občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států - Právo státního příslušníka třetího státu, který je potomkem v přímé linii osoby, která má právo pobytu v členském státě, pobývat v tomto členském státě - Pojem,vyživovaná‘ osoba. Věc C-423/12.
Věc C-297/88, C-197/89 Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. října 1990. Massam Dzodzi proti Belgickému státu.
Věc C-1/05 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 9. ledna 2007. Yunying Jia proti Migrationsverket. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Utlänningsnämnden - Švédsko.
Věc C-127/08 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. července 2008. Blaise Baheten Metock a další proti Minister for Justice, Equality and Law Reform. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: High Court - Irsko.
Věc C-434/09 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 5. května 2011. Shirley McCarthy v. Secretary of State for the Home Department. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná null.

Publikováno v 3/2017 Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu


Právní věta:

Spojení "žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti" obsažené v § 15a odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 17. 12. 2015, je nutno vykládat tak, že musí jít o společné soužití s občanem EU, které bezprostředně předchází vstupu cizince (rodinného příslušníka) na území členského státu EU.



Věc: Tan Minh P. proti Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o povolení k přechodnému pobytu, o kasační stížnosti žalobce.

Žalobce podal dne 19. 12. 2014 žádost o povolení k přechodnému pobytu dle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V žádosti uvedl jako účel pobytu sloučení rodiny s občanem Evropské unie.

Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 25. 5. 2015 zamítlo žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky.

Žalovaná následně zamítla žalobcovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.

Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové zamítl rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, čj. 30 A 96/2015-71.

Krajský soud se neztotožnil s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované. Žalovaná sice částečně opakovala závěry správního orgánu I. stupně, jestliže se s nimi ale ztotožnila, není třeba po ní žádat, aby říkala totéž jinými slovy. Byť krajský soud připustil, že se žalovaná některými otázkami (přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce) měla zabývat podrobněji, v zásadě se se všemi odvolacími námitkami vypořádala.

Mezi účastníky není sporu, že žalobce je synem občana EU; sporné je, zda je osobou, která splňuje podmínky § 15a odst. 3 písm. a) bodu 1 nebo písm. b) zákona o pobytu cizinců.

Krajský soud uzavřel, že pro splnění podmínky soužití ve společné domácnosti obsažené v § 15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců je nutno, aby šlo o soužití bezprostředně nebo v nedávné době předcházející vstupu na území hostitelského státu, nikoli o soužití ve vzdálené minulosti, jak tomu bylo v případě žalobce. K tomuto výkladu krajský soud dospěl v návaznosti na znění čl. 3 bodu 2 písm. a) ve spojení s čl. 3 bodu 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Krajský soud podpůrně odkázal na novelizované znění zmíněného ustanovení (účinné od 18. 12. 2015), které odstranilo případné výkladové nejasnosti, neboť nově uvádí, že za rodinného příslušníka občana EU se považuje též cizinec, který prokáže, že je příbuzným občana EU neuvedeným v odstavci 1, pokud žil před vstupem na území s občanem Evropské unie ve společné domácnosti.

Co se týče § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců [který je transpozicí čl. 3 bodu 2 písm. b) směrnice 2004/38/ES], ten dle krajského soudu cílí pouze na faktické partnerské vztahy, a není tak aplikovatelný na žalobce. Již z úvodu ustanovení je zřejmé, že se nejedná o rodinné příslušníky stricto sensu. Tuto skupinu tvoří cizinci, kteří nebudou disponovat žádným formálním dokladem o rodinné vazbě, definici rodinného příslušníka ale naplňují fakticky. Dle názoru krajského soudu tak nemůže jít o osoby, které jsou osobami s přímou rodinnou vazbou.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 Azs 211/2014-34, kterým žalobce argumentoval, na situaci žalobce dle krajského soudu nedopadá, neboť v něm posuzované osoby nebyly jako v případě žalobce rodinnými příslušníky uvedenými v § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které by nesplňovaly některou z dalších tam uvedených podmínek.

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítal v ní, že krajský soud pouze převzal argumentaci žalované a její rozhodnutí aproboval. V důsledku toho uplatňuje stěžovatel své žalobní námitky jako námitky kasační.

Krajský soud nesprávně vypořádal námitku, dle níž stěžovateli svědčí postavení rodinného příslušníka občana EU dle § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců. Dle stěžovatele je příliš restriktivní výklad žalované, podle něhož je nutné, aby ke sdílení společné domácnosti v domovském státě docházelo bezprostředně před vstupem na území České republiky. Takový výklad je zaměřen proti oprávněným zájmům cizince a účelu evropského právního institutu přechodného pobytu. Krajský soud ani správní orgány nepopírají, že stěžovatel žil ve své vlasti se svým otcem ve společné domácnosti, avšak ze skutečnosti, že v dané době nebyl otec ještě občanem EU, nepovažují požadovanou podmínku za splněnou. Z dikce zákona je však zjevné, že zmíněná podmínka není vztahována na to, aby v době, kdy dané osoby žily ve společné domácnosti, byla již jedna z nich občanem EU, ale aby v domovském státě tyto osoby žily ve společné domácnosti.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.


Z odůvodnění:


III.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

(...)


III.a) Námitka nesprávného posouzení stěžovatele jako rodinného příslušníka občana EU dle § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců.

[25] V projednávané věci není sporu o tom, že stěžovatel je synem občana České republiky. Stěžovatel se narodil ve Vietnamu v roce 1982; od svého narození do roku 1985 žil ve společné domácnosti mj. se svým otcem, který v roce 1985 odcestoval do Československa. Stěžovatel svého otce v České republice nikdy nenavštívil, přicestoval sem v listopadu 2014 a od té doby s otcem bydlí ve společné domácnosti. Otec za stěžovatelem jezdil do Vietnamu mnohokrát (minimálně desetkrát).

[26] Stěžovatel dne 19. 12. 2014 podal žádost o povolení k přechodnému pobytu dle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ten stanoví, že "rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území".

[27] Stěžovatel má za to, že na něho má být nahlíženo jako na rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců. Namítá, že podmínka soužití s občanem Evropské unie ve společné domácnosti není podmíněna tím, že takové soužití mělo být prokázáno k době bezprostředně před podáním žádosti o přechodný pobyt.

[28] Tento právní názor není správný.

[29] Podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců "se rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie".

[30] Podle § 15a odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí žalované) se "ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti".

[31] V případě stěžovatele je zjevné, že není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel tvrdí, že je na něj však nutno nahlížet jako na rodinného příslušníka ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bodu 1 tohoto zákona. Pro posouzení tohoto tvrzení pak nutno vyřešit spornou otázku, zda spojení "žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti" znamená, že má jít o společné soužití předcházející vstupu cizince na území České republiky, či nikoli.

[32] Předmětné ustanovení (v tehdejším znění) výslovně neupravovalo, v jaké době před vstupem na území České republiky musí cizinec žít ve společné domácnosti s občanem EU, aby na něj mohlo být nahlíženo jako na rodinného příslušníka dle § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců.

[33] Ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců je nutno vykládat v souladu s čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38/ES, které definují kategorie osob, které jsou považovány za rodinné příslušníky občanů Evropské unie, byť je tato směrnice 2004/38/ES v nyní posuzované věci použitelná pouze nepřímo, na základě odkazu ve vnitrostátním právu, kterým je § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců.

[34] Na stěžovatelův případ směrnice 2004/38/ES nedopadá přímo, protože jeho otec - občan České republiky není osobou, která by využila své právo volného pohybu a nemůže tak být (stejně jako stěžovatel) oprávněnou osobou ve smyslu této směrnice. Jak uvedl rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, směrnice 2004/38/ES se vztahuje na občany EU, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky (čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38/ES). Ostatně i Soudní dvůr potvrdil, že právo pobytu v členském státě přísluší na základě směrnice 2004/38/ES nikoli všem státním příslušníkům třetích zemí, ale pouze těm státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice rodinnými příslušníky občana Unie, který využil své právo volného pohybu (zvýraznění doplněno NSS). Pobyt, který uvedená směrnice upravuje, je tak v prvé řadě spojen s využitím práva volného pohybu osob. Pokud tedy občan Unie nikdy nevyužil svého práva volného pohybu a vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, nespadá pod pojem "oprávněné osoby" ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38/ES, stejně tak ani jeho rodinný příslušník. (Srov. rozsudek ze dne 25. 7. 2008, Metock, C-127/08, Sb. rozh., s. I-6241, bod 73; nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2011, McCarthy, C-434/09, Sb. rozh., s. I-03375, body 35 až 43).

[35] Rozšířený senát v citovaném usnesení současně zdůraznil, že na základě přijetí § 15a odst. 4 (včleněného do zákona o pobytu cizinců zákonem č. 161/2006 Sb.), podle kterého se ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky, došlo z vůle vnitrostátního zákonodárce nad rámec požadavků vyplývajících z unijního práva ke zrovnoprávnění rodinných příslušníků občanů ČR s rodinnými příslušníky občanů EU. Takovýto úmysl zákonodárce je zřejmý i z důvodové zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb.

[36] Situace, kdy se právní řád členského státu EU snaží zrovnoprávnit své občany s občany jiných členských států, resp. rodinné příslušníky svých občanů s rodinnými příslušníky občanů jiných členských států, není situací nijak výjimečnou či dokonce nepřípustnou. V rámci právního řádu členského státu může totiž docházet k diskriminaci vlastních státních občanů, a to vlivem paralelního použití unijní úpravy, která míří především na odstranění překážek volného pohybu, a která se vztahuje zejména na migrující občany jiných členských států a jejich rodinné příslušníky, a vnitrostátního práva, které se vztáhne na státní občany daného členského státu. Členské státy přitom mohou tuto diskriminaci vlastních státních občanů odstranit tím, že rozšíří působnost unijního práva čistě na základě přijetí vnitrostátní normy, jak tomu je právě v případě § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců.

[37] Takový postup přitom aprobovalo již samotné unijní právo, např. rozsudkem Soudního dvora ze dne 18. 10. 1990, Dzodzi proti Belgii, C-297/88 a C-197/89, Recueil, s. I-3763. Z něj jasně vyplývá, že unijní právo může být použitelné nepřímo, tedy pouze na základě odkazu obsaženého ve vnitrostátním právu. Vnitrostátní norma tak může "aktivovat" unijní právo, které by se jinak na daný případ nepoužilo, když by daná situace sama o sobě neobsahovala žádný z faktorů podmiňujících jeho použití. Členský stát tak může vztáhnout unijní právo na situace, které nespadají do oblasti působnosti unijního práva.

[38] Z daného tak vyplývá, že i § 15a zákona o pobytu cizinců je nutno vyložit způsobem souladným s právem EU ve všech případech. Tedy v případě všech rodinných příslušníků občana EU, resp. občana ČR, bez ohledu na to, zda využili své právo volného pohybu. K výkladu souladnému s unijním právem je tak nutné přistoupit i v případu stěžovatele.

[39] Článek 3 odst. 1 směrnice 2004/38/ES stanoví, že se tato směrnice "vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují".

[40] Dle čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES "[a]niž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob: a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně; b) partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah. Hostitelský členský stát pečlivě posoudí osobní poměry těchto osob a zdůvodní každé odepření vstupu či pobytu těchto osob".

[41] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že dle čl. 2 bodu 2 směrnice 2004/38/ES se pro účely této "směrnice rodinným příslušníkem rozumí: a) manžel nebo manželka; b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu; c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b)".

[42] Vzhledem ke shora uvedenému je tedy zjevné, že stěžovatelem dovolávaný § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 je nutno vykládat v souladu s čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38/ES.

[43] Článek 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38/ES mj. normuje, že hostitelský členský stát usnadňuje vstup a pobyt všech ostatních rodinných příslušníků, kteří nespadají pod čl. 2 bod 2, bez ohledu na jejich státní příslušnost a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, členy domácnosti občana EU. Z tohoto ustanovení směrnice 2004/38/ES ve spojení s § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců je prostým jazykovým výkladem nutno dovodit, že spojení "soužití ve společné domácnosti" znamená, že v zemi z níž rodinný příslušník přichází, musel žít ve společné domácnosti s občanem EU.

[44] Aplikují-li se tato východiska na § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců, je zjevné, že spojení "žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti" je nutno skutečně vykládat tak, jak to učinila žalovaná i krajský soud, tedy že musí jít o společné soužití s občanem EU, které bezprostředně předchází vstupu cizince (rodinného příslušníka) na území členského státu EU (spojení "jsou členy domácnosti občana Unie", nikoli byli členy).

[45] Ze skutkových okolností nyní posuzovaného případu je ovšem zjevné, že stěžovatel v době předcházející době jeho vstupu na území České republiky ve společné domácnosti se svým otcem (jako občanem EU) nežil; naposledy tomu tak bylo před 29 lety.

[46] Tento výklad potvrzuje bod 6 odůvodnění směrnice 2004/38/ES, který stanoví, že "[k] zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu [...] by měl hostitelský členský stát postavení osob, které podle této směrnice nejsou zahrnuty v definici rodinného příslušníka, a které tedy nemají automatické právo na vstup a pobyt v hostitelském členském státě, přezkoumávat v souladu s vlastními vnitrostátními předpisy z hlediska otázky, zda by těmto osobám měl být umožněn vstup a pobyt s ohledem na jejich vztah k občanu Unie nebo na jakékoli další okolnosti, například jejich finanční nebo fyzickou závislost na občanu Unie".

[47] Účelem směrnice 2004/38/ES je tedy zachování jednoty rodiny v širším smyslu, a to zejména s ohledem na finanční či fyzickou závislost rodinného příslušníka na občanu EU. Tato závislost pak může být projevena i tím, že občan EU a jeho rodinný příslušník spolu žili ve společné domácnosti; aby ovšem mohl být naplňován účel směrnice 2004/38/ES, tedy zachování jednoty rodiny při pohybu jejích členů, musí taková společná domácnost z logiky věci fungovat před vykonáním pohybu, aby bylo vůbec co zachovávat.

[48] Tuto interpretaci předmětného ustanovení zákona o pobytu cizinců lze podpořit i skutečností (na kterou ostatně poukázal též krajský soud), že toto ustanovení bylo s účinností od 18. 12. 2015 novelizováno (zákon č. 314/2015 Sb.) tak, že zní: "Za rodinného příslušníka občana Evropské unie se považuje též cizinec, který prokáže, že je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, žil před vstupem na území s občanem Evropské unie ve společné domácnosti" [zvýraznění doplněno; nově jde o § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců]. Ze znění tohoto ustanovení v novelizovaném znění je zjevné, že podmínka soužití ve společné domácnosti je splněna pouze tehdy, šlo-li o soužití s občanem EU před vstupem na území. Z důvodové zprávy k tomuto novelizačnímu zákonu vyplývá, že ke změnám v § 15a zákona o pobytu cizinců zákonodárce přistoupil z důvodu četných výkladových problémů tohoto ustanovení ve stávajícím znění a současně za účelem jeho přizpůsobení aktuální judikatuře Soudního dvora. S ohledem na tuto judikaturu (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 1. 2007, Jia, C-1/05, Sb. rozh., s-I-00001, rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 1. 2014, Reyes, C-423/12, pak ve vztahu k nezbytnosti materiální podpory a též soužití ve společné domácnosti zákonodárce zdůvodnil, že ta musí existovat v členském státě původu nebo státě posledního pobytu těchto příbuzných v okamžiku, kdy žádají o připojení se k občanu Evropské unie, tedy bezprostředně před vstupem na území České republiky, a je na rodinném příslušníkovi, aby tuto závislost (resp. soužití ve společné domácnosti) prokázal. (...)




******************************************************************

Informace

Datum vydáni 07.12.2016
Soud Nejvyšší správní soud
Město Brno
Typ Rozsudek
Zdroj Sbírka rozhodnutí NSS
Sbírkové číslo Rs 3536/2017
Spisová značka | číslo jednací 1 Azs 273/2016 | 1 Azs 273/2016-29

Obsah

Žádne výsledky
Z odůvodnění:
III.
III.a) Námitka nesprávného posouzení stěžovatele jako rodinného příslušníka občana EU dle § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců.
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP