Právní prostor

Usnesení - Porušení pravidel chování pro lyžaře vydaných Mezinárodní lyžařskou federací

ze dne 23. února 2005


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 2005
Porušení pravidel chování pro lyžaře vydaných Mezinárodní lyžařskou federací


sp. zn./č. j.:
25 Cdo 1506/2004

Související legislativa ČR:
§ 2900 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

§ 415 obč. zák.

Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, nejsou obecně závazným právním předpisem, avšak pro lyžaře na sjezdové trati jsou závazná a jejich porušení představuje porušení právní povinnosti předcházet vzniku škod.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004

ATLAS consulting spol. s r.o.



Z odůvodnění: Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 134,91 EUR s úrokem z prodlení ve výši 21 % od 17. 11. 1998 do zaplacení a co do dále požadované částky 15,49 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl; řízení ohledně částky 230,03 EUR s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem a vůči státu. Dovodil, že podle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. ve spojení s § 84 a § 85 odst. 1 o. s. ř., je dána pravomoc soudu a že nárok na náhradu škody se podle § 15 zákona č. 97/1963 Sb. řídí italským právem. Vzal za prokázané, že dne 4. 2. 1998 při lyžování na sjezdovce na Gitschbergu v I. došlo ke střetu žalobce a žalované za situace, kdy žalobce jel jako předposlední ve skupině lyžařského kursu v širokém oblouku a žalobkyně, přijíždějící zezadu, jej uviděla před sebou na krátkou vzdálenost (za terénním zlomem) a střetu již nemohla zabránit. Žalobci byly poškozeny lyže a utrpěl luxaci pravého ramene, přičemž toto zranění si vyžádalo 39 dní pracovní neschopnosti. Soud věc posoudil podle čl. 2043, čl. 1223, čl. 1225 a čl. 1226 italského občanského zákoníku a podle čl. 2, 3 a 4 Pravidel chování pro lyžaře Mezinárodní lyžařské federace (FIS) a dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnosti, stanovené těmito pravidly, když nepřizpůsobila rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a terénním podmínkám, což měla učinit zvláště v místě, kde přes terénní překážku není výhled. Její námitky, že žalobce nevzal v úvahu přiměřenost obtížnosti sjezdovky svým schopnostem a že měl být připraven na manévr, který by střetu zabránil, soud neshledal důvodnými vzhledem k tomu, že sjezdové tratě jsou veřejné a záleží na lyžaři, jakou si vybere, a byla to žalovaná, kdo se přibližoval zezadu, a tedy ona měla podle čl. 3 Pravidel FIS povinnost zvolit takovou dráhu, aby neohrozila před ní jedoucí lyžaře. Porušení této povinnosti žalovanou mělo za následek střet s žalobcem, kterému vznikla škoda na zdraví vytržením kloubu z jamky pravého ramene a škoda na věci (na lyžích). Oprava lyží činila 250 DM a bolestné (celková dočasná invalidita) částku 1 950 000 ITL, tedy po jejich přepočtu na EUR činí náhrada 1 134,91 EUR.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil, ve vyhovujícím výroku o úroku z prodlení a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že příčinou vzniku škody způsobené žalobci bylo jednání žalované, která nepřizpůsobila rychlost jízdy svým schopnostem a terénním podmínkám. Tento skutkový závěr odpovídá výsledkům provedeného dokazování a soudem prvního stupně byla správně posouzena i odpovědnost žalované za škodu podle italského hmotného práva, které v čl. 2043 občanského zákoníku váže vznik odpovědnosti na jakýkoliv čin, úmyslný nebo nedbalostní, který přivodí jiným nespravedlivou škodu. V daném případě žalovaná byla lyžařkou přijíždějící zezadu, a měla tedy zvolit takovou dráhu, aby neohrozila před sebou jedoucího lyžaře. Ve smyslu čl. 3 Pravidel chování pro lyžaře Mezinárodní lyžařské federace (FIS) bylo povinností obou účastníků přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a mj. i terénním podmínkám, což žalovaná nesplnila, když při jízdě narazila zezadu do žalobce, který jako člen skupiny jel v širokém oblouku. Soud prvního stupně nepochybil ani při určení výše škody.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jejími výhradami, které vznesla v odvolání proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ohledně průběhu nehodového děje, a že ze skutkových zjištění nevyplývá závěr soudu prvního stupně, že žalobce jel širokým obloukem, nikoli traverzem. Uvádí, že za terénním zlomem, před který není shora vidět, prováděl žalobce manévr, jehož výsledkem bylo, že jel prakticky horizontálně a nebyl vidět, a v době bezprostředně před střetem neučinil nic k odvrácení střetu. Terénní překážka, zde terénní zlom, patří ke sjezdovce jako ke sportovní dráze a neospravedlňuje vynucování absolutní povinnosti přizpůsobit této terénní překážce rychlost jízdy z hlediska povinnosti předvídat, že se na sjezdovce bude pohybovat lyžařský kurs a bude křížit dráhu neobvyklým způsobem. Uvádí, že podle čl. 2043 italského C. C. se odškodňuje pouze "nespravedlivá škoda", tedy škoda, na jejímž vzniku nemá žalobce žádný podíl. Soudům oběma stupňů vytýká, že neposoudily spoluodpovědnost poškozeného, která je upravena v čl. 1227 C. C. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soud aplikoval italské hmotné právo, přičemž žádná dostupná judikatura neřeší uvedenou problematiku, a dále v tom, že soud její odpovědnost za škodu dovodil na základě pravidla FIS, které není pramenem práva, byť je zvykovou normou, a toto pravidlo nemůže mít přednost před zákonem, tedy ani v tom, že by se soud nemusel zabývat otázkou spoluúčasti žalobce na škodě podle obecně závazného právního předpisu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají.

Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci, který je výsledkem hodnocení důkazů, není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Proto pokud dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů při právním posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Jak totiž vyplývá přímo z § 241a odst. 3 o. s. ř., lze tento důvod uplatnit, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., což však není tento případ. Vadami řízení, které jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by se dovolací soud mohl zabývat, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Námitka žalované, že soudy obou stupňů se při právním posouzení věci opomněly zabývat otázkou spoluzavinění žalobce, není důvodná. Spoluzaviněním poškozeného, které omezuje odpovědnost škůdce, může být jen takové jednání, které je jednou z příčin vzniku škody. Tato obecná právní konstrukce je obsažena i v čl. 1227 italského občanského zákoníku (Codice Civile), podle nějž pokud nedbalostní čin věřitele přispěl ke způsobení škody, snižuje se odškodnění podle závažnosti zavinění a významu z něj vzniklých následků.

Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že škoda vznikla výlučně v důsledku jednání žalované, když nedbalostní čin žalobce, který by byl jednou z příčin jemu způsobené škody, nebyl zjištěn. Pokud jde o námitku, že na sjezdovce, která neodpovídala jeho schopnostem, jel žalobce příliš pomalu a nacvičoval oblouk pod terénním zlomem, přes který není shora vidět, je třeba uvést, že tyto okolnosti nezapříčinily vznik jeho škody na zdraví a na věcech, neboť bez toho, že do něj žalobkyně, přijíždějící zezadu narazila, k jeho zranění a poškození lyží by nedošlo. Rovněž mu nelze přičítat zavinění na vzniku škody, spočívající v tom, že před střetem neučinil nic, aby mu zabránil. Nebylo totiž jeho povinností volit svou jízdní dráhu v závislosti na způsobu jízdy za ním jedoucího lyžaře či se vyhýbat zezadu přijíždějícímu lyžaři. Naopak žalovaná byla povinna sledovat situaci před sebou a na sjezdovce jet tak, aby neohrozila před sebou jedoucí lyžaře. Její odpovědnost se neváže k porušení povinnosti přizpůsobit rychlost své jízdy existenci terénního zlomu, v tom s ní lze souhlasit, avšak za škodu odpovídá žalobci proto, že nepřizpůsobila rychlost a způsob své jízdy situaci na sjezdovce, kdy ač neměla, popř. nemohla mít přehled v dostatečné vzdálenosti před sebou, sjížděla veřejně přístupnou sjezdovku takovou rychlostí, že pomalu jedoucího žalobce spatřila až ve chvíli, kdy už nebyla schopna střetu s ním zabránit. Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, obsahují normy, jejichž dodržováním má být zajištěna bezpečnost uživatelů sjezdovky a slouží tak k předcházením vzniku škod, s nimiž zákon spojuje odpovědnost. I když nejsou obecně závazným právním předpisem, jsou tato pravidla pro lyžaře na sjezdové trati závazná, a to bez ohledu na to, zda jsou pramenem práva či nikoliv, jak je namítáno v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že v dané věci nejsou splněny stanovené předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1, písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Ostatně z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně nelze mít proti rozhodnutí výhrady.

Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).
Název
Usnesení - Porušení pravidel chování pro lyžaře vydaných Mezinárodní lyžařskou federací
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
23. února 2005
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 25 Cdo 1506/2004
Město
Brno
Právní věty
§ 415 obč. zák.
Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, nejsou obecně závazným právním předpisem, avšak pro lyžaře na sjezdové trati jsou závazná a jejich porušení představuje porušení právní povinnosti předcházet vzniku škod.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004
ATLAS consulting spol. s r.o.
Ročník
2005
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP