Právní prostor

Rozsudek - Právo na informace

ze dne 1. dubna 2015


ROZSUDEK
Městského soudu v Praze
ze dne 1. 4. 2015
Právo na informace


sp. zn./č. j.:
7 A 251/2011-125



Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, spolek, sídlem Neznašov 122, Všemyslice, zast. Mgr. Radkou

Dohnalovou Korbelovou, advokátkou, sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: ČEZ a.s., sídlem Duhová 2/1444, Praha 4, zast. Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, sídlem Karoliny

Světlé 301/8, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 23.5.2011, č.j. 24218203/90100300000/2011, takto:

I. Rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 23.5.2011, č.j. 24218203/90100300000/2011, a rozhodnutí žalovaného ze dne 7.9.2006, č.j. 3559021/2006, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.200,-Kč a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Radce Dohnalové Korbelové.


Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 23.5.2011, č.j. 24218203/90100300000/2011, a rozhodnutí žalovaného ze dne 7.9.2006, č.j.

3559021/2006, o neposkytnutí požadované informace týkající se kompletní technické a technologické dokumentace vsázek paliva (tzv. pasporty paliva) a analýzy vhodnosti paliva

VVANTAGE-6 firmy Westinghouse pro reaktor VVER 1000 na jaderné elektrárně Temelín.

Žalobce namítá nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný neobjasnil svůj závěr o tom, že informace požadované žalobcem jsou obchodním tajemstvím žalovaného, pouze se omezil na citaci definice obchodního tajemství podle § 17 obchodního zákoníku, aniž by bylo blíže uvedeno, v čem je obchodní tajemství ve věci vhodnosti paliva používaného v obou reaktorech jaderné elektrárny, a to s ohledem na skutečnost, že od žádosti o informace uplynulo více než 5 let, během nichž došlo k výměně používaného paliva v jaderných reaktorech. Žalobce žádostí vyhověl požadavkům právního řádu, zejména § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona, podle něhož má držitel povolení k vyjmenovaným činnostem užívajících jadernou energii povinnost poskytovat veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství. Skutkovým důvodem žádosti bylo zjištění publikované v hromadných sdělovacích prostředcích, podle nichž použití neprojektového paliva vede k deformacím palivových souborů, které následně ovlivňují funkceschopnost regulačních orgánů reaktorů, tzv. klastrů, jež mají v případě potřeby zastavit, resp. zbrzdit jadernou štěpnou reakci.

Požadované informace se dotýkají zajištění bezpečnosti provozu jaderné elektrárny Temelín.

Žalobce, který jen reprezentuje zájmy osob cítících se ohrožených provozem jaderné elektrárny Temelín, se požadované informace dotýkají, neboť mají zcela jistě nepopiratelnou souvislost se zajištěním jaderné bezpečnosti provozu jaderné elektrárny Temelín. Pokud požadované informace pocházejí od společnosti Westinghouse, musel za ně žalovaný v rámci dodávky řádně zaplatit, jakožto veřejná instituce, tak hradil tyto informace za použití veřejných prostředků ( viz. NSS 1 Ans 4/2009-93, č.j. 2 Ans 7/2010-175). Otázka vhodnosti paliva používaného v jaderné elektrárně Temelín a s tím i související technická a technologická dokumentace představuje zásadní otázku provozu jaderné elektrárny, která by měla být žalovanému známa z jeho činnosti, nelze proto aplikovat ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. (dále je "zákon o svobodném přístupu k informacím" nebo "zákon"), neboť není možné odmítat poskytnutí informace z důvodu podle § 11 odst. 2 písm.

a) zákona o svobodném přístupu k informacím, jestliže informace byla předána povinnému subjektu osobou, které zákon takovou informaci neukládá a která s poskytnutím informace nesouhlasí, v případě, že jde o informaci známou správnímu orgánu z jeho činnosti (rozsudek

Městského soudu v Praze sp.zn. 33Ca 80/2000, ze dne 31.8.2000).

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Vzhledem k předchozímu průběhu soudního řízení o nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí o žádosti žalobce, dovodil, že věcný názor správních soudů na to, zda žalovaný je povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím není ustálený, jestliže soudy rozhodly čtyřikrát, a to dvakrát ve prospěch závěru o postavení žalovaného jako povinného subjektu a dvakrát v neprospěch. Žalovaný tak má za to, že Městský soud v Praze nyní může opět změnit svůj názor na celou problematiku, a to s ohledem na nové argumenty a procesní návrhy žalobce, neboť těmito novými tvrzeními se předchozí soudy nezabývaly.

Žalovaný má za to, že není povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím ve smyslu § 2 odst. 1, neboť není veřejnou institucí. Při analýze pojmu "veřejná instituce" je dle žalovaného nezbytné vzít v úvahu úmysl zákonodárce a okolnosti, za jakých byl pojem "veřejná instituce" do zákona o svobodném přístupu k informacím doplněn. Stalo se tak zákonem č. 39/2001 Sb. za stavu vyhlášené legislativní nouze ve snaze urychleně řešit tehdejší tzv. televizní krizi. Návrh novely zákona o ČT byl změněn po projednání ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, čili byla vložena nová část 4., která novelizovala zákon o svobodném přístupu k informacím tím, že zařadila veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky mezi povinné subjekty. Pozměňovací návrh tak nevzešel z legislativní rady a postrádal další právní diskuzi. Pouze tlak veřejnosti o transparentnost dění ve veřejnoprávních médiích vedl k účelovému rozšíření subjektů povinných k poskytování informací, zejména o Českou televizi a Český rozhlas, a to prostřednictvím do té doby právní teorii i praxe neznámého pojmu "veřejná instituce". Tato novela zákona o ČT rozšířením povinných subjektů dle zákona o svobodném přístupu k informacím položila základ právní nejistoty plynoucí z nejasného okruhu povinných subjektů. Zákonem č. 61/2006

Sb. byl navíc ze zákona o svobodném přístupu k informacím odstraněn dodatek "hospodařící s veřejnými prostředky", čímž se stal pojem "veřejná instituce" ještě obtížněji vyložitelným.

Hlavním důvodem novely byla dle důvodové zprávy transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES (dále jen "směrnice"), v důsledku které došlo k harmonizaci pravidelného postupu členských států při využívání informací veřejného sektoru. Po novele je třeba tak na jakékoliv poskytování informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím komplexně nahlížet prizmatem sjednocující evropské právní úpravy vyjádřené směrnicí jako obecného právního předpisu Evropských společenství. Směrnice by tak měla být jako výslovně uvedený zdroj současné české právní úpravy tím prvním, co je třeba zohlednit při výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím. Komunitární právní úprava neobsahuje pojem veřejné instituce, informační povinnost podle směrnice je vázána pouze na subjekty veřejného sektoru, kterými se rozumí státní, regionální nebo místní orgány, veřejnoprávní subjekty a sdružení vytvořená jedním nebo několika takovými orgány nebo několika takovými veřejnoprávními subjekty. Veřejnoprávním subjektem se pak rozumí dle čl. 2 odst.

2 směrnice jakýkoliv subjekt zřízení za zvláštním účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, který nemá průmyslovou nebo obchodní povahu a který má právní subjektivitu a je financován převážně státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty nebo je těmito subjekty řízen nebo v jeho správním, řídícím nebo dozorčím orgánu je více než polovina členů jmenována státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty. Dle směrnice lze mezi povinné osoby řadit pouze právnické osoby soukromého práva, u kterých jsou splněny kumulativně výše uvedené podmínky. Povinným subjektem tak dle směrnice nemůže být právnická osoba, jejímž účelem je podnikání a navíc osoba, která není vůbec financovaná státem ani její představenstvo ani její dozorčí rada nejsou jmenovány jinými veřejnoprávními subjekty. Případné jmenování představenstva a dozorčí rady valnou hromadou takové obchodní společnosti je rozhodnutím orgánu příslušné obchodní společnosti, nikoliv přímo jednoho z akcionářů takové společnosti. Komunitární úpravě odpovídá i národní úprava členských států Evropské unie, a to ve Francii, Německu a

Rakousku. Pokud má být určitý subjekt považován za veřejnou instituci, musí splňovat minimálně následující kritéria: musí vykonávat veřejnou správu, dále musí splňovat hledisko pro kvalifikaci zkoumané instituce veřejné, hledisko vzniku a zániku instituce (potažmo hledisko zřizovatele), hledisko kreace převážné části orgánů státem, hledisko státního dohledu, hledisko veřejného účelu.

Dále žalovaný namítl následující:

Žalovaný nevykonává veřejnou správu, nemá vymezenou žádnou působnost, ani mu nebyla svěřena žádná pravomoc, a proto nemůže být považován za vykonavatele veřejné správy, resp. veřejnou institucí spadající pod § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím (natož pak dle čl. 17 odst. 5 Listiny či dle směrnice). Žalovaný nesplňuje hledisko pro kvalifikaci zkoumané instituce jako veřejné, kdy Ústavní soud v nálezu III. ÚS 686/02 zpochybnil možnost analogického rozšíření okruhu povinných subjektů na obchodní společnosti. Žalovaný není subjektem, popř. vykonavatelem veřejné správy, veřejným ústavem, veřejným podnikem, veřejným fondem či veřejnou nadací a navíc nesplňuje ani jedno z Ústavním soudem uvedených hledisek relevantních pro zařazení mezi veřejné instituce. Tato hlediska nemohou být obecně splněna ani jinými obchodními společnostmi s majetkovým podílem státu. Žalovaný nesplňuje hledisko způsobu vzniku a zániku instituce, neboť žalovaný je soukromě právní obchodní společností hospodařící s vlastním, nikoliv státním majetkem, kdy majetková účast na žalovaném činila 69,37 % k 30.9.2010. Žalovaný vznikl v rámci první vlny velké privatizace rozhodnutím Fondu národního majetku České republiky, kdy účelem privatizace byl převod veřejného majetku do soukromého vlastnictví.

Ingerence státu při vzniku žalovaného tak byla pouze nepřímá a okamžikem vzniku žalovaného skončila. Pokud jde o zánik žalovaného, o zrušení žalovaného rozhoduje podle čl.

10 odst. 1 stanov žalovaného jeho nejvyšší orgán (valná hromada) a nikoliv stát. Identifikace konkrétního akcionáře je v tomto směru nerozhodná, je irelevantní, zda se jedná o stát. Ke zrušení žalovaného by teoreticky mohlo dojít i bez účasti České republiky, když fórum pro usnášeníschopnost valné hromady nutně nevyžaduje účast České republiky, neboť dle čl. 10 odst. 1 stanov je valná hromada schopna se usnášet pokud přítomni akcionáři mají akcie, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 30 % základního kapitálu společnosti. Míra ingerence státu v případě žalovaného je v rámci hlediska způsobu vzniku instituce velice nízká, přičemž do způsobu zániku stát neingeruje vůbec. Dále žalovaný nesplňuje hledisko kreace v převážné části orgánu státu, neboť o volbě a odvolání 2/3 dozorčí rady žalovaného rozhoduje její nejvyšší orgán a nikoliv stát (na rozdíl od státního podniku). K jmenování dozorčí rady s ohledem na požadované kvórum mohlo dojít i bez účasti České republiky. Žalovaný nesplňuje hledisko státního dohledu, jestliže za státní dohled je nutno považovat zákonem o státní kontrole, popř. jiným zvláštním zákonem upravenou činnost vykonavatele veřejné správy zaměřenou na určitý úsek ochrany veřejného zájmu spočívající ve veřejnoprávní kontrole subjektu, zda při konkrétní činnosti jedná v souladu s konkrétními právními předpisy. Faktické ovládání společnosti státem na základě výkonu akcionářských práv za státní dohled nelze považovat a naopak veřejnoprávní dohled vykonavatelů veřejné správy nelze směšovat s výkonem akcionářských práv ve společnosti.

Žalovaný nesplňuje hledisko veřejného účelu, neboť služby poskytované žalovaným nejsou bezplatné a cílem žalovaného je především uspět na trhu ve své podnikatelské činnosti.

Jestliže v České republice existuje pluralita dodavatelů elektrické energie, odběratel není ve svobodném výběru jakkoliv omezen a kritérium výběru odběratele je především cena za poskytovanou službu, nelze usuzovat, že účel existence žalobce je veřejný. Účelem žalovaného jakožto obchodní společnosti je v souladu s § 2 odst. 1 obchodního zákoníku dosažení zisku. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. je ve veřejném zájmu pouze přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie. Zákonodárce vědomě zařadil mezi uznané veřejné účely v energetickém zákoně právě jen některé činnosti související s elektřinou, a to činnosti, které umožní její rozvod a které musí stát garantovat, nikoliv např. výrobu, která může být vždy snadno substituovaná. V této souvislosti důvodová zpráva k energetickému zákonu uvádí, že základním úkolem podnikatelských aktivit energetických odvětví je zajištění plynulých a kvalitních dodávek elektřiny, plynu a tepla a že některé specifikované činnosti v energetickém odvětví mají nejen strategický význam pro chod národního hospodářství a životní úroveň obyvatelstva, ale jejich narušení může být i příčinou obecného ohrožení. Žádnou z těchto služeb však žalovaný neposkytuje, neboť podle pravidel komunitárního práva musí být v oblasti energetiky oddělena činnost distribuční a obchodní. Provozovateli distribuční soustavy jsou za tímto účelem speciálně vzniklé společnosti, např. PRE distribuce a.s., E.ON distribuce a.s., nikoliv žalovaný. Žalovaný nepožívá žádná privilegia oproti jiným soukromoprávním obchodním společnostem. Poskytnutí jakýchkoliv výhod ostatně brání právně závazná pravidla a hospodářské soutěže. Žalovaný nepodléhá státnímu dozoru odlišnému od dozoru, kterému podléhají všechny soukromoprávní subjekty podnikající v energetice (§ 15 zákona č. 458/2000 Sb.).

Žalovaný není správním orgánem, nevydává a ani v této věci nebyl povinen vydat žádné správní rozhodnutí a pokud by tomu bylo jinak z hlediska zákona o svobodném přístupu k informacím, není zřejmé, který orgán je ve vztahu k němu orgánem odvolacím.

Žalovanému nebyl zákonem stanoven žádný nadřízený správní orgán, ani orgán, který by měl rozhodovat o odvolání nebo vykonávat dozor nad žalovaným. Odvolací orgán nelze určit podle § 178 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný není žádným ze subjektů, na které toto ustanovení dopadá. Žalovaný není monokratickým orgánem veřejné správy, proto jako akciová společnost nemá ve svém čele jedinou fyzickou osobu, naopak nejvyšším orgánem akciové společnosti je valná hromada. Statutárním orgánem, který řídí činnost společnosti a jedná jménem, je představenstvo. Dle žalobce je absurdní, aby jeden z těchto kolektivních orgánů byl odvolacím orgánem akciové společnosti. Obchodní zákoník rozhodováním představenstva jako odvolacího orgánu vůči společnosti nepředpokládá, vzniká tak otázka, jakým způsobem mělo představenstvo rozhodnutí o odvolání žalobce přijmout a jakým způsobem by rozhodnutí mělo být podepsáno. Dle stanov jménem společnosti jedná a podepisuje představenstvo, a to společně dva členové představenstva. Podepisují se tak, že k napsané nebo natištěné obchodní firmě připojí svůj podpis (podobně § 191 obchodního zákoníku). Ustanovení § 194 obchodního zákoníku naproti tomu upravuje, že představenstvo rozhoduje většinou hlasů svých členů určenou stanovami, jinak většinou hlasů všech členů.

Podle § 195 obchodního zákoníku o průběhu zasedání představenstva a o jeho rozhodnutí se pořizují zápisy podepsané předsedou představenstva a zapisovatelem. Z daného dle žalovaného vyplývá právní nemožnost vydávání správních rozhodnutí právnickou osobou soukromého práva, proto "údajné" rozhodnutí o odvolání je nutné považovat za nicotné podle § 77 správního řádu. Žalovaný tak navrhuje, aby bylo jeho rozhodnutí zrušeno pro nicotnost, tím spíše, že "podklad" pro toto rozhodnutí o odvolání, rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 8 A 239/2010-219 byl Nejvyšším správním soudem zrušen. Žalovaný uvedl, že v dané věci nevydal správní rozhodnutí a jako osoba soukromého práva nevede správní spis ve smyslu § 17 správního řádu.

Dále žalovaný namítá, že poskytnutí informace by bylo porušení rovného přístupu akcionářů k informacím (§ 155 odst. 7 obchodního zákoníku), tj. že všichni akcionáři musí mít možnost disponovat informací za stejných podmínek. Tato zásada musí být uplatňována nejenom vůči akcionářům, ale také vůči investorům a veřejnosti, že se zveřejní pouze informace, které jsou relevantní. Je proto absurdní, aby měly k takovýmto informacím přístup třetí osoby, tedy aby jejich práva na informace o společnosti byla větší než práva akcionářů společnosti. Nově je nepřípustné, aby na základě zákona o svobodném přístupu k informacím požadovali akcionáři informace o společnosti a společnost by byla nucena jim je poskytnout, když by tím zároveň muselo nutně docházet k porušování principu rovného zacházení s akcionáři. Zásada rovného zacházení s akcionáři je zdůrazněna skutečností, že akcie žalovaného jsou obchodovány na regulovaných trzích v České republice a v Polsku. Žalovaný jako emitent akcií dle § 118 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu podléhá celé řadě povinností stanovených zejména v části 9 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

Jednou z nich je rovněž povinnost rovného zacházení se všemi vlastníky akcií podle § 120 odst. 2 písm. a). Za porušení této povinnosti může být uložena pokuta až do výše 10 mil. Kč.

K rozhodnutí o první kasační stížnosti se odmítavě vyjádřila také Burza cenných papírů

Praha, dle které informování vybraných tazatelů, kteří by podle zákona o svobodném přístupu k informacím mohli mít přístup k neveřejným informacím o emitentovi, by mohlo dojít ke zkreslení povinnosti emitenta informovat celý trh ve stejný okamžik, a vybraní žadatelé o informace by získali neoprávněnou výhodu. Výjimky stanovené individuálními právními akty, jako např. soudními rozhodnutími, by mohly mít negativní dopady na povinnosti emitentů o informování celého trhu. Zařazení žalovaného a dalších podobných osob mezi povinné osoby dle zákona o svobodném přístupu k informacím by nepochybně vedlo k porušení základních pravidel, kterými se řídí trh s cennými papíry a v důsledku by to mohlo vést k rozkolísání tohoto trhu a nerovnováze subjektů na trhu působících. Státní podíl v žalovaném je nestálý a proměnlivý v čase, proto preference faktického přístupu (tj. přístupu reflektujícího faktické vztahy a faktické ovládání společnosti, ovládání státem), by vyústila v permanentní stav nejistoty, zda je žalovaný stále ještě fakticky ovládán státem. Pokud by tedy hledisko ovládání státem mělo zakládat naplnění veřejnoprávního hlediska, jednalo by se o skutečnost v čase proměnnou. V každém okamžiku by se muselo zkoumat, zda znaky veřejné instituce jsou v daný okamžik u adresáta žádosti. Problematické je i určení minimální hranice majetkové účasti státu. Žalovaný zdůraznil, že v českém právním řádu v souladu s předpisy práva EU je kladen důraz na ochranu minoritních akcionářů. Akcionáři akciových společností tak důvodně předpokládají, že hodnota jejich investice se bude měnit dle reálného vývoje dané společnosti a její konkurenceschopnosti na trhu, nikoliv dle jiných netržních hledisek. Špatná ochrana práv menšinových akcionářů není dobrým signálem pro investory.

Pokud by žalovaný pouze v důsledku, že jeho většinovým akcionářem je stát, byla uložena povinnost, která ostatním společnostem uložena není, mělo by to negativní vliv na postavení žalovaného na konkurenčním trhu, ale i na postavení jeho minoritních akcionářů, neboť investice minoritních akcionářů dle žalovaného by se v důsledku uložené povinnosti stala méně bonitní. Dle žalovaného by uložení povinnosti bylo průlomovým vybočením z dosavadního výkladu učiněného dlouhodobě odbornou právní naukou a konstantní judikaturou ústavního soudu i dosavadní praxe, kdy obchodní společnosti dle zákona o svobodném přístupu k informacím nemusely informace poskytovat. V době, kdy minoritní akcionáři nakupovali akcie žalovaného, nemohli o povinnostech dle zákona o svobodném přístupu k informacím vědět, a tudíž tento fakt nemohl mít roli při jejich rozhodování, kam alokují své finanční prostředky. Přitom minoritní akcionáři nejsou pouze čeští státní příslušníci. Po dobu mezinárodní ochrany investic tak nově stanovená povinnost byla v rozporu s principem rovného zacházení s investicemi zahraničních investorů. Většinový akcionář disponuje informacemi o společnosti v rozsahu stejném jako ostatní akcionáři.

Logickým a obecným závěrem dle žalovaného potom je, že zákon o svobodném přístupu k informacím se může vztahovat i na výkon akcionářských práv povinných subjektů včetně státu v akciových společnostech, nevztahuje se však na tyto společnosti, které jsou výhradně předmětem práva soukromého. Žalovanému hrozí reálná újma spočívající v nákladech na vyřizování žádostí o informace. V případě velkých a exponovaných společností je nutno za účelem zvládnutí nové agendy k vyřizování žádostí o informace zřídit nová pracovní místa či dokonce nové oddělení. Vyřizování nové agendy neznamená jen formální posuzování oprávněnosti žádostí, ale věcné zkoumání stovek dokumentů, které mohou být žadateli požadovány. Dotčen je nejen samotný povinný subjekt, ale i celá řada jeho smluvních partnerů, jejichž obchodní tajemství může být dotčeno. Smlouvy, které uzavíral žalovaný, nepředpokládaly povinnost žalovaného, aby poskytoval informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, přitom smlouvy obsahují standardní doložky ochrany důvěrných informací. Pokud by smluvní partner žalovaného nesouhlasil s poskytnutím informací, a přesto by hrozila povinnost jejich zveřejnění, mohl by žalovaný čelit řadě nároků třetích osob, nehledě ke ztrátě důvěryhodnosti smluvních partnerů, ale v důsledku toho i ztrátě konkurenceschopnosti.

Zároveň hrozí reálná újma, že žalovaný bude nucen poskytovat informace, které sice nelze označit za obchodní tajemství, ale jejich poskytování by mohlo na trhu přinést výhodu konkurenčním soutěžitelům žalovaného. Dále informace, které nejsou běžně dostupné a přitom mohou být důležitou obchodní informací. Např. může se jednat o důvody různých investic, výpisy informací indikující, s kým probíhají za žalovaného obchodní jednání, manažerské procesy. Dalším aspektem je samozřejmě možné řízení přes správní soudy. Je nerozhodné, nakolik je žalovaný velkoobchodní společností, neboť vzniklá škoda je škodou se všemi důsledky, a přitom právo na vlastnictví je základním pilířem právního státu.

Žalovaný dále namítl, že nebyla podána žádost dle zákona o svobodném přístupu k informacím, nýbrž podle atomového zákona, a proto nelze žádost posuzovat podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Opačný výklad by znamenal zásah do principu právní jistoty, jestliže právní důvod jakékoliv žádosti je její základní náležitostí, protože bez právního důvodu není ani vlastní požadavek. Žalobce namítá, že byla podána žádost v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, ale jediný důvod pro poskytnutí informace uvádí důvody dle atomového zákona, nikoliv podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Žalovaný tak nemohl žádost v době jejího pořizování správně posoudit, pokud by měl zkoumat z vlastní iniciativy, z jakých žadatelem neuváděných důvodů mohla být podána.

Zákon o svobodném přístupu k informacím není procesním předpisem k atomovému zákonu, oba uprají jinou oblast právních vztahů. Účelem zákona o svobodném přístupu k informacím je kontrola hospodaření se státními penězi a řádné fungování veřejné správy. Naopak účelem zákona atomového je čelení bezpečnostním rizikům spojených s výrobou elektřiny v atomových elektrárnách. V případě povinných subjektů dle zákona o svobodném přístupu k informacím jde o subjekty veřejné správy, které samy podnikatelskou činnost neprovozují (SÚJB), na rozdíl od jiných subjektů povinných dle atomového zákona, které je třeba státem při jejich podnikatelské činnosti regulovat, mj. transparenci některých jejich opatření za účelem ochrany před možnými negativními následky výroby elektřiny v jaderných elektrárnách. Proto je zajištěna speciální kontrola plnění povinností podle § 17 odst. 1 písm.

k) atomového zákona ze strany zvláštního specializovaného úřadu (SÚJB). Rozsah poskytování těchto informací je dán mírou potřeby ochrany před možnými negativními následky držitelů povolení stanovených v rámci pro využívání jaderné energie, nikoliv mírou práva na přístup veřejnosti k informacím o působnosti veřejných subjektů. S těmito informacemi je třeba nakládat opatrně s ohledem na potencionálně nebezpečnou povahu jaderného materiálu. Dle žalovaného je nepředstavitelné, aby poskytování informací dle atomového zákona mohly přezkoumávat správní soudy v návaznosti na žádosti vůči SÚJB, jednak napřímo po aplikaci postupu dle zákona o svobodném přístupu k informacím vůči žalovanému. Ustanovení § 47 odst. 1, ze kterého žalobce v předchozím řízení dovozoval obecnou platnost zákona o svobodném přístupu k informacím dle § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona, směřuje pouze k postupu SÚJB v jiných řízení podle atomového zákona.

Atomový zákon označuje slovem řízení pouze činnost SÚJB (§ 14), nelze z něj dovodit, že by zákonodárce zamýšlel označit za řízení také povinnost stanovenou držiteli licence v § 17 odst.

1 písm. k) atomového zákona. Nejvyšší správní soud sám uvedl, že podřazení režimu zákona o svobodném přístupu k informacím na základě § 47 odst. 1 atomového zákona nedochází, protože téměř je principiálně na jiné typy řízení. Pokud nebyla podána žádost dle zákona o svobodném přístupu k informacím, měl by soud žalobu zamítnout.

Žalovaný má dále za to, že požadované informace jsou obchodním tajemstvím a jejich poskytnutí brání ustanovení § 9 a § 11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. Většina informací obsažených v předmětné studii má povahu obchodních informací, neboť informace v nich obsažené jsou převážně technické povahy a povahy obchodní a jsou určeny čistě k podnikání žalovaného. Předmětné informace žalovaný obdržel od společnosti Westinghouse, na kterou se povinnost poskytovat informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím nevztahuje, a která také nesdělila souhlas s poskytnutím předmětných informací. Požadované informace byly žalovanému v plném rozsahu poskytnuty společností Westinghouse bez toho, aby je jako celek žalovaný dříve znal. Žalovaný tak odmítá argumentaci žalobce, že by měl znát poskytnuté informace ze své vlastní činnosti.

Společnosti Westinghouse neukládá zákon povinnost předat tyto informace žalovanému, jakkoliv se jedná o zákonnou výjimku dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, jak je tomu např. ve smyslu § 11 odst. 3 zákona, kde jsou informace správnímu orgánu předávány na základě zákonné povinnosti. K předání informací došlo na základě smluvního ujednání mezi oběma stranami, a proto nemohou být informace od ní poskytnuty komukoliv. V případě požadovaných informací se nejedná o informace, které se týkají používání veřejných prostředků (§ 2 zákona č. 320/2001 Sb.).

Žalovaný navrhl předložení předběžné otázky soudnímu dvoru a to zda čl. 2 odst. 1, 2 směrnice 2003/98 ES může být interpretován tak, že předpokládá své provedení zákonem, který by ukládal povinnost poskytovat informace vztahující se k veškeré činnosti obchodních společností (jakožto osobám soukromého práva) s určitou majetkovou účastí státu, jejichž účelem je pouze podnikání, a které ani nejsou financovány státem a ani v jejich představenstvu nebo dozorčí radě nejsou členové jmenováni jinými veřejnoprávními subjekty (jmenování provádí tyto orgány samy nebo valná hromada obchodní společnosti).

Pokud by soud dovodil, že žalovaný je veřejnou institucí ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, žalovaný namítá porušení základních práv a svobod žalobce. A to dle čl. 1 Listiny, neboť pokud by byl žalovaný povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, vznikla by mu povinnost, které by ostatní soukromé společnosti obchodní neměly, čímž by získaly proti žalovanému neoprávněně výhodnější postavení. Přitom tato nerovnost se nezakládá na rozumných a objektivně rozlišovacích znaků. Zároveň spatřuje porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, který zakotvuje zákaz diskriminace. Dále porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť pojem "veřejná instituce" není zákonem dostatečně určitě popsán, nehledě k tomu, že povinné subjekty uvedené v § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu mají výslovně stanovenou povinnost poskytovat pouze informace vztahující se k jejich působnosti. Dále namítl porušení čl. 7 odst. 1 Listiny o nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí, kdy např. dle rozhodnutí Ústavního soudu III ÚS 35/2001 nelze vyloučit, že je ochrana v určitých soukromých případech zaručena i právnickým osobám. Obecnou povinnost poskytovat na žádost jakékoliv informace, včetně zcela interních informací o obchodních plánech, organizačním uspořádání, mzdách, rozdělení pravomocí či odpovědnosti, dochází k zásahu do soukromí žalovaného. Dále namítl porušení čl. 10 odst. 3 Listiny, dle kterého má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným využíváním údajů o své osobě. Právo na zachování dobré pověsti (dobré pověsti firmy, výrobků a ochranné známky), právo na ochranu jména a zejména právo na utajení některých informací náleží též právnickým osobám. Právu na ochranu podle čl. 10 odst. 3 Listiny konkuruje právo na informace podle čl.

17 odst. 2 Listiny, čl. 10 odst. 3 Listiny je ve vztahu ke čl. 17 Listiny speciální. Rozšiřování povinnosti podle čl. 17 odst. 5 Listiny nezbytně vede dle čl. 10 odst. 3 Listiny k neoprávněnému zásahu do ústavních zaručených práv subjektu. V nálezu IV ÚS 154/1997 se Ústavní soud vyjádřil ke střetu těchto základních práv s tím, že je věcí soudu, aby přihlédl k okolnostem každého jednotlivého případu. Nejvyšší správní soud upřednostňuje neodůvodněně čl. 17 Listiny proti čl. 10 Listiny, neboť považuje žalovaného za povinný subjekt a tak zasahuje do práva žalovaného zaručeného čl. 10 odst. 3 Listiny, protože dovozuje, aby jiné osoby shromažďovaly údaje o této osobě, ačkoliv zákon o svobodném přístupu k informacím pro takový zásah podklad neposkytuje. Zároveň žalovaný spatřuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, dle kterého má každý právo vlastnit majetek, neboť v důsledku poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím jsou zcela nepochybně negativně dotčeny hospodářské výsledky žalovaného, a to v důsledku poskytování informací konkurenčním subjektům. Proto nelze pominout i nutnost vynaložení nákladů na vyřízení žádosti, což má nesporný potenciál negativně ovlivnit hospodářské výsledky žalovaného. Obchodnímu majetku žalovaného by tak nebyla poskytována stejná ochrana jako obchodnímu majetku jiných obchodních společností. Omezení žalovaného, resp.

jeho minoritních akcionářů nemůže být vyváženo veřejným zájmem. Veřejný zájem totiž v dané věci nemůže převážet nad zájmem jednotlivce vlastnit majetek, zejména pak nad principem, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Žalovaný dále podal podnět k podání návrhu na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím v rozsahu slov "veřejné instituce", neboť pojem "veřejná instituce" je pojem neurčitý a je v rozporu s Listinou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva stanoví požadavky i na kvalitu zákona-zákon musí být dostupný pro dotčené osoby, kterým musí být umožněno předvídat důsledky pro ně ze zákona vyplývající, zákon musí být přesný (nález Pl. ÚS 44/02). Pokud zákon dovoluje ingerenci veřejné moci do práv a svobod jednotlivce, mělo by být nepochybné, kterým subjektům jsou tyto povinnosti ukládány.

Nejednoznačnost a obtížnou aplikovatelnost pojmu "veřejné instituce" prokazuje analýza

Ministerstva vnitra ze dne 10.12.2007, která konstatovala, že tzv. "veřejná instituce" je nejproblematičtější kategorií povinných subjektů, jde o obtížně aplikovatelné ustanovení.

V právním posudku doc. JUDr. M. uvedl, že použití pojmu "veřejná instituce" vyvolává zásadní pochybnosti z hlediska požadavků na ustanovení zákona v demokratickém právním státě.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že povaha žalovaného a jeho povinnost poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím byla již řešena samostatným soudním řízením, kdy v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 2Ans 4/2009-93 soud velmi podrobně dovodil, že žalovaný naplňuje všechny znaky definované

Ústavním soudem pro veřejnou instituci. Žalovaný ve svém rozhodnutí ani ve svém vyjádření k žalobě blíže neuvádí, jakým způsobem např. zajišťuje utajení těchto informací nebo jak dané informace souvisejí s podnikem žalovaného. Přitom z hlediska svobody informací je zásadní, aby povinný subjekt, který se dovolává obchodního tajemství informací, zajišťoval odpovídajícím způsobem utajení těchto informací. Žalobce má za to, že požadované informace nemohou být označeny žalovaným za obchodní tajemství, neboť požadované informace nesouvisí s podnikem žalovaného. Jestliže žalovaný tvrdí, že předmětné informace obdržel od společnosti Westinghouse, aniž by je předem znal, pak u předmětných informací není naplněn základní znak obchodního tajemství, tedy se jedná o informace, které souvisí s podnikem žalovaného, když je ani sám neznal. Z obchodního rejstříku přitom vyplývá, že předmětem činnosti žalovaného je mj. výroba elektřiny. Dle žalobce tak žalovaný neprokázal, z jakého důvodu by měly být požadované informace, které jsou specifické pro výrobu jaderné energie, obchodním tajemstvím žalovaného s tak rozličnými předměty podnikání žalovaného.

V žádosti žalobce žádal o poskytnutí informace vztahující se k jaderné bezpečnosti provozu jaderné elektrárny Temelín, konkrétně požadoval dokumentaci vsázek paliva používaného v reaktorech a analýzu vhodnosti použití tohoto paliva. Žalovaný neosvědčil, jakou hodnotu požadované informace mají, dokonce ani to, zda jsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné. Používané palivo od společnosti Westinghouse jistě dodává tato společnost i do jiných jaderných reaktorů po celém světě. Od roku 2010 navíc probíhá výměna používaného jaderného paliva pro jaderné reaktory v jaderné elektrárně Temelín, kdy dodavatelem jaderného paliva je ruská společnosti TVEL. Žalovaný tak musel jistě závažný důvod pro změnu dodavatele jaderného paliva. Povaha obchodního tajemství se časem mění s tím, jak se mění společenská situace, poznatky z vědy aj. Ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona se vztahuje pouze na informace, které byly povinnému subjektu předány dobrovolně, tj. že k jejímu předání nebyla osoba ze zákona povinná, ale zároveň sám povinný subjekt nebyl oprávněn takovou informací o jiných získat v rámci výkonu své působnosti. Lze předpokládat, že žalovaný byl oprávněn získat od společnosti Westinghouse informace týkající se vsázek dodávaného jaderného paliva a též byl oprávněn nechat si vypracovat analýzu vhodnosti dodávaného paliva pro reaktory do jaderné elektrárny Temelín. V případě neposkytnutí požadované dokumentace se žalovaný měl domáhat po společnosti

Westinghouse poskytnutí a vypracování analýzy. Ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona tak na daný případ nedopadá, pokud měl žalovaný za to, že požadovanou informaci poskytovat nemusí, měl postupovat v souladu s § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím a měl požadované informace poskytnout včetně informací doprovodných po vyloučení těch, které sám označil za obchodní tajemství.

Ze správního spisu plynou tyto rozhodné skutečnosti :

Podáním ze dne 12.7.2006 požádal žalobce podle § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) o:

1) kompletní technické a technologické dokumentace vsázek paliva používaného od začátku provozu obou bloků (tzv. pasporty paliva)

2) analýzy vhodnosti paliva VVANTAGE-6 firmy Westinghouse pro reaktor VVER 1000 na jaderné elektrárně Temelín

Sdělením ředitele OJ Temelín č.j. 3559021/2006 ze dne 7.9.2006 nebyly informace poskytnuty s odkazem na ochranu obchodního tajemství společnosti ČEZ a.s. Požadavek žalobce dle ředitele překračuje rámec zákona, neboť není požadována informace, nýbrž dokumenty, které jsou navíc předmětem obchodního tajemství společnosti ČEZ a.s., a obsahují skutečnosti obchodní, výrobní a technické povahy související s tímto podnikem a nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné. Předáním takovýchto dokumentů by se ČEZ a.s. dopustil jednání, které by vedlo k porušení ustanovení § 17 obchodního zákoníku a porušení příslušných ustanovení uzavřeného kontraktu na dodávku jaderného paliva s firmou Westinghouse.

Proti sdělení ředitele podal žalobce odvolání ze dne 28.9.2006, ve kterém namítl, že sice v odůvodnění povinného subjektu je citována definice obchodního tajemství podle § 17 obchodního zákoníku, ovšem skutkově není nijak objasněno a prokázáno, že by zákonem definované podmínky obchodního tajemství byly skutečně naplněny o všech požadovaných informacích. Žalobce požadoval informace specifikované určitým dokumentem, resp.

souborem informací, nelze z ničeho dovozovat, že by nežádal o poskytnutí informací v tomto souboru uvedených. Napadené rozhodnutí se nezabývá odůvodněním toho, zda jednotlivé odepřené informace z požadovaného souboru splňují všechny podmínky obchodního tajemství podle § 17 obchodního zákoníku, a tedy zda může být jejich poskytnutí oprávněně odepřeno podle § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona.

Rozhodnutím představenstva žalovaného č.j. 24218203/90100300000/2011 ze dne 23.5.2011 bylo odvolání žalobce zamítnuto, neboť většina v textu požadovaných dokumentů naplňuje pojmové znaky obchodního tajemství žalovaného ve smyslu § 17 obchodního zákoníku, neboť se jedná o skutečnosti obchodní, výrobní, či technické povahy související s podnikem; které mají skutečnou nebo alespoň potencionální hodnotu ať již materiální či nemateriální povahy; které nejsou v obchodních kruzích běžně dostupné; žalovaný má zájem na jejich utajení; žalovaný jejich utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje. Požadované informace tak byly odepřeny podle § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím a podle § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona. Dále žalovaný konstatoval, že pokud mají být informace zahrnující obchodní tajemství chráněny, je třeba chránit i kontext, ze kterého by bylo možné tyto informace dovodit. Po začernění těchto informací by kopie požadovaných dokumentů de facto obsahovaly pouze nesrozumitelné fragmenty textu. Zároveň jako důvod pro odmítnutí informací byla shledána aplikovatelnost ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť předmětné informace vznikly bez použití veřejných prostředků a tyto informace žalovaný obdržel od společnosti Westinghouse, která nesdělila souhlas s poskytnutím předmětných informací. Žalovaný také odkázal na rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v řízení o rozkladu proti usnesení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, č.j. ÚOHS-S189/2009/KS-11945/2009/840.

V dané věci je vhodné konstatovat průběh řízení o žalobě podané žalobcem proti žalovanému na ochranu proti jeho nečinnosti spočívající v nerozhodnutí o odvolání žalobce proti sdělení ředitele OJ Temelín ze dne 7.9.2006.

Usnesením č.j. 8 Ca 310/2007-56 ze dne 7.4.2009 Městský soud v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného odmítl pro nepřípustnost ve smyslu § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s.ř.s. , neboť žalobce nevyčerpal opravný prostředek, jímž v tomto případě byla stížnost na nedodržování atomového zákona ke Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost.

Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 Ans 4/2009-93 ze dne 6.10.2009 zrušil usnesení městského soudu, jelikož nebyl dán důvody pro odmítnutí žaloby pro nevyčerpání všech procesních prostředků a že žalovaný není povinnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Nejvyšší správní soudu konstatoval, že "relevantní pojmové znaky žalovaného ČEZ, a. s. (způsob vzniku, osoba zřizovatele, vytváření orgánů, státní dohled, veřejný účel) převažují ve prospěch podřazení tohoto subjektu mezi "veřejné instituce" ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb.", žalovaného je tedy nutno pokládat za povinnou osobu ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.

Městský soud v Praze poté dne 26. 1. 2010 žalobu rozsudkem č. j. 8 Ca 310/2007 108 zamítl, neboť žalobce nežádal o poskytnutí informací o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, jak mu umožňuje atomový zákon, takže způsob, jakým byla jeho žádost vyřízena žalovaným, byl zákonný.

Ústavní stížnost žalovaného proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.10.2009 spojenou s návrhem na zrušení části ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím, konkrétně slovního spojení "a veřejné instituce" v § 2 odst. 1 zákona Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 254/10 podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, pro nevyčerpání opravných prostředků, neboť proti rozhodnutí, jímž kasační soud zrušil rozhodnutí městského soudu vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátil k dalšímu pokračujícímu soudnímu řízení, není ústavní stížnost přípustná.

Rozhodnutí městského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15.

10. 2010, č. j. 2 Ans 7/2010-175 zrušeno, kdy soud konstatoval, že žalovaný měl o žalobcově odvolání proti svému dopisu ze dne 7. 9. 2006 rozhodnout, neboť je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím a měl postupovat podle procesní úpravy obsažené v tomto zákoně, a to jak ohledně informací podle tohoto zákona, tak ohledně informací vymezených v § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona.

Vázán tímto právním názorem vydal městský soud rozsudek ze dne 18.4.2011, č. j. 8

A 239/2010-219, kterým žalovanému uložil, aby ve lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku ukončil svou nečinnost a vydal rozhodnutí o žalobcově odvolání.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Ans 9/2011-336 ze dne 21.9.2011 byl i třetí rozsudek městského soudu zrušen, neboť nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání dle § 51 s.ř.s.

Rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 8A 239/2010-369 ze dne 6.3.2012 byla žaloba zamítnuta, neboť žalovaný vydal rozhodnutí o odvolání žalobce, nečinnost žalobce tak již nebyla dána.

Městský soud v Praze přezkoumal v dané věci žalobou napadené rozhodnutí ředitele

OJ Temelín a rozhodnutí představenstva žalovaného, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, vycházejíc přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Věc posoudil následovně.

Podle § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona držitel povolení podle § 9 odst. 1 je povinen, kromě ostatních povinností stanovených zákonem, poskytovat veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství.

Podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.

Zákon o svobodném přístupu k informacím upravuje povinnost tzv. povinných subjektů poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, kterými jsou podle § 2 odst.

1 zákona státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.

Právo na informace garantuje každému Listina základních práv a svobod v čl. 17, podle kterého je právo na informace zaručeno a lze jej omezit jen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Právo na informace je jednou z důležitých záruk zákonnosti ve veřejné správě, slouží ke kontrole činnosti veřejné správy a umožňuje nejen občanům kvalifikovaně (informovaně) se podílet na správě věcí veřejných.

Provedení Listinou garantovaného práva na informace zabezpečuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o svobodném přístupu k informacím vychází z generální klauzule obecné povinnosti poskytovat veškeré informace týkající se působnosti povinných subjektů s vymezením taxativně uvedených výluk z této povinnosti. Výluku z obecné informační povinnosti krom jiného představuje ochrana obchodního tajemství.

V dané věci již bylo výše uvedenými rozsudky Nejvyššího správního soudu rozhodnuto o rozhodných otázkách v daně věci a tedy i o většině námitek žalovaného. Soudu není zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje, že "názor správních soudů není ve věci žalovaného ustálený". Postavením žalovaného jako povinné osoby dle zákona o svobodném přístupu k informacím se zabýval Nejvyšší správní soud a to jak v rozsahu aplikovatelnosti tohoto zákona tak i posouzení toho, zda žalobce naplňuje znaky veřejné instituce. Přitom závěr

Nejvyššího správního soudu byl neměnný. V dané věci sice městský soud není podle § 103 odst. 4 s.ř.s. vázán právními závěry Nejvyššího správního soudu, avšak od judikatury

Nejvyššího správního soudu se soudy mohou odchýlit pouze v případě přesvědčivé nové argumentace nebo odlišné skutkové situace a to přirozeně pouze tehdy, pokud soud dospěje k jinému právnímu závěru. Jak dále uvedeno, městský soud se zcela ztotožnil se závěry

Nejvyššího správního soudu a nespatřil tak podmínky pro odlišný právní názor, zejména pokud žalobce ve skutečnosti nepředkládá nové argumenty (viz. NSS č.j. 2 Ans 7/2010-175).

Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 2 Ans 4/2009-93 uvedl, že povinnost poskytovat veřejnosti informace podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona představuje obecnou informační povinnost držitele povolení podle tohoto zákona. Tato povinnost je materiálně omezena pouze na informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které navíc nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství. Atomový zákon přitom neupravuje způsob poskytování těchto informací, srovnatelný např. právě se zákonem č. 106/1999 Sb. Možná "prostupnost" obou těchto zákonů plyne z ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., podle něhož povinný subjekt informaci neposkytne, pokud ji zveřejňuje na základě zvláštního zákona. Dále soud dovodil, že žalovaný je povinnou osobou podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, kdy shledal naplnění všech znaků veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona i nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 686/02. Městský soud tak k námitkám žalovaného ohledně nenaplnění pojmu veřejné instituce odkazuje na rozsudek č.j. 2 Ans 4/2009-93 (body 23-38), se kterými se městský soud zcela ztotožňuje. Žalovaný naplňuje všech pět podmínek veřejné instituce ve smyslu nálezu

Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 686/02, neboť žalovaný vznikl v důsledku rozhodnutí státu a rovněž zřizovatelem byl stát. Žalovaný totiž vznikl v rámci tzv. velké privatizace faktickým odštěpením od státního podniku a v první fázi bylo tedy jeho jmění tvořeno ze sta procent bývalým státním majetkem. Jakkoliv k převodu majetku a vzniku žalovaného došlo na základě rozhodnutí Fondu národního majetku č. 187, č. j. 639 153/91-23/3,, tj. samostatného subjektu sui generis zapsaného do obchodního rejstříku a stricto sensu tedy nikoliv státního orgánu, je ze zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, dostatečně patrno, že se jednalo o veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky, zřízenou státem a přímo řízenou Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Účelem Fondu národního majetku bylo primárně zaručit a technicky realizovat proces privatizace státního majetku, takže se samozřejmě nejednalo o podnikatelský subjekt, sledující zcela odlišné zájmy.

K bližšímu vymezení právní povahy Fondu národního majetku odkazuje zdejší soud na již jednou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 686/02.

Žalovaný tak představuje akciovou společnost, na kterou se v plném rozsahu vztahují příslušná ustanovení obchodního zákoníku, a to i v oblasti vytváření orgánů společnosti (zejm. § 184 a násl.). I v této souvislosti je však třeba uvést, že stát má v kapitálové struktuře žalovaného dominantní postavení: podíl České republiky činil 67,61% v roce 2006 a 69,78% v roce 2014. Je proto zjevné, že majetkový podíl České republiky umožňuje přímé ovládání žalovaného. Městský soud má tak za to, že je splněn i další z citovaných znaků veřejné instituce, neboť k vytváření orgánů žalovaného dochází pod dominantním vlivem státu.

Ke čtvrtému znaku veřejné instituce (existence státního dohledu) Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 2 Ans 4/2009-93 odkázal na rozsudek č.j. 8 As 57/2006-67, v němž se zabýval právní otázkou, zda do režimu ustanovení § 2 odst. 1 zákona akciová společnost založená městem rovněž dovodil, že hodnocení existence či neexistence státního dohledu nad činností akciové společnosti nelze vykládat jako "nutně vrchnostenskou kontrolu, ale jako dohled, který může konkrétní subjekt vykonávat ve vztahu ke konkrétnímu jinému subjektu, byť i na základě předpisů soukromého práva, např. obchodního zákoníku. První žalovaný pak jako jediný akcionář druhého žalovaného může vykonávat dohled nad jeho činností prostřednictvím jím, resp. valnou hromadou volených orgánů společnosti [srov. zejm. § 197 odst. 2 obchodního zákoníku, § 198 obchodního zákoníku, § 199 odst. 1 obchodního zákoníku, § 201 odst. 1 obchodního zákoníku] i bezprostředně v rámci výkonu svých akcionářských práv (srov. zejm. § 187 odst. 1 písm. f) obchodního zákoníku)." V projednávané věci o ochraně proti nečinnosti spočívající v nevydání rozhodnutí o odvolání žalobce proti sdělení ředitele OJ

Temelín žalovaného, kdy i samotný žalovaný přiznává přímé ovládání ČEZ, a. s. státem, má proto soud za to, že i tato podmínka je bezezbytku naplněna. Nejvyšší správní soud odkázal na důvodovou zprávu k zákonu o státním podniku, "v členských státech EU (s výjimkou

Spojeného království a Irska) je úprava zřízení, organizace a činnosti veřejných podniků provedena dvojím způsobem: jednak s využitím soukromoprávních forem, tj. různých forem obchodních společností (především formy akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným), upravených občanskými nebo obchodními zákoníky; jednak s využitím veřejnoprávních forem, jež jsou v různé míře organizačně a finančně spojeny se státními orgány a jež jsou podřízeny administrativně právní úpravě. V právu členských států EU počtem výrazně převyšují soukromoprávní formy veřejných podniků. Podniky veřejnoprávní povahy byly zřízeny v menším počtu, v některých státech zcela ojediněle. Rovněž navrhovaná úprava počítá s tím, že účast státu v podnikové sféře se v ČR bude realizovat dvojím způsobem. Jednak je obecně přípustná účast státu v obchodních společnostech upravených v obchodním zákoníku, jednak ve výjimečných, málo početných případech, kde je sepětí podniku se státními orgány podstatně užší, bude možné využít navrhovanou formu státního podniku."

Pro posouzení postavení žalovaného jako povinného subjektu dle zákona o svobodném přístupu k informacím není rozhodné, že žalovaný není správním orgánem, neboť veřejná instituce je dalším povinným subjektem vedle orgánu státní správy (viz. § 2 odst. 1 zákona povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.). Způsob rozhodování v rámci povinného subjektu není pro posouzení postavení povinného subjektu rozhodující, ostatně ohledně postavení akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným jako povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím je judikatura již ustálená ( např. č.j. 9 As 180/2014-37, 8 Aps 5/2012 47).

Žalobou napadené rozhodnutí bylo v souladu se stanovami žalovaného podepsáno předsedou a místopředsedou představenstva a v souladu s § 194 odst. 3 obchodního zákoníku přijato většinou hlasů při zasedání představenstva dne 23.5.2011, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí. Vzhledem k dualistické vnitřní struktuře řízení žalovaného je třeba za nadřízený orgán ve smyslu § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím považovat představenstvo, neboť podle § 191 odst. 1 obchodního zákoníku představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Dle čl. 8 stanov žalovaného do působnosti valné hromady žalovaného nenáleží rozhodování o žádostech o poskytnutí informace nebo odvolání proti rozhodnutí o takové žádosti. Jakkoli je podle § 184 odst. 1 obchodního zákoníku valná hromada nejvyšším orgánem akciové společnosti, do působnosti valné hromady podle § 187 obchodního zákoníku nepatří rozhodování o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť se nejedná o zásadní otázku existence a chodu společnosti. Rozhodnutí valné hromady zakládá jako právní úkon právní vztahy zejména uvnitř společnosti. Pokud by však s rozhodnutím valné hromady měla být spojena jednání navenek společnosti (např. rozhodnutí o prodeji podniku), musí na příslušné rozhodnutí valné hromady navazovat úkon představenstva, které je způsobilé jednat jménem společnosti navenek. Soud tak nespatřuje jakékoliv pochybnosti o tom, že byla dána pravomoc představenstva rozhodnout o odvolání žalobce. Soudu není zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje, že zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 8 A 239/2010-219 zakládá také důvod pro nicotnost rozhodnutí o odvolání. "Podkladem" pro vydání rozhodnutí představenstva žalovaného bylo odvolání žalobce, resp. sdělení ředitele OJ Temelín, nikoli rozhodnutí soudu o povinnosti žalovaného rozhodnout. Námitku nicotnosti žalovaného soud shledává nedůvodnou, neboť o odvolání žalobce rozhodl příslušný orgán žalovaného a zároveň rozhodnutí netrpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu (srovnej § 77 odst. 1,2 s.ř.). Žalovaným akcentovaná "údajnost" rozhodnutí žalovaného je popřena faktickým stavem, jak prokazuje samotné žalobou napadené rozhodnutí představenstva žalovaného. Skutečnost, zda žalovaný "vede" nebo "nevede" správní spis ve smyslu § 17 s.ř., je právně zcela irelevantní.

Ohledně podmínky veřejného účelu existence a fungování Nejvyšší správní soud nepřehlídl skutečnost, že se žalovaný je obchodní společností, která sleduje svou činností dosažení zisku. Za významnou soud považoval skutečnost, že hlavním předmětem činnosti žalovaného je výroba a prodej elektřiny, s tím související podpora elektrizační soustavy a dále výroba, rozvod a prodej tepla. Jakkoliv lze žalovanému přisvědčit v tom směru, že v této svojí dominantní činnosti nemá monopolní postavení, nesouhlasí naopak soud v tom směru, že jeho úkolem není uspokojování veřejnosti v oblasti dodávek elektrické energie. Přestože totiž je jistě elektrizační soustava v EU navzájem propojena, není sporu o tom, že právě oblast energií představuje jeden ze strategických, bezpečnostních a koneckonců i existenčních zájmů

České republiky a jistě nikoliv náhodou si proto stát ponechává i v kapitálové struktuře žalovaného rozhodující podíl. Rovněž platí, že výnosy z privatizovaného majetku jsou součástí státního rozpočtu, který s nimi samozřejmě kalkuluje a účelově je určuje. V tomto směru lze odkázat na ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 104/2000 Sb., o Státním fondu dopravní infrastruktury, podle něhož příjmy tohoto Fondu mimo jiné tvoří převody výnosů z privatizovaného majetku, které jsou příjmem České republiky a s nimiž přísluší hospodařit

Ministerstvu financí. Prostředky tohoto Fondu jsou peněžními prostředky státní pokladny [§ 3 písm. h) bod 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla)]. Rovněž v tomto aspektu se výrazně projevuje veřejný zájem na činnosti žalovaného. Namítá-li žalovaný, že jeho předmětem činnosti není přenos a distribuce elektřiny a plynu, pomíjí skutečnost, že je jediným akcionářem ČEZ

Distribuce a.s., provozovatele distribuční soustavy. Přitom definici veřejného zájmu dle § 3 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. nelze ztotožnit s veřejným účelem instituce podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Městský soud shodně s rozsudkem Nejvyššího právního soudu č.j. 2 Ans 4/2009-93 pojmový znak veřejného účelu existence a fungování žalovaného spatřuje v předmětu činnosti žalobce spočívajícím ve výrobě a prodeji elektřiny, neboť zajištění výroby i dodání energie je veřejným zájmem České republiky, o čemž svědčí například vytváření státní energetické koncepce, posuzování účasti státu na výstavbě nové jaderné elektrárny nebo snahy o společnou evropskou energetickou politiku.

V rozsudku č.j. 2 Ans 4/2009-93 Nejvyšší správní soud připomněl legislativní vývoj, tj. že novelou zákona o svobodném přístupu k informacím provedenou zákonem č. 61/2006

Sb. (účinnost od 23. 3. 2006) byla z citovaného ustanovení vypuštěna slova "hospodařící s veřejnými prostředky". Důvodová zpráva k této novele uvádí, že "druhou změnou v tomto ustanovení je vypuštění slov 'hospodařící s veřejnými prostředky'. Předkladatel vychází z názoru, že žadatel má právo na informace vztahující se k působnosti veřejné instituce bez ohledu na to, zda hospodaří s veřejnými prostředky či nikoli, tento názor vychází především z povahy těchto institucí, které jsou zřízeny státem, sledují veřejný účel, jejich orgány jsou vytvářeny či spoluvytvářeny státem a stát na jejich činnost dohlíží. ... Pokud některá instituce naplní tyto znaky, je to samo o sobě dostatečným důvodem pro to, aby i na ni dopadla povinnost poskytovat informace." K další námitce žalovaného Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 2 Ans 7/2010-175 uvedl, že skutečnost, že pojem "veřejná instituce" byl do zákona o svobodném přístupu k informacím doplněn právě zákonem č. 39/2001 Sb. v souvislosti s novelou zákona o České televizi, neimplikuje, že by jím byl okruh povinných osob rozšířen pouze o Český rozhlas a Českou televizi. Stejně tak byl již předchozím rozsudkem zdejšího soudu (a předtím nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06) vyvrácen názor, že by povinnými subjekty mohly být pouze ty, které vykonávají veřejnou správu. Tvrzení žalobce o úmyslu zákonodárce je tak restriktivní, jestliže tvrzený tlak veřejnosti neurčil projev vůle zákonodárce natolik, aby žalobcem tvrzené rozšíření informační povinnosti na Českou televizi a Český rozhlas bylo výslovně formulováno v obsahu zákona.

Zákonodárce jakkoli případný konkretizovaný požadavek veřejnosti zobecnil právě pomoci užití pojmu "veřejná instituce", který byl dále vyložen judikaturou Ústavního soudu a

Nejvyššího správního soudu. Žalobcem tvrzená nejistota výkladu "neznámého pojmu" veřejné instituce tak byla odstraněna výkladem soudů, nelze tak spatřovat žalovaným namítané porušení Listiny.

Jestliže Ústavní soud v nálezu III. ÚS 686/02 stanovil, že Fond národního majetku

České republiky naplňuje definiční znaky veřejné instituce, aniž by se jakkoli zabýval otázkou podřazení obchodních společností pod režim zákona o svobodném přístupu k informacím, není městskému soudu zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že tímto Ústavní soud zpochybnil možnost analogického rozšíření okruhu povinných subjektů na obchodní společnosti.

Jak již expresivněji a o to přesvědčivěji uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 2

Ans 7/2010-175 : Z akademického hlediska je třeba ocenit na vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti rozsáhlou komparaci s právními úpravami ve Francii, Německu či Rakousku ohledně toho, zda subjekty povahy obdobné žalovanému jsou v těchto právních řádech subjekty povinnými poskytovat informace. Je ovšem třeba připomenout, že nyní jde o interpretaci zákona přijatého na základě čl. 17 odst. 5 Listiny, nikoli na základě společné evropské úpravy (směrnice o opakovaném použití informací veřejného sektoru představuje v tomto směru pouze minimální unijní standard, nikoli inspirační zdroj starší české ústavní a zákonné úpravy) či na základě jinak vymezených sdílených základů, jež by ČR vedly ke snaze o konvergenci s těmito jinými evropskými právními řády. Bylo úvahou českého ústavodárce, jak široce vymezí v tomto ustanovení rámec povinnosti poskytovat informace a jak vymezí v souladu s tímto ústavním rámcem či nad tento rámec okruh subjektů povinných informace poskytovat. V tomto směru představuje pro zákonodárce, a tedy i pro soudy vykládající zákon č. 106/1999 Sb., Listina pouze minimální standard, pod nějž nemůže zákonná úprava jít.

Obdobnou funkci má ostatně i unijní úprava, na niž žalovaný také odkazuje, a zahraniční úpravy jsou v tomto ohledu pouze inspirativním faktem krajně nezávazné povahy. Obdobně působivý je i žalovaným provedený výčet obchodních společností, v nichž má stát větší než desetiprocentní podíl; k tomu je však třeba připomenout, že zdejší soud nezmínil ve svém předchozím rozsudku zákon č. 424/1991 Sb. proto, aby určil jakousi jasnou hranici, od níž je třeba pokládat obchodní společnost za ovládanou státem, nýbrž proto, aby v jiné části právního řádu doložil platnost principu, že relevantní majetkový vliv státu může implikovat určité omezení v rozhodovací volnosti obchodních společností či klást na ně povinnosti a zábrany neznámé těm společnostem, které se státem nijak provázány nejsou. Dle důvodové zprávy k novele č. 61/2006 Sb. sice hlavním důvodem předložení novely zákona o svobodném přístupu k informacím bylo přijetí směrnice Evropského parlamentu a rady 2003/98/ES, zpráva však konstatuje "Směrnice stanoví minimální požadavky na "opakované použití a praktické prostředky pro usnadnění opakovaného použití dostupných dokumentů, které mají subjekty veřejného sektoru členských států v držení". Námitku žalovaného ohledně aplikovatelnosti směrnice městský soud považuje za nedůvodnou, neboť cílem směrnice byla minimální harmonizaci vnitrostátních pravidel a postupů pro opakované použití dokumentů veřejného sektoru v těch případech, kdy rozdíly ve vnitrostátních předpisech a postupech nebo nejasnosti brání hladkému fungování vnitřního trhu a řádnému rozvoji informační společnosti ve Společenství (bod 6). Zároveň dle bodu 8 směrnice opatření členských států mohou překračovat rámec minimálních standardů stanovených touto směrnicí, aby umožnila širší opakované použití. Komunitární úprava tak ponechala národnímu zákonodárci oprávnění stanovit širší okruh povinných subjektů nebo rozsahu poskytované informace. Pokud zákonem o svobodném přístupu k informacím a na něj navazující výklad soudů stanovil okruh povinných subjektů nad rámec směrnice, nelze z výše uvedeného stanovení pouze minimálních standardů dovodit rozpor se směrnicí. Soud tak neshledal rozpor se směrnicí, neboť z výše uvedeného není rozhodné, zda žalovaný naplňuje znaky "subjektu veřejného sektoru" a "veřejnoprávního subjektu" dle směrnice. Pokud bod 10 směrnice stanoví, že definice "subjektu veřejného sektoru" a "veřejnoprávního subjektu" ...se nevztahují na veřejné podniky, lze mít za to, že směrnici nelze aplikovat na veřejné podniky, které nenaplňují definici subjektu veřejného sektoru a veřejnoprávního subjektu. Pokud žalovaný nenaplňuje znaky veřejnoprávního subjektu ve smyslu směrnice, vzhledem k výše uvedenému cíli směrnice lze tak pouze konstatovat, že na práva a povinnosti žalovaného věc nelze v dané věci ustanovení směrnice aplikovat. Soud proto neshledal podmínky pro předložení věci

Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť shodně jako Nejvyšší správní soud rozpor se směrnicí neshledal. Zároveň soud neshledal podmínky pro předložení věci Ústavnímu soudu za účelem zrušení pojmu "veřejné instituce" z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť shodně jako Nejvyšší správní soud takový rozpor s ústavním pořádkem neshledal a jestliže je komplexní výklad právního pojmu "veřejné instituce" možný, a provedl jej způsobem souladným s ústavním pořádkem, jak byl v této oblasti vyložen Ústavním soudem.

Nejvyšší správní soud se v rozsudku č.j. 2 Ans 7/2010-157 zabýval otázkou, zda v žalovaný měl rozhodnout o poskytnutí či neposkytnutí informací požadovaných žalobcem podle atomového zákona a zákona o svobodném přístupu k informacím. Dle Nejvyššího správního soudu je otázka vztahu těchto dvou právních předpisů je natolik složitá, že vylučuje jednoduchou odpověď přiznávající jednomu předpisu povahu lex specialis a druhému lex generalis. Dle uvedeného rozsudku je žalovaný povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, jakož i povinným subjektem i podle atomového zákona, neboť je držitelem povolení ve smyslu § 9 atomového zákona, z čehož mu vyplývají povinnosti podle § 17 a následujících, včetně povinnosti uložené mu v § 17 odst. 1 písm. k), tedy poskytovat veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství. Žalovaný je tak povinen poskytovat jak informace vymezené v § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, tak informace vymezené v § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona, přičemž každá z těchto podmnožin množiny informací, jež má poskytovat, je zmenšena o informace vyloučené z poskytování v příslušném předpise (zde ochrana obchodního tajemství).

Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 2 Ans 7/2010-175 konstatoval, že držitelé povolení podle § 9 odst. 1 atomového zákona (neboť právě je váže povinnost podle jeho § 17 odst. 1), kteří jsou zároveň povinnými subjekty podle zákona o svobodném přístupu k informacím, poskytují v režimu tohoto zákona i informace, jejichž poskytnutí jim ukládá atomový zákon. Ostatní držitelé povolení podle § 9 odst. 1 atomového zákona poskytují informace ve smyslu jeho § 17 odst. 1 písm. k), aniž by přitom museli "veřejnosti" poskytnout procesní komfort zaručený zákonem o svobodném přístupu k informacím, jinak řečeno, mohou je poskytovat toliko neformálně, bez možnosti odvolání, tedy tak, jak to učinil žalovaný, který ovšem naopak takovou možnost nemá. Tento závěr sice zakládá určitou nerovnost mezi držiteli povolení podle § 9 odst. 1 atomového zákona, tato nerovnost má ovšem racionální odůvodnění, neboť odráží fakt, že zatímco prve jmenovaní, včetně žalovaného, mají ze své povahy povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím kapacity k tomu, aby všechny informace poskytovali v režimu tohoto zákona, druze jmenovaní takové kapacity mít nemusejí.

Žalovaný proti tomu ovšem namítá, že ani on nemá kapacity k tomu, aby vyřizoval žádosti o informace způsobem, který mu ukládá zákon o svobodném přístupu k informacím, a označuje za absurdní, že by měl vydávat správní rozhodnutí, tím spíše pak ve dvou instancích.

Reálnou aktuální skutečností ve vnitřní struktuře žalovaného nelze limitovat dosah normativního příkazu a nelze vyvracet tvrzení zdejšího soudu, že by žalovaný měl ve dvou instancích rozhodovat o poskytování informací, námitkou, že na to není připraven. Žalovaný je povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím i atomového zákona, jeho propojení se státem je natolik intenzivní, že mu mohou být uloženy i povinnosti, které jsou jinak typicky ukládány toliko státu. Tyto povinnosti totiž mohou být uloženy i dalším subjektům, na něž stát přenesl část svých pravomocí (typicky subjektům místní a zájmové samosprávy či dalším subjektům, jimž zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy) nebo s nimiž je stát těsně majetkově spojen způsobem rozebraným v nálezu

Ústavního soudu I. ÚS 260/06. S pravomocemi, právy a privilegii přenesenými na tyto subjekty jsou spojeny i některé povinnosti. Povinnost poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím je mnohdy jednou z nich. Nelze ji pak omezit pouze proto, že si této povinnosti nebyl daný subjekt dosud vědom a není na ni momentálně fakticky a organizačně připraven. Povinnosti poskytovat informace se podle přesvědčení soudu nelze zbavit pouhým formálním poukazem na to, že žalovaný je osobou soukromého práva, konkrétně akciovou společností. Tato úvaha ostatně plně odpovídá tomu, že spolu s rozsáhlejšími právy a možnostmi je spojena i větší míra odpovědnosti a povinností, a to i v případě subjektů soukromého práva. Tato míra odpovědnosti je tím vyšší, čím těsnější je propojení takových subjektů se státem, ale také tím vyšší, čím více jsou schopny zasahovat do práv jiných osob, a to zejména do práv základních.

Nejvyšší správní soud uvedl, že žalovaný měl skutečně o žalobcově odvolání proti svému dopisu ze dne 7.9.2006 rozhodnout, neboť je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst.

1 zákona o svobodném přístupu k informacím, a měl postupovat podle procesní úpravy obsažené v zákoně o svobodném přístupu k informacím jak ohledně informací podle tohoto zákona, tak ohledně informací vymezených v § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona. Z výše uvedeného zároveň plyne, že pro procesní režim poskytování informací nebylo podstatné, zda šlo o informaci ve smyslu § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona či o informaci podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. V obou případech mělo být rozhodnuto, jak o jejím poskytnutí či neposkytnutí, tak v případě neposkytnutí a podání odvolání (jak se i stalo) mělo být v souladu s § 16 zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodnuto i o tomto odvolání. Vzhledem k opakovanému sdělení právního názoru Nejvyššího správního soudu o postavení žalovaného jako povinné osoby podle zákona o svobodném přístupu k informacím je tvrzení žalobce o tom, že bylo zasaženo do principu právní jistoty, jestliže nebylo přihlédnuto k důvodu podané žádosti (dle atomového zákona), zcela nepříhodné. Žalobci v řízení o ochraně proti jeho nečinnosti bylo výslovně soudy sděleno, že má o odvolání žalobce rozhodnout dle zákona o svobodném přístupu k informacím, což také učinil. Tvrzení žalobce o vzniku škody mu tímto vzniklé nerespektuje zásadu proporcionality, kdy majetkové poměry žalobce jsou natolik robustní, že tvrzené náklady vzniklé s případným přijetím dalších zaměstnanců jsou naprosto marginální. Ostatně úsilí žalovaného vynaložené v řízení o žalobě proti nečinnosti i v této věci a s tím spojené náklady za právní zastoupení jsou v takovém rozporu s akcentováním vzniku nákladů žalovaným, že ve svém důsledku takové jednání žalovaného samo o sobě popírá jeho tvrzení o nutnosti předcházet dalším nákladů spojených s vyřizováním předmětné žádosti. Tvrzení žalovaného o nerovném postavení žalovaného rezignuje na východisko zásady rovnosti, tedy že je třeba srovnávat subjekty téže "kategorie".

Postavení žalovaného jakožto veřejné instituce je zcela shodné jako postavení jiných obchodních společností, které naplňují znaky veřejné instituce dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

V rozsudku č.j. 2 Ans 7/2010-175 se Nejvyšší správní soud vyjádřil také ke "kvantifikujícím námitkám" žalovaného ohledně znaků veřejné instituce, kdy uvedl, že se žalovaný zdánlivě snaží upozorňovat na reálné problémy údajně plynoucí z předchozího rozhodnutí zdejšího soudu; problémy, které uvádí, jsou však buď v podstatě hypotetické, či velmi výrazně nadnesené. Po žalovaném například nikdo nechce, aby ze dne na den posuzoval, zda je u něj podíl státu coby akcionáře takový, aby odůvodňoval jeho klasifikaci za veřejnou instituci; vždyť v případě dispozice státu s jeho majetkovým podílem v žalovaném nejde o arbitrární rozhodnutí drobného investora či makléře učiněné ze dne na den dle vývoje na burze, nýbrž o zodpovědné vládní rozhodnutí o vlivu státu v subjektu, který je energetickým hráčem evropské velikosti. Snad leda za výraznou nadsázku pak lze označit údajnou obavu žalovaného, že povinnost poskytovat informace nespadající pod obchodní tajemství sníží jeho bonitu a ekonomicky jej jejich vyřizování zatíží natolik, že to způsobí pokles jeho akcií relevantní pro minoritní akcionáře. Stejně nepravděpodobným se pak zdá, že se žalovaný skutečně cítí být pouhým jedním z 320 držitelů licence pro obchod s elektřinou v ČR, či že se opravdově domnívá, že by mohlo reálně dojít i k jeho zrušení či k ustavení jeho orgánů bez účasti státu coby majoritního akcionáře. Úvahy žalovaného o negaci majetkové nebo rozhodovací účasti státu v žalované společnosti městský soud považuje za účelově spekulativní, které nemají žádné reálné indicie, zejména se takto nestalo jak v době rozhodování žalovaného o podáních žalobce, tak i v době rozhodnutí soudu. Stát byl a nadále je většinovým vlastníkem žalované společnosti a vykonává plně své rozhodovací pravomoci danému majetkovou účastí ve společnosti. Námitka porušení rovného přístupu akcionářů k informacím je nedůvodná, neboť požadovaná informace nemá povahu informace o stavu společnosti. Právo na informace podle čl. 17 Listiny není nijak omezeno na držení akcie společnosti, po které je informace požadována. Vzhledem k povaze požadované informace a neomezení práva na informace ve smyslu určení okruhu výlučných oprávněných subjektů informaci požadovat, je námitka žalobce o porušení principu rovného zacházení akcionářů, porušení práv minoritního a zahraničního akcionáře nedůvodná. Očekávání akcionářů zcela jistě nesouvisí s rozsahem informační povinnosti žalovaného, jestliže se nejedná o zásadní skutečnosti určující rozvoj žalovaného. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ale ani ve vyjádření k žalobě nijak nespecifikoval újmu, která by jemu, případně jeho akcionářům vnikla poskytnutím požadované informace. Námitky žalovaného o diskriminaci žalobce nebo akcionářů respektive porušení jejich práv zastírají skutečnou podstatu věci a to, zda požadované informace zakládají výluku z informační povinnosti z důvodu ochrany obchodního tajemství dle § 9 odst. 1 zákona, resp. § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona.

Neboť právě institut ochrany obchodního tajemství garantuje ochranu majetkových práv žalovaného i jiných subjektů, jak plyne z ust. § 17 obchodního zákoníku (nyní § 504 NOZ), dle kterého kromě jiného je znakem obchodního tajemství hodnota materiální či nemateriální povahy požadované informace, aniž by byla běžně dostupná. Prostřednictvím institutu ochrany obchodního tajemství je tak garantováno právo na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1

Listiny, což respektuje znění zákona o svobodném přístupu k informacím i atomového zákona. Jakkoli nelze odepřít i právnické osobě práva na ochranu soukromí dle čl. 7 odst. 1

Listiny, za "soukromí" obchodní společnosti nelze považovat její technické know how.

Technická povaha požadované informace, jakkoli zjevně přesahuje pouze technickou informační hodnotu, vylučuje zásah do soukromí žalovaného ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny.

Případné sdělení požadované informace není neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů již proto, že ochrana před takovýmto protiprávním jednání je garantována zákonem o svobodném přístupu k informacím formou výluk z informační povinnosti (srovnej § 9, 10, 11 zákona). Námitky porušení čl. 1, čl. 3 odst.

1 a čl. 4 odst. 1 Listiny byly vypořádány v odůvodnění výše. Pojem veřejné instituce byl soudy dostatečně a zejména vůči žalovanému judikován jednoznačně. Povinnost žalovaného poskytnout informaci, pokud splňuje podmínky zákona, plyne z atomového zákona i zákona o svobodném přístupu k informacím, jde tak o povinnost uloženou žalovanému zákonem, aniž by tímto byla porušena zásada rovnosti a zákazu diskriminace, jestliže shodná povinnost vzniká jakékoliv obchodní společnosti naplňující kritéria veřejné instituci.

Požadovaná informace se týkala předmětu podnikání žalobce, tedy působnosti žalovaného jako veřejné instituce, proto byla dána povinnost žalovaného informaci poskytnout, pokud nebyly dány výluky z informační povinnosti podle § 7-11 zákona o svobodném přístupu k informacím a podle § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona. Námitka absence vynaložených veřejných prostředků je v dané věci nepříhodná, neboť prostředky veřejné instituce jsou veřejnými prostředky ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, přitom není sporu o úplatnosti nabytí požadované informace žalovaným. Pokud obsah požadované informace má být povinným poskytnut, je vyloučeno, aby povinný nebyl o obsahu informace obeznámen. Skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem (§ 17 odst. 1 obchodního zákoníku) je třeba vykládat jako skutečnosti, které povinný subjekt vlastní nebo jimi disponuje na základě jiného právního titulu za účelem výkonu své činnosti a zároveň takovouto povahu mají ke dni okamžiku rozhodování o žádosti o poskytnutí informace, není tak rozhodné, kdy se předmětem informace samotné seznámil povinný subjekt.

Žalovaný požadovanou informaci neposkytl z důvodu ochrany obchodního tajemství.

Podle § 17 odst. 1 obchodního zákoníku je předmětem práv náležejících k podniku i obchodní tajemství. Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.

Z obsahu sdělením ředitele OJ Temelín i rozhodnutí představenstva žalovaného je zřejmé, že žalovaný důvody pro neposkytnutí požadované informace omezil na pouhé konstatování existence obchodního tajemství, resp. na citaci zákonné definice tohoto institutu hmotného práva, aniž by uvedl rozhodné skutečnosti, ze kterých dovozuje naplnění znaků obchodního tajemství.

Městský soud v Praze dále se zřetelem k ust. § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím zvažoval, zda v dané věci lze rozhodnut o věcné podstatě sporu a tedy nařídit žalovanému, aby žalobci požadované informace poskytl, nebo žalobu zamítnout z důvodu výluky z informační povinnosti žalovaného. Dospěl však k závěru, že nikoli, neboť žalovaný v žalobou napadených rozhodnutí uvedl pouze, že požadované informace představují obchodní tajemství; tento závěr však nebyl nikterak odůvodněn a není proto zřejmé, o jaké skutečnosti žalovaný tento závěr opřel a na základě jakých úvah k němu dospěl. Citace zákonné definice obchodního tajemství je nedostatečná. Napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, která Městskému soudu v Praze brání v tom, aby ve smyslu § 16 odst. 4 zákona přezkoumal, zda byly dány důvody pro odmítnutí žádosti dány či nikoli.

Soud proto ze shora uvedených důvodů žalobou napadená rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. bez nařízení jednání a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení žalovaný znovu rozhodne o žádosti žalobce a to po sdělení stanoviska dotčené osoby (dodavatele, výrobce předmětu požadované informace, jejichž práva by poskytnutí informace byla dotčena). Pokud žalovaný dovodí důvody pro odmítnutí požadované informace z důvodu ochrany obchodního tajemství, je povinen řádně specifikovat skutečnosti, ze kterých má takový závěr plynout, a dle § 15 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím uvede, kdo vykonává právo k tomuto obchodnímu tajemství, je-li tato osoba povinnému subjektu známa.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,-Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem-odměna za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby, replika ze dne 16.11.2011) po 2.100,-Kč dle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012 a tři paušální částky ve výši 300,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u

Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Odůvodnění:
Název
Rozsudek - Právo na informace
Zdroj
Nejvyšší správní soud
Ze dne
1. dubna 2015
Spisová značka/číslo jednací
čj. 7 A 251/2011-125, sp. zn. 7 A 251/2011
Město
Praha
Ročník
2015
Soud
Městský soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP