Právní prostor

Usnesení - Znalecký posudek. Styk rodičů s nezletilými dětmi. Dítě. Rodičovská zodpovědnost. Rodiče. Dokazování

ze dne 5. srpna 2015


USNESENÍ
Ústavního soudu
ze dne 5. 8. 2015
Znalecký posudek. Styk rodičů s nezletilými dětmi. Dítě. Rodičovská zodpovědnost. Rodiče. Dokazování


sp. zn./č. j.:
I. ÚS 873/15-1

Související legislativa ČR:
§ 132 zákona č. 99/1963 Sb.
čl. 3 odst. 1 sdělení č. 104/1991 Sb.
čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 usnesení č. 2/1993 Sb.
§ 858 zákona č. 89/2012 Sb.



Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1294, Náchod, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 255/2014-1773 ze dne 15. 12. 2014 a výrokům VIII. a IX. rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 0 P 138/2014-1527 ze dne 17. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí narozených v roce 2003 a 2005.

2. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") výše označeným rozsudkem svěřil obě nezletilé děti do péče matky (výrok I.) a napadeným výrokem VIII. stěžovateli zakázal styk s dětmi. Napadeným výrokem IX. stanovil stěžovateli povinnost zaplatit České republice 12 600 Kč na nákladech řízení.

3. Okresní soud vyšel z toho, že rodiče spolu od 11. 3. 2012 nežijí ve společné domácnosti. Po ukončení soužití spolu uzavřeli mimosoudní dohodu o střídavé péči. Tu ovšem stěžovatel porušil, když v květnu 2012 nepředal děti matce s odůvodněním, že děti si to nepřejí. Následně bránil kontaktu dětí s matkou a neakceptoval ani rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o předběžném opatření, kterým byly děti svěřeny do střídavé péče obou rodičů. S dětmi měl navštěvovat různé odborníky s cílem získat zprávu o nevyhovující péči o děti ze strany matky. Psycholožka Fondu ohrožených dětí v Praze měla při takovém vyšetření dospět k závěru, že děti jsou otcem ovlivňovány proti matce, a navrhla jejich umístění do neutrálního prostředí. Následně byly děti na základě předběžného opatření umístěny do zařízení Klokánek v Praze. Byly vyšetřeny další psycholožkou a znalcem, kteří měli dospět k obdobným závěrům jako první psycholožka. Stěžovateli a jeho rodičům byl zakázán kontakt s dětmi. Ty měly poté začít měnit názor na matku; později byly do její péče zatímně svěřeny. V této době byly znovu vyšetřeny znalcem. Uvedly, že se o matce vyjadřovaly negativně pod vlivem otce, nyní naopak vyjadřovaly svůj negativní postoj k němu. Podle znalce nebyly ovlivněny matkou, v důsledku svých negativních zážitků s otcem však nejsou momentálně schopny vztah k němu obnovit. Obě děti trpí posttraumatickou stresovou poruchou a jsou léčeny u psychoterapeutky zvolené matkou, starší nezletilý docházel i k psychiatričce a zpočátku mu musely být podávány i léky. Podle názoru psychoterapeutky i psychiatričky je nutné po určitou dobu zabránit kontaktu dětí se stěžovatelem a jeho rodiči. Tento kontakt měly opakovaně odmítnout i děti. Okresní soud uvedl, že prvořadý je zájem dětí, jejichž psychický stav neumožňuje kontakt s otcem. Proto je svěřil do péče matky a otci zakázal styk s nimi. Podle okresního soudu je pro obnovení vztahu mezi stěžovatelem a dětmi nutné, aby otec po určitou dobu respektoval přání dětí nevídat se s ním. Poukázal dále na to, že vzniklý stav zapříčinil stěžovatel svým jednáním, které způsobilo dětem psychickou újmu. Co se výhrad stěžovatele k osobě znalce týče, konstatoval, že znalec má dlouholetou praxi v oboru a jeho závěry odpovídají vyjádřením psychologů, psychiatričky i psychoterapeutky. Další důkazní návrhy okresní soud odmítl pro nadbytečnost. Závěrem konstatoval, že stěžovatel nebyl v řízení úspěšný ani z hlediska otázky péče o děti, ani v části úpravy styku s nimi, a proto je povinen uhradit státu náklady řízení, a to za znalecký posudek a jeho doplněk.

4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným výrokem II. výše označeného rozsudku potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výrocích o zákazu styku stěžovatele s dětmi a povinnosti nahradit státu náklady řízení.

5. Krajský soud doplnil dokazování, a to mj. o posudek znalkyně specializované na dětskou psychiatrii zpracovaný v rámci trestního řízení vedeného proti otci. Krajský soud zdůraznil, že soudy jsou povinny dbát na to, aby vytvořily předpoklady pro kontakt dětí s tím rodičem, v jehož bezprostřední péči nejsou. Musí proto konat tak, aby dětem umožnily v co nejkratší době a v nejvyšší možné míře obnovit vztah k otci. Přesto zdůraznil, že svým rozhodnutím musí poskytnout ochranu především zájmům dětí, které stále ještě trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Krajský soud proto pokládal za nezbytné rozhodnout tak, aby nenarušil probíhající psychoterapeutický proces. Z toho důvodu není podle krajského soudu momentálně možné děti vystavovat kontaktu se stěžovatelem, který svým jednáním jejich traumatizaci vyvolal nebo k ní podstatně přispěl. K námitkám otce vůči znalci a vyjádřením některých dalších odborníků krajský soud uvedl, že všichni se v zásadních aspektech shodli a jejich poznatky nebyly žádným z důkazů vyvráceny. Dále krajský soud uvedl, že pro jeho rozhodnutí má již jen malý význam to, jak děti vnímaly otce v době soužití rodičů, po jejich rozchodu nebo během pobytu v zařízení Klokánek, přičemž tyto skutečnosti jsou navíc překonané vývojem událostí. Přestože stěžovatel vyjádřil nespokojenost s postupem zaměstnanců Fondu ohrožených dětí a opatrovníků, podle krajského soudu nebylo již pro jeho rozhodnutí třeba tento postup přezkoumávat a provést důkazy navržené v souvislosti s tím. Uvedl, že jakmile rozhodné skutečnosti doznají podstatné změny, bude možné styk s dětmi nově upravit. Závěrem potvrdil povinnost stěžovatele nahradit státu náklady řízení, neboť ho pokládal za procesně neúspěšného. Návrhy stěžovatele a matky totiž byly protichůdné, přičemž nakonec soud vyhověl návrhům matky.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel uvádí, že s ohledem na povahu a intenzitu vad řízení, která předcházela napadeným rozhodnutím, došlo k porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, ze kterého plyne právo dítěte na respektování rodinných svazků "v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů", a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, z něhož plyne právo dítěte udržovat osobní kontakt s rodičem, od něhož bylo odděleno, ledaže by to bylo v rozporu s jeho zájmy. Dovolává se porušení čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakládajících právo na spravedlivý proces, čl. 10 odst. 2 Listiny, zaručujícím právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života, a čl. 32 odst. 4 Listiny, zakládajícím právo rodičů a dětí na výchovu a péči.

7. Stěžovatel argumentuje, že poté, co byla na základě dohody praktikována střídavá péče, žily děti pouze u něj na základě svého přání, dokud nebyly násilně předány do péče zařízení Klokánek. Upozorňuje na řadu svých důkazních návrhů zamítnutých obecnými soudy. Nebyly provedeny důkazy týkající se nechuti dětí pobývat v zařízení Klokánek. Nebyl přehrán videozáznam z vyšetření dětí dne 8. 8. 2012 v zařízení Klokánek, z něhož měl vycházet znalec (avšak podle stěžovatele tomu neodpovídá časový rozsah práce znalce podle vyúčtovaného znalečného). Soudy se nezabývaly ani výpověďmi nezletilých v trestních řízeních vedených proti matce, z nichž plyne mj. ovlivňování nezletilých. Přesto nebyl "tento výslech podroben konsiliárnímu reviznímu posudku s ohledem na jeho zřejmý záměr a vykonstruovanost ve smyslu poškodit otce a jeho rodinu [...]". Rozporuje postup a závěry znalce a namítá, že není znalcem ustaveným v oboru pedopsychologie. Uvádí, že znalec při vypracování doplňujícího znaleckého posudku hovořil s matkou, ale nikoliv se stěžovatelem, což znalec odůvodnil pouze tak, že "by se nedozvěděl nic zásadního". Přitom měl zodpovědět mj. otázku vztahu dětí k rodičům a uvést stanovisko k dalšímu uspořádání jejich poměrů. Stěžovatel dále poukazuje na nerovný přístup zaměstnanců Fondu ohrožených dětí - zařízení Klokánek ve vztahu k osobám obou rodičů. Tito zaměstnanci měli dále protiprávně podávat jednomu z dětí antidepresiva, aniž by měli souhlas otce, a svévolně zahájit psychoterapeutickou péči. Právě v tomto zařízení měl nastat u dětí obrat ve vztahu k otci. Dále vznáší výhrady vůči orgánu sociální právní ochrany dětí, vůči psychoterapeutce a psychiatričce dětí, znaleckým posudkům, zprávám ze základní a mateřské školy, poukazuje mj. na pochybnosti o nepodjatosti některých osob. Soudy podle něj nerespektovaly jím navržené důkazy a důkazní prostředky a s důkazy se nedostatečně vypořádaly. Má výhrady k tomu, že současný partner matky dětí byl vyslechnut jako svědek, ačkoliv měl možnost se seznámit s celým spisem.

8. Stěžovatel se dovolává nálezů sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93) a sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645) a rozsudků ve věcech Fiala proti České republice ze dne 18. 7. 2006, stížnost č. 26141/03, a Bergmann proti České republice ze dne 27. 10. 2011, stížnost č. 8857/08, a to v souvislosti s právem rodiče na to, aby byla přijata opatření, která mu umožní kontakt s jeho dětmi a obnovení jejich vzájemného vztahu. Dovolává se i judikatury Ústavního soudu týkající se nutnosti hodnotit konkrétní situaci na základě provedených důkazů a vytvářet v případě řízení o péči o nezletilé takové podmínky, aby ke konfliktům nedocházelo. Připomíná, že podle nález sp. zn. I. ÚS 420/05 ze dne 11. 10. 2007 (N 158/47 SbNU 63) je úkolem soudů upravit styk rodičů s dětmi, nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit.

9. Uložení povinnosti nahradit státu náklady na vypracování znaleckého posudku považuje za nespravedlivé, neboť podle něj nelze hovořit o úspěchu nebo neúspěchu, když účelem znaleckého posudku je objektivně zjistit zájem nezletilých. Odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Ústavního soudu, a to nález sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 348/06 ze dne 3. 4. 2007.

10. Dne 6. 5. 2015 stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal "Psychologické posouzení znaleckých posudků" spolu s přehledem dosavadní praxe autora tohoto posouzení.

III. Hodnocení Ústavního soudu

11. Stěžovatelova ústavní stížností se netýká skutečnosti, že obě děti byly svěřeny do péče matky, nýbrž toho, že mu obecné soudy zakázaly styk s oběma dětmi. Ústavní soud však musí v této souvislosti připomenout, že "v pojetí českého rodinného práva není faktický rozdíl mezi péči o dítě a výkonem práva styku (vyjma toho, že první je zároveň povinností a druhé pouze právem, které není nutno vykonat). Péče o dítě je součástí rodičovské odpovědnosti (viz § 858 občanského zákoníku) a zahrnuje žití ve společné domácnosti a rozhodování o každodenních, běžných záležitostech dítěte (viz HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 1. vydání. C. H. Beck. 2014, s. 1014 a 1021). To samé zahrnuje i právo osobního styku (viz také tamtéž, s. 935)" (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014). Vzhledem k tomu je třeba jak rozhodnutí o péči o děti, tak o styku s nimi, vnímat ve vzájemných souvislostech a vycházet ze závěrů, které Ústavní soud vyslovil v judikatuře týkající se otázky svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů.

12. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro lidská práva tak, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, bod 22; nález sp. zn. II. ÚS 3413/14 ze dne 2. 6. 2015, bod 15; nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), body 25-28). Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9; souladně nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, bod 24; nález sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, bod 13; nález sp. zn. II. ÚS 3413/14 ze dne 2. 6. 2015, bod 16).

13. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", však zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu [viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1)]. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014).

14. Okresní soud i krajský soud při rozhodnutí o zákazu styku stěžovatele s jeho dětmi zdůraznily, že prvořadý význam má zájem dětí. Vyšly z toho, že obě děti trpí posttraumatickou stresovou poruchou, kterou vyvolal (případně k ní podstatně přispěl) stěžovatel, přičemž rovněž děti ho považují za původce svého stavu. Právě stěžovatel totiž porušil mimosoudní dohodu o střídavé péči, bránil styku dětí s matkou a nerespektoval ani předběžné opatření soudu, kterým byly děti svěřeny do střídavé péče obou rodičů. Pro léčbu dětí bylo podle obecných soudů nutné přerušit jejich kontakt s otcem. Krajský soud rovněž zdůraznil, že je povinností soudů konat tak, aby obě děti postupně obnovily svůj vztah k otci. K tomu je však nutné nenarušovat psychoterapeutický proces, a tedy právě zamezit kontaktu dětí s otcem; při změně podstatných okolností je podle krajského soudu na místě toto rozhodnutí změnit. Jinými slovy, obecné soudy považovaly zájem dětí za přední hledisko, které v dané situaci převážilo nad ostatními zájmy, neboť v dané situaci byl nejdůležitější zájem na zdraví dětí. Jak bylo uvedeno výše v bodech 12-13 tohoto nálezu, i podle judikatury Ústavního soudu má zájem dítěte být předním hlediskem při rozhodování a při vyvažování s dalšími zájmy má vysokou prioritu. Může tedy ostatní zájmy převážit, jako se stalo v projednávaném případě. Jak bylo uvedeno výše, otec totiž bránil styku dětí s matkou, a tak ohrozil zachování jejich rodinných vazeb s matkou. Dále u dětí vyvolal posttraumatickou stresovou poruchu, případně významně přispěl k jejímu vzniku, a kontakt dětí s ním by mohl ohrozit jejich léčbu. Konečně ani děti si kontakt s ním momentálně nepřejí. Zvláště je třeba zdůraznit specifický psychický stav dětí - ten může vést k zákazu styku rodiče s dítětem, pokud je to vzhledem k zájmu dítěte nezbytné. V tomto směru tedy úvahy obecných soudů nevybočují z principů, ze kterých vychází judikatura Ústavního soudu.

15. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy neakceptovaly řadu jeho důkazních návrhů. Soudy ovšem nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhují. Ústavní soud ve své judikatuře rozeznává tři argumenty, kterými lze neprovedení důkazu zdůvodnit. "Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno" [nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)].

16. Důkazní návrhy otce vyhodnotil okresní soud jako nadbytečné. Krajský soud neprovedl důkazy o skutečnostech, o kterých nebylo sporu (např. původní dobrý vztah dětí k otci). Konstatoval dále, že pro jeho rozhodnutí již není příliš významné, jaký vztah měly děti k otci v době soužití obou rodičů, těsně po jejich rozchodu nebo v první fázi jejich pobytu v zařízení Klokánek. Uvedl, že jeho úkolem již nebylo ani přezkoumávat postup zaměstnanců Fondu ohrožených dětí ani opatrovníků, a proto s tím související důkazy neprovedl. Obecné soudy tedy neprovedení důkazů zdůvodňují jejich nadbytečností, respektive chybějícím vztahem k předmětu řízení. Tyto důvody Ústavní soud ve své judikatuře akceptoval, a o opomenuté důkazy se tudíž nejedná. Stěžovatel ostatně poukazuje především na to, že jím navržené důkazy podle něj relevantní byly a soudy je měly provést, existenci uvedených důvodů se mu však nepodařilo zpochybnit.

17. Stěžovatel vznáší námitky i vůči hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Už v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) proto upozornil, že do jeho pravomoci nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy. Důvod pro zásah Ústavního soudu je dán pouze v případě, že "jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají [...]", případně pokud "jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy" [nález sp. zn. III ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Takový extrémní rozpor v projednávaném případě Ústavní soud neshledal a ani stěžovatel na něj nepoukazuje; pouze nesouhlasí s tím, jak byly hodnoceny různé výpovědi, vyjádření a posudky a poukazuje na jejich možné dílčí nesrovnalosti.

18. Nad rámec uvedeného je třeba říct, že podle ústavní stížnosti znalec při vypracování doplňujícího znaleckého posudku - který byl zaměřen mj. na zjištění vztahu dětí k rodičům - hovořil pouze s matkou dětí, a nikoliv s otcem. To měl vysvětlit pouze tak, že "by se nedozvěděl nic zásadního". Takový postup považuje Ústavní soud za nevhodný, nicméně toto pochybení samo o sobě nedosahuje intenzity protiústavnosti, neboť v projednávaném případě předmětný posudek nebyl jediným ani rozhodujícím důkazem. Kromě něj totiž závěry ohledně vývoje psychického stavu dětí - které byly klíčové pro napadený výrok o zákazu styku - krajský soud opřel o vyjádření tří psycholožek, psychiatričky, psychoterapeutky a znalkyně psychiatričky, která zpracovávala posudek v souvislosti s trestním řízením proti otci.

19. Konečně stěžovatel nesouhlasí ani s uloženou povinností nahradit státu náklady řízení, tedy cenu znaleckého posudku. Poukazuje na to, že ten byl vyhotoven s cílem zjistit objektivní zájem dětí, a není tak na místě uvažovat o úspěchu a neúspěchu účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu ovšem plyne, že rozhodování o náhradě nákladů řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. "Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole" (nález sp. zn. I. ÚS 3705/14 ze dne 6. 2. 2015, bod 11). Obecné soudy zdůvodnily, proč hodnotily stěžovatele jako procesně neúspěšného, i to, proč není možné přihlížet k účelu znaleckého posudku. Jejich postup tedy nebyl svévolný a k extrémnímu vykročení z relevantních pravidel nedošlo.

20. Ústavní soudu tak nezbylo, než z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Toto rozhodnutí Ústavního soudu ČR bylo získáno z bezplatné databáze Ústavního soudu ČR NALUS® (http://nalus.usoud.cz). Nejedná se o autentické znění dokumentu. Autentickým je pouze originál a stejnopisy rozhodnutí opatřené státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby.
Odůvodnění:
Název
Usnesení - Znalecký posudek. Styk rodičů s nezletilými dětmi. Dítě. Rodičovská zodpovědnost. Rodiče. Dokazování
Zdroj
Ústavní soud
Ze dne
5. srpna 2015
Spisová značka/číslo jednací
čj. I. ÚS 873/15-1, sp. zn. I. ÚS 873/15
Město
Brno
Ročník
2015
Soud
Ústavní soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP