Právní prostor

Rozsudek - Přikázání věci při vypořádání spoluvlastnictví

Datum vydáni 20.10.2016
Soud Nejvyšší soud
Město Brno
Typ Rozsudek
Zdroj Nejvyšší soud

ROZSUDEK
Nejvyššího soudu
ze dne 20. 10. 2016
Přikázání věci při vypořádání spoluvlastnictví


sp. zn./č. j.:
22 Cdo 1114/2016

Související legislativa ČR:
§ 1147 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

Při přikázání společné věci je výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu jen jedním z kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a proto soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady, stejně jako není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s většinovým spoluvlastnickým podílem. Při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána, se nejedná ve své podstatě o dražbu mezi spoluvlastníky.

kolektiv autorů Nejvyššího soudu



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem se sídlem v Praze 7-Tróji, Trojská 593/140, proti žalovanému MUDr. Z. S., zastoupenému JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem v Praze 2-Vinohradech, Jugoslávská 481/12, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 258/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 58 Co 205/2015-248, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 58 Co 205/2015-248, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 48 C 258/2011-186, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. 603, jehož součástí je budova a k pozemku parc. č. 604, vše v k. ú. P. (dále jen "předmětné nemovitosti"), zapsané na LV č. 655 pro obec P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a id. 1 předmětných nemovitostí přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 11 500 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Soud prvního stupně učinil závěr, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, jejichž obvyklá cena byla stanovena na 17 500 000 Kč, žalovaný má zajištěn úvěr ve výši 9 000 000 Kč a současně schválenou půjčku ve výši 2 500 000 Kč. Reálné rozdělení předmětných nemovitostí účastníci řízení nenavrhovali a nebylo by ani možné; sice by šly objektivně rozdělit na jednotky, v řízení však vyšlo najevo, že dohoda mezi účastníky je z důvodu jejich vzájemných vztahů obtížná a takové vypořádání by neslo riziko dalších budoucích sporů. Soud prvního stupně přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, neboť žalobce nebyl ochoten za spoluvlastnický podíl zaplatit stanovenou tržní cenu 11 500 000 Kč, když přistoupil nejvýše na částku 11 400 000 Kč. Při stanovení náhrady vyšel soud prvního stupně z tržní ceny, která odpovídala zájmu účastníků, tj. za niž byl žalovaný ochoten žalobcův podíl na nemovitostech koupit, přestože byla tato cena vyšší než cena určená znalcem. Žalovanému se podařilo prokázat solventnost, když byl ochoten si požadovanou částku obstarat pomocí úvěru a schválené půjčky. Skutečnost, že žalobce má na účtu složenu finanční hotovost, je bezpředmětná, neboť tento neměl o předmětné nemovitosti za výslednou cenu již zájem.

K odvolání účastníků Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 58 Co 205/2015-248, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, ve výroku II. změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 10 625 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud uvedl, že bylo nesporné, že budova č. p. 144 je po rekonstrukci administrativní budovou, ve které se nachází i byt užívaný žalovaným, slouží tedy k podnikatelským účelům, přičemž cena nemovitosti byla stanovena na 17 500 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o reálné nemožnosti dělení předmětných nemovitostí, a proto bylo nezbytné rozhodnout o tom, kterému ze spoluvlastníků předmětné nemovitosti přikáže. Oba účastníci mají reálnou možnost zaplatit přiměřenou náhradu za odejmutí vlastnického práva, žalobce přitom okamžitě, neboť má na svém účtu prostředky ve výši 10 625 000 Kč, žalovaný má pro změnu předjednaný úvěr až na 10 000 000 Kč, jehož vyplacení však předpokládá řadu podmínek. Za situace, kdy oba účastníci mají o předmětné nemovitosti zájem a oba v zásadě splňují reálnou možnost vyplacení druhého účastníka, dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že kritérium solventnosti svědčí ve prospěch žalobce, který je schopen přiměřenou náhradu vyplatit takřka okamžitě. Při stanovení náhrady vyšel ze znaleckého posudku, který strany nerozporovaly, byť oba spoluvlastníci navrhovali částku vyšší, a to 10 625 000 Kč, resp. 10 700 000 Kč. Podle odvolacího soudu přitom přiměřená náhrada může reflektovat i cenu mimořádnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozporuje kritéria zvolená pro rozhodnutí o tom, komu mají být předmětné nemovitosti přikázány, přičemž namítá, že v předmětné nemovitosti bydlí a že také nabídl na vypořádací podíl více než žalobce. Klade otázku, zda lze při posouzení účelného využití věci v řízení opomenout, že jedna ze stran v nemovitosti bydlí a druhá nikoliv, a zda má kritérium schopnosti jednoho z účastníků uhradit finanční vypořádání rychleji přednost před kritériem absolutní výše finančního vypořádání. V této souvislosti naznačuje nutnost posouzení, zda přiměřeným a spravedlivým finančním vypořádáním může být nižší částka, než je jeden ze spoluvlastníků ochoten a schopen na finanční vypořádání uhradit a zda cena zvláštní obliby má být brána v potaz pro jednu či obě strany sporu. Pokud přitom byla nemovitost přikázána žalobci, pak má žalovaný obdržet náhradu ve výši, jak on si společnou věc cení. Žalovaný namítá, že rozhodnutí je překvapivé, neboť soud vyšel z kritérií, která nemohl vůbec předvídat. Mimoto upozorňuje, že žalobce nesplnil povinnost uloženou v rozhodnutí, dále odvolací soud odmítl argumentaci žalovaného ohledně nutnosti zohlednit zástavní práva České spořitelny a. s. váznoucí na spoluvlastnickém podílu žalobce k nemovitostem. Poukazuje na několik dalších okolností, například že žalobce 25 let nepracuje a zároveň má mít na účtu 11 000 000 Kč, že nezaplatil v pariční lhůtě a že se žalovaný musel s rodinou vystěhovat. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10 132 043 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku, případně aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí. Uhradil žalovanému vypořádací podíl, žalovaný nikdy v řízení neprokázal, že by byl schopen uhradit jakýkoliv vypořádací podíl, a proto stav v okamžiku vydání rozsudku neumožnil vydat rozhodnutí ve prospěch žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivé. Žalovaný v nemovitostech bydlel neoprávněně, a proto tato skutečnost nemůže být brána jako důvod, proč by měly být předmětné nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Žalovaný sice rozporuje výši vypořádacího podílu s tvrzením, že navrhoval na vypořádání více, ale v dovolání navrhuje méně, než zaplatil žalobce. Žalovaný také nepřípustně uvádí nové skutečnosti a navrhuje nové důkazy. Tyto námitky podrobněji rozebírá a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále i jen "o. z.")-[k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení účelného využití věci opomenul, že jeden ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlí a druhá nikoli.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví obdobně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve vztahu k dřívější úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci, přičemž judikatura připouští bytový dům, který byl předmětem spoluvlastnictví, rozdělit na bytové jednotky [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)]. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázat společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej společné věci ve veřejné dražbě.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 (uveřejněném pod č. C 14 611 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck-dále jen "Soubor"), dovolací soud vysvětlil, že dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku.

Podle § 1165 o. z. jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při vypořádání společného jmění.

Soud prvního stupně při úvaze o způsobech vypořádání ve vztahu k rozdělení nemovitostí na bytové jednotky poukázal na skutečnost, že nemovitosti by sice byly objektivně dělitelné na jednotky se spoluvlastnickým podílem na společných prostorech, nicméně "za řízení vyplynulo, že dohoda mezi účastníky je z důvodu jejich vzájemných vztahů poměrně obtížná a reálné rozdělení nemovitostí by s sebou neslo riziko dalších budoucích sporů".

Odvolací soud se pak uvedeným způsobem vypořádání vůbec nezabýval a ani nijak nehodnotil uvedený závěr soudu prvního stupně (omezil se na pouhé konstatování, že "reálné rozdělení nemovitosti možné nebylo").

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), uvedl: "Rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck-dále jen "Soubor" pod pořadovým č. C 8610). Tomuto způsobu vypořádání však mohou bránit různé okolnosti, pro které může soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání... Okolnosti, pro které může soud dospět k závěru, že vypořádání spoluvlastnictví nelze provést rozdělením budovy na jednotky jako primárního způsobu vypořádání, mohou být různé. Mohou spočívat např. ve výši věcně odůvodněných nákladů spojených se stavebními úpravami, stavební nemožností takových úprav, ale i v konfliktních vztazích mezi spoluvlastníky. Při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, tedy nelze vycházet jen z technického hlediska budovy či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 5465, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 8610). V usnesení ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010 (dostupném na www.nsoud.cz, proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1326/10, dostupným na nalus.usoud.cz), dovolací soud zdůraznil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v usnesení ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo v usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011, obou dostupných na www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že záleží na úvaze soudu, jaké vztahy považuje za natolik konfliktní, aby odůvodnily jeho závěr o nemožnosti rozdělení budovy na jednotky. Tuto úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená." [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014 (dostupné na www.nsoud.cz); Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 498/2016 (dostupným na http://nalus.usoud.cz)].

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že možnost budoucích komplikací při správě domu není sama o sobě důvodem vylučujícím přeměnu podílového spoluvlastnictví budovy na vlastnictví jednotek. Existence sporů však může vést k závěru, že přeměna na vlastnictví jednotek není možná. Takový závěr je však podmíněn uvedením konkrétních neshod mezi podílovými spoluvlastníky, aby bylo možno jejich intenzitu při úvaze, zda se jedná o takovou míru neshod, jež skutečně přeměně spoluvlastnictví na vlastnictví jednotek brání, přezkoumat. Občanský zákoník upřednostňuje vypořádání spoluvlastnictví reálným rozdělením společné věci, popřípadě přeměnou spoluvlastnictví budovy na vlastnictví jednotek, neboť tímto způsobem je zachováno vlastnické právo dosavadním spoluvlastníkům. Jestliže tyto způsoby nemají přicházet do úvahy, a spoluvlastník tak má být svého dosavadního spoluvlastnického práva zbaven, musí být důvody k tomu vedoucí postaveny najisto [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 355/2012 (uveřejněný pod č. C 11 037 v Souboru)].

Z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí již proto, že odvolací soud žádné hodnotící závěry ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně v daném směru, tj. ve vztahu k možnosti rozdělit předmětné nemovitosti na bytové jednotky, neučinil.

Závěry, které by umožnily úvahu o vyloučení vypořádání spoluvlastnictví rozdělením na jednotky, pak ostatně neučinil ani soud prvního stupně, který dokonce dohodu spoluvlastníků ani nevyloučil (byť ji označil jako "poměrně obtížnou") a pro budoucí období pouze deklaroval možné riziko budoucích sporů. Omezil-li pak závěr o neshodách mezi účastníky na uvedené konstatování, aniž by tuto úvahu jakkoli blíže rozvedl a konkretizoval z hlediska možného přezkumu dovolacím soudem, nelze tento jeho postup považovat za správný. Již proto je dán důvod pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát dále ani z hlediska posouzení toho, komu by měly být předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví.

Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní, to znamená, že je schopen vyplatit ostatním spoluvlastníkům přiměřenou náhradu za odnětí jejich vlastnického práva [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Přichází-li do úvahy přikázání věci vícero spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže.

V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 3 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

V posuzovaném případě odvolací soud uzavřel, že účastníci jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý v rozsahu id. 1/2, součástí předmětných nemovitostí je budova, ve které se nachází i byt obývaný žalovaným, tedy slouží k podnikatelským účelům a jako takový byl i z hlediska své hodnoty posuzován v rámci znaleckého posudku na stanovení obvyklé ceny nemovitosti. Odvolací soud zdůraznil, že při rovnocennosti kritérií může být rozhodující objektivní schopnost poskytnout náhradu z hlediska dispozice s volnými finančními prostředky nebo jejich bezprostředním obstaráním, přičemž tento závěr je v obecné rovině v souladu s judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. v usnesení ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005 (uveřejněném pod č. C 4 010 v Souboru). Úprava v občanském zákoníku přitom upustila od uvedení výslovných kritérií rozhodných pro úvahu o tom, komu věc přikázat do výlučného vlastnictví, a to pokud se týkalo velikosti podílu a účelného využití věci. Podle závěrů odvolacího soudu mají oba účastníci reálnou možnost zaplatit přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl, a to žalobce v podstatě okamžitě, kdežto v případě žalovaného je třeba splnit řadu podmínek. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že za situace, kdy oba účastníci mají o nemovitosti zájem, oba splňují reálnou možnost k vyplacení druhého spoluvlastníka, je namístě přikázat předmětné nemovitosti žalobci za náhradu ve výši 10 625 000 Kč.

Závěry odvolacího soudu v posuzovaném případě neobstojí, neboť nerespektoval judikaturu dovolacího soudu. Konkrétně se z jeho rozhodnutí nepodávají kritéria, která považoval za rozhodná pro posouzení toho, komu mají být předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví. Uvedení rozhodných kritérií je přitom podstatné z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu, a to obzvláště za situace, kdy o. z. neobsahuje výslovná kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví, a dává tak soudům široký prostor pro zvážení všech konkrétních okolností případu. Z judikatury dovolacího soudu k § 1147 o. z. se přitom podává, že soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci a k výši podílů spoluvlastníků [opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Z napadeného rozhodnutí však není zřejmé, zdali a jak odvolací soud k těmto kritériím (zejména hledisku účelného využití věci) přihlédl, a to ve vztahu k závěru o bydlení dovolatele v bytě v budově, která je předmětem řízení.

Z judikatury dovolacího soudu se k účelnému využití společné věci podává, že u nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání je třeba přihlížet k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat [srovnej rozbor a zhodnotenie rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72 (uveřejněný pod č. 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 135)].

V posuzovaném případě se ze skutkových zjištění podává, že žalovaný nemovitosti užíval k bydlení a že sloužily k podnikání, bylo proto namístě tyto podstatné okolnosti zahrnout do úvahy, komu mají nemovitosti připadnout do výlučného vlastnictví. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a úvahu o účelném využití věci do svého rozhodnutí z hlediska posouzení bydlení nezahrnul, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.

V další fázi řízení proto bude na odvolacím soudu, aby v případě závěru o nedělitelnosti na bytové jednotky řádně vymezil všechna relevantní kritéria podstatná pro rozhodnutí o tom, komu je třeba za náhradu přikázat předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví, a tato kritéria následně navzájem posoudil.

K tomu je vhodné dodat, že se spoluvlastník v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud jsou důsledkem jeho protiprávního jednání, případně takového jednání, které je v rozporu s dobrými mravy [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 12, str. 451)]; to se týká i případného neoprávněného užívání společné věci. Je proto se třeba případně i posoudit námitku žalobce uvedenou ve vyjádření k dovolání, že žalovaný užíval předmětné nemovitosti k bydlení neoprávněně, tj. bez souhlasu druhého spoluvlastníka.

Žalovaný dále rozporoval kritérium likvidity a vyšší nabídky vypořádacího podílu, než který by vyplýval z tržní hodnoty společné věci.

Tato námitka není důvodná.

Soudy při vypořádání spoluvlastnictví musejí vzít do úvahy veškerá rozhodná kritéria, judikatura přitom připustila, že je třeba přihlížet i k likviditě, tedy schopnosti a včasnosti zaplacení vypořádacího podílu (přiměřené náhrady)-[k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23)].

Dovolací soud v usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, poukázal na skutečnost, že i hledisko vyšší nabídky ceny vypořádávané věci, z níž by se pak vycházelo při stanovení přiměřené náhrady, může být v řízení zohlednitelné, neboť tím mimo jiné spoluvlastník vyjadřuje svůj vztah k předmětu spoluvlastnictví.

Podle ustálené rozhodovací praxe výše náhrady má základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceny v daném místě a čase v době rozhodování [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011 (uveřejněný pod č. C 13 303 v Souboru)]. Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv cenu, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Při stanovení obvyklé ceny je třeba přihlédnout ke všem významným okolnostem, které mohou mít vliv na výši obvyklé ceny, tedy i k existenci právních závad [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 (uveřejněný pod č. C 6 296 v Souboru)].

Nalézací soudy vzaly za základ pro úvahu o stanovení výše přiměřené náhrady nejenom obvyklou cenu, ale také vyšší hodnotu, navrženou v průběhu řízení oběma spoluvlastníky, která odrážela jejich subjektivní vztah k předmětu spoluvlastnictví a která by pak měla být základem pro určení přiměřené náhrady. Dovolatel tento postup odvolacího soudu kritice nepodrobuje (ostatně sám se takového postupu v průběhu řízení výslovně dovolával), a tato otázka tak není předmětem přezkumu dovolacím soudem. Dovolací soud proto pouze dodává, že akceptaci tohoto přístupu naznačil již ve výše uvedeném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2024/2016.

Je ovšem třeba zdůraznit, že při přikázání společné věci je výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu jen jedním z kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a proto soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady, stejně jako není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s většinovým spoluvlastnickým podílem. Správným je proto poukaz odvolacího soudu, že při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána, se nejedná ve své podstatě o dražbu mezi spoluvlastníky. Jestliže tedy v posuzovaném případě odvolací soud upřednostnil kritérium likvidity před absolutní výší navržené náhrady, nelze v tomto ohledu odvolacímu soudu čeho vytknout.

K uvedenému dovolací soud podotýká, že dovolatel opakovaně měnil navrženou výši, za níž by byl ochoten akceptovat přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví. V dovolání dokonce uvádí, že navrhuje, aby mu předmětné nemovitosti byly přikázány jen za částku 10 132 043 Kč, když jím v odvolacím řízení navrženou náhradu ponižuje o částku údajně odpovídající hodnotě zástavního práva váznoucího na spoluvlastnickém podílu žalobce. Výsledná částka je ovšem zjevně nižší než náhrada ve výši 10 625 000 Kč, za kterou byly rozhodnutím odvolacího soudu přikázány předmětné nemovitosti žalobci. Za dané situace by proto zjevně nemohl být důvodný poukaz žalovaného, že předmětné nemovitosti byly přikázány žalobci, byť navrhl méně než žalovaný, když z uvedeného je zřejmý opak.

Je rovněž třeba zdůraznit, že pokud spoluvlastník navrhne vyšší náhradu, než jaká by odpovídala běžné výši náhrady stanovené z obvyklé ceny nemovitosti, nemůže při vyhovění tomuto návrhu výši náhrady rozporovat s tím, že navržená náhrada měla být snížena z důvodu právní vady nemovitosti. Jinými slovy právní vada ovlivňuje obvyklou cenu nemovitosti, nikoliv však výši náhrady, kterou účastník navrhne při vědomí, že zjištěná obvyklá cena nemovitosti je nižší než jím navržená částka. Navrhuje-li proto spoluvlastník na vypořádání vyšší částku, má si být vědom odpovědnosti svého vlastního jednání.

Dovolatel namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé.

Tato námitka je rovněž nedůvodná.

K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu vyložil: "Zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy."

V předmětné věci by do úvahy přicházela tolika první varianta, k níž se z judikatury dovolacího soudu podává, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324)]. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dostupný na www.nsoud.cz)]. K těmto závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013 (uveřejněném pod č. C 14 633 v Souboru).

Dovolatel spatřoval překvapivost rozhodnutí v tom, že odvolací soud přikázal předmětné nemovitosti žalobci. S tím se nelze ztotožnit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivé, byť to tak dovolatel může subjektivně vnímat; to však k závěru o nepředvídatelnosti nepostačuje. V dané věci se vedl mezi účastníky spor o to, komu budou předmětné nemovitosti přikázány do spoluvlastnictví a oba účastníci měli o nemovitosti zájem. Logicky proto soudy obou stupňů posuzovaly rozhodná kritéria, přičemž pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že přikázal věc žalobci, nemůže být tento závěr pro žalovaného objektivně nepředvídatelný.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.




*****************************************************************

Informace

Datum vydáni 20.10.2016
Soud Nejvyšší soud
Město Brno
Typ Rozsudek
Zdroj Nejvyšší soud

Obsah

Žádne výsledky
Odůvodnění:
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP