Právní prostor

Nález - Svoboda a rovnost v důstojnosti a v právech. Rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách. Svoboda povolání a podnikání

ze dne 1. listopadu 1995


NÁLEZ
Ústavního soudu
ze dne 1. 11. 1995
Svoboda a rovnost v důstojnosti a v právech. Rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách. Svoboda povolání a podnikání


sp. zn./č. j.:
II. ÚS 192/95

Související legislativa ČR:
§ 243d, § 244, § 246 zákona č. 99/1963 Sb.
zákon č. 35/1965 Sb.
§ 29, § 73, § 75, § 242, § 244, § 246, § 246-248, § 248 zákona č. 65/1965 Sb.
zákon č. 527/1990 Sb.
§ 17, § 20, § 44, § 51, § 53 zákona č. 513/1991 Sb.
čl. 2, čl. 10, čl. 81, čl. 87, čl. 89, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.
čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 26 usnesení č. 2/1993 Sb.
§ 72, § 82 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 3 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

Ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny a článku 2 odst. 4 Ústavy, znějící "Každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá", musí platit i pro oblast pracovněprávních vztahů a to i při vědomí jejich specifik, neboť jde o ustanovení, mající v každé demokratické společnosti zásadní význam, a to potud, že je pojistkou svobody a současně i pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech oblastí života.



Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. ČS, spol. s r. o., K. t. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 524/95, ze dne 12. 4. 1995, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 14 C 359/92, ze dne 10. 6. 1993, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 524/95, ze dne 12. 4. 1995, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 14 C 359/95, ze dne 10. 6. 1993, se zrušuje.

Odůvodnění

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítá nesprávnost napadených rozsudků tak, jak jsou shora označeny, potud, pokud krajský soud, jsa vázán zrušujícím rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 1995, čj. 6 Cdo 105/94-106, dovodil, že ujednání obsažená v čl. V smluv o tom, že se vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudci odpůrci) zdrží "po dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru samostatného nebo i nesamostatného podnikání v obchodním odvětví zaměstnavatele" a o tom, že v případě porušení tohoto "konkurenčního ujednání" zaplatí "pokutu ve výši šestinásobku hrubého měsíčního příjmu, stanoveného podle hrubého příjmu v měsíci předcházejícím porušení povinnosti", odporují čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 věta druhá Listiny, s tím, že pracovní předpisy mají kogentní povahu, a proto v nich nelze připustit uplatnění čl. 2 odst. 3 Listiny. Navrhovatel naopak dovozoval, že napadená rozhodnutí a nikoliv smlouvy resp. jejich čl. V porušují čl. 26 odst. 1; čl. 2 odst. 3; čl. 36 odst. 1; čl. 2 odst. 2; čl. 11 odst. 1; čl. 4 odst. 4 Listiny. Zejména zdůraznil, že zrovna tak, jako občanskoprávní vztahy jsou i pracovněprávní vztahy soukromoprávní povahy, a to mezi rovnými subjekty. Proto také normy je upravující mají zásadně povahu dispozitivní a pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví či z povahy ustanovení zákona to vyplývá, mají povahu kogentní s tím účinkem, že se od nich nelze odchýlit pod sankcí neplatnosti. Kromě toho nemůže existovat rozdíl mezi normami pracovního práva a občanského práva ve vztahu k ústavním zákonům v tom smyslu, že by se u jedněch aplikovaly jinak než u druhých. Současně poukázal na ustanovení § 29 odst. 2 Zákoníku práce, který upravuje možnost dalších ujednání ohledně podmínek, na nichž mají účastníci zájem a dovodil, že zatímco čl. 2 odst. 3 Listiny určuje rámec pro oblast soukromoprávní, tedy i pracovněprávní, článek 1 věta druhá Listiny, kterého se soudy dovolávaly a který stanoví nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost, nezrušitelnost základních práv a svobod, je určen pro veřejnoprávní sféru. Zejména z těchto důvodů odmítl pak názor krajského soudu resp. Vrchního soudu o tom, že čl. 2 odst. 3 Listiny (každý může činit, co není zákonem zakázáno) není uplatnitelný pro oblast vztahů řídících se Zákoníkem práce. Taktéž pokud jde o čl. 26 odst. 1 Listiny (každý má právo podnikat) i čl. 4 odst. 1 Listiny (povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích při zachování základních práv a svobod), navrhovatel dovodil, že tyto vyjadřují a upravují podmínky vztahu ve veřejnoprávním smyslu a nikoliv v soukromoprávním smyslu, když bez dispozitivní podstaty uplatňování práv v soukromoprávní oblasti (čl. 2 odst. 3 Listiny) by v podstatě nebylo možno zajistit přirozené fungování občanské společnosti zejména ve sféře hospodářské. Konkrétně pak zdůraznil, že předmětným ujednáním, obsaženým v čl. V smluv, se účastníci nevzdali práva podnikat dle čl. 26, s tím, že tento článek zahrnuje i právo nepodnikat, přičemž v širších souvislostech je právo na podnikání i právem podnikatele na ochranu podmínek, za nichž je možno podnikání realizovat. Vlastní realizace podnikání má takto nejenom subjektivní stránku představovanou uzavíráním obchodně-právních, pracovněprávních a jiných smluv, ale též objektivní stránku, kterou představuje jak obecná právní úprava, tak státem vytvořené podmínky pro podnikání, mezi které patří i soustava příslušných orgánů, zejména soudů, jež umožňují uplatnit subjektivní podmínky podnikání, tj. zejména dodržování smluv. V případě daného ujednání, obsaženého v čl. V, pak šlo jen o to, aby nebylo ohroženo postavení navrhovatele na trhu v důsledku narušení ochrany jeho obchodního tajemství a aby nedošlo ke zneužití poznatků, které vedlejší účastníci, dříve odpůrci, získali při své činnosti jinými podnikatelskými subjekty se stejným nebo obdobným předmětem podnikání, a proto má navrhovatel právo na soudní ochranu, domáhá-li se plnění této subjektivní podmínky podnikání. Závěrem navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k návrhu především poukázal na svůj první rozsudek ze dne 14. 1. 1994, v němž zaujal stanovisko, že předmětné ujednání není v rozporu s Listinou a pokud v konečné fázi vycházel z odlišného právního názoru, bylo tomu tak proto, že byl ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího, tj. Vrchního soudu.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření k návrhu uvedli, že stěžovatelé argumentují stále stejným způsobem. K věci samé konstatovali, že je-li předmětné ujednání pracovněprávní povahy, platí i § 244 odst. 1 Zákoníku práce, dle kterého smluvní volnost se uplatní pouze tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují. Dále se ve vyjádření uvádí, že Zákoník práce (§ 75) neumožňuje sjednání smlouvy, která by omezovala zaměstnancovu výdělečnou činnost i po skončení pracovního poměru a že z § 246 a násl. Zákoníku práce plyne zákaz jiných forem zajištění práv a povinností, než výslovně upravených. Poté ve svém vyjádření dovodili, že vzhledem k neexistenci zákona, který by zakazoval vykonávat podnikatelskou činnost ve stejném předmětu jako jeho bývalý zaměstnavatel, je nutno vycházet z čl. 26 odst. 1 Listiny, kde je upraveno právo podnikat, a z čl. 1 věta druhá Listiny, kde je upravena nezcizitelnost základních práv. Zcela na závěr vedlejší účastníci připustili, že se skutečně v současné době objevují různé podoby tzv. konkurenčního ujednání zejména tam, kde jde o právnické osoby s cizím prvkem, a to patrně v důsledku nepřesné aplikace cizího práva nebo nesprávného překladu cizích smluv, avšak že naše současná právní úprava jejich existenci neumožňuje. Z důvodů shora uvedených pak navrhli zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu navrhovatele respektoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není ani vrcholem soustavy obecných soudů, že není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil námitky, spočívající právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než se věcí zabývat. Za tímto účelem si vyžádal od Okresního soudu v Českých Budějovicích spis, sp. zn. 14 C 359/92, z něhož zjistil, že mezi navrhovatelem a vedlejšími účastníky, dříve odpůrci, byly uzavřeny smlouvy, v nichž se vedlejší účastníci, dříve odpůrci, mimo jiné v čl. V smluv zavázali, že se zdrží "po dobu 12 měsíců od ukončení pracovního poměru samostatného nebo i nesamostatného podnikání v obchodním odvětví zaměstnavatele" a že v případě porušení "konkurenčního ujednání" zaplatí žalobci "pokutu ve výši šestinásobku hrubého měsíčního příjmu, stanoveného podle hrubého příjmu v měsíci předcházejícím porušení povinnosti". Pracovní poměr vedlejších účastníků, dříve odpůrců, u navrhovatele byl rozvázán dohodou ke dni 31. 7. 1992. Vedlejší účastníci, dříve odpůrci, ještě za trvání pracovního poměru založili spol. s r. o. s názvem MIN - servis, která má obdobný předmět podnikání jako navrhovatel a v této společnosti po skončení pracovního poměru vyvíjeli podnikatelskou činnost, což vedlo navrhovatele k podání žaloby na zaplacení šestinásobku hrubého měsíčního příjmu, s odůvodněním, že vedlejší účastníci, dříve odpůrci, porušili svůj závazek, nacházející se pod čl. V smluv. Dále Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 10. 6. 1993, čj. 14 C 359/92-60, Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl návrh navrhovatele proti odpůrcům, nyní vedlejším účastníkům, na zaplacení vyčíslených šestinásobků. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, na jehož základě rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 1994, čj. 7 Co 2163/93-84, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích tak, že návrhu na zaplacení šestinásobku proti odpůrcům, nyní vedlejším účastníkům, bylo vyhověno. Následně na základě dovolání, které podali zavázaní odpůrci, nyní vedlejší účastníci, byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 1994, sp. zn. 7 Co 2163/93-84, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 1995, sp. zn. 6 Cdo 105/94, zrušen a věc vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1995, sp. zn. 7 Co 524/95, bylo rozhodnuto tak, že se potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 1993, čj. 14 C 359/92-60, kterým byl zamítnut návrh navrhovatele, aby odpůrci, nyní vedlejší účastníci, zaplatili navrhovateli: V. V. částku 88 600 Kč, R. H. částku 59 994 Kč, R. V. částku 70 272 Kč a odpůrkyně I. H. částku 41 760 Kč. V tomto posledně uvedeném a ústavní stížností napadeném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, krajský soud konstatuje vázanost právním názorem dovolacího soudu s tím, že se v podrobnostech odkazuje na rozsudek Vrchního soudu ze dne 20. 1. 1995, sp. zn. 6 Cdo 105/94. V odůvodnění rozsudku Vrchního soudu se potom uvádí, že čl. V smluv je pracovněprávním ujednáním, řídícím se Zákoníkem práce, který má kogentní povahu, tzn. že nikdo nesmí činit to, co je zákonem zakázáno, přičemž Vrchní soud dospívá k závěru, že § 29 odst. 2 Zákoníku práce nutno interpretovat s přihlédnutím k § 244 odst. 1 Zákoníku práce, v němž je právě vyjádřena zásadně kogentní povaha Zákoníku práce, což dále znamená, že smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují. Dále Vrchní soud konstatoval, že v oblasti Zákoníku práce platí, že nikdo nesmí činit to, co je zákonem zakázáno, takže nelze argumentovat čl. 2 odst. 3 Listiny, dle kterého naopak každý může činit, co mu není zákonem zakázáno. Poté Vrchní soud právě ze shora uvedené zásady, že nikdo nesmí činit to, co je zákonem zakázáno, dovozoval, že znění § 75, § 73 Zákoníku práce neumožňuje uzavření smlouvy omezující výdělečnou činnost po skončení pracovního poměru, a že znění § 246 až § 248 Zákoníku práce vylučuje možnost zajistit práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů jinými, než tam uvedenými způsoby, tj. pokutou. Konečně Vrchní soud konstatoval porušení čl. 26 odst. 1 Listiny i čl. 1 věty druhé Listiny předmětným ujednáním, neboť zákon nestanoví žádné omezení pro výkon podnikatelské činnosti pro případ, že bývalý zaměstnanec hodlá podnikat ve stejném předmětu činnosti jako jeho bývalý zaměstnavatel. Závěrem odmítl jako nesprávný názor krajského soudu o porušení čl. 26 odst. 1 Listiny, byl-li by závazek sjednán na zcela nepřiměřenou nebo neomezenou dobu a naopak potvrdil správnost odkazu krajského soudu na možnost domáhat se soudní ochrany při ohrožení nebo porušení práva na obchodní tajemství a pro nekalosoutěžní ujednání dle Obchodního zákoníku. Zcela na závěr Vrchní soud konstatoval, že dohoda, obsažená v čl. V pracovních smluv, je ve smyslu § 242 odst. 1 písm. a) Zákoníku práce neplatná pro rozpor s obsahem a účelem zákona.

Ústavní soud, respektující svoje pravomoci, dané, jak již bylo konstatováno shora, ústavněprávními hledisky, a vycházející z čl. 1 věty prvé, z čl. 3 odst. 1 Listiny , v nichž je upravena zásada rovnosti v právech jak pro osoby fyzické, tak právnické (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 15/93); z čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle kterých každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a konečně z čl. 26 odst. 1 Listiny, dle něhož má každý právo podnikat, dospěl k závěru, že ať už jde v čl. V smluv o ujednání občanskoprávní povahy, jak dovodil krajský soud ve svém rozsudku ze dne 14. 1. 1994, čj. 7 Co 2163/93-84, nebo pracovněprávní povahy, jak dovodil Vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 1. 1995, čj. 6 Cdo 105/94-106, podstatou zůstává, že jde o zachování rovnosti v právu podnikat na straně stěžovatele a na straně vedlejších účastníků, dříve odpůrců. Ve shora uvedeném již bylo konstatováno, že rovnost v právech je základním právem a právo podnikat taktéž. Pro jejich vzájemný vztah platí, že rovnost má povahu akcesorickou, a proto lze na porušení principu rovnosti usuzovat, jen je-li tu vztah k jinému základnímu právu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 4/95). Rovností v právu podnikat je pak konkrétně třeba rozumět potencionální či relativní rovnost, která znamená, že se pro právo podnikat vyžaduje, aby bylo zásadně uplatňováno za stejných faktických poměrů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. Pl. ÚS 22/92). Protože v dané věci nelze přehlédnout, že napadená rozhodnutí založila nerovnost na straně stěžovatele - navrhovatele, spočívající v tom, že léty budované poznatky o jednotlivých metodách či dokonce objevy právě učiněné a jiné skutečnosti, mající podnikatelskou hodnotu, byly uvolněny bez dalšího k aplikaci třetím osobám, tj. vedlejším účastníkům, dříve odpůrcům, kteří se o ně ani nemuseli nijak zasloužit, má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí porušují jak čl. 1 větu prvou, čl. 3 odst. 1 Listiny, upravující zásadu rovnosti, tak čl. 26 odst. 1 Listiny, upravující právo podnikat. Na uvedeném nic nemění možnost domáhat se soudní ochrany, ať už pro nekalosoutěžní chování, nebo pro porušení obchodního tajemství, protože již jde jen o následné nástroje, směřující k obnově porušené rovnosti v podnikání [srov. ustanovení § 17; § 51; § 44 odst. 2 písm. g); § 53; § 20 Obchodního zákoníku]. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než pro totožnost pochybení obě napadená rozhodnutí zrušit dle § 82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.

Pro úplnost se výslovně uvádí, že Ústavní soud nesdílí názor Vrchního soudu o nemožnosti argumentovat čl. 2 odst. 3 Listiny v oblasti pracovněprávních vztahů, neboť toto ustanovení je ustanovením v demokratické společnosti nesmírně významným, jak potvrzuje i jeho zařazení hned do čl. 2 Ústavy, a to potud, že je pojistkou svobody a současně i pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech oblastí života. Dále dlužno dodat, že se Ústavní soud ztotožnil s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, obsaženým v jeho rozhodnutí ze dne 14. 1. 1994, čj. 7 Co 2163/93-84, který při hodnocení předmětného ujednání vzal v úvahu délku doby závazku (12 měsíců), neboť skutečně závazek časově neomezený nebo na nepřiměřenou dobu by nepochybně vedl též k zásahu do rovnosti v právu podnikat, avšak z hlediska vedlejších účastníků, dříve odpůrců. Obecně vzato, bude třeba individuálně přistupovat k hodnocení tzv. "konkurenčních ujednání", tj. od případu k případu, neboť faktem zůstává, že tu je na jedné straně výslovná úprava, týkající se nekalosoutěžního chování a porušení obchodního tajemství (dle obch. zák.), ochrany autorských práv (zák. č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), objevů, vynálezů, zlepšovacích návrhů (zák. č. 527/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a na druhé straně jsou důležité takové ukazatele, jako je výše sjednané pokuty, délka doby pracovního poměru, délka doby závazku, povaha provozu atd., to vše s tím, že nejen získávání zkušeností, poznatků, ale i jejich využívání, je tou nejpřirozenější součástí lidské existence.

Pokud jde o navrhovatelem tvrzená porušení dalších ústavně zaručených základních práv a svobod, Ústavní soud konstatuje, že se jimi již nezabýval, neboť si pro účely rozhodnutí vystačil se zjištěním porušení shora uvedených základních práv a svobod (čl. 1 věta prvá, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 Listiny). Zcela na závěr se v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 89/94, dle kterého je Ústavní soud sice vázán petitem stěžovatele, nikoliv však jeho odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel uvádí. Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


Toto rozhodnutí Ústavního soudu ČR bylo získáno z bezplatné databáze Ústavního soudu ČR NALUS® (http://nalus.usoud.cz). Nejedná se o autentické znění dokumentu. Autentickým je pouze originál a stejnopisy rozhodnutí opatřené státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby.
Název
Nález - Svoboda a rovnost v důstojnosti a v právech. Rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách. Svoboda povolání a podnikání
Zdroj
Sbírka nálezů a usnesení ÚS
Ze dne
1. listopadu 1995
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. II. ÚS 192/95
Sbírkové číslo
SbNU 73/4
Město
Brno
Právní věty
Ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny a článku 2 odst. 4 Ústavy, znějící "Každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá", musí platit i pro oblast pracovněprávních vztahů a to i při vědomí jejich specifik, neboť jde o ustanovení, mající v každé demokratické společnosti zásadní význam, a to potud, že je pojistkou svobody a současně i pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech oblastí života.
Ročník
1995
Soud
Ústavní soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP