Právní prostor

Usnesení - Spoluvlastnictví a jeho vypořádání

Datum vydáni 16.10.2016
Soud Nejvyšší soud
Město Brno
Typ Usnesení
Zdroj Nejvyšší soud

USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 16. 10. 2016
Spoluvlastnictví a jeho vypořádání


sp. zn./č. j.:
22 Cdo 2024/2016

Související legislativa ČR:
§ 1147 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

1.Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní. Přichází-li do úvahy přikázání věci více dosavadním spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže, přičemž musí vzít do úvahy veškerá rozhodná kritéria.

2.Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.). Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií.

3.U nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání je třeba přihlížet i k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.

4.Je třeba přihlížet i k likviditě, tedy schopnosti a včasnosti zaplacení vypořádacího podílu (přiměřené náhrady) . Stejně tak lze za zohlednitelné kritérium považovat, že spoluvlastník navrhne zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, neboť i to vyjadřuje jeho vztah k věci. Lze přihlédnout i k historické rodinné vazbě na společnou věc.

kolektiv autorů Nejvyššího soudu



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. F., zastoupené JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem v Praze 4-Podolí, Na Hřebenech II 1062, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4-Nuslích, Na Pankráci 404/30a, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 56/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2015, č. j. 27 Co 215/2015-309, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Ilony Vaněčkové, advokátky se sídlem v Praze 4-Nuslích, Na Pankráci 404/30a.


Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.-dále jen "o. s. ř."), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Praha-západ (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, č. j. 4 C 56/2009-258, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 311/4 v katastrálním území a obci V. nad V. (dále jen "předmětná nemovitost"), jehož součástí jsou stavby chaty, kůlny a bazénu postavené na tomto pozemku (výrok I.), nařídil prodej nemovitosti ve veřejné dražbě s tím, že bude dražena jen mezi spoluvlastníky a výtěžek bude rozdělen mezi účastníky v podílu žalobkyně 2/3 a žalovaný 1/3; vydražitel přitom zaplatí jen část převyšující částku, která mu náleží z výtěžku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, č. j. 27 Co 215/2015-309, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až V. změnil tak, že předmětnou nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného [výrok I. 1)], žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu 500 000 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku [výrok I. 2)], rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VI.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která má být posouzena jinak. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že byla předmětná nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného. Poukazuje na to, že její spoluvlastnický podíl je 2/3 a spoluvlastnický podíl žalovaného činí 1/3. Byť velikost spoluvlastnického podílu není snad jediným rozhodujícím kritériem, v případě takového rozdílu by se mělo jednat o kritérium zásadní. Nesouhlasí s tím, aby stěžejní roli hrál údajně silnější vztah žalobce k nemovitosti a výše a účelnost jím učiněných investic, když se jedná o subjektivní okolnosti. Je potřebné přihlédnout i k tomu, proč se žalovaný zdržuje více v předmětné nemovitosti, zda to není dáno tím, že on svým jednáním znemožňuje žalobkyni nemovitost ve větší míře užívat. Odvolací soud také nesprávně dospěl k závěru, že hledisko účelnějšího využití a obhospodařování nemovitosti svědčí žalovanému, přitom tento závěr nekoresponduje se skutečnostmi prokázanými při jednání před soudem prvního stupně. Odvolací soud jednostranně hodnotil důkazy, nepřihlédl ke zřejmým tvrzením žalobkyně a nevzal vůbec v potaz snahu žalobkyně nastavit pravidla pro spoluužívání předmětné nemovitosti. Poukazuje-li odvolací soud na to, že žalobkyně se stala spolumajitelkou až v roce 2006, kdežto nemovitost dlouhodobě od roku 1957 užíval žalovaný, nezohlednil odlišný věk spoluvlastníků, čímž žalobkyni diskriminoval a rozhodl v rozporu s pravidly spravedlivého a rovného procesního postavení stran. Odvolací soud nevzal v potaz návrhy obou účastníků, když žalobkyně navrhla za odkup podílu žalovaného "prémiovou cenu" ve výši 400 000 Kč a kdy žalovaný navrhl "prémiovou cenu" ve výši 500 000 Kč. I poměr nabídek svědčí o tom, kdo má jaký vztah k nemovitosti, když žalobkyně nabídla žalovanému téměř dvojnásobnou cenu za odkup jeho podílu, než nabídl on. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně i právně správné, když dovodil, že má k předmětné nemovitosti hluboký citový vztah, stará se o ni a záleží mu na jejím osudu a stavu. Poukazuje na okolnosti nastalé po vydání rozhodnutí, které mají svědčit o povaze žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s judikaturou dovolacího soudu, současná právní úprava neobsahuje výslovná kritéria pro rozhodnutí, komu má soud společnou věc přikázat. Zdůrazňuje, že žalobkyně neprokázala, že by disponovala finančními prostředky na zaplacení náhrady v případě, že by jí předmětná nemovitost byla přikázána do vlastnictví. Žalovaný také navrhl, aby žalobkyni byla přiznána vyšší náhrada, než jaká by odpovídala 2/3 hodnoty předmětné nemovitosti. U výhrad proti hodnocení důkazů se nejedná o způsobilý dovolací důvod. Shrnuje, že dovolání není důvodné, a proto navrhuje, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.")-[k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (uveřejněné pod č. C 12 774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck-dále jen "Soubor"), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013 (dostupné na www.nsoud.cz), a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 (obě rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, když toliko v dovolání uvádí, že "dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak". Z dovolání ovšem nevyplývá, o jakou právní otázku již dovolacím soudem vyřešenou by se mělo konkrétně jednat a jaké spatřuje důvody k tomu, aby se dovolací soud odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe. Dovolatelka tedy nejspíše spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolací soud má rozhodnout jinak, než učinil odvolací soud; to však k založení přípustnosti zjevně nepostačuje.

K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Pro úplnost dovolací soud dodává, že obsahem dovolání je převážně polemika se zjištěným skutkovým stavem, případně s postupem soudů v průběhu dokazování; dovolatelka však pomíjí, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.

Rozhodnutí ve věci samé je pak ostatně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

Občanský zákoník stanoví obdobně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve vztahu k dřívější úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci, přičemž judikatura připouští bytový dům, který byl předmětem spoluvlastnictví, rozdělit na bytové jednotky [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)]. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázat společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej společné věci ve veřejné dražbě.

Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Přichází-li do úvahy přikázání věci více dosavadním spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže, přičemž musí vzít do úvahy veškerá rozhodná kritéria.

Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.). Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

U nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání je třeba přihlížet i k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat [srovnej rozbor a zhodnotenie rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72 (uveřejněný pod č. 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí astanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 135)].

Judikatura zdůraznila, že je třeba přihlížet i k likviditě, tedy schopnosti a včasnosti zaplacení vypořádacího podílu (přiměřené náhrady)-[k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23)]. Stejně tak lze za zohlednitelné kritérium považovat, že spoluvlastník navrhne zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, neboť i to vyjadřuje jeho vztah k věci. Podle judikatury lze přihlédnout i k historické rodinné vazbě na společnou věc [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010 (uveřejněné pod č. C 10 057 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013 (uveřejněný pod č. C 12 466 v Souboru)].

V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

V předmětné věci odvolací soud dospěl k závěru, že reálné rozdělení předmětné nemovitosti není dobře možné, neboť se jedná o funkční celek, oproti soudu prvního stupně neshledal důvody pro vypořádání spoluvlastnictví předmětné nemovitosti nařízením jejího prodeje v dražbě jen mezi spoluvlastníky, a proto přistoupil k přikázání předmětné nemovitosti za náhradu některému ze spoluvlastníků. Uvedl, že sice žalovaný je menšinovým spoluvlastníkem, avšak v jeho prospěch hovoří silnější vztah k předmětné nemovitosti, jeho dlouhodobější a častější užívání nežli je tomu u žalobkyně. Zdůraznil, že žalovaný předmětnou nemovitost alespoň základním způsobem udržuje, provedl rekonstrukci elektrického vedení ve stavbě, žalobkyně pořídila od stavby chaty dřez a kamna. Jiné zásadní investice nebyly prováděny. Žalovaný pobývá v předmětné nemovitosti podstatně výraznějším způsobem než žalobkyně, která ji zásadně neužívá. Žalobkyně se stala vlastnicí až v roce 2006 a žalovaný již na přelomu 70. a 80. let 20. století, když již od roku 1957 ji užíval se svým otcem. Hledisko účelnějšího využití a obhospodařování nemovitostí svědčí ve prospěch žalovaného, který tak ostatně také výraznějším způsobem oproti žalobkyni dosud činil. Žalovaný má k předmětné nemovitosti silnější vztah a je schopen investic do předmětné nemovitosti a její další údržby. Soud proto přikázal předmětnou nemovitost do výlučného vlastnictví žalovanému, a to za náhradu přesahující obvyklou cenu nemovitosti tak, jak žalovaný sám navrhl.

Závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, uvedl, proč v daném případě nebylo možné předmětnou nemovitost rozdělit, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Rozhodnutí je pak plně souladné s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, nejeví jakékoliv náznaky dovolatelkou tvrzené diskriminace, a proto z tohoto hlediska není odvolacímu soudu čeho vytknout.

Konkrétně je třeba zdůraznit, že velikost spoluvlastnického podílu je významným kritériem, nikoliv však jediným a nutně rozhodujícím, což vyplývá i z právní úpravy, která-oproti § 142 obč. zák.-již zákonné zdůraznění hlediska velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci neobsahuje. Odvolací soud dal v daném případě přednost kritériím jiným, zejména účelnému využití věci. Důvodnou není ani námitka, že žalobkyně měla za předmětnou nemovitost nabídnout vyšší částku než žalovaný. Byť lze obecně připustit, aby účastníci nabídli vyšší náhradu, než kolik by odpovídalo náhradě podle výše spoluvlastnického podílu z obvyklé ceny společné věci, neznamená to opět, že by absolutní výše takové náhrady byla rozhodujícím kritériem, nýbrž i výši nabídnuté náhrady je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti s dalšími v úvahu přicházejícími kritérii.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.




*****************************************************************

Informace

Datum vydáni 16.10.2016
Soud Nejvyšší soud
Město Brno
Typ Usnesení
Zdroj Nejvyšší soud

Obsah

Žádne výsledky
Odůvodnění:
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP