Právní prostor

Rozsudek - Svobodný přístup k informacím: poskytování informací držitelem povolení podle atomového zákona

ze dne 15. října 2010


ROZSUDEK
Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2010
Svobodný přístup k informacím: poskytování informací držitelem povolení podle atomového zákona


sp. zn./č. j.:
2 Ans 7/2010-175

Rozhodnutí bylo přezkoumáno rozhodnutím sp. zn. I. ÚS 1342/11

Související legislativa ČR:
§ 9, § 17 zákona č. 18/1997 Sb.
§ 2 zákona č. 106/1999 Sb.


Právní věta:

Držitel povolení podle § 9 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), který je zároveň povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, poskytuje v režimu zákona č. 106/1999 Sb. i informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, jejichž poskytnutí mu ukládá § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona.



Věc: Občanské sdružení V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín proti akciové společnosti ČEZ o poskytnutí informace, o kasační stížnosti žalobce.

Žalobce dne 12. 7. 2006 požádal s odkazem na § 17 odst. 1 atomového zákona žalovaného o poskytnutí kompletní technické a technologické dokumentace vsázek paliva používaného od začátku provozu obou bloků (tzv. pasporty paliva) a analýzy vhodnosti paliva WANTAGE 6 firmy Westinghouse pro reaktor WER 1000 na jaderné elektrárně Temelín.

Žalovaný tyto informace odmítl poskytnout s odkazem na skutečnost, že žalobce nepožadoval informace, jak mu umožňuje § 17 odst. 1 atomového zákona, nýbrž dokumenty, které podléhaly obchodnímu tajemství. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž nebylo žalovaným rozhodnuto.

Žalobce se proto žalobou domáhal, aby Městský soud v Praze rozhodl, že žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o jeho odvolání ve věci žádosti o poskytnutí předmětné informace, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tuto žalobu městský soud usnesením ze dne 7. 4. 2009 odmítl, jelikož dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal opravný prostředek, jímž v tomto případě byla stížnost ke Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost na nedodržování atomového zákona.

Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) svou první kasační stížnost, jíž zdejší soud vyhověl svým rozsudkem ze dne 6. 10. 2009, čj. 2 Ans 4/2009-93, č. 1972/2010 Sb. NSS, v němž zejména konstatoval, že"relevantní pojmové znaky žalovaného ČEZ, a. s., (způsob vzniku, osoba zřizovatele, vytváření orgánů, státní dohled, veřejný účel) převažují ve prospěch podřazení tohoto subjektu mezi,veřejné instituce' ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb". Žalovaného je tedy nutno pokládat za povinnou osobu ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím a žalobu směřující proti jeho nečinnosti jako povinné osoby je třeba věcně projednat.

Vázán tímto právním názorem zdejšího soudu vydal městský soud zamítavý rozsudek ze dne 26. 1. 2010. Podle tohoto rozsudku nežádal stěžovatel o poskytnutí informací o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, jak mu umožňuje atomový zákon, takže způsob, jakým byla jeho žádost vyřízena žalovaným, byl zákonný Stěžovatel ostatně žádal o informace pouze v rámci § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona, takže jeho žalobní námitku, že mu měly být tyto informace poskytnuty podle zákona o svobodném přístupu k informacím, bylo třeba odmítnout. Z § 11 odst. 2 uvedeného zákona navíc plyne, že pokud by povinný subjekt požadovanou informaci jednou poskytl podle atomového zákona, již by ji nemusel poskytnout podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Žalovaný mezitím podal proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2009 ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení části ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím, konkrétně slovního spojení"a veřejné instituce" v jeho § 2 odst. 1. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 254/10, pro nevyčerpání opravných prostředků, neboť proti rozhodnutí, jímž kasační soud zrušil rozhodnutí městského soudu vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátil k dalšímu pokračujícímu soudnímu řízení, není ústavní stížnost přípustná.

Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž městskému soudu vytýkal, že nerespektoval právní zásadu vyjádřenou v § 47 odst. 1 atomového zákona, podle nějž se v řízení podle tohoto zákona postupuje podle obecných právních předpisů, pokud není stanoveno jinak. Z toho stěžovateli plyne, že na jeho žádost o informace podle § 17 odst. 1 písm. k] atomového zákona, který rozšiřuje okruh subjektů povinných poskytovat informace oproti vymezení v § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, ovšem neobsahuje komplexní procesní úpravu poskytování informací, měl být podpůrně aplikován zákon o svobodném přístupu k informacím a podpůrně k němu pak správní řád z roku 2004. Ustanovení § 11 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, které v rozsudku zmínil městský soud, na věc vůbec nedopadá, neboť požadované informace nejsou informacemi, které by žalovaný zveřejňoval na základě zvláštního zákona a v předem stanovených pravidelných obdobích. Nejvyšší správní soud, jehož právní názor městský soud toliko dezinterpretuje, použil zmínku tohoto ustanovení pouze jako teoreticky možný důvod odepření informací, když uváděl, že by nebylo nutno požadované informace poskytovat, kdyby je žalovaný již dříve zveřejnil. To se nicméně nestalo. Stěžovatel také připomněl, že žaloba proti nečinnosti byla jeho jediným prostředkem právní ochrany, když se nedočkal odpovědi na své odvolání.

Dále stěžovatel nesouhlasil s názorem městského soudu, že se nejednalo o poskytnutí informací o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany. Stěžovatel vycházel z informací v médiích, podle nichž právě používání neprojektového paliva ovlivňuje funkceschopnost regulačních orgánů reaktoru, tzv. klastrů, které jsou klíčovým instrumentem pro bezpečnost jaderného provozu, a informace o nich se tak pochopitelně dotýkají stěžovatele reprezentujícího zájmy osob cítících se být ohroženými provozem jaderné elektrárny Temelín.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyloučil, že by měl o žádosti podané podle atomového zákona rozhodovat podle zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť § 47 odst. 1 atomového zákona zjevně pamatuje spíše na postup Státního úřadu pro jadernou bezpečnost v řízeních upravených atomovým zákonem, nikoli na poskytování informací dle jeho § 17 odst. 1 písm. k). Sám žalovaný navíc není správním orgánem a nemůže vydávat postupem dle správního řádu správní rozhodnutí, nemá ani dvoustupňovou strukturu, která by umožňovala podat odvolání proti jeho vlastním"rozhodnutím". Jeho dopis ze dne 7. 9. 2006 navíc nelze pokládat za rozhodnutí. Stěžovatel se tak vůbec nemůže v petitu své žaloby platně domáhat toho, aby žalovaný vydal nějaké správní rozhodnutí. Žalovaný se rovněž neztotožnil s tím, že je veřejnou institucí ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, jak konstatoval ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší správní soud.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

IV. Rozsah kasačního přezkumu (...)

(17) Ve složitém právním problému, který je nyní řešen, tedy v otázce povinností žalovaného vyplývajících z atomového zákona a ze zákona o svobodném přístupu k informacím, mohou soudy ve správním soudnictví postupně posuzovat tři typy otázek fakticky těsně spjatých, právně však oddělených:zaprvé, zda žalovaný je obecně subjektem, jemuž z těchto zákonů plyne povinnost poskytovat informace o své činnosti, a tedy i rozhodovat v režimu těchto zákonů, zda je poskytne, jsa přitom v případě své nečinnosti podroben soudnímu přezkumu podle § 79 s. ř. s.; zadruhé, zda v nyní posuzovaném případě měl rozhodnout o poskytnutí či neposkytnutí informací požadovaných stěžovatelem, a neučinil-li tak, dopustil se nečinnosti podle § 79 s. ř. s.; a zatřetí, zda toto jeho rozhodnutí mělo být vyhovující, tedy zda měl požadované informace poskytnout.

(18) Z těchto tří typů otázek (zda obecně rozhodovat a poskytovat, zda v konkrétním případě rozhodnout, zda v konkrétním případě poskytnout) je ovšem nyní úkolem Nejvyššího správního soudu toliko vypořádat se s druhým typem otázky.

(19) S prvým typem otázky se zdejší soud plně vypořádal již ve svém předchozím rozsudku ze dne 6. 10. 2009, čj. 2 Ans 4/2009-93. Nové argumenty žalovaného směřující proti rozsudku městského soudu v té části, kde toliko respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu, jsou proto nepřípustné ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a] s. ř. s. Žalovaný sice nyní předkládá celou řadu nových argumentů, zdejší soud se k nim nicméně může vyslovit toliko stručně obiter dictum.

(20) S třetím ze zmíněných typů otázek, tedy zda měl žalovaný v daném případě poskytnout požadované informace, pak Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší se v tomto rozhodnutí vypořádat, neboť by to šlo již za hranice řízení v ochraně proti nečinnosti. Smyslem tohoto řízení je totiž pouze určit, zda správní orgán měl rozhodnout, nikoli jak měl rozhodnout. To by bylo namístě až v případném řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., až by byla nečinnost žalovaného ukončena a takové rozhodnutí by bylo vydáno.

(21) Předmětem kasačního přezkumu bude tedy toliko druhý typ otázky, tážící se, zda měl žalovaný rozhodnout o poskytnutí informací požadovaných stěžovatelem, včetně rozhodnutí o jeho odvolání, neboť právě tuto otázku měl městský soud posoudit nesprávně, jak uvádí stěžovatel. (...)

VI. Námitka nesprávného posouzení právní otázky (32) Otázku, zda v nyní posuzovaném případě měl žalovaný rozhodnout o poskytnutí či neposkytnutí informací požadovaných stěžovatelem, je třeba posoudit pohledem atomového zákona a zákona o svobodném přístupu k informacím. Právě jejich aplikovatelnost a jejich vzájemný vztah je však předmětem sporu mezi stěžovatelem na straně jedné a žalovaným a městským soudem na straně druhé. Je proto nejprve třeba tento vztah vymezit, aby bylo zjevné, jakou právní úpravou se má žalovaný řídit.

(33) Nejprve je třeba předeslat, že otázka vztahu těchto dvou právních předpisů je natolik složitá, že vylučuje jednoduchou odpověď přiznávající jednomu předpisu povahu legis specialis a druhému legis generalis. Již v rozsudku ze dne 29. 3. 2007, čj. 2 As 12/2006-111, ostatně zdejší soud ke vztahu speciality a generality uvedl, že"v souladu s teorií práva nelze v daném případě hovořit o tomto vztahu mezi jednotlivými právními předpisy, tedy celými zákony, nýbrž mezi jednotlivými normami, tedy pravidly chování, jejichž konflikt je posuzován. Jak dokládají stěžejní práce v oboru teorie práva (viz zejména V. Knapp, Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 159), když vykládají pravidlo lex specialis derogat generali, slovem,lex' se v tomto principu nemíní zákon jako celek, ale právě právní norma, jejíž obecnost či zvláštnost je posuzována. To jistě nevylučuje, aby v některém konkrétním případě bylo možno za zvláštní pokládat celý právní předpis (ve vztahu k jinému předpisu obecnému), zde však takový,celostní' přístup situaci spíše zatemňuje než projasňuje, když se snaží prokázat, zda je obecnějším předpisem zákon o ochraně přírody a krajiny nebo atomový zákon."

(34) Je tak třeba určit, která právní úprava je speciální, nikoliv obecně ve vztahu k celým těmto dvěma právním předpisům, ale konkrétně ve vztahu ke každé právní normě, respektive ve vztahu ke každému ze sporných problémů nyní řešených. Při poskytování informací lze tyto problémy vymezit čtveřicí klíčových otázek:Kdo je subjektem povinným poskytovat informace? Co, tedy které konkrétní informace, má poskytovat? Jaké informace naopak nemá poskytovat? A konečně jak, tedy podle jaké procesní úpravy, je má poskytovat?

(35) Prvá z těchto otázek byla vyřešena již v předchozím rozsudku zdejšího soudu, z nějž jasně vyplývá, že žalovaný je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Tento rozsudek totiž soud uzavřel v bodě 38 po zevrubném rozboru jednotlivých znaků veřejné instituce jako jednoho z typů povinných sub jektů podle tohoto ustanovení tímto jasným konstatováním:"Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že relevantní pojmové znaky žalovaného ČEZ, a. s., [způsob vzniku, osoba zřizovatele, vytváření orgánů, státní dohled, veřejný účel) převažují ve prospěch podřazení tohoto subjektu mezi, veřejné instituce' ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb." Nadto je ovšem žalovaný povinným subjektem i podle atomového zákona, a to z toho titulu, že je držitelem povolení ve smyslu jeho § 9, z čehož mu vyplývají povinnosti podle § 17 a násl., včetně povinnosti uložené mu v § 17 odst. 1 písm. k] uvedeného zákona, tedy poskytovat veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství. To ostatně není mezi stranami sporné.

(36) Druhou a třetí z těchto otázek je pak třeba zodpovědět pouze ve snaze o komplexní osvětlení povinností, jimiž je žalovaný vázán, až bude předmětné rozhodnutí vydávat, aniž by tím zdejší soud předjímal, jak rozhodne, neboť jak bylo vyloženo v části IV. tohoto rozsudku, nynější řízení se vede toliko o tom, zda má rozhodnout, nikoli jak má rozhodnout. Druhá otázka tak směřuje k tomu vymezit množinu informací, jež má žalovaný poskytnout. Při tomto vymezení není vůbec namístě hledat mezi jednotlivými ustanoveními atomového zákona a zákona o svobodném přístupu k informacím vztah generality a speciality, neboť se vzájemně nederogují, nýbrž doplňují a z každého z nich vyplývá podmnožina celkové množiny informací, kterou má žalovaný poskytovat. Má tak poskytovat jednak"informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany" podle § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona a jednak informace vztahující se k jeho působnosti podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Pokud žalovaný tvrdí, že se na něj druhá z těchto povinností nemůže vztahovat, neboť nemá žádnou"působnost, nýbrž toliko předmět činnosti zapsaný v obchodním rejstříku, je třeba připomenout, že tento problém byl již vyřešen Ústavním soudem a zdejším soudem ve vztahu ke státnímu podniku (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06), ba dokonce i ve vztahu k akciové společnosti provozující fotbalové družstvo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, čj. 8 As 57/2006-67, č. 1688/2008 Sb. NSS), tedy k subjektům, u nichž je namístě chápat pojem"působnost taktéž v širším slova smyslu zahrnujícím i předmět činnosti. Jinak řečeno, má-li podle těchto judikátů určitou"působnost ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím státní podnik či akciová společnost provozující fotbalové družstvo, není její vymezení pojmově vyloučeno ani u žalovaného.

(37) Každá z těchto podmnožin informací poskytovaných žalovaným je přitom v souladu s třetí z klíčových otázek zmenšena o informace, které obecně do jejich vymezení spadají, jinou částí ustanovení, v němž jsou vymezena, respektive jinou částí zákona, je však jejich poskytnutí vyloučeno. Tak z podmnožiny informací o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany jsou vyloučeny v § 17 odst. 1 písm. k] atomového zákona informace, které jsou předmětem státního, služebního nebo obchodního tajemství. Obdobně z podmnožiny informací vztahujících se k působnosti žalovaného coby povinného subjektu podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím jsou jeho dalšími ustanoveními vyloučeny například utajované skutečnosti podle § 7, obchodní tajemství podle § 9 (a zdejší soud si je vědom, že vzhledem k povaze činnosti žalovaného bude právě obchodní tajemství vylučovat z poskytování celou řadu informací, jež spadají do předmětu jeho činnosti), majetkové poměry podle § 10 a celá řada dalších typů informací vymezených zejména v § 8a a § 11 citovaného zákona.

(38) Lze tak posouzení druhé a třetí otázky uzavřít konstatováním, že žalovaný je povinen poskytovat jak informace vymezené v § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, tak informace vymezené v § 17 odst. 1 písm. k] atomového zákona, přičemž každá z těchto podmnožin množiny informací, jež má poskytovat, je zmenšena o informace vyloučené z poskytování v příslušném předpise. Mezi prvky, které zůstanou v těchto podmnožinách, již pak není třeba činit rozdílu a jsou poskytovány v totožném procesním režimu, jak bude rozebráno vzápětí při hledání odpovědi na čtvrtou otázku. Tyto podmnožiny se ostatně značně překrývají, neboť mnohé informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany budou zároveň informacemi týkajícími se předmětu činnosti žalovaného.

(39) Čtvrtá otázka, tedy otázka podle jaké procesní úpravy má žalovaný informace poskytovat, je pak klíčem k celému rozhodnutí. Stěžovatel prosazuje, že touto procesní úpravou je zákon o svobodném přístupu k informacím, a to proto, že na něj odkazuje § 47 odst. 1 atomového zákona, podle nějž"(v) řízení podle tohoto zákona se postupuje podle obecných právních předpisů, pokud tento zákon nestanoví jinak". Žalovaný to naopak popírá a vysvětluje, že toto ustanovení zjevně pamatuje na postup Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, a nikoli na postup žalovaného. Oběma účastníkům je třeba přisvědčit, ovšem pouze zčásti.

(40) Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že poskytování informací žalovaným se řídí zákonem o svobodném přístupu k informacím, a to jak v případě informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, tak informací podle atomového zákona, jinak řečeno informací v celé množině informací, jež má žalovaný poskytovat. Jakmile je totiž subjekt povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, všechny informace, které poskytuje veřejnosti, poskytuje zásadně v režimu tohoto zákona. Je to odrazem toho, že jeho povaha jako povinného subjektu podle tohoto zákona mu umožňuje, aby plnil všechny procesní povinnosti, jež z něj plynou. Bylo by naopak nelogické, aby při poskytování jednoho typu informací poskytoval žadatelům o informace veškerý procesní komfort zaručený zákonem o svobodném přístupu k informacím, zatímco v případě informací poskytovaných podle atomového zákona nikoli. Nelze ani přehlédnout, že jak bylo konstatováno výše, obě tyto podmnožiny informací se do určité míry překrývají, takže jejich podřazení různým procesním režimům by dalo žalovanému a subjektům podobné povahy možnost, aby u informací nacházejících se v průniku těchto dvou podmnožin arbitrárně určovaly, v jakém procesním režimu rozhodnou o jejich poskytnutí.

(41) Žalovanému je ovšem třeba přisvědčit v tom, že k tomuto úplnému podřazení režimu zákona o svobodném přístupu k informacím skutečně nedochází na základě § 47 odst. 1 atomového zákona, který míří primárně na jiné typy řízení. V tomto směru totiž není obecně namístě přeceňovat význam tohoto ustanovení stanovujícího subsidiární použití obecných právních předpisů. Spíše je třeba položit důraz na to, že ze samotné harmonické povahy právního řádu plyne, že pokud je žalovanému uloženo poskytovat některé informace v procesu upraveném zákonem o svobodném přístupu k informacím, pak má podle stejné procesní úpravy poskytovat i informace, jejichž poskytnutí mu ukládá jiný právní předpis (zde atomový zákon), který sám proces jejich poskytování nijak neupravuje.

(42) Lze tak konstatovat, že držitelé povolení podle § 9 odst. 1 atomového zákona [neboť právě je váže povinnost podle jeho § 17 odst. 1), kteří jsou zároveň povinnými subjekty podle zákona o svobodném přístupu k informacím, poskytují v režimu tohoto zákona i informace, jejichž poskytnutí jim ukládá atomový zákon. Ostatní držitelé povolení podle § 9 odst. 1 atomového zákona poskytují informace ve smyslu jeho § 17 odst. 1 písm. k], aniž by přitom museli"veřejnosti" poskytnout procesní komfort zaručený zákonem o svobodném přístupu k informacím, jinak řečeno, mohou je poskytovat toliko neformálně, bez možnosti odvolání, tedy tak, jak to učinil v nyní posuzovaném případě žalovaný, který ovšem naopak takovou možnost nemá.

(43) Tento závěr sice zakládá určitou nerovnost mezi držiteli povolení podle § 9 odst. 1 atomového zákona, tato nerovnost má ovšem racionální odůvodnění, neboť odráží fakt, že zatímco prve jmenovaní, včetně žalovaného, mají ze své povahy povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím kapacity k tomu, aby všechny informace poskytovali v režimu tohoto zákona, druzí jmenovaní takové kapacity mít nemusejí.

(44) Žalovaný proti tomu ovšem namítá, že ani on nemá kapacity k tomu, aby vyřizoval žádosti o informace způsobem, který mu ukládá zákon o svobodném přístupu k informacím, a označuje za absurdní, že by měl vydávat správní rozhodnutí, tím spíše pak ve dvou instancích, jak mu ukládá jeho § 16. Proti tomu je třeba uvést na pravou míru, že zde nelze omezovat vymezení toho"co má být" tím,"co je". Jinak řečeno, nelze reálnou aktuální skutečností ve vnitřní struktuře žalovaného limitovat dosah normativního příkazu a nelze vyvracet tvrzení zdejšího soudu, že by žalovaný měl ve dvou instancích rozhodovat o poskytování informací, námitkou, že na to není připraven. Konstatování, že je žalovaný povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, zdůvodnil zdejší soud dostatečně již ve svém minulém rozsudku. V něm vysvětlil, proč je propojení žalovaného se státem natolik intenzivní, že mu mohou být uloženy i povinnosti, které jsou jinak typicky ukládány toliko státu. Tyto povinnosti totiž mohou být uloženy i dalším subjektům, na něž stát přenesl část svých pravomocí (typicky subjektům místní a zájmové samosprávy či dalším subjektům, jimž zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy) nebo s nimiž je stát těsně majetkově spojen způsobem rozebraným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06. S pravomocemi, právy a privilegii přenesenými na tyto subjekty jsou spojeny i některé povinnosti. Povinnost poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím je mnohdy jednou z nich. Nelze ji pak omezit pouze proto, že si této povinnosti nebyl daný subjekt dosud vědom a není na ni momentálně fakticky a organizačně připraven.

(45) Povinnosti poskytovat informace se podle přesvědčení soudu nelze zbavit pouhým formálním poukazem na to, že žalovaný je osobou soukromého práva, konkrétně akciovou společností. Tato úvaha ostatně plně odpovídá tomu, že spolu s rozsáhlejšími právy a možnostmi je spojena i větší míra odpovědnosti a povinností, a to i v případě subjektů soukromého práva. Tato míra odpovědnosti je tím vyšší, čím těsnější je propojení takových subjektů se státem, ale také tím vyšší, čím více jsou schopny zasahovat do práv jiných osob, a to zejména do práv základních. V českém právním řádu sice není uznávána možnost přímého horizontálního působení základních práv a svobod, jinak řečeno, subjekty povinnými respektovat tato práva a svobody jsou stále primárně orgány veřejné moci. Na druhou stranu se i v českém právním řádu setkáváme s celou řadou příkladů jejich nepřímého horizontálního působení, tedy toho, že například zákonodárce zohlední, že v některém horizontálním vztahu mezi dvěma subjekty soukromého práva je nepoměr mezi těmito subjekty tak silný, že je potřeba slabší z nich uchránit a silnějším naopak uložit povinnosti limitující volnost užívání jejich kapacit. Tímto způsobem chrání například zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, spotřebitele před výrobcem, zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, slabší soutěžitele a spotřebitele před zneužíváním dominantního postavení silnějších soutěžitelů, či zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zaměstnance před zaměstnavateli. A právě takovou povahu má v tomto směru i zákon o svobodném přístupu k informacím, tak jak byl vyložen v rozsudcích vymezujících, kdo je povinným subjektem, včetně rozsudku označujícího žalovaného za subjekt povinný poskytovat informace, ať už to plyne z jeho dominantního postavení na českém trhu s elektřinou, z jeho vlivu na životní prostředí a jadernou bezpečnost na českém území či z vlivu státu na jeho vznik a fungování.

(46) Z tohoto posouzení čtveřice rozhodných otázek tedy vyplývá, že žalovaný měl skutečně o stěžovatelově odvolání proti svému dopisu ze dne 7. 9. 2006 rozhodnout, neboť je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, a měl postupovat podle procesní úpravy obsažené v tomto zákoně, a to jak ohledně informací podle tohoto zákona, tak ohledně informací vymezených v § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona. Určit, zda měl ty to informace i poskytnout, tedy zda informace požadované stěžovatelem spadaly do vymezení toho, co má žalovaný poskytovat, a zároveň na ně nedopadala výluka z této povinnosti, by šlo již nad rámec soudního přezkumu v této věci, jak bylo vyloženo v části IV. tohoto rozsudku, neboť ten není vydán v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, nýbrž v řízení na ochranu proti jeho nečinnosti.

(47) Z výše uvedeného zároveň plyne, že pro procesní režim poskytování informací nebylo podstatné, zda šlo o informaci ve smyslu § 17 odst. 1 písm. k] atomového zákona či o informaci podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. V obou případech mělo být rozhodnuto jak o jejím poskytnutí či neposkytnutí, tak v případě neposkytnutí a podání odvolání (jak se i stalo) mělo být v souladu s § 16 zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodnuto i o tomto odvolání. Městský soud proto pochybil, pokud konstatoval, že o stěžovatelově odvolání žalovaný rozhodnout nemusel. Bylo by přitom již nad rámec kasačního přezkumu, jak byl vymezen v části IV., kdyby se zdejší soud vyjadřoval i k tomu, jak měl žalovaný o tomto odvolání rozhodnout, tedy jakou povahu měly stěžovatelem požadované informace.

(48) Stejně tak městský soud pochybil, když ke svému závěru dospěl s odůvodněním, že stěžovatelova žádost byla označena jako žádost podle atomového zákona. Pokud by totiž šlo podle jejího obsahu o žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím, měl ji žalovaný takto klasifikovat bez ohledu na její formální označení. Takový závěr je ostatně plně v souladu s právním názorem, který v situaci možné klasifikace žádosti o informace buď pod režim zákona o svobodném přístupu k informacím nebo pod režim zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, vyjádřil sám městský soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 9 Ca 270/2004, č. 2062/2010 Sb. NSS:"Není povinností žadatele o informace právně kvalifikovat, podle jaké zákonné normy se informací na povinném subjektu domáhá. Vzhledem k obecné zásadě správního řízení, podle níž rozhodující je obsah samotného podání účastníka řízení, nikoliv jeho (případně nesprávné) označení, nelze z hlediska postupu povinného subjektu při vyřízení předmětné žádosti považovat za závazný odkaz žalobce na zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, obsažený v označení jeho žádosti. I přes tento odkaz je úkolem žalovaného posoudit, o jaké informace se ve skutečnosti jedná a podle kterého právního předpisu má při jejich poskytnutí, event. odepření jejich zpří stupnění, postupovat. Dospěje-li povinný subjekt (ministerstvo) při takovém posouzení k závěru, že žádané informace nejsou informacemi o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů ve smyslu § 2 písm. a] zákona č. 123/1998 Sb., je namístě, aby žádost posoudil a rozhodl o ní na základě obecné právní úpravy týkající se práva na svobodný přístup k informacím, jež je obsažena v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím."
Název
Rozsudek - Svobodný přístup k informacím: poskytování informací držitelem povolení podle atomového zákona
Zdroj
Sbírka rozhodnutí NSS
Ze dne
15. října 2010
Poznámka
Rozhodnutí bylo přezkoumáno.
Spisová značka/číslo jednací
čj. 2 Ans 7/2010-175, sp. zn. 2 Ans 7/2010
Sbírkové číslo
Rs 2165/2011
Město
Brno
Právní věty
Držitel povolení podle § 9 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), který je zároveň povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, poskytuje v režimu zákona č. 106/1999 Sb. i informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, jejichž poskytnutí mu ukládá § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona.
Ročník
2010
Soud
Nejvyšší správní soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP