Právní prostor

Usnesení - Podílové spoluvlastnictví

Datum vydáni 13.07.2011
Soud Nejvyšší soud
Město Brno
Typ Usnesení
Zdroj Nejvyšší soud

USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 13. 7. 2011
Podílové spoluvlastnictví


sp. zn./č. j.:
22 Cdo 4930/2010

Rozhodnutí bylo přezkoumáno rozhodnutím sp. zn. I. ÚS 2934/11

Související legislativa ČR:
§ 142 zákona č. 40/1964 Sb.
§ 1147 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

Vyznívá-li řádná aplikace kritérií uvedených v § 142 odst. 1 obč. zák. (velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci) pro strany sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rovnocenně, záleží jen na soudu, které z dalších relevantních okolností případu (zejména schopnost a včasnost zaplacení přiměřené náhrady ve smyslu uvedeného ustanovení) vyhodnotí ve prospěch té které strany. Za situace, kdy ostatní rozhodná kritéria (včetně připravenosti k vyplacení finanční náhrady) pro posouzení účelného využití společné věci na straně každého ze spoluvlastníků vyznívají rovnocenně a kdy každý z nich je vlastníkem id. ? nemovitosti, může být relevantní i upřednostnění toho ze spoluvlastníků, který k tomuto majetku má historickou rodinnou vazbu, nebo to, že se v daném případě jedná o nápravu přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku jeho rodiny.

Mgr. Michaela Ponížilová Kafková



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Dr. Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalovanému R. B., zastoupenému JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Mostní č. p. 5552, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 132/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně ze dne 22. července 2010, č. j. 60 Co 335/2009-881, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2010, č. j. 60 Nc 551/2010-919, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Radky Píštkové Záhorcové.

Odůvodnění:

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud ve Zlíně (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 29. ledna 2009, č. j. 26 C 132/2004-656, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 24. dubna 2009, č. j. 26 C 132/2004-688, zrušil "podílové spoluvlastnictví žalobce k id. 1 a žalovaného k id. 1 nemovitostí-domu čp. 586-objekt bydlení, postaveném na pozemku st. p. č. 703-zastavěná plocha o výměře 162 m2, pozemku p. č. st. p. č. 703-zastavěná plocha o výměře 162 m2 a pozemku p. č. 578/7-zahrada o výměře 478 m2, vše zapsáno v k. ú. a obci Luhačovice, u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Klobouky" (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), žalovanému uložil povinnost na vypořádání podílu zaplatit žalobci částku 2.550.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.-VII.).

Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. července 2010, č. j. 60 Co 335/2009-881, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2010, č. j. 60 Nc 551/2010-919, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V., ve výroku IV. změnil rozsudek tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, změnil nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně VI. a VII. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů a dovolání označil za nepřípustné. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalovaného k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky-www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Dovolatelova kritika nesprávného právního posouzení věci se koncentruje do námitky, že nalézací soudy použily jako stěžejní kritérium pro posouzení, komu mají být předmětné nemovitosti v rámci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázány do výlučného vlastnictví, okolnost "nápravy přerušených vlastnických vazeb k rodinnému majetku" a případně "opravdovost snahy žalovaného o navrácení historického majetku" své rodiny. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání pro posouzení otázky zásadního právního významu, jelikož okolnost historických rodinných vazeb žalovaného k předmětné nemovitosti vzaly nalézací soudy v potaz až po vyhodnocení všech ostatních rozhodných kritérií přicházejících do úvahy v rámci posouzení účelného využití věci, které vyznívaly na straně žalobce i žalovaného rovnocenně a které posoudily nalézací soudy v souladu s ustálenou judikaturou.

Pokud § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen "Soubor") pod pořadovým č. C 2058). Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 2680). Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 4465).

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: "Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze přihlédne". Vyznívá-li řádná aplikace kritérií uvedených v § 142 odst. 1 obč. zák. (velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci) pro strany sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rovnocenně, záleží jen na soudu, které z dalších relevantních okolností případu (zejména schopnost a včasnost zaplacení přiměřené náhrady ve smyslu uvedeného ustanovení) vyhodnotí ve prospěch té které strany (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 4010).

Za situace, kdy ostatní rozhodná kritéria (včetně připravenosti k vyplacení finanční náhrady) pro posouzení účelného využití společné věci na straně každého ze spoluvlastníků vyznívají rovnocenně a kdy každý z nich je vlastníkem id. 1 nemovitosti, dovolací soud neshledává úvahy nalézacích soudů, které vyhodnotily v posuzovaném případě účelné využití ve prospěch žalovaného z důvodu, že žalovaný má k tomuto majetku historickou rodinnou vazbu, respektive, že se v daném případě jedná o nápravu přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku jeho rodiny, zjevně nepřiměřenými. Ostatně závěry o tom, kterým z podílových spoluvlastníků bude věc účelněji využita, jsou závěry skutkovými, které u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhají přezkumu.

Skutečnost, že nalézací soudy zvolily historickou rodinnou majetkovou vazbu žalovaného na sporné nemovitosti za kritérium významné pro vypořádání spoluvlastnictví v situaci, kdy zákonná hlediska vypořádání vyzněla pro spoluvlastníky rovnocenně, nelze v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu považovat za okolnost, která by k hypotéze ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák., jak namítá dovolatel, nepříslušela a která by byla, "srovnávacímu souboru" rozhodujících okolností cizí. Nalézací soudy měly za shora naznačené situace-z hlediska účelnosti využití věci rovnocenné-možnost vyhodnotit ve prospěch té které strany kritérium, které samy uznaly za významné, přičemž dovolací soud nepovažuje zvolené řešení za nepřiměřené daným individuálním okolnostem věci a považuje je za souladné s ustálenou judikaturou.

Dovolací soud rovněž nepovažuje za zjevně nepřiměřené úvahy nalézacích soudů, které při vyhodnocování podílu jednotlivých spoluvlastníků na údržbě a zhodnocování nemovitosti vzaly v potaz i časovou souslednost vzniku spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti, které bylo podmíněno tím, že matce jako právní předchůdkyni žalovaného byly nemovitosti vráceny v rámci nápravy majetkových křivd až v roce 2001 po dlouhotrvajícím soudním sporu se žalobcem, jenž byl do té doby od roku 1992 výlučným vlastníkem nemovitosti, takže matka žalovaného, resp. žalovaný, neměli na rozdíl od žalobce po celou dobu objektivní možnost se o nemovitost starat a investovat do ní.

Namítá-li dále dovolatel, že nesouhlasí s výší zjištěné obvyklé ceny nemovitosti, dovolací soud konstatuje, že stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoli právní (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 5758). Námitka stran nesprávného skutkového zjištění tak představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž však v režimu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout nelze (§ 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).

Taktéž námitky, že obvyklá cena nemovitosti měla být stanovena nadrevizním znaleckým posudkem, jehož provedení žalobce v řízení před nalézacími soudy bezúspěšně navrhoval, jakož i námitka, že odvolacím soudem nebyla podrobena dokazování a hodnocena opravdovost snahy žalovaného o získání historického majetku jeho rodiny, představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k němuž v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlédnout (§ 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bodu 5, § 4 odst. 1, 2 písm. a] vyhlášky (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobce) podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10 300,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 060,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 12 360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.




*****************************************************************

Informace

Datum vydáni 13.07.2011
Soud Nejvyšší soud
Město Brno
Typ Usnesení
Zdroj Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP