Právní prostor

Občanské zákoníky - Obecný zákoník občanský (ABGB) - císařský patent č. 946/1811 JGS z 1. června 1811

datum vydání 1. listopadu 2012


Občanské zákoníky - Obecný zákoník občanský (ABGB) - císařský patent č. 946/1811 JGS z 1. června 1811
doc. JUDr. Karel Schelle, CSc., JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen, Ph.D., LL.M.
Zdroj: Občanské zákoníky


Předmětná hesla:
občanské právo

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Plný autorský text:



Vyhlašovací patent k obecnému zákoníku občanskému


Císařský patent ze dne 1. června 1811, č. 946 Sb. zák. soud.

(I.) Uvážili jsme, že občanské zákony mohou občany dokonale uklidniti co do bezpečného užívání jejich soukromých práv, budou-li dány v souladu nejen s obecnými zásadami spravedlnosti, ale i se zvláštními poměry obyvatelů, budou-li vyhlášeny v jazyku jim srozumitelném a budou-li zachovány pro stálou paměť v řádné sbírce, a proto jsme od počátku svého panování neustále dbali, aby sestavení úplného domácího občanského zákoníka, na němž se usnesli a s nímž započali již naši předkové, bylo dokončeno.

(II.) Osnova vypracovaná v době našeho panování naší dvorskou komisí pro věci zákonodárné byla, jako kdysi osnova zákoníka o zločinech a těžkých přestupcích policejních, sdělena k posouzení komisím v různých provinciích zvláště k tomu zřízeným, v Haliči však byla mezitím již dána do užívání.

(III.) Nyní, když mínění znalců a zkušeností získaných z praktického užití osnovy bylo využito k opravě tohoto tak důležitého zákonodárného odvětví; rozhodli jsme se tento obecný zákoník občanský vyhlásiti pro veškeré naše německé dědičné země a naříditi, aby se ho počalo užívati dnem 1. května 1812.

(IV.) Tím pozbývá účinnosti až dosud platné právo obecné, prvý díl občanského zákoníka, vyhlášený 1. listopadu 1786, občanský zákoník vydaný pro Halič, jakož i veškeré zákony a zvyklosti, které se vztahují k předmětům tohoto obecného práva občanského.

(V.) Jako jsme však v zákoníku samém ustanovili za obecné pravidlo, že zákony nemají působiti nazpět; tak ani tento zákoník nemá působiti na jednání, k nimž došlo přede dnem, kdy nabude účinnosti, ani na práva, jichž bylo nabyto již podle dřívějších zákonů; nechť tato jednání spočívají v právních jednáních dvoustranně závazných nebo v takových projevech vůle, které by osoba projevující mohla ještě sama změniti a učiniti podle předpisů obsažených v tomto zákoníku.

(VI.) Proto se také vydržení nebo promlčení započaté před účinností tohoto zákoníku posuzuje podle zákonů starších. Chtěl-li by se někdo dovolávati vydržení nebo promlčení, pro které je v novějším zákoně ustanovena kratší lhůta než v zákonech dřívějších; může také tuto kratší lhůtu počítati teprve od počátku účinnosti tohoto zákoníka.

(VII.) Předpisy tohoto zákoníka jsou sice obecně závazné; avšak pro stav vojenský a pro osoby k vojsku náležející jsou dány zvláštní předpisy vztahující se k právu soukromému, jichž je dbáti při právních jednáních těmito osobami anebo s nimi činěných, byť na ně nebylo v zákoníku výslovně odkázáno. Obchodní a směnečná jednání se posuzují podle zvláštních zákonů obchodních a směnečných, pokud se tyto odchylují od předpisů tohoto zákoníka.

(VIII.) Účinnosti nepozbudou ani nařízení vyhlášená o věcech politických, komorních nebo finančních, která soukromá práva obmezují anebo blíže určují, třeba se jich tento zákoník výslovně nedovolává.

(IX.) Zvláště je práva a závazky na platy peněžité posuzovati podle právě vydaného patentu ze dne 20. února 1811, o penězích určených k oběhu a za obecnou zemskou (vídeňskou) měnu, nebo podle zvláštních zákonů, které ještě budou vydány, a jen když jich nebude, podle obecných předpisů zákoníka.

(X.) Zároveň prohlašujeme, že německé znění je zněním původním, podle něhož je posuzovati překlady pořízené v různých zemských jazycích našich provincií.


OBECNÝ ZÁKONÍK OBČANSKÝ


ÚVOD
O občanských zákonech vůbec


Pojem občanského práva


§ 1.

Souhrn zákonů, které upravují vzájemná soukromá práva a povinnosti obyvatelů ve státě, tvoří jeho občanské právo.


§ 2.

Neznalost zákona neomlouvá, jakmile zákon byl řádně vyhlášen.


Počátek působnosti zákonů


§ 3.

Působnost zákona a právní následky z ní plynoucí se počínají hned jeho vyhlášením, ačkoli ve vyhlášeném zákoně samém nebyl počátek působnosti dále posunut.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz zákon č. 139/1919 Sb. a dekret prezidenta republiky č. 19/1945 Sb.


Dosah zákona.


§ 4.

Občanské zákony zavazují všechny státní občany zemí, pro které byly vyhlášeny. Státní občané jsou těmito zákony vázáni i při úkonech a jednáních, která činí mimo státní území, pokud jimi je obmezena jejich osobní způsobilost je učiniti a pokud tyto úkony a tato jednání mají vyvolati právní následky zároveň v těchto zemích. Pokud cizinci jsou vázáni těmito zákony, je ustanoveno v hlavě následující.


§ 5.

Zákony nepůsobí nazpět; nepůsobí tedy ani na úkony, které se zběhly dříve, ani na práva, kterých bylo dříve nabyto.


Výklad zákona


§ 6.

Při užívání zákona nesmí býti zákonu dáván jiný smysl, než jaký plyne z vlastního významu slov v jich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova.


§ 7.

Nelze-li právní případ rozhodnouti ani podle slov ani podle přirozeného smyslu zákona, je míti zřetel k případům podobným, v zákonech určitě rozhodnutým, a k důvodům jiných, s ním příbuzných zákonů. Je-li právní případ i pak pochybný, musí býti rozhodnut se zřetelem k pečlivě sebraným a zrale uváženým okolnostem podle přirozených zásad právních.


§ 8.

Jediné zákonodárce je oprávněn vyložiti zákon způsobem obecně závazným. Takového výkladu musí býti užito na všechny dosud nerozhodnuté právní případy, pokud zákonodárce nedodá, že jeho výkladu nemá býti užito při rozhodování o případech, jejichž předmětem jsou úkony a práva, které byly učiněny a která byla uplatněna dříve, než k výkladu došlo.


Trvání zákona


§ 9.

Zákony zachovávají tak dlouho svoji moc, dokud je zákonodárce nezmění nebo výslovně nezruší.


Jiné druhy předpisů, jako:


a) zvyklosti,


§ 10.

Na zvyklosti lze hleděti jen v těch případech, kde se jich zákon dovolává.


b) provinciální statuty,


§ 11.

Ze statutů jednotlivých provincií a obvodů zemských mají moc zákona jediné ty, které po vyhlášení tohoto zákoníka budou zeměpánem výslovně potvrzeny.


c) soudcovské výroky,


§ 12.

Opatření učiněná v jednotlivých případech a soudcovské rozsudky vydané v jednotlivých právních rozepřích nemají nikdy moci zákona; nelze jich vztahovati na jiné případy nebo na jiné osoby.


d) výsady


§ 13.

Výsady a osvobození propůjčená jednotlivcům nebo i celým sborům se posuzují stejně jako jiná práva, pokud politická nařízení o nich zvláště neustanovují.


Hlavní rozdělení občanského práva


§ 14.

Předmětem předpisů obsažených v občanském zákoníku je právo osobní, právo věcné a ustanovení jim společná.


DÍL PRVNÍ
O právu osobním


HLAVA PRVÁ
O právech, která se týkají osobních vlastností a poměrů


Práva osobní


§ 15.

Osobní práva se jednak týkají osobních vlastností a poměrů; jednak se zakládají na poměru rodinném.


I. Z povahy osobnosti


Práva vrozená


§ 16.

Každý člověk má vrozená, již rozumem poznatelná práva, a jest ho tedy považovati za osobu. Otroctví nebo nevolnictví a výkon moci k nim směřující nejsou v těchto zemích dopuštěny.


Právní domněnka o právech vrozených


§ 17.

Co je přiměřené vrozeným přirozeným právům, o tom se má za to, že trvá dotud, dokud se neprokáže zákonné obmezení těchto práv.


Práva nabyvatelná


§ 18.

Každý je způsobilý nabývati práv za podmínek předepsaných v zákonech.


Vymáhání práv


§ 19.

Každému, kdo se cítí zkrácen ve svém právu, je zůstaveno, aby svou stížnost přivedl na úřad ustanovený zákonem. Kdo však úřadu nedbá a jedná svémocně nebo kdo překročí meze nutné obrany, je z toho odpověden.


II. Osobní práva připjatá k věku nebo k nedostatečnému užívání rozumu


§ 20.

I taková právní jednání, která se týkají hlavy státu, ale vztahují se k jejímu soukromému vlastnictví anebo k nabývacím způsobům založeným na právu občanském, posoudí úřady soudní podle zákona.


§ 21.

Osoby, které pro nedostatečný věk, pro duševní vady nebo pro jiné poměry nejsou způsobilé řádně spravovati své záležitosti, jsou pod zvláštní ochranou zákonů. Sem náležejí: děti, tj. osoby, které ještě nedokonaly roku sedmého; nedospělci, t.j. osoby, které ještě nedokonaly roku čtrnáctého; nezletilci, t.j. osoby, které ještě nedokonaly roku dvacátého prvního svého života; pak: »zuřiví, šílení a blbí, kteří buď vůbec jsou zbaveni užívání svého rozumu nebo aspoň nejsou s to dohlédnouti následků svých jednání, dále ti, jimž soudce jako osobám prohlášeným za marnotratníky zakázal další správu jejich jmění« konečně nepřítomní a obce.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz § 1 zákona č. 447/1919 Sb. a císařské nařízení č. 297/1916 ř. z.


§ 22.

I nezrozené děti mají od doby jich početí nárok na ochranu zákonů. Pokud jde o práva jejich a nikoliv o právo osoby třetí, hledí se k nim, jako by se již byly narodily; k dítěti mrtvě narozenému se však, co se týká práv jemu vyhrazených pro případ života, hledí, jako by nikdy nebylo počato.


§ 23.

Je-li pochybno, zda se dítě narodilo živé či mrtvé, platí domněnka pro prvé. Kdo tvrdí opak, musí jej prokázati.


III. Z poměru nepřítomnosti.


§ 24.

Platí domněnka, že nepřítomný zemřel:
1. jestliže uplynulo sedmdesát let od jeho narození a pět let od poslední zprávy o jeho životě, nebo třicet let od jeho narození a deset let od poslední zprávy - lhůta pětiletá a desetiletá se počítají od konce posledního roku, v němž nepřítomný podle zpráv, které jsou, ještě žil;
2. jestliže byl těžce zraněn ve válce nebo byl pohřešen jako účastník války a od konce roku, v kterém se válka skončila, uplynula tři léta, aniž došla do té doby zpráva o jeho životě;
3. jestliže byl na lodi, která se ztroskotala, nebo v jiném blízkém nebezpečenství smrti, a od konce roku, v kterém se tato událost zběhla, se po tři léta pohřešuje. Platí domněnka, že se loď ztroskotala, když nedospěla místa svého určení nebo nemajíc pevného cestovního cíle se nevrátila a od poslední zprávy uplynula tři léta. Za den ztroskotání platí poslední den této lhůty.

Ve všech těchto případech lze žádati o prohlášení za mrtvého.


§ 25.

Je-li pochybno, která ze dvou nebo více zemřelých osob zemřela dříve, jest na tom, kdo tvrdí, že ta nebo ona zemřela dříve, aby své tvrzení prokázal; nemůže-li tak učiniti, platí domněnka, že všechny zemřely současně, a nelze mluviti o převodu práv s jedné na druhou.

»Uvedeno ve znění § 1 I. dílčí novely.

Původní text zněl: "Povstane-li pochybnost, zda nepřítomný anebo nezvěstný je dosud na živu čili nic, platí domněnka jeho smrti jen za těchto okolností: 1. jestliže uplynula od jeho narození doba osmdesáti let a místo jeho pobytu zůstalo po deset let neznámo; 2. bez ohledu na dobu od jeho narození, jestliže po plných třicet let zůstal neznámým; 3. jestliže byl ve válce těžce zraněn, anebo byl-li na lodi, která ztroskotala, anebo byl-li v jiném blízkém nebezpečenství smrti, a od té doby je po tři léta nezvěstný. Ve všech těchto případech může se žádati o prohlášení za mrtva a toto se provede s nařízenými opatrnostmi (§ 277)."«

------------------------------------------------------------------
K tomu dekret prezidenta republiky č. 117/1945 Sb.


IV. Z poměru právnické osoby


§ 26.

Vzájemná práva členů dovolené společnosti se určují smlouvou nebo účelem a zvláštními pro ně vydanými předpisy. Naproti jiným osobám užívají dovolené společnosti zpravidla stejných práv jako osoby jednotlivé. Nedovolené společnosti jako takové nemají práv ani proti členům ani proti jiným osobám a nejsou způsobilé práv nabývati. Nedovolené společnosti jsou však takové, které jsou politickými zákony zvláště zakázány nebo se zřejmě příčí bezpečnosti, veřejnému pořádku anebo dobrým mravům.


§ 27.

Nakolik obce, co se týká jejich práv, jsou pod zvláštní péčí veřejné správy, je ustaveno v zákonech politických.


V. Z poměru státního občana


§ 28.

Plného požívání občanských práv se nabývá státním občanstvím. Státní občanství v těchto dědičných státech nabývají děti československého státního občana narozením.


Jak se státního občanství nabývá;


§ 29.

»Cizinci nabývají československého státního občanství nastoupením veřejné služby; nastoupením živnosti, k jejímuž provozování je nutné řádně se v zemi usadit; dovršením desetiletého nepřetržitého bydliště v těchto státech, avšak pod podmínkou, že si cizinec v této době nepřivodil trestu pro zločin.«

------------------------------------------------------------------
K tomu viz zákon č. 449/1919 Sb.; čl. 3 stát. zákl. zákona č. 142/1867 ř. z.; § 1, odst. 1 služební pragiatiky č. 15/1914 ř. z.; § 1 cís. nařízení č. 108/1860 ř. z.


§ 30.

Také bez nastoupení živnosti nebo řemesla a dříve, než uplyne deset let, lze žádati u politických úřadů o udělení státního občanství a tyto úřady je mohou uděliti, je-li tu jmění, výdělečná schopnost a mravné chování žadatele,


§ 31.

Československého státního občanství se nenabývá už tím, že někdo má anebo dočasně užívá zemského statku, domu nebo pozemku; že založil obchod, továrnu anebo účastenství na jednom z nich, není-li osobně usedlý v některé zemi »těchto států«.

------------------------------------------------------------------
Viz zákon č. 449/1919 Sb.


jak se ho pozbývá


§ 32.

O pozbytí státního občanství vystěhováním anebo provdáním státní občanky za cizince ustanovují zákony vystěhovalecké.


Práva cizinců


§ 33.

Cizinci mají vůbec stejná občanská práva a povinnosti jako tuzemci, ačli se k požívání těchto práv výslovně nepožaduje vlastnosti státního občana. V pochybnostech musí však cizinci, aby měli stejné právo s tuzemci, prokázati, že stát, jehož jsou příslušníky, nakládá se zdejšími státními občany co do práva, o které jde, stejně jako se svými příslušníky.


§ 34.

Osobní způsobilost cizinců k právním jednáním se posuzuje vůbec podle zákonů místa, kterým cizinec je jako poddaný podroben podle svého bydliště, nebo, nemá-li vlastního bydliště, podle svého narození; pokud pro jednotlivé případy není v zákoně ustanoveno jinak.


§ 35.

Jednání, které cizinec učiní v tomto státě a kterým jiným osobám poskytuje práva, aniž by je navzájem zavazoval, se posuzuje buď podle tohoto zákoníka anebo podle zákona, kterému cizinec je jako poddaný podroben; a to podle toho, zdali první nebo druhý zákon více přeje platnosti jednání.


§ 36.

Činí-li cizinec v tuzemsku vzájemně zavazující jednání se zdejším státním občanem, posuzuje se jednání bez výjimky podle tohoto zákoníka; činí-li je však s cizincem, posuzuje se podle tohoto zákoníka jedině tehdy, když se neprokáže, že se při ujednání pomýšlelo na jiné právo.


§ 37.

Činí-li cizinci právní jednání v cizině, ať s cizinci nebo s poddanými tohoto státu, posuzují se tato jednání podle zákonů místa, kde k ujednání došlo; pokud při ujednání nebylo zřejmě učiněno základem jiné právo a pokud tomu nebrání ustanovení § 4.


§ 38.

Vyslanci, veřejní zplnomocněnci a osoby v jejich službách požívají osvobození založených na právu mezinárodním a na veřejných smlouvách.


VI. Osobní práva z poměru náboženského


§ 39.

Různost náboženství nepůsobí na soukromá práva, ledaže by tak bylo, co se týká některých věcí, zákonem zvláště nařízeno.


VII. Z poměru rodinného.
Rodina, příbuzenství a švagrovství


§ 40.

Rodinou se rozumějí prarodiče se všemi svými potomky. Poměr mezi těmito osobami se nazývá příbuzenství: naproti tomu poměr, který vznikne mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela, se nazývá švagrovství.


§ 41.

Stupně příbuzenství mezi dvěma osobami se určují podle počtu zplození, jimiž v řadě přímé jedna osoba pochází od druhé a v řadě nepřímé obě od svého nejbližšího společného kmene. V jaké řadě a v kterém stupni je někdo příbuzný s manželem jedním, v takové řadě a v tom stupni je sešvagřen s manželem druhým.


§ 42.

Pod názvem rodiče se zpravidla rozumějí bez rozdílu stupně všichni příbuzní v řadě vzestupné; a pod názvem děti všichni příbuzní v řadě sestupné.


VIII. Ochrana jména


§ 43.

Popírá-li se někomu právo užívati jeho jména nebo je-li někdo zkrácen neoprávněným užíváním svého jména (krycího jména), může žalovati, aby toho bylo zanecháno, a je-li tu zavinění, aby byla škoda nahrazena.

------------------------------------------------------------------
Uvedeno ve znění § 1 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zvláštní práva členů rodiny jsou uvedena u různých poměrů právních, ve kterých jim příslušejí."«


HLAVA DRUHÁ
O právu manželském


Pojem manželství,


§ 44.

Rodinné poměry se zakládají smlouvou manželskou. Manželskou smlouvou projevují dvě osoby různého pohlaví zákonným způsobem svoji vůli žiti v nerozlučném společenství, ploditi děti, je vychovávati, a poskytovati si navzájem pomoc.


a zasnoubení


§ 45.

Ze zasnoubení neboli prozatímního slibu vejiti v manželství, ať byl dán nebo přijat za jakýchkoliv okolností nebo podmínek, nevzniká právní závazek, a to ani závazek uzavříti manželství, ani závazek plniti to, co bylo vymíněno pro případ, že se od zasnoubení odstoupí.


Právní následek odstoupení od zasnoubení


§ 46.

Jen snoubenec, s jehož strany nevzešla důvodná příčina k odstoupení, má nárok na náhradu skutečné škody, o které může prokázati, že ji tímto odstoupením utrpěl.


Pravidlo o způsobilosti uzavříti manželství


§ 47.

Manželskou smlouvu může sjednati každý, pokud mu v tom nebrání zákonná překážka.


Překážky manželství:


I. Nedostatek svolení


a) pro nedostatek mohoucnosti k svolení;


§ 48.

Zuřiví, šílení, blbí a nedospělí nejsou s to zříditi platnou smlouvu manželskou.


§ 49.

Nezletilí anebo také zletilí, kteří nemohou z jakýchkoli důvodů sami o sobě vejiti v platný závazek, jsou také nezpůsobilí bez přivolení svého manželského otce vejiti v platné manželství. Není-li už otec na živu anebo není-li způsobilý, aby dítě zastupoval; je k platnosti manželství potřebí kromě prohlášení řádného zástupce také přivolení soudního úřadu.


§ 50.

Nezletilí nemanželského původu potřebují k platnosti svého manželství kromě prohlášení svého poručníka přivolení soudního úřadu.


§ 51.

Nezletilému cizinci, který chce »v těchto státech« vejíti v manželství a nemůže se vykázati potřebným přivolením, bude zřízen zdejším soudem, kterému by podléhal podle svého stavu a pobytu, zástupce, který tomuto soudu prohlásí, zdali k sňatku přivoluje čili nic.


§ 52.

Bylo-li nezletilci nebo chráněnci přivolení k sňatku odepřeno, a pokládají-li se tím snoubenci za zkrácené; mají právo dovolati se pomoci řádného soudce.


§ 53.

Nedostatek potřebných příjmů; prokázané nebo obecně známé špatné mravy; nakažlivé nemoci nebo vady, které jsou na překážku účelu manželství, na straně toho, s nímž se chce vejiti v manželství; jsou po právu důvody, pro které lze přivolení odepříti.


§ 54.

S kterými vojenskými osobami nebo osobami k vojsku náležejícími nelze platně sjednati smlouvu manželskou, není-li písemného povolení jejich pluku, sboru anebo vůbec jejich představených; ustanovují zákony vojenské.


b) pro nedostatek skutečného svolení


§ 55.

Svolení k manželství nemá právní moci, bylo-li vynuceno důvodnou bázní. Zda bázeň byla důvodná, posoudí se podle toho, jak velké a pravděpodobné bylo nebezpečí a jaké tělesné a duševní povahy je ten, komu bylo vyhrožováno.


§ 56.

Svolení je neplatné také tehdy, bylo-li dáno osobou unesenou, dokud ji nebyla vrácena svoboda.


§ 57.

Omyl činí svolení k manželství neplatným jedině tehdy, stal-li se v osobě budoucího manžela.


§ 58.

Shledá-li manžel po sňatku, že jeho manželka je už těhotná s jiným; může se, nejde-li o případ, o němž ustanovuje § 121, domáhati, aby manželství bylo prohlášeno za neplatné.


§ 59.

Všechny ostatní omyly manželů, jakož i jejich zklamaná očekávání výminek předpokládaných nebo i smluvených, nebrání platnosti smlouvy manželské.


II. Nedostatek mohoucnosti k účelu


a) mohoucnosti tělesné;


§ 60.

Trvalá nemohoucnost konat manželskou povinnost je překážkou manželství, byla-li již v době sjednání manželské smlouvy. Nemohoucnost toliko dočasná nebo taková, k níž došlo teprve za trvání manželství, třebas je nezhojitelná, nemůže rozvázat svazek manželský.


b) pro mohoucnosti mravní;


§ 61.

»Zločinec, který byl odsouzen k trestu nejtěžšímu nebo těžkého žaláře, nemůže vejiti v platné manželství ode dne, kdy mu byl rozsudek vyhlášen, a dokud trest trvá.«

------------------------------------------------------------------
K tomu viz § 5 zákona č. 131/1867 ř. z.


pro manželský svazek;


§ 62.

Současně může býti v manželství muž pouze s jednou ženou a žena pouze s jedním mužem. Kdo již byl oddán a chce opět uzavříti sňatek, musí po právu prokázati, že došlo k rozluce, to jest k úplnému zrušení manželského svazku.


pro svěcení nebo sliby;


§ 63.

»Duchovní, kteří přijali již vyšší svěcení, jakož i řádové osoby obojího pohlaví, které vykonaly slavné sliby svobodného stavu, nemohou uzavříti platné smlouvy manželské.«

------------------------------------------------------------------
Zrušen § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


pro různost náboženství;


§ 64.

»Smlouvy manželské mezi Měšťany a osobami, které nevyznávají křesťanské náboženství, nemohou býti platně uzavřeny.«

------------------------------------------------------------------
Zrušen § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


pro příbuzenství;


§ 65.

Platné manželství nemůže býti uzavřeno mezi příbuznými v řadě vzestupné a sestupné; mezi plnorodými a polorodými sourozenci; mezi bratranci a sestřenicemi; jakož i se sourozenci rodičů, totiž se strýcem a tetou s otcovy nebo matčiny strany; ať už příbuzenství pochází ze zrození manželského nebo nemanželského.


pro švagrovství;


§ 66.

»Ze švagrovství povstává překážka manželství, takže muž nemůže uzavřít manželství s příbuznými své manželky, uvedenými v §65, a manželka s příbuznými svého muže tamtéž uvedenými.«

------------------------------------------------------------------
Změněn ustanovením § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela). pro cizoložství.


§ 67.

»Manželství mezi dvěma osobami, které se spolu dopustily cizoložství, je neplatné. Cizoložství musí být prokázáno před uzavřením manželství.«

------------------------------------------------------------------
Zrušeno ustanovením § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela), pro zavraždění manžela.


§ 68.

Když dvě osoby, třebas dříve spolu necizoložily, si slíbily, že se vezmou, a když i jen jedna z nich v úmyslu, aby toho dosáhla, ukládala o život manželu, který stál v cestě jejich manželství; nemůže mezi nimi býti uzavřeno platné manželství ani tehdy, když vražda nebyla vskutku provedena.


III. Nedostatek podstatných obřadností:


a) ohlášky;


§ 69.

»K platnosti manželství vyžadují se také ohlášky a slavnostní prohlášení přivolení.«

------------------------------------------------------------------
Zrušeno ustanovením § 1 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 70.

»Ohlášky jsou vyhlášením budoucího sňatku s uvedením jména, příjmení, rodiště, stavu a bydliště obou snoubenců a s připomenutím: aby každý, kdo by věděl o nějaké překážce manželství, ji oznámil.« Oznámení je učiniti duchovnímu správci, který je příslušný k oddavkám, buď přímo nebo skrze duchovního správce, který sňatek vyhlásil.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení první věty nahrazeno § 2 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 71.

»Ohlášky musí býti vykonány o třech nedělích nebo svátcích při obvyklém církevním shromáždění farnosti, a bydlí-li každý ze snoubenců v jiné farnosti, ve farnostech obou.« Při sňatcích příslušníků různých křesťanských vyznání se ohlášky vykonají způsobem jinak zákonem předepsaným v bohoslužebném shromáždění farnosti náboženské společnosti každého z obou snoubenců.

------------------------------------------------------------------
Změněn §§ 3, 12 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 72.

»Nebydlí-li snoubenci nebo některý z nich ve farnosti, v níž manželství má býti uzavřeno, ještě šest neděl; jest buď ohlášky vykonati také v místě pobytu, kde snoubenci nejposléze bydlili déle než šest neděl, anebo musí v místě, kde se zdržuji, bydliti po celou dobu šesti neděl, aby ohlášky jejich manželství tam byly postačující.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení nahrazeno § 72 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 73.

»Nebude-li manželství uzavřeno do šesti měsíců po ohláškách, musí tyto tři ohlášky býti opakovány.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení nahrazeno §§ 6, 12 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 74.

»K platnosti ohlášek a na ni závislé platnosti manželství sice postačí, když jména snoubenců a jejich budoucí sňatek byly aspoň jednou vyhlášeny jak ve farnosti ženichově tak nevěstině, a nedostatek, který se zběhl ve formě nebo v počtu ohlášek, nečiní manželství neplatným; ale jak« snoubenci nebo jejich zástupci, tak duchovní správci jsou pod přiměřeným trestem povinni dbáti, aby všechny zde předepsané ohlášky byly v náležité formě vykonány.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz §§ 5, 7, 12 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


b) slavnostní prohlášení svolení


§ 75.

»Slavnostní prohlášení svolení musí se stati před řádným duchovním správcem některého ze snoubenců, nechť podle toho, o jaké náboženství jde, se jmenuje farář, pastor nebo jakkoliv jinak, nebo před jeho zástupcem a u přítomnosti dvou svědků.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení nahrazeno § 12 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 76.

»Slavnostní prohlášení svolení k manželství může se statí skrze zmocněnce; k tomu však je potřebí povolení zemské správy a v plné moci musí být označena osoba, s kterou má býti manželství uzavřeno. Manželství uzavřené bez takové zvláštní plné moci je neplatné. Byla-li plná moc odvolána dříve, než manželství bylo uzavřeno, je sice manželství neplatné, ale zmocnitel je odpověden za škodu, kterou způsobil odvoláním.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení nahrazeno § 9 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 77.

»Uzavírá-li manželství katolík a nekatolík, musí svolení býti prohlášeno před katolickým farářem u přítomnosti dvou svědků; na požádání druhého snoubence může však také nekatolický duchovní býti přítomen tomuto slavnostnímu úkonu.

Při sňatku příslušníků různých křesťanských vyznání prohlásí se slavnostně svolení k manželství správcem některého ze snoubenců nebo před jeho zástupcem. To se může stati také v případě, když ohlášky pro zdráhání se některého duchovního správce vykonal politický úřad. Ve všech případech je snoubencům dáno na vůli, aby si vymohli církevní požehnání svému manželství, uzavřenému před duchovním správcem některého ze snoubenců, také u duchovního správce druhého snoubence.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení prvního odstavce zrušeno zákonem č. 4/1869 i. z., ustanovení zbývající části uvedeno ve znění čl. H zákona č. 4/1869 ř. z., zrušeno § 12 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 78.

Nemohou-li snoubenci předložití písemný doklad, že ohlášky byly řádně provedeny; nebo nemohou-li osoby uvedené v §§ 49, 50.51, 52 a 54 předložití potřebné přivolení k sňatku; nebo nemohou-li se ti, jejichž zletilost není zcela zřejmá, vykázati křestním listem anebo písemným vysvědčením zletilosti; nebo objeví-li se podezření, že je nějaká jiná překážka manželství; je duchovnímu správci pod těžkým trestem zakázáno oddavky vykonati, dokud snoubenci nepředloží potřebné doklady a neodklidí všechny závady.


§ 79.

Cítí-li se snoubenci zkrácenými tím, že jim byly oddavky odepřeny, mohou svou stížnost předložití zemské správě a v místech, kde zemské správy není, krajskému úřadu.


§ 80.

Aby byl trvalý důkaz, že manželská smlouva byla uzavřena, jsou faráři povinni ji vlastní rukou zapsati do knihy sňatků, zvlášť k tomu určené. Zřetelně musí býti uvedeno jméno a příjmení, věk, byt a stav manželů, s poznámkou, zda již dříve byli oddáni čili nic; jméno a příjmení a stav jejich rodičů a svědků; dále den, kdy bylo manželství uzavřeno; posléze také jméno duchovního, před kterým svolení bylo slavnostně prohlášeno, a označeny listiny, jimiž byly odklizeny vyskytnuvší se závady.


§ 81.

Má-li manželství býti uzavřeno někde jinde, kam žádný ze snoubenců není přifařen, musí řádný duchovní správce zároveň s vyhotovením listiny, kterou někoho jiného jmenuje svým zástupcem, o tom učiniti zápis v knize sňatků své fary s pojmenováním místa, kde manželství má býti uzavřeno, a duchovního správce, před kterým se tak má stati.


§ 82.

Duchovní v místě, kde dojde k sňatku, musí rovněž uzavření manželství, které se stalo skutkem, zapsati v knize sňatků své fary s dodatkem, který farář ho jmenoval zástupcem, a do osmi dnů faráři, kterým byl zmocněn, oznámiti, že manželství bylo uzavřeno.


Prominutí překážek manželství


§ 83.

»Z důležitých důvodů lze žádati o prominutí překážek manželství u zemské správy, na níž je, aby další zařídila podle povahy okolností.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení nahrazeno § 26 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 84.

Před uzavřením manželství musí o prominutí překážek manželství žádati strany samy a vlastním jménem. Objevila-li by se však dříve neznámá překážka, kterou lze prominouti, až po uzavření manželství, mohou strany o prominutí u zemské správy žádati také skrze své duchovní správce a při tom své jméno zamlčeti.


§ 85.

»V místech, kde není zemské správy, jsou krajské úřady zmocněny aby z důležitých důvodů promíjely druhou a třetí ohlášku.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení nahrazeno § 7 zákona 5. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 86.

»Jsou-li tu naléhavé okolnosti, může zemská správa nebo krajský úřad, a je-li potvrzeno, že blízké nebezpečí smrti nesnáší odkladu, i místní vrchnost ohlášky úplně prominouti; avšak snoubenci musí přísežně potvrditi, že jim není povědomá žádná překážka, která by bránila jejich manželství.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení nahrazeno § 7 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 87.

»Prominutí všech tří ohlášek se po složení přísahy udělí také tehdy, chtějí-li sňatek uzavříti dvě osoby, o kterých se již předtím vůbec za to mělo, že jsou spolu oddány.« V tomto případě může u zemské správy o prominutí žádati duchovní správce a při tom zamlčeti jména stran.

------------------------------------------------------------------
K tomu § 7 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 88.

»Bude-li prominuta překážka, která tu byla v době uzavření manželství, neopakují se ohlášky, ale svolení musí býti prohlášeno znovu před duchovním správcem a dvěma svědky důvěrníky a tento slavnostní úkon poznamenán v knize sňatků. Bylo-li šetřeno tohoto předpisu, jest k takovému manželství hleděti tak, jako by bylo platně uzavřeno hned od počátku.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení nahrazeno §§ 7, 8 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


Účinky platného manželství


Práva a povinnosti manželů;


§ 89.

Práva a povinnosti manželů vznikají z účelu jejich spojení, ze zákona a ze sjednaných úmluv. Zde se ustanovuje jen o osobních právech manželů; naproti tomu v dílu druhém o věcných právech, plynoucích ze smluv svatebních.


společné;


§ 90.

Obě strany jsou především stejně zavázány konat manželskou povinnost, zachovávat si věrnost a slušně se k sobě chovat.


zvláště manželovy;


§ 91.

Muž je hlava rodiny. V této vlastnosti je především oprávněn vést domácnost; je však také povinen poskytovat manželce podle svého jmění slušnou výživu a ji ve všem všudy zastupovat.


manželčiny


§ 92.

Manželka obdrží jméno mužovo »a požívá práv jeho stavu«. Jest povinna následovat manžela do jeho bydliště, pomáhati, seč jest, v domácnosti a ve výdělku, a pokud toho vyžaduje domácí pořádek, sama plniti i postarati se, aby byla plněna opatření, která muž učiní.


Zrušení manželského společenství


§ 93.

Manželům není nikterak dovoleno, aby zrušili manželský svazek o své újmě, třebas oba vtom byli zajedno; nechť již tvrdí, že je manželství neplatné, nebo chtějí provést rozluku manželství anebo jen rozvod od stolu a lože.


I. Zdánlivé: prohlášení neplatnosti hned od počátku


Způsob zahájení,


§ 94.

»Neplatnost manželství, jemuž vadí některá z překážek uvedených v §§ 56, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 75 a 119, má se vysetím v mocí úřední. Ve všech ostatních případech nutno vyčkati žádosti těch osob, které byly zkráceny ve svých právech manželstvím uzavřeným s překážkou.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení nahrazeno § 28 zákona č. 320/1919 Sb.


§ 95.

Manžel, který věděl, že se stal omyl v osobě, nebo že druhá strana byla uvedena v bázeň; dále manžel, který zamlčel, že podle ustanovení §§ 49, 50, 51, 52 a 54 nemůže sám uzavříti platné manželství, nebo klamně předstíral, že má potřebné přivolení, nemůže pro své vlastní protiprávní jednání platnosti manželství odpírati.


§ 96.

Právo žádati, aby byla smlouva manželská prohlášena za neplatnou, má vůbec jen ten, kdo nemá viny; toho práva však pozbývá, když zvěděv o překážce pokračoval v manželství. Manželství, jež o své újmě uzavřel nezletilec nebo chráněnec, mohou odporovati otec nebo poručenstvo, jen pokud otcovská moc nebo poručenství trvají.


a projednání;


§ 97.

Projednat neplatnost manželství přísluší jedině »zemskému právu« toho okresu, ve kterém mají manželé své řádné bydliště. »Zemské právo ustanoví k vyšetření okolností a obhajování manželství fiskální úřad nebo nějakého rozumného a rozšafného muže,« aby se zjistila pravá povaha věci z moci úřední, i když se projednání koná na žádost strany.


§ 98.

Lze-li překážku odklidit, má se o to zemské právo snažit opatřením k tomu potřebným a dohodou stran; když to však není možné, má zemské právo o platnosti manželství rozhodnouti.


§ 99.

Vždy platí domněnka, že manželství je platné. Překážka manželství, která byla uvedena, musí tedy býti nepochybně prokázána, a ani souhlasné doznání obou manželů tu nemá důkazní moci, ani nelze připustit, aby manželé o ní složili přísahu.


zvláště pro nemohoucnost


§ 100.

Zejména v případě, když se tvrdí, že je už dřívější a trvalá nemohoucnost konat manželskou povinnost, je provésti důkaz znalci, »totiž zkušenými lékaři a« ranhojiči a podle okolnosti také porodními bábami.


§ 101.

Nelze-li spolehlivě určiti, zdali nemohoucnost je trvalá nebo toliko dočasná, jsou manželé povinni ještě rok spolu bydlit, a trvala-li nemohoucnost po celou tuto dobu, prohlásí se manželství za neplatné.


§ 102.

Ukáže-li se při projednávání rozepře o platnost manželství, že strana nebo obě strany již dříve o překážce věděly a že ji úmyslně zamlčely; je viníkům uložiti trest ustanovený v trestním zákoně »o těžkých policejních přestupcích«. Je-li jedna strana bez viny, může se domáhati odškodnění. Byly-li v takovém manželství zplozeny děti, musí býti o ně pečováno podle zásad, které jsou ustanoveny v hlavě o povinnostech rodičů.


II. Skutečné zrušení


a) dočasný rozvod; v dohodě,


§ 103.

Dohodnou-li se oba manželé o rozvodu od stolu a lože a jsou-li zajedno o jeho podmínkách, musí jim soud jej povoliti, šetře následující opatrnosti.


§ 104.

Na manželích je, aby především své rozhodnutí dát se rozvésti i s pohnutkami ohlásili »svému faráři«. Farář je povinen manželům připomenouti slib, který si při sňatku navzájem slavnostně dali, a naléhavě jim klásti na srdce, jaké má rozvod nepříznivé následky. Tyto domluvy je po třikrát v různý čas opakovati. »Jestliže se minuly s účinkem, vydá farář stranám písemné vysvědčení, že setrvaly na žádosti o rozvod, ačkoli jim bylo po třikrát domluveno.«

------------------------------------------------------------------
K tomu viz § 27 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 105.

Žádost o rozvod podají oba manželé spolu s tímto vysvědčením u svého řádného soudu. Soud je obešle s tím, aby se osobně dostavili, a potvrdí-li manželé před ním, že se vzájemně dohodli jak na rozvodu, tak o poměrech majetkových a vyživovacích, povolí bez dalšího šetření rozvod a poznamená jej v soudních spisech. Jsou-li tu děti, je soud povinen o ně pečovati podle předpisů obsažených v hlavě následující.


§ 106.

Je-li manželem nezletilý nebo chráněnec, může sice sám k rozvodu svoliti; ale k dohodě o jmění manželů a o výživě, jakož i o zaopatření dětí, je třeba přivolení zákonného zástupce a poručenského soudu.


bez dohody


§ 107.

Nechce-li jedna strana k rozvodu svoliti a má-li druhá strana důvody, z kterých po právu lze o rozvod usilovati; »musí i v tomto případě předcházeti přátelské farářovy domluvy Jsou-li marné nebo zdráhá-li se obviněná strana dostaviti se k faráři« je žádost podati spolu s »farářovým vysvědčením a« potřebnými důkazy u řádného soudu, který věc z úřední moci vyšetří a o ní rozhodne. Soudce může ohrožené straně i ještě před rozhodnutím povoliti oddělené slušné bydliště.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz čl. V, odst. 2 zákona č. 161/1921 Sb.


§ 108.

S rozpory, které vzniknou za rozvodu, o který bylo žádáno bez svolení druhého manžela, co se týče oddělení jmění nebo zaopatření dětí, je naložiti podle téhož předpisu, jaký je dán níže v § 117 se zřetelem k rozluce manželství.


§ 109.

Důležité důvody, z kterých lze uznati na rozvod, jsou: Byl-li žalovaný uznán vinným cizoložstvím nebo zločinem; opustil-li žalujícího manžela zlomyslně nebo vedl-li nepořádný život, takže byly ohroženy značná část jmění žalujícího manžela nebo dobré mravy rodiny; dále nebezpečné úklady životu nebo zdraví; těžké zlé nakládání nebo podle poměru osob velmi citelné, opětované ubližování; trvalé tělesné vady spojené s nebezpečím nákazy.


Způsob opětného spojení


§ 110.

Rozvedeni manželé se mohou opět spojití; spojení musí však býti oznámeno řádnému soudu. Chtějí-li manželé po takovém spojení opět býti rozvedeni, jest jim šetřiti téhož, co je předepsáno o rozvodu prvém.


b) Úplná rozluka u katolíků smrtí


§ 111.

Svazek platného manželství katolických osob může býti rozloučen jen smrtí jednoho manžela. Rovněž nerozvázatelný je svazek manželský, byla-li i jen jedna strana již v době uzavřeného sňatku příslušníci katolického náboženství.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela), a prohlášení za mrtva.


§ 112.

»Pouhé projití času, určeného v § 24 pro prohlášení za mrtva, během něhož jeden manžel je nepřítomen, nedává sice druhé straně ještě práva, považovati manželství za rozvázané a vstoupiti do jiného manželství jestliže je však tato nepřítomnost provázena takovými okolnostmi, které neponechávají důvodu pochybnosti, že nepřítomný zemřel, může se u krajského soudu, v jehož obvodu měl nepřítomný své poslední bydliště a neměl-li bydliště, svůj poslední pobyt, žádati o soudní prohlášení, že se nepřítomný pokládá za mrtvého a manželství za rozloučené.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 22 dekretu prezidenta republiky č. 117/1945 Sb., kterým se upravují ustanovení o prohlášení za mrtvého.


§ 113.

»Po této žádosti zřídí se opatrovník k vypátrání nepřítomného a nepřítomný se obešle vyhláškou na celý rok vydanou a třikrát ve veřejných, podle okolnosti i v cizozemských novinách uveřejněnou s dodatkem, že soud jej prohlásí za mrtva, jestliže se během této doby neobjeví nebo jiným způsobem soud o svém žití nezpraví.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 22 dekretu prezidenta republiky č. 117/1945 Sb.


§ 114.

»Projde-li tento čas bezvýsledně ustanoví se na opětovnou žádost opuštěného manžela fiskální úřad nebo jiný počestný a věci znal muž mu k obhájení svazku manželského a, po skončeném řízení vydá se nález zda se žádosti vyhovuje či nikoliv. Povolení nebudit straně ihned oznamováno, nýbrž předloženo vrchním soudem k nejvyššímu rozhodnutí.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 22 dekretu prezidenta republiky č. 117/1945 Sb. u ostatních křesťanských vyznání


§ 115.

»Nekatolickým křesťanským vyznavačům dovoluje zákon, že mohou podle svých náboženských pojmů z důležitých důvodů žádati za rozluku manželství. Takové důvody jsou: Jestliže se dopustil manžel cizoložství nebo zločinu, pro který byl odsouzen k žaláři nejméně pětiletému, jestliže jeden manžel druhého zlomyslně opustil a, jestliže je jeho pobyt neznámý, na veřejnou soudní výzvu do roka se neobjevil; úklady nebezpečné životu a zdraví; opětovné těžké zlé nakládání; nepřekonatelný odpor, pro který oba manželé žádají za rozluku manželství; ale v poslednějším případě nemusí býti rozluka manželství ihned povolena, nýbrž má se zkusiti nejprve rozvod od stolu a lože a to podle okolností i několikráte. Ostatně je ve všech těchto případech postupovati podle předpisů, které jsou dány pro vyhledávání a posuzování neplatného manželství.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 116.

»Zákon dovoluje nekatolickému manželu žádati z uvedených důvodů za rozluku, třebas druhá strana přestoupila ke katolickému náboženství.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


Rozdělení jmění


§ 117.

Objeví-li se za rozluky manželství rozpory o nějaké dále sjednané smlouvě, oddělení jmění, výživě dětí, nebo co do jiných pohledávek a protipohledávek; má se řádný soudce vždycky napřed pokusiti tyto rozpory odklidit narovnáním. Nelze-li však strany k narovnání pohnouti, má je odkázati na řádné řízení, v němž je rozhodnouti podle předpisů obsažených v hlavě o smlouvách svatebních, zatím však je manželce a dětem vyměřiti slušnou výživu.


Způsob opětného spojení


§ 118.

Chtějí-li se rozloučení manželé opět spojití, je na spojení hleděti jako na nový sňatek a při něm je šetřiti všech obřadností, jichž je podle zákona k uzavření manželské smlouvy zapotřebí.


Obmezení a opatrnosti při opětovném sňatku


§ 119.

»Rozloučeným manželům je sice vůbec dovoleno, aby uzavřeli nový sňatek; než přece nemůže býti uzavřen platný sňatek s osobami, které podle důkazů při rozluce předložených způsobily předešlou rozluku cizoložnictvím, posouzením nebo jiným trestným způsobem.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 120.

Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, rozloučeno nebo zrušeno smrti mužovou; nemůže žena, je-li těhotná, vejiti v nové manželství dříve, než porodí, a je-li pochybno, zda jest těhotná, ne dříve, než uplyne 180. den; není-li však podle okolností nebo podle vysvědčení znalců těhotenství pravděpodobné; může po uplynutí tří měsíců v hlavním městě zemské správy a na venkově krajský »úřad« uděliti prominutí.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení uvedeno ve znění § 202 III. dílčí novely.
K tomu viz § 26 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 121.

Přestoupení tohoto zákona (§ 120) nemá sice vzápětí neplatnost manželství; jenom žena ztrácí výhody, které jí dřívější muž poskytl smlouvami svatebními, smlouvou dědickou, posledním pořízením nebo dohodou při rozluce; muž však, s nímž uzavře druhé manželství, ztrácí právo, které mu mimo tento případ přísluší podle § 58, dát manželství prohlásiti za neplatné a oběma manželům je uložiti trest přiměřený okolnostem. Narodí-li se v takovém manželství dítě, a je-li alespoň pochybno, zda nebylo zplozeno dřívějším mužem, zřídí se mu opatrovník k hájení jeho práv.


§ 122.

Bylo-li manželství uznáno za neplatné nebo prohlášeno za rozloučené; má tento výsledek býti poznamenán v knize sňatků na místě, kde je zapsán sňatek, a za tím účelem má soud, před nímž se neplatnost nebo rozluka projednávaly, o věci uvědomit úřad, jemuž náleží pečovat o správnost knihy sňatků.


Výjimky pro židovstvo:


§ 123.

O židovstvu platí se zřetelem k jeho náboženskému poměru tyto odchylky od obecného manželského práva, obsaženého v této hlavě.


a) o manželských překážkách;


§ 124.

»K uzavření platného manželství musí si snoubenci vyžádati svolení u krajského úřadu, v jehož obvodu je hlavní obec, k níž patří jedna a druhá strana.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno císařským nařízením č. 217/1859 ř. z.


§ 125.

»Překáž příbuzenství nesahá mezi pobočkami příbuznými u židovstva dále, než na manželství mezi bratrem a sestrou, pak mezi sestrou a synem nebo vnukem jejího bratra nebo její sestry; překážka švagrovství omezuje se však na tyto osoby: Po zrušeném manželství není muž oprávněn oženiti se s příbuznou své ženy v linii vzestupné a sestupné, aniž se sestrou své ženy, a žena není oprávněna provdati se za příbuzného svého muže v linii vzestupné a sestupné aniž za bratra svého muže aniž za syna vnuka bratra nebo sestry svého muže.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 25 zákona č. 3290/1919 Sb. (manželská novela), b) o ohláškách.


§ 126.

»Vyhláška židovských manželství musí se stati v synagoze nebo ve společné modlitebně; kde však taková není, musí se stati místním úřadem v (hlavní a zvláštní) obci, do které jeden i druhý snoubenec jsou přičlenění, ve třech po sobě jdoucích sobotních nebo svátečních dnech se zachováním předpisů daných v §§ 70- 73. Prominutí ohlášek lze dosáhnouti podle předpisů §§ 83-88.«

------------------------------------------------------------------
K tomu viz §§ 1 a násl., § 26 a 31 zákona č. 320/1919 Sb.


§ 127.

»Sňatek musí býti vykonán za přítomnosti dvou svědků rabínem nebo učitelem náboženství obce hlavní jednoho nebo druhého snoubence, když se prokázali potřebnými vysvědčeními.« Rabín nebo učitel náboženství může k výkonu sňatku ustanoviti také rabína nebo učitele náboženství jiné obce.

------------------------------------------------------------------
Prvá věta zrušena § 31, odst. 2 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela). Druhá věta platí.


§ 128.

Řádný rabín nebo učitel náboženství zapíše v knize sňatků v zemském jazyku a způsobem předepsaným v §§ 80-82, že svatební úkon byl vykonán, potřebné doklady, které snoubenci předložili, opatří řadovým číslem, pod kterým novomanželé byli v knize sňatků zapsáni, a spojí je s knihou sňatků.


§ 129.

Židovské manželství, které bylo uzavřeno, aniž bylo dbáno zákonných předpisů, je neplatné.


§ 130.

Snoubenci, rabíni a učitelé náboženství, kteří poruší zmíněné předpisy, dále ti, kteří vykonají sňatek, aniž k tomu byli řádně ustanoveni, budou potrestáni podle § 252 druhého dílu trestního zákona.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo nahrazeno ustanovením § 7 zákonem č. 219/1925 Sb. Pro sňatky uzavřené před 31. říjnem 1925 platí.
Trestní ustanovení je obsaženo v § 507 trestního zákona.


§ 131.

Rabíni nebo učitelé náboženství, kteří nevedou knihy sňatků podle předpisu zákona, budou přiměřeně potrestáni na penězích nebo na těle, s úřadu sesazeni a k němu navždy za nezpůsobilé prohlášeni.


d) o rozvodu;


§ 132.

O rozvodu od stolu a lože platí také pro židovské manžely předpisy obecné; mají se proto rovněž obrátiti na rabína nebo na učitele náboženství, a na těchto je, aby dbali nařízení shora daného (§§ 104-110).

------------------------------------------------------------------
Ustanovení o povinných třech pokusech o smír ve sporech o nedobrovolný rozvod byla zrušena v čl. V., odst. 2 zákona č. 161/1921 Sb.


e) rozluky


§ 133.

»Platně uzavřené manželství židů může bytí zrušeno jejich vzájemným svobodným souhlasem tím, že muž dá ženě rozvodový list, ale manželé musí se dříve ve věci rozluky přihlásiti u svého rabína nebo učitele náboženství, který se má co nejdůraznějšími domluvami pokusiti o to, aby se opětně spojili, a jen tehdy, když pokus se nezdařil, dáti jim písemné vysvědčení, že splnil povinnost mu uloženou, že však bez ohledu na jeho všechny námahy nebyl s to odvrátiti strany od jejich rozhodnutí.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


§ 134.

»S tímto vysvědčením musí se dostaviti oba manželé před soud okresu, v jehož obvodu mají své bydliště. Sezná-li tento úřad z okolností, že k opětnému spojení je ještě naděje, nemá rozluku ihned povoliti, nýbrž má manžely na jeden nebo dva měsíce odmítnouti. Jen tehdy, je-li i toto marné anebo hned od počátku nebylo by žádné naděje na opětné spojení, má soud dovoliti, aby muž ženě odevzdal rozvodový list, a jestliže obě strany před soudem opětně prohlásí, že jsou rozhodnuty rozvodový list dáti a přijati ze svobodného přivolení, má se rozvodový list za pravomocný považovati a tím i manželství má býti rozloučeno.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 25 zákona č. 320/1919 Sb.


§ 135.

»Dopustila-li se manželka cizoložnictví a je-li čin dokázán, přísluší muži právo, propustiti ji rozvodovým listem i proti její vůli. Žaloba na rozluku manželství proti ženě vznesená musí však býti podána u soudu okresu, v němž manželé mají své řádné bydliště, a vyřízena, jako jiný spor.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 325 zákona č. 320/1919 Sb.


»§ 136.

Přestoupením židovského manžela ke Měšťanskému náboženství není manželství zrušeno, ale může býti rozloučeno z důvodů právě (§ 133 až 135) uvedených.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).

Z oblasti práva manželského v době platnosti ABGB byly vydány dále zejména následující právní předpisy:
Císařský patent č. 185/1856 ř. z., z 8. října 1856, který byl však zrušen zákonem č. 47/1868 ř. z.
Nařízení ministra spravedlnosti, kultu a vnitra č. 80/1868 ř. z., k provedení zákona z 25. května 1868, č. 47 ř. z.
Zákon č. 320/1919 Sb. (tzv. manželská novela). Vzhledem k důležitosti tohoto zákona ho uvádíme v plném znění:

»§ 1.

K platnosti manželství se vyhledávají vyhlášky a slavnostně učiněné přivolení k manželství a to buď občanské, buď církevní.

§ 2.

Vyhlášky, jež jsou oznámení budoucího manželství, obsahuje též jméno a příjmení obou snoubenců, jejich rodiště, stav a bydliště, jakož i připomenutí, aby každý, kdo by věděl o nějaké překážce manželství, ji oznámil.

§ 3.

Vyhlášky občanské činí politický úřad okresní a ve městech s vlastním statutem úřad obecní, pověřený politickou správou, na Slovensku matrikář.

Místně příslušný jest úřad, v jehož obvodu mají snoubenci řádné bydliště.

Má-li každý z nich řádné bydliště v obvodu jiného úřadu, vykonají vyhlášky úřady oba.

Vyhlášky jest vyvěsiti veřejně na úřední desce oznamovací a k dožádání také na úřední desce v obci, ve které mají snoubenci řádné bydliště.

Konají-li se u politického úřadu okresního pravidelné dny úřední, budiž manželství vyhlášeno také ústně o jednom úředním dnu, nebo o více takových dnech.

Přivolení k manželství lze prohlásiti teprve, když vyhlášky visely na úředních deskách příslušných úřadů politických i obecních aspoň deset dní.

§ 4.

Nebydli-li některý ze snoubenců ve svém bydlišti ještě šest neděl, jest buď s vyhláškami sečkati, až šest neděl se dovrší, nebo musí manželství býti vyhlášeno také v obci, kde onen snoubenec nejposléze bydlil déle šestí neděl.

§ 5.

K platnosti vyhlášek a na ní závislé platnosti manželství stačí, když vyhlášky visely na úředních deskách úřadů uvedených v § 3., a to aspoň pět dní.

§ 6.

Nevejdou-li snoubenci v manželství do šesti měsíců od posledního dne vyhlášky, nutno vyhlášky opakovati.

§ 7.

Snoubenci mohou žádati za zkrácení lhůty vyhlášky, nebo za jejich úplné prominutí. Zkrátiti lze lhůtu z důležitých důvodů. Vyhlášky lze prominouti, jen když je věc naléhavá anebo jde-li o osoby, o kterých se vůbec za to má, že jsou již manžely. V obou těchto případech musí však strany potvrditi, že jim není povědomá žádná překážka zamýšleného manželství. Nedostatek tohoto potvrzení není na překážku účinnosti prominutí.

Zkrátiti lhůtu vyhlášek náleží na politický úřad okresní (obecní), vyhlášky prominouti na politický úřad druhé stolice, a je-li tu blízké nebezpečenství smrti, na politický úřad okresní (obecní). Na Slovensku příslušejí tato práva županovi.

Vyhlášek není třeba, když byla prominuta překážka po uzavření manželství, ale přivolení k manželství je prohlásiti znovu. Bude-li šetřeno tohoto předpisu, jest k manželství hleděti tak, jako by bylo platně uzavřeno hned od původu.

§ 8.

Přivolení k manželství se prohlašuje před přednostou politického úřadu okresního (obecního) nebo jeho zástupcem (na Slovensku před matrikářem), u přítomnosti dvou svědků a přísežného zapisovatele. Příslušný jest úřad, který vyhlásil manželství. Před úřadem místně nepříslušným lze přivolení prohlásiti jen ke zmocnění úřadu místně příslušného.

§ 9.

Přivolení k manželství může se stati zástupcem. Potřebí jest dovolení politického úřadu fl. stolice (župana). Osoba, s kterou má býti manželství uzavřeno, musí býti v plné moci přesně označena. Není-li plná moc takto vypravena, je manželství neplatné. Odvolal-li zmocnitel plnou moc dříve, než manželství bylo uzavřeno, je manželství neplatné, ale zmocnitel je povinen nahraditi všechnu škodu, kterou způsobil odvoláním.

§ 10.

O uzavření manželství je zříditi zápis, jejž podepíší mimo manžely oba svědkové a obě úřední osoby. Na zřízení zápisu a na jeho úpravě není závislá platnost manželství.

§ 11.

Politické úřady okresní (obecní, matrikáři) vedou o vyhláškách a o sňatcích knihu vyhlášek a knihu sňatků a vydávají z nich na požádání úřední vysvědčení.

§ 12.

Stranám občansky již oddaným je dáno na vůli, chtějí-li se podrobiti také obřadům církevním. Přejí-li si snoubenci pouze sňatek církevní, konají se vyhlášky a oddavky u příslušného duchovního správce. Při smíšeném náboženství snoubenců vyhlášky se konají u obou duchovních správcův, oddavky u jednoho z nich neb u obou podle vůle snoubenců.

Vyhlášky církevní se konají před věřícími při bohoslužbě o třech dnech zasvěcených. K platnosti manželství je třeba aspoň jedné vyhlášky.

I při církevních vyhláškách a oddavkách platí §§ 2. 6, 7, 9, tohoto zákona a, pokud není jinakv § 12 stanoveno, platí obdobně předpisy § § 3(odst. 1 a 2), 4, 8, 10. a 11.

§ 13.

O rozluku každého manželství žalovati lze:
a) dopustil-li se druhý manžel cizoložství,
b) byl-li pravoplatně odsouzen do žaláře nejméně na tři léta, nebo na dobu kratší, avšak protrestný čin vyšlý z pohnutek, nebo spáchány za okolností svědčících o zvrhlé povaze.
c) opustil-li svého manžela zlomyslně a nevrátí-li se na soudní vyzvání do šesti měsíců. Není-li pobyt jeho znám, budiž soudní vyzvání učiněno veřejně,
d) ukládal-li druhý manžel o manželův život nebo zdraví,
e) nakládal-li jim vícekráte zle, ubližoval-li mu těžce, neb opětovně ho na cti urážel,
f) vede-li zhýralý život,
g) pro trvale nebo periodicky probíhající chorobu duševní, která trvá tři léta: pro těžkou duševní degeneraci vrozenou nebo získanou, čítaje v ni těžkou hysterii, pijáctví nebo navyklé nadužívání nervových jedů, jež trvá dvě léta, pro padoucí nemoc, trvající aspoň rok s nejméně šesti záchvaty v roce nebo s přidruženou duševní poruchou,
h) nastal-li tak hluboký rozvrat manželský, že na manželích nelze spravedlivě požadovati, aby setrvali v manželském společenství. Rozluku nelze vysloviti k žalobě manžela, který rozvratem je převážně vinen
i) pro nepřekonatelný odpor. Žalobě lze vyhověti jen tehdy, připojí-li se k žádosti za rozluku třebas i dodatečně také druhý manžel. V tomto případě netřeba však rozluky ihned povolovati, nýbrž lze napřed uznati na rozvod od stolu a lože, a to třebas i vícekráte.

Ve sporech o rozluku budiž postupováno podle předpisů platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovati neplatnost manželství.

§ 14

a) Právo žalobní se promlčuje v případech § 13 a), d) do jednoho roku ode dne, kdy manžel se dověděl o cizoložném nebo úkladném činu manžela druhého, v případě § 13 b) do jednoho roku ode dne, kdy se dověděl o jeho odsouzení,

b) právo žalobní se promlčuje v případech § 13 a), d), uplynulo-li ode dne spáchaného činu pět let,

c) právo žalobní pomíjí odpuštěním. Provinil-li se však vinný manžel poznovu, nebo dověděl-li se manžel, který odpustil, o jiné skutečnosti před odpuštěním nastalé a k návrhu na rozluku opravňující, může se k odůvodnění rozluky dovolávati i skutečností odpuštěných.

d) lhůty v odst. a), b) uvedené se přerušují žádostí nebo žalobou o rozvod, bude-li v řízení náležitě postupováno. Bude-li žádost nebo žaloba pravoplatně zamítnuta, sluší k věci hleděti tak, jako by lhůty přerušeny nebyly.

§ 15.

Bylo-li manželství soudně rozvedeno, může každý manžel, nechce-li žalovati o rozluku z jiného důvodu v § 13 uvedeného, žádati za rozluku pro nepřekonatelný odpor. Žádost tuto lze podati teprve, když uplynul od provedeného rozvodu soudního alespoň rok a manželé neobnovili manželského společenství: jde-li o manželství před vydáním tohoto zákona rozvedené, lze podati žádost za rozluku, když uplynulo od provedeného soudního rozvodu šest měsíců, a manželé neobnovili manželského společenství.

§ 16.

a) Soud vyšetří věc postupuje dle zásad řízení nesporného. Na soudu je také, aby dal manželům poučení o všech důsledcích rozluky. Souhlasí-li oba manželé s rozlukou a soud nabude konaným šetřením přesvědčeni, že je tu vskutku nepřekonatelný odpor, vysloví rozluku usnesením.

Jde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené, stačí, když soud nabude přesvědčení, že nejde o čin nerozvážný. Uplynula-li od provedeného soudního rozvodu 3 léta, netřeba k rozluce souhlasu druhého manžela a není třeba ani nepřekonatelný odpor ani rozvážnost počinu zjišťovati.

b) Souhlas se žádostí za rozluku dlužno předpokládati, když manžel, proti němuž žádost za rozluku dlužno směřuje, na soud se nedostaví, na tento následek budiž upozorněno v obsílce, kterou je doručiti tomuto manželu do vlastních rukou zároveň se stejnopisem žádosti. Právo soudu použíti donucovacích prostředků dle § 87 zák. o org. s. tím. dotčeno není.

c) Nejde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené a nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou, nebo tvrdí-li jiné důvody, nežli nepřekonatelný odpor, soud odkáže žadatele na pořad práva.

§ 17.

Byl-li soudem pravoplatně vysloven rozvod podle §§ 107-109 obč. zák., a to z některého důvodu uvedeného v § 13 tohoto zákona, může každý manžel nehledě k předpisu § 15 žádosti za rozluku manželství na podkladě provedeného už sporu o rozvod. Dojde-li soud na základě konaných Šetření, při nichž se mu je řídit zásadami řízení nesporného, k přesvědčení, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno, vysloví rozluku manželství usnesením, do něhož převezme výrok o vině z rozsudku, vydaného ve sporu o rozvod téhož manželství. Rozluky nelze tu vysloviti, jestliže stav uvedený v § 13 g) pominul.

§ 18.

Ve sporech o rozluku manželství pro nepřekonatelný odpor odpadá předchozí rozvod podle § 13, odst. i) tohoto zákona, jeden rok, aniž obnovili manželské společenství, uplynula-li tři léta od provedeného soudního rozvodu, je pokládati tvrzený nepřekonatelný odpor za prokázaný, pokud výsledky ústního jednání tomu neodporují.

§ 19.

Ujednání stran a rozhodnutí soudní podle §§ 106 a 108 obč. zák. zůstávají i po vyslovené rozluce manželství v platnosti, pokud se strany nedohodnou jinak. Z důležitých důvodů může kterýkoli z rozloučených manželů žádati za nové spořádání majetkových poměrů pořadem práva.

§ 20.

1. Příslušným rozhodnouti o žádostech za rozluku ve smyslu §§ 15 a 17 jest sborový soud první stolice.

2. Předcházel-li tuto žádost spor o rozvod, je místně příslušným sborový soud, jenž rozhodoval v prvé stolici ve sporu o rozvod.

3. V ostatních případech je místně příslušným sborový soud, v jehož obvodě má svůj obecný soud manžel, proti němuž žádost za rozluku směřuje. Nemá-li tento manžel svého obecného soudu v tuzemsku, je příslušným sborový soud, v jehož obvodu má žadatel svůj obecný soud.

§ 21.

V řízení o žádostech za rozluku ve smyslu §§ 15 a 17 může soud, shledá-li toho závažnou potřebu, naříditi i ústní jednání, jež je neveřejné, toto ústní jednání může se konat, uzná-li to soud za nezbytně nutné, před celým senátem. Jinak platí ustanovení § 38 z. o org. s. Není-li některý z manželů svéprávný, budiž k jednání pozván i jeho zákonný zástupce.

§ 22.

Manželé, jejichž manželství bylo rozloučeno výrokem soudním, mohou uzavříti nový sňatek teprve, když rozhodnutí o rozluce nabylo právní moci.

§ 23.

Žalovati lze o rozluku podle § 13 tohoto zákona, i když důvod, který je podle tohoto zákona důvodem rozluky, vyskytl se za platnosti dřívějšího práva.

§ 24.

Ustanovení tohoto zákona platí i tehdy, byl-li soudní rozvod, jenž předcházel žádost za rozluku, vysloven pravoplatně před 28. říjnem 1918 mimo území tohoto státu v královstvích a zemích zastoupených v bývalé říšské radě rakouské. V těchto případech rozhodnou o žádosti za rozluku soudové jmenovaní v § 20, odst. 3.

§ 25.

1. Ustanovení §§ 63, 64, 66, 67, 94, 111. 115, 116, 119, 125, 133, 134, 135, 136. obč. zák. a dv. dekr. ze dne 26. srpna 1814, č. 1099 Sb. z. s. a ze dne 17. července 1835, čl. 61 Sb.,

2. Dědická nezpůsobnost ustanovená jako následek cizoložství v § 543 obč. z. pomíjí, jestliže ti, kdo soudně se doznali k cizoložství, nebo z něho byli usvědčeni, stanou se manžely.

3. Švagrovství je překážkou manželství potud, že jeden manžel nemůže uzavříti manželství s příbuzným druhého manžela v pokolení přímém a s plnorodým nebo polorodým jeho sourozencem.

§ 26.

Jde-li o překážku prominutelnou, může ji k žádosti stran prominouti z důležitých důvodů politický úřad druhé stolice (župan).

§ 27.

Smírčí pokusy, předepsané při rozvodu (§§ 104, 107 obč. z.) konají se výhradně na soudě a sluší se tu říditi předpisy zákona ze dne 31. prosince 1868, z. ř. č. 3 z r. 1869,

§ 28.

Z úřední povinnosti je vyšetřiti neplatnost manželství, jsou-li mu v cestě překážky §§ 56, 62, 65, 68, obč. zák. a § 8 tohoto zákona. Ve všech ostatních případech sluší vyčkati žádosti těch, kteří byli ve svých právech zkráceni uzavřením neplatného manželství.

§ 29.

Ve věcech manželských lze si stěžovati do rozhodnutí politického úřadu okresního (obecního) k politickému úřadu druhé stolice. Do rozhodnutí politického úřadu druhé stolice jde stížnost k ministerstvu vnitra. Na Slovensku lze si stěžovati do rozhodnutí matrikářova k županovi, do rozhodnutí županova k ministerstvu vnitra. Stížnosti nejsou vázány na žádnou lhůtu a k 3. stolici lze se odvolati i ze shodných rozhodnutí obou stolic nižších.

§ 30.

Ustanovení §§ 1-12, § 25, týkající se zrušení § 25, XXXXI. zákl. čl. uher. z r. 1894, jakož i § 29, tohoto zákona vztahují se také na Slovensko.

§ 31.

Předpisy §§ 1-12 tohoto zákona nabývají platnosti měsíc po vyhlášení, ostatní předpisy jeho dnem vyhlášení. Všechny dosavadní předpisy o věcech upravených tímto zákonem se zrušují.

§ 32.

Provedením zákona pověřují se členové vlády pro správu spravedlnosti a vnitra.«

K tomu dále nařízení vlády republiky Československé č. 362/1919 Sb., jímž se provádí zákon ze dne 22. května 1919, č. 320 Sb. z. an., o změnách ustanovení občanského práva o manželském právu.

Zákon č. 219/1925 Sb., kterým se promíjí překážky platnosti sňatků, při nichž vyhlášky neb oddavky vykonali duchovní církve československé nebo řeckovýchodní.


HLAVA TŘETÍ
O právech mezi rodiči a dětmi


Vznik právního poměru mezi rodiči a dětmi manželskými


§ 137.

Když se z manželství narodí děti, vznikne nový právní poměr; založí se tím práva a povinnosti mezi rodiči a dětmi manželskými.


Zákonné určení manželského zrození


§ 138.

Dětem, které manželka porodí po uplynutí 180 dní od uzavření manželství a před uplynutím 300. dne buď po smrti muže nebo po úplném zrušení manželského svazku, svědčí domněnka manželského zrození.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 202 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "O dětech, které se narodí z manželky v sedmém měsíci po uzavření manželství, anebo v desátém měsíci buď po mužově smrti, anebo po úplném rozvázání manželského svazku, platí domněnka manželského původu."«


Společná práva a povinnosti rodičů


§ 139.

Rodiče jsou vůbec povinni své manželské děti vychovávati, to jest pečovati o jejich život a zdraví, opatřiti jim slušnou výživu, dbáti o jejich tělesný i duševní vývoj a vyučováním náboženství a užitečným znalostem dáti základ k jejich budoucímu blahobytu.


§ 140.

V jakém náboženství má býti vychováváno dítě, jehož rodiče jsou různého náboženského vyznání, a v jakém věku je dítě oprávněno se hlásiti k jinému náboženství, než v jakém bylo vychováno, ustanovují předpisy politické.


§ 141.

Pečovati o výživu dětí dotud, dokud se nemohou samy vyživovati, je povinen především otec. Na matce zvláště je, aby se věnovala péči o tělesnou výchovu a zdraví dětí.


§ 142.

Jestliže manželé při rozvodu nebo při rozluce se neshodli se schválením soudu o péči a výchově dětí, rozhodne soud, přihlížeje k zvláštním okolnostem případu a se zřetelem k zájmům dětí, k povolání, osobnostem a vlastnostem manželů, jakož i k důvodům rozvodu nebo rozluky, mají-li všechny děti nebo které z nich otci nebo matce býti svěřeny. Druhý manžel bude přesto i nadále oprávněn se osobně s dítětem stýkati. Soud může tento styk blíže upraviti. Náklady na výchovu nese otec.

Změní-li se poměry, může soud, nejsa vázán dřívějšími opatřeními nebo dohodami manželů, učiniti nová opatření v zájmu dětí.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění §6 1. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Jsou-li manželé rozvedeni nebo zcela rozloučeni a nejsou-li sjednoceni, kterou stranou má býti výchova obstarávána, má soud, nedovoliv spor, o to se postarati, aby děti mužského pohlaví až do dokonaného čtvrtého, ženského pohlaví až do dokonaného sedmého roku od matky byly ošetřovány a vychovávány, jestliže důležité důvody, hlavně z příčiny rozvodu nebo rozluky najevo vycházející, nevyžadují jiného opatření. Útraty výchovy musí nésti otec."«


§ 143.

Je-li otec nemajetný, musí především matka pečovati o výživu dětí, a zemře-li otec, je na ní, aby se vůbec starala o jejich výchovu. Není-li ani matky nebo je-li nemajetná, přechází tato péče na rodiče otcovy a po nich na rodiče matčiny.


§ 144.

Rodiče jsou oprávněni v dohodě řídit jednání svých dětí; děti jsou jim povinny úctou a poslušností.


§ 145.

Rodiče jsou oprávněni pátrati po dětech, které pohřešují, děti uniklé zpět požadovati a uprchlé s úřední pomocí zpět přivésti; mají také právo děti nemravné, neposlušné anebo takové, které ruší domácí řád a pokoj, karati způsobem nikoliv přehnaným a tak, aby zdraví dětí nebylo ublíženo.


§ 146.

Děti nabývají jména svého otce, jeho znaku a všech nikoliv jen osobních práv jeho rodiny a jeho stavu.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz zákon č. 61/1918 Sb., jímž zrušuji se šlechtictví, řády a tituly (změna zákonem č. 243/1920 Sb. a č. 268/1936 Sb.)


Zvláštní práva otcova; moc otcovská


§ 147.

Práva, která příslušejí zvláště otci jako hlavě rodiny, tvoří moc otcovskou.


Její následky:


a) co do volby povolání dětí;


§ 148.

Otec může své ještě nedospělé dítě vychovávati k povolání, které pro ně uzná přiměřeným; ale dítě, jakmile dosáhne dospělosti, může, když bylo otci marně předneslo svoji žádost o určení povolání jiného, které se spíše srovnává s jeho náklonnostmi a schopnostmi, žádost svou vznésti na řádný soud, kterýž rozhodne z úřední moci, přihlížeje k stavu, jmění a námitkám otcovým.


b) jmění;


§ 149.

Čeho děti jakkoliv po zákonu nabudou, jest jejich jměním; dokud však jsou pod mocí otcovskou, přísluší otci toto jmění spravovati. Toliko, kdyby otec ke správě jmění byl neschopen, anebo kdyby ti, kteří jeho dětem jmění poskytli, jej ze správy vyloučili, jmenuje soud správce jiného.


§ 150.

Pokud příjmy z tohoto jmění postačují, zapravují se z nich náklady na výchovu. Přebude-li při tom něco, uloží se přebytek a každoročně se zúčtuje. Jen kdyby tento přebytek byl nepatrný, lze otci zúčtování prominouti a přenechati mu, jak s ním naloží. Jestliže ten, komu dítě za jmění vděčí, propůjčil otci jeho požívání; ručí přece příjmy za všech okolností za výživu dítěte jeho stavu přiměřenou a věřitelé otcovi nemohou jich na újmu této výživy zabaviti.


§ 151.

S tím, čeho nabude dítě třebas nezletilé, ale takové, které není u rodičů v zaopatření, svou pílí, právě tak jako s věcmi, které byly dítěti, když už dospělo, odevzdány k vlastní potřebě, může volně nakládati.


c) závazků dětí


§ 152.

Děti v moci otcovské nemohou se bez přivolení otcova, daného výslovně nebo alespoň mlčky, platně zavazovati. Dítě, které není u rodičů v zaopatření, může se však samostatně smlouvou zavazovati k službám. Na tyto závazky, právě tak jako na závazky nezletilců vůbec, se užije ustanovení, která jsou dána v příští hlavě (§§ 246 až 248) o závazcích poručenou. Otec je také povinen své nezletilé děti zastupovat.

»Druhá věta § 152 je uvedena ve znění III. dílčí novely. Její původní text zněl: "Na takové závazky vztahuje se vůbec to, co je v nejbližší hlavě ustanoveno o závazcích nezletilců, jsoucích pod poručenstvím."«


§ 153.

Předpisy, jichž je dbáti, aby manželství nezletilcovo bylo platné, jsou v hlavě předchozí (§ 49 a násl.).


§ 154.

Náklad vynaložený na výchovu dětí nedává rodičům žádného nároku na jmění, jehož děti později nabudou. Upadnou-li však rodiče v nouzi, jsou jejich děti povinny slušně je vyživovati.


Právní poměr mezi rodiči a dětmi nemanželskými


Bližší určení pojmu dětí nemanželských


§ 155.

Děti nemanželské nepožívají stejných práv s dětmi manželskými. Právní domněnka nemanželského zrození platí o dětech, které sice porodila manželka, avšak před nebo po zákonném čase uvedeném shora (§ 138) se zřetelem k uzavření nebo k zrušení manželství.


§ 156.

Tato právní domněnka platí však, narodí-li se dítě dříve, teprve tehdy, když muž, který do sňatku o těhotenství nevěděl, nejdéle ve třech měsících po tom, kdy obdržel zprávu o narození dítěte, odpírá před soudem otcovství.


§ 157.

Řádnost dřívějšího nebo pozdějšího zrození, kterou muž v této lhůtě po právu popřel, může býti prokázána jedině znalci, kteří po zevrubném vyšetření stavu dítěte i matky jasně vyloží, proč jde o případ mimořádný.


§ 158.

Manželský původ dítěte, zrozeného v čase zákonném, může muž popříti nejdéle ve třech měsících po tom, kdy obdržel zprávu, tím, že proti opatrovníku, kterého bude ustanovit k obhájení manželského původu, prokáže, že není možno, aby dítě bylo od něho zplozeno. Ani cizoložství matčino, ani její tvrzení, že její dítě je nemanželské, nemohou samy o sobě zbaviti dítě práv, které manželské zrození s sebou přináší. Upadl-li muž před uplynutím popěrné lhůty v choromyslnost, může jeho zákonný zástupce do tří měsíců po tom, kdy obdržel zprávu, nebo věděl-li o narození dítěte již dříve, do tří měsíců po svém ustanovení popěrné právo vykonati.

------------------------------------------------------------------
Třetí věta byla připojena § 6 III. dílčí novely.


§ 159.

Zemřel-li muž před uplynutím popěrné lhůty nebo je-li od narození dítěte jeho pobyt trvale neznám, může i dítě, ale žije-li matka, jen s jejím souhlasem, popříti svůj manželský původ. I tomu účelu musí podati žalobu na opatrovníka, kterého bude ustanovit k obhájení nemanželského původu. Právo žaloby zanikne uplynutím jednoho roku po dosažení zletilosti. Stejně mohou, zemře-li muž před uplynutím popěrné lhůty, také dědicové, kterým by se stala v právech újma, do tří měsíců od smrti mužovy z uvedeného důvodu popříti manželský původ dítěte.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 7 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zemře-li muž před dobou mu povolenou k popírání manželského zrodu, mohou rovněž dědicové, jimž by se stala újma na jejich právech, ve třech měsících po mužově smrti z uvedeného důvodu odpírati manželskému zrození dítěte."«


§ 159 a.

Popěrné právo zákonného zástupce mužova nebo dítěte sama zaniká, jestliže manžel způsobilý k činům uzná před soudem manželský původ dítěte dříve, než rozsudek nabude právní moci.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 8 III. dílčí novely.


Legitimace nemanželských dětí:


a) zdvižením překážky manželství anebo nezaviněnou nevědomostí manželů;


§ 160.

Na děti, které byly zplozeny v manželství sice neplatném, ale nikoli v takovém, kterému by vadila některá z překážek uvedených v §§ 62-64, se hledí jako na děti manželské, když překážka manželství později byla zdvižena, nebo když aspoň jeden z rodičů bez své viny o překážce manželství nevěděl; avšak v případě posléze uvedeném jsou takové děti vyloučeny z nastoupení ve jmění, které podle nařízení rodinných je zvláště vyhrazeno potomstvu manželskému.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz § 25 zákona č. 320/1919 Sb. (manželská novela).


b) potomním manželstvím;


§ 161.

Děti, které se narodily mimo manželství a potomním sňatkem svých rodičů vstoupily do rodiny, jakož i jejich potomstvo, se počítají k dětem manželsky zplozeným; nemohou však manželským dětem mezitím v platném manželství zplozeným odpírati ani vlastnost prvorozenství ani jiná již nabytá práva.


c) milostí zeměpána


§ 162.

Nemanželské zrození nemůže býti na újmu ani občanské cti ani budoucího zaopatření dítěte. 1 tomu tedy nepotřebuje, aby zvláštní »milosti zeměpána« bylo prohlášeno za manželské. Jenom rodiče mohou o ni požádati, chtějí-li, aby dítě stejně jako dítě manželské bylo účastno stavovských výhod nebo práva nastupovat ve jmění svobodně dědičné. V poměru k ostatním členům rodiny nemá tato milost žádných následků.


Důkaz otcovství k dítěti nemanželskému


§ 163.

O kom bude prokázáno způsobem předepsaným v soudním řádě, že s matkou dítěte obcoval v době, od které neprošlo až do slehnutí méně než 180 a více než 300 dní; anebo kdo to třeba jen mimo soud dozná, o tom se má za to, že dítě zplodil.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění §8 I. dílčí novely.

»Původní text se s citovaným textem shodoval, až na slova "ne méně než šest měsíců a ne více než deset měsíců".«


§ 164.

Zápis otcova jména do knihy křtěnců nebo narozených, k němuž došlo na údaj matky, je úplným důkazem jenom tehdy, když jméno bylo zapsáno podle zákonného předpisu a s otcovým přivolením a když toto přivolení bylo doloženo vysvědčením duchovního správce a kmotra s dodatkem, že otec jim je osobně znám.


Povaha právního poměru mezi rodiči a dětmi nemanželskými


§ 165.

Nemanželské děti nemají nároku ani na rodinné jméno otcovo, ani na šlechtictví, erb a jiné výsady rodičů; dostanou rodné jméno matčino.

Manžel matky může dítěti dáti svoje jméno projevem učiněným před politickým zemským úřadem, souhlasí-li s tím matka i dítě, a je-li dítě nezletilé, jeho zákonný zástupce a soud. Aby tyto projevy byly účinné, jest potřebí je předložit ve formě listiny veřejné anebo listiny ověřené soudem nebo notářem.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení ve znění § 8 1. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nemanželské děti jsou vůbec vyloučeny z práv rodiny a příbuzenstva, nemají nárok ani na rodinné jméno otcovo, ani na jeho šlechtictví, znak a jiné předností rodičů, mají rodinné jméno matčino".«

------------------------------------------------------------------
K tomu dále viz zákon č. 81/1918 Sb., o zrušení šlechtictví, řádů a titulů.
Změna zákonem č. 243/1920 Sb. a zákonem č. 268/1938 Sb.


§ 166.

I nemanželské dítě má právo žádati na svých rodičích, aby mu poskytli svému jmění přiměřenou výživu, výchovu a zaopatření, a práva rodičů nad dítětem sahají potud, pokud toho vyhledává účel výchovy. Ostatně nemanželské dítě není v otcovské moci svého zploditele, nýbrž je zastupováno poručníkem.

Poskytovat výživu je povinen především otec; není-li však s to, aby tomu dostál, přechází tato povinnost na matku a po ní na matčiny rodiče.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění §9 1. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Ale také nemanželské dítě má právo požadovati od svých rodičů výživu, výchovu a zaopatření přiměřené jejich jmění a práva rodičů nad ním se vztahují jen potud, pokud to vyžaduje účel výchovy. Ostatně není nemanželské dítě pod vlastní otcovskou mocí svého zploditele, nýbrž je zastupováno poručníkem".«


§ 167.

Otec je povinen nahraditi matce náklady na slehnutí a na její výživu po dobu prvních šesti neděl po slehnutí, a stanou-li se slehnutím nutnými ještě jiné výdaje, i toto.

Pohledávka se promlčí uplynutím tří let po slehnutí.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 10 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "K výživě je zavázán především otec, není-li však s to dítě živiti, přechází tento závazek na matku".«


§ 168.

Již před narozením dítěte může soud k návrhu matky, je-li toho potřebná a nevede-li necudný život, příměti toho, jehož otcovství podle § 163 bude hodnověrně osvědčeno, aby u soudu složil částku výživného, které v prvních třech měsících má dítěti býti poskytnuto, jakož i obvyklou částku nákladů, které mají býti matce nahrazeny podle § 167.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 11 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Dokud matka chce a může své nemanželské dítě sama podle budoucího povolání vychovávati, nesmí jí býti otcem odňato, přes to musí otec zapraviti náklady na výživu."«


§ 169.

Dokud matka chce a může své nemanželské dítě vychovávati se zřetelem k budoucímu jeho určení, nesmí ji otcem býti odňato; i tak musí otec hradit náklady na výživu. Kdyby však blaho dítěte výchovou matčinou bylo ohroženo, je otec povinen dítě od matky odděliti a je k sobě vzíti anebo jinde bezpečně a slušně je umístiti.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 12 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Bylo-li by se však obávati, že matčiným vychováním blaho dítěte vezme škodu, jest otec povinen dítě od matky vzíti, a buď u sebe anebo na jiném bezpečném a slušném místě je zaopatřiti."«


§ 170.

Rodiče mohou spolu učiniti narovnání o výživě, výchově a zaopatření nemanželského dítěte; takové narovnání nemůže však býti na újmu právům dítěte.


§ 171.

Závazek nemanželské děti vyživovati a zaopatřiti přechází jako jiný dluh na dědice otcovy.

Bylo-li otcovství otcem uznáno nebo soudně zjištěno, mohou nemanželské děti, které v čas úmrtí otcova v jeho domě jsou vyživovány a vychovávány, požadovati i nadále touž měrou jako doposud výživu a výchovu až do té doby, kdy se samy budou moci živiti, nikoli však ve větším rozsahu, než se toho může podle pozůstalého jmění dostati dětem nemanželským.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 13 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Závazek živiti a zaopatřiti nemanželské děti přechází na dědice rodičů jako jiný dluh."«


Zánik otcovské moci nad dětmi


§ 172.

Moc otcovská zaniká, jakmile dítě nabude zletilosti, pokud další její trvání nebude ze spravedlivého důvodu k návrhu otce soudem povoleno a veřejně vyhlášeno.


§ 173.

Spravedlivé důvody, z kterých lze na soudě žádati, aby otcovská moc byla prodloužena, jsou: Když dítě, ač zletilé, není s to pro vady těla nebo mysli samo se živiti nebo své záležitosti opatřiti; anebo když se v době své nezletilosti zapletlo do značných dluhů, nebo se dopustilo takových přečinů, pro které musí i nadále býti držáno pod bedlivým dohledem otcovým.


§ 174.

Nezletilí, kteří překročí osmnáctý rok svého věku, mohou se svým souhlasem a se schválením úřadu od otce výslovně propuštěni býti z otcovské moci.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 2 zákona č. 447/1919 Sb.

»Původní text zněl: "Děti mohou býti i před dovršením dvacátým čtvrtým rokem zproštěny otcovské moci, když je otec se soudním schválením výslovně propustí anebo, když dvacetiletému synu dovolí vedení vlastní domácnosti. Nezletilci, kteří překročí osmnáctý rok svého věku, mohou se svým souhlasem a se schválením úřadu od otce výslovně propuštěni býti z otcovské moci."«


§ 175.

Provdá-li se nezletilá dcera, přijde sice, pokud jde o její osobu, pod moc mužovu (§ 91 a 92); pokud však jde o jmění, má otec až do její zletilostí práva a povinnosti opatrovníka. Zemře-li muž za její nezletilosti, vrátí se dcera pod moc otcovu.


§ 176.

Pozbude-li otec užívání; bude-li prohlášen za marnotratníka; nebo bude-li odsouzen pro zločin k trestu vězení na dobu delší jednoho roku; vystěhuje-li se svémocně; nebo je-li déle jednoho roku nepřítomen, aniž dá zprávu o svém pobytu; ustanou účinky moci otcovské a zřídí se poručník; pominou-li však tyto překážky, nabude otec zase svých práv.


§ 177.

Otcové, kteří výživu a výchovu svých dětí nadobro zanedbávají, pozbudou moci otcovské navždy.


§ 178.

Zneužívá-li otec své moci, neplní-li povinnosti s ní spojených anebo chová-li se nečestně nebo nemravně, může nejen dítě samo, ale i každý, kdo o tom ví, zejména nejbližší příbuzní, dovolati se pomoci soudu. Soud vyšetří předmět stížnosti a učiní opatření okolnostem přiměřená; zejména může otce podříditi, pokud jde o správu majetku nebo o péči o osobu dítěte, dozoru soudu a postaviti jej na roven poručníku.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 4 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Proti zneužívání otcovské moci, jímž dítě je zkráceno na svých právech, anebo proti opominutí s ní spojených povinností, může nejen dítě samo, nýbrž každý, kdo o tom ví, a obzvláště nejbližší příbuzní, dovolati se pomoci soudu. Soud má předmět stížnosti vyšetřiti a učiniti opatření přiměřená poměrům."«


§ 178a.

Převezme-li některý ústav nebo spolek pro ochranu dětí nebo pro péči o děti do ošetřování a výchovy dítě trýzněné, opuštěné nebo zanedbané nebo dítě, kterému rodiče nevěnují potřebného dozoru a výchovy, může poručenský soud k návrhu ústavu nebo spolku, vyšetře případ a vyslechna rodiče, rozhodnouti, že dítě, dokud jeho výchova nebude ukončena, může býti odňato ústavu nebo spolku proti jeho vůli pouze se schválením soudu.

Ustanovení je ve znění § 5 I. dílčí novely.


Spojení podobná právnímu poměru mezi rodiči a dětmi:


1. Osvojení


§ 179.

»Osoby, které neučinily slavných slibů svobodného stavu a které nemají vlastních manželských děti mohou děti osvojiti; osvojovací osoba jmenuje se osvojitel, nebo osvojitelka, osvojená osoba jmenuje se osvojenec.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 13 zákona č. 56/1928, o osvojení.


»Náležitosti


§ 180.

Osvojitelé nebo osvojitelky museli dovršiti čtyřicátého roku, a osvojenec musí býti nejméně o osmnáct roků mladší než jeho osvojitelé. Osoba, v manželství žijící, může jen se svolením svého manžela osvojiti anebo osvojena býti. Tohoto svolení není zapotřebí, byl-li manžel prohlášen za duševně chorého, není-li jeho pobyt znám, nebo je-li manželství rozvedeno.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 13 zákona č. 56/1928 Sb., o osvojení.


§ 181.

Dítě může býti přijato za vlastní, je-li nezletilé, jen se svolením manželského otce, nebo, není-li ho, jen se svolením matky, poručníka a soudu. I když je dítě zletilé, avšak jeho manželský otec je ještě na živu, je zapotřebí jeho svolení. Jestliže bylo svolení bez dostatečného důvodu odepřeno, může si býti stěžováno k řádnému soudci. Osvojení opatřené potřebným svolením, má se předložití zemskému úřadu k potvrzení a řádnému soudu osvojitelů a osvojence k zápisu do soudních spisů.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 13 zákona č. 56/1928 Sb., o osvojení.


§ 182.

Podstatným právním účinkem osvojení je, že osvojenec nabývá jména osvojitele anebo rodného jména osvojitelky. Může býti také ujednáno, že s tímto jménem má spojití dřívější své rodinné jméno a že si ponechá vlastní rodinné šlechtictví. V tomto případě musí si ponechati své jméno rodinné a přijaté jméno musí býti s ním bezprostředně spojeno. Přejí-li si osvojitelé, aby jejich šlechtictví a znak přešlo na osvojence, musí býti požádáno o svolení zeměpána.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je uvedeno ve znění § 19 I. dílčí novely.
Zrušeno bylo § 13 zákona č. 56/1928 Sb., o osvojení.


§ 183.

Mezi osvojitelem a osvojencem a jeho potomstvem platí, pokud zákon nečiní výjimky, stejná práva jako mezi rodiči a dětmi. Osvojitel přejímá otcovskou moc. Na ostatní členy rodiny osvojitelů nemá poměr mezi osvojiteli a osvojencem žádného vlivu. Naproti tomu nepozbývá osvojenec též práv ve své rodině.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 13 zákona č. 56/1928 Sb., o osvojení.


§ 184.

Práva mezi osvojiteli a osvojenci mohou býti smlouvou jinak upravena, pokud se tím nemění podstatný účinek osvojení, uvedený v § 182, ani se tím nedotýká práva osoby třetí.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 13 zákona č. 56/1928 Sb., o osvojení.


Zrušení téhož


§ 185.

Právní poměr mezi osvojiteli a osvojencem může býti zrušen, pokud je osvojenec nezletilý, jen se svolením zástupců nezletilcových a soudu. Po zrušení právního poměru mezi osvojitelem a osvojencem přichází nezletilé dítě zase pod moc manželského otce.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 13 zákona č. 56/1928 Sb., o osvojení.


2. Převzetí do schovanství


§ 186.

Práv a povinností osvojitelů a osvojenou nelze užíti na děti, které jsou vzaty jen do schovanství. Schovanská péče je každému volna, chtějí-li však strany o ní sjednati smlouvu, musí tento býti, pokud práva schovancova mají býti zkrácena anebo schovanci uloženy zvláštní povinnosti, soudně potvrzena. Pěstouni nemají nároku na náhradu nákladů se schovanstvím spojených.

------------------------------------------------------------------
Vzhledem k důležitosti uvádíme zákon č. 56/1928 Sb. o osvojení v plném znění:

»Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

I. Podmínky osvojení

§ 1

(1) Kdo nemá vlastních dětí manželských anebo jim na roven postavených (legitimovaných, osvojených, jakož i v poměru k matce nemanželských), může jiného smlouvou přijmouti za vlastní (osvojiti).

(2) Osvojitel (osvojitelka) musí býti starší čtyřiceti let, osvojenec alespoň o 18 let mladší než osvojitel.

(3) Chce-li muž osvojiti své nemanželské dítě, není překážkou, že má děti uvedené v odstavci 1, ani že nemá stanoveného věku a že není předepsaného věkového rozdílu mezi osvojitelem a osvojencem.

(4) Manžel může toliko se svolením druhého manžela někoho osvojiti neb osvojen býti. Byl-li manžel pro choromyslnost anebo slabomyslnost úplně zbaven svéprávnosti (dán pod opatrovnictví) anebo je-li jeho pobyt trvale neznámý, nemůže za něho dáti svolení ustanovený opatrovník se schválením soudu (poručenského úřadu). Bylo-li manželství rozvedeno, není svolení třeba.

(5) Pokud trvá poměr založený osvojením, nemůže býti osvojenec jinou osobou osvojen než osvojitelovým manželem. Jako společné dítě mohou někoho osvojiti jen manželé. Nikdo nemůže osvojiti vlastního manžela, sourozence a příbuzné v přímém pokolení. Několik osob může býti současně osvojeno, ale jen tehdy, není-li mezi nimi poměru, který se nesrovnává s přirozeným poměrem sourozenců.

§ 2

(1) K osvojení svéprávných osob jest třeba svolení osvojencových rodičů a soudu (§ 9). Jsou-li rodiče různého mínění, rozhoduje mínění otcovo. Není-li osvojenec svéprávným, jest třeba svolení rodičů, po případě zákonného zástupce a soudu (poručenského úřadu).

(2) Svolení nemůže býti dáno plnomocníkem. Je-li ten, jehož svolení se vyžaduje, pro choromyslnost nebo slabomyslnost úplně zbaven svéprávnosti (dán pod opatrovnictví) anebo je-li jeho pobyt trvale neznámý, jest třeba svolení zákonného zástupce a soudu (poručenského soudu).

(3) Odpírají-li rodiče nebo jeden z nich bez závažného důvodu svolení, může je dáti místo nich příslušný soud anebo poručenský úřad označený v §§ 9 a 10.

II. Právní účinky osvojení

§ 3

Osvojenec obdrží jméno osvojitelovo nebo rodové (dívčí) jméno osvojitelčino. Je-li osvojitelka provdána, obdrží osvojenec smlouvou jméno manželovo jen za jeho souhlasu. Provdaná osvojitelka musí připojiti ke jménu osvojením získanému své dosavadní jméno, jiný osvojenec pak, bylo-li to smlouvou sjednáno.

§ 4.

(1) Mezi osvojitelem a osvojencem a jeho potomky později narozenými nastává po právu týž poměr, jako mezi rodiči a manželskými dětmi, pokud zákon jinak neustanovuje. Osvojenec a tito jeho potomci nabývají naproti osvojiteli všech majetkových nároků jako manželské děti. Na osvojencovy potomky, kteří tu byli při ujednání smlouvy, vztahuje se poměr ten, jestliže dali k tomu souhlas sami, nebo nejsou-li svéprávnými, ustanoveným opatrovníkem se schválením soudu (poručenského úřadu).

(2) Není-li osvojenec zletilým, přijde pod otcovskou moc osvojujícího muže.

(3) Vůči členům osvojitelovy rodiny nevzniká osvojením nijaký poměr rodinný a nenabývají osvojenec a jeho potomci nijakých majetkových nároků.

(4) Ve vlastní rodině nepozbývají osvojenec a jeho potomci práv. Nárok na výživu mají, pokud není osvojitel sám s to, aby jim poskytoval slušnou výživu.

§ 5

Práva mezi osvojitelem a osvojencem a jeho potomky mohou býti smlouvou i Jinak opravena, pokud se tím nemění účinek vytčený v § 3 ani se nezkracují bez jeho souhlasu práva někoho jiného.

§ 6

Osvojitel nenabývá osvojením nijakých majetkoprávních nároků naproti osvojenci a jeho potomkům.

III. Zrušení právního poměru z osvojení

§ 7

(1) Dohodou všech účastníků právního poměru založeného osvojením může býti tento poměr opět zrušen. Jsou-li tu nesvéprávní účastníci, jest ke smlouvě o zrušení zapotřebí svolení zákonného zástupce, který se jim ustanoví, a schválení poručenského (opatrovnického) soudu nebo úřadu.

(2) Ze závažných důvodů, zejména z důvodů, pro které někdo se stává nehodným děditi nebo může býti vyděděn, může býti tento poměr zrušen do žalobě proti všem účastníkům anebo všech účastníků.

(3) Zrušením osvojeni pominou do budoucna všechny jeho účinky. Osvojenec obdrží opět své dřívější jméno, a není-li svéprávným, vrátí se pod moc otcovskou nebo poručenskou.

(4) Právní účinky osvojení mohou pro jednotlivé účastníky opět zaniknouti smlouvou mezi nimi a osvojitelem anebo podle rozsudku vydaného o žalobě osvojitelově na jednotlivého účastníka tohoto právního poměru nebo tohoto na osvojitele z důvodů uvedených v odstavci 2. O smlouvě platí ustanovení odstavce 1.

IV. Náležitosti smlouvy

§ 8

(1) K účinnosti smlouvy (§§ 1 a 7) vyžaduje se veřejná listiny nebo tátové soukromé listiny, na níž jsou podpisy stran soudné nebo notářem (veřejným notářem) ověřeny. Je-li třeba schválení poručenským (opatrovnickým) soudem neb úřadem, může býti sepsána osvojovací smlouva také zápisem u tohoto soudu (úřadu). Totéž platí o svolení účastníků, jehož jest třeba podle § 1 odst. 4, § 2 odst. 1, § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 a 4.

(2) Smlouva osvojovací musí míti ustanovení o podstatném účinku osvojení vytčeném v § 3, může míti dále ustanovení odchylná od zákona, pokud jsou přípustná, ale nesmi býti podmíněna ani časem omezena.

(3) Osvojovací smlouva stává se právně účinnou teprve, byla-li schválena poručenským (opatrovnickým) úřadem anebo soudem (§§ 9 a 10). Schválení lze odepříti jen tehdy, není-li tu zákonné náležitosti osvojení, anebo, není-li smlouva k prospěchu nesvéprávného osvojence anebo může-li osvojení nemanželského dítěte věsti k rozvratu manželství osvojitelova. Schválení nemá účinku, jestli před schválením smlouvy obě strany od ní odstoupí, jedna z nich zemře nebo osvojitel pozbude zcela nebo částečně svéprávnosti.

V. Který soud (úřad) jest příslušný smlouvu schváliti a podle kterého právního řádu se posuzuje osvojení

§ 9

Je-li osvojenec svéprávným, jest příslušným osvojovací smlouvu schváliti okresní soud, u něhož má osvojitel své obecné sudiště ve sporných věcech.

§ 10

(1) Není-li osvojenec svéprávným, přísluší schváliti smlouvu poručenskému (opatrovnickému) soudu (úřadu) první stolice, u něhož jest poručenstvo (opatrovnictví) zahájeno nebo který jest jinak podle zákona pro nesvéprávného příslušný. Tento soud (úřad) vyšetří poměry pro schválení rozhodné z úřední povinnosti a rozhodne o žádosti. Usnesení, kterým o žádosti za osvojení konečně rozhodne, předloží dříve, než je vydá, i se spisy v obvodu, pro nějž platí jurisdikční norma z 1. srpna 1895, č. 111 ř. z., svému nadřízenému sborovému soudu, na Slovensku a Podkarpatské Rusi poručenskému úřadu druhé stolice ke konečnému potvrzení.

(2) Rozklad nebo stížnost (odvolání) proti tomuto vyřízení podati jest do čtrnácti dnů u první stolice. Rozklad jest pak předložití sborovému soudu první stolice, pokud se týče poručenskému úřadu druhé stolice. Stížnost (odvolání) jde pak ke sborovému soudu druhé stolice případně k poručenskému úřadu třetí stolice, nevyhoví-li ji již jako rozkladu sborový soud první stolice nebo poručenský úřad druhé stolice.

§ 11

Smlouvu jest podati trojmo s doklady (křestními nebo rodnými listy, domovskými listy apod.). Byla-li smlouva schválena, založí soud anebo poručenský úřad první stolice jedno vyhotovení do sbírky listin, zapsav ji do příslušných seznamů, dodá po jednom vyhotovení se schvalovací doložkou o narození osvojencově, a je-li důsledkem toho změna jména i jiných osob (manžela, dětí), i v rodné neb oddací matrice a vyrozumí domovskou obec osvojencovu. Totéž platí o zrušení poměru osvojeneckého (§ 7).

§ 12

Je-li při osvojení účasten cizinec, řídí se osvojení právním řádem státu, jehož příslušníkem jest osvojitel. Otázku, je-li nutno přivolení dítěte, jeho příbuzných a zástupců nebo jiného úřadu jest rozhodnouti podle právního řádu státu, jehož příslušníkem jest osvojenec.

VI. Závěrečná ustanovení

§ 13

(1) Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývá platnosti ustanovení §§ 179 až 185, § 755 a poslední věty § 756 ob. zák. obč., §§ 257 až 262 pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., pak ustanovení dosavadního zvykového práva, zák. čl. XX z r. 1877 a nařízení na osvojení se vztahující, na Slovensku a Podkarpatské Rusi platná.

(2) Zákon nedotýká se právních poměrů založených osvojovacími smlouvami, které byly do dne jeho účinnosti schváleny již soudem aneb úřadem první stolice podle §§ 9 a 10. Ustanovení § 7 platí i při zrušení osvojovacích smluv schválených před účinností tohoto zákona.

(3) Smlouvy ujednané na Slovensku a Podkarpatské Rusi, a pokud jest třeba, schválené sirotčí vrchností neb poručenským úřadem první stolice do dne účinnosti zákona, a pokud není třeba tohoto schválení, do toho dne došlé ministerstva spravedlnosti, přísluší tomuto ministerstvu.

§ 14

Zákon provésti náleží ministrům spravedlnosti a vnitra.«


HLAVA ČTVRTÁ
O poručenstvích a opatrovnictvích


Účel poručenství a opatrovnictví


§ 187.

Osobám, které postrádají otcovské péče a jsou dosud nezletilé anebo z jiného důvodu nejsou s to, aby samy obstarávaly své záležitosti, poskytují zákony zvláštní ochranu poručníkem nebo opatrovníkem.'


Rozdíl mezi poradenstvím a opatrovnictvím


§ 188.

Poručníkovi náleží především péče o osobu poručence, ale zároveň také správa jeho jmění. Opatrovníka se užívá k obstarávání záležitostí osob, které z jiného důvodu než pro nezletilost nejsou s to, aby je obstarávaly samy.


I. O poradenství


Podnět k ustanovení poručníka


§ 189.

Kdykoli nastane toho potřeba, aby byl nezletilému, ať je původu manželského nebo nemanželského, ustanoven poručník; jsou příbuzní nezletilcovi nebo jiné osoby jemu blízké pod přiměřeným trestem povinny oznámiti to soudu, do jehož pravomoci nezletilec náleží. Rovněž politické úřady, světští i duchovní představení obcí, musí dbáti, aby soud byl o tom zpraven.


Kdo především ustanovuje poručníka


§ 190.

Na soudě je, aby jakmile o tom zví, z moci úřední ustanovil způsobilého poručníka.


Nucená omluva z poradenství vůbec;


§ 191.

Nezpůsobilí k poručenství vůbec jsou, kdo pro nezletilost, tělesné nebo duševní vady anebo z jiných důvodů nejsou s to, aby obstarávali vlastní záležitosti, kdo byli uznáni vinnými zločinem, nebo o nichž se nelze nadíti, že budou sirotka řádně vychovávati a jeho jmění s užitkem spravovati.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz § 5 zákona č. 131/1867 ř. z.


§ 192.

Ani řádovým duchovním a cizincům nebudiž zpravidla svěřováno poručenství.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 21 I. dílčí novely.

»Původní text zněl. "Také osobám ženského pohlaví, řádovým duchovním a obyvatelům cizích států nemá býti zpravidla (§ 198) ukládáno poručenství."«


§ 193.

Manželky potřebují, mají-li převzíti poručenství, souhlasu manželova, leč že by šlo o vlastní jejich dítě nebo manžel byl prohlášen za choromyslného, jeho pobyt nebyl znám nebo manželství bylo rozvedeno.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 22 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "K určitému poručenství nebuďtež připuštěny osoby, které otec výslovně z poručenství vyloučil, které, jak jest známo, žily v nepřátelství s nezletilcovými rodiči nebo s ním samým, nebo které s nezletilcem buď již jsou ve sporu nebo do něho se mohou dostati pro pohledávky dosud nezapravené."«


nebo z určitého poručenství


§ 194.

Určité poručenství nebučí svěřováno tomu, koho otec nebo matka oprávněná povolati poručníka (§ 196) výslovně vyloučili z poručenství, kdo, jak známo, žil s rodiči nezletilce nebo s ním v nepřátelství, nebo kdo je s nezletilým ve sporu. Soud posoudí, nejeví-li se někdo k převzetí poručenství nevhodným proto, že jsou mezi ním a nezletilcem nevyrovnané pohledávky.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 23 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Osoby, které v zemi, k ní náleží nezletilec soudní příslušností buď vůbec nezdržují nebo přece déle než rok z ní vzdáleni býti musí, nebuďtež zpravidla k poručenství ustanovovány."«


Dobrovolné důvody omluvné


§ 195.

Proti své vůli nemohou k převzetí poručenství býti přidrženi: ženy, kromě matky a staré matky, dále duchovní, vojenské osoby a veřejní úředníci v trvalé činné službě; právě tak ten, kdo je šedesát let stár, komu náleží pečovati o pět dětí nebo vnuků, nebo kdo obstarává již jedno namáhavé nebo tři menší poručenství, konečně kdo pro odlehlost svého bydliště od poručenského soudu by úřad poručníka mohl zastávati jen s obtížemi nebo se značnými náklady.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 24 I. dílčí novely.

»Původní text zněl. "Proti své vůli nemohou býti přidrženi převzíti poručenství: světští duchovní, skutečně sloužící vojenské osoby a veřejní úředníci, rovněž ten, komu jest šedesát roků, komu náleží péče o pět dětí nebo vnuků nebo kdo má obstarávati jedno namáhavé poručenství nebo tři menší."«


Způsoby povolání k poručenství:


1. závětí;


§ 196.

Přede všemi náleží poručenství tomu, koho otec nebo, nepořídil-li o tom, matka k tomu povolali, a či mu nevadí některá z překážek uvedených v §§ 191 až 194.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 25 I. dílčí novely.

»Původní text zněl. "Především náleží poručenství tomu, koho k tomu povolal otec, nevadí-li mu žádná z překážek uvedených v §§ 191-194."«


§ 197.

Jestliže matka kromě případu zmíněného v § 196 nebo někdo jiný zanechali nezletilému dědický podíl a zároveň mu jmenovali poručníka, musí tento býti přijat pouze jako opatrovník zůstaveného jmění.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 25 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zůstavila-li matka nebo jiná osoba nezletilci dědický podíl a jmenovala-li zároveň poručníka, musí tento býti přijat jen jako opatrovník pro zůstavené jmění."«


2. zákonem;


§ 198.

Nebyl-li posledním pořízením povolán žádný poručník nebo poručník způsobilý, svěří se poručenství přede všemi manželské matce, dále starému otci s otcovy strany, dále staré matce s otcovy strany, konečně nejbližšímu příbuznému, mezi několika stejně blízkými však zpravidla staršímu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 26 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Jestliže otec nejmenoval poručníka nebo jmenoval nezpůsobilého, buď poručenství svěřeno přede všemi otcovskému dědu, pak matce, nato otcovské bábě, konečně některému jinému příbuznému, a to tomu, který jest z mužského pokolení nejbližší nebo z několika stejně blízkých starších."«


3. soudem


§ 199.

Nelze-li ustanoviti poručenství uvedeným způsobem, záleží na soudě, koho, přihlížeje k způsobilosti, stavu, majetku a bydlišti, hodlá poručníkem jmenovati.


Forma skutečného ustanovení poručníka


§ 200.

Každého jmenovaného poručníka bez rozdílu poručenský soud ihned vyzve, aby poručenství převzal. Poručník, třebas by pro svou osobu náležel pod jiné soudnictví, je povinen poručenství převzíti a bude ve všech záležitostech tohoto poručenství podroben poručenskému úřadu.


§ 201.

Má-li ten, koho soud k poručenství povolal, za to, že se k tomuto úřadu nehodí; nebo že jej zákon toho zprošťuje, musí se do čtrnácti dnů po tom, kdy mu soudní vyzvání bylo oznámeno, obrátiti na soud poručenský nebo, není-li mu pro svou osobu podroben, na svůj soud osobní, na němž je, aby k jeho důvodům připojil své dobré zdání a věc předložil poručenskému soudu k rozhodnutí.


Odpovědnost poručníka a soudu v této věci


§ 202.

Kdo zatají, že k poručenství není způsobilý, jakož i soud, který vědomě jmenuje poručníka podle zákona nezpůsobilého, odpovídá poručenci za všechnu škodu tím vzniklou i ušlý zisk.


§ 203.

Stejně odpovídá i ten, kdo se bez podstatného důvodu zdráhá poručenství převzíti, a má nadto přiměřenými donucovacími prostředky k tomu býti přidržen.


Nastoupení poručenství


§ 204.

Úřad poručenský smí někdo převzíti teprve tehdy, když příslušný soud mu to přikázal. Kdo se v poručenství vetře svémocně, je povinen nahraditi veškerou poručenci tím vzniklou škodu.


Slib


§ 205.

Každý poručník kromě starého otce, matky a staré matky musí rukou dáním slíbiti: že chce nezletilce vésti k počestnosti, bázni boží a ctnosti, že ho chce vychovávati stavu přiměřeně na užitečného občana, jej před soudem i mimo soud zastupovati, jmění věrně a pilně spravovati a ve všem si počínati, jak předpisují zákony.


Listina o tom


§ 206.

Poručníku, když se tímto způsobem zavázal, vydá soud o tom formální listinu, aby byl v svém úřadě ověřen a mohl se podle potřeby vykázati. Převezmou-li poručenství starý otec, matka nebo stará matka; jest jim doručiti podobnou listinu a do ní pojmouti vše, co jiní poručníci slibují.


Poručenství ústavní


§ 207.

Poručníka není třeba ustanoviti, dokud nezletilec, který nemá ani nemovitého ani značného movitého jmění, je v donucovací pracovně nebo v polepšovně, nebo v nějakém veřejném nebo soukromém ústavu věnovanému péči o výchovu, jehož stanovy jsou státem schváleny. Totéž platí o chovancích, kteří pod dozorem představenstva ústavu jsou vychováváni v rodině. V tomto případě náležejí práva a povinnosti poručníkovy představenému ústavu. Jsou-li tu důvody, které by ho pro jeho osobu podle zákona z ustanovení poručníkem vylučovaly, má soud podle svého uvážení rozhodnouti, je-li jako představený ústavu nezpůsobilý převzíti tato oprávnění a tyto povinnosti.

Soud může přes to, že byl nezletilec přijat do některého ústavu, v jeho zájmu poručníka ustanoviti nebo ustaveného již poručníka v jeho úřadě ponechati. Na výchovu nezletilce v ústavu nesmí tento poručník vykonávati žádný vliv.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 50 I. dílčí novely.


Poručenství hromadné


§ 208.

Pokud tu není vhodných poručníků, kteří by byli ochotni převzíti tento úřad, nebo pokud je to nutno, aby se účinným způsobem hájila práva a zájmy nemajetných chráněnou, může poručenství býti přeneseno na vhodný orgán veřejné správy nebo-na některé sdružení pro ochranu mládeže. Přeneseny mohou býti též jen jednotlivá práva a povinnosti poručníka. Bližší ustanovení budou dána nařízením. Soud může přenesení odvolati, vyžaduje-li toho zájem chráněncův.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 51 I. dílčí novely.

»Původní text § 207 a 208 zněl:

"b) Vedení poručenství. Předchozí soudní opatrnost.

§ 207.

Každý poručenský soud jest povinen vésti tak zvanou poručenskou nebo sirotčí knihu. Do této knihy musí býti zapsáno příjmení, rodinné jméno, stáří nezletilého a vše, co se stalo při převzatí, trvání a skončení poručnictví.

§ 208.

V této knize nechť jest také tak poukázáno na doklady, aby z nich v ověřené formě mohl seznati soud sám, tak i později sirotci, kteří se stali zletilými, co jest jim užitečno věděti."«


Sloučení hlavních povinností poručníkových, výchovy a správy jmění, v jedné osobě


§ 209.

Právě tak jako je uloženo poručníku, kterého jmenoval otec, aby pečoval nejen o osobu nezletilce, ale i o jeho jmění; má se také za to, že otec, když někoho jmenoval opatrovníkem jmění, chtěl mu zároveň svěřit dozor nad osobou. Jmenoval-li však otec poručníka, ale nikoli pro všechny děti, nebo opatrovníka, ale nikoli pro veškeré jmění; je na soudě, aby pro ostatní děti ustanovil poručníka a pro ostatní jmění opatrovníka.


§ 210.

Bylo-li jmenováno několik poručníku, mohou sice jmění nezletilcovo spravovati společně nebo odděleně. Spravuje-li je však společně nebo rozdělí-li si správu bez schválení soudu; ručí každý z nich za celou škodu, která by nezletilci vznikla. Vždy ať soud také zařídí, aby jediný z nich pečoval o osobu nezletilcovu a o hlavní řízení správy.


Opora poručnice spoluporučníkem


§ 211.

Ženě, která byla ustanovena poručnicí, přidá soud nějakého muže za spoluporučníka:
1. je-li poručnicí ustanovena manželská matka a nařídí-li otec posledním pořízením, aby spoluporučník byl ustanoven, ačli v době své smrti měl nad nezletilcem otcovskou moc;
2. žádá-li za to poručnice;
3. uzná-li soud, že to vyžaduje zájem nezletilcův ze zvláštních důvodů, zejména pro rozsah nebo obtížnost správy jmění;
4. je-li poručnicí ustanovena nemanželská matka a působení spoluporučníka je třeba k hájení zájmů nemanželského dítěte.

Při volbě spoluporučníka buď především přihlíženo k projevené vůli otcově, pak k návrhu poručnice a konečně k příbuzným nezletilcovým.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 27 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Matkám a bábám, které na sebe berou poručenství, musí býti přidán spoluporučník. Při jeho volbě jest hleděti především k projevené otcově vůli, pak k návrhu poručnice, konečné k příbuzným nezletilcovým."«


Povinnosti a práva spoluporučníka


§ 212.

Také spoluporučník dostane od soudu pověřovací listinu a také on slíbil, že chce co nejlépe pečovati o prospěch nezletilcův, a k tomu účelu je povinen pomáhati poručnicí radou. Zpozoruje-li důležité závady; musí se snažiti o jich nápravu, a je-li třeba, oznámiti je poručenskému soudu.


§ 213.

Jinou podstatnou povinností spoluporučníka jest, aby při jednáních, k jejichž platnosti je potřebí schválení poručenského soudu, spolupodpisoval žádost poručnice nebo připojil své odchylné mínění a aby, žádá-li to soud, podal přímo svůj posudek o takovém jednání.


§ 214.

Spoluporučník, který splnil tyto povinnosti; byla-li však spoluporučníku uložena zároveň správa jmění, přejímá s ní veškeré povinnosti opatrovníka.


§ 215.

Když poručnice z poručenství vystoupí; budiž zpravidla poručenstvím pověřen dřívější spoluporučník.


Zvláštní povinnosti a práva poručníka:


a) vzhledem k osobní výchově;


§ 216.

Poručník, právě tak jako otec, je povinen a oprávněn starati se o výchovu nezletilce; v záležitostech důležitých a pochybných je však povinen vyžádati si napřed schválení a příkazů poručenského soudu.


Odpovídající povinnost chráněncova


§ 217.

Nezletilec je svému poručníkovi povinen úctou a poslušností; je však také oprávněn si stěžovati u svých nejbližších příbuzných nebo u soudního úřadu, kdyby poručník jakkoliv zneužíval své moci nebo zanedbával povinnosti o něho, jak je potřebí, se starati a pečovati. I příbuzní nezletilcovi a každý, kdo by o něčem takovém zvěděl, mohou to oznámiti. Také poručník nechť se dovolává pomoci u tohoto úřadu, když není s to, aby mocí k účelům výchovy mu propůjčenou učinil přítrž nekázni nezletilcově.


Kdo především obstará výchovu


§ 218.

Osoba sirotkova se svěří především matce také tehdy, když se poručenství neujala nebo když se znovu provdala; ačli prospěch dítěte nevyžaduje jinakého opatření.


Určení výše a pramenů výdajů na výchovu


§ 219.

Výdaje na výživu určí poručenský soud a při určení přihlédne k nařízení otcovu, k posudku poručníka, k jmění, stavu a k jinakým poměrům nezletilcovým.


§ 220.

Nestačí-li příjmy, aby byly uhrazeny tyto výdaje nebo aby byl uhrazen náklad, kterým má býti opatřena nezletilci trvalá výživa; smí se s povolením soudu sáhnouti také na jmění kmenové.


§ 221.

Jsou-li sirotci zcela nemajetní, je na poručenském soudu, aby se snažil k poskytnutí výživy pohnouti nejbližší zámožné příbuzné, třebas k tomu podle § 143 nebyli právně povinni. Mimo to má poručník dotud spravedlivý nárok za veřejnými dobročinnými nadacemi a chudinskými ústavy, dokud nezletilec nebude s to, aby se živil sám vlastní prací a zaměstnáním.


Zvláštní povinnosti poručenství:


b) vzhledem k správě jmění


Vyhledání a zajištění jmění


§ 222.

Péče o sirotkovo jmění, svěřená poručenskému soudu, vyžaduje, aby se soud především snažil toto jmění vyhledati a je uzávěrou, soupisem a odhadem zajistiti.


uzávěrou a soupisem;


§ 223.

Soudní uzávěrou se vezmou svršky v opatrování, jen je-li toho zapotřebí, aby byly zajištěny; avšak soupis, to jest podrobný seznam veškerého sirotkova jmění, se musí zřídit vždy i když to zapověděl otec nebo jiný zůstavitel.


potom odhadem jmění, buď přímo poručenským soudem,


§ 224.

Seznam jmění a odhad věcí movitých se musí poříditi bez odkladu, bude-li třeba, i před ustanovením poručníka. Seznam se uloží u pozůstalostních spisů a poručníkovi se vydá jeho ověřený opis. Odhad nemovitého jmění se provede, jakmile to je možno; lze však od něho upustit, jeví-li se hodnota z jinakých bezpečných pramenů.


nebo pomocí úřadu, kde je věc


§ 225.

Je-li nemovitý statek nezletilcův v jiné provincii nebo dokonce v cizím státě; je na poručenském soudě, aby dožádal řádný soud oné provincie nebo cizího státu o provedení soupisu a odhadu a o sdělení výsledku těchto úkonů, aby však tomuto soudu ponechal ustanovení opatrovníka tohoto statku.


§ 226.

Je-li nemovitý statek v téže provincii, je-li však podroben jinému úřadu, náležejí sice tomuto úřadu veškerá oprávnění k statku se vztahující, tedy i soupis a odhad; musí však nejen poručnickému úřadu na dožádání zaslati jejich opisů nýbrž musí také poručníku ponechati volnou správu statku a nesmí si osobovati nižádné pravomoci nad jeho poručenskými úkony.


Kam náleží movité jmění


§ 227.

Na věci movité, které jsou na nemovitém statku, aby na něm trvale zůstaly, se hledí jako na část tohoto statku; veškeré ostatní movité věci, také dlužní úpisy, ano i jistiny, které na nemovitém statku váznou, náležejí pod pravomoc poručenského soudu.


Obecný předpis o správě jmění


§ 228.

Jakmile poručník nebo opatrovník převezme jmění, je povinen je spravovati s veškerou péčí řádného a pilného hospodáře a ručí za svoje zavinění.

------------------------------------------------------------------
Zvláštní předpisy: o přímé správě jmění, zvláště věcí drahocenných;


§ 229.

Klenoty, jinaké drahocennosti a dlužní úpisy, jakož i veškeré důležité listiny, se odevzdají do soudní úschovy; poručník dostane seznam věcí uvedených na prvním místě a opisy listin uvedených na druhém místě, pokud jich potřebuje.


hotových peněz;


§ 230.

Z hotových peněz má v rukou poručníkových zůstati jen tolik, kolik je potřebí na sirotkovu výchovu a k řádnému provozování hospodářství; ze zbytku se především zaplatí dluhy, jsou-li nějaké, nebo se ho jinak s užitkem upotřebí, a není-li jiného výhodnějšího upotřebení, uloží se na úrok u veřejných pokladen nebo, bude-li dána zákonná jistota, i u soukromých osob. Jistota je však zákonná, jen když zajištěním i se závadami snad předcházejícími nebude dům zatížen přes jednu polovinu a zemědělský statek nebo pozemek přes dvě třetiny své skutečné ceny.


ostatního movitého jmění;


§ 231.

Ostatní movité jmění, které nesluší uschovati pro potřebu nezletilce nebo jako rodinnou památku nebo podle nařízení otcova, a s nimž nelze ani jinak výhodně naložiti, prodá se zásadně ve veřejné dražbě. Domácí nářadí lze přenechati z volné ruky rodičům a spoludědicům za odhadní cenu soudem zjištěnou. Věci, které nebyly ve veřejné dražbě zcizeny, může poručník prodati se svolením poručenského soudu i pod odhadní cenou.


jmění nemovitého;


§ 232.

Nemovitý statek lze zciziti jen z nouze, nebo je-li to zřejmě k prospěchu nezletilce, a to se schválením poručenského soudu, a zpravidla jenom ve veřejné dražbě; z důležitých důvodů může však soudem býti povoleno i zcizení z volné ruky.


je-li provésti důležité změny;


§ 233.

Ve všech věcech, které nenáležejí k řádnému provozování hospodářství a které jsou zvláště důležité, nemůže poručník vůbec nic vykonati bez schválení soudu. Nemůže tedy svémocně dědictví odmínouti, ani se k němu bezvýminečně přihlásiti; zciziti věci v opatrování mu svěřené; uzavříti pachtovní smlouvu; vypověděti Jistinu uloženou se zákonnou jistotou; postoupiti pohledávku; srovnati spor; pustiti se bez schválení soudu do podniku továrního, obchodního nebo do živnosti, v nich pokračovali nebo je zrušiti.


o vyhrání jistin;


§ 234.

Poručník nemůže sám o sobě přijmouti splacení jakékoliv jistiny nezletilcovy. Na dlužníku, jemuž taková jistina bude vypovězena, je, aby pro vlastní jistotu si dal poručníkem ukázati soudní přivolení k vybrání jistiny a nespokojil se pouhou kvitancí poručníkovou; je mu také volno, aby platil přímo u soudu.


o dalším jich užití;


§ 235.

Kdykoli se očekává vrácení jistiny, je na poručníku, aby činil přípravy k výhodnému jejímu upotřebení a aby k skutečnému upotřebení si vyžádal schválení soudu.


o zajištění nekrytých pohledávek


§ 236.

O pohledávkách, k jichž průkazu není listin, musí poručník si opatřiti listinné doklady a pohledávky nezajištěné podle možnosti zajistiti nebo při splatnosti vymoci. Přesto nebuď rodičům vypověděna jistina nezletilcova, i když není podle zákona zajištěna, jestliže pravděpodobně není nebezpečí nějaké ztráty pro nezletilce, a pokud by rodičům bylo za těžko ji splatit, aniž zcizí svůj nemovitý statek anebo se vzdají své živnosti.


Jistota


§ 237.

Poručník není povinen dáti jistotu, když v poručenství nastupuje. Této povinnosti nemá ani potomně, dokud dbá přesně zákonných ustanovení o zajištění jmění a podává účty včas a řádně.


Povinnost podávati účty


§ 238.

Zpravidla je každý poručník a každý opatrovník povinen podávati účty za svěřené mu správy. Zůstavitel sice může poručníkovi podávání účtů prominout, pokud jde o částku, kterou zůstavil nejsa k tomu povinen; stejně může učiniti i poručenský soud, jestliže příjem pravděpodobně nepřesahuje nákladů na výživu a výchovu nezletilce; avšak kmenové jmění a jistinu, pojaté do soupisu, musí poručník vykázati vždycky; také musí podati zprávu o poměrech svého chráněnce, dojde-li k závažné změně.


Čas předkládání účtů


§ 239.

Účty se všemi potřebnými doklady se předkládají poručenskému soudu každoročně, nebo nejpozději do dvou měsíců po tom, kdy rok uplynul. V účtech je zevrubně uvésti příjem a vydání, přebytek nebo ztenčení jistiny. Je-li v nezletilcově jmění nějaký obchod, spokojí se soud, bude-li předložena ověřená účetní uzávěrka nebo tak zvaný účet rozvážný, a uchová je v tajnosti. Proti poručníku, který opomine včas účty podati, se užije právních prostředků donucovacích, přiměřených okolnostem.


Místo, kde se účty předkládají


§ 240.

Má-li nezletilec nemovité statky v různých provinciích a byla-li jejich správa svěřena jedinému poručníkovi; je na poručníku, aby vedl zvláštní účet pro každou provincii a tam jej úřadu předkládal; je mu však volno, aby k prospěchu nezletilce přebytku z jmění v jedné provincii užil v provincii jiné.


Způsob vyřízení účtů


§ 241.

Poručenský soud je povinen poručníkovy účty podle zvláštních předpisů dát zkoumati a opraviti účetními a odbornými znalci a o vyřízení poručníka zpraviti.


§ 242.

Sběhlo-li se v účtech nějaké opominutí nebo vůbec nějaké pochybení, nemůže to býti na újmu ani poručníkovi ani nezletilci. Zvláštní předpisy pro poručníka o nepřímé správě jmění. Obzvláště při zastupování


§ 243.

Nezletilec nemůže před soudem vystupovati ani jako žalobce ani jako žalovaný; je na poručníku, aby nezletilce zastoupil buď sám nebo jej dal zastoupiti někým jiným.


Při smlouvách chráněncových


§ 244.

Nezletilec může sice dovoleným jednání, něčeho pro sebe nabyti i bez spolupůsobení poručníkova; nemůže však bez přivolení poručenstva ani něco ze svého zcizovati, ani se k něčemu zavazovati.


§ 245.

Zejména nemohou nezletilci bez přivolení poručenstva vejiti v platné manželství (§§ 49-51).


§ 246.

Také bez přivolení poručníkova se nezletilec může samostatně smlouvou zavazovati k službám a poručník může smlouvu nezletilcem uzavřenou předčasně zrušiti jen z důležitých důvodů. Stran toho, čeho nezletilec takto nebo jinak svou pílí nabude, právě tak jako stran věcí, které mu byly, když už dospěl, odevzdány k vlastní potřebě, může se zavazovati a s tím též volně nakládati.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení uvedeno ve znění § 3 III. dílčí novely.

»Původní text zněl. "Zjednal-li se nezletilý i bez svolení svého poručníka k službám, nemůže ho poručník bez důležité příčiny před zákonnou nebo smluvenou dobou odvolati. S tím, co takto nebo jinak svou pílí získá, může jako s věcmi, které mu byly po dosažení dospělosti odevzdány k vlastní potřebě, volně nakládati a se zavazovati."«


§ 247.

Nezletilému, který dokonal osmnáctý rok věku, může poručenský úřad ponechati čistý přebytek jeho příjmů do jeho vlastní volné správy; jest pak oprávněn sám se zavazovati penězi jemu do správy svěřenými.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení uvedeno ve znění § 3 zákona č. 447/1919 Sb.


§ 248.

Vydával-li by se nezletilý, dokonav osmnáctý rok, při nějakém jednání za zletilého a nemohla-li by druhá strana získati zpráv o pravém stavu dříve, než věc dojedná, bude nezletilý odpověden za veškerou škodu.

Dospělý nezletilec odpovídá také za jiné činy nedovolené a za škodu jím zaviněnou celým svým jměním.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení prvního odstavce uvedeno ve znění § 4 zákona č. 447/1919 Sb., ustanovení druhého odstavce ve znění § 4 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nezletilý, který, dovršiv dvacátého roku, při jednání předstírá, že jest zletilý, jest odpověden za všechnu škodu, nemohla-li druhá strana dobře, než učinila ujednání, si zjednati zprávu o pravdivosti tohoto tvrzení. Vůbec jest odpověden jak svou osobou, tak i svým jměním také co do jiných zakázaných jednání a co do škody způsobené jeho vinou."«


Skončení poručenství


a) smrtí;


§ 249.

Poručenství se končí úplně smrtí nezletilcovou. Zemře-li však poručník anebo bude-li propuštěn; jest ustaviti jiného podle předpisu zákona (§ 198 a 199).


b) pominutím překážky vykonat moc otcovskou;


§ 250.

Poručenství se rovněž končí, převezme-li otec opět svou moc, kterou dočasně vykonávati nemohl (§ 176).


c) skutečnou zletilostí;


§ 251.

Poručenství zaniká také, jakmile chráněnec nabude zletilosti; poručenský soud však může k návrhu poručníka a příbuzných nebo po jich vyslechnutí naříditi prodloužení poručenství na delší a neurčitou dobu pro tělesné nebo duševní vady chráněnce, pro marnotratnost nebo z jiných důležitých důvodů. Toto nařízení budiž však veřejně vyhlášeno přiměřenou dobu předtím, než nastane zletilost.


d) zletilostí právně předpokládanou následkem prominutí let;


§ 252.

Nezletilého, který dokonal osmnáctý rok, může poručenský úřad s jeho souhlasem, vyžádav si poručníkova posudku, a třeba-li, též posudku nejbližších příbuzných, prohlásiti za zletilého, prominuv mu léta. Prohlášení za zletilého má týž právní účinek jako skutečně nabytá zletilost.


e) úředním nebo vyžádaným propuštěním poručníka


§ 253.

Propuštění poručníka nařídí soud někdy z úřední moci, někdy na žádost.


Případy úředního propuštění


§ 254.

Poručník musí býti z úřední moci propuštěn, porušuje-li při správě své povinnosti; ukáže-li se neschopným; nebo vyjdou-li o něm najevo okolnosti, které by jej po zákonu vylučovaly z převzetí poručenství.


§ 255.

Poručenský soud může propustiti ženu ustanovenou poručnicí, provdá-li se. Byly-li poručnicemi ustanoveny vdané ženy, buďtež propuštěny, odvolá-li jejich manžel své povolení, aby poručenství vedly.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení uvedeno ve znění § 28 I. dílčí novely

»Původní text zněl. "Provdá-li se opět matka, která obstarává poručnictví svého dítěte, musí to sama nebo spoluporučník oznámiti poručenskému soudu, aby posoudil, má-li jí býti povoleno býti dále poručnicí."«


§ 256.

Ustanovil-li zůstavitel nebo soud poručníka jen na čas anebo vyloučil-li ho pro určitý případ; budiž propuštěn, jakmile čas prošel nebo onen případ nastal.


Případy propuštění na žádost poručníkovu


§ 257.

Nastanou-li během poručenství důvody, které by podle zákona poručníka od převzetí poručenství osvobozovaly nebo ho z poručenství vylučovaly; jest poručník v onom případě oprávněn, v tomto pak povinen žádati za propuštění.


§ 258.

Byl-li někdo ustanoven poručníkem jako domněle nejbližší příbuzný nezletilcův, má na vůli, aby, vyjde-li později najevo příbuzný bližší a způsobilý, tohoto na místo sebe navrhl; příbuzný bližší nemůže však žádati, aby mu příbuzný vzdálenější postoupil poručenství již převzaté; leč že by se dříve nebyl mohl hlásiti, nebo když někdo jiný po právu žádá za propuštění.


§ 259.

Matka nebo bratr, kteří v době, kdy bylo poručenství ustanoveno, byli sami ještě nezletilí, mohou, když dosáhnou zletilosti, uplatniti nárok na poručenství. Každý příbuzný má také na vůli, povolal-li soud k poručenství někoho, kdo není s poručencem spřízněn, hlásiti se do roka, že poručenství převezme.


§ 260.

Provdá-li se nezletilá žena, záleží na posouzení soudu, zda opatrovnictví bude postoupeno manželovi.


Podmínky propustem poručníka:


a) obvyklý čas;


§ 261.

Poručník může svůj úřad složití zpravidla teprve koncem poručenského roku, když jeho nástupce správu jmění řádně převzal. Uzná-li však soud, že to je potřebí pro bezpečnost osoby nebo jmění, může poručenství poručníku odejmouti také ihned.


b) závěrečný účet;


§ 262.

Poručník je povinen nejdéle do dvou měsíců po skončení svého poručenství podati soudu závěrečný účet a obdrží od něho po učiněné pořádnosti list, že svůj úřad poctivě a řádně spravoval. Tento list jej však nezprošťuje závazku z jednání lstivého, které by později vyšlo najevo.


c) odevzdání jmění


§ 263.

Při skončení poručenství je poručník povinen poručenci, který dosáhl zletilosti, nebo poručníkovi nově ustanovenému jmění na potvrzení odevzdati a o tom u soudu se vykázati. Při takových odevzdáních jsou směrnicí pořízený seznam jmění a ročně schvalované účty.


Ručení poručníka za cizí vinu


§ 264.

Zásadně ručí poručník jen za vlastní vinu a nikoli též za vinu osob jemu podřízených. Jestliže však vědomě přijal do služeb osoby nezpůsobilé nebo si je ponechal anebo nenaléhal, aby nahradily škodu, kterou způsobily; je odpověden i za tuto nedbalost.


Podpůrné ručení poručenského soudu


§ 265.

Ale i poručenský soud je odpověden, když svůj úřad zanedbal ke škodě nezletilcově, a je povinen škodu nahraditi, není-li jiných prostředků k náhradě.


Odměna poručníka:


a) roční;


§ 266.

Snaživým poručníkům může soud přiznati z uspořených příjmů přiměřenou roční odměnu; odměna tato nesmí však nikdy přesahovati pět ze sta čistých příjmů a smí činiti nejvýše čtyři tisíce zlatých ročně.


b) nebo při vystoupení


§ 267.

Je-li jmění nezletilcovo tak skrovné, že nelze nic nebo jen málo do roka ušetřiti; může se poručníkovi, který jmění neztenčené zachoval nebo nezletilému slušné zaopatření zjednal, alespoň ke konci poručenství uděliti odměna okolnostem přiměřená.


Opravný prostředek poručníkův při stížnostech


§ 268.

Má-li poručník za to, že byl nějakým nařízením poručenského soudu postižen, má si napřed stěžovati u soudu poručenského a teprve, když to bylo marné, podati stížnost na soud vyšší.


II. O opatrovnictví


Pojem opatrovnictví


§ 269.

Osobám, které nejsou s to, aby samy své záležitosti obstarávaly a svých práv hájily, ustanoví soud, není-li ani moci otcovské ani moci poručenské, kurátora neboli opatrovníka.


Případy opatrovnictví:


§ 270.

Tento případ nastane: u nezletilců, když mají nemovité jmění v jiné provincii (§ 225); nebo když v některém zvláštním případě je nemůže zastoupiti otec ani poručník; u zletilých, když upadli v šílenství nebo blbost, u osob prohlášených za marnotratníky, u osob nenarozených; někdy také u hluchoněmých; u osob nepřítomných a o trestanců.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz §§ 1, 2, 8 řádu o zbavení svéprávnosti č. 207/1916 ř. z. a zákon č. 131/1867 ř. z.


a) osob nezletilých;


§ 271.

Při jednáních mezi rodiči a nezletilým dítětem nebo mezi poručníkem a nezletilcem je žádati na soudě, aby nezletilci ustanovil zvláštního opatrovníka.


§ 272.

Vzniknou-li právní rozepře mezi dvěma nebo více nezletilci, kteří mají téhož poručníka, nesmí tento poručník zastupovati žádného z nich; nýbrž musí žádati u soudu, aby každému z nich ustanovil zvláštního opatrovníka.


b) osob šílených a blbých;
c) marnotratníků;


§ 273.

Za šíleného nebo blbého lze míti jen toho, kdo byl za takového soudně prohlášen po zevrubném vyšetření jeho chování a po vyslechnutí lékařů soudem k tomu povolaných. Za marnotratníka musí však soud prohlásit toho, o němž podle došlého oznámení a provedeného šetření vyjde najevo, že své jmění nerozvážně promarňuje a sebe nebo svou rodinu vydává svévolnými nebo za zhoubných podmínek uzavřenými výpůjčkami všanc budoucí nouzi. V obou případech je soudní prohlášení veřejně vyhlásiti.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení § 273 bylo nahrazeno §§ 1 a 2 řádu o zbavení svéprávnosti č. 207/1916 ř. z.


d) osob nenarozených;


§ 274.

S ohledem na osoby nenarozené se ustanoví opatrovník buď potomstvu vůbec nebo pro plod v těle mateřském (§ 22). Opatrovník je povinen dbáti v prvém případě, aby potomstvo nebylo zkráceno na pozůstalosti mu zůstavené; v druhém případě pak, aby byla zachována práva dítěte dosud nenarozeného.


e) hluchoněmých;


§ 275.

Jsou-li hluchoněmí zároveň blbí, zůstanou trvale pod poručenstvím; jsou-li však, vstupujíce do dvacátého druhého roku, způsobilí obstarávati své záležitosti, nelze jim proti jejich vůli ustanoviti opatrovníka; jenom před soudem nemají nikdy bez opatrovníka vystupovati.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 6 zákona č. 447/1919 Sb.


f) osob nepřítomných a neznámých účastníků jednání;


§ 276.

Osobám nepřítomným nebo osobám, které jsou zúčastněny při nějakém jednání a soudu dosud nejsou známy, je ustanoviti opatrovníka, nezanechaly-li řádného zástupce a je-li nebezpečí, že bez něho by jejich práva byla ohrožena anebo chod práv osob jiných staven. Je-li známo, kde se nepřítomný zdržuje, je na opatrovníku, aby jej o stavu věci zpravoval, a nebylo-li učiněno jiné opatření, jeho záležitosti obstarával, jako by šlo o záležitosti nezletilcovy.


§ 277.

»Domáhá-li se někdo, když nastaly podmínky ustanovené v § 24, aby byl nepřítomný soudně prohlášen za mrtvého, nechť soud především jmenuje pro tohoto nepřítomného opatrovníka, pak se nepřítomný předvolá vyhláškou, stanovenou na celý rok, s dodatkem, že nedostaví-li se v této době nebo nezpraví-li soud jinak o tom, že žije, přikročí soud k prohlášení za mrtva.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 22 dekretu prezidenta republiky č. 117/1945 Sb., kterým se upravují ustanovení o prohlášení za mrtvého.


§ 278.

Den, kterého prohlášení za mrtvého nabylo právní moci, pokládá se po zákonu za úmrtní den nepřítomného, prohlášení za mrtvého nevylučuje však důkazu, že nepřítomný zemřel dříve nebo později; anebo že je dosud na živu. Bude-li takový důkaz proveden, hledí se na toho, kdo na základě prohlášení za mrtvého nabyl držby nějakého jmění, jako na jiného poctivého držitele.

------------------------------------------------------------------
První část věty byla zrušena § 8 zákona č. 20/1883 ř. z.


g) trestanců


§ 279.

Zločinci odsouzenému k trestu těžkého nebo nejtěžšího žaláře se ustanoví opatrovník, má-li jmění, které by delším trestem bylo ohroženo.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 5 zákona č. 131/1867 ř. z.


Zřízení opatrovnictví


§ 280.

Soud příslušný k ustanovení poručníka zpravidla ustanoví také opatrovníka a dbá při tom stejné opatrnosti a stejných zásad, jaké platí při ustanovování poručníka. Jde-li však o obstarání věci nebo záležitosti, které náležejí pod pravomoc jiného soudu, je na tomto soudě, aby také ustanovil opatrovníka.


Omluvné důvody


§ 281.

Kdo má vlastnosti potřebné k úřadu poručníka, je také způsobilý ujmouti se opatrovnictví. Při opatrovnictví platí také stejné omluvné důvody a stejná přednostní práva jako při poručenství.


Práva a povinnosti


§ 282.

Práva a povinnosti opatrovníků, na nichž je, aby pečovali buď jenom o správu jmění nebo zároveň také o osobu chráněnce, se posuzují podle předpisů o tom poručníkům daných.


Zánik opatrovnictví


§ 283.

Opatrovnictví se končí, když jsou dokončeny úkony opatrovníku svěřené nebo když pominou důvody, které bránily, aby si chráněnec své záležitosti obstaral sám. Zda osoba šílená nebo blbá opět nabyla užívaní rozumu, nebo zda se vůle marnotratníka podstatně a trvale zlepšila, musí býti rozhodnuto po podrobném vyšetření okolností, podle trvalé zkušenosti, a v prvém případě zároveň také podle vysvědčení lékařů soudem k vyšetření povolaných.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz § 73 řádu o zbavení svéprávnosti č. 207/1916 ř. z.


Poručenská rada


§ 284.

K podpoře soudů při výkonu poručenského a opatrovnického soudnictví jsou povolány poručenské rady. O jejich složení a úkonech ustanoví zvláštní zákon.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 48 I. dílčí novely.


DRUHÝ DÍL
O právu k věcem


O věcech a jich právním rozdělení


Pojem věcí v právním smyslu


§ 285.

Věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.


Rozdělení věcí podle různosti subjektu, jemuž náležejí


§ 286.

Věci na státním území jsou buď statkem státním nebo soukromým. Soukromý statek náleží osobám jednotlivým nebo právnickým, menším společnostem nebo celým obcím.


Věci bez pána; veřejný statek a státní jmění


§ 287.

Věci, které jsou všem členům státu ponechány k přivlastnění, jsou věcmi bez pána. Věci, které jim jsou ponechány jen k potřebě, jako: silnice, veletoky, řeky, přístavy a břehy mořské, jsou obecným neboli veřejným statkem. Co je určeno ke krytí státních potřeb, jako: regály mincovní, poštovní a jiné, komorní statky, díla horní a solná, daně a cla, jsou jměním státním.


Obecní statek; obecní jmění


§ 288.

Stejné věci, které podle zemské ústavy slouží k potřebě každého člena obce, tvoří obecní statek; věci pak, jejichž výnos je určen k úhradě obecních výdajů, tvoří obecní jmění.


Soukromý statek zeměpána


§ 289.

Také na jmění zeměpána, které má v držbě nikoli jako hlava státu, se hledí jako na statek soukromý.


Obecný předpis o těchto různých druzích statků


§ 290.

Předpisů tohoto soukromého práva o způsobu, jak lze věci po právu nábývati, je podržeti a na jiné převáděti, je zpravidla šetřiti i se strany správců státních a obecních statků nebo státního a obecního jmění. Odchylky a zvláštní předpisy o správě a užívání těchto statků jsou obsaženy v právu státním a v politických nařízeních.


Rozdělení věd podle rozdílné jejich povahy


§ 291.

Podle rozdílné povahy se dělí věci na: hmotné a nehmotné; na movité a nemovité; na zuživatelné a nezuživatelné; na cenitelné a necenitelné.


Věci hmotné a nehmotné;


§ 292.

Věci hmotné jsou takové, které lze vnímati smysly; ostatní jsou nehmotné: např. právo loviti, rybařiti a všechna jiná práva.


movité a nemovité


§ 293.

Věci, které bez porušení jejich podstaty lze přenášeti s místa na místo, jsou movité; jinak jsou nemovité. Věci, které o sobě jsou movité, pokládají se v právním smyslu za nemovité, jsou-li podle zákona nebo podle určení vlastníkova příslušenstvím věci nemovité.


Příslušenství vůbec;


§ 294.

Příslušenstvím se rozumí to, co bývá s věcí trvale spojeno. Sem náleží nejen přírůstek věci, dokud od ní není oddělen; ale i věci vedlejší, bez nichž nelze hlavní věci užívati, nebo které zákon anebo vlastník určil k trvalému užívání věci hlavní.


zejména u pozemků a rybníků;


§ 295.

Tráva, stromy, plody a všechny upotřebitelné věci, které země na svém povrchu rodí, zůstanou dotud nemovitým jměním, dokud nebyly od pozemku a půdy odděleny. Ano, i ryby v rybníce a zvěř v lese stanou se movitým statkem teprve, když rybník byl vyloven a zvěř byla chycena nebo složena.


§ 296.

Také obilí, dříví, píce a veškeré ostatní plodiny, třebas i sklizené, jakož i všechen dobytek a všeliké nástroje a nářadí, které náležejí k nemovitému statku, považují se potud za věci nemovité, pokud jich je potřebí k dalšímu řádnému provozu hospodářství.


u budov


§ 297.

Právě tak náležejí k nemovitým věci, které byly vyvedeny na pozemku a půdě, aby tam trvale zůstaly, jako: domy a jiné budovy se vzdušným prostorem kolmo nad nimi; pak: nejen vše, co je zapuštěno do země, upevněno ve zdi, přinýtováno a přibito, jako: kádě na vaření piva, kotle na pálení kořalky a vezděné skříně, ale i takové věci, které jsou určeny, aby se jich trvale užívalo s nějakým celkem: např. okovy u studně, lana, řetězy, hasicí nářadí a podobné.


Stroje
§ 297 a.

Spojí-li se s nemovitou věcí stroje, nepovažují se za příslušenství, jestliže se souhlasem vlastníka nemovitosti se poznamená ve veřejné knize, že stroje jsou vlastnictvím někoho jiného. Budou-li takové stroje připevněny náhradou za stroje, na které bylo hleděti jako na příslušenství, je k této poznámce potřebí také přivolení knihovně oprávněných, dříve zapsaných. Poznámka pozbývá účinnosti, když uplyne pět let od zápisu; řízením konkursním nebo nuceným řízením dražebním se běh lhůty staví.


Práva se obecné pokládají za věci movité;


§ 298.

Práva se počítají k věcem movitým, nejsou-li spojena s držbou věci movité nebo zemskou ústavou za věc nemovitou prohlášena.


také zapsané pohledávky


§ 299.

Pohledávky se nezmění v jmění nemovité tím, že budou zajištěny na nemovitém statku. Podle kterých zákonů se posuzují věci nemovité; a podle kterých věci movité


§ 300.

Nemovité věci se spravují zákony okrsku, kde jsou; naproti tomu všechny ostatní věci jsou podrobeny týmž zákonům jako jejich vlastník.


Věci zuživatelné a nezuživatelné


§ 301.

Věci, které bez zničení nebo zužití nedávají obvyklého užitku, nazývají se zuživatelné; věci povahy opačné pak nezuživatelné.


Věc hromadná (universitas rerum)


§ 302.

Soubor více věcí jednotlivých, který se považuje za jednu věc a označuje společným jménem, tvoří věc hromadnou a pokládá se za celek.


Věci cenitelné a necenitelné


§ 303.

Cenitelné jsou věci, jejichž hodnota může v obchodě býti určena srovnáním s věcmi jinými; sem náležejí také služební výkony, práce rukou i hlavou. Naproti tomu věci, jejichž hodnotu nelze určití srovnáním s jinými věcmi v obchodě, jsou necenitelné.


Měřítko pro soudní odhad


§ 304.

Určená hodnota věci je její cena. Má-li se věc odhadnouti soudem, musí se odhadnouti určitou sumou peněžitou.


Cena řádná a mimořádná


§ 305.

Odhadne-li se věc podle užitku, který v určité době a na určitém místě obvykle a obecně dává, ustanoví se její řádná a obecná cena; hledí-li se však ke zvláštním poměrům a ke zvláštní oblibě, kterou má ve věci pro náhodné její vlastnosti ten, komu se má její hodnota nahraditi, je to cena mimořádná.


Která cena je směrnicí při soudních odhadech


§ 306.

Není-li nic jiného vymíněno nebo zákonem ustanoveno, je při odhadu věci směrnicí vždy cena obecná.


Pojmy věcných a osobních práv k věcem


§ 307.

Práva, která náležejí osobě k nějaké věci, bez zřetele k určitým osobám, nazývají se práva věcná. Práva k věci, která vznikají přímo ze zákona nebo ze zavazujícího jednání jenom proti určitým osobám, nazývají se osobní práva k věcem.


§ 308.

Věcná práva k věci jsou právo držby, právo vlastnické, právo zástavní, právo služebnosti a právo dědické.


PRVNÍ ODDÍL
Práva k věcem o právech věcných


HLAVA PRVNÍ
O držbě


Majitel
Držitel


§ 309.

Kdo má věc ve své moci nebo v opatrování, je jejím majitelem. Má-li majitel věci vůli věc podržeti za vlastní, je jejím držitelem.


Nabytí držby


Osobní způsobilost nabytí držby


§ 310.

Osoby, které nemají užívání rozumu, jsou o sobě nezpůsobilé nabyti držby. Zastupuje je poručník nebo opatrovník. Nedospělí, kteří dovršili léta dětství, mohou se sami pro sebe držby věci ujmouti.


Předměty držby


§ 311.

V držbu lze vzíti všechny věci hmotné i nehmotné, které jsou předmětem právního obchodu.


Způsoby nabytí držby;


§ 312.

Hmotné věci movité se vezmou v držbu tělesným uchopením, odvedením nebo opatrováním; nemovité pak vstoupením na ně, vymezením, ohrazením, označením nebo obděláním. Držby věcí nehmotných nebo práv se nabude, když se jich užije ve vlastním jméně.


zejména práva kladného, záporného nebo zapovídacího


§ 313.

Držby práva se užije, když někdo od druhého něco žádá, jako by to byla jeho povinnost, a ten mu to poskytuje; dále, když někdo užije věci jinému náležející s jeho svolením k svému prospěchu; konečně když někdo se podrobí cizímu zákazu něco činiti, co by jinak činiti směl.


Bezprostřední a prostředečný způsob nabytí držby


§ 314.

Držby práv i věcí hmotných se nabývá buď bezprostředně, ujme-li se někdo práv a věcí bez pána; nebo prostředečně, ujme-li se někdo práva nebo věcí, které náležejí někomu jinému.


Rozsah nabytí


§ 315.

Bezprostředním a svémocným prostředečným uchopením se držby získá se tolik držby, kolik se vskutku uchopilo, obsadilo, užilo, označilo nebo vzalo v opatrování; prostředečně, když nám majitel jménem svým nebo cizím přenechá právo nebo věc, se nabude všeho toho, co dřívější majitel měl a zřetelnými znameními převedl, aniž je potřebí, aby každá část celku byla zvláště převzata.


Držba řádná; nikoli řádná


§ 316.

Držba věci se nazývá řádná, zakládá-li se na nějakém platném právním důvodu, to jest na právním důvodu způsobilém k nabytí. V opačném případě řádná není.


Hlavní právní důvod řádné držby


§ 317.

U věcí bez pána je právní důvod ve vrozené svobodě činiti to, čím se neubližuje právům osob jiných; u jiných věcí ve vůli dřívějšího držitele nebo ve výroku soudce nebo konečně v zákoně, kterým se někomu uděluje právo držby.


Majitel ještě nemá právního důvodu;


§ 318.

Majiteli, který má věc v moci nikoli jménem svým, nýbrž jménem někoho jiného, nesvědčí ještě žádný právní důvod pro vzetí věci do držby.


a nemůže ho nabýti svémocně


§ 319.

Majitel věci není oprávněn důvod jejího opatrování svémocně zaměnit a tím si osobit důvod právní; ale ten, kdo dosud věc řádně držel jménem vlastním, může právo držby přenechati někomu jinému a napříště věc míti v moci jeho jménem.


Účinek pouhého právního důvodu


§ 320.

Platným právním důvodem se získá jen právo k držbě, nikoli držba sama. Kdo má právo k držbě, nesmí se, je-li mu to odpíráno, držby uchopiti svémocně; musí se jí s uvedením svého právního důvodu domáhati u rádného soudce pořadem práva.


Náležitost skutečného práva držby


§ 321.

Kde jsou zavedeny tak zvané zemské desky, městské nebo pozemkové knihy anebo jiné podobné veřejné rejstříky, nabývá se řádné držby věcného práva k věcem nemovitým jedině řádným zápisem do těchto veřejných knih.


§ 322.

Byla-li movitá věc postupně odevzdána více osobám, náleží právo držby té, která má věc v své moci. Jde-li však o věc nemovitou a jsou-li zavedeny veřejné knihy; náleží právo držby výlučně tomu, kdo jako její držitel je zapsán.


Držitele nelze vyzvati, aby uvedl právní důvod


§ 323.

Držiteli věci svědčí právní domněnka platného právního důvodu; nelze ho proto vyzvati, aby právní důvod uvedl.


§ 324.

Toto vyzvání se nedopouští ani tehdy, když někdo tvrdí, že držba odpůrcova se nesnáší s jinými právními domněnkami, např. se svobodou vlastnictví. V takových případech musí odpůrce, který to tvrdí, žalovati u řádného soudce a své domnělé silnější právo prokázati. V pochybnosti má přednost držitel.


Výjimka


§ 325.

Pokud držitel věci, s níž obchod je zakázán; nebo která se jeví býti odcizena, je povinen uvésti právní důvod své držby, o tom rozhodují zákony trestní a politické.


Držitel poctivý a nepoctivý


§ 326.

Kdo z pravděpodobných důvodů má za to, že věc, kterou drží, je jeho, je držitel poctivý. Nepoctivým držitelem je, kdo ví nebo z okolností se musí domnívati, že věc, kterou má v držbě, náleží někomu jinému. Pro omyl skutkový nebo pro neznalost zákona lze býti držitelem nikoli řádným (§ 316) a přece držitelem poctivým.


Jak se spoludržitel stane držitelem nepoctivým nebo nikoli řádným


§ 327.

Drží-li jedna osoba věc samu, druhá však právo na všechny nebo některé užitky této věci; může tatáž osoba, překročí-li meze svého práva, býti v různých směrech držitelem poctivým a nepoctivým, řádným a nikoli řádným.


Rozhodnutí o poctivosti držby


§ 328.

Zda je držba poctivá nebo nepoctivá, rozhodne, je-li tu právní rozepře, soudcovský výrok. Je-li pochybnost, má se za to, že držba je poctivá.


Trvání držby. Práva poctivé držby


a) na podstatu věci;


§ 329.

Poctivý držitel může věci, kterou má v držbě, již jen proto, že ji drží poctivě, libovolně užíti, ji zužíti, ano i zničiti a není z toho odpověden.


b) na užitky;


§ 330.

Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile od ní byly odděleny; jeho jsou také všechny jiné již vybrané užitky, pokud během pokojné držby již dospěly.


c) na náklad;


§ 331.

Učiní-li poctivý držitel na věc buď náklad nutný pro trvalé zachování podstaty věci, nebo náklad užitečný pro dosud trvající rozmnožení užitků; má nárok na jeho náhradu podle jeho přítomné hodnoty, pokud tato nepřevyšuje náklad skutečný.


§ 332.

Z nákladu učiněného jen ze záliby a pro okrasu hradí se jen tolik, o kolik věc tím skutečně získala na obecné hodnotě; dřívějšímu držiteli je však volno, aby k svému prospěchu odstranil vše, co lze od věci odděliti bez poškození její podstaty.


Nárok na náhradu ceny


§ 333.

Ani poctivý držitel se nemůže domáhati, aby mu byla nahrazena cena, kterou za věc mu přenechanou by jinak vlastník těžce mohl znovu získati, poctivým způsobem na sebe převedl a tím vlastníkovi patrný užitek zjednal, může se domáhati přiměřené náhrady.


§ 334.

Zda poctivý majitel je oprávněn věc pro svou pohledávku zadržeti, ustanovuje se v hlavě o právu zástavním.


Povinnost nepoctivého držitele


§ 335.

Nepoctivý držitel je povinen, aby nejen vydal všechen prospěch, kterého držbou cizí věci nabyl; nýbrž, aby také nahradil ten, kterého by byla došla osoba zkrácená, jakož i všechnu škodu, která vzešla z jeho držby. Nabyl-li nepoctivý držitel držby činem zakázaným v zákonech trestních, dosahuje náhrada až k ceně zvláštní obliby.


§ 336.

Učinil-li nepoctivý držitel náklad na věc, užije se ustanovení, která jsou dána o nákladu učiněném jednatelem bez příkazu v hlavě o zmocnění.


Posouzení poctivosti, je-li držitelem obec


§ 337.

Držba obce se posuzuje podle poctivosti nebo nepoctivosti zmocněnců jednajících jménem členů. Nepoctiví musí však vždycky nahraditi škodu jak členům poctivým, tak i vlastníku věci.


Pokud držba se stane nepoctivou následkem žaloby


§ 338.

Od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, hledí se, co do náhrady užitků a škody, jakož i nákladu, i na poctivého držitele jako na držitele nepoctivého, je-li soudcovským výrokem odsouzen, aby věc vrátil; za náhodu, která by věc u vlastníka nebyla postihla, ručí však jen tehdy, když zdržel vrácení věci svévolným sporem.


Právní prostředek držitelův při rušení jeho držby;


§ 339.

Ať je držba jakákoliv, nikdo není oprávněn, aby ji svémocně rušil. Kdo byl v ní rušen, může se na soudě domáhati, aby byl zásah zapovězen a prokazatelná škoda nahrazena.


zvláště vedením stavby;


§ 340.

Jestliže držitel nemovité věci nebo věcného práva je stavbou nové budovy, díla vodního nebo jiného díla ohrožen v svých právech, aniž se byl stavebník proti němu zajistil podle předpisu obecného soudního řádu; je ohrožený oprávněn u soudu se domáhati zákazu této novoty a soud je povinen o věci co nejrychleji rozhodnouti.


§ 341.

Dokud není o věci rozhodnuto, nemá soud zpravidla dovoliti, aby se dále stavělo. Jen hrozí-li blízké patrné nebezpečí nebo dá-li stavebník přiměřenou jistotu, že chce věc uvésti v předešlý stav a nahraditi škodu, naproti tomu zakázce v případě posléz uvedeném žádné podobné jistoty za následky svého zákazu neposkytne, povolí se zatím pokračování v stavbě.


§ 342.

Ustanovení předchozích paragrafů o vedení nové stavby se užije také, bourá-li se stará budova nebo jiné dílo.


a při nebezpečí z budovy již vyvedené


§ 343.

Může-li držitel věcného práva prokázati, že cizí stavba již vyvedená nebo jiná cizí věc je blízka zřícení a jemu hrozí patrná škoda; je oprávněn soudně naléhati, aby byla dána jistota, ačli se politický úřad již jinak o veřejnou bezpečnost dostatečně nepostaral.


Právní prostředek k uchování držby:


a) při naléhavém nebezpečí;


§ 344.

K právům držitele náleží také právo v své držbě se chrániti a v případě, že by soudcovská pomoc přišla pozdě, násilí přiměřeným násilím zapuditi (§ 19). Ostatně je na politickém úřadě, aby pečoval o udržení veřejného klidu, jakož i na trestním soudě, aby potrestal veřejná násilí.


b) proti nepravému věřiteli;


§ 345.

Vetře-li se někdo v držbu nebo vloudí-li se v ni potajmu lstí nebo výprosou, a hledí-li to, co se mu povolilo z ochoty, aniž by byl převzat trvalý závazek, proměniti v trvalé právo; stane se držba o sobě nikoli řádná a nepoctivá ještě nadto nepravou; v opačných případech se na držbu hledí jako na pravou.


§ 346.

Na každého nepravého držitele lze podati žalobu jak na uvedení všeho v předešlý stav, tak i na odškodnění. Na soudě je, aby obojí po právním projednání nařídil, a to nepřihlížeje k silnějšímu právu, které by žalovaný snad k věci měl.


c) je-li pravost držby pochybná;


§ 347.

Není-li hned patrné, čí držba je pravá a do jaké míry má ta či ona strana nárok na soudní pomoc; svěří se věc, o kterou je spor, do opatrování soudu nebo osoby třetí, dokud rozepře o držbu nebude projednána a rozhodnuta. Kdo podlehne, může i po tomto rozhodnutí podati žalobu opřenou o domněle silnější právo k věci.


Jak se chrání majitel proti několika střetnuvším se uchazečům o držbu


§ 348.

Uchází-li se u pouhého majitele o odevzdání věci několik uchazečů o držbu zároveň a je-li mezi nimi ten, jehož jménem věc byla uschována; odevzdá se věc především tomuto a ostatním se odevzdání oznámí. Neprospívá-li tato okolnost nikomu, svěří se věc do opatrování soudce nebo osoby třetí. Na soudci je, aby zkoumal právní důvody uchazečů o držbu a rozhodl.


Zánik držby:


a) věcí hmotných;


§ 349.

Držba věci hmotné se ztrácí vůbec, když se ztratí věc a není naděje, že bude nalezena; nebo když přejde v cizí držbu.


b) práv zapsaných ve veřejných knihách;


§ 350.

Držba práv a věcí nemovitých, které jsou předmětem veřejných knih, zaniká jich výmazem ze zemských desk, knih městských nebo pozemkových; nebo jich zápisem na jméno někoho jiného.


c) jiných práv


§ 351.

U jiných práv zaniká držba, když druhá strana prohlásí, že nechce již plniti, co dosud plnila; když někdo již netrpí, aby druhý vykonával své právo; nebo nedbá již příkazu, zdržeti se nějakého konání, držitel pak ve všech těchto případech se tím spokojí a na uchování držby nežaluje. Pouhým nevykonáváním práva se držba, až na případy promlčení v zákoně ustanovené, neztrácí.


§ 352.

Dokud je naděje, že se ztracená věc dostane, lze uchovati její držbu pouhou vůlí. Nepřítomností držitele nebo nastavší nezpůsobilostí držby nabýti se nepozbývá držby již nabyté.


HLAVA DRUHÁ
O právu vlastnickém


Pojem vlastnictví


Vlastnictví ve smyslu


objektivním;


§ 353.

Vše, co někomu náleží, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, jsou jeho vlastnictví.


a subjektivním


§ 354.

Vlastnictví, posuzováno jako právo, je oprávněním volně nakládati s podstatou věci a s jejími užitky a každého jiného z toho vyloučiti.


Objektivní a subjektivní možnost nabytí vlastnictví


§ 355.

Všechny věci vůbec jsou předmětem vlastnického práva a každý, kdo není zákonem výslovně vyloučen, je oprávněn sám o sobě nebo prostřednictvím někoho jiného vlastním jménem nabývati práva vlastnického.


§ 356.

Kdo tedy tvrdí, že někomu, kdo chce něčeho nabyti, vadí zákonná překážka co do jeho osobní způsobilosti nebo co do věci, které má býti nabyto, ať to prokáže.


Rozdělení vlastnictví na úplné a neúplné


§ 357.

Je-li právo na podstatu věci sloučeno s právem na její užitky v jedné a téže osobě, je právo vlastnické úplné a nedělitelné. Přísluší-li však jednomu toliko právo na podstatu věci; druhému pak mimo právo na podstatu výlučné právo na její užitky, je právo vlastnické dělené a pro oba neúplné. Onen se nazývá vrchní vlastník; tento vlastník užitkový.


§ 358.

Veškeré ostatní způsoby obmezení zákonem nebo vůlí vlastníkovou neruší úplnost vlastnictví.


§ 359.

K odloučení práva na podstatu od práva na užitky dojde jednak opatřením vlastníkovým; jednak zákonným nařízením. Podle různosti poměrů mezi vrchním a užitkovým vlastníkem nazývají se statky, jejichž vlastnictví je děleno, statky lenní, statky dědičného pachtu a dědičné činže. O lénu se pojednává v zvláštním právu lenním; o statcích dědičného pachtu a dědičné činže v hlavě o smlouvách nájemních a pachtovních.


§ 360.

Z pouhého odvádění trvalé činže nebo ročních rent z pozemku nelze ještě usuzovat, že vlastnictví je dělené. Ve všech případech, kdy oddělení práva na podstatu od práva na užitky není jasně patrné, hledí se na každého poctivého držitele jako na úplného vlastníka.


Spoluvlastnictví


§ 361.

Náleží-li věc ještě nerozdělená několika osobám zároveň; vzniká společné vlastnictví. Hledí-li se k celku, pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou, pokud jim však jsou přikázány určité, třebas neoddělené části, má každý spoluvlastník úplné vlastnictví části jemu náležející.


Práva vlastníkova


§ 362.

Moci práva nakládati volně se svým vlastnictvím, může úplný vlastník zpravidla své věci libovolně užívati nebo ji nechati bez užitku; může ji zničiti, zcela nebo zčásti na jiné osoby převésti nebo se jí bezpodmínečně vzdáti, to jest ji opustiti.


Obmezení vlastníkových práv


§ 363.

Stejných práv požívají také neúplní vlastníci, jak vlastníci vrchní tak i užitkoví; jediné nesmí jeden podnikati něco, co by bylo v rozporu s právem druhého.


§ 364.

Vlastnické právo lze vůbec vykonávati jen potud, pokud se tím ani nezasahuje do práv osoby třetí, ani nevybočuje z mezí daných v zákonech k zachování a podporování obecného blaha.

Vlastník pozemku může sousedovi zakázati, co působí, že z jeho pozemku vnikají odpadové vody, kouř, plyny, teplo, zápach, hlomoz, otřesy a podobné, pokud to převyšuje míru podle místních poměrů obvyklou a podstatně obmezuje užívání pozemku v místě obvyklé. Přímo je přiváděti, není-li k tomu zvláštního důvodu právního, je za všech okolností nepřípustné.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 11 III. dílčí novely.
V původním znění byl pouze první odstavec.


§ 364 a.

Je-li však újma tuto míru převyšující následek zařízení horního nebo úředně schváleného zařízení na sousedním pozemku, je držitel pozemku oprávněn jen soudně požadovati náhradu způsobené škody, byť byla škoda přivoděna okolnostmi, ke kterým se při úředním projednávání nepřihlédlo.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 12 III dílčí novely.


§ 364 b.

Pozemek nesmí býti prohlouben tak, aby půda nebo stavení sousedovo ztratily náležitou oporu, ledaže se držitel pozemku postará o jinaké dostatečné upevnění.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 12 III dílčí novely.


§ 364 c.

Smluvený nebo v posledním pořízení ustanovený zákaz zcizení nebo zavazení nějaké věci nebo nějakého věcného práva zavazuje toliko prvního vlastníka, nikoli však jeho dědice nebo jiného právního nástupce. Proti třetím osobám působí tehdy, byl-li ustanoven mezi manžely, rodiči a dětmi, osvojenci nebo schovanci nebo jejich manžely, a byl-li zapsán ve veřejné knize.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 13 III. dílčí novely.


§ 365.

Žádá-li toho obecné dobro, musí člen státu za přiměřenou náhradu i úplné vlastnictví věci odstoupiti.


Žaloby vlastnického práva:


a) Vlastní žaloba vlastnická; komu náleží a proti komu?


§ 366.

S právem vlastníka, aby každého vyloučil z držby své věci, je spojeno i právo, aby, když se mu jeho věc zadržuje, jí na každém majiteli vlastnickou žalobou soudně požadoval. Toto právo však nemá, kdo později nabyl vlastnictví k věci, kterou již dříve, když ještě nebyl vlastníkem, svým jménem zcizil.


§ 367.

Žaloba vlastnická nemá místa proti poctivému držiteli věci movité, prokáže-li, že jí nabyl buď ve veřejné dražbě nebo od živnostníka, který má právo takto obchodovat, nebo za plat od někoho, komu ji žalobce sám k užívání, k uschování nebo v kterémkoliv jinému úmyslu svěřil. V těchto případech nabývají poctiví držitelé vlastnictví a předešlý vlastník má jen právo na náhradu škody proti těm, kdo jsou mu z toho odpovědni.


§ 368.

Prokáže-li se však, že držitel mohl míti důvodnou pochybnost o poctivosti své držby buď již z povahy věci, kterou na sebe převedl, nebo z její zřejmě příliš nepatrné ceny nebo ze známých osobních vlastností svého předchůdce, z jeho živnosti nebo z jiných okolností; je jako nepoctivý držitel povinen, aby vlastníkovi věc postoupil.


Jaký důkaz je na žalobci?


§ 369.

Kdo vznese žalobu vlastnickou, musí podati důkaz, že zažalovaná věc je jeho vlastnictvím a že žalovaný ji má v své moci.


§ 370.

Na tom, kdo soudně požaduje, aby mu movitá věc byla vrácena, jest, aby ji popsal takovými znaky, kterými se rozeznává od všech podobných věcí téhož druhu.


§ 371.

Věci, jichž takto rozeznati nelze, jak jsou hotové peníze s jinými hotovými penězi smíšené, nebo dlužní úpisy majiteli svědčící, nejsou tedy zpravidla předmětem žaloby vlastnické; leda jsou-li tu takové okolnosti, z kterých žalobce může své vlastnické právo prokázati a z kterých musil žalovaný věděti, že nemá práva věc si osobovati.


b) Vlastnická žaloba z právně domnělého vlastnictví žalobcova


Proti jakému držiteli svědčí tato domněnka?


§ 372.

Nezdaří-li se sice žalobci důkaz, že nabyl vlastnictví věci, která se mu zadržuje, dokázal-li však, že nabyl její držby na základě platného důvodu právního a pravým způsobem; pokládá se přece za pravého vlastníka proti každému držiteli, který nemůže pro svou držbu uvésti žádného právního důvodu anebo uvede jen důvod slabší.


§ 373.

Drží-li tedy žalovaný věc nepoctivě nebo nikoli řádně; nemůže-li jmenovati předchůdce žádného nebo jen podezřelého; anebo obdržel-li věc zdarma, žalobce však za plat; musí žalobci ustoupiti.


§ 374.

Mají-li žalovaný i žalobce pro svou držbu stejný právní důvod, náleží žalovanému mocí jeho držby přednost.


§ 375.

Kdo věc drží cizím jménem, může se proti vlastnické žalobě chrániti tím, že pojmenuje svého předchůdce a podá o tom průkaz.


Zákonný následek:


a) popření držby;


§ 376.

Kdo držbu věci před soudem zapře a bude z toho usvědčen, musí už jen proto držbu žalobci postoupiti; podrží však právo vznésti později žalobu vlastnickou.


b) předstírané držby;


S 377.

Kdo předstírá, že má v držbě věc, kterou v držbě nemá, a tím uvede žalobce v omyl je odpověden za všechnu škodu, která tím vznikne.


c) vzdání se držby věci sporné


§ 378.

Kdo měl věc v držbě a po tom, když mu byla doručena žaloba, se jí vzdal, musí ji žalobci, ačli tento se nechce držeti skutečného majitele, na svůj náklad zase opatřiti nebo nahraditi její mimořádnou hodnotu.


Co vrátí držitel vlastníkovi?


§ 379.

Co držitel, jak poctivý tak nepoctivý, má vlastníkovi nahraditi na ušlém užitku nebo za utrpěnou škodu, bylo ustanoveno v hlavě předchozí.


HLAVA TŘETÍ
O nabytí vlastnictví přivlastněním


Právní podmínky nabytí


§ 380.

Bez právního důvodu a řádného způsobu nabývacího nelze nabýti vlastnictví.


Právní důvod a způsob bezprostředního nabytí:


Přivlastnění:


§ 381.

U věcí bez pána spočívá právní důvod ve vrozené volnosti, vzíti je v držbu. Nabývacím způsobem je přivlastnění, jímž se někdo věci bez pána zmocní v úmyslu s ní nakládati jakoby s vlastní.


§ 382.

Věci bez pána mohou přivlastněním nabyti všichni členové státu, pokud toto oprávnění není politickými zákony obmezeno nebo některým členům není vyhrazeno přednostní právo na přivlastnění.


1. lovem zvířat;


§ 383.

To platí zejména o lovu zvířat. Komu náleží právo honby nebo rybolovu; jak se brání nadměrnému přírůstu zvěře a jak se nahrazuje škoda zvěří způsobená; jak je zabrániti, aby cizí včely med neuloupily; je ustanoveno v zákonech politických. Jak se trestají pytláci, ustanovují zákony trestní.


§ 384.

Roje domácích včel a jiná krotká nebo zkrocená zvířata nejsou předmětem volného lovu; tím spíše má vlastník právo stíhati je na cizím pozemku; má však držiteli pozemku nahraditi škodu, která tím snad byla způsobena. V případě, že vlastník mateřského úlu nepronásledoval roj po dva dny; nebo nevrátilo-li se zkrocené zvíře samo po čtyřiceti dvou dnech, může si je na obecním pozemku každý; na soukromém pozemku jeho vlastník chytiti a podržeti.


2. nálezem věci bez pána;


§ 385.

Žádná osoba soukromá není oprávněna, aby si přivlastnila, co politická nařízení vyhradila státu.


§ 386.

Movité věci, které vlastník nechce již jako své podržeti a proto je opustí, může si každý člen státu přivlastniti.


§ 387.

Pokud jest na pozemky, poněvadž bylo docela upuštěno od jejich vzdělávání, nebo na budovy, poněvadž se zanechalo oprav, hleděti jako na opuštěné nebo je sluší prohlásiti za propadlé, ustanovují politické zákony


Předpisy o nálezu:


a) věcí ztracených;


§ 388.

V pochybnosti neplatí domněnka, že se někdo chce vzdáti svého vlastnictví; proto nálezce nesmí věc nalezeno považovati za opuštěnou a ji sobě přivlastniti. Tím méně smí si někdo osobovati právo pobřežní.


§ 389.

Nálezce je tedy povinen vrátiti věc dřívějšímu držiteli, pozná-li ho zřejmě buď ze znamení na věci nebo z jiných okolností. Není-li mu dřívější držitel znám a stojí-li nález za více než sto korun, je povinen ohlásiti nález do tří dnů příslušnému služebnímu místu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění čl. I, č. 1 vládního nařízení č. 64/1944 Sb.


§ 390.

Příslušné služební místo neprodleně vyhlásí učiněné oznámení, nevytýkajíc zvláštní znamení nalezených věcí, způsobem v místě obvyklým, neobjeví-li se však vlastník ve lhůtě poměrům přiměřené a stojí-li nalezená věc za více než tisíc korun, v Úředním listě. Nelze-li nalezenou věc bez nebezpečenství ponechati u nálezce, musí býti věc, anebo, nedá-li se bez patrné škody uschovati u soudu nebo odevzdán do úschovy třetí osobě.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění čl. I, č. 2 vládního nařízení č. 64/1944 Sb.


§ 391.

Přihlásí-li se dřívější majitel nebo vlastník nalezené věci do tří měsíců, anebo jde-li o sumy peněžité vyšší než tisíc korun, o cenné papíry nebo o drahocennosti, do roka od vykonané vyhlášky a prokáže-li náležitě svoje právo, vydá se mu věc nebo peníz za ni stržený. Je však povinen nahraditi náklady a vyplatiti nálezci, požádá-li o to, deset ze sta obecné ceny věci jako nálezné. Dosáhne-li však podle tohoto výpočtu odměna sumy dvou tisíc korun, vyměří se z ostatku jen pět ze sta.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění čl. I, č. 3,4 vládního nařízení č. 64/1944 Sb.


§ 392.

Jestliže se k věci nalezené nikdo právem nehlásí do tří měsíců, anebo jde-li o sumy peněžité vyšší než tisíc korun, o cenné papíry nebo o drahocennosti, do roka, nabude nálezce práva užívati buď věci nebo toho, co se za ni stržilo. Přihlásí-li se dřívější majitel později, vrátí se mu po srážce nákladů a nálezného věc nebo peníz za ni stržený i s úroky. Teprve po uplynutí promlčecí doby nabude nálezce, stejně jako poctivý držitel, práva vlastnického.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění čl. I, č. 3 vládního nařízení č. 64/1944 Sb.


§ 393.

Kdo nedbá předpisů uvedených v §§ 388 až 392, odpovídá za všechny škodlivé následky. Nedbá-li jich nálezce; pozbude i nálezného a bude podle trestního zákoníku nadto ještě podle okolnosti vinen podvodem.


§ 394.

Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň, mají k ní stejné povinnosti a stejná práva. K spolunálezcům se počítá i ten, kdo věc nejprve objevil a jí dosíci se snažil, třebaže jiný dříve se jí uchopil.


b) věcí skrytých;


§ 395.

Nalezne-li se zakopané, zazděné nebo jinak skryté věci neznámého vlastníka: jest to ohlásiti tak jako při nálezu vůbec.


§ 396.

Pozná-li se vlastník ze zevních znamení nebo z jiných okolností, vydá se mu věc; nemůže-li prokázati, že o věci již dříve věděl, musí však nálezci zapraviti nálezné v § 391 vyměřené.


§ 397.

Nelze-li vlastníka ihned poznati, je na vrchnosti, aby postupovala podle předpisů §§ 390 až 392.


c) pokladu


§ 398.

Jsou-li nalezené věci peníze, klenot nebo jiné drahocennosti, které tak dlouho byly skryty, že již nelze zvěděti, kdo byl dříve jejich vlastníkem, pak se nazývají poklad. Nález pokladu ohlásí vrchnost zemské správě.


§ 399.

Z pokladu připadne třetina státnímu jmění. Ze zbývajících dvou třetin obdrží polovinu nálezce a polovinu vlastník pozemku. Je-li vlastnictví pozemku dělené, připadne třetina vrchnímu a užitkovému vlastníku rovným dílem.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz dekret dvorské kanceláře č. 970/1846 Sb. z. s.


§ 400.

Kdo se při tom dopustil nedovoleného činu; kdo bez vědomí a vůle užitkového vlastníka poklad vyhledal; nebo nález zatajil; toho podíl připadne udavači; nebo, není-li udavače, státu.


§ 401.

Naleznou-li poklad dělníci náhodou, mají jako nálezci nárok na jeho třetinu. Byli-li však vlastníkem zjednáni výslovně k vyhledání pokladu, musí se spokojiti svou řádnou mzdou.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz dekret dvorské kanceláře č. 970/1846 Sb. z. s.


3. kořisti


§ 402.

O právu kořisti a k věcem u nepřítele nazpět ukořistěným jsou předpisy v zákonech válečných.


O právu ze záchrany cizí věci movité


§ 403.

Kdo cizí věc movitou zachrání od neodvratné ztráty nebo zkázy, může žádati na vlastníku, který ji požaduje nazpět, aby mu nahradil náklad na ni učiněný a dal přiměřenou odměnu v částce nejvýše deset ze sta.


HLAVA ČTVRTÁ
O nabytí vlastnictví přírůstkem


Přírůstek


§ 404.

Přírůstkem se nazývá vše, co z věci vzejde nebo nově k ní přibude, aniž to bylo někým jiným vlastníkovi odevzdáno. K přírůstku dojde cestou přirozenou nebo umělou nebo oběma zároveň.


I. Přírůstek přirozený:


a) na přírodních plodinách;
b) z vrhu zvířat;


§ 405.

Přirozené plody pozemku, totiž užitky takové, které pozemek ze sebe vydává nejsa vzděláván, jako: byliny, houby a podobné, přibudou vlastníkovi pozemku, a také všechny užitky pocházející od zvířete přibudou vlastníkovi zvířete.


§ 406.

Vlastník zvířete, které bylo oplodněno zvířetem jiného, není tomuto povinen odměnou, ledaže by byla vymíněna,


c) z ostrovů;


§ 407.

Vznikne-li uprostřed vody ostrov, jsou vlastníci pozemků na obou březích podél ostrova výlučně oprávněni vzniklý ostrov dvěma rovnými díly si přivlastniti a v poměru délek svých pozemků mezi sebe rozděliti. Vznikne-li ostrov v jedné polovině vody, má naň nárok jediné vlastník bližšího pobřeží. Ostrovy ve splavných řekách jsou vyhrazeny státu.


§ 408.

Vzniknou-li ostrovy jen tím, že voda vyschne nebo se rozdělí v několik ramen anebo zaplaví-li se pozemky; zůstanou práva dřívějšího vlastnictví nedotčena.


d) z opuštěného řečiště;


§ 409.

Opustí-li voda své řečiště, mají především držitelé pozemků, kteří novým tokem vody škodu trpí, právo, aby se jim dostalo náhrady z opuštěného řečiště nebo z jeho hodnoty.


§ 410.

Mimo případ odškodnění tímto způsobem náleží opuštěné řečiště držitelům sousedních břehů stejně, jak je ustanoveno o vzniklém ostrově.


e) naplavením;


§ 411.

Země, kterou voda neznatelně na břeh naplavuje, náleží vlastníkovi břehu.


f) ze strže


§ 412.

Je-li však na cizí břeh silou proudu vržen značný kus země, ztratí dřívější držitel své vlastnické právo k němu jediné, nevykoná-li je do roka.


§ 413.

Každý držitel pozemku je oprávněn upevniti svůj břeh, aby jej řeka netrhala. Nikdo však nesmí zřizovati díla nebo porosty, které by mohly měniti řádný tok řeky nebo býti na újmu plavbě, mlýnům, rybářství nebo jiným cizím právům. Podobná zařízení lze zříditi vůbec jen s povolením politického úřadu.


II. Přírůstek umělý zpracováním nebo smíšením vůbec;


§ 414.

Kdo cizí věci zpracuje; kdo je se svými sloučí, spojí nebo smísí, nenabude tím ještě nároku na cizí vlastnictví.


§ 415.

Mohou-li se takové zpracované věci zase v předešlý stav uvésti; věci sloučené, spojené nebo smíšené zase od sebe odděliti; navrátí se každému vlastníkovi, což jeho jest, a škoda se nahradí tomu, komu její náhrada náleží. Nelze-li věc v předešlý stav uvésti nebo od jiné odděliti, je zúčastněným osobám společná; tomu však, jehož věc vinou jiného byla sloučena, zůstavuje se na vůli, aby ji buď celou podržel za to, že nahradí, oč věc byla zlepšena, nebo aby ji druhému rovněž za náhradu postoupil. K účastníku, který je vinen, jest se zachovati podle toho, byl-li úmysl jeho poctivý nebo nepoctivý. Nemůže-li se vina přičítati ani té ani oné straně, zůstavuje se volba tomu, čí podíl za víc stojí.


§ 416.

Užije-li se cizích hmot jen na opravu věci, připadne cizí hmota vlastníkovi věci hlavní a ten je povinen nahradit předešlému vlastníkovi hmot, které byly spotřebeny, jejich hodnotu podle toho, jednal-li poctivě nebo nepoctivě.


zvláště při stavbě


§ 417.

Zřídí-li kdo stavbu na svém pozemku a užil-li k tomu cizích hmot, zůstane sice stavba jeho vlastnictvím; ale i poctivý stavebník musí nahraditi poškozenému hmoty, převedl-li je na sebe jiným způsobem, nežli jak je ustanoveno v § 367, podle obecné ceny; avšak nepoctivý stavebník je musí nahraditi podle nejvyšší ceny a nadto ještě všelikou jinou škodu.


§ 418.

Stavěl-li naproti tomu kdo ze svých hmot na cizím pozemku bez vědomí a vůle vlastníka, připadne stavba vlastníkovi pozemku. Poctivý stavebník může žádati, aby se nahradil náklad nutný a užitečný; k tomu, kdo stavěl nepoctivě, jest se zachovati jako k jednateli bez příkazu. Věděl-li vlastník pozemku, že se staví, a tomu, kdo staví poctivě, toho ihned nezakázal, může žádati jen obecnou hodnotu za pozemek.


§ 419.

Byla-li stavba zřízena na cizím pozemku a z cizích hmot, přirůstá její vlastnictví i v tomto případě vlastníkovi pozemku. Mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem vzniknou stejná práva a stejné povinnosti jako v předchozím paragrafu a stavebník je povinen nahraditi dřívějšímu vlastníkovi hmot buď hodnotu obecnou nebo nejvyšší podle toho, byl-li úmysl jeho poctivý nebo nepoctivý.


III. Přírůstek smíšený


§ 420.

Co potud bylo ustanoveno o stavbách vystavěných z cizích hmot, platí i v případech, kdy pole bylo oseto cizím semenem nebo osázeno cizími rostlinami. Takový přírůstek náleží vlastníkovi pozemku, když rostliny už zapustily kořeny.


§ 421.

Vlastnictví stromu se neurčuje podle kořenů, které se rozrůstají v sousedním pozemku, nýbrž podle kmene, který z pozemku vyrůstá. Stojí-li kmen na hranici několika vlastníků, je strom jim společný.


§ 422.

Každý vlastník pozemku může kořeny cizího stromu z půdy své vytrhati a větve do jeho vzdušného prostoru převislé oklestiti nebo jinak jich užíti.


HLAVA PÁTÁ
O nabytí vlastnictví odevzdáním


Prostředečně nabytí


§ 423.

Věci, které již mají vlastníka, se nabývá prostředečně tím, že právním způsobem přejdou s vlastníka na někoho jiného.


Právní důvod nabytí


§ 424.

Právní důvod prostředečného nabytí je ve smlouvě; v pořízení na případ smrti; v soudcovském výroku; nebo v nařízení zákona.


Prostředečný způsob nabývací


§ 425.

Pouhý právní důvod neposkytuje ještě vlastnictví. Vlastnictví a všech věcných práv vůbec lze, mimo případy, které zákon stanoví, nabyti jen právním odevzdáním a převzetím.


Způsoby odevzdání:


1. při věcech movitých:


a) hmotné odevzdání;


§ 426.

Věci movité lze na jiného převésti zpravidla jen hmotným odevzdáním z ruky do ruky.


b) odevzdání znameními;


§ 427.

Avšak u takových věcí movitých, které pro svoji povahu nedopouštějí hmotného odevzdání, jako při dlužních pohledávkách, nákladním zboží, při skladu zboží nebo při jiné věci hromadné, dovoluje zákon odevzdání znameními; tak, že vlastník přejímateli odevzdá listiny, které prokazují vlastnictví, nebo nástroje, které přejímatele učiní způsobilým výlučně se uvázati v držbu věci, nebo tak, že se věc opatří značkou, z které každý může jasně poznati, že věc byla přenechána někomu jinému.


c) prohlášením


§ 428.

Prohlášením se věc odevzdá, když zcizitel prokazatelným způsobem dá najevo svou vůli, že chce napříště věc míti jménem přejímatelovým; nebo že příjemce věc, kterou dosud měl bez věcného práva, má napříště držeti na podkladě věcného práva.


Následek u věcí odeslaných;


§ 429.

Věci odeslané se pokládají za odevzdané zpravidla teprve tehdy, až je přejímatel obdrží; ačli přejímatel způsob odeslání sám neurčil nebo neschválil.


nebo několika osobám zcizených


§ 430.

Zcizil-li vlastník touž věc movitou dvěma různým osobám, a to jedné s odevzdáním, druhé bez odevzdání; náleží věc tomu, komu dříve byla odevzdána; vlastník je však odpověden straně, která byla poškozena.


2. při věcech nemovitých a při stavbách


§ 431.

Aby se převedlo vlastnictví k věcem nemovitým, musí nabývací jednání býti zapsáno do veřejných knih k tomu určených. Tento zápis se nazývá vklad (intabulace).


Zvláště při nabytí:


a) smlouvou;


§ 432.

I tomu účelu se musí o nabývacím jednání zříditi ověřená listina ve formě předepsané pro platnost jednání anebo listina veřejná.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 16 II. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Jeho podmínky

Především jest třeba ks vkladu do veřejné knihy, aby ten, s něhož má přejiti vlastnictví na jiného, již sám jako vlastník byl vložen."«


§ 433.

Listina musí obsahovati přesné označení osob, které vlastnictví odevzdávají a přejímají; nemovitosti, která se má odevzdati, s jejími částmi; právního důvodu odevzdání; dále místa a času uzavření smlouvy; a odevzdávající musí v této listině anebo ve zvláštní listině výslovně prohlásiti, že k vkladu přivoluje.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 17 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Zejména při nabytí:

a) smlouvou;

K dalšímu převodu smlouvou stačí při selských usedlostech, přijde-li odevzdávající a přejímající nebo i toliko odevzdávající sám k pozemkové vrchnosti a vymůže-li vkladu nabývajícího jednání do veřejné knihy."«


§ 434.

Aby se převedlo vlastnictví k nemovitostem, které v pozemkové knize nejsou zapsány, musí u soudu býti uložena listina opatřená náležitostmi §§ 432 a 433. Na místo přivolení k vkladu nastupuje prohlášení, že se přivoluje k uložení listiny.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 18 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Přijde-li však odevzdávající osobně, a ve všech případech týkajících se městských anebo deskových statků musí býti o nabývacím jednání sepsána písemná listina a jak stranami uzavírajícími smlouvu, tak i dvěma hodnověrnými muži jako svědky podepsána".«


§ 435.

Stejně platí o převodu vlastnictví k stavbám, které byly zřízeny na cizím pozemku v úmyslu, aby tam trvale nezůstaly, pokud nejsou příslušenstvím práva stavby.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 19 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "V takové listině musí býti určitě poznamenány osoby, které vlastnictví odevzdávají a přejímají; věc, která má býti odevzdána, s jejími hranicemi; právní důvod nabytí; dále místo a doba uzavřeného jednáni a musí býti odevzdávajícím v této nebo ve zvláštní listině dáno svoleni, že může býti přejímatel jako vlastník vložen."«


b) rozsudkem a jinými soudními listinami;


§ 436.

Má-li se vlastnictví k věcem nemovitým nebo ke stavbě převésti podle pravomocného rozsudku, soudního sdělení nebo odevzdání pozůstalosti, je rovněž potřebí vkladu (§§ 431 až 433) nebo uložení listiny (§§ 434, 435).

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 20 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Má-li býti převedeno vlastnictví nemovitých věcí podle právoplatného rozsudku, soudního rozdělení nebo soudního odevzdání pozůstalosti, jest rovněž zapotřebí vkladu těchto listin."«


nebo c) odkazem


§ 437.

Stejně je potřebí k tomu, aby se nabylo vlastnictví k odkázanému nemovitému statku nebo k stavbě, aby věc byla odkazovníkovi odevzdána podle §§ 431 až 435.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 21 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Rovněž nestačí k tomu, aby bylo nabyto vlastnictví nemovitého statku, aby zůstavitelovo nařízení bylo vůbec vloženo do veřejných knih. Kdo má takový nárok, musí si u úřadu ještě zvláštního vkladu odkazu vymoci."«


Podmíněně vyznačení ve veřejně knize; neboli záznam


§ 438.

Má-li ten, kdo li činí nárok na vlastnictví k nemovité věci, o tom listinu sice hodnověrnou, nikoli však opatřenou všemi náležitostmi předepsanými pro vklad v §§ 434 a 435; může si přece, aby mu někdo neodňal přednostního práva, vymoci podmíněný zápis ve veřejné knize, který se nazývá záznam (prenotace). Tím získá podmíněné právo vlastnické, a jakmile podle soudcovského výroku záznam spraví, pokládá se od doby zákonného pořadí podané žádosti o záznam za pravého vlastníka.


§ 439.

O provedeném záznamu je vyrozuměti doručením do vlastních rukou nejen toho, kdo záznam vymohl, ale i jeho odpůrce. Kdo žádal o záznam, musí do čtrnácti dnů po dni doručení podati řádnou žalobu na prokázání vlastnického práva; jinak se vymožený záznam k návrhu odpůrce vymaže.


Předpis o střetu vkladů


§ 440.

Přenechal-li vlastník touž věc nemovitou dvěma různým osobám; připadne tomu, kdo dříve o vklad zažádal.


Následek nabytí:


a) na držbu;


§ 441.

Jakmile listina o právu vlastnickém je zapsána ve veřejné knize, nastoupí nový vlastník v řádnou držbu.


b) na práva s tím spojená;


§ 442.

Kdo nabude vlastnictví věci, nabude také práv s tím spojených. Práva, která jsou obmezena na osobu odevzdatele, nemůže tento převésti. Vůbec nemůže nikdo převést na jiného více práv, než sám má.


c) na břemena


§ 443.

S vlastnictvím nemovitých věcí se převezmou i břemena na nich váznoucí, zapsaná ve veřejných knihách. Kdo do těchto knih nenahlédne, ponese vždycky škodu ze své nedbalosti. Jiné pohledávky a nároky, které někdo má za dřívějším vlastníkem, nepřecházejí na nového nabyvatele.


Zánik vlastnického práva


§ 444.

Vlastnictví vůbec lze ztratiti vůlí vlastníkovou; zákonem; a soudcovským výrokem. Vlastnictví k věcem nemovitým zaniká však jenom výmazem z veřejných knih.


Rozšíření těchto předpisů na jiná práva věcná


§ 445.

Předpisy danými v této hlavě o způsobech nabytí a zániku práva vlastnického k věcem nemovitým jest se říditi i při ostatních věcných právech k věcem nemovitým.


Forma a opatrnosti při vkladech


§ 446.

Jakým způsobem a s jakými opatrnostmi vůbec jest postu-povati při vkladu věcných práv, je obsaženo ve zvláštních nařízeních vydaných o zařízení desk zemských a knih pozemkových.


HLAVA ŠESTÁ
O právu zástavním


Pojem zástavního práva a zástavy


§ 447.

Zástavní právo je věcné právo, které je propůjčeno věřiteli, aby dosáhl uspokojení z věci, nebude-li závazek v určitý čas splněn. Věc, k níž má věřitel toto právo, se nazývá vůbec zástava.


Druhy zástavy


§ 448.

Zástavou může býti každá věc, která je v obchodě. Je-li věci movitou, nazývá se ruční zástava nebo zástava v užším smyslu; je-li věcí nemovitou, nazývá se hypotéka nebo zástava pozemková.


Právní důvod zástavního práva


§ 449.

Zástavní právo se sice vždycky vztahuje k platné pohledávce, ale nikoli každá pohledávka dává právní důvod k nabytí práva zástavního. Tento se zakládá na zákoně; na soudcovském výroku; na smlouvě; nebo na poslední vůli vlastníkově.


§ 450.

Případy, v kterých někomu propůjčuje zástavní právo, jsou uvedeny na příslušném místě tohoto zákoníka a v řízení konkursním. Pokud soud může propůjčiti právo zástavní, ustanovuje soudní Md. Má-li se zástavního práva nabýti přivolením dlužníka nebo osoby třetí, která svou věc za něho zastaví; jsou směrnicí předpisy o smlouvách a odkazech.


Způsob nabytí zástavního práva:


a) hmotným odevzdáním;
b) vkladem nebo soudním uložením listin;


§ 451.

Aby věřitel, kterému svědčí právní důvod, vskutku nabyl zástavního práva, musí zastavenou věc, je-li movitá, vzíti ve schování; a je-li nemovitá, musí svou pohledávku dát vložiti způsobem předepsaným pro nabytí vlastnictví k statkům nemovitým. Právní důvod sám poskytuje jen osobní právo k věci, nikoli však věcné právo na věc.

Zástavního práva k nemovitostem knihovně nezapsaným (§ 434) nebo k stavbám (§ 435) se nabývá soudním uložením ověřené listiny o zřízení zástavy. Listina musí obsahovat přesné označení předmětu zástavy a pohledávky s číselně určenou sumou peněžitou, u pohledávky zúročitelné také výši úroků; konečně výslovné přivolení zástavce k soudnímu uložení.


c) symbolickým odevzdáním;


§ 452.

Při zastavení takových věcí movitých, které nedopouštějí hmotného odevzdání z ruky do ruky, nutno, jako u převodu vlastnictví (§ 427), užíti takových znamení, z kterých se každý snadno může o zastavení dozvěděti. Kdo této opatrnosti nedbá, ručí za škodlivé následky.


d) záznamem


§ 453.

Nelze-li pohledávku vložiti do veřejných knih pro nedostatek zákonné formálnosti v listině; může se věřitel dát zaznamenati (pronotovati). Tímto záznamem získá podmíněné právo zástavní, které, jakmile pohledávka byla spravena způsobem uvedeným shora v §§ 438 a 439, se promění od doby zákonného pořadí podané žádosti o záznam v právo nepodmíněné.


Nabytí nadzástavy


§ 454.

Majitel zástavy může svou zástavu, pokud k ní má právo, opět zastaviti osobě třetí, a pokud tato si ji zároveň dá odevzdati nebo nadzastavení dá na právo zástavní zapsati ve veřejných knihách, stane se ze zástavy nadzástava.


§ 455.

Bude-li vlastník zpraven o dalším zastavení, může svůj dluh věřiteli odevzdati jen s vůlí toho, kdo má nadzástavu nebo jej musí složití u soudu, jinak zástava zůstane zavazena majiteli nadzástavy.


Zastavení věci cizí


§ 456.

Zastaví-li se movitá věc cizí bez vlastníkova přivolení, má sice vlastník zpravidla právo ji nazpět požadovati, ale v případech, kdy na poctivého držitele nelze vznésti žalobu vlastnickou (§ 367), je povinen buď poctivému majiteli zástavy nahraditi škodu, nebo se zástavy vzdáti a spokojiti se s právem na náhradu proti zástavci.


Objektivní rozsah práva zástavního


§ 457.

Právo zástavní se vztahuje na všechny části náležející k volnému vlastnictví zástavcovu, na přírůstek a příslušenství zástavy, tedy i na plody, dokud ještě nejsou odděleny nebo vybrány. Zastaví-li tedy dlužník jednomu věřiteli svůj statek a druhému později jeho plody, má pozdější zastavení účinky, jen pokud jde o plody již oddělené a vybrané.


Práva a povinnosti zástavního velitele:


a) ukáže-li se, že zástava je nepostačitelná;


§ 458.

Jestliže hodnota zástavy vinou zástavcovou anebo pro nedostatek věci, který teprve najevo vyjde, se již nejeví postačitelnou k úhradě dluhu, je věřitel oprávněn na zástavci žádati, aby dal jinou přiměřenou zástavu.


b) před splatností;


§ 459.

Bez svolení zástavcova nesmí věřitel zástavy užívati, nýbrž musí ji bedlivě opatrovati, a ztratí-li se jeho vinou, za to ručiti. Ztratí-li se bez jeho viny, nepozbude proto své pohledávky.


§ 460.

Jestliže věřitel zástavu dále zastavil, ručí i za takovou náhodu, která by zástavu u něho nebyla zničila nebo zhoršila.


c) po splatnosti pohledávky


§ 461.

Nebude-li zástavní věřitel po uplynutí určené doby uspokojen, je oprávněn žádati na soudě o dražbu zástavy. Na soudě je, aby při tom jednal, jak předpisuje soudní řád.


§ 462.

Před dražbou statku je dovoliti každému na něm zapsanému zástavnímu věřiteli, aby vykoupil pohledávku, pro kterou bylo o dražbu zažádáno.


§ 463.

Dlužníci jsou oprávněni, aby při dražbě věci, kterou zastavili, spoludražili.


§ 464.

Neutrží-li se za zástavy, co činí dluh, nahradí dlužník, čeho se nedostává; jemu však také připadne to, oč se utrží více než činí dluh.


§ 465.

Pokud je zástavní věřitel povinen se držeti své zástavy; anebo je oprávněn sáhnout po jiném jmění svého dlužníka, ustanovuje soudní řád.


§ 466.

Převedl-li dlužník v době, kdy věc byla zastavena, vlastnictví k ní na někoho jiného; je věřiteli volno, aby nejprve uplatnil své osobní právo proti dlužníkovi a potom hledal své plné uspokojení z věci zastavené.


Zánik práva zástavního


§ 467.

Zničí-li se zastavená věc; vzdá-li se věřitel po zákonu svého práva k ní; nebo vrátí-li ji bez výhrady dlužníkovi; zaniká sice právo zástavní, pohledávka však trvá.


§ 468.

Právo zástavní zaniká dále, projede-li čas, na který bylo obmezeno, tedy také zanikne-li dočasné právo zástavcovo k věci zastavené; jestliže jinak tato okolnost věřiteli byla známa anebo z veřejných knih mu známa býti mohla.


§ 469.

Zapravením dluhu zaniká právo zástavní. Zástavce je však povinen dluh zapraviti, jen když mu zároveň bude vrácena zástava. K zániku hypotéky samo zapravení dluhu nestačí. Hypotékami statek zůstává dotud zastaven, dokud dluh není vymazán z veřejných knih. Až dotud může vlastník statku podle kvitance nebo podle jiné listiny prokazující zánik zástavního dluhu převésti právo zástavní na novou pohledávku nepřevyšující částku zapsané pohledávky zástavní.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 33 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zapravením dluhu zaniká zástavní právo. Zástavce jest však povinen dluh zapraviti jen tehdy, vrátí-li se mu zároveň zástava. Hypotekární statek zůstává potud zavazen, až se vymaže dlužní listina z veřejných knih."«


§ 469 a.

Při zřízení práva zástavního nelze se vzdáti práva takto s ním naložiti. Zaváže-li se vlastník někomu jinému, že určitou hypotéku dá vymazati, nemůže s hypotékou nakládati, je-li tento závazek ve veřejné knize při hypotéce poznamenán.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 34 III. dílčí novely.


§ 470.

Jestliže po zapravení dluhu (§ 469) nebo po nastalém sjednocení (§ 1446) bude hypotékami statek prodán nucenou dražbou nebo bude-li povolena jeho vnucená správa, a to dříve, než právo zástavní bylo z knih vymazáno anebo než nemovitost nebo právo zástavní byly převedeny, nepočítá se s tímto právem zástavním při rozvrhu výtěžku. Jen pokud pohledávka právem zástavním zajištěná trvá ještě proti třetí osobě nebo pokud vlastníku náleží náhrada za její zapravení (§ 1358), přikáže se částka na ni připadající vlastníku.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 35 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"O přednostním právu zástavních věřitelů

O přednostních právech věřitelů při vyhlášení konkursu ustanovuje řízení v konkursních případech."«


Právo zadržovací


§ 471.

Kdo má povinnost, aby vydal věc, může ji, aby zajistil své splatné pohledávky za náklad, který pro věc učinil, anebo pro škodu, kterou mu věc způsobila, zadržeti s účinkem, že může k vydání býti odsouzen jen za vzájemné plnění z ruky do ruky.

Výkon práva zadržovacího lze odvrátiti dáním jistoty; dání jistoty rukojmími je vyloučeno.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 52 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"O zadržovacím právu

Ani ten, kdo obdržel zástavu, ani jakýkoliv jiná majitel cizí věci není po zániku propůjčeného mu práva oprávněn, ji zadržeti proto, že má pohledávku. Může však, jsou-li tu náležitosti určené v soudním řádě a je-li věc movitá, ji dáti do soudní úschovy a ji obstaviti, nebo, je-li nemovitá, zažádati za její sekvestraci."«


HLAVA SEDMÁ
O služebnostech (servitutech)


Pojem práva služebnosti


§ 472.

Právem služebnosti se vlastník zavazuje strany své věci ve prospěch jiné osoby něco snášeti nebo opomíjeti. Je to právo věcné, účinné proti každému držiteli služebné věci.


Rozdělení služebnosti na služebnosti pozemkové a osobní;


§ 473.

Spojí-li se právo služebnosti s držbou pozemku, aby se ho mohlo užívati s větším prospěchem nebo s větším pohodlím, vznikne služebnost pozemková; jinak služebnost je osobní.


na služebnosti polní a domovní


§ 474.

U služebnosti pozemkových se počítá s dvěma držiteli pozemků, z nichž jednomu jako závaznému náleží statek služebný; druhému jako oprávněnému statek panující. Panující statek je určen buď pro polní hospodářství nebo k jiné potřebě; proto se také rozeznávají služebnosti polní a domovní.


Obvyklejší způsoby:


a) služebností domovních;


§ 475.

Domovními služebnostmi jsou obvykle práva: 1. břímě svého stavení o cizí stavení opříti; 2. trám nebo krokev do cizí zdi zapustiti; 3. okno v cizí zdi zříditi; ať pro světlo nebo pro vyhlížení; 4. střechu nebo arkýř do sousedova vzduchového prostoru vystavěti; 5. kouř sousedovým komínem vésti; 6. Okap na cizí pozemek sváděti; 7. tekutiny na sousedův pozemek liti nebo po něm sváděti. Tyto a podobné služebnosti domovní opravňují držitele domu, aby něco na sousedově pozemku podnikl, co soused je povinen snášeti.


§ 476.

Jinými služebnostmi domovními je držitel pozemku služebného zavázán k tomu, aby něco opominul, co by jinak podniknouti směl Takovými jsou povinnosti: 8. domu svého nezvyšovati; 9. nesnižovati ho; 10. neodnímati panujícímu stavení ani světla ani vzduchu; 11. ani vyhlídky; 12. okap svého domu neodváděti s pozemku souseda, jemuž zahradu zavlažuje nebo cisternu naplňuje anebo jemuž jinak může býti užitečný.


b) služebností polních


§ 477.

Polní služebnosti jsou zejména práva: 1. míti na cizím pozemku stezku, průhon dobytka nebo vozovou cestu; 2. čerpati vodu, napájeti dobytek a odváděti nebo přiváděti vodu; 3. dobytek hlídati a pasti; 4. dříví káceti, suché větve a chrastí sbírati, žaludy sbírati, listí shrabovati; 5. práva honby, rybolovu a čižby; 6. kámen lámati, písek kopati, vápno páliti.


Způsoby služebností osobních


§ 478.

Osobní služebnosti jsou: nutné užívání věci; požívání; a bydlení.


Nepravidelné a zdánlivé služebnosti


§ 479.

Služebnosti, které o sobě bývají služebnostmi pozemkovými, mohou však býti propůjčeny také jen osobě; nebo výhody, které zpravidla jsou služebnostmi, mohou býti poskytnuty jen do odvolání. Nemá se však za to, že jsou odchylky od povahy služebnosti; kdo tvrdí, že jsou, ať to dokáže.


Nabytí práva služebnosti


Právní důvod k nabytí


§ 480.

Právní důvod služebnosti se zakládá na smlouvě; na projevu poslední vůle; na právním výroku vydaném při rozdělení společných pozemků; nebo konečně na promlčení.


Způsob nabytí


§ 481.

Věcného práva služebnosti k věcem zapsaným ve veřejných knihách lze nabýti jenom zápisem do těchto knih.

K nemovitostem knihovně nezapsaným (§ 434) nebo k stavbám (§ 435) nabude se věcného práva soudním uložením ověřené listiny, pořízené o propůjčení služebnosti; k jiným věcem však shora (§§ 426 až 428) uvedenými způsoby odevzdání.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 23 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Věcného práva služebnosti může nabyto býti na nemovitých věcech a vůbec na předmětech, které jsou zapsány ve veřejných knihách, jen zápisem do nich, na jiných věcech se ho však nabývá způsoby odevzdání výše uvedenými (§§ 426-428)."«


Právní poměr ze služebností


Obecné předpisy o právu služebnosti


§ 482.

Všechny služebnosti se shodují v tom, že držitel služebné věci zpravidla není povinen, aby něco konal; nýbrž toliko, aby druhému dopouštěl vykonávání práva anebo opomíjel to, co by jinak jako vlastník činiti směl.


§ 483.

Oprávněná osoba je proto zpravidla také povinna nésti náklad na zachování a opravu věci, která je pro služebnost určena. Užívá-li však věci i osoba zavázaná; je povinna, aby na náklad poměrně přispívala, a tohoto přispívání se může zbaviti, i bez přivolení oprávněného, jen když mu věc postoupí.


§ 484.

Držitel panujícího statku může sice své právo vykonávati, jak se mu líbí; než služebnosti nesmějí býti rozšiřovány, nýbrž musí býti spíše zužovány, pokud to dovoluje jejich povaha a účel, pro který byly zřízeny.


§ 485.

Služebnost nelze svémocně od služebné věci odděliti, ani na jinou věc nebo osobu převésti. Také se každá služebnost pokládá za nedílnou potud, že nehledíc k případu jmenovanému v § 847, nelze právo na pozemku váznoucí ani změniti ani rozděliti zvětšením, zmenšením nebo rozdělením pozemku.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 26 III. dílčí novely.

»Původní text zněl. "Žádnou služebnost nelze svémocně ani od služebné věci odděliti, ani na jinou věc nebo osobu převésti. Také se pokládá každá služebnost za nedělitelnou potud, že nelze právo na pozemku váznoucí jeho zvětšením, zmenšením nebo rozdělením ani změniti ani rozděliti."«


§ 486.

Pozemek může sloužiti zároveň několika osobám, není-li to jinak na újmu starším právům někoho třetího.


Užití při služebnostech pozemkových; zejména na právo míti břímě nebo trám na cizím stavení, anebo na právo vésti kouř


§ 487.

Podle zásad zde vytčených se určují právní poměry při zvláštních způsobech služebnosti. Ido tedy je povinen nésti břímě sousedního stavení; snášeti zapuštění cizího trámu v své zdi; nebo tah cizího kouře svým komínem; je povinen, aby poměrně přispíval na udržování k tomu určených zdí, sloupů, stěny nebo komína. Nelze však na něm žádati, aby panující statek podpíral nebo sousedův komín opravoval.


Právo okna


§ 488.

Právo okna dává jen nárok na světlo a vzduch; vyhlížení musí býti zvláště povoleno. Kdo práva na vyhlížení nemá, může býti přidržen, aby okno zamřížoval. S právem okna je spojena povinnost opatrovati otvor; kdo tohoto opatrování zanedbá, ručí za škodu, která tím vznikne.


Právo okapu


§ 489.

Kdo drží právo okapu, může dešťovou vodu nechat stékati na cizí střechu buď volně nebo po žlabech; může také svou střechu zvýšiti; musí však učiniti opatření, aby se tím služebnost neztížila. Napadne-li mnoho sněhu, je rovněž povinen včas jej odkliditi, jakož i svodní žlaby udržovati.


Právo na svod dešťové vody


§ 490.

Kdo má právo na svod vody dešťové se sousední střechy na svůj pozemek, je povinen hraditi sám náklady na žlaby, nádrže a jiná k tomu potřebná zařízení.


§ 491.

Je-li pro svod tekutin potřebí struh a stok; je věcí vlastníka panujícího pozemku, aby je zřídil; je také povinen řádně je kryti a čistiti a tím ulehčovati břímě služebného pozemku.


Právo stezky, průhonu dobytka a cesty vozové


§ 492.

Právo stezky zahrnuje právo po ní choditi, lidmi se dáti nositi nebo jiné lidi nechat k sobě přicházeti. S průhonem dobytka je spojeno právo jezditi trakařem; a s cestou vozovou právo jezditi jedním nebo několika potahy.


§ 493.

Naproti tomu nelze bez zvláštního dovolení rozšiřovati právo chůze na právo jízdy na koni nebo na jiných zvířatech; ani právo průhonu dobytka na právo vláčeti těžká břemena po služebném pozemku; ani právo jízdy na právo po něm hnáti puštěný dobytek.


§ 494.

K udržování cesty, mostů a lávek přispívají poměrně všechny osoby nebo držitelé pozemků, jimž náleží jejich užívání, tedy také držitel pozemku služebného, pokud z nich má užitek.


Plocha k tomu


§ 495.

Plocha pro tyto tři služebnosti musí býti přiměřená nutné potřebě a místním poměrům. Stanou-li se cesty a stezky povodní nebo jinou náhodou neupotřebitelnými; musí býti vykázána nová plocha, než budou uvedeny v předešlý stav, neučiní-li již opatření politický úřad.


Právo čerpati vodu


§ 496.

S právem čerpati cizí vodu je dovolen i přístup k ní.


Právo sváděti vodu


§ 497.

Kdo má právo, aby vodu s cizího pozemku na svůj; anebo se svého na cizí pozemek sváděl, je také oprávněn, aby na svůj náklad zřídil k tomu potřebné roury, žlaby a stavidla. Míra těchto zařízení, již nesluší překročiti, se řídí potřebou panujícího pozemku.


Právo pastvy


§ 498.

Nebyl-li určen druh a počet vyháněného dobytka; dále čas a míra užívání, když se práva pastvy nabývalo; chrání se pokojná třicetiletá držba. Jsou-li pochybnosti, jsou směrnicí níže uvedená ustanovení.


Zákonné ustanovení:


a) o druhu vyháněného dobytka;


§ 499.

Právo pastvy se vztahuje, pokud tomu nebrání nařízení politická a v lesnictví daná, na každý druh tažného, hovězího a skopového dobytka, nikoli však na dobytek vepřový a drůbež; v krajinách lesnatých ani na kozy. Dobytek nečistý, nezdravý a cizí je z pastvy vždycky vyloučen,


b) o jeho počtu;


§ 500.

Měnil-li se počet vyháněného dobytka v posledních třiceti letech; je vzíti průměr ze stáda v prvních třech letech. Není-li ani tento počet zřejmý; je slušnou měrou hleděti jednak k rozsahu, jednak k jakosti pastvy, a oprávněné osobě nedopustiti aspoň tolik, aby na cizí pastvě chovala více dobytka, než ho může přezimovati pící, kterou jí dodá pozemek panující. Sající mláďata se do určeného počtu nepočítají.


c) o době pastvy;


§ 501.

Dobu pastvy určuje sice vůbec v každé obci zavedený nepopřený obyčej; ale v žádném případě se nesmí pasením omezovati ani ztěžovati hospodaření, jež nařizují politické předpisy.


d) o rozsahu užívání


§ 502.

Právo pastvy nezahrnuje jiného užívání. Oprávněná osoba nesmí ani trávu žiti, ani zpravidla vlastníka pozemku vylučovati ze spolupastvy, tím méně pak porušovati podstatu pastviny. Hrozí-li škoda, je povinna svůj dobytek dát hlídati pastýřem.


Užití těchto předpisů při jiných služebnostech


§ 503.

Co bylo dosud předepsáno o právu pastvy, užije se přiměřeně i na práva lapání zvířat, kácení dříví, lámání kamene a na ostatní služebnosti. Má-li někdo za to, že tato práva může založiti na spoluvlastnictví, rozhodne se o sporech, které z toho vzniknou, podle zásad obsažených v hlavě o spoluvlastnictví.


Osobní služebnosti; zejména:


1. Právo užívací;


§ 504.

Výkon osobních služebností se určuje, nebylo-li jinak ujednáno, podle těchto zásad: Služebnost užívání spočívá v tom, že někdo má právo, aby cizí věci užíval jen k vlastní potřebě, aniž poruší její podstatu.


Ustanovení o užitcích;


§ 505.

Kdo tedy má právo užívací k věci, smí beze zřetele k svému ostatnímu jmění z věci brati užitek přiměřený svému stavu, své živnosti a domácnosti.


§ 506.

Potřeba se určuje podle doby, kdy se užívání povolilo. Pozdější změny ve stavu nebo v živnosti oprávněného nedávají nároku na to, aby se užívání rozšířilo.


o podstatě;


§ 507.

Oprávněný nesmí podstatu věci, jejíž užívání mu bylo povoleno, měniti; také nesmí své právo na jiného přenésti.


a o břemenech


§ 508.

Vlastníku náležejí všechny užitky, které lze z věci brati, aniž se uživateli uškodí. Vlastník je však povinen, aby nesl všechna břemena váznoucí na věci, řádná i mimořádná, a aby udržoval věc na svůj náklad v dobrém stavu. Jen když náklady přesahují užitek, který vlastníkovi zbývá, musí oprávněný nésti schodek nebo užívání opustiti.


2. Právo požívací;


§ 509.

Požívání je právo, aby se cizí věci se šetřením její podstaty užívalo beze všeho omezení.


Nakolik se může vztahovati na věci zuživatelné


§ 510.

Zuživatelné věci samy o sobě nejsou předmětem ani užívání ani požívání, nýbrž toliko jejich hodnota. S hotovými penězi může oprávněný nakládati podle své libosti. Povolí-li se však požívání nebo užívání uložené jistiny, může oprávněný žádati jen úroky.


Práva a povinnosti poživatele


§ 511.

Poživatel má právo na plný výnos, obyčejný i mimořádný; jemu náleží tedy také čistý užitek z horních podílů, získaný se zachováním platného horního řádu, a dříví vykácené podle pravidel lesního hospodaření. Na poklad, který se nalezne v pozemku k požívání určenému, nároku nemá.


Zejména:


a) co do břemen váznoucích na věci;


§ 512.

Za čistý užitek lze však pokládati jen to, co zbude po srážce všech nutných nákladů. Poživatel přejímá tedy všechna břemena, která na služebné věci vázla v době, kdy požívání bylo povoleno, a tedy také úroky z jistin na ní zapsaných. Na něm jsou všechny řádné i mimořádné dávky, které je z věci platiti, pokud je lze uhradit z užitků braných v době požívání; nese také náklad, bez něhož by se plodů nedosáhlo.


b) co do udržování věci;


§ 513.

Poživatel je povinen, aby jako dobrý hospodář udržoval, a aby z jejího výnosu opatřoval opravy, doplňky a obnovy. Zmenší-li se přes to jen řádným užíváním služebné věci její hodnota bez viny poživatelovy; není z toho poživatel odpověden.


c) co do staveb;


§ 514.

Provede-li vlastník po upozornění poživatelem na svůj náklad stavby, které se pro stáří budovy nebo pro nějakou náhodu staly nutnými; je poživatel povinen, aby mu podle míry, jak se tím požívání zlepšilo, hradil úroky z jistiny, která byla vynaložena.


§ 515.

Nemůže-li nebo nechce-li se vlastník k tomu odhodlati; je poživatel oprávněn, aby buď stavbu provedl sám a po skončeném požívání žádal jako poctivý držitel náhradu; nebo aby žádal přiměřené odškodnění za to, co na požívání uniklo, protože se stavba neprovedla.


§ 516.

Stavby, které nejsou nutné, ačkoli jinak jsou pro zvýšení výnosu prospěšné, není poživatel povinen dovoliti, nenahradí-li se mu všechna škoda.


d) co do nákladů na zlepšení


§ 517.

Co poživatel vynaložil bez vlastníkova přivolení na rozmnožení trvalých užitků, může si vzíti nazpět. Náhradu za užitky, které tu ze zlepšení dosud jsou, může však žádati, jen pokud by ji mohl žádati jednatel bez příkazu.


Důkazy o tom


§ 518.

I usnadnění důkazu o vzájemných pohledávkách mají vlastník a poživatel dáti zříditi ověřený popis všech služebných věcí. Nebyl-li popis zřízen; má se za to, že poživatel obdržel věc se vším, čeho je potřebí k jejímu řádnému užívání, v upotřebitelném stavu a prostřední jakosti.


Příděl požitků při zániku požívání


§ 519.

Když se skončí požívání, náležejí plody ještě stojaté vlastníkovi; je však povinen poživateli nebo jeho dědicům nahraditi jako poctivému držiteli náklad vynaložený, aby se jich dosáhlo. Na jiné užitky má poživatel nebo jeho dědicové nárok podle toho, jak dlouho požívání trvalo.


Pokud uživatel nebo poživatel je povinen dáti jistotu


§ 520.

Vlastník může žádati na uživateli nebo poživateli, aby zajistili podstatu, zpravidla jen, hrozí-li nebezpečí. Nebyla-li jistota dána; má se věc buď za slušné odbytné pustiti vlastníkovi nebo podle okolností dáti do soudní správy.


3. Služebnost bytu


§ 521.

Služebnost bytu je právo, aby se obytných částí domu užívalo k vlastní potřebě. Je to tedy služebnost užívání obytného stavení. Poskytnou-li se však někomu všechny obytné části domu, aby jich požíval neobmezeně, šetře jen podstaty; je to požívání obytného stavení. Podle toho se užije shora daných předpisů na právní poměr mezi oprávněným a vlastníkem.


§ 522.

Vlastník podrží vždy právo, aby nakládal se všemi částmi domu, které nenáležejí k vlastnímu bytu; také mu nesmí býti znesnadněno potřebný dohled na jeho dům.


Žalobní právo ze služebností


§ 523.

Se zřetelem k služebnostem je dvojí žalobní právo. Lze tvrditi právo služebnosti proti vlastníkovi; nebo vlastník si může stěžovati, že si někdo služebnost osobuje. V prvém případě musí žalobce prokázati, že služebnosti nabyl, nebo aspoň držbu její jako práva věcného, v druhém případě, že někdo si osobuje k jeho věci služebnost.


Zánik služebností


Všeobecně


§ 524.

Služebnosti zanikají vůbec tak, jak se podle hlavy třetí a čtvrté dílu třetího vůbec zrušují práva a závazky.


Zvláštní ustanovení o jejich zániku:


a) zkázou pozemku služebného nebo panujícího:


§ 525.

Zkázou pozemku služebného nebo panujícího se služebnost sice staví; jakmile však pozemek nebo stavení jsou opět uvedeny v předešlý stav, služebnost opět nabude své dřívější účinnosti.


b) sjednocením;


§ 526.

Sjednotí-li se vlastnictví služebného a panujícího pozemku v jedné osobě, zaniká služebnost sama sebou. Zcizí-li se však později opět některý z těchto sjednaných pozemků, aniž se mezitím služebnost ve veřejných knihách vymaže; je nový držitel panujícího pozemku oprávněn, aby služebnost vykonával.


c) uplynutím času


§ 527.

Jestliže majiteli služebnosti mohlo z veřejných knih anebo jinak býti známo, že právo toho, kdo služebnost zřídil, je jen dočasné, nebo na jaký čas byla služebnost obmezena; zanikne služebnost splynutím času sama sebou.


§ 528.

Služebnost, která byla někomu propůjčena až do doby, kdy někdo třetí dosáhne určitého věku, zanikne teprve v určenou dobu, třebas třetí zemřel dříve, než tohoto věku dosáhl.


Zánik služebností osobních zvláště


§ 529.

Osobní služebnosti končí smrtí. Byly-li výslovně rozšířeny na dědice; jsou v pochybnosti jimi míněni jen první dědicové zákonní. Právo propůjčené rodině přechází však na všechny její členy. Osobní služebnost, které nabyla obec nebo jiná právnická osoba, trvá dotud, dokud trvá právnická osoba.


Nepoužitelnost na stálé renty


§ 530.

Stálé roční renty nejsou osobní služebnosti a mohou tedy podle své povahy býti převedeny na všechny nástupce.


HLAVA OSMÁ
O právu dědickém


Pozůstalost


§ 531.

Souhrn práv a závazků zemřelého, pokud se nezakládají na poměrech pouze osobních, se nazývá jeho pozůstalostí.


Dědické právo a dědictví


§ 532.

Výlučné právo ujmouti se držby celé pozůstalosti nebo jejího dílu určeného v poměru k celku (např. poloviny, třetiny) se nazývá právem dědickým. Je to věcné právo, které působí proti každému, kdo si chce pozůstalost osobovati. Kdo má právo dědické, nazývá se dědicem, a pozůstalost vzhledem k dědici nazývá se dědictvím.


Právní důvod dědického práva


§ 533.

Dědické právo se zakládá na zůstavitelově vůli projevené, jak zákon předpisuje; na smlouvě dědické, kterou zákon dopouští (§ 602), nebo na zákoně.


§ 534.

Uvedené tři způsoby dědického práva mohou trvati i vedle sebe, takže poměrný podíl náleží jednomu z dědiců podle poslední vůle, druhému podle smlouvy a třetímu ze zákona.


Rozdíl mezi dědictvím a odkazem


§ 535.

Byl-li někomu zůstaven nikoli dědický podíl v poměru k celé pozůstalosti; nýbrž jen jednotlivá věc, jedna nebo několik věcí určitého druhu; suma; nebo nějaké právo; nazývá se to, co bylo zůstaveno, odkazem (legátem), byť i to podle hodnoty bylo největší částí pozůstalosti, a ten, komu to bylo zůstaveno, se posuzuje nikoli jako dědic, nýbrž jen jako odkazovník (legatář).


Doba dědického nápadu


§ 536.

Dědické právo vznikne teprve po smrti zůstavitele. Zemře-li domnělý dědic před zůstavitelem; nemohl ani na své dědice převésti dědické právo, jehož ještě nenabyl.


§ 537.

Přečkal-li dědic zůstavitele; přechází dědické právo na jeho dědice i předtím, než se dědictví ujal, jako jiná volně zděditelná práva; jestliže jinak ještě nezaniklo zřeknutí se nebo jiným způsobem.


Dědická způsobilost


§ 538.

Kdo je oprávněn nabývati jmění, může zpravidla také dědit. Kdo se vůbec vzdal práva něčeho nabývati nebo se platně zřekl určitého dědictví; pozbyl tím buď dědického práva vůbec nebo práva na určité dědictví.


§ 539.

Pokud duchovní obce nebo jejich členové jsou k dědictví způsobilí, ustanovují předpisy politické.


Důvody nezpůsobilosti


§ 540.

Kdo se proti zůstaviteli dopustil zločinu, je dědického práva nehoden dotud, dokud nelze z okolností souditi, že mu zůstavitel prominul.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 63 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Příčiny nezpůsobilosti

Kdo zůstavitele, jeho děti, rodiče nebo manžela ze zlého úmyslu poškodil na cti, těle nebo majetku nebo poškoditi hleděl takovým způsobem, že může býti proti němu z úřadu nebo na žádost poškozeného zakročeno podle trestních zákonů, jest potud nehoden dědického práva, pokud nevychází z okolností najevo, že mu zůstavitel odpustil".«


§ 541.

Při zákonné posloupnosti dědické jsou potomci toho, kdo se učinil nehodným dědického práva, povoláni k dědické posloupnosti na jeho místě, i když přežil zůstavitele.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 64 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Potomci toho, kdo se učinil nehodným děditi, zemřel-li před zůstavitelem, nejsou vyloučeni z dědického práva."«


§ 542.

Kdo zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle nebo jeho změnu mu překazil anebo potlačil poslední pořízení, které zůstavitel již zřídil, je z dědického práva vyloučen a odpovídá za všechnu škodu, která tím vznikne osobě třetí.


§ 543.

Osoby, které před soudem se doznaly nebo byly usvědčeny, že se dopustily cizoložství nebo krvesmilstva, jsou navzájem vyloučeny z dědického práva podle posledního pořízení.


§ 544.

Pokud pozbývají dědického práva tuzemci, kteří bez řádného dovolení opustili válečnou službu, ustanovují politická nařízení.


Podle které doby je posuzovati způsobilost


§ 545.

Dědickou způsobilost lze určiti jen podle okamžiku, kdy dědictví skutečně napadlo. Tímto okamžikem je zpravidla smrt zůstavitele (§ 703).


§ 546.

Později nabytá dědická způsobilost nedává práva, aby jiným bylo odňato, co jim už po právu napadlo.


Účinek přijetí dědictví


§ 547.

Dědic, jakmile dědictví přijal, představuje vzhledem k dědictví zůstavitele. V poměru k osobě třetí se pokládají oba za osobu jedinou. Dokud pozůstalost nebyla dědicem přijata, hledí se na ni tak, jako by dosud byla v držbě zemřelého.


§ 548.

Závazky, které by byl měl zůstavitel plniti ze svého jmění, přejímá jeho dědic. Peněžité tresty stanovené zákonem, k nimž zemřelý ještě nebyl odsouzen, na dědice nepřecházejí.


§ 549.

K břemenům váznoucím na dědictví náležejí také útraty za pohřeb, přiměřený místní zvyklosti, stavu a jmění zemřelého.


§ 550.

Na několik dědiců se hledí, pokud jde o jejich společné právo dědické, jako na osobu jedinou. V této vlastnosti jsou před soudním odevzdáním (přikázáním) dědictví zavázáni všichni za jednoho a jeden za všechny. Pokud ručí, když odevzdání bylo provedeno, je ustanoveno v hlavě o ujetí se dědictví.


Zřeknutí se dědického práva


§ 551.

Kdo může platně nakládati se svým právem dědickým, může se ho také předem zříci smlouvou se zůstavitelem. K platnosti smlouvy je potřebí zřízení notářského spisu nebo osvědčení soudním protokolem. Nebylo-li smluveno nic jiného, působí takové zřeknutí se i proti potomkům.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je uvedeno ve znění § 54 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Kdo může sám platně nakládati se svým dědickým právem, jest také oprávněn předem se ho zříci. Takové zřeknutí se působí také pro potomky."«


HLAVA DEVÁTÁ
O posledním pořízení vůbec a o závětích zvláště


Poslední pořízení


§ 552.

Projev, kterým zůstavitel jedné nebo několika osobám pro případ smrti odvolatelně zůstavuje své jmění nebo jeho část, nazývá se posledním pořízením.


Náležitosti: I. Vnitřní forma


§ 553.

Poslední pořízení se nazývá závětí, je-li v něm ustanoven dědic; obsahuje-li však toliko jiná opatření, nazývá se dovětkem.


Přidělení dědictví:


a) je-li ustaven jediný dědic;


§ 554.

Ustanovil-li zůstavitel jediného dědice bez podílu, neobmeziv jej na díl pozůstalosti; dostane se mu pozůstalosti celé. Byl-li však jedinému dědici vyměřen pouhý díl dědictví, určený v poměru k celku; připadnou ostatní díly dědicům zákonným.


b) je-li ustanoveno několik dědiců bez dělení;


§ 555.

Bylo-li ustanoveno několik dědiců a dělení nebylo určeno, rozdělí se rovným dílem.


c) jsou-li všichni ustanoveni k určitým dílům;


§ 556.

Bylo-li několik dědiců ustanoveno tak, že všem jsou určeny dědické podíly, ale celek není jimi vyčerpán, připadnou ostatní podíly dědicům zákonným. Povolal-li však zůstavitel dědice k pozůstalosti celé; nemají zákonní dědicové nároku, byť i byl zůstavitel při výpočtu částek nebo zanechaných věcí něco přehlédl.


d) jsou-li jedni ustanoveni s podíly, druzí bez podílů


§ 557.

Jestliže se mezi několika ustanovenými dědici jedněm vyměří určitý podíl (na př. třetina, šestina), druhým pak se nevyměří nic určitého, dostane se těmto zbytku pozůstalosti rovným dílem.


§ 558.

Nezbude-li nic, srazí se pro dědice ustanoveného bez podílu poměrně se všech určených podílů tolik, aby se mu dostalo podílu rovného s tím dědicem, kterému bylo zůstaveno nejméně. Jsou-li podíly dědiců stejné, odvedou pro dědice ustanoveného bez podílu tolik, aby se mu dostalo podílu s nimi stejného. Ve všech ostatních případech, kdy se zůstavitel přepočetl, provede se dělení tak, aby byla jeho vůle, jak ji vyjádřil vzhledem k celku, splněna co možná nejlépe.


Kteří dědicové se pokládají za jednu osobu


§ 559.

Vyskytnou-li se mezi ustanovenými dědici osoby, z nichž by některé musily při zákonné posloupnosti býti pokládány za jedinou osobu vzhledem k ostatním (na př. bratrovy děti vzhledem k bratru zůstavitelovu); budou i při dělení podle závěti pokládány jen za osobu jedinou. Spolek, obec, souhrn osob (např. chudí) čítají se vždy za osobu jedinou.


Právo přírůstku


§ 560.

Jestliže jsou všichni dědicové povoláni k dědictví buďto bez určení podílů anebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení, a jestliže některý z dědiců nemůže nebo nechce svého dědického práva užíti; přibude uvolněný podíl ostatním ustanoveným dědicům.


§ 561.

Je-li jeden dědic nebo několik dědiců ustanoveno s určením dědického podílu, jiný dědic nebo několik jiných dědiců bez takového určení, přibude uvolněný podíl toliko jednomu nebo několika dědicům ostatním, kteří jsou ustanoveni bez podílu.


§ 562.

Dědic, který byl ustanoven s určitým podílem, nemá nikdy práva na přírůstek. Není-li tedy dědice ustanoveného bez podílu; nepřibude uvolněný dědický podíl žádnému z ostatních dědiců ustanovených s určitým podílem, nýbrž připadne dědicům zákonným.


§ 563.

Komu se dostane uvolněného podílu dědického, na toho přejdou i břemena s ním spojená, pokud nezáleží pouze v osobních úkonech ustanoveného dědice.


Projev musí býti rozvážný, určitý a svobodný


§ 564.

Na zůstaviteli jest, aby sám dědice ustanovil; nemůže jeho pojmenování ponechati výroku osoby třetí.


§ 565.

Vůle zůstavitelova musí býti projevena určitě, nikoli toliko přisvědčením k návrhu, který mu byl učiněn; musí býti projevena při plných smyslech, s rozvahou a vážně, bez donucení, podvodu a podstatného omylu.


Důvody nezpůsobilosti pořizovací;


1. nedostatek příčetnosti;


§ 566.

Prokáže-li se, že projev se stal ve stavu zuřivosti, šílenství, blbosti nebo opilosti, je neplatný.


§ 567.

Tvrdí-li se, že zůstavitel, který pozbyl užívání rozumu, byl v době posledního pořízení při plných smyslech; musí tvrzení býti prokázáno znalci nebo vrchnostenskými osobami, kteří duševní stav zůstavitelův zevrubně vyšetřili, anebo jinými spolehlivými důkazy.


2. prohlášení za marnotratníka; do jaké míry;


§ 568.

Soudně prohlášený marnotratník může poslední vůlí pořizovati toliko o polovině svého jmění; druhá polovina připadne dědicům zákonným.


3. nedostatek věku;


§ 569.

Nedospělí nejsou způsobilí pořizovati. Nezletilí, kteří ještě nedokonali osmnáctého roku, mohou pořizovati jen ústně před soudem. Soud nechť se případným šetřením přesvědčí, že se projev poslední vůle děje svobodně a s rozvahou. O projevu se sepíše protokol a k němu se připojí, co šetřením vyšlo najevo. Po dokončení osmnáctého roku lze pořizovati bez jakéhokoliv omezení.


4. podstatný omyl;


§ 570.

Podstatný omyl zůstavitelúv činí pořízení neplatným. Omyl je podstatný, zmýlil-li se zůstavitel v osobě, kterou chtěl obmysliti, nebo ve věci, kterou chtěl odkázati.


§ 571.

Ukáže-li se, že obmyšlená osoba nebo odkázaná věc byla jen nesprávně pojmenována nebo popsána, je ustanovení platné.


§ 572.

Také tehdy, když se pohnutka zůstavitelem uvedená ukáže mylnou, je ustanovení platné; ačli se nedá prokázati, že vůle zůstavitelova se zakládala výhradně jen na této mylné pohnutce.


5. řeholní sliby;


§ 573.

Řeholníci nejsou zpravidla oprávněni pořizovati: ale dosáhl-li řád zvláštního povolení, aby jeho členové mohli pořizovati; byli-li řeholníci ze slibů propuštěni; vystoupili-li pro zrušení řádu, ústavu nebo kláštera z jeho stavu; nebo mají-li takové postavení, že podle politických nařízení se na ně již nehledí jako na příslušníky řádu, ústavu nebo kláštera, a mohou nabývati úplného vlastnictví; jest jim dovoleno, aby o svém vlastnictví činili poslední pořízení.


Doba platnosti pořízení


§ 575.

Pravoplatně projevená poslední vůle nemůže pozbýti platnosti závadami, které nastanou později.


§ 576.

Je-li poslední vůle neplatná od počátku, nenabude platnosti, když se závada později odklidí. Nebude-li v tomto případě učiněno nové pořízení; nastane dědické právo zákonné.


II. Vnější forma posledních pořízení;


§ 577.

Pořizovati lze mimo soud nebo před soudem, písemně nebo ústně; písemně pak se svědky nebo beze svědků.


1. mimosoudních písemných;


§ 578.

Kdo chce pořizovati písemně a beze svědků, musí závěť nebo dovětek vlastní rukou napsati a svým jménem vlastní rukou podepsati. Udati den, rok a místo, kde se poslední vůle zřizuje, není sice nutné, ale doporučuje se to, aby se předešly spory.


§ 579.

Poslední vůli, kterou zůstavitel dal napsati někým jiným, musí vlastní rukou podepsati. Dále musí před třemi způsobilými svědky, z nichž aspoň dva musí býti přítomni současně, výslovně prohlásiti, že spis obsahuje jeho poslední vůli. Konečně se musí také svědkové podepsati s doložkou, která nasvědčuje jejich poslání svědeckému, a to uvnitř nebo vně, ale vždy na listině samé a nikoli snad na obálce. Není třeba, aby svědek znal obsah závěti.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení uvedeno ve znění § 55 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Poslední vůli, kterou dal zůstavitel napsati jinou osobou, musí vlastní rukou podepsati. Musí dále před třemi způsobilými svědky, z nichž alespoň dva mají býti současně přítomni, potvrditi spis jako svou poslední vůli. Konečně musí se i svědci buď uvnitř nebo vně, vždy však na listině samé a nikoliv snad na obálku podepsati jako svědci poslední vůle. Není třeba, aby svědek znal obsah závěti."«


§ 580.

Zůstavitel, který nemůže psáti, musí, splnit náležitosti předepsané v předchozím paragrafu, připojiti vlastnoruční znamení ruky na místě podpisu, a to za přítomnosti všech tří svědků. K usnadnění trvalého důkazu, kdo je zůstavitelem, je také opatrné, aby jeden ze svědků připojil po způsobu podpisu jméno zůstavitelovo.


§ 581.

Nemůže-li zůstavitel čísti, musí si dáti spis přečísti jedním svědkem za přítomnosti druhých dvou, kteří do jeho obsahu nahlédli, a stvrditi, že se tento spis shoduje s jeho vůlí. Pisatel poslední vůle může ve všech případech býti zároveň svědkem, nemůže-li však zůstavitel čisti, je vyloučen z předčítání spisu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 56 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nemůže-li zůstavitel čisti, musí si dáti písemnost přečíst jedním svědkem za přítomnosti druhých dvou svědků, kteří do obsahu nahlédli, a potvrdili, že odpovídá jeho vůli. Pisatel poslední vůle může býti zároveň vždy svědkem."«


§ 582.

Pořízení zůstavitelovo, učiněné s poukazem na nějaký lístek nebo spis, je účinné jen tehdy, když tento spis má všechny náležitosti potřebné k platnosti posledního pořízení. Jinak lze takových písemných poznámek, na něž zůstavitel poukázal, užíti jen k objasnění jeho vůle.


§ 583.

Jediný spis má zpravidla platnost jen pro jediného zůstavitele. Vzhledem k manželům, obsahuje výjimku hlava o smlouvách svatebních.


§ 584.

Zůstavitel, který nemůže nebo nechce šetřiti náležitostí potřebných k závěti písemné, má na vůli, aby zřídil závěť ústní.


2. mimosoudních ústních;


§ 585.

Kdo pořizuje ústně, musí prohlásiti svou poslední vůli vážně před třemi způsobilými svědky, kteří současně jsou přítomni a jsou s to potvrditi, že se v osobě zůstavitele nepřihodil ani podvod ani omyl. Není sice třeba, ale je opatrné, aby si svědkové na podporu paměti bu´d všichni společně nebo každý zvláště projev zůstavitelův buď sami zaznamenali anebo co možná nejdříve zaznamenati dali.


§ 586.

Žádá-li o to kdokoli, kdo o to má zájem, musí býti poslední pořízení ústní potvrzeno souhlasnou přísežnou výpovědí oněch tří svědků nebo, když by jeden z nich nemohl býti přísežně vyslechnut, alespoň přísežnou výpovědí ostatních dvou; jinak je toto poslední pořízení neúčinné (§ 601).


3. soudních;


§ 587.

Zůstavitel může také před soudem pořizovati písemně nebo ústně. Písemné pořízení musí býti zůstavitelem alespoň vlastnoručně podepsáno a soudu osobně odevzdáno. Soud nechť upozorní zůstavitele, že musí býti připojen jeho vlastnoruční podpis, spis pak nechť úředně zapečetí a na obálce poznamená, čí poslední vůle je v ní obsažena. O jednání se sepíše protokol, spis se uschová u soudu a vydá se o tom potvrzení.


§ 588.

Chce-li zůstavitel svou vůli projeviti ústně; sepíše se o projevu protokol, který se po zapečetění uschová stejně, jak bylo uvedeno v předchozím paragrafu o písemném pořízení.


§ 589.

Soud, který přijímá písemné nebo ústní poslední pořízení, musí se skládati alespoň ze dvou přísežných osob soudních, z nichž jedné v místě, kde se pořízení děje, přísluší úřad soudcovský. Svědectví druhé soudní osoby, nikoli však soudce, mohou nahraditi také dva jiní svědci.


§ 590.

Je-li toho třeba, mohou se osoby dříve uvedené odebrati do bytu zůstavitelova, jeho poslední vůli písemnou nebo ústní přijmouti a potom o jednání sepsati protokol s údajem dne, roku a místa.


Nezpůsobilí svědkové posledních pořízení


§ 591.

Osoby mladší osmnácti let, smyslů zbavení, slepí, hluší nebo němí, pak osoby neznalé jazyka zůstavitelova nemohou býti svědky posledních pořízení.


§ 592.

»Kdo byl odsouzen pro zločin podvodu nebo pro jiný zločin ze zištnosti, nemůže býti svědkem.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 57 I. dílčí novely.


§ 593.

»Kdo se nehlásí ke křesťanskému vyznání, nemůže býti svědkem křesťanovy poslední vůle.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno císařským nařízením č. 9/1860 ř. z.


§ 594.

Dědic nebo odkazovník jest o tom, co se mu zůstavuje, svědkem nezpůsobilým, a právě tak jsou nezpůsobilými svědky jeho manžel, rodiče, děti, sourozenci nebo osoby ve stejném stupni sešvagřené a placení lidé domácí. Aby ustanovení bylo platné, je třeba, aby buď bylo zůstavitelem vlastní rukou napsáno; nebo aby bylo potvrzeno třemi svědky od jmenovaných osob rozdílnými.


§ 595.

Jestliže zůstavitel něco zůstavuje pisateli poslední vůle nebo jeho manželu, dětem, rodičům, sourozencům nebo osobám, které jsou ve stejném stupni sešvagřeny; jest ustanovení zbaviti pochybností způsobem uvedeným v paragrafu předešlém.


§ 596.

Co se nařizuje o nepodjatosti a způsobilosti svědkově, aby nebylo pochybnosti o osobě zůstavitelově, je užíti i na soudní osoby, které poslední vůli přijímají.


O posledních pořízeních s úlevami


§ 597.

Při posledních pořízeních, která se činí za plavby lodí a na místech, kde panuje mor nebo jinaké podobné nákazy jsou způsobilými svědky i osoby, které dosáhly roku čtrnáctého.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 58 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Při posledních pořízeních, která se činí za plavby na lodi a v místech, kde panují mor nebo jemu podobné sdělné nemoci, jsou i členové duchovního řádu, ženy a mladíci, kteří dovršili čtrnáctého roku, způsobilými svědky."«


§ 598.

K těmto posledním pořízením s úlevami se požadují jen dva svědci, z nichž jeden může závěť psáti. Při nebezpečí nákazy není ani třeba, aby byli oba přítomni současně.


§ 599.

Když uplyne šest měsíců od doby, kdy plavba lodi nebo nákaza skočila, pozbudou poslední pořízení s úlevami platnosti.


§ 600.

O úlevách při závětích vojenských ustanovují zákony vojenské.


Neplatnost posledních pořízení pro nedostatek náležitostí


§ 601.

Neplatné je poslední pořízení; když zůstavitel nezachoval některou z náležitostí zde předepsaných a nikoli výslovně toliko opatrnosti doporučených.


Dědické smlouvy jsou platné jen mezi manžely


§ 602.

Dědické smlouvy o celé pozůstalosti nebo o poměrném jejím dílu mohou býti platně sjednány jen mezi manžely. Předpisy o tom jsou obsaženy v hlavě o smlouvách svatebních.


O darováních pro případ smrti
Vztah


§ 603.

Kdy je darování pro případ smrti pokládati za smlouvu a kdy za poslední vůli, ustanovuje se v hlavě o darováních.


HLAVA DESÁTÁ
O dědicích náhradních a o svěřenstvích


Náhradnictví obecné


§ 604.

Každý zůstavitel může pro případ, že ustanovený dědic nenabude dědictví, povolati dědice náhradního; a pro případ, že ho nenabude ani tento, povolati druhého a stejně třetího nebo ještě několik dalších dědiců náhradních. Toto ustanovení se nazývá náhradnictvím obecným. Dědicem se stane, kdo je povolán v řadě nejblíže.


§ 605.

Jestliže zůstavitel z uvedených případů, že ustanovený dědic dědicem býti nemůže nebo že jím býti nechce, vyjádří jen případ jediný; je druhý případ vyloučen.


Práva z něho


§ 606.

Břemena uložená dědici postihují také dědice náhradního, který vstupuje na jeho místo, pokud výslovně vyjádřenou vůlí zůstavitelovou nebo povahou okolností nejsou obmezena na osobu dědicovu.


§ 607.

Byli-li za náhradní dědice vzájemně povoláni spoludědicové sami; má se za to, že zůstavitel chtěl podíly vyměřené při ustanovení dědiců vztáhnouti i na náhradnictví. Povolá-li se však k náhradnictví mimo spoludědice ještě někdo jiný, přibude uvolněný podíl dědický všem rovným dílem.


Náhradnictví svěřené


§ 608.

Zůstavitel může svému dědici uložiti povinnost, aby dědictví, které přijme, po své smrti nebo v jiných určitých případech přenechal druhému ustanovenému dědici. Toto ustanovení se nazývá náhradnictvím svěřeneckým. V náhradnictví svěřeneckému je mlčky obsaženo i náhradnictví obecné.


Do jaké míry smějí rodiče ustanoviti náhradníky svým dětem


§ 609.

Také rodiče mohou svým dětem, i když jsou nezpůsobilé pořizovati, ustanoviti dědice nebo dědice náhradního jen co do jmění, které jim zůstavují.


Mlčky zřízené svěřenecké náhradnictví


§ 610.

Zakázal-li zůstavitel dědici, aby o zanechaném jmění pořizoval; je to svěřenecké náhradnictví a dědic musí zanechané jmění uchovati pro své zákonné dědice. Zákaz věc zciziti nevylučuje práva o ní pořizovati.


Obmezení svěřeneckého náhradnictví


§ 611.

Řada, v které mají po sobě následovati dědicové svěřenští, není nikterak obmezena, jsou-li všichni zůstavitelovými současníky; může se vztahovati na třetího, čtvrtého i ještě na další.


§ 612.

Nejsou-li to současníci, nýbrž takoví náhradníci, kteří v době zřízení závěti ještě nejsou zrozeni, může se náhradnictví svěřenské se zřetelem na sumy peněžité a jiné věci movité vztahovati až na stupeň druhý. Se zřetelem na statky nemovité platí jen pro stupeň prvý; při určování stupňů se však počítá jen ten náhradní dědic, který nabyl držby dědictví.


Práva dědicova při svěřenském náhradnictví


§ 613.

Dokud nenastane případ svěřenského náhradnictví, náleží ustanovenému dědici obmezené právo vlastnické s právy a závazky poživatele.


Výklad náhradnictví


§ 614.

Je-li náhradnictví vyjádřeno pochybně, vyloží se tak, aby dědicova volnost nakládati s dědictvím byla obmezena co nejméně.


Způsoby zániku náhradnictví obecného a svěřenského


§ 615.

Náhradnictví obecné zanikne, jakmile ustanovený dědic nastoupí v dědictví; náhradnictví svěřenské zanikne, když z povolaných dědiců náhradních již nikoho není; nebo když případ, pro který bylo zřízeno.

Pokud není míti za to, že vůle zůstavitelova byte jiná, přechází právo svěřenského dědice na jeho dědice (§ 537) i tehdy, když se nedožije uskutečnění případu náhradnictví.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 59 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Obecné náhradnictví zaniká, jakmile povolaný dědic přijal dědictví, svěřenské náhradnictví, není-li tu již žádného z povolaných náhradních dědiců nebo přestane-li případ, pro který bylo zřízeno."«


§ 616.

Zejména pozbude moci náhradnictví svěřenské (§§ 608-609) ustanovené osobě nepříčetné, dokáže-li se, že v době svého posledního pořízení byla při plných smyslech; anebo jestliže jí, protože nabyla užívání rozumu, soud povolil volnou správu jmění; a náhradnictví neožije ani tehdy, když ona osoba pro návrat choroby znovu byla dána pod opatrovnictví, neučinivši v mezidobí poslední pořízení.


§ 617.

Náhradnictví, které zůstavitel ustanovil svému dítěti v době, kdy ještě nemělo potomstva, zanikne, zanechalo-li toto dítě potomky způsobilé děditi.


Svěřenství


§ 618.

»Svěřenství (rodinné svěřenství) jest nařízení, kterým se prohlašuje jmění pro všechny budoucí nebo alespoň pro více rodinných potomků za nezcizitelný statek rodiny.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovením zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


Hlavní druhy svěřenství


§ 619.

»Svěřenství jest vůbec buď primogenitura nebo majorát, nebo seniorát podle toho, zda jeho zakladatel obmyslil posloupností bu´d prvorozeného ze starší větve nebo nejbližšího z rodiny podle stupně, z několika stejně blízkých však staršího věkem nebo konečně bez ohledu na větev staršího z rodiny.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


§ 620.

»V pochybnosti se předkládá spíše primogenitura než majorát nebo seniorát a majorát opět spíše než seniorát.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»Dědická posloupnost v nich«


§ 621.

»U primogenitury nabývá mladší větev teprve po zániku starší svěřenství, takže bratr posledního držitele musí ustoupiti jeho synům, vnukům, pravnukům a dalším potomkům.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


§ 622.

»Zakladatel může také pořádek dědické posloupnosti zcela obrátiti, a povolati posledně zrozeného ze starší větve nebo nejmladšího ze všech větví nebo vůbec toho, který podle stupně jest nejbližším buď zakladateli svěřenství, prvnímu nabyvateli nebo poslednímu držiteli.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


§ 623.

»Nevyjádří-li zakladatel o tom určitě svou vůli, má se větší zřetel k poslednímu držiteli než k zakladateli svěřenství, a k prvnímu nabyvateli. Je-li tu několik osob stejného stupně, rozhoduje vyšší stáří.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


§ 624.

»Nařídí-li zakladatel, že má svěřenství připadnouti vždy nejbližšímu z rodiny, rozumí se jím ten, kdo podle obecné zákonné dědické posloupnosti jest nejbližším z mužského potomstva. Mezi několik stejně blízkých rozdělí se užitek svěřenství, pokud není z nařízení patrný opak.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č, 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


§ 625.

»Zřídil-li někdo vedle svěřenství pro prvorozenou větev druhé nebo více svěřenství pro větve později zrozené, nabude držitel prvního svěřenství a jeho potomstvo teprve potom držby jiného svěřenství není-li v ostatních větvích potomků povolaných ke svěřenstvím, a svěřenství zůstanou spojena v jediné osobě jen potud, až opět vzniknou dvě nebo více větví.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


§ 626.

»Ženské potomstvo nemá zpravidla nároku na svěřenství. Nařídí-li však zakladatel výslovně, že má po zániku mužského kmene přejiti svěřenství na ženské větve, stane se to podle pořádku předepsaného pro mužské potomstvo, ale mužští dědicové větve, která došla držby svěřenství, předcházejí ženské dědice.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»Podmínky pro zřízení svěřenství«


§ 627.

»Bez zvláštního svolení zákonodárné moci nemůže býti zřízeno svěřenství. Při zřízení jest vyhotoviti řádný, ověřený seznam všech kusů, náležejících ke svěřenství a uschovati u soudu. Tento soupis jest směrnicí při každé změně držby a při oddělení svěřenství od volného majetku. O jistotu svěřenství má soud podle zvláštních předpisů pečovati.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


Odvolání zřízení


§ 628.

»Zakladatel svěřenství má právo, odvolati zřízení svěřenství, dokud nenabyl nikdo odevzdáním anebo smlouvou práva. A má se za to, že jest vůle odvolána, narodí-li se zůstaviteli mužský manželský dědic, kterým se ve svěřenství nepočítá.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


Zásada o právech čekatelů a majitele svěřenství


§ 629.

»Vlastnictví svěřenského majetku jest děleno mezi všechny čekatele a dočasného majitele svěřenství. Oněm přísluší vrchní vlastnictví samo, tomuto však také užitkové vlastnictví.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»Zvláštní práva čekatelů«


§ 630.

»Vrchní vlastnictví opravňuje čekatele svěřenství žádati, aby svěřenské dlužní úpisy byly uloženy k soudu, oznámiti soudu, jsou-li svěřenské statky špatně spravovány, navrhnouti, aby byl ustanoven k zastoupení svěřenství a potomstva společný svéřenský opatrovník, vůbec učiniti všechna opatření potřebná k zajištění podstaty.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»Neomezená práva majitele a jeho povinnosti«


§ 631.

»Majitel svěřenství má všechna práva a povinnosti užitkového vlastníka. Jemu náležejí všechny užitky svěřenského majetku a přírůstku, nikoliv však jeho podstata. Naproti tomu ho postihují také všechna břemena. Neodpovídá za zmenšení podstaty, které se stalo bez jeho viny.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»Omezená práva:«


»a) zřeknouti se a zastaviti;«


§ 632.

»Držitel svěřenství může sice za sebe, nikterak však za potomstvo, třebas ho ještě není, zříci se svého práva. Dá-li do zástavy plody svěřenství, nebo i svěřenský majetek, vztahuje se zastavení jen na části plodů, kterou vybrati jest oprávněn, nikoliv však na svěřenský majetek nebo část plodů, které náleží nástupci.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»b) zaměniti, vyměniti nebo do dědičného pachtu dáti svěřenský majetek;«


§ 633.

»S omezením ihned následujícím může majitel svěřenství nemovitý svěřenský majetek zaměniti za jistinu, může vyměniti pozemky za pozemky nebo za přiměřené úročné rozděliti nebo také do dědičného pachtu dáti.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


§ 634.

»K těmto změnám potřebuje schválení řádného soudu. Tento soud musí vyslechnouti všechny známé čekatele, nebo, jsou-li nezletilí nebo nepřítomni, jejich opatrovníky, pak opatrovníka svěřenství a potomstva, posouditi, jak jsou důležité důvody a obzvláště při povolení rozdělení pozemků a to se postarati, aby bylo dbáno míry předepsané v politických nařízeních. Náhrada při tom ujednaná se uloží jako svěřenské jistina.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»c) zadlužení (svěřenství)«


§ 635.

»Majitel svěřenství může zadlužiti třetinu svěřenského majetku nebo vyzvědnouti třetinu, záleží-li z jistiny. K tomu nepotřebuje svolení čekatelů nebo opatrovníků, nýbrž jen schválení řádného soudu.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»Určení třetiny, jež se má zadlužiti«


§ 636.

»Do této třetiny jest započítati všechna břemena, pod jakýmkoliv jménem váznoucí na svěřenském majetku tak, aby dvě třetiny zůstaly zcela bez závad.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


a ceny svěřenského majetku


§ 637.

»Cena svěřenského majetku se určí soudním odhadem, má-li býti vyměněn nebo zadlužen, veřejnou dražbou však, má-li býti zpeněžen.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


Způsob zaplacení (svěřenských dluhů)


§ 638.

»Splátky svěřenského dluhu buďte tak určeny, aby bylo ročně pět ze sta z dluhu splaceno. Jen ze závažných příčin jest povoliti prodloužení lhůty.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


§ 639.

»Chce-li držitel svěřenství ze splátek již vykonaných opět vybrati částku pro svou potřebu, musí k jejímu splacení ještě zvlášť splatiti ročně pět ze sta.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»Závazek nástupce za dluh«


§ 640.

»Nástupce ve svěřenství jest povinen zaplatiti jen dluhy svého předchůdce učiněné se soudním schválením. Za splátky k jejich zhlazení již splatné jest zavázán jen potud, pokud nemohou býti vykonány z předchůdcova volně zděděného jmění.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


§ 641.

»Učinil-li předchůdce k zachování nebo k důležitému zlepšení svěřenství značný náklad, k čemuž by byl býval oprávněn zadlužiti svěřenský majetek, musí býti náklad nahrazen. Pro to jsou však nástupci oprávněni, zatížiti třetinu svěřenského majetku. Splátky se konají způsobem předepsaným v § 638.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


§ 642.

»Svěřenský věřitel nemůže žádati zaplacení dluhu váznoucího na svěřenství, byť se soudním schválením, z kmenového majetku, nýbrž jen z jeho příjmů.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»Rozdělení plodů posledního roku«


§ 643.

»Plody posledního roku se rozdělí mezi předchůdcovy dědice a nástupce ve svěřenství právě tak, jako mezi poživatele a vlastníka (§ 519).«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»Zrušení svěřenství;«


§ 644.

»Svěřenství může býti zrušeno, dá-li se předpokládán, že není potomka povolaného ke svěřenství Ke zrušení svěřenského svazku se však vyžaduje kromě svolení užitkového vlastníka a všech čekatelů, kteří se obešlou vyhláškou, také výslech opatrovníka potomstva a soudní povolení.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


»nebo zánik svěřenství«


§ 645.

»Svěřenství zaniká, zničí-li se, nebo jestli všechny větve povolané v zakládací listině vymřely bez naděje na potomstvo. V tomto případě se spojí vrchní vlastnictví s užitkovým vlastnictvím a držitel může libovolně se svěřenstvím naložiti.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno zákonem č. 179/1924 Sb. o zrušení svěřenství.


Rozdíl mezi svěřenstvím a nadacemi


§ 646.

Od náhradnictví a svěřenství se rozeznávají nadace, jimiž se příjmy z jistin, pozemků nebo z práv určují na všechny budoucí časy obecně prospěšným ústavům, jako: pro duchovní obročí, školy, nemocnice anebo chudobince; nebo pro zaopatření určitých osob. Předpisy o nadacích jsou obsaženy v politických nařízeních.


HLAVA JEDENÁCTÁ
O odkazech


Kdo, jak a komu může odkázati;


§ 647.

K platnosti odkazu (§ 535) je nutno, aby byl platným posledním pořízením zůstaven způsobilým zůstavitelem osobě, která je způsobilá děditi.


§ 648.

Zůstavitel může také jednomu dědici nebo několika spoludědicům předem určití odkaz; vzhledem k tomuto odkazu budou posuzováni jen jako odkazovnici.


a koho lze obtížiti závazkem, aby odkaz zapravil


§ 649.

Odkazy připadají zpravidla k tíži všem dědicům podle poměru jejich dědického podílu, a to i tenkrát, byla-li odkázána věc náležející jednomu ze spoludědiců. Přes to záleží na zůstaviteli, chce-li zvláště přikázati odevzdání odkazu jednotlivému spoludědici nebo i odkazovníku.


§ 650.

Odkazovník se nemůže zbaviti povinnosti dokonale splniti další odkaz, jenž mu byl uložen, z toho důvodu, že přesahuje hodnotu odkazu, jenž mu byl zůstaven. Nepřijme-li však odkazu, je povinen ten, komu odkaz připadne, vzíti na se příkaz nebo přenechati odkaz, který mu připadl, odkazovníku, jenž je na tento odkaz poukázán.


§ 651.

Zůstavitel, který odkazem pamatoval na určitou skupinu osob, jako: na příbuzné, služebné nebo chudé, může ponechati dědici nebo někomu jinému, aby určil, která z těchto osob a jak má býti podělena. Neurčí-li o tom zůstavitel nic; má volbu dědic.


Náhradníci při odkazech


§ 652.

Zůstavitel může při odkaze naříditi náhradnictví obecné nebo svěřenecké; při tom se užije předpisů daných v hlavě předchozí.


Předměty odkazu


§ 653.

Odkázati lze vše, co je v obecném obchodě; věci, práva, práce a jiná konání, pokud mají nějakou hodnotu.


§ 654.

Odkáží-li se věci, které sice jsou v obecném obchodě, ale k jichž držbě je odkazovník osobně nezpůsobilý, nahradí se mu jejich cena řádná.


Obecné vykládací pravidlo při odkazech


§ 655.

Slova se chápou i při odkazech v svém obvyklém smyslu; ledaže by se dokázalo, že zůstavitel si navykl s určitými výrazy spojovati zvláštní, sobě vlastní smysl; anebo že by jinak odkaz byl neúčinný.


Zvláštní předpisy o odkazu:


a) věcí určitého druhu;


§ 656.

Odkázal-li zůstavitel jednu věc nebo několik věcí určitého druhu, ale bez bližšího ustanovení, a je-li více takových věcí v pozůstalosti; má volbu dědic. Musí však zvoliti takový kus, aby ho odkazovník mohl užíti. Ponechá-li se odkazovníku, aby si z několika věcí jednu vzal nebo zvolil; může zvoliti i věc nejlepší.


§ 657.

Odkázal-li zůstavitel jednu věc nebo několik věcí určitého druhu výslovně jen ze svého vlastnictví a nenajdou-li se vůbec takové věci v pozůstalosti; musí se odkazovník spokojiti těmi, které tu jsou.


§ 658.

Odkáže-li zůstavitel jednu věc nebo několik věcí určitého druhu, ale nikoli výslovně ze svého vlastnictví, a nenajdou-li se takové věci v pozůstalosti; je dědic povinen opatřiti je odkazovníku v jakosti, jaká je přiměřená jeho stavu a potřebám. Odkaz částky peněžité zavazuje dědice k jejímu zaplacení, ať hotové peníze v pozůstalosti jsou či nikoliv.


§ 659.

Zůstavitel může také třetí osobě ponechati, aby zvolila, kterou z několika věcí má dostati odkazovník. Odmítne-li tato osoba volbu nebo zemřela-li dřív, než volbu vykonala, určí odkaz soudní úřad, hledě k stavu a potřebě odkazovníkově. I tomuto soudnímu určení dojde také tehdy, když odkazovník zemřel dříve, než vykonal volbu, která mu byla ponechána.


b) odkaz věci určité;


§ 660.

Je-li odkaz určité věci v jednom nebo v různých ustanoveních opakován, nemůže odkazovník zároveň požadovati věc i její hodnotu. Jiné odkazy, byť i obsahovaly věc téhož druhu nebo touž částku, náležejí odkazovníku, kolikrátkoli byly opakovány.


§ 661.

Odkaz je neúčinný, jestliže odkázaný kus v době posledního pořízení byl již vlastnictvím odkazovníkovým. Nabyl-li ho později; zaplatí se mu řádná hodnota. Dostal-li jej však od samotného vlastníka, a to bezplatně, má se za to, že odkaz byl zrušen.


c) věci cizí;


§ 662.

Neúčinný je odkaz věci cizí, která nenáleží ani zůstaviteli, ani dědici nebo odkazovníku, který ji má poskytnouti třetí osobě. Mají-li uvedené osoby na věci podíl nebo nějaký nárok; rozumí se odkazu tak, že se týká jen tohoto nároku nebo podílu. Je-li odkázaná věc zastavena nebo zatížena; převezme příjemce také břemena, která na ní váznou. Nařídí-li však zůstavitel výslovně, že má býti určitá věc zakoupena a poskytnuta odkazníku, avšak její vlastník ji nechce prodati za cenu odhadní; zapraví se odkazníku tato hodnota.


d) pohledávky;


§ 663.

Odkaz pohledávky, kterou má zůstavitel za odkazovníkem, zavazuje dědice k tomu, aby vrátil dlužní úpis; nebo aby odkazovníku vyhotovil stvrzenku, zprošťující jej dluhu a zadržených úroků.


§ 664.

Odkáže-li zůstavitel někomu pohledávku, kterou má za osobou třetí; je dědic povinen přenechati odkazovníku pohledávku i s úroky zadrženými a dále plynoucími.


§ 665.

Odkaz dluhu, který má zůstavitel zaplatiti odkazovníku, má ten účinek, že dědic je povinen dluh zůstavitelem určitě vyjádřený nebo odkazovníkem prokázaný uznati a zaplatiti nejpozději ve lhůtě určené pro odevzdání ostatních odkazů, nehledíc k výminkám nebo lhůtám obsaženým v dlužním úpisu. Ohroženým věřitelům zůstavitelovým nemůže však toto uznání dluhu býti ke škodě.


§ 666.

Prominutí dluhu se rozumí tak, že se vztahuje jen na dluhy přítomné, nikoli však také na ty, které vzniknou teprve po zřízení odkazu. Promine-li se odkazem právo zástavní nebo rukojemství; neplyne z toho ještě, že byl prominut také dluh. Prodlouží-li se lhůty platební; je přes to úroky platiti dále.


§ 667.

Odkáže-li zůstavitel někomu stejnou částku, jakou mu je sám dlužen; nemá se za to, že odkazem chtěl shladiti dluh. V tomto případě zaplatí dědic částku dvakráte; jednou jako dluh a po druhé jako odkaz.


§ 668.

Odkaz všech pohledávek nezahrnuje přece ani pohledávky z veřejných papírů úvěrových, ani jistiny váznoucí na nemovitém statku nebo pohledávky vznikající z práva věcného.


e) věna;


§ 669.

Věno lze odkázati buď tak, aby manžel byl osvobozen od jeho vrácení; nebo aby dědic byl zavázán vrátiti manželce částku nebo věc přinesenou jako věno bez důkazu a beze srážky nákladů, které na ni byly vynaloženy. Platí tu předpisy dané pro jiné odkázané pohledávky.


§ 670.

Odkáže-li zůstavitel třetí osobě věno, jehož neurčil; rozumí se tím bez zření k jejímu vlastnímu majetku takové věno, jaké by jí byl povinen zříditi otec podle svého stavu za prostředních poměrů majetkových.


§ 671.

Odkáže-li věno rodiče dcerám; započte se toto věno na zákonný nebo poslední vůli ustanovený podíl dědický, pokud nebylo výslovně prohlášeno za odkaz přednostní.


f) zaopatření, vychování nebo stravy;


§ 672.

Odkaz zaopatření zahrnuje výživu, ošacení, byt a ostatní potřeby, a to doživotně, jakož i potřebné vyučování. To vše se rozumí také vychováním. Vychování končí zletilostí. Stravou se rozumějí pokrmy a nápoje na dobu života.


§ 673.

Není-li míra odkazů uvedených v předešlém paragrafu patrná z vůle zůstavitelovy, projevené výslovně nebo mlčky dosavadní podporou, jest ji určití podle stavu, k němuž odkazovník přísluší nebo k němuž byl připravován zaopatřením, jehož se mu dostávalo.


g) svršků, domácího nářadí;


§ 674.

Svršky (nábytkem) se rozumějí jen ty věci, kterých je třeba k slušnému užívání bytu; domácím nářadím nebo zařízením se rozumí zároveň i náčiní, jehož je třeba k vedení domácnosti. Nástroje k provozování živnosti se tím nerozumějí, není-li to vyjádřeno jasněji.


h) schránky;


§ 675.

Byla-li někomu odkázána schránka, která není věcí samostatnou, nýbrž jen částí celku; má se zpravidla za to, že byly odkázány jen kusy, které v ní jsou v době smrti zůstavitele a k jichž uložení schránka podle své povahy byla určena anebo zůstavitelem obvykle byla užívána.


§ 676.

Je-li však schránka přenosná anebo je-li aspoň věcí samostatnou; má odkazovník nárok jen na schránku, nikoli i na věci, které v ní jsou.


§ 677.

Odkáže-li se skříň, bedna nebo truhla se vším, co je v ní; počítá se k tomu i zlato a stříbro, šperky a hotové peníze, ano i dlužní úpisy, které odkazovník vydal zůstaviteli. Jiné dlužní úpisy nebo listiny, které jsou základem zůstavitelových pohledávek a práv, se k tomu počítají jenom tehdy, když mimo ně není ve schránce nic jiného. K odkázaným tekutinám náležejí i nádoby určené k jich dopravě.


i) klenotů, skvostů a ozdoby;


§ 678.

Klenoty se zpravidla rozumějí jen drahokamy a pravé perly; skvosty také nepravé kameny a šperky ze zlata nebo ze stříbra anebo pozlacené nebo postříbřené, sloužící k okrase osoby; a ozdobou se rozumí to, čeho se k okrášlení osoby užívá mimo skvosty, šperky a šatstvo.


k) zlata nebo stříbra, prádla, ekvipáže;


§ 679.

Odkaz zlata nebo stříbra zahrnuje zlato nebo stříbro zpracované i nezpracované, ale nikoli mince, ani to, co je pouhou částí nebo ozdobou jiného předmětu pozůstalostního, např. hodin nebo schránky. Prádlo se nepočítá k šatstvu a krajky se nepočítají k prádlu, nýbrž k ozdobě. Ekvipáží se rozumějí pro zůstavitelovo pohodlí určení tažní koně a povoz i s příslušným postrojem; nikoli však koně jezdečtí a jejich postroj.


l) hotovosti;


§ 680.

K hotovosti náležejí i veřejné papíry úvěrní, které v řádném oběhu zastupují hotové peníze.


m) o pojmenování dětí;


§ 681.

Slovem: děti se rozumějí jen synové a dcery, jestliže zůstavitel něčím pamatuje na děti někoho jiného; pamatuje-li však na své děti vlastní, zahrnují se slovem tím i potomci vstupující na jejich místo, pokud v době smrti zůstavitele byli již zplozeni.


n) příbuzní;


§ 682.

Odkaz zanechaný příbuzným blíže neurčeným poskytne se těm z nich, kdož podle zákonné posloupnosti dědické jsou nejbližší, a pravidla daného shora v § 559 o tom, jak se rozdělí dědictví mezi osoby, které se pokládají za jednu osobu, se užije i při odkazech.


o) osoby služebné


§ 683.

Zanechal-li zůstavitel odkaz svým osobám služebným a označil-li je pouze poměrem služebním; má se za to, že se má odkazu dostati těm, kdož jsou v služebním poměru v době jeho smrti. Přesto může v tomto případě, jakož i v případech ostatních, tato domněnka býti vyvrácena silnějšími důvody pro domněnku opačnou.


Den nápadu při odkazech


§ 684.

Odkazovník nabývá zpravidla (§ 699) hned po smrti zůstavitele práva na odkaz pro sebe a pro své nástupce. Vlastnického práva k odkázané věci lze však nabýti jen podle předpisů daných v páté hlavě o nabývání vlastnictví.


Den splatnosti


§ 685.

Odkaz jednotlivých věcí pozůstalostních a práv na ně se vztahujících, menší odměny pro osoby služebné a odkazy zbožné mohou býti požadovány ihned; jiné odkazy však teprve za rok od smrti zůstavitele.


§ 686.

Je-li odkázána jednotlivá věc pozůstalostní, náležející odkazovníku také ode dne smrti zůstavitele plynoucí úroky, vzešlé užitky a každý jinaký přírůstek. Naproti tomu jej postihují také všechna břemena váznoucí na odkaze, ano i ztráta, jestliže se odkaz bez viny jiné osoby ztenčí nebo úplně zmaří.


§ 687.

Je-li někomu odkázána částka splatná v opakujících se lhůtách, jako: každoročně, měsíčně a podobně; nabude odkazovník práva k celé částce, která připadá na tuto lhůtu, když se dožil i jen počátku lhůty. Přesto může částka býti požadována, teprve až lhůta projde. První lhůta běží ode dne smrti zůstavitele. ‚.


Právo odkazovníka na zajištění


§ 688.

Ve všech případech, kdy věřitel má právo požadovati na dlužníku zajištění; může i odkazovník žádati zajištění svého odkazu. Jak se má stati vklad odkazu, aby vzniklo věcné právo, bylo ustanoveno výše v § 437.


Komu připadne uvolněný odkaz?


§ 689.

Odkaz, který odkazovník přijmouti nemůže nebo nechce, napadne náhradníku (§ 652). Není-li náhradníka a je-li celým odkazem pamatováno na několik osob buď bez určení podílu nebo výslovně rovným dílem; přibude podíl, kterého jedna z nich nenabude, ostatním právě tak, jako dědictví spoludědicům. Mimo zmíněné dva případy zůstane uvolněný odkaz v pozůstalostní podstatě.


Právo dědicovo, jestliže břemena podstatu vyčerpávají;


§ 690.

Je-li celé dědictví odkazy vyčerpáno; nemá dědic nároku na nic víc, než na náhradu nákladů, které učinil ve prospěch podstaty, a na odměnu přiměřenou své námaze. Nechce-li pozůstalost sám spravovati; je povinen zažádati za zřízení opatrovníka.


§ 691.

Nelze-li z pozůstalostní podstaty uspokojiti všechny odkazovníky; zapraví se přede všemi ostatními odkaz zaopatření a odkazovníku náleží zaopatření ode dne, kdy dědictví napadlo.


nebo ji dokonce přesahují


§ 692.

Nestačí-li pozůstalost k zaplacení dluhů, jiných povinných nákladů a k zapravení všech odkazů; sníží se odkazy poměrně. Proto dědic, dokud je takové nebezpečí, není povinen zapravovati odkazy bez zajištění.


§ 693.

Jestliže však odkazovníci odkazy již obdrželi, určí se srážka podle hodnoty, jakou měl odkaz v době přijetí, a podle užitků, které již byly z něho získány. Odkazovníku je však ještě i po přijetí odkazu vždy volno vyhnouti se přispění tím, že odkaz nebo výše uvedenou hodnotu a získané užitky vrátí do podstaty; co do oprav a zhoršení se na něho hledí jako na poctivého držitele.


O zákonných příspěvcích na veřejné ústavy


§ 694.

Příspěvky, které zůstavitel v závěti určil podle předpisů politických k podpoře chudobinců, invalidoven a nemocnic a veřejného vyučování, se nepokládají za odkazy; jsou státními platy, musí býti zapravovány i dědici zákonnými a nelze je posuzovati podle zásad práva soukromého, nýbrž jedině podle nařízení politických.


HLAVA DVANÁCTÁ
O obmezení a zrušení poslední vůle


Zůstavitelovo právo obmeziti nebo změniti svou poslední vůli


§ 695.

Zůstavitel může svoje ustanovení obmeziti výminkou; doložením času; příkazem nebo projeveným úmyslem. Může také svoji závěť nebo svůj dovětek změniti nebo zcela zrušiti.


Způsoby obmezení poslední vůle:


1. Výminka


§ 696.

Výminkou se nazývá událost, na níž se právo učiní nezávislým. Výminka je kladná nebo záporná podle toho, vztahuje-li se na případ, že událost nastane, nebo na případ, že nenastane. Je odkládací, jestliže zůstavené právo nabude účinnosti až po jejím splnění; je rozvazovací, jestliže se zůstaveného práva při jejím splnění pozbude.


Ustanovení:


a) o výminkách nesrozumitelných;


§ 697.

Na zcela nesrozumitelné výminky se hledí tak, jako kdyby nebyly připojeny.


b) nemožných nebo nedovolených;


§ 698.

Ustanovení, kterým se někomu uděluje právo s nemožnou výminkou odkládací, je neplatné, byť i splnění výminky se stalo nemožným teprve později a zůstavitel o nemožnosti zvěděl. Na nemožnou výminku rozvazovací se hledí tak, jako kdyby nebyla připojena. To vše platí také o výminkách nedovolených.


c) možných a dovolených;


§ 699.

Jsou-li výminky možné a dovolené; lze práva na nich závislého nabýti jen přesným jejich splněním; ať již závisí na náhodě, na vůli obdařeného dědice, odkazovníka anebo osoby třetí.


d) výminka, že nedojde k sňatku;


§ 700.

Na výminku, že dědic nebo odkazovník nemá uzavříti manželství, ani když dosáhne zletilosti, se hledí tak, jako kdyby nebyla připojena. Toliko osoba ovdovělá, má-li jedno nebo několik dětí, musí výminku splnit. Výminka, že dědic nebo odkazovník neuzavře manželství s určitou osobou, může býti platně uložena.


e) splnila-li se výminka za života zůstavitele


§ 701.

Splnila-li se výminka předepsaná v poslední vůli, již za života zůstavitele; musí se její splnění po smrti zůstavitele opakovati jen tehdy, když výminka záleží v jednání dědice nebo odkazovníka, které jím může býti opakováno.


Zda je výminku vztahovati i na náhradníky


§ 702.

Výminka uložená dědici nebo odkazovníku nevztahuje se na náhradního dědice nebo odkazovníka, zůstavitelem povolaného, jestliže to zůstavitel výslovně nevyjádřil.


Účinek možné výminky odkládací


§ 703.

K nabytí toho, co bylo zůstaveno s výminkou odkládací, je třeba, aby obdařená osoba splnění výminky přežila a byla při jejím uskutečnění způsobilá děditi.


2. Doložení času


§ 704.

Je-li nejisto, zda nastane nebo zda nenastane doba, na níž zůstavitel obmezil zůstavené právo; hledí se na toto obmezení jako na výminku.


§ 705.

Je-li čas takového druhu, že nastati musí; přechází zůstavené právo jako jiná nepodmíněná práva i na dědice osoby obdařené a jen odevzdání se odloží až na určenou lhůtu.


§ 706.

Bylo-li by zřejmé, že doba vyměřená v posledním pořízení nikdy nastati nemůže; bude toto doložení času posuzováno jako připojení výminky nemožné. Jen když se zůstavitel bezpochyby toliko zmýlil ve výpočtu času, určí se čas podle jeho pravděpodobné vůle.


Právní poměr při výmince nebo při doložení času mezi osobou obdařenou a jejím nástupcem


§ 707.

Dokud právo dědice nebo odkazovníka zůstává odsunuto, protože se výminka ještě nesplnila nebo že určený čas ještě nepřišel; dotud panují v prvním případě mezi dědici podle zákona a dědici podle závěti; a v druhém případě mezi dědicem a odkazovníkem co do zatímního držení a užívání dědictví nebo odkazu tatáž práva a tytéž závazky jako při náhradnictví svěřenském.


§ 708.

Komu se dostalo dědictví nebo odkazu s výminkou zápornou nebo rozvazovací; anebo jen na určitý čas, tomu náležejí proti sobě, které dědictví nebo odkaz připadne, uskuteční-li se výminka nebo až přijde určený čas, tatáž práva a tytéž závazky, které má dědic nebo odkazovník vůči svěřeneckému náhradníku (§ 613).


3. Příkaz


§ 709.

Jestliže zůstavitel někomu zůstavil pozůstalost s příkazem; posuzuje se tento příkaz jako rozvazovací výminka, že se má právo na pozůstalost zmařit, nebude-li příkaz splněn (§ 696).


§ 710.

Nelze-li příkaz splniti přesně, je povinnost snažiti se, aby alespoň přibližně mu bylo co možná vyhověno. Není-li ani to možno, podrží přece osoba obtížená to, co jí bylo zůstaveno, pokud z vůle zůstavitelovy neplyne opak. Ido se sám učinil neschopným splniti příkaz, pozbude toho, co mu bylo zůstaveno.


§ 711.

Jestliže zůstavitel sice vyjádřil úmysl, k čemu pozůstalost určuje, ale neuložil to za povinnost, nelze obdařenou osobu přidržeti, aby pozůstalosti použila podle tohoto úmyslu.


§ 712.

Neplatné je ustanovení, kterým zůstavitel ukládá svému dědici jednání nemožné nebo nedovolené s dodatkem, že má zapraviti třetí osobě odkaz, jestliže příkazu neuposlechne.


O zrušení pořízení, a to:


1. zřízením nového pořízení: závěti;


§ 713.

Dřívější závěť se zrušuje platnou závětí pozdější nejen co do ustanovení dědice, nýbrž i co do ostatních ustanovení; pokud zůstavitel v pozdější závěti zřetelně nevyjádří, že dřívější má býti zachována i tehdy když se v pozdější závěti dědic povolává jen k části dědictví. Zbývající část nepřipadne dědicům ustanoveným v dřívější závěti, nýbrž dědicům zákonným.


nebo dovětku;


§ 714.

Pozdějším dovětkem, jichž několik vedle sebe může obstáti, ruší se dřívější odkazy nebo dovětky jen potud, pokud s tímto dovětkem jsou v odporu.


§ 715.

Nelze-li rozhodnouti, která závěť nebo který dovětek jest pozdější, platí oba, pokud mohou vedle sebe obstáti, a užije se předpisů daných v hlavě o spoluvlastnictví.


bez zřetele i dříve projevené nezměnitelnosti


§ 716.

Na doložku připojenou k závěti nebo k dovětku; která prohlašuje za neplatná každé pozdější pořízení vůbec, nebo takové, jež nebude opatřeno určitou značkou, se hledí tak, jako kdyby nebyla připojena.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 61 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Dodatek připojený v závěti nebo dovětku: že má býti neplatným každé pořízení vůbec nebo, není-li označeno určitou značkou, nevadí sice zůstaviteli, změniti svou poslední vůli, nezruší-li však v pozdějším pořízení výslovně právě uvedený všeobecný nebo zvláštní dodatek, nepokládá se jeho pozdější, nýbrž jeho dřívější vůle za platnou."«


2. odvoláním;


§ 717.

Chce-li zůstavitel své pořízení zrušiti a nového neučiniti; musí je výslovně odvolati buď ústně nebo písemně, aneb zničiti listinu.


§ 718.

Odvolání lze platně učiniti jen v takovém stavu, v jakém je člověk způsobilý projeviti poslední vůli. Soudně prohlášený marnotratník může platně odvolati svoji polední vůli.


a) výslovným;


§ 719.

Ústní odvolání soudního nebo mimosoudního posledního pořízení vyžaduje tolik a takových svědků, jako je zapotřebí k platnosti ústní závěti; k písemnému odvolání se však vyžaduje, aby prohlášení bylo zůstavitelem vlastní rukou napsáno a podepsáno anebo alespoň podepsáno jím a dvěma svědky, jakých je potřebí k písemné závěti.


§ 720.

Ustanovení, kterým zůstavitel dědici nebo odkazovníku zakazuje s pohrůžkou ztráty nějaké výhody, aby neodporoval poslední vůli, nemá míti nižádného účinku v případě, že bude odporováno toliko pravosti nebo smyslu projevu.


b) mlčky učiněným;


§ 721.

Kdo v své závěti nebo v svém dovětku podpis prořízne; jej přetrhne; nebo celý obsah vymaže, zničí pořízem'. Byla-li zničena jen jedna z několika stejně znějících listin; nelze z toho usuzovati na odvolání.


§ 722.

Stala-li se zmíněná porušení listiny jen náhodou; nebo ztratila-li se listina; nepozbude poslední vůle své účinnosti; prokáže-li se náhoda a obsah listiny jinak.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 57 III dílčí novely.

»Původní text zněl: "Stala-li se uvedená poškození listiny jen náhodou nebo ztratila-li se listina, nepozbývá poslední vůle své platnosti, prokáže-li se jinak náhoda průvodními způsoby určenými v soudním řádě a obsah listiny způsobem, jak musí býti prokázáno ústní poslední pořízení"«


§ 723.

Zničil-li zůstavitel pozdější pořízení, dřívějšího písemného pořízení nezničiv; nabude dřívější písemné pořízení zase moci. Dřívější pořízení ústní tím znovu neoživne.


nebo c) odvoláním předpokládaným


§ 724.

Jestliže zůstavitel odkázanou pohledávku vymohl a vybral; jestliže věc někomu odkázanou zcizil a znovu jí nenabyl; nebo změnil-li ji takovým způsobem v jinou, že věc pozbyla své dřívější podoby a svého dřívějšího názvu, má se za to, že odkaz byl odvolán.

§ 725. Zapravil-li však dlužník pohledávku z vlastního podnětu; stalo-li se zcizení odkazu na příkaz soudní; byla-li věc změněna bez svolení zůstavitelova; trvá odkaz.


3. odmítnutím se strany dědiců


§ 726.

Nechce-li nebo nemůže-li pozůstalost přijmouti ani dědic ani náhradník; napadne právo dědické zákonným dědicům. Tito jsou však povinni uposlechnouti ostatních opatření zůstavitelových. Odmítnou-li i oni dědictví pokládají se odkazovnici poměrně za dědice.


HLAVA TŘINÁCTÁ
O zákonné posloupnosti dědické


Případy zákonné posloupnosti dědické


§ 727.

Zákonná posloupnost nastane zúplna nebo zčásti, jestliže zemřelý nezanechal platného posledního pořízení; jestliže v něm nepořídil o celém svém jmění; jestliže náležitě nepamatoval na osoby, kterým podle zákona byl povinen zůstaviti část dědictví; nebo jestliže ustanovení dědicové nemohou nebo nechtějí dědictví přijmouti.


§ 728.

Není-li platného posledního pořízení, napadne celá pozůstalost zemřelého dědicům zákonným. Je-li však platné poslední pořízení; připadne jim ta část dědictví, která pořízením nikomu nebyla zůstavena.


Předpis pro případ zkrácení povinného dílu


§ 729.

Byl-li posledním pořízením zkrácen ten, komu byl zůstavitel podle zákona povinen zůstaviti dědický podíl; může se dovolati zákonného předpisu a soudně se domáhati dědického podílu, který mu náleží podle ustanovení příští hlavy.


Dědicové zákonní:


I. Příbuzní původu manželského


§ 730.

Zákonnými dědici jsou především ti, kdož jsou se zůstavitelem příbuzní nejbližší třídou příbuzenství původu manželského. Třídy příbuzenství se určují tímto způsobem


Třídy příbuzných způsobilé děditi


§ 731.

Do první třídy náležejí ti, kdož se pojí v kmen zůstavitelův, totiž: jeho děti a potomci jejich.

Do druhé třídy náleží zůstavitelův otec a zůstavitelova matka i s těmi, kdož se s ním pojí v kmeny otcův a matčin, totiž: jeho sourozenci a jejich potomci.

Do třetí třídy náležejí staří rodiče spolu se sourozenci rodičů a jejich potomky.

Ze čtvrté třídy se k dědické posloupnosti povolávají jen staří rodiče rodičů zůstavitelových.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 60 I. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Do první třídy náležejí ti, kdož jsou spojeni se zůstavitelem jako svým kmenem, totiž: jeho děti a jejich potomci.

Do druhé třídy náležejí zůstavitelovi otec a matka i s těmi, kdo jsou s ním spojeni skrze otce a matku, totiž: jeho sourozenci a jejich potomci.

Do třetí třídy náležejí dědové a báby se sourozenci rodičů a jejich potomky.

Do čtvrté třídy náležejí zůstavitelovi první pradědové a prabáby s těmi, kdo od nich pocházejí.

Do páté třídy náležejí zůstavitelovi druzí pradědové a prabáby s těmi, kdo od nich pocházejí.

Do šesté třídy náležejí zůstavitelovi třetí pradědové a prabáby s těmi, kdo od nich pošli."«


1. třída: Děti;


§ 732.

Má-li zůstavitel manželské děti prvního stupně, připadne jim celé dědictví; ať jsou pohlaví mužského nebo ženského; ať se narodily za života zůstavitele nebo po jeho smrti. Mezí několik dětí se rozdělí dědictví podle jejich počtu rovným dílem. Vnuci z dětí dosud žijících a pravnuci z dosud žijících vnuků nemají práva na posloupnost dědickou.


§ 733.

Zemřelo-li dítě zůstavitelovo před zůstavitelem a je-li po něm vnuk nebo několik vnuků; připadne podíl, který by byl náležel zemřelému dítěti, tomuto pozůstalému vnuku celý nebo těmto několika vnukům rovným dílem. Zemře-li také některý z těchto vnuků a zanechal-li pravnuky; rozdělí se právě tak podíl zemřelého vnuka mezi pravnuky rovným dílem. Jsou-li po některém zůstaviteli potomci ještě vzdálenější; provede se dělení poměrně podle právě daného předpisu.


§ 734.

Takto se dělí dědictví jen tehdy, když se vyskytnou vnuci po zemřelých dětech vedle dětí ještě žijících, anebo vzdálenější potomci vedle bližších potomků zůstavitelových; nýbrž i tehdy, když se má dědictví rozděliti jen mezi vnuky po zemřelých dětech; nebo mezi pravnuky po zemřelých vnucích. Nemůže se tedy vnukům zanechaným kterýmkoliv dítětem a pravnukům zanechaným kterýmkoli vnukem, ať jich je mnoho nebo málo, nikdy dostati ani více ani méně, než by se dostalo zemřelému dítěti nebo zemřelému vnuku, kdyby byli zůstali na živu.


2. třída: Rodiče a jejich potomci;


§ 735.

Není-li nikoho, kdo by pocházel od zůstavitele sama; napadne dědictví těm, kdož jsou se zůstavitelem příbuzní ve třídě druhé, totiž: jeho rodičům a jejich potomkům. Žijí-li dosud oba rodiče; náleží jim celé dědictví rovným dílem. Je-li některý z těchto rodičů mrtev; nastoupí v jeho právo jeho děti nebo potomci, které zanechal, a polovina, která by byla náležela zemřelému, se mezi ně rozdělí podle zásad, které byly dány v §§ 732-734 o dělení dědictví mezi děti a vzdálenější potomky zůstavitelovy.


§ 736.

Jsou-li oba rodiče zůstavitelovi mrtvi, dělí se podle §§ 732-734 polovina dědictví, která by byla připadla otci, mezi jeho pozůstalé děti a jejich potomky; druhá polovina však, která by byla náležela matce, mezi její děti a jejich potomky. Není-li po těchto rodičích jiných dětí mimo děti jimi společně zplozené a jejich potomky; rozdělí se stejně o poloviny obě. Jsou-li však mimo ně také děti, které otcem nebo matkou anebo každým z nich byly zplozeny v jiném manželství; dostane se dětem otcem i matkou společně zplozeným nebo jejich potomkům podílů jim náležejících jak z poloviny otcovy, tak z poloviny matčiny a rovných podílům sourozenců polorodých.


§ 737.

Nezanechal-li některý ze zemřelých rodičů zůstavitelových ani dětí ani potomků; připadne celé dědictví druhému dosud žijícímu rodiči. Není-li ani druhý na živu; rozdělí se celé dědictví mezi jeho děti a potomky podle zásad dosud uvedených.


3. třída: Staří rodiče a jejich potomstvo


§ 738.

Jestliže rodiče zůstavitelovi zemřeli a nezanechali potomků; napadne dědictví třídě třetí, totiž: starým rodičům zůstavitelovým a jejich potomstvu. Dědictví se pak dělí ve dva stejné díly. Polovina náleží rodičům otcovým a jejich potomkům; druhá rodičům matčiným a jejich potomkům.


§ 739.

Každá z těchto polovin se dělí rovným dílem mezi staří rodiče jedné a druhé strany, jsou-li obojí dosud na živu. Je-li některý ze starých rodičů mrtev; nebo jsou-li na té neb oné straně mrtvi staří rodiče oba; rozdělí se polovina této straně připadající mezi děti a potomky těchto starých rodičů podle týchž zásad, podle nichž jest děliti ve druhé třídě celé dědictví mezi děti a potomky rodičů zůstavitelových (§§ 735-737).


§ 740.

Jsou-li na straně otcově nebo na straně matčině oba staří rodiče mrtvi a nezůstal-li ani po dědovi ani po bábě této strany potomci; připadne celé dědictví starým rodičům druhé strany, jsou-li dosud na živu; aneb, jsou-li již mrtvi, jejich pozůstalým dětem a potomkům.


4. třída: Staří rodiče rodičů zůstavitelových


§ 741.

Jestliže úplně vymřela třída třetí, jsou k zákonné posloupnosti dědické povoláni staří rodiče rodičů zůstavitelových. Starým rodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, starým rodičům matčiným druhá. O každou polovinu dědictví se dělí obě dvojice starých rodičů rovným dílem. Není-li některého jednotlivého člena dvojice starých rodičů, připadne osmina dědictví na něho vypadající druhému dosud žijícímu členu dvojice starých rodičů. Není-li dvojice starých rodičů, je k její čtvrtině povolána druhá dvojice starých rodičů téže strany rodičů zůstavitelových.

Chybějí-li dvojice starých rodičů jedné strany rodičů zůstavitelových, jsou k polovině dědictví na ně vypadající povolány dvojice starých rodičů druhé strany rodičů zůstavitelových v témž poměru jako k polovině dědictví, která jim napadá přímo.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 61 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Vymřela-li úplně třetí třída, přechází zákonná dědická posloupnost na čtvrtou. Do této třídy náležejí rodiče otcova děda a jejich potomci, rodiče' otcovy báby s jejich potomky, rodiče matčina děda s jejich potomky a rodiče matčiny báby s jejich potomky."


§ 742.

»Jsou-li tu příbuzní ze všech těchto čtyř kmenů, rozdělí se dědictví mezi ně čtyřmi stejnými díly a každý díl se rozdělí opět dále mezi osoby náležející ke každému kmenu podle týchž zásad, podle nichž se rozdělí podle zákona celé dědictví mezi zůstavitelovy rodiče a jejich potomky.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 62 I. dílčí novely.


§ 743.

»Zanikne-li již některý ze čtyř kmenů náležejících k tomuto pokolení, nepřipadne jeho podíl všem ostatním třem kmenům, nýbrž, je-li zaniklý kmen z otcovy strany, připadne druhému kmenu s otcovy strany polovice dědictví, a je-li zaniklý kmen s matčiny strany, připadne druhému kmenu s matčiny strany rovněž polovice dědictví. Jestliže však zanikly oba kmeny s otcovy a (nebo) matčiny strany připadne dvěma kmenům s druhé strany, a, zanikl-li i z těchto již některý, jedinému s této strany ještě zbývajícímu kmenu celé dědictví.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 62 I. dílčí novely.


»5. pokolení: mezi prarodiči a jejich potomky«


§ 744.

»Není-li ze čtvrtého pokolení již žádný příbuzný na živu, připadá dědictví pátému, totiž: zůstavitelovým druhým pradědům a prabábám a jejich potomkům. K tomuto pokolení náleží kmen otcových dědů a báb otcova děda, kmen matčiných dědů a báb otcova děda, kmen otcových dědů a báb matčina děda, kmen matčiných dědů a báb otcovy báby, kmen otcových dědů a báb matčina děda, kmen matčiných dědů a báb matčina děda, kmen otcových dědů a báb matčiny báby a kmen matčiných dědů a báb matčiny báby.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 62 I. dílčí novely.


§ 745.

»Každý z těchto osmi kmenů má s ostatními stejné dědické právo a jsou-li tu z každého kmene příbuzní, rozdělí se dědictví mezi ně stejnými díly a každý díl se opět dále rozdělí mezi osoby k tomuto kmenu náležející podle řádu u předešlých osmi pokolení předepsaného.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 62 I dílčí novely.


§ 746.

»Zanikl-li některý z těchto osmi kmenů, připadne to co, by bylo náleželo otcovským dědům a bábám děda nebo báby, kmenu matčiných dědů a báb téhož děda nebo téže báby, a co by bylo náleželo matčiným dědům a bábám děda nebo báby připadne kmenu otcových dědů a báb téhož děda nebo téže báby.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 62 I. dílčí novely.


§ 747.

»Jestliže oba kmeny děda nebo báby zanikly, zůstanou podíly, které náležejí zůstavitelově otcovské straně, ještě zbývajícím kmenům otcovské strany a podíly, které zůstavitelově mateřské straně, zůstanou ještě zbývajícím kmenům mateřské strany. Není-li tu však již ze všech čtyř kmenů otcovské strany nebo ze všech čtyř kmenů mateřské strany příbuzného, obdrží kmeny, které tu jsou z druhé strany, celé dědictví.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 62 I. dílčí novely.


»6. pokolení: třetí prarodiče a jejich potomci«


§ 748.

»Jestliže konečně i páté pokolení zcela vymřelo, připadá zákonná dědická posloupnost šesté, totiž: zůstavitelovým třetím prarodičům a jejich potomkům. K tomuto pokolení náleží šestnáct kmenů, totiž kmeny rodičů, z nichž pošli kmenoví rodiče pátého pokolení. Jsou-li z každého těchto kmenů příbuzní na živu, rozdělí se dědictví na šestnáct stejných kmenových dílů a každý kmenový díl se opět dále rozdělí mezi příbuzné náležející k tomuto kmenu podle zásad již uvedených.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 62 I. dílčí novely.


§ 749.

»Nejsou-li z některých těchto kmenů příbuzní již na živu, připadnou jejich podíly kmenům, které jsou podle předpisu §§ 743 a 746 v nejbližším svazku s vymřelými kmeny. Zbývají-li toliko z jediného kmene příbuzní, náleží jim celé dědictví.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 62 I. dílčí novely.


§ 750.

Je-li kdo se zůstavitelem příbuzný s více než s jedné strany; má s každé strany dědické právo, které mu náleží jako příbuznému s té které strany o sobě (§ 736).


Vyloučení vzdálenějších příbuzných


§ 751.

Na tyto čtyři třídy manželského příbuzenství se obmezuje právo dědické posloupnosti, co do volně zděditelného mění.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 63 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Na těchto šest tříd manželského příbuzenstva se omezuje právo dědické posloupnosti ke jmění volně zděditelnému. Vzdálenější zůstavitelovi příbuzní jsou vyloučeni ze zákonné dědické posloupnosti."«


II. Zákonné právo dědické děti legitimovaných


§ 752.

Děti narozené mimo manželství a legitimované potomním sňatkem svých rodičů; jakož i ony děti, kterým přísluší mimořádná výhoda § 160 přes to, že při sňatku jejich rodičů byla některá překážka, mají s obmezeními obsaženými právě v témž § 160 a v § 161 co do zákonné posloupnosti dědické práva dětí manželských.


§ 753.

Dítě nemanželské, legitimované dobrodiním zákonodárcovým má zákonné právo dědické k pozůstalosti otcově jenom tehdy, bylo-li legitimováno na žádost otcovu za tím účelem, aby k volně zděditelnému jmění požívalo stejných práv s dětmi manželskými.


III. Dětí nemanželských


§ 754.

Po matce a po příbuzných matčiných mají děti nemanželské při zákonné posloupnosti dědické do volně zděditelného jmění stejná práva s dětmi manželskými. K dědictví po otci a po příbuzných otcových nemají děti nemanželské práva na zákonnou posloupnost dědickou.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 65 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Vzhledem k matce mají nemanželské děti při zákonné dědické posloupnosti ke jmění volně zděditelnému stejná práva s manželskými. K pozůstalosti otcově a otcových příbuzných, pak matčiných rodičů, děda a báby a ostatních příbuzných nepřísluší nemanželským dětem zákonná dědická posloupnost."«


IV. Osvojenců


§ 755.

»Osvojena mají při zákonné dědické posloupnosti ke jmění volně zděditelnému toho, kdo je osvojil, stejné právo, jako manželské děti. Vůči jeho příbuzným nebo manželu, bez jehož svolení se osvojení stalo, nepřísluší jim dědické právo. Ale podržují zákonné dědické právo ke jmění svých příbuzných rodičů a příbuzných (§ 183).«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 13 zákona č. 56/1928 Sb.

V. Dědická právo rodičů po dětech uvedených v §§ 752-754


§ 756.

Rodičům náleží k dědictví po jejich dětech legitimovaných nebo nemanželských, kterým podle zákona přísluší mimořádná výhoda, totéž vzájemné právo, jaké těmto dětem bylo určeno k dědictví po jejich rodičích (§§ 752 až 754). Jmění dítěte, jež zůstalo nemanželským, náleží posloupnost dědická jediné matce a jejím příbuzným; otec a jeho příbuzní jsou z ní vyloučeni. »Také osvojitelé nemají zákonného práva dědického k pozůstalosti osvojencově, pozůstalost připadne podle zákonné posloupnosti dědické jeho příbuzným.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 66 I. dílčí novely.
Poslední věta zrušena § 13 zákona č. 56/1928 Sb. o osvojení a nahrazena § 6 citovaného zákona.


VI. Zákonné dědické právo manželovo


§ 757.

Manžel, jenž zůstavitele přečká, je zákonným dědicem čtvrtiny dědictví vedle zůstavitelových dětí a jejich potomků, poloviny dědictví vedle zůstavitelových rodičů a jejich potomků nebo vedle jeho starých rodičů. Jsou-li vedle starých rodičů potomci zemřelých starých rodičů, dostane se kromě toho manželu z druhé poloviny dědictví dílu, který by podle §§ 739 a 740 připadl potomkům zemřelých starých rodičů. Ve všech případech se započte na manželův dědický podíl, co mu připadne ze jmění zůstavitelova na základě smluv svatebních nebo podle smlouvy dědické.

Není-li ani zákonných dědiců první a druhé třídy, ani starých rodičů, dostane se pozůstalému manželu celého dědictví.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 68 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zůstavitelovu manželu, který ho přečkal, přísluší, ať má vlastní jmění čilí nic, jsou-li tu tři nebo více dětí, s každým dítětem stejný dědický podíl, je-li tu však méně než tři děti, čtvrtý díl pozůstalosti k doživotnímu užívání: jeho vlastnictví zůstává dětem."«


§ 758.

Mimo podíl dědický náležejí pozůstalému manželu jako přednostní odkaz nemovitosti náležející k manželské domácnosti, vedle dětí zůstavitelových však jen to, co je nutno k jeho vlastní potřebě.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 69 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Není-li dítěte, je-li tu však jiný zákonný dědic, obdrží pozůstalý manžel neomezené vlastnictví čtvrtého dílu pozůstalosti. Ale jak v tomto, tak i v případě § 757 se započte do dědického podílu, co připadá pozůstalému manželu ze jmění druhého podle svatebních smluv, dědické smlouvy nebo posledního pořízení."«


§ 759.

Manžel rozvedený svou vinou nemá zákonného práva dědického, ani nároku na zákonný odkaz přednostní.

Obojí je pozůstalému manželu odepřeno i tehdy, když zůstavitel již podal žalobu na rozluku nebo na rozvod manželství z viny druhého manžela a když se žalobě vyhoví.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 70 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Není-li však ani zůstavitelova příbuzného v šesti třídách shora uvedených, ani jiného z dědiců povolených v §§ 752-756, připadne manželu celé dědictví. Ale manžel rozvedený z vlastní viny nemá nároku ani na dědictví, ani na dědický podíl manželův."«


Pozůstalost bez dědiců


§ 760.

Není-li osob oprávněných k posloupnosti dědické nebo nenabude-li nikdo dědictví, připadá pozůstalost jako odúmrť státu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 73 I. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Není-li již ani manžel na živu, zabéře se pozůstalost jako jmění bez dědiců (odúmrť) buď komorou, nebo osobami, které podle politických nařízení mají právo zabrati jmění bez dědiců."«


Odchylky od obecné posloupnosti dědické


§ 761.

Odchylky od zákonné posloupnosti dědické, ustanovené v této hlavě, co do selských statků a pozůstalosti osob duchovních jsou v zákonech politických.


HLAVA ČTRNÁCTÁ
O dílu povinném a o započtení na díl povinný nebo na podíl dědický


Kterým osobám náleží jako dědicům nepominutelným díl povinný


§ 762.

Osobami, na něž zůstavitel v posledním pořízení musí dědickým dílem pamatovati, jsou jeho děti; a není-li jich, jeho rodiče.


§ 763.

Názvem dětí se podle obecného pravidla (§ 42) rozumějí také vnuci a pravnuci; a názvem rodiče také všichni staří rodiče. Není rozdílu mezi pohlavím mužským a ženským; mezi zrozením manželským a nemanželským, jakmile by těmto osobám vzniklo právo a pořadí k zákonné posloupnosti dědické.


§ 764.

Část dědictví, kterou tyto osoby jsou oprávněny požadovati, se nazývá: díl povinný; ony samy se v tomto vztahu zovou dědici nepominutelní.


V jaké částce,


§ 765.

Jako povinný díl určuje zákon pro každé dítě polovinu toho, co by mu připadlo při dědické posloupnosti zákonné.


§ 766.

V řadě vzestupné náleží každému nepominutelnému dědici jako povinný díl třetina toho, čeho by se mu bylo dostalo při dědické posloupnosti zákonné.


a s jakými obmezeními


§ 767.

Kdo se zřekl dědického práva; kdo je podle předpisů obsažených v osmé hlavě z dědického práva vyloučen; nebo kdo byl po právu zůstavitelem vyděděn; nemá nároku na povinný díl a při jeho výpočtu se na něho hledí tak, jako by ho vůbec nebylo.


Podmínky vydědění po právu


§ 768.

Dítě může býti vyděděno:
»1. odpadne-li od křesťanství,«
2. jestliže zůstavitele bez pomoci opustilo v nouzi;
3. bylo-li odsouzeno pro zločin k trestu žaláře na doživotí nebo na dvacet let;
4. vede-li vytrvale život, který se příčí veřejné mravnosti.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení pod bodem 1 bylo zrušeno čl. VII. zákona č. 49/1868 ř. z., jímž byly upraveny interkonfesní poměry státních občanů.


§ 769.

Z těchto důvodů mohou z povinného dílu býti vyloučeni také rodiče a zvláště i tehdy, když úplně zanedbali výchovu dítěte.


§ 770.

Vůbec může posledním pořízením nepominutelnému dědici býti odňat povinný díl i pro takové činy, které podle §§ 540-542 činí dědice nehodným dědického práva.


§ 771.

Nechť důvod vydědění byl zůstavitelem vysloven čili nic, musí býti vždycky dědicem prokázán a musí se opírati o znění zákona a jeho smysl.


§ 772.

Vydědění se zruší jen výslovným odvoláním, učiněným v zákonité formě.


§ 773.

Je-li při velmi zadluženém nebo marnotratném dědici nepominutelném pravděpodobná obava, že povinný díl, který mu přísluší, by byl zcela nebo z největší části pro jeho děti ztracen; může mu povinný díl býti zůstavitelem odňat, ale jen tak, že bude zůstaven dětem tohoto nepominutelného dědice.


Jak má býti povinný díl zůstaven


§ 774.

Díl povinný může býti zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu, a to i bez výslovného označení jako povinný díl. Ale musí zůstati nepominutelnému dědici zcela volný. Neplatná je každá výminka nebo závada jej obmezující. Zůstaví-li se nepominutelnému dědici větší dědický podíl; může se obmezení vztahovati jen na část, která povinný díl přesahuje.


Právní prostředky nepominutelného dědice


a) při bezprávném vydědění nebo zkrácení na díle povinném;


§ 775.

Nepominutelný dědic, který byl vyděděn, aniž byly dány podmínky předepsané v §§ 768 až 773, může požadovati plný díl povinný, který mu náleží; a byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, jeho doplnění.


b) pří úplném opominutí


§ 776.

Jestliže jest mlčky úplně opominuto jedno z několika dětí, o nichž zůstaviteli bylo známo, že jsou na živu; může rovněž požadovati jen povinný díl.


§ 777.

Dá-li se však z okolností dokázati, že opominutí jednoho z několika dětí pochází jen z toho, že zůstaviteli nebylo známo, že toto dítě je na živu, není opominutý povinen spokojiti se dílem povinným; nýbrž může požadovati dědický podíl, jaký připadne tomu z dědiců nepominutelných, kterému se dostalo nejmenší výhody; je-li však ustanoven jediný ještě zbývající dědic nepominutelný, nebo jestliže všichni ostatní jsou povoláni rovným dílem, může požadovati stejný podíl dědický.


§ 778.

Má-li zůstavitel jediného nepominutelného dědice a opomine-li jej z omylu výše uvedeného mlčením; nebo dostane-li bezdětný zůstavitel teprve po tom, když byl projevil svou poslední vůli, nepominutelného dědice, na kterého nebylo pamatováno; zapraví se poměrně jen odkazy určené pro veřejné ústavy, na odměnu za vykonané služby nebo na zbožné účely v částce nepřesahující čtvrtinu čisté pozůstalosti; všechna ostatní nařízení poslední vůle však úplně pozbudou moci. Zemře-li však nepominutelný dědic před zůstavitelem, nebudou tato nařízení své moci znovu.


§ 779.

Zemře-li dítě před zůstavitelem a zůstanou-li po něm potomci; nastoupí tito mlčením opominutí potomci v právu dědickém na místo dítěte.


§ 780.

Potomci vyděděného dítěte jsou toliko oprávněni požadovati povinný díl, to však i tehdy, když vyděděný přežil zůstavitele.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 65 II. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Potomci dítěte v poslední vůli výslovně vyděděného; ale před zůstavitelem zemřelého jsou jen oprávněni žádati povinný díl."«


§ 781.

Bude-li mlčením opominut nepominutelný dědic z řady vzestupné; může z podstaty žádati vždy jen díl povinný.


§ 782.

Může-li dědic dokázati, že mlčením opominutý dědic nepominutelný se dopustil něčeho, co podle §§ 768-770 je důvodem vydědění; hledí se na opominutí jako na vydědění mlčky učiněné právem.


Kdo má přispěti k vyrovnání podílu dědického nebo dílu povinného


§ 783.

Ve všech případech, kdy nepominutelnému dědici náleží podíl dědický nebo díl povinný nebyl vyměřen vůbec nebo nikoli úplně, musí jak ustanovení dědicové, tak i odkazovnici přispěti poměrně k úplnému jeho vyrovnání.


Způsob vyměření a výpočtem dílu povinného


§ 784.

Aby bylo možno povinný díl správně vyměřiti, sepíší se přesně a řádně se odhadnou všechny k pozůstalosti náležející věci movité i nemovité, všechna práva a pohledávání, která zůstavitel byl oprávněn svým nástupcům volně zanechati, ano i všechno, co některý dědic nebo odkazovník podstatě dluhuje. Nepominutelným dědicům je volno býti při odhadu a činiti při něm připomínky. Na vydražení kusů pozůstalostních, aby byla vyhledána skutečná hodnota, nemohou dědicové nepominutelní naléhati. Dluhy a jiné závady, které vázly na majetku již za života zůstavitele, odečtou se od podstaty.

------------------------------------------------------------------
Původní znění §§ 784 a 785 bylo spojena v § 784 § 67 III. dílčí novely.


§ 785.

Na žádost dítěte, které má právo na povinný díl, je při výpočtu dědictví připočístiti dary, které zůstavitel učinil mezi živými. Předmět daru se připočte k dědictví hodnotou, která je rozhodná pro započtení podle § 794.

Nehledí se k darům, které zůstavitel učinil v době, kdy neměl dětí oprávněných k povinnému dílu, dále k darům, které byly učiněny z důchodů dárcových beze ztenčení jeho kmenového jmění, ani k darům, kterými bylo vyhověno povinnosti mravní nebo zřetelům slušnosti, ani k darováním k účelům všeužitečným, konečně ani k darům, které byly poskytnuty dříve než dva roky před smrtí zůstavitele osobám, které nemají práva na povinný díl. Při darech manželovi se lhůta nepočítá, dokud nebylo manželství zrušeno nebo rozvedeno.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 68 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Dluhy a jiná břemena, které vázly na jmění již za zůstavitelova života, odčítají se od podstaty."«


§ 786.

Povinný díl se vypočítá beze zřetele na odkazy a na jiné závady vznikající z poslední vůle. Až do skutečného přidělení je na pozůstalost co do zisku a ztráty hleděti jako na statek poměrně společný dědicům hlavním a nepominutelným.


Započtení na díl povinný,


§ 787.

Vše, čeho nepominutelní dědicové skutečně nabudou z pozůstalosti odkazy nebo jinými opatřeními zůstavitelovými, započte se při určování jejich povinného dílu.

Mají-li se při určování povinného dílu započísti darování, musí si každý nepominutelný dědic dáti započísti na svůj povinný díl takto zvýšený dary, které od zůstavitele sám dostal a které je podle § 785 připočísti k pozůstalosti.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 69 III. dílčí novely.
Původní text byl ve znění prvního odstavce tohoto paragrafu.


§ 788.

Co zůstavitel za svého života dal své dceři nebo vnučce jako věno; svému synovi nebo vnuku jako výbavu nebo přímo k nastoupení úřadu nebo jakékoliv živnosti; anebo čeho užil k zaplacení dluhů zletilého dítěte, započte se na povinný díl.


§ 789.

Při povinném dílu rodičů se započte to, co jim předem bylo dáno, pokud to nebylo poskytnuto jako zákonitá podpora (§ 154).

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 70 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "U povinného dílu rodičů se započítává to, co bylo dáno předem, potud, pokud to nebylo dáno ani jako zákonná podpora (§ 154), ani z pouhé štědrosti."«


nebo na podíl dědický při zákonné posloupnosti dědické


§ 790.

Při dědické posloupnosti dětí podle poslední vůle nastane započtení, jen je-li zůstavitelem výslovně nařízeno. Naproti tomu musí si dítě i při dědické posloupnosti zákonné dáti započísti, co od zůstavitele přijalo za jeho života k výše (§ 788) uvedeným účelům. Vnukovi se započte na dědický podíl nejen to, co sám přímo dostal; nýbrž i to, co takto dostali jeho rodiče, na jejichž místo vstupuje.


§ 791.

Co rodiče mimo uvedené případy dítěti věnovali, aniž si výslovně vyhradili vrácení, považuje se za darování a nezapočte se.


§ 792.

Rodiče mohou dítěti také při dědické posloupnosti zákonné započtení výslovně prominouti. Kdyby však nutné chování a zaopatření ostatních dětí nebylo lze uhrazovati ani z jejich vlastního jmění ani z jmění rodičů; musí si dítě to, co předem dostalo k účelům uvedeným v § 788, dáti započísti v té míře, pokud to je nezbytné pro vychování a zaopatření sourozenců.


§ 793.

Započtení toho, co bylo přijato, do dědického podílu se provede tak, že každé dítě ještě před dělením dostane částku stejnou. Nestačí-li k tomu pozůstalost; nemůže se sice dítě, jemuž se dříve dostalo výhod, ucházeti o dědický podíl, ale nemůže také býti přinuceno, aby něco vrátilo.


§ 794.

Při každém započtení, nezáleželo-li to, co bylo přijato, v hotových penězích; nýbrž v jiných věcech movitých nebo nemovitých, počítá se hodnota věcí nemovitých podle doby přijetí; věcí movitých pak podle doby dědického nápadu.


Nárok nepominutelného dědice na nutné zaopatření,


§ 795.

Nepominutelnému dědici, i když byl podle zákona vyloučen z dílu povinného, musí přece vždycky býti vyměřeno nutné zaopatření.


a manžela na slušné zaopatření


§ 796.

Manžel nemá sice práva na povinný díl, náleží mu však, dokud neuzavře druhé manželství, slušné zaopatření, kterého se mu nedostává, pokud není uhrazeno jeho zákonným podílem dědickým nebo zaopatřením vymíněným pro případ přežití anebo poskytnutým v poslední vůli. V případech označených v § 759 nemá nároku ani na zaopatření z pozůstalosti.


HLAVA PATNÁCTÁ
O ujetí se držby dědictví


Podmínky právního ujetí se držby dědictví


§ 797.

Nikdo se nesmí svémocně ujmouti držby dědictví. Dědické právo se musí projednati před soudem a jím musí býti provedeno odevzdání pozůstalosti, to jest její převedení do právní držby.


§ 798.

Pokud má soud, když někdo zemře, jednati z moci úřední a jaké lhůty a opatrnosti se mají v tomto projednacím řízení zachovávati, ustanovují předpisy zvláštní, dané o soudním řízení. Zde se ustanovuje, co je činiti dědici nebo tomu, kdo jinak má nárok vůči pozůstalosti, aby dosáhl držby toho, co mu náleží.


Prokázání právního důvodu: dědická přihláška


§ 799.

Kdo se chce ujmouti držby dědictví, musí soudu vykázati právní důvod, zda mu dědictví připadá z posledního pořízení; z platné dědické smlouvy; nebo ze zákona, a výslovně se vyjádřiti, že dědictví přijímá.


§ 800.

Nastoupení v dědictví nebo dědická přihláška musí zároveň obsahovati, zda se děje bez výhrady či s výhradou právního dobrodiní soupisu.


Účinek přihlášky bezvýhradné,


§ 801.

Bezvýhradná přihláška dědická má za následek, že dědic ručí všem věřitelům zůstavitelovým za jejich pohledávky a všem odkazovníkům za jejich odkazy byť i pozůstalost nestačila.


a přihlášky s výhradou


§ 802.

Nastoupí-li se v pozůstalost s výhradou právního dobrodiní soupisu; jest soudem ihned zřídit soupis na útraty podstaty. Takový dědic je věřitelům a odkazovníkům zavázán jen potud, pokud pozůstalost stačí na jejich pohledávky i na pohledávky jeho vlastní, které mu náležejí mimo právo dědické.


Oprávnění k nastoupení dědictví s výhradou nebo bez výhrady anebo k jeho odmítnutí


§ 803.

Zůstavitel nemůže dědici odníti výhradu tohoto právního dobrodiní ani zakázati zřízení soupisu. Ano ani vzdání se toho ve smlouvě dědické mezi manžely nemá účinku.


§ 804.

Zřízení soupisu může býti požadováno také tím, kdo má nárok na povinný díl.


§ 805.

Kdo může sám svá práva spravovati, má volnost nastoupiti v dědictví bez výhrady nebo s výhradou uvedeného právního dobrodiní anebo také dědictví odmítnouti. Na poručnících a opatrovnících je, aby dbali předpisů daných na příslušném místě (§ 233).

§ 806.

Dědic nemůže již svou soudní přihlášku dědickou odvolati ani nemůže přihlášku bezvýhradnou změniti a si vyhraditi právní dobrodiní soupisu.


§ 807.

Přihlásí-li se z několika spoludědiců někteří bezvýhradně; ostatní však, byť i jen jediný z nich, s výhradou uvedeného právního dobrodiní; zřídí se soupis a dědická přihláška obmezena touto výhradou bude základem projednání pozůstalosti. V tomto případě, jakož i ve všech případech, v kterých musí býti soupis zřízen, požívá právního dobrodiní soupisu také ten, kdo podal dědickou přihlášku bezvýhradnou, pokud mu dědictví ještě nebylo odevzdáno.


§ 808.

Je-li za dědice ustanoven někdo, komu by dědické právo náleželo zcela nebo zčásti i bez posledního pořízení; není oprávněn se dovolati dědické posloupnosti zákonné a tím zmařiti projev poslední vůle. Musí buď nastoupiti v dědictví z poslední vůle nebo vůbec se ho zříci. Osoby, které mají nárok na povinný díl, však mohou dědictví odmítnout s výhradou dílu povinného.


Přechod práva dědického


§ 809.

Zemře-li dědic dříve, než nastoupil v napadlé dědictví nebo než je odmítl; vstoupí jeho dědicové v právo dědictví přijmouti nebo je odmítnouti, ačli zůstavitel je nevyloučil nebo neustanovil jiné dědice náhradní (§ 537).


Opatření před odevzdáním dědictví:


a) správa;


§ 810.

Jestliže dědic při nastoupení v dědictví dostatečně prokáže své dědické právo, ponechá se mu opatrování a užívání pozůstalosti.


b) zajištění nebo uspokojení věřitelů;


§ 811.

O zajištění nebo o uspokojení věřitelů zůstavitelových soud nepečuje více, než oni sami žádají. Věřitelé nejsou však povinni vyčkati dědické přihlášky. Mohou vznésti své nároky za podstatou a žádati: aby k jejímu zastoupení byl zřízen opatrovník, proti němuž mohou svá pohledávání provésti.


c) odloučení pozůstalosti od jmění dědicova;


§ 812.

Má-li věřitel pozůstalostní, odkazovník nebo dědic nepominutelný obavu, že by sloučením pozůstalosti s jměním dědicovým mohl býti ohrožen na své pohledávce; může před odevzdáním žádati, aby dědictví bylo od jmění dědicova odloučeno, soudem uschováno nebo opatrovníkem spravováno, aby jeho nárok na ně byl poznamenán a zapraven. V takovém případě neručí mu však dědic již svým vlastním jměním, byť se i byl za dědice přihlásil bezvýhradně.


d) svolání věřitelů pozůstalostních


§ 813.

Dědici nebo zřízenému opatrovníku pozůstalosti je volno požádati, aby pro vyhledání stavu dluhů byl vyhotoven edikt, kterým se všichni věřitelé svolávají na dobu okolnostem přiměřenou, aby ohlásili a doložili své pohledávky, a s uspokojováním věřitelů posečkali, dokud lhůta neuplyne.


Účinek svolání;


§ 814.

Účinek tohoto soudního svolání jest, že věřitelé, kteří se v ustanovené lhůtě nepřihlásí, nemají vůči pozůstalosti, když byla vyčerpána zaplacením ohlášených pohledávek, žádného dalšího nároku, pokud nemají práva zástavního.


nebo jeho opominutí


§ 815.

Opomine-li dědic dovolené mu opatrnosti soudního svolání anebo uspokojí-li ihned některé z hlásících se věřitelů, nemaje zřetel na práva ostatních, a nedostane-li se některým věřitelům zaplacení, poněvadž pozůstalost nestačí; ručí jim, byť se i byl k dědictví přihlásil s výhradou, celým svým jměním a tou měrou, pokud by byli obdrželi zaplacení, kdyby bylo bývalo pozůstalosti užito k uspokojení věřitelů podle zákonného řádu.


e) Výkaz o splnění poslední vůle,


buď vykonavatelem poslední vůle;


§ 816.

Jmenoval-li zůstavitel vykonavatele (exekutora) své poslední vůle; záleží na něm, zda tento úkol na se vezme. Přijal-li jej, je povinen buď sám nařízení zůstavitelova provésti jako zmocněnec anebo liknavého dědice pohnati, aby je provedl.


nebo dědicem


§ 817.

Není-li vykonavatel poslední vůle jmenován; nebo nepodrobí-li se jmenovaný tomuto úkolu; je přímo na dědici, aby vůli zůstavitelovu splnil jak jen možno anebo její splnění zajistil a aby se soudu o tom vykázal. Pokud jde o ustanovené odkazovníky má pouze doložiti, že je zpravil o odkazu, který jim připadl (§ 688).


§ 818.

Co má dědic, dříve než může dosáhnouti držby dědictví, zapraviti na dávkách a co má vykázati v případě, že jeho zůstavitel byl povinen vyúčtováním vůči státní pokladně, ustanovují zvláštní předpisy v politických nařízeních.


Kdy se má dědictví odevzdati


§ 819.

Jakmile soud na základě podané dědické přihlášky uzná, kdo je po právu dědicem a jakmile jím povinnosti budou splněny, odevzdá se mu dědictví a projednání se skončí. Ostatně jest na dědici, aby za účelem převodu vlastnictví k věcem nemovitým se zachoval podle předpisu § 436.


Ručení spoludědiců


§ 820.

Několik dědiců, kteří nastoupili ve společné dědictví bez právního dobrodiní soupisu, ručí i po odevzdání všem věřitelům pozůstalostním a odkazovníkům všichni za jednoho a jeden za všechny. Vzájemně jsou si však povinni přispěním podle poměru svých podílů dědických.


§ 821.

Jestliže spoludědicové užili právního dobrodiní soupisu; jsou zavázáni před odevzdáním věřitelům pozůstalostním a odkazovníkům podle § 550. Po odevzdání ručí každý jednotlivec o sobě za břemena nepřesahující podstatu pozůstalosti jen podle poměru svého podílu dědického.


Zajišťovací prostředky věřitelů dědicových


§ 822.

Věřitelé dědicovi mohou před odevzdáním vésti exekuci jen na ty jednotlivé součástky pozůstalosti, které byly dědici soudem pozůstalostním přenechány k volnému nakládání.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 73 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Dědicovi věřitelé mohou sice jemu připadlý dědičný statek i před tím, než mu byl odevzdán, obtížiti obstávkou, zabavením nebo záznamem. Takové zajištění nemůže však býti povoleno jinak, než s výslovnou výhradou, že bude bez újmy nárokům vyskytnuvším se při projednání pozůstalosti a účinným od doby, kdy bude pozůstalost odevzdána."«


Žaloby dědické


§ 823.

I po odevzdání dědictví může se na tom, kdo je vzal v držbu, domáhati ten, kdo tvrdí, že má lepší nebo stejné právo dědické, aby mu dědictví bylo postoupeno nebo aby bylo rozděleno. Vlastnictví k jednotlivým kusům dědickým se nevymáhá žalobou dědickou, nýbrž žalobou vlastnickou.


Jejich účinek


§ 824.

Bude-li žalovaný přidržen postoupiti pozůstalost celou nebo její díl; posuzují se nároky na vrácení plodů, které držitel vybral; nebo na náhradu nákladů, které v pozůstalosti učinil, podle týchž zásad, které jsou vůbec dány v hlavě o držbě se zřetelem k poctivému nebo k nepoctivému držiteli. Třetí poctivý držitel není nikomu odpověden za kusy dědické, kterých mezitím nabyl.


HLAVA ŠESTNÁCTÁ
O spoluvlastnictví a společenství jiných práv věcných


Vznik společenství


§ 825.

Kdykoli vlastnictví k téže věci anebo jedno a totéž právo náleží nedílně několika osobám, je tu společenství. Zakládá se na náhodné události; na zákoně; na posledním pořízení; anebo na smlouvě.


§ 826.

Podle rozdílnosti zdrojů, z kterých společenství vzniká, dostane se bližšího určení i právům a povinnostem podílníků. Zvláštní předpisy o společenství statků, které vznikne smlouvou, jsou obsaženy v hlavě dvacáté sedmé.


§ 827.

Kdo si činí nárok na podíl na společné věci, musí své právo dokázati, jestliže mu ostatní podílníci odporují.


Společná práva podílníků


§ 828.

Dokud se všichni podílníci shodují, pokládají se za osobu jedinou a mají právo se společnou věcí nakládati, jak jim je libo. Jakmile se neshodují, nemůže žádný podílník podniknouti na společné věci změnu, kterou by se činilo opatření o podílu podílníka jiného.


Práva podílníka k jeho podílu


§ 829.

Každý podílník je úplným vlastníkem svého podílu. Pokud tím neruší práv svých společníků, může svůj podíl nebo jeho užitky libovolně a samostatně zastaviti, odkázati anebo jinak zciziti (§ 361).


§ 830.

Každý podílník je oprávněn naléhati na složení účtu a na rozdělení výtěžku. Může zpravidla také žádati o zrušení společenství; nikoli však nevčas nebo na újmu ostatních. Musí proto snášeti odklad přiměřený okolnostem, jimž se nelze dobře vyhnouti.


§ 831.

Zavázal-li se podílník pokračovati ve společenství, nemůže sice před časem vystoupiti; avšak tento závazek se ruší jako závazky jiné a nevztahuje se na dědice, jestliže sami k tomu nepřivolili.


§ 832.

I nařízení třetí osoby, kterým se ustanoví věc za společnou, musí sice vyhověti první podílníci, nikoli však jejich dědicové. Nemůže býti závazku ke společenství časově neobmezenému.


Práva podílníků ke společné věci:


a) vzhledem ke kmenové podstatě;


§ 833.

Držba a správa společné věci přísluší všem podílníkům vespolek. Ve věcech týkajících se jen řádné správy a užívání kmenové podstaty rozhoduje většina hlasů, které se počítají podle poměru podílů účastníků a nikoli podle osob.


§ 834.

Jde-li však o důležité změny, které se navrhují k zachování nebo k lepšímu užívání kmenové podstaty, mohou přehlasování žádati jistotu proti budoucí škodě; anebo, bude-li odepřena, vystoupení ze společenství.


§ 835.

Nechtějí-li vystoupiti; nebo stalo-li by se vystoupení nevčas; nechť rozhodne los, rozhodce anebo, jestliže se o to jednomyslně neshodnou, soudce, zdali se má změna učiniti bez výhrady anebo na zajištění, či nikoli. Těmito způsoby se rozhodne také, když si jsou hlasy členů rovny.


§ 836.

Má-li býti zřízen správce společných věcí; rozhodne o jeho výběru většina hlasů, a není-li jí, soudce.


§ 837.

Správce společného jmění se pokládá za zmocněnce. Jest jednak povinen vydati řádný počet; jednak však jest oprávněn sraziti všechny užitečně učiněné náklady. To platí i tehdy, když spravuje jeden podílník společné jmění bez příkazu podílníků ostatních.


§ 838.

Svěří-li se správa několika osobám; rozhoduje i mezi nimi většina hlasů.


b) vzhledem k užitkům a závadám;


§ 839.

Společné užitky a závady se vyměřují podle poměru podílů. V pochybnosti se pokládá každý podíl za stejně veliký; kdo tvrdí opak, musí to dokázati.


§ 840.

Zpravidla je vytěžené užitky děliti v jejich přirozeném stavu. Není-li však tento způsob rozdělení dobře možný; jest každý oprávněn naléhati, aby se provedla veřejná dražba. Stržená cena se podílníkům vyplatí poměrně.


c) vzhledem k rozdělení


§ 841.

Při rozdělení společné věci, které je provésti po zrušení společenství, nerozhoduje většina hlasů. Rozdělení musí býti provedeno k spokojenosti všech podílníků. Nemohou-li se shodnouti; rozhodne los nebo rozhodce anebo, jestliže se o určení toho nebo onoho způsobu rozhodnutí jednomyslně neshodnou, soudce.


§ 842.

Rozhodce nebo soudce rozhodne taká, zda-li při rozdělení pozemků nebo budov má některý podílník k užívání svého dílce zapotřebí nějaké služebnosti a za jaké podmínky se mu má povoliti.


§ 843.

Není-li možno věc společnou rozděliti buď vůbec nebo bez značného znehodnocení; budiž, a to i když o to žádá i jen jediný podílník, prodána soudní dražbou a stržené peníze buďtež rozděleny mezi podílníky.


§ 844.

Služebnosti, mezníky a listiny nutné k společnému užívání nelze děliti. Listiny se uloží, není-li tomu jinak nic na závadu, u nejstaršího podílníka. Ostatní obdrží na svůj náklad ověřené opisy. Pozemkové služebnosti trvají, není-li úmluvy, ve prospěch všech dílců dále; služebnost nesmí však tím býti rozšířena ani se státi pro služebný pozemek obtížnější. Prospívá-li výkon služebnosti jen některým dílcům, zaniká právo vzhledem k dílcům ostatním.


§ 845.

Když se dělí pozemky, musí obapolné hranice býti vyznačeny podle rozličné polohy sloupy, mezníky nebo koly způsobem patrným a nezměnitelným. Řeky, hory a silnice jsou přirozenými hranicemi. Aby se uvarovalo podvodu a omylu, buďtež do kamenů, sloupů nebo kolů, které skutečně slouží k vyznačení, křížky, znaky, čísla nebo jiná znamení vtesána anebo pod nimi zakopána.


§ 846.

O provedeném rozdělení jest zříditi listiny. Podílník na věci nemovité nabude věcného práva k svému dílci také teprve tím, že listina o tom zřízená se vloží do veřejných knih (§ 436).


§ 847.

Pouhé rozdělení jakéhokoli společného majetku nemůže býti na újmu osobě třetí všechna jí příslušející práva zástavní, služebnosti a jiná práva věcná se vykonávají po rozdělení jako před ním. Postihuje-li však výkon pozemkové služebnosti jen některý dílec, zaniká právo vzhledem k dílcům ostatním.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 28 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Pouhé dělení jakéhokoliv společného majetku nemůže býti na újmu třetí osobě, veškerá ji náležející práva zástavní, služebnosti a jiná věcná práva se po rozdělení vykonávají jako před ním. Také osobní práva, která příslušejí třetí osobě proti společenství, mají přes nastalé vystoupení svou dřívější platnost."«


§ 848.

Také osobní práva, která třetí osobě náležejí proti společenství, mají přes nastalé vystoupení svou dřívější moc. Rovněž nemůže ten, kdo dluhuje něco společenství, zaplatiti jednotlivým podílníkům. Takové dluhy musí býti zapraveny buď celému společenství nebo tomu, kdo je řádně zastupuje.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 29 III. dílčí novely.
V původním textu chyběla prvá věta.


§ 848a.

Poskytuje-li nějaká služebnost nebo jiné věcné břemeno nárok na užitky, může, když se dělí pozemek panující, každý oprávněný, a když se dělí pozemek zatížený, každý obtížený žádati, aby bylo vykonávání upraveno soudem. Vykonávání jest upraviti vzhledem k povaze a k účelovému určení práva, jakož i k poměru velikosti a k hospodářské zvláštnosti jednotlivých pozemkových dílců tak, aby se zatížení nezvětšilo, a jak se to srovnává slušně s veškerými zájmy.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 30 III. dílčí novely.


§ 849.

Co dosud bylo ustanoveno o společenství vůbec, lze užíti také na práva a věci, které náležejí některé rodině jako společenství, např. nadace, svěřenectví apod.


Obnova a oprava hranic


§ 850.

Byli-li mezníky mezi dvěma pozemky jakýmikoliv okolnostmi tak porušeny, že by se mohly stati zcela neznatelné, nebo jsou-li hranice skutečně neznatelné nebo pochybné, je každý soused oprávněn žádati, aby hranice byla soudně obnovena nebo opravena. Za tím účelem buďtež sousedé pozváni k jednání v řízení nesporném s tím upozorněním, že hranice bude určena a vyznačena, i když se pozvaný nedostaví.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 1 II. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Obnova hranic

Byly-li mezníky čímkoliv tak porušeny, že by se mohly státu naprosto neznatelnými, má každý účastník právo žádati za společnou obnovu hranic. Zúčastnění sousedé buďte k tomuto jednání obesláni, hranice přesně popsány a náklady zapraveny všemi podle míry jejich hraničních čar."«


§ 851.

Staly-li se hranice skutečně neznatelné nebo jsou-li pochybné, určí se podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistiti, má soud spornou plochu rozděliti podle slušného uvážení. Pokud se každé ze stran vyhrazuje, aby své lepší právo uplatnila v řízení sporném, je ustanoveno zvláště.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 2 II. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Staly-li se hranice skutečně neznatelnými, nebo povstane-li spor při opravě hranic, chrání soud především poslední držbu. Kdo míní, že jest tím zkrácen, může podle řádu podati pomůcky, příslušející mu co do práva držby, vlastnictví nebo jiného práva (§ 347)."«


§ 852.

Nejdůležitější pomůcky při opravě hranic jsou: vyměření a popsání nebo také zhotovení nákresu sporného pozemku; dále k němu se vztahující veřejné knihy a jiné listiny; konečně výpovědi svědků věci znalých a posudek znalců, podaný po provedeném ohledání.


§ 853.

Náklady řízení zapraví sousedé podle míry svých pozemních čar. Navrhovatel ponese náklady řízení, vyjde-li z jednání najevo, že obnova nebo oprava hranic nebyla nutná, protože hranice nebyla popírána nebo že jí bylo dostatečně znáti nebo že jiní účastníci byli ochotni dáti ji vyznačiti mimosoudně. Náklady zastoupení ponese zastoupený sám.

Byl-li podnět k řízení dán rušením pokojné držby, může soud uložiti náklady zcela nebo částečně straně, která k sporu dala podnět.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 3 II. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Neprokáže-li žádná strana výlučné držební nebo vlastnické právo, rozdělí soud sporný prostor podle dosavadní pokojné držby. Je-li však i držba pochybná, rozdělí se sporný prostor mezi strany podle poměru držby, od které vychází nárok, s přibráním znalců a podle toho se ohraničení vykoná."«


Domnělé společenství


§ 854.

Brázdy, ploty umělé i živé, ohrady, zdi, soukromé potoky, stoky, volná místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi pozemky sousedními, pokládají se za společné vlastnictví; ač nedokazují-li znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky, že tomu je naopak.


§ 855.

Každý podílník může společné zdi užívati na své straně až do polovice tloušťky a udělati výklenky a skříně ve zdi tam, kde jich na druhé straně dosud není. Avšak nesmí se stavba komínem, ohništěm nebo jinými zařízeními vydávati v nebezpečí, ani se nesmí jakkoliv překážeti sousedovi v užívání jeho části.


§ 856.

Na udržování takových společných rozhrad přispívají všichni spoluvlastníci poměrně. Kde jsou rozhrady dvojité; nebo kde je vlastnictví rozděleno, hradí každý náklady na udržování toho, co je jenom jeho.


§ 857.

Je-li rozhrada postavena tak, že cihly, latě nebo kamení vyčnívají jen na jednu stranu nebo k ní mají svah; anebo jsou-li pilíře, sloupy, koly, podpěry do země zapuštěny na jedné straně; je v pochybnosti nedělené vlastnictví rozhrady na této straně, ač nevychází-li z oboustranného zatížení, zapuštění, z jiných známek nebo z ostatních důkazů, že tomu je naopak. Také ten se pokládá za výlučného držitele zdi, kdo nesporně drží zed stejně vysokou a tlustou v stejném směru pokračující.


§ 858.

Výlučný držitel není zpravidla povinen, aby svou rozpadlou zeď nebo ohradu znovu postavil; jen tehdy má povinnost, aby ji udržoval v dobrém stavu, kdyby se bylo obávati, že otvorem vzejde sousedovi škoda. Každý vlastník je však povinen pečovati, aby po pravé straně jeho hlavního vchodu bylo jeho prostranství, kde toho potřeba vyžaduje, uzavřeno a od cizího prostranství odděleno.


DÍL DRUHÝ


ODDÍL DRUHÝ
O osobních právech k věcem


HLAVA SEDMNÁCTÁ
O smlouvách a právních jednáních vůbec


Důvod osobních práv k věcem


§ 859.

Osobní práva k věcem, podle nichž je někdo zavázán někomu jinému něco plniti, vznikají buď přímo ze zákona; nebo z právního jednání; nebo z utrpěné škody.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 79 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Osobní práva k věcem, podle nichž jest osoba zavázaná jiné něco platiti, zakládají se buď přímo na zákonu, nebo na smlouvě, nebo na utrpěné škodě."«


Veřejné přislíbení


§ 860.

Přípověď odměny za nějaký výkon nebo výsledek, která nesvědčí určitým osobám (veřejné přislíbení), se stává závaznou, když se veřejně vyhlásí. Veřejné přislíbení, kterým se rozepisuje cena, je platné jen tehdy, je-li ve vyhlášce určena doba, do které se lze o cenu ucházeti.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 76 III. dílčí novely.

»Původní text zní: "Případy, v kterých se někomu přímo zákonem uděluje osobní právo k věci, jsou uvedeny na příslušných místech. O právu na náhradu škody jedná třicátá hlava."«


§ 860a.

Dokud výkon není proveden, lze veřejné přislíbení odvolati formou, jakou bylo vyhlášeno, nebo formou stejně působivou nebo zvláštním oznámením, ačli se přislíbitel odvolacího práva nezřekl ve vyhlášce výslovně nebo doložením lhůta. Odvolání však nepůsobí proti tomu, kdo výkon provedl se zřetelem k veřejnému přislíbení, jestliže prokáže, že v této době bez své viny o odvolání nezvěděl.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 77 III. dílčí novely.


§ 860b.

Byl-li výkon proveden několika osobami, přísluší, nevychází-li z veřejného přislíbení jinaká vůle, odměna tomu, kdo výkon provedl nejdříve, a byl-li výkon proveden několika současně, všem rovným dílem.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 77 III. dílčí novely.


Uzavření smlouvy

------------------------------------------------------------------
(Ve znění § 80 III. dílčí novely)


§ 861.

Kdo projeví, že chce na někoho převésti své právo, to jest, že mu chce něco dovoliti, něco dáti, že chce pro něho něco učiniti nebo jemu kvůli něco opominouti, činí nabídku; jestliže však druhý nabídku platně přijme, je smlouva shodnou vůlí stran skutkem. Dokud trvá vyjednávání a nabídka ještě nebyla učiněna anebo nebyla přijata ani napřed ani dodatečně, smlouva nevznikne.


§ 862.

Slib (nabídku) je přijmouti ve lhůtě určené nabízečem. Není-li lhůta určena, je nabídku učiněnou osobně přítomné nebo telefonem mezi smluvci přijmout ihned, jinou nabídku učiněnou osobě nepřítomné je přijmouti nejdéle do doby, do které nabízeč, předpokládaje, že jeho nabídka došla včas, může očekávati odpověď vypravenou včas a řádně; jinak nabídka zanikne. Dříve než projde přijímací lhůta, nelze nabídku odvolati. Pokud z okolnosti nevychází jinaká vůle nabízečova, nezanikne nabídka, ani když některá ze stran v přijímací lhůtě zemře nebo pozbude způsobilosti k právním činům.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 81 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nebyla-li k přijetí příslibu vymíněna lhůta, musí býti ústní příslib přijat bez prodlení. U písemného sejde na tom, zda obě strany jsou v témže místě, čili nic. V prvém případě musí se stati přijetí do dvaceti čtyř hodin, v druhém však ve lhůtě, které jest zapotřebí ke dvojnásobné odpovědi, a druhé straně oznámeno, jinak příslib zaniká. Před uplynutím stanovené lhůty nemůže býti příslib odvolán."«


§ 862a.

Nabídka je přijata včas, jestliže odpověď dojde nabízeče ve lhůtě přijímací. I když se odpověď opozdí, je smlouva přece skutkem, jestliže nabízeč musil poznati, že přijetí nabídky bylo vypraveno včas, a přece druhé straně neohlásil bez odkladu, že od smlouvy odstupuje.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 82 III. dílčí novely.


§ 863.

Vůli lze projeviti nejen výslovně slovy a obecně přijatými znameními; nýbrž i mlčky takovými úkony, které, uváží-li se všechny okolnosti, nedopouštějí rozumného důvodu o ní pochybovati.

Co do významu a následku činů a opominutí je hleděti k obyčejům a zvyklostem, které platí v poctivém obchodě.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 83 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Je možno projeviti svou vůli nejen výslovně slovy a obecně přijatými znameními, nýbrž i mlčky takovými jednáními, která v uvážení všech okolností nedávají rozumného důvodu, o ní pochybovati."«


§ 864.

Jestliže podle povahy jednání nebo podle obchodní zvyklosti nelze očekávati výslovného přijetí, je smlouva skutkem, když nabídce bylo skutečně vyhověno ve lhůtě k tomu určené nebo okolnostem přiměřené.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 84 III dílčí novely.

»Původní text zněl: "Smlouvy jsou buď jednostranně anebo dvoustranně závazné podle toho, jestliže jen jedna strana druhé něco slíbí a druhá to příjme, anebo jestliže obě strany navzájem práva přenášejí a vzájemně přijímají. Prvé uzavírají se tedy bez úplaty, kdežto druhé za úplatu."«


Náležitosti platné smlouvy


1. Způsobilost osob;


§ 865.

Kdo nemá užívání rozumu, jakož i dítě mladší sedmi let, nemají způsobilost nabídku ani učiniti, ani přijmouti. Naproti tomu jiné osoby, které sice přijmouti nabídku učiněnou jen k jejich prospěchu; jestliže však na sebe berou nějaké břímě s tím spojené nebo samy něco slibují, závisí platnost smlouvy podle předpisů daných v třetí a čtvrté hlavě prvého dílu zpravidla na přivolení zástupce, nebo i soudu. Dokud k takovému přivolení nedojde, nemůže druhá strana odstoupiti, může však žádati o přiměřenou lhůtu k vyjádření.


§ 866.

Kdo lstivě předstírá, že je způsobilý uzavírati smlouvy, a oklame tím druhého, který se o tom nemohl snadno přesvědčiti, je povinen zadostiučiněním.


§ 867.

Čeho je potřebí k platnosti smlouvy s obcí, která je pod zvláštní ochranou veřejné správy (§ 27), anebo s jejími jednotlivými členy a zástupci, zjistí se z jejího zřízení a ze zákonů politických (§ 290).


§ 868.

»Pokud může zločinec uzavírati platné smlouvy, stanoví trestní zákoník o zločinech.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení pozbylo platnosti vzhledem k civilním osobám zákonem č. 131/1867 ř. z. a vzhledem k vojenským osobám 28. října 1918, protože omezení souviselo s organizací rakouské armády.


2. Pravé svolení;


§ 869.

Svolení ke smlouvě musí býti projeveno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Je-li projev nesrozumitelný; zcela neurčitý; nebo stalo-li se přijetí za jiných podmínek, než za jakých byla učiněna nabídka; nevznikne smlouva. Kdo užije nejasných výrazů nebo učiní jednání na oko, aby si opatřil prospěch na újmu druhého, je povinen zadostiučiněním.


§ 870.

Kdo byl druhou stranou přiveden ke smlouvě lstí nebo nespravedlivou a důvodovou bázní (§ 55), není smlouvou vázán.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 85 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Kdo byl od přijímací strany nespravedlivou a důvodnou bázní ke smlouvě nucen, není povinen jí dodržeti. Zda bázeň byla důvodná, musí soudce posouditi podle okolností (§ 55)."«


§ 871.

Jestliže jedna strana byla na omylu o obsahu projevu, který učinila anebo který došel druhé straně, a omyl se týká hlavní věci nebo podstatné její vlastnosti, k níž se úmysl převážně nesl a byl projeven, nevznikne pro ni závazek, když druhá strana dala k omylu podnět, nebo když omyl jí musil býti z okolností zřejmý, nebo vysvětlil-li se ještě včas.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 86 III dílčí novely.

»Původní text zněl: "Byla-li jedna strana od druhé strany nesprávnými údaji uvedena v omyl, a omyl se týká hlavní věci nebo podstatné její vlastnosti, ke které se úmysl podstatně nesl a byl projeven, vznikne pro uvedeného v omyl závazek."«


§ 872.

Netýká-li se však omyl ani věci hlavní ani její podstatné vlastnosti, nýbrž okolnosti vedlejší; je smlouva přece platná, pokud se obě strany dohodly o věci hlavní a neprohlásily, že se jejich úmysl nese převážně k oné vedlejší okolnosti; původce omylu je však povinen dáti osobě v omyl uvedené přiměřenou náhradu.


§ 873.

Stejné zásady platí i o omylu v osobě, které byla učiněna nabídka; pokud by se bez takového omylu smlouva nebyla stala skutkem vůbec nebo tak, jak se stala.


§ 874.

Vždycky musí ten, kdo dosáhl smlouvy lstí nebo nespravedlivou bázní, dáti zadostiučinění za škodlivé následky.


§ 875.

Jestliže některého ze smluvců přivedla ke smlouvě lstí nebo nespravedlivou a důvodnou bázní; nebo jej přiměla k omylnému projevu osoba třetí; je smlouva platná. Jen tenkrát, když druhý smluvce v jednání třetí osoby měl podíl nebo o něm patrně věděti musil, platí §§ 870 až 874.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 87 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Jestliže byla slibující strana donucena ke smlouvě od třetího nespravedlivou a odůvodněnou bázní, anebo uvedena v omyl falešnými údaji, je smlouva platná. Jen v tom případě, jestliže přijímací strana měla účast na protiprávním jednání třetího, anebo o něm zřejmě věděti musela, jest ji posuzovati podle §§ 870 až 874 jako by byla druhou stranu sama uvedla v bázeň nebo v omyl."«


§ 876.

Předcházejících ustanovení (§§ 869 až 875) se užije přiměřeně na jinaké projevy vůle, které jest učiniti vůči jiné osobě.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 88 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Byla-li slibující strana pouze sama vinna svým omylem jakkolivěk utvářeným, trvá smlouva, ledaže by přijímací straně musel tento omyl zřejmě z okolností napadnouti."«


§ 877.

Kdo se domáhá zrušení smlouvy pro nedostatek svolení, je naproti tomu také povinen vrátiti všechno, co z takové smlouvy obdržel k svému prospěchu.


3. Možnost a dovolenost


§ 878.

Co je přímo nemožné, nemůže býti předmětem platné smlouvy. Je-li vyjednáno zároveň něco možného a něco nemožného, je smlouva, pokud se týká prvního, platná, jestliže jinak nevychází ze smlouvy, že jeden kus nemůže býti oddělován od druhého. Kdo při uzavření smlouvy o nemožnosti věděl nebo o ní věděti musil, je povinen druhé straně, ačli o ní neplatí totéž, nahraditi škodu, kterou utrpěla důvěřujíc v platnost smlouvy.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 89 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"3. Možnost plnění

O všem, co jest v obchodu, mohou býti uzavřeny smlouvy. Co nemůže býti splněno, co jest přímo nemožné nebo nedovolené, nemůže se stati předmětem platné smlouvy. Kdo někoho takovými přísliby oklame, kdo jej ze zaviněné nevědomosti zkrátí, anebo z jeho škody má užitek, je za to odpověden."«


§ 879.

Smlouva, která se příčí zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, je nicotná.

Nicotné jsou zejména tyto smlouvy:
1. když si někdo něco vymíní za vyjednání smlouvy manželské;
2. když právní zástupce převede na sebe zcela nebo zčásti předmět sporu jemu svěřený nebo si dá slíbiti určitý díl částky, která bude straně přisouzena;
3. když někdo dědictví nebo odkaz, které očekává od jiné osoby, zcizí ještě za jejího života;
4. když někdo, kořistě z lehkomyslnosti, tísně, slabého rozumu, nezkušenosti nebo ze vzrušení mysli někoho jiného, dá sobě nebo osobě třetí za plnění slíbiti nebo poskytnouti plnění vzájemné, jehož majetková hodnota je v zřejmém nepoměru k hodnotě plnění.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 90 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zejména jsou tyto smlouvy, kromě smluv uvedených na příslušném místě, neplatné:
1. vymíní-li se něco za vyjednání manželské smlouvy,
2. jestli ranhojič nebo jakýkoliv lékař si dá od nemocného za převzetí léčení, nebo
3. jestliže právní přítel za převzetí sporu si vymíní určitou odměnu, nebo na sebe převede spornou věc jemu svěřenou,
4. zcizí-li se dědictví nebo odkaz, které se očekávají od třetí osoby, ještě za jejího života."

(Část textu uvedeného pod bodem 3. byla zrušena advokátním řádem.)«


§ 880.

Jestliže předmět, o kterém byla učiněna smlouva, byl vzat z oběhu před jeho odevzdáním; má se věc stejně, jako by smlouva nebyla učiněna.


§ 880a.

Jestliže někdo druhému slíbil plnění osoby třetí, znamená to přípověď jeho přímluvy u třetí osoby; prohlásil-li však, že stojí za výsledek, je povinen plným zadostiučiněním, jestliže na plnění osoby třetí nedojde.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 91 III. dílčí novely.


Smlouvy ve prospěch třetích osob


§ 881.

Dal-li si někdo slíbiti, že bude plněno osobě třetí, může pohledávati, aby jí bylo plněno.

Zdali také třetí osoba nabývá přímo práva pohledávati plnění od slibujícího a kdy ho nabývá, posoudí se podle úmluvy a podle povahy a účelu smlouvy. V pochybnostech nabude třetí osoba tohoto práva, když plnění má býti ku prospěchu hlavně jí.

Práva na plnění, která slíbil přejímatel ve prospěch osoby třetí při postoupení usedlosti, nabývá třetí osoba, není-li umluveno jinak, odevzdáním usedlosti.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 106 111. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Mimo případy uvedené v zákonech nemůže sice nikdo za druhého učiniti přislíbení anebo je přijati. Jestliže někdo slíbil, že se přimluví u třetího, nebo zaručil-li se dokonce za výsledek, musí splniti převzatý závazek podle míry svého přislíbení."«


§ 882.

Odmítne-li třetí osoba právo nabyté ze smlouvy, hledí se k tomu tak, jako by práva toho nebylo nabyto. Námitky ze smlouvy má slibující také proti třetí osobě.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 107 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Byly-li zároveň slíbeny nemožné a možné věci, musí býti možné splněny, leč by strany uzavírající smlouvu učinily výslovnou výminku, že žádný bod smlouvy nemůže býti od druhého odloučen."«


Forma smluv


§ 883.

Smlouva může býti zřízena ústně nebo písemně; před soudem nebo mimo soud; se svědky anebo bez nich. Mimo případy v zákoně stanovené nepůsobí tato různost formy rozdílu co do závaznosti.


§ 884.

Vyhradily-li strany, že užijí pro smlouvu určité formy, má se za to, že před dovršením té formy nechtějí býti vázány.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 92 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Usnesly-li se strany výslovně, že uzavrou písemnou smlouvu, má se za to, že před podpisem stran nebyla uzavřena. Opatřiti ji pečetí není ani v tomto případě podstatně zapotřebí."«


§ 885.

Nebyla-li sice ještě zřízena řádná listina, přece však byl pořízen a stranami podepsán zápis o hlavních bodech (punktace), zakládá už i takový zápis práva a závazky, které v něm jsou vyjádřeny.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 93 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nebyla-li sice ještě zřízena řádná listina, ale přece byl zřízen spis o hlavních bodech a od stran podepsán, zakládá také již takový spis práva a závazky, které jsou v něm vyjádřeny."«


§ 886.

Smlouva, pro kterou zákon nebo vůle stran nařizují písemnou formu, bude skutkem podpisem stran anebo, neumějí-li strany psáti nebo nemohou-li psáti pro nějakou vadu, připojením znamení ruky ověřeného soudně nebo notářsky, anebo připojením znamení ruky přede dvěma svědky, z nichž jeden podepíše jméno strany. Písemné uzavření smlouvy se nahrazuje zřízením listiny soudní nebo notářské. Napodobení vlastnoručního podpisu mechanickými prostředky stačí jen tam, kde je obvyklé v obchodním styku.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je uvedeno ve znění § 94 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Kdo je neznalý písma, anebo kdo pro tělesné vady je nezpůsobilý psáti, musí přibrati dva svědky, z nichž jeden jeho jméno podepíše, a musí připojiti své obvyklé znamení ruky."«


§ 887.

»"Byla-li o nějaké smlouvě zřízena listina, nemá se míti zřetel na předstírané úmluvy, které se prý současně staly, které však s listinou nesouhlasí anebo které obsahují nové dodatky"«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 95 III. dílčí novely.


Společné závazky nebo oprávnění


§ 888.

Jestliže dvě nebo několik osob slíbí někomu totéž právo k nějaké věci nebo je od něho přijmou; jsou jak pohledávka, tak dluh rozděleny podle zásad o spoluvlastnictví.


§ 889.

Mimo případy ustanovené v zákoně ručí každý z několika spoludlužníků dělitelné věci jen za svůj díl a podobně se musí každý z několika společníků dělitelné věci spokojiti s dílem, který mu náleží.


§ 890.

Jde-li však o nedělitelné věci; může je věřitel, je-li věřitelem jediným, pohledávati na kterémkoli spoludlužníku. Je-li však několik věřitelů a jediný dlužník; není tento povinen věc vydati jen jednomu ze spoluvěřitelů, nedostane-li se mu jistoty; může naléhati, aby se všichni spoluvěřitelé dohodli, anebo žádati, aby se věc uložila u soudu,


Korrealita


§ 891.

Slíbí-li několik osob tentýž celek rukou společnou a nerozdílnou tak, že se výslovně zavazují jeden za všechny a všichni za jednoho; ručí každá jednotlivá osoba za celek. Věřitel má pak na vůli, zdali chce pohledávati celou věc nebo díly, které si zvolí, buď na všech spoludlužnících nebo na některých; anebo chce-li celou věc pohledávati na spoludlužníku jediném. I po podání žaloby zůstává mu volba zachována, jestliže od žaloby ustoupí; a když jej ten nebo onen ze spoludlužníků uspokojí jen zčásti; může pohledávati zbytek na ostatních.


§ 892.

Slíbil-li však někdo tentýž celek několika osobám a dostalo-li se jim výslovně oprávnění že jej mohou pohledávati rukou společnou a nerozdílnou; je dlužník povinen plniti celek tomu z těchto věřitelů, který ho o něj nejdříve požádá.


§ 893.

Jakmile jeden ze spoludlužníků splnil věřiteli celek, nemůže již věřitel nic pohledávati na spoludlužnících ostatních; a jakmile dlužník uspokojil zcela jednoho ze spoluvěřitelů, nemají ostatní spoluvěřitelé již žádného nároku.


§ 894.

Spoludlužník nemůže tím, že smluví s věřitelem obtížnější podmínky, způsobiti újmu ostatním a prominutí nebo osvobození, kterého se dostane jednomu ze spoludlužníků pro jeho osobu, neprospívají ostatním.


§ 895.

Do jaké míry z několika spoluvěřitelů, kterým byl tentýž celek slíben k ruce společné a nerozdílné, ten, který obdržel pro sebe celou pohledávku, ručí ostatním věřitelům, je rozhodnouti podle zvláštních právních poměrů mezi spoluvěřiteli. Není-li takového poměru; jeden druhému nebude povinen ničím.


§ 896.

Spoludlužník rukou společnou a nerozdílnou, který zaplatil celý dluh za svého, jest oprávněn, i když nedošlo k postupu práva, pohledávati na ostatních náhradu, a to rovným dílem, ačli není mezi nimi jiného zvláštního poměru. Byl-li některý z nich nezpůsobilý se zavazovati nebo není-li s to, aby závazku svému dosti učinil; musí takový neuhrazený podíl rovněž býti převzat všemi spoluzavázanými. Byl-li některý ze spoludlužníků zproštěn dluhu, nemůže to při pohledávání náhrady býti na újmu ostatním (§ 894).


Vedlejší ustanovení při smlouvách:


1. Výminky;


§ 897.

O výminkách při smlouvách platí vůbec stejná ustanovení, jaká jsou dána o výminkách při posledních pořízeních.


§ 898.

Úmluvy s takovými výminkami, k jakým se při posledním pořízení hledí, jako kdyby nebyly připojeny, jsou neplatné.


§ 899.

Splnila-li se výminka ve smlouvě položená již před smlouvou; musí býti po smlouvě opakována jen tehdy, když záleží v jednání toho, kdo má nabyti práva, a když jím může býti opakována.


§ 900.

Právo připověděné pod výminkou odkládací přechází a na dědice.


2. pohnutka;


§ 901.

Jestliže strany položily pohnutku nebo účel svého svolení výslovně za výminku; posuzují se pohnutka a účel jako jiná výminka. Jinak takové projevy na platnost záplatných smluv nepůsobí. Při smlouvách bezplatných jest však užíti ustanovení daných o posledních pořízeních.


3. čas, místo a způsob splnění;


§ 902.

Lhůta určená smlouvou nebo zákonem se počítá, není-li ustanoveno jinak, tak, že při lhůtě určené podle dní se nepočítá den, na který připadá událost, od níž lhůta počíná běžeti.

Konec lhůty, určené podle týdnů, měsíců nebo let, připadá na onen den posledního týdne nebo posledního měsíce, který svým jménem nebo číslem odpovídá dni události, od níž lhůta počíná běžeti; není-li však takového dne v posledním měsíci, dobíhá lhůta posledním dnem tohoto měsíce.

Polovinou měsíce je rozuměti patnáct dní, středem měsíce patnáctý jeho den.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 98 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Smlouvy musí býti splněny v době, v místě a způsobem, jak to strany smluvily. Podle zákona počítají se 24 hodiny za jeden den, 30 dní za jeden měsíc a 365 dní za jeden rok."«


§ 903.

Práva, jehož nabytí je vázáno na určitý den, nabývá se počátkem tohoto dne. Právní následky nesplnění závazku nebo zmeškání nastanou, teprve když projde poslední den lhůty. Připadne-li poslední den určený k projevu nebo k plnění na neděli nebo na uznaný den sváteční, nastoupí na jeho místo, není-li ujednáno jinak, nejblíže příští den všední.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 99 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Práva, jehož nabytí je vázáno na určitý den, nabývá se počátkem tohoto dne. Ke splnění závazku má zavázaný celý určený den k dobru."«


§ 904.

Nebyl-li stanoven určitý čas pro splnění smlouvy; lze pohledávati její splnění ihned, totiž bez zbytečného odkladu. Zůstavil-li dlužník čas splnění své libovůli; je buď vyčkati, až zemře, a držeti se dědiců; nebo jde-li o povinnost jen osobní, která nepřechází na dědice, jest ponechati soudci, aby podle slušnosti ustanovil dobu splnění. Tak se stane i tehdy, když dlužník slíbil splniti podle možnosti, nebo až se to dá. Jinak jest i tu šetřiti ustanovení, která byla shora (§§ 704 až 706) dána o určení času při posledních pořízeních.


§ 905.

Nelze-li místo, kde se má plniti, zjistiti ani z úmluvy ani z povahy nebo účelu jednání, je plniti v místě, kde dlužník měl v době uzavření smlouvy své bydliště, nebo, jestliže závazek vznikl při provozování dlužníkova podniku živnostenského nebo obchodního, v místě závodu. Co se týká míry, váhy a druhu peněz, je hleděti k místu, kde se má plniti.

Peněžité platy je dlužník v pochybnostech povinen dodati na své nebezpečí a útraty věřiteli do jeho bydliště (závodu). Jestliže se po vzniku pohledávky toto místo změnilo, nese věřitel to, oč tím nebezpečí a útraty vzrostly.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 100 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Jestliže není možno určiti ani z úmluvy ani z povahy nebo z účelu jednání místo, kde smlouva má býti splněna, jest odevzdati nemovité věci na místě, kde leží, movité však na místě, kde byl příslib učiněn. Pokud se týče míry, váhy a druhu peněz, jest přihlížeti k místu odevzdání."«


§ 906.

Lze-li splniti slib několikerým způsobem; přísluší volba dlužníku; avšak od volby již vykonané nemůže o své újmě odstoupiti.


§ 907.

Uzavře-li se smlouva výslovně s výhradou volby a zmaří-li se volba nahodilou zkázou některé věci nebo několika věcí; není strana, které přísluší volba, smlouvou vázána. Jestliže to však dlužník zavinil; ručí věřiteli za zmaření volby.


4. závdavek;


§ 908.

Není-li zvláštní úmluvy, je na to, co se dává při uzavření smlouvy napřed, hleděti jen jako na znamení, že smlouva byla uzavřena, nebo jako na jistotu, že bude splněna, a nazývá se to závdavek. Nesplní-li se smlouva vinou jedné strany; může si strana nevinná podržeti závdavek, který od ní obdržela, nebo pohledávati, aby se jí vrátilo dvojnásobně tolik, kolik závdavkem dala. Nechce-li však na tom přestátí, může se domáhati splnění smlouvy; nebo není-li již možné, náhrady.


5. odstupné;


§ 909.

Určí-li se při uzavření smlouvy částka, kterou ta nebo ona strana je povinna zapraviti, jestliže by před splněním chtěla od smlouvy odstoupiti; je smlouva uzavřena s výhradou odstupného. V tomto případě je buď splniti smlouvu nebo zaplatiti odstupné. Kdo smlouvu splní třebas jen zčásti; nebo přijme třebas jen částečné splnění od strany druhé, nemůže již od smlouvy odstoupiti, ani kdyby zaplatil odstupné.


§ 910.

Je-li dán závdavek a je-li spolu vymíněno právo odstoupiti, ale tak, že nebylo vyměřeno zvláštní odstupné; je pokládati závdavek za odstupné. Odstoupí-li se od smlouvy, pozbude ten, kdo závdavek dal, závdavku; anebo ten, kdo závdavek obdržel, vrátí dvojnásobně tolik.


§ 911.

Odstupné je povinen zaplatiti také ten, komu zabrání splnit smlouvu nikoli pouhá náhoda, nýbrž jeho zavinění.


6. vedlejší příslušností


§ 912.

Věřitel je oprávněn na svém dlužníku pohledávati kromě hlavního dluhu někdy také příslušnosti vedlejší. Jsou to přírůstek a plody věci hlavní; úroky smluvené nebo úroky z prodlení; nebo náhrada způsobené škody; anebo náhrada toho, na čem má druhá strana zájem, protože závazek nebyl náležitě splněn; konečně částka, kterou si strana pro tento případ vy mínila.


§ 913.

Pokud je s právem věcným spojeno právo na přírůstek nebo na plody, jest ustanoveno v první a čtvrté hlavě druhého dílu. Právo jen osobní nedává oprávněnému žádného nároku na vedlejší příslušnosti. Pokud na ně věřitel má právo, lze vysouditi jednak ze zvláštních způsobů a ustanovení smluv; jednak z hlavy o právu na náhradu škody a zadostiučinění.


Vykládací pravidla o smlouvách


§ 914.

Při výkladu smluv nelze lpěti na doslovném výrazu, nýbrž je vyšetřiti úmysl stran a smlouvě je rozuměti tak, jak to odpovídá zvyklostem poctivého styku.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 102 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Pravidla obecná, uvedená v prvém dílu (§ 6) o výkladu zákonů, platí také o smlouvách. Najmě má býti pochybná smlouva tak vyložena, aby neobsahovala žádný rozpor a byla účinná."«


§ 915.

Při smlouvách jednostranně zavazujících má se v pochybnostech za to, že dlužník chtěl na sebe vložiti břímě spíše menší než větší; při smlouvách dvoustranně zavazujících je nejasný výraz vyložiti na újmu toho, kdo ho užil (§ 889),


§ 916.

Projev vůle, který byl na oko vůči někomu učiněn ve srozumění s ním, je neplatný. Má-li tím býti zakryto jednání jiné, jest je posuzovati podle jeho pravé podstaty.

Proti třetí osobě, která nabyla práv, důvěřujíc v projev, nelze namítati, že se jednání stalo na oko.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 103 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Jestliže se smluví jednání určitého druhu pouze na oko, musí býti posuzováno podle zákonných předpisů, podle nichž musí býti posuzováno podle své pravé povahy."«


Všeobecná ustanovení o záplatných smlouvách a jednáních


§ 917.

Při smlouvě záplatné se oplácejí buď věci věcmi, nebo konání, k nimž patří i opominutí, konáními, anebo konečně věci konáními a konání věcmi.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 109 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Jak zanikají závazky, vznikající ze smluv, bude ustanoveno u každé smlouvy zvláště, a v hlavě o zániku závazků vůbec".«


§ 918.

Nesplní-li jedna strana záplatnou smlouvu buď v náležité době, na náležitém místě nebo tak, jak bylo ujednáno, může druhá strana buď pohledávati splnění a náhradu škody pro opoždění, nebo ustanoviti, že od smlouvy odstupuje.

Jde-li o plnění pro obě strany dělitelné, lze, když se s částečným plněním prodlévá, odstoupiti buď jen co do tohoto jednotlivého nebo také co do všech částečných plnění ještě dlužných.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 110 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Všechna práva a povinnosti, vznikající ze smluv, přecházejí na dědice smluvníků, jestliže nespočívají pouze na osobních poměrech a schopnostech, anebo jestliže dědicové nebyli smlouvou samotnou anebo zákonem vyloučeni. Dosud nepřijatý příslib nepřechází na dědice, jestliže i jen jedna strana ve lhůtě na rozmyšlenou zemřela (§ 862)."«


§ 919.

Je-li ujednáno splnění v přesně ustanovený čas nebo v přesně ustanovené lhůtě tak, že jinak dojde na odstoupení, je strana oprávněná odstoupiti, chce-li trvati na splnění, povinna to bez odkladu ohlásiti straně druhé, jakmile ona lhůta mine; jestliže tak neučiní, nemůže později již trvati na splnění. Totéž platí, lze-li z povahy jednání nebo z účelu plnění, který je dlužníku znám, usouditi, že na plnění opožděném nebo, jde-li o opoždění s plněním částečným, na plněních ještě zbývajících příjemce nemá zájmu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 111 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nesplní-li jedna strana smlouvu buď vůbec nebo v náležitý čas, na náležitém místě nebo ujednaným způsobem, není strana oprávněna kromě případů v zákoně určených nebo výslovné výhrady žádati zrušení, nýbrž jen přesné splnění smlouvy a náhradu."«


§ 920.

Bude-li splnění zmařeno zaviněním dlužníka nebo náhodou, za kterou odpovídá, může druhá strana buď pohledávati náhradu škody pro nesplnění nebo odstoupiti od smlouvy. Bude-li splnění zmařeno zčásti, může druhá strana odstoupiti, když lze usouditi z povahy jednání nebo z účelu plnění, který je dlužníku znám, že na plnění částečném nemá zájmu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 112 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Po úplném splnění smlouvy nemohou již strany od ní ani vzájemnou dohodou odstoupiti, nýbrž musí novou smlouvu uzavříti, jež se považuje za jiné jednání."«


§ 921.

Odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na náhradu škody způsobené zaviněným nesplněním. Úplata již přijatá buď vrácena nebo nahrazena tak, aby žádná strana neměla zisku ze škody strany druhé.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 113 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Všeobecná ustanovení úplatných smluv a jednání

Při úplatné smlouvě se oplácejí buď věci věcmi, nebo úkony, k nimž náležejí i opominutí, úkony, nebo konečně věci úkony a úkony věcmi."


Správa


§ 922.

Jestliže někdo jinému přenechá věc záplatným způsobem, odpovídá za to, že věc má vlastnosti výslovně vymíněné nebo při ní obyčejně předpokládané a že jí lze užívati a upotřebiti podle povahy jednání nebo podle učiněné úmluvy.


Případnosti správy


§ 923.

Kdo tedy věci přikládá vlastnosti, kterých nemá a které byly vymíněny výslovně nebo podle povahy jednání mlčky; kdo zamlčí její kromobyčejné vady nebo závady; kdo zcizí věc, které tu již není, nebo věc cizí jako svoji; kdo nepravdivě předstírá, že se věc hodí k určitému užívání; nebo že je prostá i obyčejných vad a závad; odpovídá za to, vyjde-li najevo opak.


§ 924.

»Jestliže dobytče do 24 hodin po převzetí onemocní nebo pojde, má se za to, že bylo nemocno již před převzetím.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 117 III. dílčí novely.


§ 925.

Nařízením bude ustanoveno, kdy platí domněnka, že zvíře bylo nemocné již před odevzdáním, když se některé nemoci a vady objeví během určitých lhůt.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 118 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Totéž se pokládá:
1. když se do osmi dnů shledají při prasatech uhry a při obcích neštovice nebo prašivina, anebo při ovcích do dvou měsíců živý vlas a motolice,
2. když při hovězím dobytku nalezne se do třiceti dnů po převzetí hlíza čili tak řečená býkovice,
3. když při koních a soumarech shledá se do patnáctého dne po odevzdání nebezpečné chřípěcí aneb ozhřívka, též dýchavičnost, aneb do třiceti dní jankovitost, červ, zrážlivost, černý zákal, občasná slzivost anebo měsíční slepota."


§ 926.

Právní domněnky, že zvíře mělo vadu již před odevzdáním, může se však přejímatel dovolati, jen když ihned tomu, kdo zvíře odevzdal, nebo není-li tento přítomen, představenému obce oznámí shledanou vadu nebo dá zvíře prohlédnouti znalcem anebo navrhne soudní zjištění důkazu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 119 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Této právní důměnky (§§ 924-925) může však přejímatel takového kusu dobytka jen tehdy použíti, jestliže, oznámí ihned tomu, kdo jej odevzdal, nebo důvěrníku zpozorovanou vadu, nebo v jeho nepřítomnosti učiní oznámení soudu toho místa nebo znalcům a dá provésti ohledání."«


§ 927.

Zanedbá-li přejímatel této opatrnosti, je na něm, aby prokázal, že zvíře bylo vadné již před odevzdáním. I odevzdavateli je však vždy volno, aby vedl důkaz, že vytčená vada vznikla teprve po odevzdání.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 120 II. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Opomine-li přejímatel tuto opatrnost, náleží jemu důkaz, že dobytče bylo vadné již před uzavřením smlouvy. Vždy však je také převodci volno dokázati, že vytýkaná vada povstala teprve po odevzdání."«


§ 928.

Jsou-li vady věci nápadné nebo lze-li závady na věci váznoucí seznati z knih veřejných, nemá správa místa, leč by byla vada lstivě zamlčena nebo bylo výslovně připovězeno, že věc je všelikých vad a závad prostá (§ 443). Za dluhy a nedoplatky na věci váznoucí se odpovídá vždycky.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 121 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Bijí-li vady do očí nebo lze-li břemena na věci váznoucí z veřejných knih seznati, správa místa nemá (§ 443), leda že bylo výslovně slíbeno, že věc je všelikých vad a břemen prosta. Za dluhy a nedoplatky na věci váznoucí musí se vždy odpovídati."«


§ 929.

Kdo převede na sebe věc, věda, že je cizí, nemá nároku ze správy, právě jako ten, kdo se výslovně správy vzdal.


§ 930.

Odevzdají-li se věci úhrnkem, totiž tak, jak stojí a leží, aniž byly počítány, měřeny a váženy; neodpovídá odevzdavatel za vady, které se na nich shledají, leč by věci neměly některé vlastnosti, kterou odevzdavatel nepravdivě předstíral nebo kterou si předjímatel vymínil.


Podmínka správy


§ 931.

Chce-li přejímatel užíti správy, protože třetí osoba uplatnila nárok na věc, je na něm, aby svému předchůdci odpověděl spor. Opomine-li to, nepozbude tím sice ještě práva na odškodnění, ale jeho předchůdce může proti němu užíti všech námitek, kterých nebylo užito proti osobě třetí, a může se tím povinnosti k náhradě zprostiti potud, pokud se nalezne, že by tyto námitky byly přivodily proti třetí osobě jiné rozhodnutí, kdyby se jich bylo bývalo náležitě užilo.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 122 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Chce-li držitel užíti správy pro nárok činěný třetí osobou na věc, musí o tom svého předchůdce zpraviti a žádati podle předpisu soudního řádu za zastoupení. Opomine-li tuto žádost, nepozbývá sice ještě práva, ale jeho předchůdce může mu činiti všechny námitky, jež zůstaly proti třetímu neprovedeny a se tím potud zprostiti náhrady, potud se uznává, že by byly tyto námitky způsobily jiné rozhodnutí proti třetímu, kdyby jich bylo bývalo náležitě užito."«


Účinek


§ 932.

Je-li vada, která zakládá povinnost ke správě, taková, že ji nelze již odstraniti a že pro ni věci nelze řádně užívati, může se přejímatel domáhati úplného zrušení smlouvy; nepřekáží-li však vada řádnému užívání nebo lze-li ji odstraniti, může se domáhati buď přiměřeného snížení úplaty nebo opravy nebo doplnění toho, co chybí. Za zaviněnou škodu odpovídá odevzdavatel vždycky. K nepatrnému snížení hodnoty se nepřihlíží.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 123 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Je-li vada, na níž se správa zakládá, taková, že se nedá již napraviti a že překáží řádnému užívání věci, může zkrácený žádati za zrušení celé smlouvy, jestliže se však to, co chybí např. na míře nebo na váze, dá doplniti, jen tento dodatek, v obou případech může však žádati také náhradu další škody a pokud druhá strana jednala nepoctivě, také ušlý zisk."«


§ 932a.

Za sporu o zrušení smlouvy pro vadu dobytka nařídí soud k návrhu některé strany, jakmile není již třeba ohledání, prozatímním opatřením, aby zvíře bylo soudně prodáno a výtěžek uložen k soudu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 124 III. dílčí novely.


Zánik nároku ze správy


§ 933.

Kdo se chce domáhati správy, musí své právo uplatniti na soudě, jde-li o věci nemovité, do tří let, jde-li o věci movité, do šesti měsíců, a jde-li o vady dobytka, do šesti neděl, jinak žaloba zanikne. Lhůta se počíná dnem dodání věci; jde-li o správu pro takové vady dobytka, při nichž platí určitá lhůta pro domněnku vadnosti, dnem, kdy tato lhůta končí; jde-li však o správu pro nárok vznesený na věc třetí osobou, dnem, kdy nabyvatel zvěděl o nároku.

Uplatnění nároku námitkou zůstává nabyvateli vyhrazeno, když ve lhůtě oznámil vadu odevzdavateli.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 125 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Kdo chce žádati správu, musí se svého práva domáhati, týká-li se nemovitých věci, do tří let, týká-li se však movitých, do šesti měsíců, jinak právo zanikne."«


Odškodnění pro zkrácení přes polovici


§ 934.

Neobdržela-li při jednáních dvoustranně zavazujících jedna strana na obecné hodnotě ani polovici toho, co druhé straně dala; dává zákon zkrácené straně právo domáhati se, aby se jednání zrušilo a aby byl obnoven předešlý stav. Avšak druhá strana může jednání zachovati v platnosti tím, že je ochotna nahraditi, čeho se do obecné hodnoty nedostává. Nepoměr mezi hodnotami se vyměří podle času, kdy jednání bylo uzavřeno.


§ 935.

Tohoto právního prostředku nelze užíti, když se ho někdo výslovně vzdal nebo prohlásil, že chce věc převzíti ze zvláštní obliby za mimořádnou cenu: když, ačkoliv znal pravou cenu, nicméně souhlasil s nepoměrnou cenou; dále když z poměru mezi osobami je míti za to, že chtěly uzavříti smlouvu smíšenou ze záplatné a bezplatné; když pravou cenu nelze již vyšetřiti; konečně, když věc byla soudem vydražena.


Dohoda o budoucí smlouvě


§ 936.

Dohoda, že se má smlouva uzavříti teprve v budoucnosti, zavazuje jen tehdy, když byl určen jak čas, kdy se má smlouva uzavříti, tak i podstatné její kusy, a když se mezitím poměry nezměnily tak, že by tím byl zmařen účel výslovně určený nebo z poměrů se podávající, anebo že by tím ta neb ona strana ztratila důvěru. Vůbec je nejdéle do roka po smluveném čase naléhati na to, aby takové přípovědi byly provedeny; jinak právo zanikne.


Vzdání se námitek


§ 937.

Všeobecná, neurčitá vzdání se námitek proti platnosti smlouvy nemají účinku.


HLAVA OSMNÁCTÁ
O darováních


Darování


§ 938.

Smlouva, kterou se někomu přenechává věc bezplatně, se nazývá darování.


Pokud je zřeknutí darováním


§ 939.

Kdo se zřekne práva očekávaného nebo mu skutečně napadlého nebo pochybného, avšak jinému ho řádně nepostoupí nebo je zavázanému s jeho svolením nepromine, nepokládá se za dárce.


Darování na odměnu


§ 940.

Měl-li obdarovaný právo žaloby na odměnu, buď proto, že mezi stranami již byla vymíněna nebo že byla nařízena zákonem; není jednání už darováním a je na ně hleděti jako na smlouvu záplatnou.


§ 941.

Měl-li obdarovaný právo žaloby na odměnu, buď proto, že mezi stranami již byla vymíněna nebo že byla nařízena zákonem, není jednání už darováním a je na ně hleděti jako na smlouvu záplatnou.


Darování vzájemná


§ 942.

Byla-li darování předem vymíněna tak, že darující musí zase býti obdarován; nevznikne pravé darování k celku; nýbrž jen vzhledem k hodnotě, která převyšuje.


Forma darovací smlouvy,


§ 943.

Z pouhé ústní darovací smlouvy uzavřené bez skutečného odevzdání nevzniká pro příjemce daru právo žaloby, toto právo musí býti založeno písemnou listinou.


a rozsah darování


§ 944.

Neobmezený vlastník může, šetře zákonných předpisů, darovali třebas i celé své nynější jmění. Smlouva, kterou by však někdo daroval jmění budoucí, platí jen potud, pokud nepřesahuje poloviny tohoto jmění.


Pokud dárce za dar odpovídá


§ 945.

Kdo vědomě daruje věc cizí a obdarovanému to zatají, odpovídá za škodlivé následky.


Neodvolatelnost darování


§ 946.

Darovací smlouvy nesmějí zpravidla býti odvolány.


Výjimky:


1. pro nouzi;


§ 947.

Upadne-li dárce později v takovou nouzi, že se mu nedostává nutné výživy; je oprávněn se domáhati na obdarovaném, není-li sám ve stejné nouzi, aby mu ročně platil z darované částky zákonné úroky, pokud darovaná věc nebo její hodnota ještě jest a pokud se dárci nedostává nutné výživy. Je-li obdarováno několik osob, je zavázán ten, kdo byl obdarován dříve, jen potud, pokud příspěvky těch, kteří byli obdarováni později, k výživě nestačí.


2. pro nevděk;


§ 948.

Dopustí-li se obdarovaný na svém dobrodinci hrubého nevděku, lze darování odvolati. Hrubým nevděkem se rozumí ublížení na těle, cti, svobodě nebo na jmění, které je takové, že by bylo lze z úřední moci nebo na návrh poškozeného na pachatele dokročiti podle zákona trestního.


§ 949.

Nevděk činí nevděčného co do jeho osoby nepoctivým držitelem a dává i dědici toho, komu bylo ublíženo, pokud dárce nevděk neprominul a pokud z věci darované nebo z její hodnoty něco zbývá, právo dar žalobou odvolati i proti dědici toho, kdo dárci ublížil.


3. pro zkrácení povinné výživy;


§ 950.

Kdo je povinen někomu poskytovati výživu, nemůže jeho právo zkrátiti tím, že obdaruje osobu třetí. Kdo by takovým způsobem byl zkrácen, jest oprávněn žádati, aby mu obdarovaný doplnil, čeho mu dárce nyní již poskytnouti nemůže. Je-li obdarováno několik osob, užije se předpisu výše uvedeného (§ 947).


4. povinného dílu;


§ 951.

Jestliže se při vyměření dílu povinného připočtou darování (§ 785), avšak pozůstalost k jeho úhradě nestačí, může se zkrácený nepominutelný dědic domáhati na obdarovaném vydání daru ke krytí schodku. Obdarovaný může vydání odvrátiti tím, že zaplatí schodek.

Má-li obdarovaný sám právo na díl povinný, odpovídá druhému jen potud, pokud by darováním obdržel více, než činí díl povinný, který naň při započtení darů připadá.

Je-li obdarováno několik osob, odpovídá ten, kdo byl obdarován dříve, jen potud, pokud ten, kdo byl obdarován později, není povinnen anebo není s to dar vydati. Osoby obdarované současně odpovídají poměrně.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 71 II. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Kdo má v době darování potomky, kterým jest povinen zanechati povinný díl, nemůže na jejich újmu učiniti dar, který převyšuje polovici jeho jmění. Nepřekročil-li tuto míru, a mohou-li tito potomci po jeho smrti prokázati, že jeho čistá pozůstalost nedosahuje polovice jmění, které měl v době darování, mohou na neobdarovaném poměrně žádati zpět, co proti zákonu nad míru obdržel."«


§ 952.

Nemá-li obdarovaný již darované věci nebo její hodnoty; odpovídá jen potud, pokud ji z držby pustil způsobem nepoctivým.


5. věřitelů;


§ 953.

»"S týmž obmezením (§ 952) mohou býti nazpět požadovány i takové dary, kterými byli zkráceni věřitelé, kteří tu byli již v době, kdy dar byl učiněn. Na věřitele, jejichž pohledávky jsou novější než darování, se toto právo vztahuje jen tehdy, když lze obdarovaného usvědčiti ze lstivého dorozumění."«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení pozbylo účinnosti již vydáním odpůrčího řádu z roku 1884 (Gl. U. 13. 326).


6. pro děti později narozené


§ 954.

Tím, že se bezdětnému dárci narodí po uzavření darovací smlouvy děti, nevznikne ani jemu, ani dětem později narozeným právo dar odvolati. V nouzi však může on nebo dítě později narozené uplatniti jak proti obdarovanému, tak proti jeho dědici, výše uvedené právo na zákonné úroky z darované částky (§ 947).


Která darování nepřecházejí na dědice


§ 955.

Slíbil-li dárce obdarovanému podporu v určitých lhůtách, nevzejde z toho dědicům obou ani právo ani povinnost; leč by v darovací smlouvě bylo výslovně vymíněno něco jiného.


Darování pro případ smrti


§ 956.

Darování, které má býti splněno až po dárcově smrti, je, ačli bylo dbáno předepsaných formálností, platné jako odkaz. Za smlouvu je sluší pokládati jen tehdy, když obdarovaný dar přijal, dárce se výslovně zřekl práva dar odvolati a obdarovanému byla o tom vydána listina.


HLAVA DEVATENÁCTÁ
O smlouvě o úschovu


Smlouva o úschovu


§ 957.

Přijme-li někdo cizí věc, aby ji opatroval; vznikne smlouva o úschovu. Přijatý slib, převzíti do opatrování cizí věc ještě neodevzdanou, zavazuje sice stranu slibující; smlouva o úschovu to však ještě není.


§ 958.

Smlouvou o úschově nenabývá příjemce ani vlastnictví, ani držby, ani práva užívacího; je pouhým majitelem a má povinnost věc jemu svěřenou zajistiti před škodou.


Kdy se smlouva o úschovu mění ve smlouvu o zápůjčku nebo o půjčku;


§ 959.

Jestliže se schovateli na jeho žádost nebo dobrovolnou nabídkou ukladatele dovolí užívání; přestane smlouva býti smlouvou schovací, a to v prvém případě ihned po dovolení; v druhém pak tím okamžikem, kdy nabídka byla přijata nebo kdy se uschované věci skutečně užilo; jde-li o věci zuživatelné, změní se ve smlouvu o zápůjčku, jde-li o věci nezuživatelné, ve smlouvu o půjčku, a vzejdou s tím spojená práva a závazky.


nebo ve smlouvu zmocňovací


§ 960.

Do opatrování se mohou dáti věci movité i nemovité. Přikáže-li se však příjemci zároveň i jiné jednání na svěřenou věc se vztahující; pokládá se za zmocněnce.


Povinnosti a práva schovatele;


§ 961.

Schovatel je hlavně povinen: aby věc jemu svěřenou po ustanovený čas bedlivě opatroval a ji, když čas projede, ukladateli vrátil v tom stavu, v jakém ji převzal, a se vším, co k ní přibylo.


§ 962.

Schovatel je povinen věc i dříve, než čas projde, na požádání ukladateli vrátiti a může se toliko domáhati náhrady škody, která mu snad vznikne. Ale nemůže věc mu svěřenou vrátiti dříve; leč by ji pro nenadálou příhodu nemohl bezpečně nebo bez vlastní škody míti v úschově.


§ 963.

Není-li ani výslovně mluveno ani nelze z okolností vysouditi, jak dlouho má věc býti v úschově; může se výpověď z úschovy dáti podle libosti.


§ 964.

Schovatel odpovídá ukladateli za škodu, která byla způsobena opominutím povinného opatrování, nikoli však za náhodu; a to ani tehdy, kdyby obětováním věci vlastní byl mohl věc mu svěřenou, třebas i cennější, zachrániti.


§ 965.

Jestliže však schovatel užil věci uložené; dal-li ji bez nutné potřeby a bez dovolení ukladatelova někomu třetímu do úschovy; nebo omeškal-li se s navrácením a věc postihne škoda, které by nebyla vydána u ukladatele; nemůže namítati náhodu a poškození jde na jeho vrub.


§ 966.

Byly-li uloženy věci zamčené nebo zapečetěné a později zámek nebo pečeť byly porušeny; je ukladatele, tvrdí-li, že něčeho ubylo, připustiti podle předpisu soudního řádu, aby odpřisáhl svoji škodu, pokud, tato je podle. jeho stavu, živnosti, jmění a ostatních okolností pravděpodobná; leč by schovatel mohl prokázati, že k porušení zámku nebo pečetě došlo bez jeho zavinění. Stejně platí i tehdy, když se ztratily všechny věci takto uložené.


a ukladatele


§ 967.

Ukladatel je povinen schovateli nahraditi škodu, která byla způsobena zaviněním, a náklady, které byly učiněny na zachování věci uschované nebo k rozmnožení trvalých užitků. Obětoval-li schovatel v nouzi své věci vlastní, aby věc uloženou zachránil; může se domáhati přiměřené náhrady. Vzájemné pohledávky schovatele a ukladatele věci movité mohou však býti uplatněny jen do třiceti dnů po jejím vrácení.


Sekvestr


§ 968.

Jestliže věc, na kterou si někdo činí nárok, bude stranami ve sporu nebo soudem někomu dána do úschovy; jmenuje se schovatel sekvestr. Práva a závazky sekvestra se posuzují podle zásad zde stanovených.


Zda přísluší schovateli odměna


§ 969.

Odměnu za schování lze žádati jen tehdy, když byla vyjednána výslovně anebo mlčky podle stavu schovatelova.


Přijetí hosta


§ 970.

Hostinští, kteří poskytují cizincům byt, odpovídají za věci, které byly vneseny od přijatých hostů, jako schovatele, pokud neprokáží, že škoda není ani zaviněna jimi nebo jejich lidmi, ani způsobena cizími osobami, které z domu odcházejí a do něho přicházejí. Púsobilo-li na vznik škody spoluzavinění osoby poškozené, rozhodne soudce podle okolností, zdali přísluší náhrada a jakou výši.

Za vnesené se pokládají věci, které byly hostinskému nebo některému z jeho lidí odevzdány nebo přineseny na místo jimi vykázané nebo k tomu určené. Stejně odpovídají podnikatelé, kteří mají stáje a skladní místnosti, co do postavených u nich zvířat a vozidel a věcí na nich.

Držitelé lázeňských ústavů se posuzují co do věcí lázeňských hostů, které se podle zvyku vnášejí, stejně jako hostinští.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 127 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Hostinští, lodníci a povozníci odpovídají jako schovatel za věci, které byly jim samým nebo jejich služebným přijatými cestujícími nebo jako zavazadlo odevzdány (§ 1316)."«


§ 970a.

Odmítne-li se odpovědnost vyhláškou, nemá to právních následků. Za věci drahocenné, peníze a cenné papíry odpovídá hostinský jen do částky 1000 korun, ledaže tyto věci převzal v úschovu, znaje jejich povahu, nebo škodu zavinil sám nebo jeho lidé.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 128 III. dílčí novely.


§ 970b.

Nárok na náhradu ze smlouvy o přijetí hosta zanikne, jestliže poškozená osoba, zvědouc o škodě, neučiní bez prodlení hostinskému oznámení. To však neplatí, když hostinský věci přijal v úschovu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 128 III. dílčí novely.


§ 970c.

Osoby uvedené v § 970 mají právo vnesené věci zadržeti k zajištění svých pohledávek za ubytování a stravování, jakož i svých vydání za hosty.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 128 III. dílčí novely.


HLAVA DVACÁTÁ
O smlouvě o půjčku


Smlouva o půjčku


§ 971.

Odevzdá-li se někomu věc nezuživatelné jen k bezplatnému užívání na určitou dobu; vznikne smlouva o půjčku. Smlouva, kterou se někomu půjčení věci slíbí, aniž se věc odevzdá, sice zavazuje, ale smlouva o půjčku to ještě není.


Práva a povinnosti vypůjčitele:


1. co do užívání;


§ 972.

Vypůjčitel nabývá práva věci užívati řádně anebo způsobem blíže určeným. Jakmile projde doba, je povinen tutéž věc navrátiti.


2. vrácení;


§ 973.

Nebyla-li doba pro navrácení stanovena, bylo-li však určeno, k jakému účelu se má věci užívati; je vypůjčitel povinen s užíváním neprodlévati a věc vrátiti co možná nejdříve.


§ 974.

Nebyly-li určeny ani doba ani účel užívání; nevznikne pravá smlouva, nýbrž nezávazná výprosa (prekarium) a půjčitel se může domáhati vrácení věci půjčené, kdy je mu libo.


§ 975.

Dojde-li ke sporu o době užívání, je na vypůjčiteli, aby prokázal, že je oprávněn věci dále užívati.


§ 976.

I když půjčitel sám půjčené věci nevyhnutelně potřebuje dříve, než projde čas nebo než se skončí užívání; nemá nicméně práva, aby věc vzal zpět dříve, nebylo-li to výslovně umluveno.


§ 977.

Vypůjčitel má sice zpravidla právo věc vypůjčenou vrátiti i před určeným časem; je-li však dřívější vrácení půjčiteli obtížno; nemůže se stati proti jeho vůli.


3. poškození;


§ 978.

Užívá-li vypůjčitel věd půjčené jinak, než byb vyjednáno, nebo dovolí-li o své újmě jinému jí užívati; odpovídá z toho půjčiteli a půjčitel je také oprávněn se ihned věci nazpět domáhati.


§ 979.

Bude-li půjčená věc poškozena nebo zmařena; je vypůjčitel povinen nahraditi tak jako schovatel nejen škodu, která byla způsobena především jeho vinou, nýbrž nahodilou škodu, ke které dal podnět protiprávním jednáním (§ 965).


§ 980.

Složí-li vypůjčitel za věc ztracenou její hodnotu, nemá ještě práva, když se věc zase najde, podržeti ji proti vůli vlastníkově, je-li vlastník hotov vrátiti hodnotu, kterou dostal.


4. nákladu na zachování věci


§ 981.

Náklad, který s sebou obyčejně přináší užívání věci, musí nésti vypůjčitel ze svého. Mimořádný náklad na zachování věci je sice povinen prozatím založiti, nemůže-li nebo nechce-li věc postoupiti půjčiteli, aby si ji opatřil sám; ale bude mu nahrazen stejně jako poctivému držiteli.


Obmezení vzájemných žalob


§ 982.

Jestliže půjčitel zneužití věci půjčené nebo její přílišné opotřebení nevytkl do třiceti dnů po tom, co mu věc byla vrácena; nebo jestliže vypůjčitel mimořádný náklad na věc učiněný neohlásil v téže době po tom, co věc vrátil; žaloba zanikne.


HLAVA DVACÁTÁ PRVÁ
O smlouvě o zápůjčku


Zápůjčka


§ 983.

Odevzdají-li se někomu věci zuživatelné s podmínkou, že sice může s nimi podle libosti nakládati, že však po nějakém čase má vrátiti tolikéž stejného druhu a jakosti; vznikne smlouva o zápůjčku. Nesmí se zaměňovati se smlouvou, byť i také závaznou (§ 936), podle které zápůjčka bude dána v budoucnosti.


Její druhy


§ 984.

Zápůjčka se dává buď v penězích nebo v jiných věcech zuživatelných, a to buď bezúročně nebo na úrok. V tomto případě se jmenuje také smlouvou úročnou.


Zápůjčka peněžitá:


§ 985.

Zápůjčka peněžitá se může dáti v penězích kovových nebo papírových anebo ve veřejných dluhopisech (obligacích).


a) v penězích kovových nebo papírových;


§ 986.

Pokud lze vůbec sjednati zápůjčku v penězích kovových a v jaké měně (valutě) se má taková zápůjčka nebo zápůjčka v penězích papírových splatiti, ustanovují zvláštní předpisy o tom dané.


§ 987.

Vyjednal-li si zapůjčitel placení v určitém druhu mincí, v kterých zápůjčku dal; je platiti mincemi téhož druhu.


§ 988.

Zákonné změny mince beze změny vnitřní hodnoty jdou na vrub zapůjčitele. Obdrží placení v tom druhu mincí, který byl určen a zápůjčkou dán, např. 1000 kusů dukátů nebo 3000 dvaceti krejcarů bez rozdílu, zdali jejich vnější hodnota mezitím stoupla nebo klesla. Změní-li se však vnitřní hodnota; je platiti podle poměru k vnitřní hodnotě, kterou daný druh mincí měl v době zapůjčení.


§ 989.

Jestliže v době splacení nejsou ve státě takové druhy mincí v oběhu; je dlužník povinen uspokojiti věřitele penězi "nejvíce podobnými a v takovém počtu a druhu, aby věřitel obdržel vnitřní hodnotu toho, co dal, se zřetelem k době zápůjční.


§ 990.

Ve veřejných dluhopisech mohou býti zápůjčky platně sjednány tak, že dluh bude shlazen buď veřejným dluhopisem zcela shodným s tím, který byl zápůjčkou dán, nebo že se zaplatí částka odpovídající hodnotě, jakou měl dluhopis v době zapůjčení.


b) v dluhopisech;


§ 991.

Byl-li místo peněz dán soukromý dlužní úpis nebo zboží; je dlužník toliko povinen vrátit v neporušeném stavu buď dlužní úpis nebo zboží, které dostal, anebo věřiteli nahraditi škodu, kterou prokáže.


c) zápůjčka v jiných věcech zuživatelných


§ 992.

Při zápůjčkách, které se nesjednají v penězích, nýbrž v jiných věcech zuživatelných, nezáleží, pokud bylo vyjednáno jen vrácení v témže druhu, jakostí a množství, na tom, zdali zatím v ceně stouply nebo klesly.


Úroky


§ 993.

»Jestliže si zapůjčitel při jakékoliv zápůjčce více vymíní výslovně nebo mlčky vzhledem na druh, jakost nebo množství než dal, může smlouva jen potud pozůstávati, pokud při tom nejsou překročeny dovolené smluvní úroky.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 6 zákona č. 62/1868 ř. z.


§ 994.

»Smlouvou může bytí vymíněno při dané zástavě pět, bez zástavy šest ze sta na rok od kohokoliv Tato míra dovolených úroků rozumí se také tehdy, jestliže byly sice úroky vymíněny, ale jejich výše nebyla určena.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 6 zákona č. 62/1868 ř. z.


§ 995.

»Jestliže někomu příslušejí úroky ze zákona bez výslovného vymínění, je platiti čtyři ze sta a mezi obchodníky a továrníky úředně oprávněnými z dluhu vzniklého z pravého obchodu šest ze sta na rok jako zákonné úroky.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 6 zákona č. 62/1868 ř. z.


§ 996.

»Jestliže mimo určení místa a doby placení jistiny a úroků byly vymíněny zapůjčiteli ještě vedlejší závazky jakéhokoliv druhu a názvu anebo pro něho nebo pro jiné vedlejší výhody, jsou neplatný, pokud se překročí při tom v celku míra dovolených smluvních úroků.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 6 zákona č. 62/1868 ř. z.


§ 997.

»Úroky jest platiti obvykle při splacení jistiny anebo, jestliže smlouva byla uzavřena na více roků a o lhůtách pro placení úroků nebylo nic vymíněno, ročně. Předem mohou býti sraženy úroky nejvýše na půl roku. Přes tuto míru předem sražené úroky mají býti od jistiny odpočítány ode dne srážky.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 6 zákona č. 62/1868 ř. z.


§ 998.

»Úroky z úroků nesmějí býti nikdy brány, ale mohou býti dvouleté nebo ještě starší zadrželé úroky úmluvou upsány jako nová jistina.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 6 zákona č. 62/1868 ř. z.


§ 999.

Úroky se zápůjček peněžitých se platí v téže měně (valutě) jako jistina sama.


§ 1000.

»Jak je naložiti s lichvou spáchanou vzhledem na jistinu anebo na dovolenou úrokovou míru, ustanovuje zvlášť platný lichevní zákon.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení zrušeno § 6 zákona č. 62/1868 ř. z., který byl opět změněn zákonem č. 77/1885 ř. z.


Forma dluhopisu


§ 1001.

Aby dluhopis podával úplný důkaz o smlouvě o zápůjčku, musí v něm býti (poctivě a) zřetelně určen jak vlastní zapůjčitel čili věřitel, tak vlastní vypůjčitel čili dlužník; předmět a částka zápůjčky; a dává-li se zápůjčka v penězích, jejich druh, jakož i všechny podmínky, týkající se jak placení hlavního dluhu, tak úroků, které snad je platiti. Vnější formu dluhopisu, potřebnou k tomu, aby měl průkazní moc, ustanovuje soudní řád.


HLAVA DVACÁTÁ DRUHÁ
O zmocnění a jiných druzích jednatelství


Smlouva zmocňovací


§ 1002.

Smlouva, kterou se někdo zaváže, že jednání naň vznesená obstará jménem jiného, se jmenuje smlouva zmocňovací.


§ 1003.

Osoby, které jsou k obstarávání určitých jednání veřejně ustanoveny, jsou povinny o příkazu k nim se vztahujícím prohlásiti příkaz ci bez prodlení výslovně, zdali příkaz na sebe berou čili nic; jinak odpovídají příkazci za újmu tím způsobenou.


Rozdělení zmocnění na bezplatné a záplatné;


§ 1004.

Je-li za obstarání cizí záležitosti buď výslovně nebo podle stavu jednatelova i jen mlčky vymíněna nějaká odměna; náleží smlouva k smlouvám záplatným, jinak však k bezplatným.


ústní nebo písemné;


§ 1005.

Smlouvy zmocňovací mohou býti uzavřeny ústně nebo písemně. List, který zmocnitel zmocněnému o tom vydá, nazývá se plná moc.


všeobecné nebo zvláštní;


§ 1006.

Plné moci jsou všeobecné a zvláštní podle toho, svěřeno-li někomu, aby obstaral všechna nebo jen některá jednání. Zvláštní plné moci se mohou vztahovati buď všeobecně k jednání jen soudním nebo jen mimosoudním; nebo k jednotlivým záležitostem prvého či druhého způsobu.


neobmezené nebo obmezené


§ 1007.

Plné moci se dávají buď s neobmezenou, nebo s obmezenou volností jednati. Prvou je zmocněnec oprávněn jednání provésti podle svého nejlepšího vědomí a svědomí; touto se mu však předpisují meze, ve kterých má jednati, a způsob, jak si má počínati.


§ 1008.

Jednání, v kterých jde o to: aby jménem jiného byly věci zcizovány nebo za plat přejímány; výpůjčky nebo zápůjčky sjednávány; peníze nebo peněžité hodnoty vybírány; rozepře na soud vznášeny; přísahy ukládány, přijímány nebo vraceny, anebo činěna narovnání, potřebují plné moci zvláštní, znějící na druh těchto jednání. Jde-li však o to, aby dědictví bylo přijato bez výhrady anebo bylo odmítnuto; aby byly uzavřeny společenské smlouvy; učiněna darování; aby bylo uděleno oprávnění zvolit rozhodce anebo aby práva bezplatně byla vzdána; je potřebí plné moci zvláštní, vydané pro každé jednotlivé jednání. Plné moci všeobecné, byť byly i neobmezené, stačí v těchto případech jen tehdy, když byl v plné moci vytčen druh jednání.


Práva a povinnosti zmocněnce;


§ 1009.

Zmocněnec je povinen obstarati jednání podle svého slibu a plné moci mu dané pilně a poctivě a všechen užitek z jednání přenechati zmocniteli. Jest oprávněn, byť i měl plnou moc obmezenou, užíti veškerých prostředků, které jsou nutně spojeny s povahou jednání nebo se srovnávají s projeveným úmyslem zmocnitelovým. Vykročí-li však z mezí plné moci; odpovídá za následky.


§ 1010.

Vznese-li zmocněnec bez nutné potřeby jednání na někoho jiného; odpovídá sám jediný za výsledek. Je-li mu však v plné moci výslovně dovoleno, aby si zřídil náměstka, nebo je-li to hledíc k okolnostem nevyhnutelné; odpovídá jen za zavinění při volbě osoby.


§ 1011.

Je-li jednání vzneseno zároveň na několik zmocněnců; je potřebí, má-li jednání býti platné a zavazovati zmocnitele, aby všichni jednali společně; ač nebylo-li v plné moci výslovně jednomu nebo několika z nich dáno úplné oprávnění.


§ 1012.

Zmocněnec je povinen nahraditi zmocniteli škodu, kterou způsobil svým zaviněním, a předložiti mu účty při jednání se vyskytující, kdykoli za to požádá.


§ 1013.

Zmocněnci nejsou oprávněni kromě případu uvedeného v § 1004 žádati odměnu za svou námahu. Není jim dovoleno, aby bez vůle zmocnitelovy přijali se zřetelem k obstarání jednání nějaké dary od osoby třetí. Dary, které dostali, propadnou chudinské pokladně.


zmocnitele;


§ 1014.

Zmocnitel je povinen nahraditi zmocněnci veškerý náklad, jejž učinil nutně nebo užitečně k obstarání jednání, i když se výsledek nedostavil, a založiti ho k jeho žádosti přiměřenými prostředky k zapravení hotových výdajů; mimo to je povinen nahraditi veškerou škodu, která vznikla jeho zaviněním nebo kterou s sebou přineslo splnění příkazu.


§ 1015.

Vezme-li zmocněnec při obstarávání záležitosti škodu je náhodou; může, jestliže vzal na sebe obstarání záležitosti bezplatně, žádati jen tolik, kolik by mu náleželo na odměně za námahu podle nejvyššího odhadu, kdyby šlo o smlouvu záplatnou.


§ 1016.

Vykročí-li zmocněnec z mezí své plné moci; jest zmocnitel vázán jen potud, pokud jednání schválí anebo si přisvojí užitek z jednání.


pokud se týká osoby třetí


§ 1017.

Pokud zmocněnec podle obsahu plné moci představuje zmocnitele, může pro něho nabývati práv a vkládati naň závazky. Vešel-li tedy v mezích své zjevné plné moci s třetí osobou v nějakou smlouvu; vzniknou práva a povinnosti zmocnitele a osobě třetí; nikoli však zmocněnci. Tajná plná moc udělená zmocněnci nepůsobí na práva třetí osoby.


§ 1018.

I když zmocnitel ustanovil zmocněncem někoho, kdo je nezpůsobilý sám se zavázati, zavazují jednání v mezích plné moci uzavřená jak zmocnitele, tak osobu třetí.


§ 1019.

»Jestliže zmocněnec obdržel a přijal příkaz, aby třetí osobě poskytl nějakou výhodu, nabývá třetí osoba práva žalovati toho neb onoho, jakmile byla zpravena zmocnitelem anebo zmocněncem.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 108 III. dílčí novely.


Rozvázání smlouvy odvoláním;


§ 1020.

Zmocnitel může plnou moc odvolati podle libosti; je však povinen zmocněnci nahraditi nejen náklady, které mezitím měl, a škodu, kterou jinak vzal; nýbrž i zapraviti část odměny přiměřenou námaze. To platí i tehdy, když dokončení jednání bylo překaženo náhodou.


výpovědí;


§ 1021.

I zmocněnec může přijatou plnou moc vypověděti. Jestliže však ji vypoví dřív, než dokončí jednání, které naň bylo zvláště vzneseno nebo které začal podle všeobecné plné moci; je povinen nahraditi všechnu škodu z toho vzešlou, pokud nenastala nepředvídaná a nevyhnutelná překážka.


smrtí;


§ 1022.

Zpravidla se plná moc ruší jak smrtí zmocnitelovou, tak smrtí zmocněncovou. Nedá-li se však započaté jednání přerušili bez zřejmé újmy dědiců nebo vztahuje-li se plná moc i na ten případ, že by zmocnitel zemřel; má zmocněnec právo i povinnost provést jednání do konce.


§ 1023.

Plné moci vydané a přijaté korporací (společenstvím) ruší se zánikem společenství.


nebo konkursem


§ 1024.

»Upadne-li zmocnitel do konkursu, jsou všechna jednání, která vykonal zmocněnec po prohlášení konkursu úpadcovým jménem, bez právní moci. Rovněž prohlašuje zahájení konkursu na zmocněncovo jmění již samo sebou udělenou plnou moc za zrušenou.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno a nahrazeno čl. I, odst. 2 zákona č. 64/1931 Sb., kterým byl vydán konkursní řád.


Pokud závazek trvá dále


§ 1025.

Jestliže plná moc zruší odvolání, výpovědí anebo smrtí zmocnitelovou nebo zmocněncovou; musí přece jednání, která nesnášejí odkladu, býti vedena dále až do doby, kdy zmocnitel nebo jeho dědicové něco jiného zařídí nebo dobře mohou zaříditi.


§ 1026.

Také zůstanou závazný smlouvy uzavřené s třetím, který bez své viny nevěděl o zrušení plné moci, a zmocnitel se může pro svou škodu hojiti jen na zmocnění, který zrušení zamlčel.


Zmocnění udělené mlčky osobám služebným


§ 1027.

Ustanovení obsažných v této hlavě se užije také na vlastníky obchodu, lodi, kupeckého krámu nebo jiné živnosti, kteří svěří správu faktoroví, lodníku, krámskému zřízenci nebo jiným jednatelům.


§ 1028.

Práva takových jednatelů se posuzují především podle listiny, kterou byli ustanoveni; u obchodníků se takové listině rovná řádně vyhlášené oprávnění k podpisu (firmy).


§ 1029.

Nebyla-li plná moc dána písemně; posuzuje se její rozsah podle předmětu a povahy jednání. Kdo jiné osobě svěřil správu, o tom se má za to, že jí dal i moc činiti vše, čeho si správa žádá a co s ní je obvykle spojeno (§ 1009).


§ 1030.

Dovolí-li vlastník obchodu nebo živnosti svému zřízenci nebo učni, aby prodával v krámě nebo mimo něj; má se za to, že jsou zmocněni přijímati zaplacení a vydávati o tom kvitance.


§ 1031.

V plné moci zboží jménem vlastníkovým prodávati není však obsaženo právo jeho jménem zboží nakupovati; také povozníci nesmějí ani vybrati cenu za zboží jim svěřené, ani si na ně peníze vypůjčovati, nebylo-li to v nákladních listech výslovně ustanoveno.


§ 1032.

Zaměstnavatelé a přednostové domácnosti nejsou povinni platiti, co jejich zaměstnanci nebo jiní členové domácnosti jejich jménem vezmou na dluh. Kdo dá na dluh, musí v takových případech prokázati, že jim to bylo přikázáno.


§ 1033.

Je-li však mezi tím, kdo na dluh a tím, kdo na dluh dává, zavedená řádná zápisní knížka, do které se zapisují věci vzaté na dluh; má se za to, že ten, kdo tuto knížku přinese, je zmocněn vzíti zboží na dluh.


Soudní nebo zákonné zmocnění


§ 1034.

Právo poručníků a opatrovníků spravovati záležitosti jejich chráněnců se zakládá na nařízení soudu, který je zřídil. Otci a manželovi přiznává zákon právo zastupovati dítě a manželku. O tom jsou dána ustanovení na náležitých místech.


Jednatelství bez příkazu:


§ 1035.

Kdo ani smlouvou učiněnou výslovně nebo mlčky, ani od soudu, ani zákonem neobdržel k tomu práva, nesmí se zpravidla vmísiti do záležitosti osoby jiné. Byl-li by si to osobil; odpovídá za všechny následky.


v nouzi;


§ 1036.

Obstará-li někdo, ačkoli k tomu nebyl povolán, cizí záležitosti, aby odvrátil hrozící škodu, jest onen, čí záležitost byla obstarána, povinen nahraditi mu náklad nutný a užitečný; i když námaha bez zavinění neměla výsledku (§ 403).


nebo k užitku druhé osoby;


§ 1037.

Jestliže někdo chce na sebe vzíti cizí záležitosti, jen aby rozmnožil prospěch jiné osoby, je na něm, aby se dožádal jejího svolení. Nešetřil-li sice jednatel tohoto ustanovení, ale provedl záležitost na svůj náklad k zřejmému a převážnému prospěchu oné osoby; je tato povinna nahraditi mu náklady na to učiněné.


§ 1038.

Není-li však jasno, že prospěch je převážný; nebo učinil-li jednatel svémocně na cizí věci tak důležité změny, že druhý nemůže věci upotřebiti k účelu, k jakému jí dosud užíval, není tento zavázán k náhradě; může se spíše domáhati, aby jednatel uvedl věc na vlastní náklad do předešlého stavu nebo, není-li to možno, aby mu dal úplné zadostiučinění.


§ 1039.

Kdo vzal na sebe cizí záležitost bez příkazu, je povinen ji dovést až ke konci a vydati o ní zevrubný počet jako zmocněnec.


proti vůli druhé osoby


§ 1040.

Vetře-li se někdo proti platně projevené vůli vlastníkově do cizí záležitosti, nebo zabrání-li takovým vměšováním řádnému zmocněnci, aby ji neobstaral; odpovídá nejen za škodu z toho vzniklou a ušlý zisk, nýbrž ztrácí i učiněný náklad, pokud jej nelze vzíti zpět tak, jak jest.


Upotřebení věci k prospěchu druhé osoby


§ 1041.

Upotřebilo-li se věci k prospěchu druhého mimo případ jednatelství; může vlastník pohledávati věc samu nebo, není-li to možno, hodnotu, kterou měla v době, kdy se jí upotřebilo, byť i prospěch byl potom zmařen.


§ 1042.

Kdo učiní za druhou osobu náklad, který by tato osoba byla podle zákona povinna učiniti sama, má právo domáhati se náhrady


§ 1043.

Jestliže někdo obětoval své vlastnictví v nouzi, aby odvrátil větší škodu od sebe i jiných; jsou všichni, kterým z toho vzešel prospěch, povinni jej poměrně odškodniti. Podrobnosti o užití tohoto ustanovení na nebezpečí na moři jsou dány v zákonech námořních.


§ 1044.

O rozdělení válečných škod rozhodují podle předpisů zvláštní úřady politické.


HLAVA DVACÁTÁ TŘETÍ
O smlouvě směnné


Směna


§ 1045.

Směna jest smlouva, kterou se přenechává věc za jinou věc. Skutečného odevzdání není třeba k tomu, aby se smlouva směnná zřídila; nýbrž jen k jejímu splnění a k nabytí vlastnictví.


§ 1046.

Peníze nejsou předmětem směnné smlouvy; přece však lze zlato a stříbro potud směňovati jako zboží, ba i jako druhy mincí, pokud mají býti vyměněny jen za jiné druhy mincí, totiž zlaté za stříbrné, menší za větší.


Práva a povinnosti směňujících,


§ 1047.

Směňující jsou ze smlouvy povinni věci směnečné podle úmluvy s jejich součástkami a se vším příslušenstvím v pravý čas, na náležitém místě a v tom stavu, v jakém byly, když byla smlouva sjednána, odevzdati a převzíti do volného držení.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 114 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Směňující jsou podle smlouvy zavázáni odevzdati a převzíti podle úmluvy směnečné věci s jejich součástkami a s veškerým příslušenstvím v pravou dobu, na patřičném místě a právě v tom stavu, v jakém byly při uzavření smlouvy do svobodné držby. Kdo opomine splniti svou povinnost, odpovídá druhému za škodu a za ušlý zisk."«


zejména co do nebezpečí


§ 1048.

Byla-li smluvena doba, kdy se má stati odevzdání, a byla-li mezitím směněná věc určitá buď zákazem odňata obchodu anebo náhodou zničena zcela nebo aspoň přes polovici hodnoty, je na směnu hleděti tak, jako by se nebyla stala.


§ 1049.

Jiná mezitím náhodou vzniklá zhoršení věci a břemena jdou na účet držitele. Bylo-li však s věcmi naloženo úhrnkem; postihuje nahodilá zkáza jednotlivých kusů přejímatele, nebyl-li tím jinak celek znehodnocen pod polovici hodnoty.


a co užitků před odevzdáním


§ 1050.

Držiteli náležejí užitky ze směněné věci až do ujednané doby odevzdání. Od té doby náležejí i s přírůstkem přejímateli, byť i nebyla věc ještě odevzdána.


§ 1051.

Není-li smluvena doba k odevzdání určité věcí a nepostihuje-li žádnou stranu nějaké nedopatření; je hořejších předpisů o nebezpečí a užitcích (§§ 1948 až 1050) užití na dobu skutečného odevzdání; pokud strany neustanovily nic jiného.


§ 1052.

Kdo se chce domáhati odevzdání, musil dříve sám splniti svůj závazek nebo musí býti hotov jej splnit. I ten, kdo je povinen plniti napřed, může své plnění odepříti až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zajištěno plnění vzájemné, je-li ohroženo špatnými majetkovými poměry druhé strany, jež mu nemusily býti známy v době ujednání smlouvy.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 115 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Kdo chce naléhati na odevzdání, musil splniti svůj závazek anebo musí býti ochoten jej splniti."«


HLAVA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
O trhové smlouvě


Trhová smlouva


§ 1053.

Trhovou smlouvou se přenechává věc jinému za určitou sumu peněžitou. Náleží tak jako směna k právním důvodům nabytí vlastnictví. Nabývá se ho teprve odevzdáním předmětu koupě. Až do odevzdání podrží prodávající právo vlastnické.


Náležitosti trhové smlouvy


§ 1054.

Jaké musí býti svolení kupujícího a prodávajícího a které věci smějí býti kupovány a prodávány, určuje se pravidly o smlouvách vůbec. Trhová cena musí záležeti v hotových penězích a nesmí býti ani neurčitá ani proti zákonu.


Trhová cena


a) musí záležeti v hotových penězích;


§ 1055.

Zcizí-li se věc dílem za peníze, dílem za jinou věc; jde o smlouvu trhovou nebo směnnou podle toho, činí-li cena v penězích více nebo méně než obecná hodnota dané věci, a je-li rovna hodnotě věci, jde o smlouvu trhovou.


b) musí býti určitá;


§ 1056.

Kupující a prodávající mohou také svěřiti určité jiné osobě, aby určila cenu. Nebude-li touto osobou ve smluveném čase nic určeno; nebo chce-li některá strana, když nebyl čas smluven, odstoupiti dříve, než byla cena určena; hledí se na trhovou smlouvu, jako by se nebyla stala.


§ 1057.

Bylo-li několika osobám svěřeno určití cenu, rozhoduje většina hlasů. Jsou-li hlasy tak rozděleny, že se cena neurčí ani skutečnou většinou hlasů; je na koupi hleděti tak, jako by se nebyla stala.


§ 1058.

K určení ceny může sloužiti také cena, která byla sjednána při dřívějším zcizení. Byla-li za základ vzata řádná cena tržní, rozumí se tím střední tržní cena v místě a v čase, kde a kdy musí smlouva býti splněna.


c) nesmí býti proti zákonu


§ 1059.

Je-li ustanovena pro zboží sazba, je vyšší cena proti zákonu a kupující může za každé byť i sebemenší porušení žádati náhradu škody u politického úřadu.


§ 1060.

Mimo tento případ může kupující, tak prodávající koupi odporovati jen pro zkrácení přes polovici (§§ 934, 935). Tato stížnost je přípustná i tehdy, když určení trhové ceny bylo svěřeno osobě třetí.


Povinnosti


prodávajícího


§ 1061.

Prodávající je povinen vše až do doby odevzdání pečlivě opatrovati a odevzdati ji kupujícímu podle týchž ustanovení, která byla dána shora při směně (§ 1047).


a kupujícího


§ 1062.

Kupující je naproti tomu povinen převzíti věc ihned nebo ve smluvený čas, zároveň však také hotově zaplatiti trhovou cenu; jinak je prodávající oprávněn odepříti mu odevzdání věci.


§ 1063.

Odevzdá-li prodávající věc kupujícímu, aniž obdržel trhovou cenu; je věc prodána na úvěr a vlastnictví k ní přechází ihned na kupujícího.


Nebezpečí a užitky předmětů koupě


§ 1064.

O nebezpečí a užitcích věci sice koupené, ale ještě neodevzdané platí tytéž předpisy, jaké byty dány při smlouvě směnné (§§ 1048 až 1051).


Koupě věci očekávané


§ 1065.

Koupí-li se věci, které se teprve očekávají; je užití ustanovení, která jsou dána v hlavě o jednáních odvážných.


Obecné ustanovení


§ 1066.

Na všechny případy, které se vyskytnou při smlouvě trhové a které nejsou v zákoně výslovně rozhodnuty, jest užíti předpisů daných v hlavě o smlouvách vůbec a v hlavě o smlouvě směnné zvláště.


Vedlejší úmluvy při trhové smlouvě nebo zvláštní její druhy


§ 1067.

Vedlejší úmluvy při trhové smlouvě nebo zvláštní její druhy jsou: výhrada zpětné koupě, zpětného prodeje, předkupního práva; prodej na zkoušku; prodej s výhradou lepšího kupce; a příkaz k prodeji.


Prodej s výhradou zpětné koupě


§ 1068.

Právo prodanou věc zase vyplatiti se jmenuje právo zpětné koupě. Bylo-li toto právo poskytnuto prodávajícímu vůbec a bez bližšího určení, vrátí jedna strana koupenou věc v nezhoršeném stavu; druhá strana pak zaplacenou trhovou cenu a užitky mezitím na obou stranách z peněz a z věcí vytěžené se navzájem vyrovnávají.


§ 1069.

Zlepšil-li kupující koupenou věc svým nákladem; nebo učinil-li mimořádný náklad, aby ji zachoval, přísluší mu náhrada jako poctivému držiteli; odpovídá však také za to, když jeho vinou se změnila hodnota nebo zmařilo vrácení.


§ 1070.

Výhrada zpětné koupě je přípustná při věcech nemovitých a přísluší prodávajícímu jen po dobu trvání jeho života. Nemůže své právo převésti ani na dědice ani na jinou osobu. Je-li právo vloženo do veřejných knih, může býti věc zpět požadována i na třetí osobě, a ta bude posuzována podle toho, zdali její držba je poctivá nebo nepoctivá.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 130 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zpětná koupě může býti vyhrazena jen u nemovitých věcí a přísluší prodávajícímu toliko na čas jeho života. Nemůže své právo přenésti ani na dědice ani na nikoho jiného a na újmu jiné osoby jen potud vykonati, pokud jest vloženo do veřejných knih."«


Koupě s výhradou zpětného prodeje


§ 1071.

Stejně je obmezeno právo vymíněné kupujícím, že zase prodá věc zpět prodávajícímu; a je na ně užití předpisů o zpětné koupi. Jestliže však zpětný prodej nebo zpětná koupě byly vymíněny na oko a bylo jich vlastně užito, aby se zakrylo právo zástavní nebo úvěrové jednání, platí předpis § 916.


Výhrada předkupního práva


§ 1072.

Kdo prodá věc s výminkou, že mu ji kupující nabídne k výkupu, kdyby ji chtěl opět prodati, má předkupní právo.


§ 1073.

Právo předkupní jest zpravidla právem osobním. U věcí nemovitých může zápisem do veřejných knih býti přeměněno v právo věcné.


§ 1074.

Také předkupní právo nemůže býti ani postoupeno jiné osobě, ani převedeno na dědice oprávněného.


§ 1075.

Oprávněný musí movité věci skutečně vyplatiti do dvaceti čtyř hodin; nemovité však do třiceti dnů po učiněné nabídce. Po uplynutí této doby právo předkupní zaniká.


§ 1076.

Při soudní dražbě věci zatížených právem předkupním nemá toto právo jiného účinku, než že osoba oprávněná, do veřejných knih vložená, musí k dražbě zvláště býti obeslána.


§ 1077.

Kdo je oprávněn vykoupiti věc, musí zaplatiti plnou cenu nabídnutou někým jiným, není-li jinak umluveno. Nemůže-li splniti vedlejší podmínky nabídnuté vedle obyčejné ceny trhové a nelze-li je vyrovnati ani odhadní cenou; nemůže právo předkupní býti vykonáno.


§ 1078.

Bez zvláštní úmluvy nelze předkupní právo rozšířiti na jiné způsoby zcizení.


§ 1079.

Nenabídl-li držitel oprávněné osobě výkup, odpovídá jí za všechnu škodu. Je-li tu věcné právo předkupní, může býti zcizená věc zpět požadována na osobě třetí a ta bude posuzována podle toho, zdali její držba je poctivá nebo nepoctivá.


Koupě na zkoušku


§ 1080.

Koupě na zkoušku je sjednána pod výminkou závislou na libovůli kupujícího, že zboží schválí. V pochybnosti je výminka odkládací; kupující před schválením není koupí vázán, prodávající přestává býti vázán, když kupující neschválí zboží do konce zkušební doby,


§ 1081.

Byla-li věc již odevzdána ku prohlídce nebo ke zkoušení, platí mlčení kupujícího, trvající až do uplynutí doby zkušební, za schválení.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 133 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zaplatil-li kupující za převzatou koupenou věc cenu, náleží mu ihned vlastnictví, může však před uplynutím zkušební doby od smlouvy ustoupiti."«


§ 1082.

Nebyla-li zkušební doba určena úmluvou, činí při věcech movitých tři dny; při nemovitých však jeden rok.


Prodej s výhradou lepšího kupce


§ 1083.

Sjedná-li se koupě s výhradou, že je prodávající oprávněn dáti přednost lepšímu kupci, přihlásí-li se v určené době; zůstává uskutečnění smlouvy odloženo až do splnění výminky, nebyla-li koupená věc odevzdána.


§ 1084.

Byla-li koupená věc odevzdána, jest trhová smlouva skutkem; splněním výminky se však opět rozváže. Není-li doba výslovně určena, platí doba ustanovená pro koupi na zkoušku.


§ 1085.

Zda je nový kupec lepší, posoudí prodávající. Může dáti přednost druhému kupci, třebas chtěl první i více zaplatiti. Rozváže-li se smlouva, vyrovnávají se navzájem užitky z věci a z peněz. Co do zlepšení nebo zhoršení posuzuje se kupující jako poctivý držitel.


Příkaz k prodeji


§ 1086.

Odevzdá-li někdo svou movitou věc někomu jinému, aby ji prodal za určitou cenu, s výminkou, že mu má příjemce v ustanovené době buď zapraviti určenou trhovou cenu nebo vrátiti věc; není odevzdatel oprávněn domáhati se věci zpět před uplynutím oné doby; příjemce je však povinen po jejím uplynutí zaplatiti určenou cenu trhovou.


§ 1087.

Po ustanovenou dobu zůstává odevzdatel vlastníkem. Příjemce mu odpovídá za škodu, kterou svým zaviněním způsobil, a vrátí-li věc, nahradí se mu jen takové náklady, které jsou ku prospěchu odevzdatele.


§ 1088.

Je-li věc nemovitá; nebo není-li ustanovena cena nebo platební lhůta; hledí se na příjemce jako na zmocněnce. Nikdy nemůže věc k prodeji svěřená býti zpět požadována na osobě třetí, která ji poctivě od příjemce na sebe převedla (§ 367).


§ 1089.

Předpisy dané o smlouvách a zvláště o smlouvě směnné a trhové platí zpravidla i při soudních prodejích; pokud nejsou v tomto zákoně nebo v soudním řádu dány předpisy zvláštní.


HLAVA DVACÁTÁ PÁTÁ
O smlouvách nájemních (pachtovních) a o smlouvách o dědičný pacht a o dědičný úrok


Smlouva nájemní (pachtovní)


§ 1090.

Smlouva, podle které někdo obdrží užívání nezuživatelné věci na určitou dobu a za určitou cenu, nazývá se vůbec smlouva nájemní (pachtovní).


I. Nájemní a pachtovní smlouva


§ 1091.

Lze-li věci pronajaté užívati, aniž se dále obdělává, nazývá se smlouva smlouvou nájemní; múže-li se jí však užívati jen s vynaložením píle a námahy, nazývá se smlouvou pachtovní. Jsou-li dány do nájmu (pachtu) zároveň věci prvého i druhého druhu; posuzuje se smlouva podle povahy věci hlavní.


Náležitosti


§ 1092.

Nájemní a pachtovní smlouvy mohou být sjednány o týchž předmětech a týmž způsobem, jako smlouva trhová. Nájemné a pachtovné se zapravuje, nebylo-li umluveno jinak, jako trhová cena.


§ 1093.

Vlastník může pronajmouti (propachtovati) jak své movité a nemovité věci, tak i svá práva; ale může se mu také přihoditi, že najme (zpachtuje) užívání své vlastní věci, náleží-li užívání někomu jinému.


Účinek


§ 1094.

Jakmile se smluvní strany dohodly o podstatných náležitostech nájmu (pachtu), totiž o věci a ceně; je smlouva skutkem a užívání věci se pokládá za koupené.


§ 1095.

Je-li smlouva nájemní (pachtovní) zapsána do veřejných knih; posuzuje se právo nájemcovo (pachtýřovo) jako právo věcné, které také pozdější držitel je povinen snášeti po dobu ještě zbývající.


Obapolná práva:


1. co do odevzdání, udržování a užívání;


§ 1096.

Pronájemci a propachtovatelé jsou povinni pronajatou (propachtovanou) věc vlastním nákladem v upotřebitelném stavu odevzdati a udržovati a nesmějí rušiti nájemce (pachtýře) ve smluveném užívání nebo požívání. Je-li pronajatá (propachtovaná) věc při odevzdání tak vadná, že se nehodí k smluvenému užívání, nebo stane-li se bez viny nájemcovy (pachtýřovy) tak vadnou v době nájmu (pachtu), jest nájemce (pachtýř) po dobu neupotřebitelnosti a podle jejího rozsahu zproštěn povinnosti platiti nájemné (pachtovné). Tohoto zproštění nelze se předem zříci při nájmu věci nemovitých.

Na pachtýři je, aby hradil ze svého obvyklé opravy hospodářských budov jen potud, pokud je lze opatřiti hmotami ze statku a službami, které podle povahy statku může pachtýř požadovati.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 135 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Pronajímatelé a propachtovatelé jsou povinni pronajatou (propachtovanou) věc vlastním nákladem v uživatelném stavu odevzdati a udržovati, a nájemce nebo pachtýře ve smluveném užívání nebo požívání nerušiti. Obyčejné opravy hospodářských budov má pachtýř jen potud sám hraditi, pokud mohou býti opatřeny hmotami statku a službami, které jest oprávněn požadovati podle povahy statku, ostatní však oznámiti propachtovateli, aby je opatřil."«


§ 1097.

Je-li zapotřebí oprav, které náležejí pronájemci (propachtovateli), je nájemce (pachtýř) povinen ohlásiti to bez odkladu pronájemci (propachtovateli), jinak odpovídá za škodu. Nájemce (pachtýř) se posuzuje jako jednatel bez příkazu, učinil-li na pronajatou (propachtovanou) věc náklad náležející pronájemci (propachtovateli) (§ 1036) nebo náklad užitečný (§ 1037); náhrady se však musí domáhati na soudě nejpozději do šesti měsíců po vrácení pronajaté (propachtované) věci, jinak žaloba zanikne.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 136 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Učinil-li nájemce (pachtýř) pronajímateli (propachtovateli) náležející nutný nebo užitečný náklad na najatou (pachtovanou) věc, posuzuje se jako jednatel bez příkazu (§ 1036), musí však požadovati soudně náhradu nejpozději do šesti měsíců po vrácení najaté (propachtované) věci, jinak žaloba zanikla."«


§ 1098.

Nájemci a pachtýři jsou oprávněni najatou (pachtovanou) věc podle smlouvy po ustanovený čas upotřebovati a jí užívati nebo ji i do podnájmu (podpachtu) dáti, může-li se tak stati bez újmy vlastníka a nebylo-li to ve smlouvě výslovně zapověděno.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 137 III. dílčí novely.

»Původní text zněl se změnou "...bez vlastníkovy újmy nebo nebylo-li to..."«


2. co do břemen;


§ 1099.

Při pronájmech nese všechna břemena a dávky pronájemce. Při vlastních pachtech, jestliže se staly úhrnkem, přejímá pastýř vyjma zapsané hypotéky všechna břemena ostatní; sjedná-li se však pacht podle rozpočtu, nese pachtýř ona břemena, která byla od výnosu odečtena, nebo která je zapravovati z plodů a nikoli z pozemku samého.


3. co do nájemného (pachtovného);


§ 1100.

Není-li vyjednáno nic jiného nebo není-li jiné místní zvyklosti, je nájemné (pachtovné) platiti půlletně, byla-li věc pronajata (propachtovaná) na rok nebo na více let, jde-li však o nájemní (pachtovní) dobu kratší, po uplynutí této doby.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 138 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Kromě zvláštní úmluvy jest zapraviti nájemné půlletně, najme-li (spachtuje-li) se věc na rok nebo na několik let, při kratší nájemní době po jejím plynutí."«


§ 1101.

K zajištění nájemného má pronájemce nemovité věci zástavní právo k zařízení a svrškům, které byly vneseny a náležejí nájemci nebo členům jeho rodiny, žijícími s ním ve společné domácnosti, pokud nejsou vyloučeny ze zabavení. Zástavní právo zaniká, odstraní-li se věci dříve, než budou vzájemně popsány, ačli se tak nestalo ze soudního nařízení a neohlásí-li pronájemce své právo u soudu do tří dnů po výkonu.

Stěhuje-li se nájemce nebo zavlékají-li se věci, ač nájemné není zapraveno nebo zajištěno, může pronájemce zadržeti věci na vlastní nebezpečí, musí však do tří dnů zažádati za zájemné popsání nebo věci vydati.

Propachtovatel pozemku má zástavní právo stejného rozsahu a stejného účinku k dobytku, který je na propachtovaném statku, i k hospodářskému nářadí a k plodům, které tam ještě jsou.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 139 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "K zajištění nájemného nebo pachtovného má pronajímatel bytu zástavní právo na vnesených kusech nábytku a svršcích náležejících nájemci nebo podnájemníku nebo svěřených jim třetí osobou (§ 367), které jsou v něm ještě v době, kdy byla podána žaloba. Podnájemník jest však zavázán do výše svého nájemného, nemoha však činiti námitku, že hlavnímu nájemci předem platil. Propachtovateli pozemku však přísluší zástavní právo na dobytku, který jest na pachtovaném statku, a hospodářském nářadí, a na plodech, které jsou ještě na něm."«


§ 1102.

Pronájemce (propachtovatel) si může sice vyjednati, že nájemné (pachtovné) bude placeno předem. Zaplatí-li však nájemce (pachtýř) napřed více než jednu lhůtu, může to namítati věřiteli později zapsanému nebo novému vlastníku jen tehdy, když to je vyznačeno ve veřejné knize.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 140 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Pronajímatel (propachtovatel) může si sice vymíniti, aby nájemné bylo předem zaplaceno. Zaplatil-li však nájemce (pachtýř) předem více než jednu splátku, může to později zapsaným věřitelům jen tehdy namítati, je-li to zapsáno ve veřejných knihách."«


Nájemné v plodech


§ 1103.

Když vlastník přenechá svůj statek s podmínkou, že přejímatel má hospodařiti a odevzdateli dávati poměrný díl celého užitku, např. třetinu nebo polovinu plodů, nevzniká smlouva pachtovní, nýbrž společenská, která se posuzuje podle pravidel o ní daných.


Kdy se promíjí nájemné a za jakých podmínek


§ 1104.

Nelze-li najaté (pachtovné) věci vůbec upotřebiti nebo užívati pro mimořádné události, jako pro požár, válku nebo nákazu, velké povodně, živelní pohromy nebo pro úplnou neúrodu, není pronájemce (propachtovatel) povinen ji znovu zříditi, nemusí se však také platiti nájemné nebo pachtovné.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 141 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nelze-li najaté (spachtované) věci vůbec upotřebiti nebo užívati pro mimořádné příhody, jako oheň, válku nebo nakažlivou nemoc, pro velké povodně, živelní pohromy nebo pro úplnou neúrodu, nebuď také placeno nájemné nebo pachtovné."«


§ 1105.

Může-li nájemce přes takovou událost najaté věci užívati omezeně, sleví se mu také poměrná část nájemného. Pachtýři náleží sleva z pachtovného, když užitky ze statku, pachtovného jen na rok, klesly mimořádnými událostmi o více než o polovici obyčejného výnosu. Propachtovatel je povinen sleviti tolik, kolik se nedostává tímto úbytkem na pachtovném.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 142 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Odejme-li se nájemci jen z části užívání najaté věci, promine se mu také poměrná část nájemného. Pachtýři náleží sleva z pachtovného, jestliže mimořádnými příhodami klesly užitky statku pachtovného jen na rok o více než polovici obvyklého výnosu. Propachtovatel jest povinen tolik sleviti, kolik se nedostává tímto úbytkem na pachtovném."«


§ 1106.

Vzal-li nájemce (pachtýř) na sebe všechna nebezpečí bez bližšího určení; rozumějí se tím jen škody ohněm, vodou a živelní pohromy. Jiné mimořádné nehody nejdou na jeho vrub. Zaváže-li se však výslovně, že ponese i všechny jiné mimořádné nehody; nemá se proto ještě za to, že by chtěl odpovídati i za nahodilou zkázu celé pachtované věci.


§ 1107.

Nelze-li věc najatou (zpachtovanou) upotřebiti nebo jí užívati nikoli proto, že by byla poškozena nebo se stala jinak neupotřebitelnou, nýbrž pro překážku nebo nehodu, které se udály nájemci (pachtýři), nebo byly-li v době poškození plody od pozemku již odděleny, postihne nepříznivá událost jen nájemce (pachtýře). Musí přece zaplatiti nájemné (pachtovné). Pronájemce (propachtovatel) si však musí započísti uspořený náklad a výhody, jichž dosáhne jinakým užíváním najaté (zpachtované) věci.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 143 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nezmaří-li se užívání nebo upotřebení najaté (pachtované) věci pro její poškození nebo jinak nastalou neupotřebitelnost, nýbrž pro překážku nebo nehodu, přihodivší se nájemci (pachtýři) nebo byly-li v době poškození plody již s pozemku odděleny, postihuje nepříznivá událost jen nájemce (pachtýře). Musí přece zapraviti nájemné."«


§ 1108.

Domáhá-li se pachtýř, aby bylo pachtovné prominuto zcela nebo zčásti buď podle smlouvy nebo podle zákona; musí bez odkladu propachtovateli ohlásit nastalou nehodu a dáti vyšetřiti událost, není-li v zemi známa, soudem nebo aspoň dvěma věci znalými muži; neopatří-li se takto, nebude slyšen.


4. co do vrácení


§ 1109.

Když se nájemní (pachtovní) smlouva skončí, je nájemce (pachtýř) povinen vrátiti věc podle soupisu, byl-li snad zřízen, nebo aspoň v tom stavu, v jakém ji převzal, pachtovné pozemky však obdělané tak, jak obvykle bývají v té roční době, kdy se pacht skončil. Ani právo zadržovací nebo námitka kompensace, ba ani námitka dřívějšího vlastnického práva nemohou ho chrániti před vrácením.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 144 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Po skončení nájemní (pachtovní) smlouvy musí nájemce (pachtýř) vrátiti věc podle soupisu, který snad byl zřízen, nebo přece ve stavu, v jakém ji převzal, pachtované pozemky však hospodářsky vzdělané, jak jest obvyklé vzhledem k roční době, kdy se pacht skončil. Ani námitka práva započtení vzájemné pohledávky, ba ani dřívějšího vlastnického práva nemůže ho ochrániti před vrácením."«


§ 1110.

Nebyl-li při nájemní (pachtovní) smlouvě zřízen soupis, platí táž domněnka jako při právu požívacím (§ 518).


§ 1111.

Je-li najatá nebo zpachtovaná věc poškozena nebo zneužíváním opotřebena; odpovídají nájemci a pachtýři jak za vinu svou vlastní, tak i za vinu podnájemníkovu (podpachtýřovu), nikoli však za náhodu.

Pronájemce (propachtovatel) se však musí domáhati náhrady z této odpovědnosti nejpozději do roka po vrácení najaté (zpachtované) věci; jinak právo zanikne.


5. Zrušení nájemní (pachtovní) smlouvy:


a) zkázou věci;


§ 1112.

Nájemní (pachtovní) smlouva zaniká sama sebou, když najatá (zpachtovaná) věc podlehne zkáze. Stane-li se tak vinou jedné strany, náleží druhé náhrada; stane-li se tak náhodou, není za to žádná z nich druhé straně odpovědna.


b) uplynutím času;


§ 1113.

Nájemní (pachtovní) smlouva zaniká také uplynutím doby, na kterou byla sjednána výslovně nebo mlčky, buď tím, že nájemné bylo vyměřeno podle určité doby, jako při tak zvaných místnostech na den, týden a měsíc, nebo tím, že byl projeven nájemcův (pachtýřův) úmysl anebo že je patrný z okolností. neobnoví-li se;


§ 1114.

Nájemní (pachtovní) smlouva se však může obnoviti nejen výslovně; nýbrž i mlčky. Byla-li ve smlouvě ujednána předchozí výpověď; obnovuje se smlouva mlčky tím, že se nedá řádný výpověd. Nebyla-li výpověď ujednána; obnovuje se smlouva mlčky tím, že nájemce (pachtýř) po uplynutí nájemní (pachtovní) doby upotřebuje nebo užívá věci dále a pronájemce (propachtovatel) to dopouští.


§ 1115.

Nájemní (pachtovní) smlouva se obnovuje mlčky za týchž podmínek, za jakých byla předtím sjednána. Při pachtech se však obnovuje jen na rok; mohou-li se však řádné požitky dostaviti teprve později, obnovuje se na takovou dobu, které je potřebí, aby užitky mohly jednou býti vybrány. Nájmy, z kterých se nájemné platívá až po roce nebo po půl roce, obnovují se mlčky na půl roku; všechny kratší nájmy však na onu dobu, která předtím smlouvou byla určena. O opětovných obnoveních platí totéž, co je zde ustanoveno o prvním obnovení.


c) výpovědí;


§ 1116.

Pokud trvání nájemní (pachtovní) smlouvy není určeno ani výslovně ani mlčky ani zvláštními předpisy, musí ten, kdo chce zrušiti smlouvu, vypověděti druhému pacht na šest měsíců; nájem nemovité věci na čtrnáct dní; a movité věci na dvacet čtyři hodiny před tím, než má býti věc odevzdána.


§ 1116a.

Smrtí jedné ze smluvních stran se nájemní (pachtovní) smlouva neruší. Nájmy bytů mohou však, zemře-li nájemce, býti zrušeny v zákonné lhůtě výpovědní beze zřetele k smluvené době jak dědici nájemcovými, tak pronájemcem.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 145 III. dílčí novely.


§ 1117.

Nájemce (pachtýř) je oprávněn odstoupiti od smlouvy bez výpovědi i před uplynutím smluvené doby, když byla najatá (zpachtovaná) věc odevzdána ve stavu nezpůsobilém k smluvenému užívání, anebo když bez jeho viny se octne v takovém stavu, anebo když značná část náhodou na delší dobu bude odňata nebo se stane neupotřebitelnou. Jsou-li najaté místnosti obytné zdraví škodlivé, má nájemce toto právo i tehdy, když se ho ve smlouvě zřekl nebo když znal povahu místností při uzavření smlouvy.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 146 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nájemce (pachtýř) jest oprávněn i před uplynutím výslovně nebo mlčky smluvené doby ustoupiti od smlouvy, jestli najatá (zpachtovaná) věc jest pro svou vadnou jakost nezpůsobilou k řádnému užívání, značná část najaté (pachtované) věci se náhodou na delší čas odejme nebo stane neupotřebitelnou, nebo pronájemce (propachtovatel) ji neudržuje již v upotřebitelném stavu."«


§ 1118.

Pronájemce (propachtovatel) se může se své strany domáhati, aby smlouva byla před časem zrušena, jestliže nájemce (pachtýř) užívá věci ke značné škodě; jestliže, ač byl upomenut, je s placením nájemného (pachtovného) v prodlení tak, že s projitím období nezaplatil úplně nedoplatek nájemného (pachtovného); nebo jestliže pronajatá budova musí býti znovu postavena. Nájemce není povinen dopustiti, aby na jeho újmu byla provedena stavba užitečnější, je však povinen připustiti nutné opravy.


§ 1119.

Jestliže musila býti pronájemci známa nutnost nové stavby již v době sjednání smlouvy; nebo jestliže nutnost oprav déle trvajících vzešla zanedbáním oprav menších; musí se nájemci poskytnouti přiměřené odškodnění za to, že nemohl věci užívati.


d) zcizením věci


§ 1120.

Jestliže vlastník pronajatou (propachtovanou) věc zcizil někomu jinému a již mu ji odevzdal; je nájemce (pachtýř) povinen po řádné výpovědi ustoupiti novému držiteli, nebylo-li jeho právo zapsáno do veřejných knih (§ 1095). Jest však oprávněn domáhati se na pronájemci (propachtovateli), aby mu co do utrpěné škody a ušlého zisku dal úplné zadostiučinění.


§ 1121.

Při nuceném soudním zcizení je nakládati s nájemním (pachtovním) právem, je-li zapsáno ve veřejných knihách, jako se služebností, Není-li vydražitel povinen nájemní (pachtovní) právo převzíti, musí mu nájemce (pachtýř) po řádné výpovědi ustoupiti.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 147 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Při nutném soudnímu zcizeni musí nájemce (pachtýř) novému kupci ustoupiti i tehdy, je-li jeho právo jako věcné právo zapsáno. Jen co do náhrady zůstává mu jeho přednostní právo vyhrazeno."«


I. Dědičný pacht


»§ 1122.

Smlouva, kterou se někomu přenechává užitkové vlastnictví statku dědičně s podmínkou, že za roční užitky má platiti roční dávku, určenou v poměru k výnosu v penězích, v plodech nebo i v přiměřených službách, se jmenuje smlouva o dědičný pacht.


II. Smlouva o dědičný úrok


§ 1123.

Jestliže držitel plní nepatrnou dávku jen na uznání pozemkového vlastnictví, nazývá se pozemek úročním statkem a smlouva o tom zřízená smlouvou o dědičný úrok.


§ 1124.

Je-li pochybné, zda užitkové vlastnictví se zakládá na dědičném pachtu nebo na dědičném úroku, je přihlédnouti k částce ročního platu a k jiným závazkům. Je-li tato částka v naprostém nepoměru k čistým ročním užitkům, jde o dědičný úrok, lze-li však usoudit na nějaký poměr alespoň za dávných časů a když byly převzaty pozemky zcela pusté, jde o dědičný pacht (§ 359).


IV. Úrok z půdy


§ 1125.

Je-li vlastnictví tak rozděleno, že jedné straně náleží dědičně podstata pozemku s užíváním toho, co je pod povrchem, druhé straně však jen užívání povrchu, nazývá se roční dávka, kterou tento držitel odvádí, úrokem z půdy.


Nabytí užitkového vlastnictví


§ 1126.

Děleného vlastnictví k nemovité věci nelze stejně jako vlastnictví úplného nabytí bez vkladu do veřejných knih nebo rejstříků. Platný právní důvod zakládá jen osobní právo proti osobě zavázané, nikoli však věcné právo proti osobě třetí (§ 431).


Společná práva vrchního a užitkového vlastníka


§ 1127.

Práva vlastníka vrchního a užitkového se shodují vůbec v tom, že každý z nich může nakládati se svým podílem potud, pokud se tím neporušují práva druhého (§ 363).


§ 1128.

Jeden jako druhý je oprávněn domáhati se svého podílu soudně, jej zastaviti a zciziti mezi živými nebo posledním pořízením. Kdo tvrdí nějaké obmezení, musí je prokázati řádnými listinami, tak zvanými záručnímu listy nebo úpisy.


Zvláštní práva a povinnosti vrchního vlastníka


§ 1129.

Vrchní vlastník je zejména oprávněn zakázati užitkovému vlastníkovi nejen, aby neztenčoval užívané věci, nýbrž i, aby neprovedl žádné změny, které by mohly zmařiti nebo ztížiti výkon jeho práv


1. Co do udržování, obdělávání a změn statku


§ 1130.

Může tedy žádati, aby užitkový vlastník pečoval o udržování a obdělávání pozemků. Zanedbá-li ač byl varován, splnění těchto povinností, nebo není-li s to, aby nesl břemena na pozemku váznoucí, může vrchní vlastník naléhati na přenechání statku jiným dědičným pachtýřům nebo mocníkům.


2. co do dědičného úroku


§ 1131.

Nejvýznačnější právo dědičného propachtovatele a majitele dědičného úroku je právo brati roční úrok a jiné vymíněné poplatky. Tyto nemohou býti pod žádnou záminkou zvýšeny a nemohou vůbec býti brány ze svršků, které nepatří k pozemku, ani z jiných movitých věcí.


Kdy je platiti úrok


§ 1132.

Není-li nic smluveno nebo zemskými zákony ustanoveno, musí roční úrok býti odveden v prvé polovině měsíce listopadu.


Kdy má místo sleva?


§ 1133.

Zpravidla neodpovídá neúplný vlastník druhému za náhodu. Bylo-li však zabráněno dědičnému pachtýři povodněmi, válkou nebo nákazou, aby mohl užívati svého statku, musí mu býti povolena přiměřená sleva z úroku za dobu, po kterou nemohl věci užívati.


§ 1134.

Dědičný úročník nemá nároku na takovou slevu, pokud jest tu jen část úročného statku, musí určený dědičný úrok plně zapravovati.


Právo při opožděném placení úroku


§ 1135.

Neodvedl-li dědičný úročník úroku ve smluvené době, může majitel dědičného úroku žádati, aby byl užitek zabaven a z něho odškodněn.


§ 1136.

Dědičný propachtovatel má na vůli, nebyl-li úrok déle než za rok zapraven, žádati buď zabavení užitků nebo soudní dražbu statku dědičného pachtu, aby byty nedoplatky zapraveny.


3. Co do břemen a oprav


§ 1137.

Vrchní vlastník je povinen zastupovati užitkového vlastníka co do užitkového vlastnictví, kterého přímo od něho nabyl, a spojí-li se užitkové právo opět s podstatou, nahraditi jemu nebo jeho nástupci provedená zlepšení jako jinému poctivému držiteli a ručiti za správnost veřejných knih a rejstříků, které o svých úročných statcích vede.


§ 1138.

Za jiná břemena užitkovým vlastníkem založená a do veřejných knih nevložená vrchní vlastník neodpovídá. Užitkový vlastník nemůže vůbec na jiného převésti více práv, než má sám. Právo jednoho zanikne tedy, zanikne-li právo druhého.


Práva a závazky užitkového vlastníka vůbec


§ 1139.

Práva a závazky vlastníka užitkového určují se vůbec ustanovenými závazky a právy vlastníka vrchního.


Zvláště:


1. co do zcizení;


§ 1140.

Užitkový vlastník nepotřebuje ke zcizení svolení vrchního vlastníka, musí mu však oznámiti nástupce, aby posoudil, zda nástupce je s to statek spravovati a břemena na něm váznoucí zapravovati. Na právo předkupní a právo výkupní nemá vrchní vlastník nároku.


§ 1141.

Vyhradil-li si však vrchní vlastník výslovně toto svolení a tato práva, musí se vyjádřiti do třiceti dnů po tom, co mu bylo učiněno řádné oznámení. Po této lhůtě má se za to, že svolil. Nevykonávaje práva předkupního nebo práva výkupu, může odepříti svolení jen pro zřejmé nebezpečí pro podstatu a s ní spojená práva.


§ 1142.

Dávka, kterou vrchní vlastník někdy má právo žádati od nového užitkového vlastníka, se nazývá, dojde-li k změně mezi živými, lenní plat (laudemium), dojde-li však k ní úmrtím, odúmrtné. Obojí plat se nazývá také plat z proměny. Zda jsou tato práva založena a jak, rozhoduje zemské zřízení, veřejné knihy a listiny nebo třicetiletá pokojná držba.


2. co do pokladu a ztenčení podstaty;


§ 1143.

Užitkovému vlastníku náleží také poměrný díl nalezeného pokladu (§ 399). Jest dokonce oprávněn zmenšiti podstatu, může-li vrchnímu vlastníkovi prokázati, že jinak nelze pozemku užívati (§ 1129).


3. co do břemen;


§ 1144.

Užitkový vlastník nese všechna řádná i mimořádná břemena váznoucí na statku, platí daně, desátky a jiné zvlášť zaznamenané dávky Za břemena, která se týkají úroku, ručí vrchní vlastník.


4. co do záručního listu


§ 1145.

Každý nový užitkový vlastník je zpravidla povinen opatřiti si od vrchního vlastníka ověřovací list nebo listinu na obnovené užitkové vlastnictví.


Zvláštní poměry mezi držiteli statku a poddanými


§ 1146.

Pokud užitkoví vlastníci jsou ještě v jiných poměrech k vrchním vlastníkům, a jaká práva a závazky jsou zejména mezi držiteli statku a poddanými statku, jest seznati ze zřízení každé země a z politických předpisů.


Práva z nájemného z pozemku


§ 1147.

Kdo nezapravuje nic jiného než poplatek z pozemku, má jen nárok na užívání povrchu, jako stromů, rostlin a budov a na část povrchu na něm nalezeného. Zahrabané poklady a jiné užitky pod povrchem náležejí jen vrchnímu vlastníku.


Zánik užitkového vlastnictví


§ 1148.

Co bylo ustanoveno o zrušení úplného vlastnictví (§ 444), platí vůbec i o děleném.


§ 1149.

Statky dědičného pachtu a dědičného úroku přecházejí na všechny dědice, kteří nebyli výslovně vyloučeni. Nemá-li užitkový vlastník řádného nástupce, spojí se užitkové vlastnictví s vrchním vlastnictvím. Ale vrchní vlastník musí zapraviti všechny dluhy užitkového vlastníka, které nemohou býti zaplaceny z jiného jmění, chce-li užíti tohoto práva. Pokud vrchní vlastník jest povinen přenechati odumřelý statek jiným, ustanovují politická nařízení.


§ 1150.

Tím, že se zničí rostliny, stromy a budovy, nepozbývá se ještě užitkového vlastnictví k povrchu. Dokud zůstává ještě část pozemku, může ji držitel osázeti novými rostlinami, stromy a budovami, zapravuje-li jinak svůj úrok.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení §§ 1122-1150 se stalo absolutní, protože patenty ze 7. září 1848 a ze 4. března 1849, č. 152 ř. z. byly zrušeny tehdejší právní poměry dědičného pachtu a dědičného úroku a k tomu přistoupilo ustanovení čl. 7 stát. zákl. zákona z 21. prosince 1867, č. 142 ř. z. Navíc uvedené paragrafy předpokládaly poddanský poměr, který byl v roce 1848 zrušen. K tomu císařské patenty ze 7. září 1848, č. 1180 Sb. zák. soud., ze dne 1. prosince 1848, č. 1 ř. z. z roku 1849, ze dne 4. března 1849, č. 152 ř. z., ze dne 7. července 1849, č. 317 ř. z., kabinetní list ze dne 31. prosince 1851, č. 2 ř. z. z roku 1852, císařský patent ze dne 5. července 1853, č. 130 ř. z., zákon ze dne 21. prosince 1867, č. 142 ř. z.


HLAVA DVACÁTÁ ŠESTÁ
O smlouvách o služebních výkonech


Smlouva služební a smlouva o dílo


§ 1151.

Zaváže-li se někdo konati někomu jinému služby po nějaký čas, vznikne smlouva služební; převezme-li někdo za plat provedení díla, vznikne smlouva o dílo.

Pokud je s tím spojeno obstarávání záležitostí (§ 1002), třeba šetřiti i předpisů o smlouvě zmocňovací.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"O úplatných smlouvách o služební úkony

1. Námezdná smlouva

Zaváže-li se někdo konati služby nebo zhotoviti dílo za jistou mzdu v penězích, vzniká námezdní smlouva."«


§ 1152.

Není-li smlouvou určen plat ani ujednána bezplatnost, platí, že byl smluven plat přiměřený.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Námezdní smlouva učiněná mlčky

Jakmile někdo objedná práci nebo dílo, má se také za to, že svolil v přiměřenou mzdou, není-li mzda ani smlouvou ani zákonem určena, určí ji soudce."«


1. Smlouva služební


§ 1153.

Nevyplývá-li ze služební smlouvy nebo z okolností nic jiného, je zaměstnanec povinen konati služby osobně a nárok na služby nelze převést. Pokud není nic umluveno o způsobu a rozsahu služeb, jest konati služby přiměřené okolnostem.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Práva z námezdní smlouvy

Jsou-li tu podstatné vady, které činí dílo nezpůsobilým k upotřebení nebo se příčí výslovným podmínkám, jest objednatel oprávněn, ustoupiti od smlouvy. Nechce-li to nebo nejsou-li vady ani podstatné, ani nepříčí-li se výslovné podmínce, může žádati buď opravu nebo přiměřenou náhradu a za tím účelem zadržeti přiměřenou část mzdy."«


Nárok na plat


§ 1154.

Není-li nic jiného umluveno nebo není-li při službách takového druhu jiné zvyklosti, je plat zapraviti po výkonu služeb.

Je-li plat vyměřen podle měsíců nebo podle kratších období, jest jej zapraviti koncem každého tohoto období; je-li vyměřen podle delších období, jest jej zapraviti koncem každého kalendářního měsíce. Plat vyměřený podle hodin, od kusu nebo za jednotlivé výkony, jest za výkony již provedené zapraviti koncem každého kalendářního týdne, jde-li však o služby vyššího druhu, koncem každého kalendářního měsíce.

Vším způsobem dospívá plat již vydělaný končením služebního poměru.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nesplnil-li zjednaný svou vinou slibu v době ustanovené za výminku, není objednatel již povinen přijmout věci, může také požadovati náhradu za škodu z toho povstalou. Prodlévá-li však objednatel se zapravením mzdy, jest také povinen úplně odškodniti zjednaného."«


§ 1154a.

Zaměstnanec, jenž jest odměňován od kusu nebo za jednotlivé výkony, může se domáhati před dospělostí platu zálohy přiměřené vykonaným službám a jeho nákladům.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


§ 1154b.

Zaměstnanci přísluší po čtrnáctidenním zaměstnání nárok na mzdu nejvýše týdenní i tenkráte, když z důležité příčiny, týkající se jeho osoby, nemohl vykonávati práci nebo službu, pokud si toho nepřivodil úmyslně nebo hrubou nedbalostí.

Nemůže-li zaměstnanec vykonávati práci nebo službu proto, že onemocněl anebo že utrpěl úraz, přísluší mu místo mzdy uvedené v odstavci 1. až v třetím a čtvrtém týdnu nemoci 10% jeho mzdy, v pátém a šestém týdnu nemoci po 20% mzdy, v sedmém a osmém týdnu po 30% mzdy.

Ustanovení předchozích odstavců se netýkají těch ustanovení kolektivních smluv nebo pracovních - (služebních) - řádů již platných, která jsou pro dělníky příznivější.

Požitky uvedené v odstavci druhém platí pro dobu tamtéž uvedenou také tehdy, když zaměstnanec byl propuštěn, protože nezaviněná nezpůsobilost ku práci trvala přes čtyři neděle (§ 82 h) živnostenského řádu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 1 zákona č. 155/1921 Sb.

»Původní text § 150, č. 6 III. dílčí novely zněl:

"Zaměstnanec podrží svůj nárok na plat, je-li mu po službě alespoň čtrnáctidenní nemocí nebo úrazem zabráněno konati službu po dobu poměrně krátkou, ale týden nepřesahující, aniž si to zavinil úmyslně nebo hrubou nedbalostí. Totéž platí, nemůže-li pro jiné důležité důvody týkající se jeho osoby bez svého zavinění konati službu.

Částky, které zaměstnanec bere po čas, po který nemůže pracovati, na základě veřejnoprávního pojištění, může zaměstnavatel tou částkou odpočítati, která odpovídá poměru jeho příspěvku skutečně placenému k celkovému pojistnému."


§ 1155.

Také za služby, které nebyly vykonány, náleží zaměstnanci plat, byl-li ochoten je konati a bylo-li mu v tom zabráněno okolnostmi, které jsou na straně zaměstnavatele; musí si však dáti započísti, co ušetřil tím, že službu nekonal, jakož í co vydělal jiným zaměstnáním nebo co vydělati úmyslně zameškal.

Byl-li, konaje služby, pro tyto okolnosti zkrácen ztrátou času, náleží mu přiměřená náhrada.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Také za služby a práce, které nebyly provedeny, náleží zjednané osobě přiměřené odškodnění, jestli byla ochotna věc obstarati a bylo jí v tom zabráněno objednatelem vinou nebo náhodou, která se přihodila v jeho osobě, nebo byla vůbec zkrácena ztrátou času."«


Povinnosti zaměstnavatele, když zaměstnanec onemocní


§ 1156.

Byl-li zaměstnanec ve služebním poměru, který hlavně zabírá jeho výdělečnou činnost, přijat do domácnosti zaměstnavatele a onemocní-li, nepřivodě si nemoci ani úmyslně ani hrubou nedbalostí, je zaměstnavatel povinen poskytnouti mu kromě peněžitých platů potřebné ošetření a lékařskou pomoc a nutné léky, a to až do čtrnácti dní, trval-li služební poměr již čtrnáct dní, a až po čtyři týdny, trval-li již půl roku.

Ošetření a lékařskou pomoc lze poskytnouti i odevzdáním do nemocnice nebo, souhlasí-li zaměstnanec, u osob třetích. Vyžaduje-li toho povaha nemoci, může se zaměstnanec domáhati, aby byl ošetřen v nemocnici.

Povinnosti, jež má zaměstnavatel podle těchto ustanovení, nevzejdou, byl-li služební poměr sjednán jen na dobu přechodné potřeby a netrval-li ještě ani měsíc.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zpravidla náleží mzda po vykonané práci. Jestli však se práce koná v jistých oddílech času nebo díla nebo jsou s tím spojeny náklady, které zjednaný nevzal na sebe, jest oprávněn požadovati část mzdy přiměřenou vykonané službě nebo dílu a náhradu učiněných nákladů dříve, než ukončil dílo nebo úplně vykonal práci."«


§ 1156a.

Hotové výdaje za lékařskou pomoc a za nutné léky, jakož i za náklady ošetření v nemocnici nebo u třetích osob lze započísti do peněžitých platů, které příslušejí zaměstnanci po dobu jeho nemoci.

Platy, které dostává zaměstnanec po dobu nemoci z veřejnoprávního pojištění, lze započísti do peněžitých platů jen takovou částí, která odpovídá poměru skutečného příspěvku zaměstnavatelova k celému pojistnému. Ostatních povinností podle § 1156 zaměstnavatel nemá, pokud se dostane zaměstnanci stejných plnění z pojištění.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


Zánik nároků


§ 1156b.

Povinnosti, které má zaměstnavatel podle §§ 1154b a 1156, zaniknou, skončí-li se služební poměr uplynutím doby, na kterou byl ujednán, nebo dřívější výpovědí nebo propuštěním, které nemá svůj důvod v nemoci nebo v jiné důležité příčině, která se týká osoby zaměstnance podle § 1154b. Je-li zaměstnanec propuštěn, protože nemůže vykonávati práci nebo službu, nebo byla-li mu dána výpověď v době, kdy tato nemožnost trvá, nemá skončení služebního poměru, které tím nastane, vliv na řečené nároky.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


Povinná péče zaměstnavatelova


§ 1157.

Zaměstnavatel je povinen upraviti služební úkony a pečovati na svůj náklad o místnosti a nářadí, jež opatřil nebo má opatřiti, tak, aby byly chráněny život i zdraví zaměstnance, pokud to podle povahy služebních úkonů je možné.

Je-li zaměstnanec přijat do domácnosti zaměstnavatele, je zaměstnavatel povinen zaříditi místnosti k obývání a spaní, stravu, jakož i dobu práce a odpočinku tak, jak toho vyžaduje zřetel na zdraví, mravnost a náboženství zaměstnance.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zničí-li se pouhou náhodou hmota připravená ke zhotovení díla nebo dílo samo zcela nebo částečně, trpí vlastník hmoty nebo díla škodu. Dodal-li však objednatel k účelnému zpracování zřejmě nezpůsobilou hmotu, jest odpověden za škodu pracovník, jestli práce z tohoto důvodu vypadne vadně a on objednatele nevaroval."«


Skončení služebního poměru


§ 1158.

Služební poměr se skončí, když uplyne doba, na kterou byl sjednán. Služební poměr sjednaný na zkoušku nebo jen na dobu přechodné potřeby může býti rozvázán v prvním měsíci oběma stranami kdykoliv. Služební poměr sjednaný na dobu života nějaké osoby nebo na dobu delší než pět let může býti rozvázán zaměstnancem, když uplyne pět let, výpovědí šestiměsíční.

Sjedná-li se služební poměr anebo pokračuje-li se v něm tak, že jeho trvání není určeno, lze jej zrušiti výpovědí podle dalších ustanovení.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Kdy přechází objednávka v trhovou smlouvu

Je-li pochybno, má-li považována býti objednávka práce za trhovou či za námezdní smlouvu, má se za to, že zjednal pracovníka ten, kdo dodal k ní hmotu. Dodal-li však pracovník hmotu, pokládá se to za koupi."


Výpovědní lhůty


§ 1159.

Výpověď je přípustná: kdykoliv pro nejbližší den, když při služebním poměru, jehož předmětem nejsou služby vyššího druhu, je plat vyměřen podle hodin nebo dnů, podle kusů nebo jednotlivých výkonů; nejpozději prvního všedního dne pro konec kalendářního týdne, když takový služební poměr zabírá hlavní výdělečnou činnost zaměstnancovu a trval již tři měsíce, nebo když plat je vyměřen podle týdnů. Je-li vyměřena mzda podle kusů nebo podle jednotlivých výkonů, nenastane účinek výpovědi nikdy před skončením výkonů započatých v době výpovědi.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Spoji-li se s námezdní smlouvou ještě jiné vedlejší smlouvy, musí býti dbáno zákonných předpisů pro každou z nich platných."«


§ 1159a.

Když služební poměr, jehož předmětem jsou služby vyššího druhu, zabírá hlavní výdělečnou činnost zaměstnancovu a trval již tři měsíce, je dáti výpověď aspoň čtyřnedělní, nechť byl plat vyměřen jakýmkoliv způsobem. To platí vůbec, je-li plat vyměřen podle let.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


§ 1159b.

Ve všech ostatních případech lze rozvázati služební poměr výpovědí aspoň čtrnáctidenní.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


§ 1159c.

Výpovědní lhůta musí býti pro obě strany stejná. Byly-li ujednány nestejné lhůty, platí pro obě strany lhůta delší.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


Vyhledání nového místa


§ 1160.

Je-li zaměstnanec přijat do domácnosti zaměstnavatele nebo brání-li mu služební poměr ve vyhledávání nového místa, je mu k tomu konci, přeje-li si toho, dáti po výpovědi, bez zkrácení platu, přiměřený volný čas.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Zánik námezdní smlouvy

Pracovníci, kteří byli zjednáni na určitý čas nebo až do dokončení nějakého díla, nemohou bez řádného důvodu dříve, než uplyne čas a než dokončí dílo, ani práci zanechati ani propuštěni býti. Přeruší-li se práce, odpovídá každá strana za svou vinu, ale žádná za náhodu."«


Konkurs


§ 1161.

Konkursní řád určuje, jaký vliv má na služební poměr, když na jmění zaměstnavatele byl uvalen konkurs.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Jen v naléhavých případech může zjednaný pracovník nebo správce dílny svěřiti jinému práci na něho vznesenou, avšak i v tomto případě odpovídá za vinu při volbě osoby."«


Předčasné zrušení


§ 1162.

Kterákoli strana může zrušiti služební poměr z důležitých důvodů, a to, byl-li sjednán na určitou dobu, před uplynutím této doby, jinak bez výpovědi.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Námezdní smlouva o pracích, při kterých se hledívá na zvláštní zručnost osoby, zrušuje se pracovníkovou smrtí a dědicové mohou požadovati jen cenu připravené upotřebitelné hmoty a část mzdy přiměřenou hodnotě vykonaných prací. Zemře-li objednatel práce, musí jeho dědicové ve smlouvě dále stati nebo zjednaného odškodniti."«


§ 1162a.

Vystoupí-li zaměstnanec předčasně bez důležitého důvodu, může se zaměstnavatel domáhati buď opětného nastoupení do služby a náhrady škody nebo náhrady škody pro nesplnění smlouvy. Je-li zaměstnanec předčasně propuštěn pro nějaké zavinění, je povinen dáti náhradu škody pro nesplnění smlouvy. Když některé výkony byly již provedeny, ale nedospěl za ně ještě plat, má zaměstnanec právo na přiměřenou část platu, jen pokud ony výkony předčasným zrušením služebního poměru nepozbyly pro zaměstnavatele hodnoty zcela nebo z největší části.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


§ 1162b.

Propustí-li zaměstnavatel zaměstnance předčasně bez důležitého důvodu nebo zaviní-li, že zaměstnanec předčasně vystoupí, má zaměstnanec vedle práva na náhradu jiné škody právo na smluvený plat za dobu, po kterou by byl služební poměr trval, kdyby byl skončil uplynutím smluvní doby nebo řádnou výpovědí, musí si však dáti započítati, co ušetřil tím, že službu nekonal, jakož i co vydělal jiným zaměstnáním nebo co vydělati úmyslně zameškal. Pokud však doba shora uvedená není delší než tři měsíce, může se zaměstnanec domáhati ihned a beze srážky celého platu za tuto dobu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


§ 1162c.

Jsou-li obě strany vinny předčasným zrušením služebního poměru, rozhodne soudce podle volného uvážení, zda přísluší náhrada a v jaké výši.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


§ 1162d.

Nároky na předčasné vystoupení nebo pro předčasné propuštění podle §§ 1162a a 1162b jest přivésti na soud do šesti měsíců ode dne, kdy mohly býti vzneseny, jinak jsou vyloučeny.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


Vysvědčení


§ 1163.

Při skončení služebního poměru se vydá zaměstnanci na jeho přání písemné vysvědčení o době a druhu jeho služebních úkonů. Přeje-li si zaměstnanec vysvědčení za služebního poměru, vydá se mu na jeho útraty. Zápisy a poznámky ve vysvědčení, které by zaměstnanci ztížily, aby získal nové místo, nejsou dopuštěny.

Zaměstnancova vysvědčení, která jsou v úschově zaměstnavatele, je vydati zaměstnanci, kdykoliv o to požádá.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Rozšíření těchto předpisů na právní zástupce, lékaře apod.

Předpisy tu dané platí také o právních zástupcích, lékařích a ranhojičích, faktorech, provisorech, umělcích, dodavatelích a jiných osobách, které si vymínily za své námahy plat, mzdu nebo jinak odměnu výslovně nebo mlčky, není-li o tom zvláštních předpisů."«


Donucující předpisy


§ 1164.

Práva zaměstnancova, plynoucí z ustanovení §§ 1154, odst. 3, 1154b, 1155, 1156-1159b, 1160, 1162-1163, nemohou býti pracovní smlouvou ani zrušena ani omezena.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Zaměstnancova oprávnění, která vyplývají z ustanovení §§ 1154, odst. 3, 1156 až 1159b), 1160 a 1162a) až 1163 nemohou býti služební smlouvou zrušena ani omezena."«


2. Smlouva o dílo


§ 1165.

Podnikatel je povinen dílo provésti osobně nebo dáti je provésti za své osobní odpovědnosti.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Práva a povinnosti mezi spisovatelem a nakladatelem.

Spisovatel jest povinen dodati dílo podle úmluvy a nakladatel ihned po dodání díla zapraviti smluvenou odměnu."


§ 1166.

Má-li dodati hmotu ten, kdo vzal na se zhotoviti nějakou věc, je smlouvu v pochybnosti pokládati za smlouvu trhovou; dodá-li však hmotu objednatel, je smlouvu v pochybnosti pokládati za smlouvu o dílo.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely

»Původní text zněl: "Nedodá-li spisovatel dílo v určený čas nebo ujednaným způsobem, může nakladatel ustoupiti, a nebylo-li dodáno vinou spisovatele, požadovati odškodnění."«


Správa pro vady


§ 1167.

Má-li dílo podstatné vady, jež je činí neupotřebitelným nebo jež odporují výslovně podmínce, může objednatel ustoupiti od smlouvy. Nechce-li tak učiniti nebo nejsou-li vady ani podstatné ani proti výslovné podmínce, může se domáhati opravy, nevyžadovala-li by nepoměrného nákladu, nebo přiměřené slevy platu. K opravě musí podnikateli ustanoviti přiměřenou lhůtu, přičíně prohlášení, že po jejím uplynutí opravu odmítne. Ostatně platí předpisy o správě při záplatných smlouvách vůbec.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Byl-li určen počet výtisků, musí si nakladatel ke každému novému nákladu vyžádati spisovatelovo svolení, a nově se dohodnouti o podmínkách."«


Zmar provedení


§ 1168.

Přesto, že dílo nebylo provedeno, náleží podnikateli smluvený plat, když byl ochoten plniti a zabránily mu v tom okolnosti, které jsou na straně objednatele; musí si však dáti započísti, co ušetřil tím, že práce nebyla provedena, jakož i co vydělal jinakým zaměstnáním nebo co vydělati úmyslně zameškal. Byl-li, prováděje dílo, pro tyto okolnosti zkrácen ztrátou času, náleží mu přiměřená náhrada.

Neposkytl-li objednatel součinnosti potřebné k provedení díla, je podnikatel také oprávněn ustanoviti mu k tomu přiměřenou lhůtu, přičíně prohlášení, že se bude smlouva pokládati za zrušenou, uplyne-li lhůta marně.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Chce-li spisovatel uspořádati nové vydání se změnami v obsahu díla, jest o tom rovněž novou smlouvu sjednati. Ale dříve, než bylo vydání rozebráno, jest oprávněn spisovatel jen tehdy k novému vydání, je-li ochoten dáti nakladateli přiměřené odškodnění za výtisky na skladě."«


§ 1168a.

Bylo-li dílo zničeno pouhou náhodou dříve, než bylo převzato, nemůže se podnikatel domáhati platu. Ztráta hmoty stihá stranu, jež ji dodala. Nezdaří-li se však dílo proto, že hmota objednatelem dodaná je zřejmě nezpůsobilá nebo že objednavatel dal příkazy zřejmě nesprávné, odpovídá podnikatel za škodu, když objednatele nevaroval.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


Povinná péče


§ 1169.

Ustanovení § 1157, vyjmouc ustanovení o úpravě služebních úkonů a o době práce i odpočinku, platí obdobně i při smlouvě o dílo.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Spisovatelova práva co do nového nákladu nebo vydání nepřecházejí na jeho dědice."«


Zapravení platu


§ 1170.

Zpravidla je plat zapraviti po skončení díla. Koná-li se však dílo po částech nebo vyžaduje-li nákladů, které podnikatel na sebe nevzal, je podnikatel oprávněn domáhati se již předem poměrného dílu platu a náhrady učiněných nákladů.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Převezme-li spisovatel zpracovati dílo podle návrhu jemu nakladatelem předloženého, má nárok jen na smluvenou odměnu. Nakladateli náleží potom úplné volné nakladatelské právo."«


§ 1170a.

Byla-li smlouva sjednána podle rozpočtu nákladů a byla-li dána výslovná záruka za jeho správnost, nemůže se podnikatel domáhat zvýšení platu, ani když se objeví rozpočtené práce nepředvídaně velkými nebo nákladnými.

Byl-li vzat za základ rozpočet bez záruky a objeví-li se, že je nevyhnutelno jej značně překročiti, může objednatel ustoupiti od smlouvy, poskytne-li přiměřenou náhradu za práci podnikatelem vykonanou. Jakmile se ukáže, že takové překročení je nevyhnutelné, musí to podnikatel bez odkladu oznámiti objednateli, jinak pozbývá všeho nároku na větší práce.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.


Zánik smrtí


§ 1171.

Smlouva o dílo vyžadující prací, při kterých záleží na zvláštních osobních vlastnostech podnikatele, se ruší jeho smrtí a jeho dědicové se mohou domáhati jen ceny připravené upotřebitelné hmoty a části platu přiměřené hodnotě vykonané práce. Zemře-li objednatel, jsou jeho dědicové smlouvou vázáni.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Těchto předpisů buď užito také o mapách, místopisných nákresech a hudebních skladbách. Omezení patisku jsou obsažena v politických zákonech."«


3. Smlouva nakladatelská


§ 1172.

»Nakladatelskou smlouvou se zavazuje původce díla literárního, uměleckého nebo fotografíckého, nebo jeho právní nástupce, že přenechá dílo někomu jinému vydati, tento (nakladatel) však, že dílo rozmnoží a bude rozšiřovati.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 43 zákona č. 106/1923 Sb., o nakladatelské smlouvě.


§ 1173.

»Nebylo-li nic určeno o počtu vydání, jest nakladatel oprávněn jen k jednomu vydání. Před odbytem vydání smí původce s dílem jen tehdy jinak naložiti, dá-li nakladateli přiměřené odškodnění.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 43 zákona č. 106/1923 Sb., o nakladatelské smlouvě.


4. Plnění k účelu nedovolenému


§ 1174.

Dal-li někdo vědomě něco, aby způsobil jednání nemožné nebo nedovolené, nemůže se domáhati, aby mu to bylo vráceno. Pokud je stát oprávněn prohlásiti to za propadlé, ustanovují nařízení politická. Dal-li však někdo, aby zabránil nedovolenému činu, něco tomu, kdo se chtěl činu dopustiti, může se domáhati vrácení.

Zápůjčku danou k zakázané hře nelze zpět vymáhati.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 150 III. dílčí novely.
Původní text byl bez druhého odstavce.


HLAVA DVACÁTÁ SEDMÁ
O smlouvě o společenství statků


Vznik výdělečné společnosti.


Pojem


§ 1175.

Smlouvou, kterou dvě nebo více osob svolují sdružiti jen svoji činnost nebo také své věci k společnému prospěchu, zřizuje se společnost k společnému výdělku.


Rozdělení


§ 1176.

Podle toho, zda společníci věnují společenství jen jednotlivé věci nebo peněžité částky; nebo všechny věci určitého druhu, např. všechno zboží, všechny plody, všechny nemovitosti, anebo konečně celé své jmění bez výjimky, jsou též rozdílné druhy společnosti a práva společenská širší nebo užší.


§ 1177.

I když společenská smlouva zní na celé jmění; míní se jím přece toliko jmění přítomné. Zahrnuje-li se však do ní také jmění budoucí; rozumí se jím jen jmění nabyté, nikoli zděděné; ledaže by bylo obojí výslovně smluveno.


Forma zřízení


§ 1178.

Společenské smlouvy, které se týkají jen přítomného nebo jen budoucího jmění, jsou neplatné, nebyl-li majetek vznesený tou a onou stranou řádně popsán a sepsán.


§ 1179.

»Jak se zřizuje společenská smlouva mezi obchodníky, jak se zapisuje do příslušných rejstříků a veřejně vyhlašuje, ustanovují zvláštní zákony obchodní a politické. Provozují-li se společně jen jednotlivé obchody, postačí, když smlouva o tom zřízená je v obchodních knihách.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo nahrazeno § 1 uvozovacího zákona k obchodnímu zákoníku.


§ 1180.

Smlouva o společenství celého jmění, jak přítomného tak budoucího, která se obvykle zřizuje jen mezi manžely, se posuzuje podle předpisů daných o tom v hlavě o smlouvách svatebních. Předpisy zde dané se vztahují na ostatní druhy společenství statků, zřízeného smlouvou.


Účinek smlouvy a skutečného příspěvku


§ 1181.

Společenská smlouva patří k právním důvodům nabytí vlastnictví; ale nabytí samo a společenství statků nebo věci se stane skutkem jen jejich odevzdáním.


Kmenové jmění


§ 1182.

Vše, co bylo výslovně určeno k provozování společného obchodu, tvoří základ neboli kmenové jmění společnosti. Ostatní, co má každý společník, se pokládá za jmění zvláštní.


§ 1183.

Vloží-li se peníze, věci zuživatelné nebo sice nezuživatelné, ale v penězích oceněné; pokládá se nejen prospěch z nich dosažený, ale i kmenové jmění za společné vlastnictví společníků, kteří k němu přispěli. Kdo slíbí, že k společnému prospěchu přispěje jen svou činností, má sice nárok na zisk, nikoli však na kmenové jmění (§ 1192).


Práva a povinnosti společníků;


příspěvek ke kmenovému jmění (fondy);


§ 1184.

Každý společník je povinen, nebylo-li jinak umluveno, přispěti k společnému kmenovému jmění rovným dílem.


spolučinnost;


§ 1185.

Zpravidla jsou všichni společníci povinni beze zřetele na jejich větší nebo menší podíl přičiňovati se o společný prospěch rovnou měrou.


§ 1186.

Žádný společník není oprávněn pověřiti svou spolučinností někoho jiného; nebo přijmout někoho do společnosti; nebo vykonávati vedlejší činnost pro společnost škodlivou.


§ 1187.

Povinnosti společníků se určují podrobněji smlouvou. Kdo se zavázal pouze k práci, není povinen příspěvkem. Kdo slíbil pouze peněžitý nebo jiný příspěvek, není ani povinen ani oprávněn, aby se o společný výdělek přičiňoval jiným způsobem.


§ 1188.

Není-li jiné úmluvy, platí při poradě a rozhodování o společenských věcech předpisy dané v hlavě o spoluvlastnictví (§§ 833- 842).


doplatek ke kmenovému jmění;


§ 1189.

Společníci nemohou býti nuceni, aby přispívali něčím nad to, k čemu se zavázali. Změní-li se však poměry tak, že účelu společnosti nelze vůbec dojiti, nebude-li příspěvek zvýšen; může společník, který se zdráhá, vystoupiti nebo býti vyloučen.


provozování svěřených obchodů;


§ 1190.

Svěří-li se provozování obchodů jednomu nebo několika společníkům; hledí se na ně jako na zmocněnce, Na jejich porady a rozhodnutí o společenských věcech se užije rovněž předpisů výše uvedených (§§ 833-842).


odpovědnost za škodu;


§ 1191.

Každý společník odpovídá za škodu, kterou společnosti způsobil svou vinou. Tuto škodu nelze vyrovnati prospěchem, který společnosti jinak zjednal. Způsobil-li však společník novým jednáním svémocně provedeným společnosti jednak škodu, jednak prospěch; má dojiti k poměrnému vyrovnání.


rozdělení zisku;


§ 1192.

Jmění, které přebude nad kmenové jmění po srážce všech nákladů a utrpěných ztrát, je ziskem. Kmenové jmění samo zůstává vlastnictvím těch, kteří k němu přispěli; ledaže by byla hodnota práce připočtena k základu a vše prohlášeno za společný majetek.


§ 1193.

Zisk se rozdělí v poměru příspěvků k základu a práce vykonané všemi společníky se navzájem rovnají. Jestliže jeden nebo někteří společníci jen pracují anebo vedle příspěvku k základu konají také práce; určí částku za tato přičinění, nebylo-li jinak umluveno a nemohou-li se společníci dohodnouti, soud, přihlížeje k důležitosti obchodu, k věnované námaze a k dosaženému prospěchu.


§ 1194.

Nejde-li o zisk v hotových penězích, nýbrž v prospěchu jiného druhu; rozdělí se podle předpisu daného v hlavě o spoluvlastnictví (§§ 840-843).


§ 1195.

Společnost může povoliti některému společníku pro jeho vynikající vlastnosti nebo přičinění větší zisk, než by mu náležel podle jeho podílu; jen se nesmějí takové výjimky zvrhnouti v protizákonné úmluvy nebo zkrácení.


§ 1196.

»Takovou protizákonnou úmluvou jest smlouva, kterou se někdo zajistí za vloženou jistinu jednak proti všemu nebezpečí ztráty, jak co do jistiny, tak co do úroků a osvobodí se od veškerého spolupůsobení, jednak však pres to si vymíní zisk převyšující smluvní úroky podle práva.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 6 zákona č. 62/1868 ř. z.


rozdělení ztráty;


§ 1197.

Ztratila-li společnost buď úplně, nebo částečně svůj vklad; rozvrhne se ztráta tak, jak by se v opačném případě rozdělil zisk. Kdo nedal vkladu, škoduje pouze svou práci.


zúčtování;


§ 1198.

Společníci, kterým byla svěřena správa, jsou povinni řádně vést účty a vydati počet o kmenovém jmění společnosti a o příjmech a vydáních k němu náležejících.


§ 1199.

Závěrečného účtu a rozdělení zisku nebo ztráty nelze se domáhati, dokud obchod není skončen. Jsou-li však provozovány obchody, které mají trvati několik let a dávati každoroční užitek; mohou se společníci, netrpí-li tím jinak hlavní obchod, každoročně domáhati jak vyúčtování, tak rozdělení zisku. Ostatně může každý společník kdykoliv na svůj náklad do účtu nahlédnouti.


§ 1200.

Kdo se spokojil pouhým předložením účetní uzávěrky (bilance) nebo kdo se zřekl svého práva žádati vyúčtování, může se domáhati úplného vyúčtování jak za minulý případ, tak i za všechny případy budoucí, prokáže-li podvod, třebas jen v některé části správy.


poměr k osobám, které nejsou společníky


§ 1201.

Bez výslovného nebo mlčky daného řádného svolení společníků nebo jejich zmocněnců nemůže se společnost zavázati osobě třetí. »U obchodníků je ve vyhlášeném, jednomu nebo několika společníkům udělené oprávnění vésti firmu, totiž podpisovati všechny listiny a spisy jménem společnosti, obsažena i všeobecná plná moc (§ 1028).«

------------------------------------------------------------------
K tomu viz čl. 112 až 118, 163 až 167, 169 obchodního zákoníku.


§ 1202.

Společník, který se na společnosti účastní jen částí svého jmění, může míti jmění od jmění společného rozdílné, s kterým může nakládati podle libosti. Práva a povinnosti, které má třetí osoba za společností, nutno tedy rozlišovati od práv a povinností proti jednotlivým společníkům.


§ 1203.

Co je tedy dluhem nebo pohledávkou některého společníka a nikoli společnosti, to lze také jen na společníku a nikoli na společnosti požadovati anebo jemu a nikoli jí platiti. Stejně je však každý společník z pohledávek nebo dluhů společnosti oprávněn anebo placením povinen jen podle svého podílu, ačli nejde o případ, který se předpokládá u obchodníků, že něco slíbili nebo k něčemu se zavázali rukou společnou a nerozdílnou.

------------------------------------------------------------------
K tomu viz čl. 112 obchodního zákoníku.


§ 1204.

»Tiší společníci obchodní společnosti, totiž takoví, kteří jí zapůjčili část základu na zisk a ztrátu, ale nebyli jako společníci prohlášeni, neručí nikdy větší částkou, než jakou zapůjčili. Společníci vyhlášení ručí celým svým jměním.«

------------------------------------------------------------------
K tomu viz § 1 uvozovacího zákona k obchodnímu zákoníku.


Zánik společnosti a výstup z ní


§ 1205.

Společnost zaniká sama sebou, když podniknutý obchod byl dokončen; nebo když v něm nelze pokračovati; když celé kmenové jmění společnosti přišlo na zmar; nebo když uplynul čas, na který byla zřízena.


§ 1206.

Společenská práva a povinnosti nepřecházejí zpravidla na dědice společníkovy. Dědici jsou však oprávněni, nebude-li s nimi ve společnosti pokračováno, se domáhati, aby až do smrti zůstavitele byl vydán počet a aby účty byly zapraveny. Ale naopak jsou také oni povinni, aby vydali počet a zapravili účty.


§ 1207.

Skládá-li se společnost jen ze dvou osob; zaniká úmrtím jedné z nich. Skládá-li se z několika osob; má se za to, že ostatní společníci chtějí ještě spolu ve společnosti pokračovati. »Tato domněnka platí také vůbec o dědicích obchodníků.«

------------------------------------------------------------------
K tomu viz § 1 uvozovacího zákona k obchodnímu zákoníku.


§ 1208.

Zní-li společenská smlouva sjednaná osobami, které nejsou obchodníky, výslovně i na jejich dědice; jsou tito povinni, když nastoupí dědictví, podrobiti se vůli zůstavitele; dědice dědiců však tato vůle neváže; tím méně je s to založiti společnost časově neomezenou (§ 832).


§ 1209.

Není-li dědic s to, aby konal práce, které převzal zůstavitel pro společnost; musí se podrobiti přiměřené srážce z vyměřeného podílu.


§ 1210.

Neplní-li společník podstatných podmínek smlouvy; upadne-li do konkursu; je-li soudně prohlášen za marnotratníka nebo vůbec dán pod opatrovnictví; pozbude-li důvěry pro zločin; může býti vyloučen ze společnosti před uplynutím doby.


§ 1211.

Společenskou smlouvu lze vypověděti před uplynutím doby, zemřel-li neb vystoupil-li společník, na němž hlavně spočíval provoz obchodu.


§ 1212.

Jestliže doba trvání společnosti nebyla ani výslovně ujednána ani ji nelze ustanoviti z povahy obchodu; může každý společník smlouvu libovolně vypověděti; nesmí se to však stati lstivě nebo nevčas (§ 830).


§ 1213.

Vyloučení nebo výpověď, kterým bylo sice odporováno, o kterých však bylo později uznáno, že se staly po právu, působí zpět ode dne, kdy se staly.


§ 1214.

»Zánik obchodní společnosti, přijetí a výstup veřejných společníků, musí býti stejně jako zřízení společnosti veřejně vyhlášeny. Podle této vyhlášky se posuzuje také účinnost a trvání plných mocí.«

------------------------------------------------------------------
K tomu viz § 1 uvozovacího zákona k obchodnímu zákoníku.


Rozdělení společenského jmění


§ 1215.

Má-li se po zániku společnosti rozděliti společenské jmění, je šetřiti kromě ustanovení výše uvedených týchž předpisů, které vůbec byly dány o rozdělení společné věci v hlavě o spoluvlastnictví.


§ 1216.

Nařízení obsažených v této hlavě se užije i na společnosti obchodní; pokud o nich není předpisů zvláštních.


HLAVA DVACÁTÁ OSMÁ
O smlouvách svatebních


Smlouvy svatební


§ 1217.

Smlouvami svatebními se jmenují smlouvy, které se ujednávají o jmění se zřetelem k manželskému svazku, a jejich obsahem je především věno; obvěnění; dar jitřní; společenství statků; správa a požívání vlastního jmění; dědická posloupnost nebo doživotní požívání jmění, určené pro případ smrti, a vdovský plat.


1. Věno


§ 1218.

Věnem se rozumí jmění, jež manželka nebo jiná osoba za ni dává nebo zajišťuje manželu, aby mu tím ulehčila náklad na manželské společenství.


Jeho zřízení;


§ 1219.

Má-li nevěsta vlastní jmění a je-li zletilá; záleží na ní a jejím ženichovi, jak se dohodnou spolu o věnu a jiných vzájemných darech. Je-li však nevěsta ještě nezletilá; musí smlouva býti uzavřena otcem nebo poručníkem a schválena poručenským soudem.


§ 1220.

Nemá-li nevěsta vlastního jmění, jež by stačilo na věno přiměřené; jsou rodiče nebo staří rodiče povinni dáti dcerám nebo vnučkám při jejich provdání věno přiměřené svému stavu a jmění nebo k němu poměrně přispěti, a to v tom pořadí, v němž jsou povinni děti živiti a zaopatřiti (§§ 141 a 143). Nemanželská dcera může žádati o věno jen na své matce.


§ 1221.

Dovolávají-li se rodiče nebo staří rodiče toho, že nejsou s to, aby zřídili slušné věno; vyšetří soud, nepátraje však přísně po stavu majetku, na žádost snoubenců poměry podle toho buď určí přiměřené věno nebo rodiče a staré rodiče této povinnosti zprostí.


§ 1222.

Provdá-li se dcera bez vědomí svých rodičů nebo proti jejich vůli a uzná-li soud příčinu nesouhlasu za důvodnou; nejsou rodiče povinni, aby jí věno dávali, třebas později sňatek schválí.


§ 1223.

Obdržela-li dcera již své věno a přišla-li třebas beze své viny o ně; není již oprávněna žádati nové, i když se vdává po druhé.


§ 1224.

Je-li pochybno, zda věno bylo dáno ze jmění rodičů nebo nevěsty, má se za to, že je ze jmění nevěsty. Jestliže však rodiče své nezletilé dceři věno již vyplatili bez vrchnoporučenského schválení; má se za to, že je rodiče dali z vlastního jmění.


odevzdání,


§ 1225.

Nevymínil-li si manžel věna, než manželství uzavřel; není také oprávněn se ho domáhati. Odevzdání vymíněného věna, nebyla-li ustanovena doba jiná, lze vymáhati hned po uzavření manželství.


a důkaz o tom


§ 1226.

Byl-li na jmění manželovo prohlášen konkurs; je manželovo potvrzení, že věno přijal, ať písemné nebo ústní, bylo-li dáno před prohlášením konkursu, důkazem proti každému. Bylo-li však potvrzení dáno teprve poté, kdy konkurs byl prohlášen, nemá proti věřitelům průkazní moci.


Předmět věna a práva manželova a manželčina k němu


§ 1227.

Vše, co lze zciziti a čeho lze užívati, hodí se za věno. Dokud trvá manželské společenství, náleží manželu požívání věna a jeho přírůstku. Jsou-li věnem hotové peníze, postoupené pohledávky nebo věci zuživatelné; náleží mu úplné vlastnictví.


§ 1228.

Jsou-li věnem nemovitosti, práva nebo svršky, kterých lze užívati bez porušení podstaty; pokládá se manželka dotud za jeho vlastnici a manžel za poživatele, dokud se neprokáže, že manžel převzal věno za určitou cenu a se zavázal, že vrátí pouze tuto peněžitou částku.


§ 1229.

Podle zákona připadne věno po smrti manžela jeho manželce, a zemře-li před ním, jejím dědicům. Nemá-li se věna dostati manželce nebo jejím dědicům; třeba to výslovně ustaviti. Dá-li někdo věno, nejsa k tomu povinen, může si vyhraditi, aby po smrti manžela připadlo nazpět jemu.


2. Obvěnění


§ 1230.

Obvěněním se nazývá to, co ženich nebo někdo jiný dá nevěstě k rozmnožení věna. Dokud trvá manželství, nepožívá sice manželka tohoto majetku, ale přečká-li manžela, náleží jí i bez zvláštní úmluvy volné vlastnictví, třebas nebylo věno manželu upsáno pro případ, že manželku přežije.


§ 1231.

Ani ženich ani jeho rodiče nejsou povinni poskytnouti obvěnění. Ale obdobně jako jsou rodiče nevěsty zavázáni dáti jí věno, mají rodiče ženicha povinnost poskytnout mu výbavu přiměřenou svému jmění 1120-1223).


3. Jitřní dar


§ 1232.

Dar, který muž slíbí dáti své manželce prvního jitra, nazývá se jitřní dar. Byl-li slíben; má se v pochybnosti za to, že byl již odevzdán v prvních třech letech manželství.


4. Společenství statků


§ 1233.

Manželský svazek sám nezakládá ještě společenství statků mezi manžely. K tomu je potřebí zvláštní smlouvy, jejíž obsah a právní forma se posuzuje podle §§ 1177 a 1178 předchozí hlavy.


§ 1234.

Společenství statků mezi manžely se zpravidla rozumí jen pro případ smrti. Dává manželu právo na polovinu toho, co tu ještě bude po smrti druhého manžela ze statků navzájem do společenství daných.


§ 1235.

Vztahuje-li se společenství na celé jmění, odpočtou se před dělením veškeré dluhy bez výjimky; jde-li však o společenství jmění jen přítomného nebo jen budoucího, odpočtou se toliko dluhy, které byly učiněny k užitku společného statku.


§ 1236.

Má-li některý manžel nemovitý statek a zapíše-li se právo druhého manžela na společenství do veřejných knih; nabývá zápisem tento manžel věcného práva k polovici podstaty statku, pro které onen manžel nemůže o této polovici učiniti pořízení; ale nároku na užitky v době trvání manželství vkladem nenabývá. Po smrti manžela náleží manželu, který zůstal na živu, ihned volné vlastnictví jeho podílu. Takový vklad nemůže však býti na újmu věřitelům dříve na statku zapsaným.


5. Správa a požívání původního nebo nabytého jmění


§ 1237.

Jestliže manželé neučinili o užití svého jmění zvláštní úmluvy; podrží každý manžel své vlastnické právo dosavadní a na to, co kterýkoli manžel za manželství nabude a jakýmkoliv způsobem obdrží, nemá druhý nároku. V pochybnosti se má za to, že nabyl muž.


§ 1238.

Dokud manželka neodporovala, platí právní domněnka, že svěřila správu svého volného jmění manželovi jako svému zákonnému zástupci.


§ 1239.

Na manžela se co do takové správy hledí sice všeobecně jako na jiného zmocněného správce; odpovídá však pouze za kmenové jmění nebo základ. Není povinen zúčtovati užitky brané za trvání správy nebylo-li to výslovně ujednáno; naopak se považují účty za vyrovnané až do dne, kdy byla správa zrušena.


§ 1240.

Ani manželka není povinna vyúčtovati požitky, které svému manželovi postoupila, ale za trvání manželství sama vybrala; manželé mají však na vůli takové mlčky dovolené správy zastaviti.


§ 1241.

V případech naléhavých, anebo je-li nebezpečí újmy, lze manželovi správu jmění odníti, třebas mu byla povolena výslovně a navždy. Naproti tomu je i on oprávněn učiniti přítrž nepořádnému hospodářství své manželky a dokonce ji dáti podle zákonných předpisů prohlásiti za marnotratnici.


6. Vdovský plat


§ 1242.

Co je určeno manželce na výživu pro případ vdovství, nazývá se vdovský plat. Náleží vdově ihned po smrti manželově a sluší jej zapravovati vždy na tři měsíce předem.


§ 1243.

Vdově přísluší obyčejná výživa z pozůstalosti ještě šest neděl po smrti manžela, a je-li těhotná, až do konce šestého týdne po slehnutí. Ale dokud požívá této výživy, nemůže bráti vdovský plat.


§ 1244.

Provdá-li se vdova; ztrácí právo na vdovský plat.


Zajištění věna, obvěnění a vdovského platu;


§ 1245.

Kdo odevzdává věno, jest oprávněn při odevzdávání; nebo nastává-li později nebezpečí, žádati přiměřené zajištění na tom, kdo přijímá. Poručníci a opatrovníci nesvéprávné nevěsty nemohou bez svolení vrchnoporučenského soudu prominouti zajištění věna, ani smluveného obvěnění a vdovského platu.


darování mezi manžely a snoubenci;


§ 1246.

Zdali darování mezi manžely je platné, čili nic, se posuzuje podle zákonů daných o darování vůbec.


§ 1247.

Na to, co dal manžel své manželce na špercích, drahokamech a jiných skvostech k ozdobě, nehledí se v pochybnosti jako na půjčené; nýbrž jako na darované. Slíbí-li však nebo daruje-li něco snoubenec snoubenci; nebo také někdo jiný jednomu z nich vzhledem k budoucímu manželství; lze darování, nedojde-li k manželství bez dárcovy viny, odvolati.


vzájemné závěti;


§ 1248.

Manželům je dovoleno v jedné a téže závěti ustaviti za dědice sebe navzájem nebo i osoby jiné. I takovou závěť lze odvolati; ale z odvolání jednou stranou nelze usuzovati na odvolání stranou druhou (§ 583).


smlouvy dědické; náležitosti pro platnost smlouvy dědické


§ 1249.

Manželé mohou také uzavřití smlouvu dědickou, podle níž se slibuje budoucí pozůstalost nebo její díl a slib se přijímá (§ 602). K platnosti takové smlouvy jest však potřebí, aby byla zřízena písemně se všemi náležitostmi písemné závěti.


§ 1250.

Nesvéprávný manžel může sice přijmout jemu slíbenou pozůstalost, která mu není ke škodě; ale pořízení o jeho vlastní pozůstalosti platí bez schválení soudu jen tehdy, když je platnou závětí.


Předpis o připojených výminkách


§ 1251.

Co bylo řečeno o výminkách při smlouvách vůbec, toho musí býti užito i na dědické smlouvy mezi manžely.


Účinek smlouvy dědické


§ 1252.

Smlouva dědická, byť byla vložena do veřejných knih, nebrání manželu, aby nakládal se svým majetkem podle libosti, dokud žije. Podmínkou práva, které z ní vzniká, je smrt zůstavitele; smluvní dědic nemůže, nepřežije-li zůstavitele, ani své právo na jiné přenésti, ani se domáhati zajištění budoucího dědictví.


§ 1253.

Smlouvou dědickou se nemůže manžel úplně vzdáti práva pořizovacího. Čistá čtvrtina, na které nesmí váznout ani povinný díl někomu příslušející, ani jiný dluh, zůstává podle zákona vždy volná, aby o ní zůstavitel podle své vůle učinil poslední pořízení. Nepořídil-li zůstavitel o ní; nepřipadá přesto dědici smluvnímu, byť i mu byla slíbena pozůstalost celá, nýbrž připadne dědicům zákonným.


Její zánik


§ 1254.

Dědickou smlouvu nelze odvolati na újmu druhého manžela, s nímž byla sjednána; nýbrž může býti zrušena jen podle předpisů zákona. Dědicům nepominutelným příslušejí tatáž práva jako proti jinému poslednímu pořízení.


Požívání pro případ smrti (právo advitalitní)


§ 1255.

Udělí-li manžel manželu druhému požívání svého jmění pro případ, že ho přežije, není tím obmezen ve volném nakládání jednáními mezi živými; právo požívací (§§ 509-520) se vztahuje jen na pozůstalost volně děditelného jmění.


§ 1256.

Vloží-li se však požívání nemovitého statku se svolením toho, kdo je propůjčil, do veřejných knih; nemůže již býti co do tohoto statku zkráceno.


§ 1257.

Uzavře-li manžel, který přežil manžela druhého, znovu manželství nebo chce-li požívání postoupiti někomu jinému, mají děti zemřelého manžela právo domáhati, aby jim požívání bylo přenecháno za přiměřenou roční částku.


§ 1258.

Manžel, který si činí nárok na požívání celé pozůstalosti druhého manžela nebo jejího dílu, nemá práva, když by došlo na dědickou posloupnost zákonnou, požadovati podílu zákonem mu vyměřeného (§§ 757-759).


Spolčení dětí


§ 1259.

Spolčení dětí, to jest smlouva, kterou se děti z různých manželství staví při dědické posloupnosti sobě na roveň, nemá právních následků.


Oddělení jmění:


1. při konkursu;


§ 1260.

Byl-li na jmění manželovo za jeho života prohlášen konkurs; nemá ještě manželka práva, aby jí bylo vráceno věno a vydáno obvěnění; nýbrž může žádati jen zajištění vůči věřitelům pro případ, že manželství bude zrušeno. Nadto je oprávněna požadovati od doby, kdy byl konkurs prohlášen, užívání vdovské výživy, a nebyla-li sjednána, užívání věna. Nároku na to nebo ono užívání však nemá, prokáže-li se, že manželka je příčinou majetkového úpadku manželova.


§ 1261.

Upadne-li manželka se svým jměním do konkursu; trvají svatební smlouvy beze změny dále.


§ 1262.

Je-li mezi manžely sjednáno společenství statků; zaniká konkursem toho nebo onoho manžela a jmění jim společné se rozdělí jako při smrti.


2. při dobrovolném rozvodu;


§ 1263.

Dohodnou-li se manželé, že budou žiti rozvedeni, záleží také na jejich dohodě, kterou je vždy zároveň činiti (§§ 103-105), ponechají-li své svatební smlouvy nadále v platnosti nebo jak je chtějí změniti.


nebo 3. při nedobrovolném rozvodu;


§ 1264.

Byl-li však rozvod vysloven soudcovským rozsudkem a není-li rozvodem vinna žádná strana nebo jsou-li jím vinny strany obě, může se ten neb onen manžel domáhati, aby svatební smlouvy byly prohlášeny za zrušené; při tom se má soud vždy pokusiti o smír (§ 108). Je-li jedna strana bez viny, má pouze ona na vůli se domáhati, aby svatební smlouvy trvaly i nadále nebo aby byly zrušeny anebo podle okolností aby se jí dostalo přiměřené výživy.


4. prohlášení manželství za neplatné;


§ 1265.

Prohlásí-li se manželství za neplatné; zrušují se i smlouvy svatební a jmění, pokud tu jest, vrací se ve stav původní. Ale strana, která je vinna, má straně nevinné nahraditi škodu (§ 102).


5. při rozluce manželství


§ 1266.

Povolí-li se rozluka manželství (§§ 115 a 133) na žádost obou manželů pro jejich nepřekonatelný odpor; zanikly svatební smlouvy, pokud se o tom neučiní smír (§ 117), pro obě strany. Vysloví-li se rozluka manželství rozsudkem, náleží nevinnému manželu nejen plné zadostiučinění, nýbrž od okamžiku, kdy bylo uznáno na rozluku, vše to, co mu bylo vymíněno ve svatebních smlouvách pro případ, že druhého manžela přežije. Jmění, které bylo pojato ve společenství statků, se rozdělí jako při smrti a právo ze smlouvy dědické zůstává nevinnému zachováno pro případ smrti. Na dědickou posloupnost zákonnou (§§ 757-759) nemůže si rozloučený manžel, třebas nevinný, činiti nárok.


HLAVA DVACÁTÁ DEVÁTÁ
O smlouvách odvážných


Smlouvy odvážné


§ 1267.

Smlouva, kterou se slibuje a přijímá naděje na ještě nejistý prospěch, je smlouva odvážná. Náleží k smlouvám záplatným nebo bezplatným podle toho, zda se navzájem něco slibuje čili nic.


§ 1268.

Při smlouvách odvážných nelze užíti právního prostředku pro zkrácení přes polovici hodnoty.


Druhy smluv odvážných:


§ 1269.

Smlouvy odvážné jsou: sázka, hra a los; všechny smlouvy trhové i jiné, které byly sjednány o právech očekávaných, nebo o budoucích, ještě nejistých věcech; dále doživotní důchody; společenské zaopatřovací ústavy; konečně smlouvy pojišťovací a o zástavních zápůjčkách na lodi.


1. sázka;


§ 1270.

Smluví-li se o události oběma stranám dosud neznámé mezi nimi určitá cena pro toho, jehož tvrzení odpovídá výsledek; vzniká sázka. Znal-li ten, kdo vyhrává, výsledek a zatají-li to druhé straně; dopouští se lsti a sázka je neplatná. Ale na stranu, která prohrává a výsledek předem znala, je hleděti jako na dárce.


§ 1271.

Sázky poctivé a jinak dovolené zavazují potud, pokud smluvená cena byla nejen slíbena; nýbrž i skutečně zapravena nebo složena. Soudně nelze cenu vymáhati.


2. hra;


§ 1272.

Každá hra je druhem sázky. Práva daná pro sázky platí též pro hry. Které hry jsou zakázány vůbec nebo pro určité vrstvy jak je potrestati osoby, které hrají hry zakázané a které jim k tomu poskytují přístřeší, ustanovují zákony politické.


3. los;


§ 1273.

Los, který mezi soukromými osobami směřuje k sázce nebo ke hře, se posuzuje podle předpisů daných pro sázky a hry. Má-li se však losem rozhodnouti dělení, volba nebo spor; uplatní se práva ostatních smluv.


§ 1274.

Státní loterie se neposuzují podle povahy sázky a hry; nýbrž podle plánů o nich po každé vyhlášených.


4. koupě naděje;


§ 1275.

Slíbil-li někdo za určitou míru budoucího výtěžku poměrnou cenu, sjedná řádnou smlouvu trhovou.


§ 1276.

Koupí-li někdo úhrnkem budoucí užitky nějaké věci; nebo za určitou cenu naději na ně, sjedná smlouvu odvážnou; postihuje ho nebezpečí, že bude očekávání úplně zmařeno; ale náležejí mu také všechny dosažené řádné užitky.


zvláště kuxu;


§ 1277.

Podíl na dolu se nazývá kux. Koupě kuxu náleží k smlouvám odvážným. Prodávající odpovídá jen za správnost kuxu a kupující si musí počínati podle zákonu o hornictví.


nebo dědictví;


§ 1278.

Kupující dědictví, které prodávající nastoupil nebo které mu aspoň napadlo, vstupuje nejen do práv; nýbrž i do závazků prodávajícího jako dědice, pokud nejsou jen osobní. Není-li tedy při koupi vzat za základ soupis, je i koupě dědictví smlouva odvážná.

K platnosti koupě dědictví je potřebí zřízení notářského spisu nebo osvědčení soudním protokolem.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 96 III. dílčí novely.
Původní text tohoto ustanovení se shodoval s prvním odstavcem.


§ 1279.

Kupec dědictví nemá nároku na věci, které náležejí prodávajícímu nikoli jakožto dědici; nýbrž z jiného důvodu, např. jako přednostní odkaz, jako svěřenství, jako náhradnictví, jako pohledávka z pozůstalosti, a které by mu náležely i bez dědického práva. Naproti tomu obdrží vše, co přibude k samotnému dědictví, ať již tím, že ubude odkazovník nebo spoludědic, nebo jakýmkoliv jiným způsobem, pokud by byl měl na to prodávající nárok.


§ 1280.

Vše, co obdrží dědic dědickým právem, jako např. plody a pohledávky, které vybral, připočte se k podstatě; naproti tomu se od ní odpočte vše, co vynaložil ze svého k nastoupení dědictví nebo na pozůstalost. K tomu náležejí zaplacené dluhy; již odvedené odkazy, dávky a soudní poplatky; a nebylo-li výslovně jinak ujednáno, i náklady na pohřeb.


§ 1281.

Pokud prodávající pozůstalost dříve, než byla odevzdána, spravoval, odpovídá kupujícímu jako jiný jednatel.


§ 1282.

Věřitelé pozůstalosti a odkazovnici se však mohou domáhati uspokojení jak na kupujícím dědictví, tak na dědici samotném. Jejich práva a stejně práva dlužníků pozůstalosti se prodejem dědictví nemění a nastoupení dědictví jedním z nich platí i pro druhého.


§ 1283.

Byl-li vzat za základ prodeje dědictví soupis; odpovídá prodávající za tento soupis. Stala-li se koupě bez takového seznamu; odpovídá za pravost svého dědického práva, jak je byl udal, a za všechnu škodu, kterou kupujícímu způsobil svou vinou.


5. důchod na doživotí;


§ 1284.

Slíbí-li se někomu za peníze nebo za věc oceněnou v penězích určitý roční plat na doživotí nějaké osoby; je to smlouva o důchod na doživotí.


§ 1285.

Trvání důchodu na doživotí může záviseti na životě jedné nebo druhé strany nebo i osoby třetí. V pochybnosti se zapravuje čtvrtletně napřed; a skončí se vždy smrtí toho, na jehož životě závisí.


§ 1286.

Ani věřitelé, ani děti toho, kdo si důchod na doživotí vymíní, nejsou oprávněni smlouvu zvrátiti. Věřitelům je však dáno na vůli, aby se domáhali svého uspokojení z doživotních důchodů; dětem pak, aby žádaly uložení postradatelné části důchodu, aby si na ní daly zajistiti výživu po zákonu jim náležející.


6. společenské zaopatřovací ústavy;


§ 1287.

Smlouvu, kterou se vkladem zřizuje společný zaopatřovací fond pro členy, jejich manželky nebo sirotky, je posuzovati podle povahy a účelu takového ústavu a podle podmínek pro to stanovených.


7. smlouva pojišťovací;


§ 1288.

Přejímá-li někdo nebezpečí škody, která by mohla postihnout jiného bez jeho viny, a slíbí-li mu, že za určitou cenu mu poskytne sjednanou náhradu; vzniká smlouva pojišťovací. Pojistitel při tom odpovídá za nahodilou škodu a pojištěný za slíbenou cenu.


§ 1289.

Předmětem této smlouvy je obvykle zboží, které se dopravuje po vodě nebo po zemi. Lze však pojistiti i jiné věci, např. domy a pozemky proti nebezpečí ohně, vody a jiným nebezpečím.


§ 1290.

Nastane-li nahodilá škoda, za kterou bylo odškodnění pojištěno; musí pojištěný, nenastane-li se nepřekonatelná překážka nebo nebylo-li jinak umluveno, dáti o tom pojistiteli zprávu, jsou-li v temže místě, do tří dnů, jinak však ve lhůtě, která byla ustanovena k oznámení, že se přijímá nabídka učiněná nepřítomným (§ 862). Neučiní-li oznámení; nemůže-li prokázati nehodu; nebo nemůže-li pojistitel prokázati, že škoda vznikla z viny pojištěného; nemá tento nároku na pojištěnou částku.


§ 1291.

Bylo-li již v době sjednání smlouvy známo pojištěnému, že věc vzala zkázu; nebo pojistiteli, že věc je mimo nebezpečí; je smlouva neplatná.


Pojištění zápůjček na lodi a pojištění námořní


§ 1292.

Ustanovení o pojištěních na moři; jakož i předpisy o smlouvě o zástavních zápůjčkách na lodi, jsou předmětem zákonů námořních.


HLAVA TŘICÁTÁ
O právu na náhradu škody a na zadostiučinění


Škoda


§ 1293.

Škodou je každá újma, která někomu byla způsobena na majetku, právech nebo na jeho osobě. Od toho se rozeznává ušlý zisk, který někdo může očekávati podle pravidelného běhu věcí.


Prameny poškození


§ 1294.

Škoda vzniká buď z protiprávního činu nebo opominutí někoho jiného; nebo z náhody. Protiprávní poškození je způsobeno buď samovolně nebo mimovolně. Samovolné poškození se však zakládá jednak na zlém úmyslu, byla-li škoda způsobena vědomě a s vůlí; jednak na nedopatření, byla-li způsobena ze zaviněné nevědomosti nebo z nedostatku náležité pozornosti nebo náležité péče. Obojí se nazývá zaviněním.


O povinnosti k náhradě škody:


1. o škodě ze zavinění;


§ 1295.

Každý má právo domáhati se na škůdci náhrady škody, kterou mu způsobil zaviněním; ať škoda vznikla porušením povinnosti smluvní, ať mimo vztah k nějaké smlouvě. Také ten, kdo způsobil úmyslně škodu způsobem příčícím se dobrým mravům, odpovídá za ni, stalo-li se to však při výkonu práva, jen tehdy, když poškození jiného bylo patrně účelem výkonu práva.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 154 III. dílčí novely.
Původní text tohoto ustanovení se shodoval s prvním odstavcem.


§ 1296.

V pochybnostech se má za to, že škola nevznikla zaviněním jiné osoby.


§ 1297.

Má se však také za to, že každý, kdo má užívání rozumu, je schopen takového stupně péče a pozornosti, jakého lze užití při obyčejných schopnostech. Kdo pří jednáních, z nichž nastane zkrácení práv jiného, opomine tohoto stupně péče nebo pozornosti, dopouští se nedopatření.


§ 1298.

Kdo předstírá, že mu ve splnění jeho smluvního nebo zákonného závazku bylo zabráněno bez jeho zavinění, tomu náleží důkaz.


zvláště a) znalců,


§ 1299.

Kdo se veřejně hlásí k úřadu, umění, živnosti nebo k řemeslu; nebo kdo, nejsa k tomu nucen, převezme vykonati něco, k čemu je třeba zvláštních uměleckých znalostí nebo neobyčejné péče, dává tím najevo, že si přiznává potřebnou péči a potřebné obyčejné znalosti; musí tedy stati za jejich nedostatek. Jestliže však ten, kdo mu jednání svěřil, věděl o jeho nezkušenosti; nebo o ní při obyčejné pozornosti věděti mohl, je zároveň on vinen nedopatřením.


§ 1300.

Znalec je odpověden i tehdy, dá-li nedopatřením za odměnu škodlivou radu ve věcech svého umění nebo vědy. Jinak odpovídá rádce jen za škodu, kterou udělením rady jinému způsobil vědomě.


nebo b) několika účastníků


§ 1301.

Za škodu způsobenou protiprávně může býti odpovědno několik osob, když k ní přispěly společně, přímo nebo nepřímo, sváděním, hrozbou, rozkazem, pomocí, zatajením apod.; anebo i jen tím, že opominuly zvláštní povinnost zameziti zlo.


§ 1302.

V takovém případě odpovídá každý, zakládá-li se poškození na nedopatření a dají-li se podíly určití, jen za škodu způsobenou svým nedopatřením. Byla-li však škoda způsobena úmyslně; nebo nedají-li se podíly jednotlivců na poškození určiti; odpovídají všichni za jednoho a jeden za všechny; ale ten, kdo nahradil škodu, má vyhrazeno právo postihu proti ostatním.


§ 1303.

Pokud několik spoludlužníků odpovídá za to, že jen opominuli svůj závazek, rozhodnouti je podle povahy smlouvy.


§ 1304.

Zaviní-li škodu také poškozený; nese škodu se škůdcem poměrně; a nedá-li se poměr určiti, rovným dílem.


2. z užívání práva;


§ 1305.

Kdo užije svého práva v mezích právních (§ 1295, odst. 2), neodpovídá za újmu, která z toho někomu vznikne.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 155 III. dílčí novely.
Původní text tohoto paragrafu se shodoval s textem novelizovaným, kromě citace "(§ 1295, odst. 2)".


3. z činu nezaviněného nebo mimovolného;


§ 1306.

Škodu, kterou někdo způsobil bez zavinění nebo jednáním mimovolným, není zpravidla povinen hraditi.


§ 1306a.

Způsobí-li někdo škodu v nouzi, aby odvrátil od sebe nebo od jiných nebezpečí přímo hrozící, nalezne soudce, zdali škoda má býti nahrazena a v jakém rozsahu, uváže, zdali poškozený neupustil od obrany vzhledem k nebezpečí hrozícímu jinému, jakož i v jakém poměru je výše poškození k tomuto nebezpečí, anebo konečně, jaké jmění má škůdce a poškozený.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 156 III. dílčí novely.


§ 1307.

Jestliže se někdo z vlastní viny uvedl do stavu pomatení mysli nebo do stavu nouze, přičte se jeho zavinění i škoda v nich způsobená. To platí stejně o třetí osobě, která svou vinou dala podnět k takovému stavu škůdcovu.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 157 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Uvedl-li se však někdo z vlastního zavinění do přechodného stavu pomatení smyslů, jest také škodu v něm způsobenou přičísti k jeho zavinění. Totéž platí o jiné osobě, která svým zaviněním dala podnět k takovému stavu u škůdce."«


§ 1308.

Způsobí-li šílení nebo blbí anebo nedospělci škodu někomu, kdo sám jakýmkoliv zaviněním dal k tomu podnět, nemůže se tento domáhati náhrady.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 158 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Poškodí-li šílení nebo blbí nebo děti někoho, kdo dal nějakým zaviněním sám k tomu podnět, nemůže tento žádati náhrady."«


§ 1309.

Mimo tento případ náleží mu náhrada od těch osob, kterým lze přičísti škodu proto, že zanedbaly dohled svěřený jim nad takovými osobami.


§ 1310.

Nemůže-li poškozený takto dostati náhradu; má soudce uznati na celou náhradu anebo aspoň na slušnou její část, uváže, zdali škůdci přesto, že obyčejně není při rozumu, nelze přece jen v případě, o který jde, přičísti nějaké zavinění; nebo zda se poškozený nebránil ze šetrnosti k škůdci; anebo konečně se zřetelem k jmění škůdce a poškozeného.


4. způsobené náhodou;


§ 1311.

Pouhá náhoda postihuje toho, v jehož jmění nebo osobě se udá. Dal-li však někdo k náhodě ze své viny podnět; přestoupil-li zákon, který má zabrániti nahodilým škodám; nebo vmísil-li se bez nutné potřeby do cizích záležitostí; odpovídá za všechnu újmu, která by jinak nebyla vznikla.


§ 1312.

Kdo v případě nouze někomu vykonal službu, tomu se nepřičítá škoda, které zabránil; ledaže by byl jinému, kdo by byl ještě více vykonal, svou vinou v tom zabránil. Avšak i v tomto případě může skutečně zjednaný užitek započísti na způsobenou škodu.


5. z cizích jednání;


§ 1313.

Za cizí protiprávní jednání, na nichž někdo neměl účasti, není také zpravidla odpověden. I tam, kde zákony nařizují opak, má vyhrazeno právo postihu proti tomu, kdo má vinu.


§ 1313a.

Kdo je povinen někomu něco plniti, odpovídá mu za zavinění svého zákonného zástupce, jakož i osob, kterých k plnění užívá, jako za své vlastní.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 159 III. dílčí novely.


§ 1314.

Kdo přijme služebnou osobu bez vysvědčení nebo vědomě podrží ve službě osobu nebezpečnou jejími vlastnostmi těla nebo mysli nebo jí poskytne přístřeší, odpovídá domácímu a domácím lidem za škodu, která byla způsobena nebezpečnou povahou těchto osob.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 160 III. dílčí novely.

»Původní text byl ve stejném znění se změnou: místo "nebo jí poskytuje útulek" bylo uvedeno "nebo známému zločinci poskytuje útulek".«


§ 1315.

Vůbec odpovídá ten, kdo užije osoby nezdatné nebo vědomě osoby nebezpečné k obstarání svých záležitostí, za škodu, kterou tato osoba touto vlastností způsobí osobě třetí.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 161 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Rovněž odpovídá ten, kdo vědomě takovou nebezpečnou nebo kdo k nějakému úkonu nezdatnou osobu zjednal, za škodu, kterou třetí osoba tím utrpěla."«


§ 1316.

Hostinští, kteří poskytují cizím osobám byt, jakož i ostatní osoby označené v § 970, dále plavci a povozníci odpovídají za škodu, kterou jejich vlastní nebo jimi přikázané služebné osoby způsobí hostu nebo cestujícímu na věcech vnesených nebo převzatých v jejich domě, ústavu nebo vozidle.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 162 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Hostinští, lodníci a povozníci odpovídají za škodu, kterou způsobí jejich vlastní nebo jimi přidělené služebné osoby na převzatých věcech cestujícímu v jejich domě, nebo na jejich lodi nebo při dopravě (§ 870)."«


§ 1317.

Pokud přejímají veřejné zasílací ústavy odpovědnosti za škodu, ustanovují zvláštní předpisy.


§ 1318.

Je-li někdo poškozen tím, že spadla věc nebezpečně zavěšená nebo postavená; nebo že bylo z bytu něco vyhozeno nebo vylito; odpovídá za škodu ten, z jehož bytu bylo něco vyhozeno nebo vylito anebo věc spadla.


6. způsobené stavbou;


§ 1319.

Bude-li někdo poraněn nebo bude-li způsobena jinaká škoda tím, že se zřítí nebo odloučí části budovy nebo jiného díla na pozemku zřízeného, je držitel budovy nebo díla povinen škodu nahraditi, když událost byla následek vadné povahy díla a když neprokáže, že dbal veškeré pečlivosti potřebné k odvrácení nebezpečí.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 163 III. Dílčí novely.

»Původní text zněl: "Pro pravděpodobné nebezpečenství, že by štít, nádoba nebo jiná věc zavěšená nebo postavená nad místem, kudy se chodí, upadnout a mimojdoucí poškoditi mohla, nepřísluší ještě nikomu soudní žaloba, ovšem ale každému právo, pro veřejnou bezpečnost oznámiti nebezpečenství u politického úřadu."«


7. způsobené zvířetem


§ 1320.

Způsobilo-li někomu škodu zvíře, odpovídá za ni ten, kdo je k tomu poštval, podráždil nebo opominul je opatrovati. Kdo zvíře chová, odpovídá, neprokáže-li, že se staral o potřebné opatrování nebo dohled.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 164 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Poškodí-li se někdo zvířetem, jest za to odpověden ten, kdo je k tomu poštval, podráždil nebo zanedbal je opatrovati. Nemůže-li býti nikomu dokázáno zavinění toho druhu, pokládá se poškození za náhodu."«


§ 1321.

Kdo zastihne na svém pozemku a půdě cizí dobytek, není proto ještě oprávněn jej zabíti. Může jej přiměřeným způsobem násilím odehnati; nebo utrpěl-li tím škodu, vykonati právo soukromého zájmu tolika kusů dobytka, kolik stačí k jeho odškodnění. Ale musí se do osmi dnů s vlastníkem dohodnouti nebo vnésti soudci svou žalobu; jinak však zabavený dobytek vrátiti.


§ 1322.

Zabavený dobytek musí býti vrácen, dá-li vlastník jinou přiměřenou jistotu.


Způsoby náhrady škody


§ 1323.

Aby byla nahrazena způsobená škoda, musí býti vše uvedeno do předešlého stavu, nebo, není-li to dobře možno, nahrazena odhadní cena. Týká-li se náhrada jen utrpěné škody, jmenuje se správně odškodnění; pokud se však vztahuje také na ušlý zisk a na shlazení způsobené urážky, nazývá se plné zadostiučinění.


§ 1324.

V případech, kdy škoda byla způsobena ze zlého úmyslu nebo z hrubé nedbalosti, je poškozený oprávněn žádati plné zadostiučinění; v ostatních případech však jen vlastní odškodnění. Podle toho se v případech, kde se v zákoně vyskytuje všeobecný výraz: náhrada, posoudí, jaký způsob náhrady je plniti.


Zvláště:


1. při poškození na těle;


§ 1325.

Kdo ublíží jinému na těle, uhradí náklady na léčení poškozeného; nahradí mu ušlý nebo, stane-li se poškozený výdělku neschopným, také v budoucnosti ucházející výdělek; a kromě toho mu zaplatí na požádání bolestné, které je přiměřené vyšetřeným okolnostem.


§ 1326.

Byla-li poškozená osoba zlým nakládáním zohyzděná; musí se, zvláště je-li ženského pohlaví, k této okolnosti přihlížeti, pokud to může býti na překážku její lepší budoucnosti.


§ 1327.

Nastane-li z ublížení na těle smrt, musí býti uhrazeny netoliko všechny výdaje, nýbrž také to, co tím ušlo pozůstalým, o jejichž výživu byl usmrcený po zákonu povinen pečovati.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 165 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nastane-li z tělesného poškození smrt, musí býti nahrazeny nejen všechny útraty, nýbrž i pozůstalé manželce a dětem usmrceného to, co jim tím ušlo."«


§ 1328.

Kdo přiměje ženu trestným činem anebo jinak lstí, výhrůžkami nebo zneužitím poměru závislosti k tomu, aby mu dovolila mimomanželskou soulož, je povinen jí nahraditi utrpěnou škodu a ušlý zisk.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 166 III dílčí novely.

»Původní text zněl: "Kdo svede ženu a s ní splodí dítě, zaplatí útraty slehnutí a šestinedělí a splní ostatní povinnosti ustanovené v třetí hlavě prvního dílu. V kterých případech se tresce zároveň svedení jako zločin anebo jako těžký policejní přestupek, obsahuje trestní zákon."«


2. na osobní svobodě;


§ 1329.

Kdo někoho zbaví svobody násilným únosem, soukromým zajetím nebo úmyslně protiprávním uvězněním, je povinen zjednati poškozenému dřívější svobodu a dáti mu plné zadostiučinění. Nemůže-li mu již zjednati svobodu, musí pozůstalým dáti náhradu jako při usmrcení.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 167 III. dílčí novely.
Původní text zněl se změnou "jeho ženě a dětem" místo "pozůstalým".


3. na cti;


§ 1330.

Byla-li někomu urážkou na cti způsobena skutečná škoda nebo ušel-li mu tím zisk, je oprávněn žádati náhradu.

To platí také, když někdo rozšiřuje skutečnosti, které ohrožují úvěr, výdělek nebo zaopatření někoho jiného, a věděl-li nebo musil-li věděti, že jsou nepravdivé. V tomto případě lze žádati také za odvolání a jeho uveřejnění. Za sdělení pronesené neveřejně, jehož nepravdivost sdělující nezná, neodpovídá, měl-li on nebo příjemce sdělení na něm oprávněný zájem.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 168 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Byla-li někomu urážkami na cti způsobena skutečná škoda nebo ušel-li mu tím zisk, jest oprávněn, žádati odškodnění nebo plné zadostiučinění."«


4. na jmění


§ 1331.

Je-li někdo na svém jmění poškozen úmyslně nebo z hrubé nedbalosti jiného; je oprávněn se domáhati také ušlého zisku, a byla-li škoda způsobena jednáním zakázaným trestním zákonem, nebo ze svévole a škodolibosti, ceny zvláštní obliby.


§ 1332.

Škoda, která byla způsobena nižším stupněm nedopatření nebo nedbalostí, nahradí se podle obecné ceny, kterou měla věc v době poškození.


Zvláště prodlením placení


Úroky z prodlení


§ 1333.

Škoda, kterou dlužník způsobil svému věřiteli prodlením s ujednaným placením dlužné jistiny, se nahrazuje úroky zákonem ustanovenými (§ 995).


§ 1334.

Prodlení jde vůbec k tíži dlužníka, nedodrží-li platební den určený zákonem nebo smlouvou; nebo jestliže se nevyrovnal s věřitelem, není-li platební smlouva určena, po dni, kdy se stala soudní nebo mimosoudní upomínka.


§ 1335.

Dá-li věřitel, neupomenuv soudem, úrokům narůsti, až činí tolik, co hlavní dluh; pomine právo pohledávati z jistiny úroky další. Ode dne, kdy byla podána žaloba, lze však úroky pohledávati.


Ujednání náhradní částky (konvenční pokuta)


§ 1336.

Strany, které sjednávají smlouvu, mohou učiniti zvláštní úmluvu, že na místě újmy, která by se měla nahraditi, má býti zapravena určitá částka peněžitá nebo jiná, nebude-li slib splněn buď vůbec nebo náležitým způsobem nebo bude-li splněn příliš pozdě (§ 912). Není-li zvláštní úmluvy, nenabývá dlužník práva osvoboditi se od splnění zaplacením náhradní částky. Byla-li konvenční pokuta slíbena pro ten případ, že nebudou dodrženy čas nebo místo splnění, může býti požadována vedle splnění.

Ve všech případech má býti náhradní částka, prokáže-li dlužník, že je přílišná, zmírněna soudcem, bude-li třeba, po slyšení znalců.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 169 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Smluvní strany mohou sjednati zvláštní úmluvu, že má býti místo újmy, která se má nahraditi, zapravena určitá peněžitá nebo jiná částka pro případ, že slib nebude buď vůbec nebo náležitým způsobem anebo že bude pozdě splněn (§ 912). Ale při zápůjčkách nesmí částka, na kterou soudce uzná, přesahovati pro prodlení s placením nejvyšší zákonné úroky. V jiných případech buď náhradní částka soudcem, třeba-li po slyšení znalců, zmírněna, prokáže-li dlužník, že je příslušná. Kromě toho, že byla zvláštní úmluva, nezprošťuje zaplacení náhradní částky od splnění smlouvy".«

------------------------------------------------------------------
Druhá věta v původním znění byla zrušena již § 1 zákona č. 62/1868 ř. z.


Závazek dědiců škůdcových


§ 1337.

Závazek nahraditi škodu a ušlý zisk nebo zapraviti ujednanou částku náhradní vázne na jmění a přechází na dědice.


Právní prostředek na odškodnění


§ 1338.

Právo na náhradu škody musí býti zpravidla, jako každé jiné soukromé právo, uplatňováno u řádného soudce. Přestoupil-li škůdce zároveň trestní zákon; stihne jej také uložený trest. Jednání o náhradě škody však přísluší i v tomto případě soudu civilnímu, pokud nebylo uloženo trestními zákony soudu trestnímu nebo politickému úřadu.


§ 1339.

»Poškození na těle, bezprávná ublížením svobodě a urážky na cti jsou vyšetřovány a trestány podle povahy okolností buď jako zločiny trestními soudy, nebo jako těžké policejní přestupky, a nenáležejí-li k žádné z těchto skupin, jako poklesky politickým úřadům.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 42 zákona č. 108/1933 Sb.


§ 1340.

»Tyto úřady mají ihned o něm podle předpisů daných v této hlavě uznati, lze-li odškodnění přímo určití. Nemůže-li však náhrada škody býti přímo určena, jest v nálezu vůbec vysloviti, že se poškozenému vyhrazuje, domáhati se odškodnění pořadem práva. Tento pořad jest vyhrazen v trestních případech poškozenému a v jiných případech oběma stranám také tehdy, nechtěly-li se spokojiti s určením náhrady trestním úřadem."«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 42 zákona č. 108/1933 Sb.


§ 1341.

Proti zavinění soudcovu lze si stěžovati u vyššího úřadu. Tento stížnost vyšetří a posoudí z úřední moci.


DÍL TŘETÍ
O ustanoveních společných pro práva osobní a práva věcná


HLAVA PRVNÍ
O utvrzení práv a závazků


Společná ustanovení o právech


§ 1342.

Jak práva osobní, tak práva věcná, jakož i závazky z nich vznikající, mohou býti stejně utvrzeny, změněny nebo zrušeny.


Způsoby utvrzení práva:


§ 1343.

Právní způsoby zajištění závazku a utvrzení práva, kterými se osobě oprávněné zřizuje právo nové, jsou: závazek někoho jiného za dlužníka a zřízení zástavy.


I. závazek někoho jiného:


§ 1344.

Někdo jiný se může věřiteli zavázati za dlužníka trojím způsobem: jednak, jestliže se svolením věřitelovým převezme dluh jako jediný plátce; jednak, jestliže přistoupí k závazku jako spoludlužník; konečně, jestliže se zaváže za uspokojení věřitelovo pro případ, že by původní dlužník své povinnosti nedostál.


§ 1345.

Jestliže někdo se svolením věřitele převezme celý dluh někoho jiného; nenastává tím utvrzení, nýbrž dojde k změně závazku, o které pojednává hlava následující.


a) jako rukojmí;


§ 1346.

Kdo se zaváže, že věřitele uspokojí v případě, když by původní dlužník závazku nesplnil, nazývá se rukojmí a dohoda učiněná mezi ním a věřitelem smlouva rukojemská. Původní dlužník zůstává tu vždy dlužníkem hlavním a rukojmí přistupuje jen jako dlužník podpůrný. K platnosti smlouvy rukojemské je potřebí, aby prohlášení, kterým se rukojmí zavazuje, bylo dáno písemně.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 97 III. dílčí novely.
Původní text byl bez druhého odstavce.


b) jako spoludlužník


§ 1347.

Přistoupí-li někdo k závazku jako spoludlužník bez výminky, která prospívá rukojmímu; vzejde tím společenství několika spoludlužníků, jehož právní následky se posuzují podle předpisů daných v hlavě o smlouvách vůbec (§§ 888 až 896).


Rukojmí návratný


§ 1348.

Kdo slíbí rukojmímu odškodnění pro případ, že by přišel ke škodě svým rukojemstvím, jmenuje se rukojmí návratný.


Kdo se může zaručiti


§ 1349.

Cizí závazky může na sebe vzíti bez rozdílu pohlaví každý, komu přísluší volná správa jeho jmění.


Za jaké závazky


§ 1350.

Rukojemství může býti převzato nejen za částky peněžité a věci, nýbrž i za dovolená konání a opominutí co do užitku nebo újmy, které z nich mohou osobě zajištěné vzniknouti.


§ 1351.

Závazky, kterých podle práva nikdy nebylo nebo které jsou již zrušeny, nelze ani převzíti ani utvrditi.


§ 1352.

Kdo se zaručí za osobu, která se se zřetelem k své osobní vlastnosti nemůže zavázati, je zavázán, byť i o této vlastnosti nevěděl, stejně jako spoludlužník rukou společnou a nerozdílnou (§ 896).


Rozsah rukojemství


§ 1353.

Rukojemství nelze rozšiřovati dále, než jak se rukojmí výslovně prohlásil. Kdo se zaručí za dluh úročný, ručí jen za ony nezapravené úroky, které věřitel ještě neměl právo vymáhati.


§ 1354.

Rukojmí nemůže užíti námitky, kterou dlužník je podle zákonných předpisů oprávněn žádati, aby mu byla ponechána část jeho jmění k jeho výživě.


Účinek


§ 1355.

Na rukojmího lze nastupovati zpravidla teprve tehdy, když hlavní dlužník své povinnosti nenaplnil, ač byl věřitelem soudně nebo mimosoudně upomenut.


§ 1356.

Na rukojmího lze však nastupovati napřed, i když se výslovně zaručil jen pro případ, že by hlavní dlužník platiti nemohl, když hlavní dlužník upadl do konkursu nebo je-li jeho pobyt v době, kdy mělo býti placeno, neznám a věřitel není vinen nedbalostí.


§ 1357.

Kdo se zavázal jako rukojmí a plátce, odpovídá jako spoludlužník rukou společnou a nerozdílnou za celý dluh; na vůli věřitele závisí, zdali chce nastupovati napřed na hlavního dlužníka či na rukojmího či na oba zároveň.


§ 1358.

Kdo zaplatí cizí dluh, za který ručí osobně nebo určitými kusy majetku, vstupuje v práva věřitele a jest oprávněn domáhati se na dlužníkovi náhrady zaplaceného dluhu. K tomu konci je uspokojený věřitel povinen vydati plátci všechny právní pomůcky a zajišťovací prostředky, které má.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 171 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Kdo zaplatí dluh jiného, vstupuje do věřitelových práv a jest oprávněn požadovati od dlužníka náhradu zaplaceného dluhu. Za tím účelem jest uspokojený věřitel povinen vydati plátci všechny právní pomůcky a zajišťovací prostředky, které tu jsou."«


§ 1359.

Jestliže se několik osob zaručilo za tutéž celou částku, ručí každá z nich za celou částku. Jestliže však jedna z nich shladila celý dluh, náleží jí právě tak jako spoludlužníku (§ 896) postihové právo proti ostatním.


§ 1360.

Jestliže hlavní dlužník nebo někdo jiný dá věřiteli před anebo při převzetí rukojemství mimo to ještě zástavu; má sice ještě stále na vůli nastupovati podle pořadu (§ 1355) na rukojmího; avšak není oprávněn na jeho újmu se vzdáti zástavy.


§ 1361.

Jestliže rukojmí nebo plátce věřitele uspokojil nedorozuměv se s hlavním dlužníkem; může jim hlavní dlužník namítati vše, co by byl mohl namítati věřiteli.


§ 1362.

Rukojmí může žádati na rukojmím návratném odškodnění jen tehdy, když si škodu nepřivodil vlastní vinou.


Způsoby zániku rukojemství


§ 1363.

Závazek rukojmího pomíjí v tom poměru jako závazek dlužníkův. Zavázal-li se rukojmí jen na určitý čas; ručí jen za tento čas. Propuštění rukojmího mu sice prospívá vůči věřiteli; avšak nikoli proti ostatním spolurukojmím (§ 896).


§ 1364.

Když projde čas, ve kterém dlužník měl zaplatiti, nezprošťuje se ještě rukojmí svého rukojemství, byť i věřitel se nebyl domáhal uspokojení; je však oprávněn žádati na dlužníku, zaručil-li se s jeho přivolením, aby mu dal jistotu. I věřitel odpovídá rukojmímu potud, pokud rukojmí z jeho váhavosti při vymáhání dluhu vezme škodu při postihu.


§ 1365.

Vznikne-li důvodná obava, že se dlužník stane nezpůsobilým platiti nebo, že se vzdálí z zemí, pro které je tento zákon vydán; jest rukojmí oprávněn žádati, aby mu dlužník dal jistotu za zaručený dluh.


§ 1366.

Když se skončí zaručená záležitost, lze žádati, aby byl vydán počet a aby rukojemství bylo zrušeno.


§ 1367.

Není-li rukojemská smlouva utvrzena ani hypotékou ani ruční zástavou; zaniká, když uplynou tři léta od smrti rukojmího, jestliže věřitel opominul v mezidobí dědice soudně nebo mimosoudně upomenout o dospělý dluh.


II. Smlouvou zástavní


§ 1368.

Zástavní smlouva je smlouva, kterou dlužník nebo někdo jiný za něho skutečně zřídí zástavní právo k věci, tedy mu odevzdá zástavu movitou nebo zapíše zástavu nemovitou v zástavních knihách. Smlouva o tom, že zástava má býti odevzdána, není ještě smlouvou zástavní.


Účinek zástavní smlouvy


§ 1369.

Co je právem při smlouvách vůbec, platí i při smlouvě zástavní; je oboustranně závazná. Příjemce zástavy je povinen ruční zástavu řádně opatrovati a ji vrátiti zástavci, jakmile jej tento uspokojí. Jde-li o hypotéku; je uspokojený věřitel povinen uvésti zastávce ve stav, aby mohl dát závazek z hypotekárních knih vymazati. O právech a povinnostech zástavce a příjemce zástavy, spojených s držbou zástavy, je ustanoveno v šesté hlavě druhého dílu.


§ 1370.

Příjemce ruční zástavy je povinen vydati zástavci list zástavní a popsati v něm, čím se věc zastavená od jiných věcí rozeznává. V zástavním listě mohou také býti uvedeny podstatné podmínky zástavní smlouvy.


Nedovolené výminky


§ 1371.

Všechny výminky a vedlejší úmluvy, které se příčí povaze smlouvy zástavní a smlouvy o zápůjčku, jsou neplatné. Sem patří úmluvy: že zástava propadne věřiteli, jestliže pohledávka, když dospěje, nebude uspokojena; že věřitel může zástavu libovolným způsobem nebo za cenu napřed již určenou zciziti nebo si ji ponechati; že dlužník nesmí zástavu nikdy vyplatiti nebo že nesmí nemovitý statek zapsati jinému, nebo že věřitel nesmí žádati za zcizení zástavy, když projde čas k placení.


§ 1372.

Vedlejší úmluva, že věřiteli náleží požívání zastavení věci, nemá právního účinku. Bylo-li věřiteli propůjčeno pouhé užívání movité zástavy (§ 459), musí se zástavy užívati způsobem dlužníku neškodným.


Jakým způsobem se má zpravidla dáti jistota


§ 1373.

Kdo je povinen dáti jistotu, musí tuto povinnost splniti ruční zástavou nebo hypotékou. Jen v případě, že není s to, aby dal zástavu, přijmou se způsobilí rukojmí.


§ 1374.

Nikdo není povinen věc, která má býti jistotou, přijmouti jako zástavu v ceně vyšší než v ceně, která při domech činí jednu polovinu, při pozemcích však a při movitých statcích dvě třetiny odhadní ceny. Kdo má přiměřený majetek a může být v zemi žalován, je způsobilý rukojmí.


HLAVA DRUHÁ
O změně práv a závazků


Změna práv a závazků:


§ 1375.

Změna vzájemných práv a závazků, s kterými lze volně nakládati, je na vůli věřitele a dlužníka. K změně může dojiti, aniž kdo jiný přistoupí, nebo tak, že přistoupí osoba třetí, a to buď nový věřitel nebo nový dlužník.


1. novací;


§ 1376.

Aniž přistoupí někdo jiný, dojde k změně, změní-li se právní důvod nebo hlavní předmět pohledávky, přejde-li tedy starý závazek v závazek nový.


§ 1377.

Taková změna se jmenuje smlouva o obnovu (novace). Touto smlouvou zaniká dosavadní hlavní závazek a zároveň se počíná závazek nový.


§ 1378.

Práva rukojemská, zástavní i jinaká, spojená s dosavadním hlavním závazkem, smlouvou o obnovu pomíjejí, jestliže se účastníci zvláštní dohodou o tom neustanoví na něčem jiném.


§ 1379.

Zevrubnější ustanovení o tom, kde, kdy a jak se má splniti závazek již trvající, a jinaká vedlejší ustanovení, která nic nemění co do hlavního předmětu nebo co do právního důvodu, nesluší pokládati za smlouvu o obnovu, stejně jako vydá-li se pouze nový dlužní úpis nebo jiná podobná listina. Také nelze takovou změnou ve vedlejších ustanoveních vložiti nové břímě na někoho, kdo k ní nebyl přibrán. V pochybnostech se starý závazek nepokládá za zrušený, dokud s novým může ještě obstáti.


2. narovnáním


§ 1380.

Smlouva o obnovu, kterou se práva sporná nebo pochybná určují tak, že se každá strana vzájemně zaváže něco dáti, učiniti nebo opominouti, se jmenuje narovnání. Narovnání náleží k smlouvám dvoustranně závazným a posuzuje se podle zásad o nich platných.


§ 1381.

Kdo zavázanému s jeho svolením promine nesporné nebo pochybné právo bezplatně, daruje (§ 939).


Neplatnost narovnám


se zřetelem k předmětu;


§ 1382.

Jsou pochybné případy, které se nesmějí narovnáním srovnati. Sem patří spor vzniklý mezi manžely o platnost jejich manželství. Tento může rozhodnouti jen soud zákonem určený.


§ 1383.

O obsahu posledního pořízení nelze učiniti narovnání, dokud nebylo prohlášeno. Sázka o tom učiněná se posuzuje podle zásad o smlouvách odvážných.


§ 1384.

Narovnání o přestupcích zákona jsou platná jen co do soukromého zadostiučinění; zákonné vyšetřování a potrestání lze tím odvrátiti jen tehdy, jde-li o takové přestupky, o nichž úřad může jednati jen na žádost stran.


nebo se zřetelem k jiným vadám


§ 1385.

Omyl může učiniti narovnání neplatným jen potud, pokud se týká podstaty osoby nebo předmětu.


§ 1386.

Pro zkrácení přes polovici hodnoty nelze narovnání poctivě učiněné vzíti v odpor.


§ 1387.

Právě tak nemohou ani nově nalezené listiny, byť i z nich šlo najevo, že ta neb ona strana žádného práva neměla, zbaviti platnosti narovnání učiněné poctivě.


§ 1388.

Zřejmé pochybení početní anebo chyba, která se zběhla při uzavření narovnání ve sčítání nebo v odčítání, nejsou žádné smluvní straně na škodu.


Rozsah narovnání


§ 1389.

Narovnání, které bylo uzavřeno v určité sporné věci, se nevztahuje na případy jiné. Ani obecná narovnání učiněná o všech sporných věcech vůbec nelze vztahovati k takovým právům, která byla úmyslně zatajena, nebo k právům, na která strany, činící narovnání, nemohly míti zření.


Účinek co do vedlejších závazků


§ 1390.

Rukojmí, kteří byli zřízeni, a zástavy, které byly dány k pojištění celého dosud sporného práva, ručí i za tu část, která byla ustanovena narovnáním. Avšak rukojmímu a třetímu zástavci, kteří nepřistoupili k narovnání, zůstávají vůči věřiteli vyhrazeny všechny námitky, které by mohly býti namítány proti pohledávce, kdyby se narovnání nebylo sjednalo.


§ 1391.

O smlouvě, kterou strany zřizují rozsudího k rozsouzení sporných práv, je ustanoveno v soudním řádu.


3. cessí


§ 1392.

Je-li pohledávka jednou osobu převedena na druhou a touto přijata; vzniká změna práva přistoupením nového věřitele. Takové jednání se jmenuje postup (cesse) a může býti sjednáno za plat nebo bezplatně.


Předměty cesse


§ 1393.

Všechna práva, která lze zciziti, jsou předmětem postupu. Práva, která jsou s osobou nerozlučně spjata a s ní tedy zanikají, nemohou býti postoupena. Dlužní úpisy, které zní na doručitele, postupují se již odevzdáním a nepotřebují kromě držby jiného důkazu o postupu.


Účinek


§ 1394.

Práva toho, kdo pohledávku převzal, se rovnají vzhledem k postoupené pohledávce právům postupcovým.


§ 1395.

Smlouvou o postupu vzniká nový závazek jen mezi postupcem (cedentem) a postupníkem pohledávky (cessionářem); nikoli však mezi tímto a převzatým dlužníkem (cessem). Proto je dlužník oprávněn, dokud mu postupník není znám, zaplatiti prvnímu věřiteli nebo se s ním jinak vyrovnati.


§ 1396.

To nemůže dlužník již učiniti, jakmile mu byl postupník oznámen; zůstává mu však právo uplatniti své námitky proti pohledávce.

Jestliže proti poctivému postupníkovi uznal pohledávku za pravou; je povinen jej uspokojiti jako svého věřitele.


Ručení cedentovo


§ 1397.

Kdo postoupí pohledávku bezplatně, a tedy daruje, již za ni dále neručí. Dojde-li však k postupu úplatným způsobem; ručí postupce postupníkovi jak za pravost, tak i za dobytnost pohledávky, nikdy však za více, než co od postupníka obdržel.


§ 1398.

Pokud se postupník mohl poučit o dobytnosti pohledávky z veřejných zástavních knih, nemá nároku na odškodnění za její nedobytnost. Postupce též neručí za pohledávku v době postupu dobytnou, která se pouhou náhodou nebo nedopatřením postupníka stala nedobytnou.


§ 1399.

Nedopatření tohoto způsobu se postupník dopustí, když nevypoví pohledávku v době, kdy je možno ji vypověděti, nebo když ji nevymáhá, jakmile platebná lhůta projde; když dlužníku poshoví; když zamešká v pravý čas si opatřiti ještě možné zajištění anebo opomine naléhati na soudní exekuci.


4. poukázkou (asignaci)


§ 1400.

Poukázkou na plnění třetí osoby se zmocňuje příjemce poukázky (asígnatář) vybrati splnění u poukázaného (asignáta) a tento se zmocňuje plniti onomu na účet poukazatelův (asignantův). Přímého práva nabude příjemce poukázky proti poukázanému teprve tehdy, až ho dojde projev poukázaného, že poukázku přijímá.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 176 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"4. Poukázka (asignace)

Přistoupením nového dlužníka může povstati změna závazku, jestli dlužník dá místo sebe třetí osobu jako plátce a věřitele na ni poukáže."«


§ 1401.

Pokud je poukázaný to, co má plniti, již poukazateli dlužen, je vzhledem k němu povinen poukázce vyhověti. Má-li poukázkou býti splacen dluh poukazatelův u příjemce, který poukázku přijal, je příjemce povinen poukázaného vybídnouti, aby plnil. Nechce-li příjemce užíti poukázky nebo odpírá-li poukázaný poukázku přijmouti nebo plniti, je na příjemci, aby to oznámil bez odkladu poukazateli.

Není-li smluveno jinak, zanikne dluh teprve plněním.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 177 III. dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Úplná poukázka

Přijme-li poukázaný věřitel (asígnatář) třetí osobu jemu za plátce poukázanou místo poukazujícího dlužníka (asignanta) a svolí-li asignát, jest poukázka (asignace) úplná, asignatář nemůže zpravidla (§§ 1406 a 1407) již si činili pohledávku asignantem."«


§ 1402.

Přijal-li poukázaný poukázku vůči příjemci, může mu činiti jen takové námitky, které se týkají platnosti přijetí nebo které vyplývají z obsahu poukázky nebo z jeho osobních vztahů k příjemci.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 178 III dílčí novely.

»Původní text zněl:

"Neúplná

Dokud není tohoto trojnásobného přivolení, zůstává poukázka neúplnou a jest toliko pro ty strany účinnou, které jsou spolu dohodnuty."


§ 1403.

Dokud poukázaný ještě nepřijal poukázku vůči příjemci, může ji poukazatel odvolati. Není-li mezi poukazatelem a poukázaným jiného právního důvodu, platí o právním poměru mezi oběma ustanovení o smlouvě zmocňovací; avšak poukázka nezanikne smrtí poukazatele nebo poukázaného. Pokud zrušení poukázky je právně účinné také proti příjemci, řídí se právním poměrem mezi ním a poukazatelem.

Nárok příjemce proti poukázanému se promlčuje ve třech letech.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 179 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Uložil-li poukazující placení třetí osobě, která mu nic nedluhuje, jest této volno, zda poukázku příjme čili nic. Nepřijme-li ji, nenastává nový závazek, přijme-li ji, vzniká zmocňovací smlouva mezi ním a poukazujícím, ale ještě žádná smlouva s poukázaným."«


5. převzetím dluhu


§ 1404.

Kdo slíbí dlužníkovi, že opatří plnění jeho věřiteli (převzetí splnění), ručí dlužníkovi za to, že věřitel naň nedokročí. Věřiteli z toho přímé právo nevznikne.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 181 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Poukazující může odvolati poukázku poukázaným ještě nepřijatou. V tomto případě není poukázaný již oprávněn z plné moci, poukázanému platiti."«


§ 1405.

Kdo prohlásí dlužníkovi, že přejímá jeho dluh (převzetí dluhu), nastoupí jako dlužník na jeho místo, přivolí-li věřitel. Než toto přivolení bude dáno nebo když bude odepřeno, ručí jako při převzetí splnění (§ 1404). Přivolení může věřitel prohlásiti vůči dlužníkovi nebo přejímateli.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 182 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nechce-li poukázaný věřitel přijmouti obdrženou poukázku, nebo nepřijme-li se poukázaným (asignátem), nebo nemůže-li tomuto býti předložena, poněvadž jest nepřítomen, musí asignatář o tom bez prodlení zpraviti poukazujícího, jinak odpovídá poukazujícímu za škodlivé následky."«


§ 1406.

Též bez úmluvy s dlužníkem může třetí osoba smlouvu s věřitelem dluh převzíti.

V pochybnosti se však má převzetí prohlášené věřiteli pokládati za ručení vedle dosavadního dlužníka a nikoliv místo něho.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 183 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Přijal-li poukázaný věřitel (asignatář) a poukázaný (asignát) poukázku, neplatl-li však tento v náležitý čas, odpovídá poukazující za to poukázanému věřiteli (asignatáři) s týmiž omezeními, s nimiž má postupující odpovídati přejímateli za pravost a dobytnost pohledávky (§§ 1397 a 1399)."«


§ 1407.

Povinnosti přejímatelovy se rovnají co do převzatého dluhu povinnostem dosavadního dlužníka. Přejímatel může věřiteli činiti námitky vznikající z právního poměru mezi věřitelem a dosavadním dlužníkem.

Výměna dlužníka se nedotýká vedlejších práv s pohledávkou spojených. Rukojmí a zástavy zřízené třetími osobami však ručí nadále jen tehdy, když rukojmí nebo zástavce přivolil k výměně dlužníka.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 184 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Prohlásil-li však poukázaný věřitel (asignatář) výslovně nebo mlčky tím, že dosavadního dlužníka kvitoval nebo mu dlužní úpis vydal, že přijímá poukázaného jako samotného plátce, zprošťuje se poukazující veškerého závazku vůči němu."«


§ 1408.

Převezme-li při zcizení nemovitosti nabyvatel zástavní právo na ní váznoucí, je tím v pochybnostech rozuměti převzetí dluhu. Zcizitel může, když byl proveden převod vlastnictví, vyzvati věřitele písemně, aby zaň přijal nového dlužníka, s účinkem, že přivolení platí za udělené, nebude-li odepřeno do šesti měsíců. Na tento účinek musí být ve výzvě výslovně upozorněn.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 185 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Uloží-li poukazující svému dlužníku jako poukázanému, aby platil jen touž měrou, jakou byl povinen jemu platiti, a poukáže-li asignatáře na něho, aby přijal placení, platí asignatáři poukázka za postupní listinu, a nastane mezi ním a poukázaným týž poměr, jaký jest mezi přejímatelem pohledávky a převzatým dlužníkem, jemuž byl oznámen přejímatel."«


§ 1409.

Převezme-li někdo jmění nebo podnik, je bez újmy dalšího ručení zcizitele věřitelům přímo zavázán za dluhy, které náleží k jmění nebo k podniku a které pro odevzdání znal nebo znáti musil. Je však ručení zbaven, jakmile zaplatil na takových dluzích již tolik, kolik činí hodnota převzatého jmění nebo podniku.

Úmluvy mezi zcizitelem a nabyvatelem, které se tomu příčí a byly by na újmu věřitelů, jsou proti těmto bezúčinné.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 186 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Jestli poukázaný na takovou poukázku, která zahrnuje spolu postup, odepře bez důvodu platiti nebo poukázaný vůbec s ním prodlévá, když byl slíbil poukázanému věřiteli (asignatáři) placení, odpovídá za následky. Splnil-li naproti tomu převzaté placení náležitým způsobem a větší částkou, než dluhoval poukazujícímu, náleží mu od něho náhrada (§ 1014)."«


§ 1410.

Umluví-li se vstup dlužníka nového na místo dosavadního tím způsobem, že se na místo zrušeného dlužního poměru postaví závazek nového dlužníka ze samostatného důvodu právního nebo závazek se změnou hlavního předmětu, pohledávky, nenastanou účinky převzetí dluhu, nýbrž účinky smlouvy o obnovu (§§ 1377, 1378).

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 189 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Obchodníci se přidrží co do poukázek zvláštních, pro ně platných předpisů".«


HLAVA TŘETÍ
O zrušení práv a závazků


Zrušení práv a závazků


§ 1411.

Práva a závazky jsou v takové spojitosti, že zánikem práva se zrušuje závazek a zánikem závazku právo.


1. Placením


§ 1412.

Závazek se zrušuje především placením, to jest plněním toho, co se dluhuje (§ 469).


Jak jest placení plniti;


§ 1413.

Proti své vůli nemůže býti nucen ani věřitel, aby něco jiného přijal, než co má pohledávati, ani dlužník, aby něco jiného poskytl, než co je povinen plniti. Totéž platí i o čase, místě a způsobu splnění závazku.


§ 1414.

Dá-li se, protože věřitel a dlužník jsou dohodnuti nebo protože placení samo je nemožné, místo toho, co má býti placeno, něco jiného; je toto jednání pokládati za jednání záplatné.


§ 1415.

Věřitel není povinen přijmouti placení dlužné položky po částech nebo na srážku. Mají-li však býti placeny různé položky; má se za to, že je shlazena ona položka, o které dlužník výslovně projevil, že ji chce se svolením věřitele shladiti.


§ 1416.

Je-li pochybno, jaký úmysl dlužník měl, nebo odpírá-li věřitel úmyslu dlužníkovu; mají se odečísti nejprve úroky, pak jistina, z několika jistin však ta, z které dlužník byl již upomenut anebo která již aspoň dospěla, a po ní ona, která by dlužníka nejvíce tížila, kdyby ji zůstal dlužen.


kdy;


§ 1417.

Není-li čas placení nijak určen; nastane povinnost dluh zaplatiti teprve toho dne, kdy se stala upomínka (§ 904).


§ 1418.

V některých případech je čas placení určen povahou věci. Výživné se zapravuje aspoň na měsíc dopředu. Zemřel-li v tom čase ten, komu se výživného dostává, nejsou jeho dědicové povinni vraceti nic z toho, co bylo předem zaplaceno.


§ 1419.

Jestliže věřitel váhal placení přijmouti; stihnou ho nepříznivé následky.


§ 1420.

Není-li určeno, kde je plniti a jakým způsobem, je užíti předpisů shora (§ 905) daných.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 101 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Nejsou-li určeny místo a způsob plnění, musí býti užito shora (§ 905) daných předpisů. Platy, které jest konati mimo případ smlouvy, jest dlužník povinen odvésti jen na místě svého bydliště."«


kým;


§ 1421.

Také osoba, která jinak není způsobilá, aby spravovala své jmění, může pravý a dospělý dluh řádně splniti a závazku se zhostiti. Splnila-li by však dluh do té doby nejistý nebo nedospělý; je její poručník nebo opatrovník oprávněn žádati, aby bylo vráceno, co bylo zaplaceno.


§ 1422.

Kdo zaplatí dluh jiné osoby, za který neručí (§ 1358), může se před placením nebo při něm domáhati na věřiteli, aby mu postoupil svá práva; učiní-li tak, působí placení jako výkup pohledávky.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 172 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Jestliže může a chce někdo jiný zaplatiti za dlužníka s jeho souhlasem podle míry učiněného závazku, musí věřitel zaplacení přijmouti a plátci postoupiti své právo, ale v tomto případě neodpovídá věřitel, kromě podvodu, ani za dobytnost, ani za pravost pohledávky."«


§ 1423.

Nabízí-li se výkup v dohodě s dlužníkem, musí věřitel přijmouti placení; neručí však za dobytnost a pravost pohledávky, nejde-li o podvod. Bez svolení dlužníka nemůže býti zpravidla (§ 462) třetí osobou věřiteli placení vnuceno.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 173 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Bez dlužníkova svolení nemůže býti zpravidla (§ 462) věřiteli vnuceno placení třetí osobou. Přijme-li je však, jest plátce oprávněn i potom ještě, kdy platu, žádati, aby mu bylo postoupeno právo příslušející věřiteli."«


komu


§ 1424.

Dlužná částka musí býti plněna věřiteli nebo jeho zmocněnci k přijetí způsobilému nebo tomu, toho soud uznal za vlastníka pohledávky. Co někdo zaplatil osobě, která nesmí sama spravovati své jmění, je povinen platiti znovu potud, pokud to, co bylo zaplaceno, skutečně není, nebo to nebylo obráceno k prospěchu příjemce.


Složení dluhu k soudu


§ 1425.

Nelze-li dluh zaplatiti proto, že věřitel je neznám, nepřítomen nebo s tím, co se mu nabízí, nespokojen, nebo z jiných důležitých důvodů je dlužník oprávněn dlužnou věc složití u soudu; nebo, nehodí-li se k tomu, žádati, aby soud učinil opatření o její úschově. Každý z těchto úkonů, stal-li se po právu a byl-li věřiteli oznámen, osvobozuje dlužníka z jeho závazku a přenáší nebezpečí plněné věci na věřitele.


Kvitance


§ 1426.

Plátce je ve všech případech oprávněn domáhati se na uspokojeném kvitance, totiž písemného vysvědčení, že závazek byl splněn. V kvitanci se musí vyznačiti jméno dlužníka a věřitele, jakož i místo, čas a předmět shlazeného dluhu a musí býti podepsána věřitelem nebo jeho zmocněncem. Náklady kvitance nese, není-li ujednáno nic jiného, věřitel.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 174 III. dílčí novely.

»Původní text byl ve znění nezměněného prvního odstavce.«


§ 1427.

Kvitance o zaplacení jistiny zakládá domněnku, že byly zaplaceny také úroky z ní.


§ 1428.

Má-li věřitel od dlužníka dlužní úpis; je povinen kromě toho, že mu vydá kvitanci, vrátiti dlužní úpis nebo dáti odepsati plněnou splátku na dlužním úpise. Obdrží-li dlužník nazpět dlužní úpis bez kvitance, zakládá to pro něj právní domněnku, že bylo zaplaceno; nevylučuje však protidůkaz. Ztratil-li se dlužní úpis, který má býti vrácen; je plátce oprávněn požadovati jistotu nebo složití částku k soudu a žádati, aby věřitel vymohl umoření dlužního úpisu podle soudního řádu.


§ 1429.

Kvitance, kterou věřitel vydal dlužníkovi na zapravenou dlužnou položku novější, neprokazuje sice, že byly zpraveny též jiné položky starší; týká-li se to však určitých důchodků, rent nebo takových platů, které mají býti plněny z téhož právního důvodu a v určitý čas, jako peněžité úroky, platy z pozemků, domů nebo úroky z jistin; má se za to, že ten, kdo prokáže kvitanci na poslední prošlou lhůtu, splnil také lhůty dříve prošlé.


§ 1430.

Stejně u obchodníků a živnostníků, kteří se svými odběrateli (zákazníky) účtují obvykle v určitých lhůtách, má se za to, že jim byly zaplaceny i dřívější účty, jestliže kvitovali účty z doby pozdější.


Placení nedluhu


§ 1431.

Byla-li někomu omylem, byť i to byl omyl právní, plněna věc nebo činnost, na které nemá zaplnitel práva; lze zpravidla v prvém případě žádati vrácení věci, v druhém však mzdu přiměřenou způsobenému užitku.


§ 1432.

Placení dluhu promlčeného nebo takového, který je neplatný jen z nedostatku formy, nebo k jehož vymáhání zákon jen odpírá žalobní právo, nelze přece jen žádati zpět, právě tak, jako když někdo něco platí, o čem ví, že to není dlužen.


§ 1433.

Tohoto ustanovení (§ 1432) však nelze užíti na případ, kdy zaplatil chráněnec nebo jiná osoba, která se svým vlastnictvím nemůže volně nakládati.


§ 1434.

Vrácení toho, co bylo zaplaceno, lze se domáhati také tehdy, když dlužná pohledávka je dosud jakýmkoliv způsobem nejistá; nebo když je ještě závislá na splnění připojené výminky. Zaplacení dluhu pravého a bezvýminečného nelze však požadovati nazpět proto, že platební lhůta dosud neuplynula.


§ 1435.

Také věci, které byly dány jako pravý dluh, může ten, kdo je dal, žádati od příjemce zpět, když právní důvod je podržeti pominul.


§ 1436.

Byl-li někdo povinen dáti ze dvou věcí jen jednu podle své libosti a dal-li omylem obě; záleží na něm, chce-li se domáhati vrácení té či oné.


§ 1437.

Na příjemce zaplaceného nedluhu se hledí jako na držitele poctivého nebo nepoctivého podle toho, zda věděl nebo z okolnosti za to míti musil, že plnitel je na omylu, čili nic.


2. kompensací


§ 1438.

Setkají-li se navzájem pohledávky, které jsou pravé, stejného druhu a takové, že věc, která náleží jednomu jako věřiteli, tímto také jako dlužníkem může býti druhému zapravena; nastává, pokud se pohledávky navzájem vyrovnávají, vzájemné zrušení závazků (kompensace), které již o sobě způsobuje vzájemné placení.


§ 1439.

Mezi pohledávkou pravou a nepravou, jakož i mezi splatnou a dosud nesplatnou nemá kompensace místa. Pokud je kompensace přípustná proti konkursní podstatě, stanoví se v soudním řádu.


§ 1440.

Rovněž tak se nedají navzájem zrušiti pohledávky, jejichž předmětem jsou věci různého druhu nebo věci určité a neurčité. Kusy odňaté svémocně nebo lstí, vypůjčené, do úschovy nebo v nájem (pacht) vzaté nejsou vůbec předmětem zadržování nebo kompensace.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 53 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Rovněž nelze navzájem zrušiti pohledávky, které mají za předmět věci nestejného druhu nebo určité a neurčité. Svépomocně odňaté, vypůjčené nebo do úschovy vzaté kusy nejsou vůbec předmětem kompensace."«


§ 1441.

Dlužník nemůže svému věřiteli započísti to, co tento má platiti třetímu a třetí dlužníkovi. Ani částka, kterou někdo má k pohledávání za některou státní pokladnou, nemůže být odpočtena od platby, kterou je povinen plniti do jiné státní pokladny.


§ 1442.

Je-li pohledávka převedena postupně na několik osob; může si dlužník sice odpočísti pohledávku, kterou měl v době postupu za jejím prvním majitelem, jakož i onu, kterou má za majitelem posledním; nikoli však také onu, která mu příslušela za některým z majitelů prostředních.


§ 1443.

Proti pohledávce vložené do veřejných knih lze kompensaci namítati postupníkovi jen tehdy, byla-li vzájemná pohledávka rovněž zapsána, a to při pohledávce samé, nebo byla-li při jejím převzetí postupníkovi oznámena.


3. vzdáním


§ 1444.

Ve všech případech, ve kterých je věřitel oprávněn vzdáti se svého práva, může se ho vzdáti také k dobru svého dlužníka a tím jeho závazek zrušiti.


4. sjednocením


§ 1445.

Kdykoliv se sjednotí jakýmkoliv způsobem právo se závazkem v jedné osobě, pomine závazek i právo; ledaže by věřiteli bylo ještě volno žádati za oddělení svých práv (§§ 802 a 812) nebo že by nastaly poměry zcela různého druhu. Proto se nic nezmění na právech pozůstalostních věřitelů, spoludědiců nebo odkazovníků, nastoupí-li dlužník v pozůstalost svého věřitele, a na právech věřitele, dědí-li se po dlužníku nebo po rukojmím.


§ 1446.

Práva a závazky, které jsou vloženy do veřejných knih, nezanikají sjednocením, dokud se z veřejných knih nevymaží (§ 526). Až do té doby může zapsané zástavní právo býti na jinou osobu převedeno vlastníkem nebo exekucí (§ 469 a 470).


5. zkázou věci


§ 1447.

Náhodná úplná zkáza určité věci ruší všechen závazek, i závazek nahraditi její hodnotu. Tato zásada platí i tehdy, stane-li se nemožným závazek splniti nebo dluh zapraviti pro jinou náhodu. Vždy však má dlužník povinnost, to co obdržel pro splnění závazku, vrátiti nebo nahraditi sice jako poctivý držitel, ale tak, aby ze škody jiného neměl užitek.


6. smrtí


§ 1448.

Smrtí zanikají jen taková práva a závazky, které jsou obmezeny jen na osobu nebo které se týkají jen osobní činnosti zemřelého.


7. projitím času


§ 1449.

Práva a závazky pomíjejí také, když projde čas, na který jsou obmezeny poslední vůlí, smlouvou, výrokem soudcovským nebo zákonem. Kterak se ruší zákonným promlčením, je ustanoveno v hlavě příští.


O navrácení k předešlému stavu


§ 1450.

Občanské zákony, podle nichž lze přímo odporovati protiprávním činům a jednáním, ačli tomu nebrání promlčení, nedovolují navrácení k předešlému stavu. Případy navrácení k předešlému stavu, které patří do soudního řízení, jsou určeny v soudním řádu.


HLAVA ČTVRTÁ
O promlčení a vydržení


Promlčení


§ 1451.

Promlčení je ztráta práva, které nebylo vykonáno po čas zákonem vyměřený.


Vydržení


§ 1452.

Jestliže se promlčené právo následkem zákonné držby zároveň převede na někoho jiného; nazývá se právem vydrženým a způsob nabytí vydržením.


Kdo může promlčeti a vydržeti


§ 1453.

Každý, kdo jinak je způsobilý k nabývání, může také nabýti vlastnictví nebo jiných práv vydržením.


Proti komu


§ 1454.

Promlčení a vydržení má místo proti každé soukromé osobě, která je způsobilá sama svá práva vykonávati. Proti poručencům a chráněncům; proti církvím, obcím a jiným právnickým osobám; proti správcům veřejného jmění a proti těm, kdož jsou bez své viny nepřítomni, připouští se jen s obmezeními níže (§§ 1494, 1472, 1475) uvedenými.


Které předměty


§ 1455.

Čeho lze nabýti, to lze i vydržeti. Naproti tomu věci, kterých pro povahu jejich podstaty nebo podle zákona nelze držeti; dále věci a práva, jichž nelze vůbec zciziti, nejsou předmětem vydržení.


§ 1456.

Proto ani nelze vydržením nabýti práv náležejících hlavě státu jako takové, např. práva ukládati cla, raziti mince, vypisovati daně a jiných výsostných práv (regalií), ani nemohou býti promlčeny závazky odpovídající těmto právům.


§ 1457.

Jiná práva příslušející hlavě státu, nikoli však výlučně vyhrazená, např. právo mýcení, honby, rybářství apod., mohou sice vůbec býti vydržena jinými státními občany, avšak jen v čase delším než obyčejném (§ 1472).


§ 1458.

Práva manžela, otce, dítěte a jiná práva osobní nejsou předmětem vydržení. Avšak těm, kdo taková práva vykonávají poctivě, prospívá nezaviněná nevědomost, takže mohou svých domnělých práv prozatím hájiti a je vykonávati.


§ 1459.

Práva člověka na jeho činy a na jeho vlastnictví, např. právo kupovati zboží tu nebo tam, užívati svých luk nebo své vody, nepodléhají promlčení, vyjma případy, že zákon s opominutím výkonu po nějaký čas spojuje výslovně jejich ztrátu. Zakázala-li však jedna osoba druhé výkon takového práva nebo jí v něm zabránila; počíná držba svobodě osoby druhé okamžikem, kdy se tato podrobila zákazu nebo zabránění, a způsobí se tím promlčením nebo vydržení, jsou-li dány všechny ostatní náležitosti (§§ 313 a 351).


Náležitosti vydržení:


1. držba;


§ 1460.

K vydržení je kromě způsobilé osoby a způsobilého předmětu potřebí; aby někdo skutečně držel věc nebo právo, jichž má býti tímto způsobem nabyto; aby jeho držba byla řádná, poctivá a pravá a aby trvala po všechen čas zákonem vyměřený (§§ 309, 316, 326 a 345).


a to


a) řádná;


§ 1461.

Každá držba, která se zakládá na takovém právním důvodu, který by postačil k převzetí vlastnictví, kdyby náleželo převodci, je řádná a postačující k vydržení. Takové důvody jsou např. odkaz, darování, zápůjčka, koupě a prodej, směna, placení atd.


§ 1462.

Věcí zastavených, půjčených, do úschovy nebo do požívání daných nemohou věřitelé, vypůjčitelé a schovatelé nebo poživatelé nikdy nabyti vydržením pro nedostatek řádného právního důvodu. Dědicové jejich představují zůstavitele a nemají více právního důvodu než oni sami. Jen třetímu řádnému držiteli může vydržecí doba prospěti.


b) poctivá;


§ 1463.

Držba musí býti poctivá. Nepoctivost předchozího držitele však nevadí poctivému nástupci nebo dědici, aby počal vydržení ode dne, kdy nabyl držby (§ 1493).


c) pravá


§ 1464.

Držba musí býti také pravá. Zmocní-li se někdo věci násilím nebo lstí, nebo vloudí-li se v držbu potajmu, nebo drží-li věc jen jako výprosu; nemůže ji vydržeti ani on sám ani jeho dědicové.


2. projití času


§ 1465.

K vydržení a promlčení je také třeba, aby prošel čas zákonem vyměřený. Kromě doby, kterou zákony stanoví pro některé případy zvláštní, určuje se zde vůbec míra času ve všech ostatních případech k vydržení nebo k promlčení nutná. Při tom záleží jak na různosti práv a věcí, tak i osob.


Doba vydržecí.


Řádná;


§ 1468.

Právo vlastnické, jehož předmětem je věc movitá, se vydrží právní držbou tříletou.


§ 1467.

»U nemovitých věcí vydržuje ten, na jehož jméno jsou vloženy ve veřejných knihách, plné právo proti každému odporu rovněž uplynutím tří let. Meze vydržení se posuzují podle míry zapsané držby.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 201 III. dílčí novely.


§ 1468.

Kde nejsou ještě zavedeny řádné veřejné knihy a nabytí nemovitých věcí se musí prokazovati soudními spisy a jinými listinami, nebo není-li věc zapsána na jméno toho, kdo nad ní vykonává práva držby; skončí se vydržení teprve po třiceti letech.


§ 1469.

»Služebnosti a jiná zvláštní práva vykonávaná na cizí půdě vydržují se ve třech letech jako vlastnické právo tím, na jehož jméno jsou vloženy ve veřejných knihách.«

------------------------------------------------------------------
Ustanovení bylo zrušeno § 201 III. dílčí novely.


§ 1470.

Kde dosud není řádných veřejných knih nebo kde takové právo není v nich vloženo, může je poctivý majitel vydržeti teprve po třiceti letech.


§ 1471.

Jde-li o práva, která mohou býti zřídka vykonána, např. o právo zadávati obročí, nebo někoho při stavbě mostu přidržeti k příspěvku, musí zároveň prokázati, že se v této době naskytla aspoň třikrát příležitost, aby toto právo bylo vykonáno, a že je po každé vykonal.


mimořádná


§ 1472.

Proti fisku, to jest proti správcům státních statků a státního jmění, pokud má promlčení místo (§§ 287, 289 a 1456-1457), dále proti správcům statků církví, obcí a jiných dovolených těles, nestačí obecná řádná vydržecí doba. V držbě věcí movitých, jakož i v držbě věcí nemovitých nebo služebností a jiných práv na nich vykonávaných, jsou-li vloženy na jméno držitele do veřejných knih, musí býti pokračováno po šest let. Práv takového druhu, která nejsou na jméno držitele vložena do veřejných knih, a všech ostatních práv proti fisku a zde uvedeným osobám požívajícím výhody lze nabýti jen držbou čtyřicetiletou.


§ 1473.

Kdo je ve společenství s osobou, která podle zákona požívá co do promlčecí doby výhody, tomu se dostane téže výhody. Výhody delší promlčecí lhůty mají účinek i proti jiným osobám, které v tom rovněž požívají výhody.


§ 1474.

Vlastnosti statku dědičného pachtu a dědičného nájmu se pozbývá jen čtyřicetiletou držbou jakoby volného vlastnictví.


§ 1475.

Zdržuje-li se vlastník mimo zemi, v které je věc, překáží to řádnému vydržení a promlčení potud, že doba dobrovolné a nezaviněné nepřítomnosti se počítá jen za polovici, tedy rok jen za šest měsíců. Při tom se však nehledí na krátké doby nepřítomnosti, které netrvaly bez přetržení ani celý rok, a vůbec doba nemá býti prodloužena déle než na třicet let dohromady. Zaviněná nepřítomnost nepožívá žádné výjimky z řádné doby promlčecí.


§ 1476.

Také ten, kdo na sebe převedl věc movitou přímo od nepravého nebo nepoctivého držitele nebo není s to, aby jmenoval svého předchůdce; musí vyčkati uplynutí dvojnásobné řádné doby vydržecí.


§ 1477.

Kdo opírá vydržení o dobu třicetiletou nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati řádný právní důvod. Avšak nepoctivost držby vůči němu prokázaná vylučuje vydržení i v této delší době.


Promlčecí doba


Obecná


§ 1478.

Pokud každé vydržení v sobě zahrnuje promlčení, skončí se obojí s předepsanými náležitostmi v stejný čas. K vlastnímu promlčení však postačí pouhé třicetileté neužívání práva, které by samo o sobě již bylo mohlo býti vykonáváno.


§ 1479.

Všechna práva proti třetí osobě, ať jsou do veřejných knih vložena čili nic, zanikají tedy zpravidla nejpozději třicetiletým neužíváním nebo patrným mlčením po tuto dobu.


§ 1480.

Pohledávky zadržených ročních platů, zvláště úroků, rent, příspěvků vyživovacích, dávek výměnkových, jakož i anuit smluvených k umoření jistiny, zanikají ve třech letech; právo samo se promlčí, když se nevykonává po třicet let.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 192 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Pohledávky na zadrželých ročních dávkách, úrocích, důchodech nebo služebních výkonech zanikají ve třech letech, právo samo se promlčuje, nevykonává-li se po třicet let."«


Výjimky


§ 1481.

Promlčeny býti nemohou závazky zakládající se na právu rodinném a vůbec na právu osobním, na př. závazek poskytovati dětem nezbytnou výživu, ani ty, které odpovídají výše (§ 1459) uvedenému právu volně vládnouti svým vlastnictvím, např, závazek dát provésti rozdělení společné věci nebo úpravu hranic.


§ 1482.

Stejně ten, kdo mohl vykonati nějaké právo na celém cizím pozemku nebo rozličnými způsoby podle libosti, neobmezuje se v svém právu jen tím, že je vykonával po sebedelší čas toliko na některé části pozemku nebo toliko některým způsobem; nýbrž obmezení musí býti způsobeno nabytím nebo vydržením práva zapovídajícího nebo zabraňovacího (§ 351). Stejně platí, když někdo vykonával právo, které příslušelo proti všem členům obce, toliko proti některým jejím členům.


§ 1483.

Dokud věřitel má zástavu v rukou, nelze mu namítati, že nevykonal práva zástavního, a právo zástavní se nemůže promlčet. Také se nepromlčuje dlužníkovo právo vyplatiti svou zástavu. Pokud však pohledávka převyšuje cenu zástavy, může mezitím promlčením zaniknout.


§ 1484.

K promlčení takových práv, která lze jen zřídka vykonati, je potřebí, aby se v promlčecí době třiceti let neužilo tří příležitostí k výkonu takového práva (§ 1471),


§ 1485.

Jde-li osoby požívající podle § 1472 výhod, je potřebí jak k vydržení, tak i k promlčení, čtyřiceti let.

Obecného pravidla, že právo zanikne pro neužívání teprve po uplynutí třiceti nebo čtyřiceti let, lze užíti jen na ty případy, pro které zákon nevyměřil dobu kratší (§ 1465).

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 193 III. dílčí novely.
Původní text se shodoval se zněním prvního odstavce.


Zvláštní doba promlčecí


§ 1486.

Ve třech letech se promlčují: pohledávky
1. za dodání věcí nebo za provedení prací nebo za jiná plnění v živnostenském, kupeckém nebo jiném obchodním provozování;
2. za dodání zemědělských a lesnických výrobků při provozování zemědělství nebo lesnictví;
3. za stravování, ošetřování, léčení, výchovu nebo vyučování osobami, které se tím zabývají, nebo v ústavech, které tomu účelu slouží;
4. nájemného a pachtovného;
5. zaměstnanců co do platů a náhrady výdajů ze služebních smluv pomocných pracovníků, nádeníků, sluhů a všech soukromých, zřízenců, jakož í pohledávky zaměstnavatelů co do záloh daných na takové pohledávky;
6. lékařů, zvěrolékařů, porodních asistentek, soukromých učitelů, advokátů, notářů, patentových zástupců a všech jiných osob veřejně ustanovených k obstarávání některých záležitostí co do odměny za jejich výkony a náhrady jejich výdajů, jakož i pohledávky stran co do záloh daných oněm osobám.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 194 III. dílčí novely.

»Původní text se shodoval s odstavcem 2 § 1485, přičemž ovšem byla vynechána marginální rubrika § 148 "Mimořádná kratší promlčecí doba" a paragrafy 1485 a 1486 byly sloučeny v jediný § 1485.«


§ 1487.

Ve třech letech nutno uplatňovati právo zvrhnouti poslední pořízení; žádati za povinný díl nebo za jeho doplnění; odvolati dar pro nevděk obdarovaného nebo dokročiti na obdarovaného pro krácení dílu povinného; zrušiti záplatnou smlouvu pro zkrácení přes polovinu hodnoty nebo odporovati provedenému rozdělení společné věci; a pohledávce pro bázeň vzniklou při smlouvě nebo pro omyl, pokud se druhá smluvní strana neprovinila lstí. Po uplynutí této lhůty jsou tato práva promlčena.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 195 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Práva zvrátiti projev poslední vůle, požadovati povinný díl nebo jeho doplnění, odvolati darovaní pro nevděk obdarovaného, zrušiti úplnou smlouvu pro zkrácení přes polovici neb odpírati vykonanému dělení společného majetku a pohledávka pro bázeň nebo omyl sběhnuvší se při smlouvě, při čemž se neprovinila druhá smlouvající strana lstí, musí býti uplatněny ve třech letech. Po uplynutí této doby jsou promlčeny."«


§ 1488.

Právo služebnosti se promlčí neužíváním, když se obtížená osoba výkonu služebnosti zprotivila a osoba oprávněná do tří let za sebou jdoucích neuplatnila svého práva.


§ 1489.

Každá žaloba na náhradu škody se promlčuje ve třech letech od té doby, kdy poškozený zvěděl o škodě a o osobě škůdcově, ať škoda byla způsobena porušením povinností smluvní, ať bez vztahu k nějaké smlouvě. Když poškozený nezvěděl o škodě nebo o osobě škůdcově, nebo vznikla-li škoda ze zločinu, zanikne žalobní právo až po třiceti letech.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 196 III. dílčí novely.

»Původní text zněl: "Každá žaloba o náhradu zaniká ve třech letech od doby, kdy se stala škoda poškozenému známou. Jestliže se mu škoda nestala známou nebo povstala ze zločinu, promlčuje se žalobní právo jen po třiceti letech."«


§ 1490.

Žaloby pro urážky na cti, které záležejí jen v pohanění slovy, spisy nebo posuňky, nemohou býti vzneseny již po uplynutí jednoho roku. Záleží-li však urážka ve skutcích, trvá žalobní právo na zadostiučinění po tři léta.

Na žaloby na náhradu škody pro ohrožení úvěru, výdělku nebo budoucnosti jiné osoby, způsobené rozšiřováním nepravdivých skutečností, se použije předpisů § 1489.

------------------------------------------------------------------
Ustanovení je ve znění § 197 III. dílčí novely.

»Původní text se shodoval se zněním prvního odstavce.«


§ 1491.

Některá práva jsou zákony obmezena na doby ještě kratší. O tom jsou dána ustanovení na místech, kde je o těchto nárocích řeč.


§ 1492.

Jak dlouho náleží směnečné listině směnečné právo, je ustanoveno ve směnečném řádu.


Vypočtení promlčecí doby předchůdcovy


§ 1493.

Kdo převezme poctivě věc od držitele řádného a poctivého, má jako nástupce právo vpočísti si vydržecí dobu svého předchůdce (§ 1463). Stejně platí i o době promlčecí. Jde-li o vydržení třicetileté nebo čtyřicetileté, nastává toto vpočtení, i když není žádného právního důvodu, a jde-li o vlastní promlčení, i když není dobré víry nebo nezaviněné nevědomosti.


Stavení promlčení


§ 1494.

Proti takovým osobám, které jsou pro nedostatek svých duševních sil nezpůsobilé, aby samy svá práva obstarávaly, jako proti nezletilým, šíleným nebo blbým, nemůže se počíti vydržení nebo promlčení, dokud se těmto osobám nezřídí zákonní zástupci. Vydržení nebo promlčení již započaté probíhá sice dále; nemůže se však skončiti dříve než ve dvou letech po tom, kdy pominou překážky.


§ 1495.

Také mezi manžely, pak mezi dětmi nebo chráněnci a jejich rodiči nebo poručníky nemůže se, pokud prvnější jsou v manželském svazku, poslednější v moci rodičské nebo poručenské, vydržení nebo promlčení ani počíti ani dále probíhati.


§ 1496.

Je-li někdo nepřítomen za příčinou služby civilní nebo válečné, nebo je-li vůbec zastaveno přisluhování právem, jako např. v čas moru nebo války, staví se nejen počátek, nýbrž dokud tato překážka trvá, i další průběh vydržení nebo promlčení.


Přerušení promlčená


§ 1497.

Jak vydržení, tak i promlčení se přerušují, když ten, kdo se toho nebo onoho chce dovolávati, dříve než promlčecí čas projde, buď výslovně nebo mlčky právo druhého uznal, nebo když jej oprávněná osoba žaluje a ve sporu se náležitě postupuje. Nalezne-li se však výrokem v moc práva vešlým, že žaloba místa nemá; je promlčení pokládati za nepřerušené.


Účinek vydržení nebo promlčení


§ 1498.

Kdo vydržel věc nebo právo, může na soudě proti dosavadnímu vlastníku žádati o přiznání vlastnictví a přiznané právo, dokud je předmětem veřejných knih dáti do nich vložiti.


§ 1499.

Stejně se může, když projde čas promlčení, zavázaný domáhati výmazu svého závazku zapsaného ve veřejných knihách anebo prohlášení, že právo dosud oprávněnému příslušející a listiny o něm vydané jsou neplatné.


§ 1500.

Právo nabyté vydržením nebo promlčením nemůže však býti na újmu tomu, kdo ještě před jeho vložením na sebe převedl věc nebo právo, důvěřuje v knihy veřejné.


§ 1501.

I promlčení, když je strany nenamítají, se z moci úřední nepřihlíží.


Vzdání se nebo prodloužení promlčení


§ 1502.

Promlčení se nelze ani napřed vzdáti, aniž lze ujednati delší čas promlčení, než jaký je vyměřen zákony.

Provedené novelizace:
č. 970/1846 Sb. zák. soud.
č. 217/1859 ř. z.
č. 9/1860 ř. z.
č. 108/1860 ř. z.
č. 131/1867 ř. z.
č. 49/1868 ř. z.
č. 62/1868 ř. z.
č. 4/1869 ř. z.
č. 110/1895 ř. z.
č. 276/1914 ř. z.
č. 208/1915 ř. z.
č. 69/1916 ř. z.
č. 320/1919 Sb.
č. 179/1924 Sb.
č. 56/1928 Sb.
č. 108/1933 Sb.
č. 64/1944 Sb.
č. 117/1945 Sb.
č. 41/1948 Sb.
č. 194/1949 Sb.
č. 266/1949 Sb.
č. 141/1950 Sb.
č. 67/1951 Sb.
č. 54/1956 Sb.
č. 65/1965 Sb.

------------------------------------------------------------------
*) České znění Obecného zákoníku občanského (ABGB) z roku 1811 bylo v minulosti vydáno již několikrát. Autoři této publikace měli tedy obtížnou volbu, jaké znění použít. Oficiální verze je pouze německá, všechna česká vydání jsou překlady, které se bohužel od sebe značně liší. Jako základ byla použita následující publikace:
VESELÝ, Vilém; KAVALÍR, Jiří; PIVOŇKOVÁ, Marie. Obecný zákoník občanský a souvislé zákony (podle stavu ke dni 1. února 1947). Vyd. 1. Praha: Nákladem Právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1947. 863 s.
Toto vydání ABGB ve znění k 1. únoru 1947 však obsahuje pouze v té době platné části občanského zákoníku. Záměrem autorů této sbírky však bylo předložit čtenářům komplexní verzi, obsahující jak původní znění, tak poslední platné znění kodexu, aby čtenář získal úplný přehled o vývoji kodifikace občanského práva na našem území. Proto převzatý text z publikace z roku 1947 autoři této publikace doplnili o již neúčinná ustanovení a k novelizovaným paragrafům připojili původní znění před jejich novelizaci.
Přitom byla použita následující publikace:
ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935 -1937.
Pro přehlednost bylo použito různých typů písma. Poslední platná verze je tištěna standardním písmem, kdežto zrušená ustanovení a původní znění u novelizovaných paragrafů kurzívou. Zároveň je vždy uveden zákon, kterým bylo příslušné ustanovení zákoníku zrušeno nebo novelizováno.

Poznámka autora:
»...« - takto označený text je v originále psán kurzivou.
Název
Občanské zákoníky - Obecný zákoník občanský (ABGB) - císařský patent č. 946/1811 JGS z 1. června 1811
Autor
JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen, Ph.D., LL.M.
doc. JUDr. Karel Schelle, CSc.
Zdroj
Občanské zákoníky
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP