Právní prostor

Rozsudek - Zneužití dominantního postavení soutěžitele

ze dne 29. srpna 2017


ROZSUDEK
Nejvyššího soudu
ze dne 29. 8. 2017
Zneužití dominantního postavení soutěžitele


sp. zn./č. j.:
32 Cdo 4338/2016

Související legislativa ČR:
§ 10, § 11 zákona č. 143/2001 Sb.


Právní věta:

Bez ohledu na důvody, pro které dominantní postavení některý soutěžitel má, znamená to především, že takový subjekt má zvláštní odpovědnost nedovolit, aby jeho jednání ohrozilo skutečnou soutěž na společném trhu. Ke zneužití dominantního postavení musí dojít k újmě jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů, např. tak, že se subjekt s dominantním postavením chová k jednotlivým soutěžitelům různě, že zvýhodňuje některé obchodní partnery a jiné nikoli.

kolektiv autorů Nejvyššího soudu



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně OK Solar-H, s. r. o., se sídlem v Plzni, Slovanská alej 1861/32, identifikační číslo osoby 29080959, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 832/19, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně-Podmoklech, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 2 557 786,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 86/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 6 Cmo 212/2015-259, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 6 Cmo 212/2015-259, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 61 Cm 86/2011-211, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 61 Cm 86/2011-211, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 557 786,11 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.).

Rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 6 Cmo 212/2015-259, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

1) Dne 21. 12. 2009 žalovaná vydala souhlasné stanovisko k žádosti žalobkyně o připojení výrobny elektřiny o výkonu 1000 kW v lokalitě P.-Z. (dále též jen "výrobna elektřiny") k distribuční soustavě evidované pod číslem 4120459149 (dále též jen "stanovisko") a ve stanovisku uvedla podmínky pro připojení. Podíl žalobkyně na nákladech žalované spojených s připojením výrobny k distribuční soustavě žalovaná určila částkou 150 000 Kč. Pro zajištění úprav ve stanovisku popsaných žalovaná požadovala uzavření smlouvy o uzavření smlouvy budoucí o připojení k distribuční soustavě (dále též jen "smlouva o smlouvě budoucí").

2) Dne 31. 3. 2010 žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí, ve které se dohodly, že smlouvu o připojení uzavřou nejpozději do 30 pracovních dní ode dne, kdy splní své povinnosti sjednané v článku V. smlouvy o smlouvě budoucí a kdy žalovaná uhradí podíl na nákladech ve výši 150 000 Kč, jehož splatnost byla sjednána nejpozději do 22. 6. 2010.

Žalovaná se zavázala zajistit podmínky a předpoklady pro přípravu a zpracování projektové dokumentace pro připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě (dále též jen "stavba") bezodkladně poté, co žalobkyně splní svou povinnost úhrady podílu na nákladech [článek V. odst. 2 písm. a) smlouvy o smlouvě budoucí].

Žalovaná se dále zavázala zajistit podmínky a předpoklady pro přípravu a zahájení provedení stavby (zejména práva k nemovitostem, podmínky podle stavebně právních a souvisejících právních předpisů, výběr zhotovitele stavby, inženýrskou činnost) nejpozději do 7 měsíců od prvního dne následujícího kalendářního měsíce po dni, kdy žalobkyně splní svou povinnost úhrady podílu na nákladech [článek V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí].

Žalovaná se zavázala zajistit podmínky a předpoklady pro oprávněné uvedení stavby do bezpečného provozu (ukončení, uvedení do užívání, kolaudace) nejpozději do 4 měsíců od prvního dne následujícího kalendářního měsíce po splnění povinnosti podle článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí a povinnosti žalobkyně uhradit podíl na nákladech [článek V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí].

3) Podíl na nákladech ve výši 150 000 Kč žalobkyně žalované zaplatila dne 4. 1. 2010, tj. ještě před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí, a to již na základě stanoviska.

4) Dne 17. 2. 2011 uzavřely žalobkyně a žalovaná smlouvu o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě. Výrobna elektřiny byla připojena k distribuční soustavě dne 21. 2. 2011. Dne 10. 3. 2011 uzavřely žalobkyně a žalovaná smlouvu č. 3002433/081/OZE/11 o podpoře výroby elektřiny.

5) Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 2 557 786,11 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku způsobené tím, že v důsledku protiprávního jednání žalované došlo k připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě nikoliv již v roce 2010, jak tomu podle smlouvy o smlouvě budoucí mělo být, nýbrž až v roce 2011, kdy zásadním způsobem poklesly výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena mezi dvěma rovnocennými subjekty soukromého práva a upravuje "vzájemně vyvážená práva a povinnosti". Skutečnost, že jediným akcionářem žalované je ČEZ, a. s., která vlastní fotovoltaické elektrárny, se podle odvolacího soudu nijak neprojevila ani ve fázi jednání o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ani v průběhu provádění nasmlouvaných prací, žalobkyně proto měla možnost ovlivnit formulaci a obsah smluvních ujednání. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně o nerovnosti smluvních stran, jež měla být příčinou nepřiměřené délky sjednaných lhůt pro připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě. Různě sjednané délky lhůt pro připojení v jiných smlouvách uzavřených mezi žalovanou a jinými vlastníky fotovoltaických elektráren odvolací soud zdůvodnil otevřenými možnostmi jednotlivých vlastníků závisejícími zejména na ekonomických a jiných schopnostech každého z nich, jakož i na stavu a individuálním rozsahu nutných zásahů do místní distribuční sítě.

Názor žalobkyně, podle kterého ujednání článku V. smlouvy o smlouvě budoucí obsahuje odkládací podmínku, odvolací soud neshledal správným. Nesplnění povinností podle článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí totiž nemělo vliv na trvání povinnosti podle článku V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí.

Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem žalobkyně, podle kterého sjednané lhůty počaly běžet již od úhrady podílu na nákladech, tj. od 4. 1. 2010. Jestliže by měla před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí nastat právní skutečnost, jež by měla mít účinky na běh až následně sjednaných lhůt k plnění smlouvy, mělo to podle názoru odvolacího soudu být ve smlouvě o smlouvě budoucí výslovně ujednáno, což se nestalo. Naopak, smlouva o smlouvě budoucí "sjednávala výši příspěvku, stanovila číslo účtu, na nějž mělo být plněno, a celkově obsah smlouvy vychází z toho, že příspěvek do dne uzavření smlouvy uhrazen nebyl a sjednané lhůty k připojení žalobkyně do dne uzavření smlouvy (do 31. 3. 2010) běžet nepočaly. Došlo-li ovšem dne 31. 3. 2010 k uzavření smlouvy a současně již byl příspěvek uhrazen, učinil soud prvního stupně za dané situace jediný možný a správný závěr, že sjednané lhůty počaly běžet dnem 1. 4. 2010."

Odvolací soud proto dospěl k závěru, podle kterého sedmiměsíční lhůta ke splnění povinnosti žalované uvedené v článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí počala běžet dne 1. 4. 2010. Jestliže žalovaná podle tvrzení žalobkyně tuto povinnost splnila již v červenci 2010, počala čtyřměsíční lhůta ke splnění povinnosti žalované uvedené v článku V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí běžet "v srpnu 2010 a skončila uplynutím měsíce listopadu 2010". Při 22 pracovních dnech v prosinci 2010 by lhůta k připojení uvedená ve smlouvě o smlouvě budoucí přesáhla až do roku 2011. Žalobkyně by tudíž podle odvolacího soudu vysokých výkupních cen platných v roce 2010 nedosáhla.

Před odvolacím soudem neobstála argumentace žalobkyně, podle níž bylo povinností žalované připojit výrobnu elektřiny k distribuční soustavě před uplynutím lhůt uvedených v článku V. smlouvy o smlouvě budoucí, neboť důsledným trváním na dodržení lhůt žalovaná žalobkyni diskriminovala a upřednostňovala své ekonomické zájmy, jakož i zájmy ekonomických subjektů, jimiž je ovládána. Odvolací soud zdůraznil, že s ohledem na délku sjednaných lhůt nemohlo být připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě až v roce 2011 pro žalobkyni nijak překvapivé. Jestliže v průběhu roku 2010 došlo ke změně legislativy týkající se výkupních cen, jde podle názoru odvolacího soudu o podnikatelské riziko, které žalobkyně musí nést. Odvolací soud nepovažoval za svévoli dodržování smluvních ujednání, zejména sjednaných lhůt, žalovanou. I v případě, že výrobna elektřiny byla připravena k připojení, že místní energetická soustava byla připravena k přenosu energie z této výrobny a bylo-li by zachováno pořadí žadatelů o připojení, náleželo by žalované "z důvodu ekonomické výhodnosti právo volby, zda při připojování žalobkyně dodrží sjednaný harmonogram prací a lhůt, nebo zda přistoupí na změnu smluvních ujednání a připojí žalobkyni dřív".

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně proti oběma výrokům), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o

1) otázku běhu lhůt stanovených pro plnění povinností žalované podle smlouvy o smlouvě budoucí, zejména zda ujednání obsažené v článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí je dohodou o odkládací podmínce pro vznik povinnosti žalované splnit povinnost uvedenou v článku V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí, a pokud ano, zda je tato odkládací podmínka neplatná pro neurčitost a rovněž z důvodu, že její splnění záviselo výhradně na vůli žalované, a

2) otázku, zda jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku a zásadou loajality a zda bylo s ohledem na uvedené zásady povinností žalované připojit výrobnu elektřiny k distribuční soustavě do 31. 12. 2010.

Právní posouzení těchto otázek odvolacím soudem shledává dovolatelka nesprávným.

Dovolatelka je přesvědčena, že ujednání obsažené v článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí je dohodou o odkládací podmínce pro vznik povinnosti žalované splnit povinnost uvedenou v článku V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí. Účinky vzniku povinnosti žalované uvedené v článku V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí totiž měly být vázány na okamžik splnění povinnosti žalované uvedené v článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí, tedy na skutečnost, o níž nebylo a nemohlo být účastníkům známo, zda a kdy nastane.

Uvedená odkládací podmínka podle názoru dovolatelky nevyhovuje zákonnému požadavku na určitost právního úkonu ve smyslu § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen "obč. zák."). V článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí není uveden konkrétní a konečný výčet předpokladů pro to, aby odkládací podmínka mohla být považována za splněnou. Splnění odkládací podmínky navíc mělo záviset výhradně na vůli žalované, v jejíž prospěch měla být odkládací podmínka sjednána. V důsledku neplatnosti odkládací podmínky měla žalovaná svou povinnost uvedenou v článku V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí splnit bezodkladně. Učinila-li by tak, byla by výrobna elektřiny k distribuční soustavě připojena do 31. 12. 2010.

Dovolatelka uhradila podíl na nákladech již na základě stanoviska, a to v souladu s vyhláškou č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve znění účinném do 31. 3. 2010, která uzavření smlouvy o smlouvě budoucí mezi žadatelem o připojení a provozovatelem distribuční soustavy vůbec nepředvídala. S tímto vědomím obě strany smlouvu o smlouvě budoucí uzavíraly. Článek V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí váže počátek běhu sedmiměsíční lhůty na zaplacení podílu na nákladech. Článek IV. odst. 1 písm. a) smlouvy o smlouvě budoucí přitom podle dovolatelky nevylučuje, aby tento podíl byl uhrazen již před uzavřením smlouvy. Chtěla-li žalovaná stanovit lhůtu pro splnění povinnosti podle článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí tak, aby počala běžet nejdříve okamžikem uzavření smlouvy, mohla a měla takový úmysl ve smlouvě vyjádřit. V době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí lhůta pro splnění povinnosti uvedené v článku V. odst. 2 písm. b) ani zdaleka neuplynula. Počátek běhu lhůty stanovený na dobu před uzavřením smlouvy tudíž podle dovolatelky nezpůsoboval nemožnost plnění.

Bez ohledu na to, zda lhůta stanovená ve smlouvě o smlouvě budoucí pro připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě uplynula do 31. 12. 2010, anebo až po tomto datu, je dovolatelka přesvědčena, že žalovaná byla povinna výrobnu elektřiny připojit před tímto datem. Již od července 2010 měla žalovaná k dispozici "jí schválenou" projektovou dokumentaci pro úpravy distribuční soustavy, stavba výrobny elektřiny byla dokončena a dovolatelka byla připravena zajistit dodavatele "těchto prací". V říjnu 2010 pak dovolatelka získala licenci pro výrobu elektřiny. Provedení úprav distribuční soustavy žalovanou přitom bylo podle dovolatelky záležitostí několika hodin, maximálně dnů (žalovaná nemusela budovat nové zařízení, jednalo se pouze o úpravu stávajícího zařízení osazením úsekového odpojovače). Žalované byl znám záměr a zájem dovolatelky připojit výrobnu elektřiny k distribuční soustavě do konce roku 2010, stejně jako důsledky plynoucí pro dovolatelku v případě, že se tak nestane.

Dovolatelka v dovolání namítá, že neměla možnost vyjednat kratší lhůty ve smlouvě o smlouvě budoucí, neboť žalovaná jí tuto smlouvu předložila jako smlouvu formulářovou. Žalovaná při stanovení podmínek smlouvy o smlouvě budoucí jednala jako monopolista v oblasti distribuce elektřiny a tohoto svého postavení zjevně zneužila, neboť u velkých fotovoltaických elektráren (o celkovém instalovaném výkonu několika MW, včetně těch vlastněných skupinou ČEZ) ve smlouvách s jejich vlastníky sjednala výrazně kratší lhůty pro připojení a tyto také ještě před koncem roku 2010 připojila, ačkoliv vlastníci elektráren získali licenci pro výrobu elektřiny až dne 29. 12. 2010. Žalovaná stihla provést celou proceduru nutnou pro připojení 17 projektů ze skupiny ČEZ v jediném dni (dne 31. 12. 2010), ačkoliv celkový výkon výroben byl 13 MW, tedy téměř třináctkrát vyšší než výkon výrobny elektřiny patřící dovolatelce. Upřednostněním připojení velkých fotovoltaických elektráren žalovaná podle dovolatelky v konečném důsledku zatížila svou distribuční soustavu více, než by se tak stalo v důsledku připojení výrobny elektřiny ve vlastnictví dovolatelky a dalších menších elektráren.

Dovolatelka má za to, že takový postup žalované byl v rozporu s jejími zákonnými povinnostmi vyjádřenými v zákoně č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a v zákoně č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Dovolatelka, odkazujíc na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 634/04, ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, a ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (tato rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách nalus.usoud.cz), a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013 (které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) zastává názor, že žalovaná popsaným jednáním navíc porušila princip loajality a povinnost jednat v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje dovolání za nepřípustné, popř. za nedůvodné, a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení-v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony-občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen "o. s. ř.").

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda ujednání obsažené v článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí je dohodou o odkládací podmínce pro vznik povinnosti žalované splnit povinnost uvedenou v článku V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. žalovanou ve vyjádření k dovolání citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011), podle které podmínku podle § 36 obč. zák., na jejímž splnění závisí účinnost jinak perfektního právního úkonu, je třeba odlišovat od podmínky, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti). Splnění povinnosti uvedené v článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí neodkládalo účinnost platně a závazně vzniklé povinnosti sjednané v článku V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí, nýbrž bylo pouze smluveným předpokladem pro počátek běhu lhůty ke splnění této povinnosti.

Dovolatelkou otevřená otázka počátku běhu sedmiměsíční lhůty uvedené v článku V. odst. 2 písm. b) smlouvy o smlouvě budoucí nesplňuje kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).

Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého by povinnost uzavřít smlouvu o připojení před 1. 1. 2011 žalované nevznikla ani v případě, kdy by předmětná lhůta počala běžet již od prvního kalendářního měsíce následujícího po dni skutečného zaplacení podílu, tj. ještě před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí. V takovém případě by totiž lhůta počala běžet dne 1. 2. 2010 a skončila by dne 1. 9. 2010 (§ 122 odst. 2 obč. zák.). Lhůta uvedená v článku V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí by počala běžet dne 1. 8. 2010 (odvolací soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že povinnost podle předchozího písmene byla splněna již v červenci 2010) a skončila by dne 1. 12. 2010. Lhůta třiceti pracovních dnů počítaných od tohoto dne by v souladu s § 122 odst. 1 obč. zák. počala běžet dne 2. 12. 2010 (dovolatelka netvrdila splnění povinnosti uvedené v článku V. odst. 2 písm. c) smlouvy o smlouvě budoucí žalovanou před uplynutím lhůty zde uvedené) a skončila by dne 13. 1. 2011 (21 pracovní den v prosinci a 9 pracovních dnů v lednu).

Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky údajného rozporu jednání žalované s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku a zásadou loajality, neboť i tuto otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Aby mohlo být jednání žalované posouzeno jako rozporné s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku, muselo by jeho primárním účelem být poškození druhé smluvní strany, tj. dovolatelky (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 873/2009, nebo ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/205). Sama dovolatelka však v dovolání uvádí, že cílem vytýkaného jednání žalované bylo na jedné straně zvýhodnění některých jí spřízněných osob, na straně druhé ztížení připojování fotovoltaických elektráren ostatních osob před 31. 12. 2010, a to na politickou objednávku za účelem snížení výdajů na úhrady výkupních cen, tedy v obou případech dosažení majetkového prospěchu žalované a osob s ní propojených.

V usnesení ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1436/2014, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že princip loajality sice platí ve vztazích mezi společníkem a obchodní společností (tj. je jednou ze základních zásad korporačního práva), nelze ho však aplikovat na případ, ve kterém společník podniká ve stejném oboru a na stejném trhu jako společnost, čímž logicky společnosti konkuruje a získává obchody i na její úkor. Z uvedeného vyplývá, že princip loajality se už vůbec nemůže uplatnit v obchodních závazkových vztazích dvou subjektů, které mezi sebou ani nejsou ve vztahu společnost-společník.

Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené (byť v dovolání výslovně neformulované, avšak z jeho obsahu jasně se podávající) otázky souladu jednání žalované s pravidly podnikání v elektroenergetice a s pravidly hospodářské soutěže, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se logicky pojí též závěr o jeho důvodnosti.

Podle § 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatelé distribučních soustav jsou povinni na svém licencí vymezeném území přednostně připojit k přenosové soustavě nebo k distribučním soustavám zařízení podle § 3 (dále jen "zařízení") za účelem přenosu nebo distribuce elektřiny z obnovitelných zdrojů, pokud o to výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále jen "výrobce") požádá a pokud splňuje podmínky připojení a dopravy elektřiny stanovené zvláštním právním předpisem (odstavec 1).

Povinnost připojení zařízení výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů vzniká provozovateli té distribuční soustavy, kde jsou náklady na připojení nejnižší, s výjimkou případů prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro distribuci nebo při ohrožení spolehlivého provozu distribuční soustavy (odstavec 2).

Podle § 25 odst. 11 energetického zákona, ve znění účinném do 17. 8. 2011, provozovatel distribuční soustavy je dále povinen připojit k distribuční soustavě zařízení každého a umožnit distribuci elektřiny každému, kdo o to požádá a splňuje podmínky připojení a obchodní podmínky stanovené Pravidly provozování distribuční soustavy, s výjimkou případu prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro distribuci nebo při ohrožení spolehlivého provozu distribuční soustavy [písm. a)], zajišťovat neznevýhodňující podmínky pro připojení zařízení k distribuční soustavě, u zákazníků odebírajících elektřinu ze sítí nízkého napětí, kteří nejsou vybaveni průběhovým měřením, přiřadit odpovídající typový diagram dodávek [písm. c)], zajišťovat všem účastníkům trhu s elektřinou neznevýhodňující podmínky pro distribuci elektřiny distribuční soustavou [písm. d)].

Podle § 10 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), dominantní postavení na trhu má soutěžitel nebo společně více soutěžitelů (společná dominance), kterým jejich tržní síla umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích.

Podle § 11 zákona o ochraně hospodářské soutěže zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno. Zneužitím dominantního postavení je zejména přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění [písm. a)], uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito účastníci v hospodářské soutěži znevýhodňováni [písm. c)].

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5730/2015, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v tzv. síťových odvětvích, a to v oblasti energetiky, v telekomunikacích a v železniční dopravě, bude vždy infrastrukturu (zařízení, sítě, rozvody) nutné považovat za monopol; je totiž z hlediska finanční či technické náročnosti nebo neuskutečnitelnosti (často i z urbanistických důvodů) vyloučeno vybudování alternativních zařízení (jen stěží si lze představit, že na jednom distribučním území bude existovat více paralelních distribučních sítí). Bude se jednat zejména o zařízení, která slouží k přenosu, přepravě, rozvodu a distribuci elektrické energie, zemního plynu, tepla nebo vody, nebo o telekomunikační sítě nebo železniční infrastrukturu.

Zároveň Nejvyšší soud uzavřel, že bez ohledu na důvody, pro které dominantní postavení některý soutěžitel má, znamená to především, že takový subjekt má zvláštní odpovědnost nedovolit, aby jeho jednání ohrozilo skutečnou soutěž na společném trhu. Ke zneužití dominantního postavení musí dojít k újmě jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů, např. tak, že se subjekt s dominantním postavením chová k jednotlivým soutěžitelům různě, že zvýhodňuje některé obchodní partnery a jiné nikoli.

Dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně a též v odvolacím řízení tvrdila konkrétní skutečnosti (a označila k nim též důkazy), na základě kterých dovozovala, že jednání žalované vůči jednotlivým výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů bylo rozdílné, resp. že někteří z výrobců byli žalovanou neoprávněně zvýhodňováni, přičemž kapacita distribuční sítě umožňovala připojit výrobnu elektřiny ve vlastnictví dovolatelky do konce roku 2010, aniž by tím byl ohrožen spolehlivý provoz distribuční sítě. Soudy obou stupňů se však těmito skutečnostmi z pohledu shora citovaných zákonných ustanovení nezabývaly, ačkoliv prokázané porušení pravidel podnikání v elektroenergetice a pravidel hospodářské soutěže žalovanou by mohlo mít vliv na závěr o její případné odpovědnosti za škodu, jejíž náhrady se dovolatelka domáhá. V tomto ohledu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž není správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl dovolatelkou uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení (§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Odůvodnění:
Název
Rozsudek - Zneužití dominantního postavení soutěžitele
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
29. srpna 2017
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 32 Cdo 4338/2016
Město
Brno
Právní věty
Bez ohledu na důvody, pro které dominantní postavení některý soutěžitel má, znamená to především, že takový subjekt má zvláštní odpovědnost nedovolit, aby jeho jednání ohrozilo skutečnou soutěž na společném trhu. Ke zneužití dominantního postavení musí dojít k újmě jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů, např. tak, že se subjekt s dominantním postavením chová k jednotlivým soutěžitelům různě, že zvýhodňuje některé obchodní partnery a jiné nikoli.
kolektiv autorů Nejvyššího soudu
Ročník
2017
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP