Právní prostor

Rozsudek - Správní trestání: zánik odpovědnosti za správní delikt. Rozhlasové a televizní vysílání: běh prekluzivní subjedtivní lhůty. Správní řízení: vydání rozhodnutí kolegiálním orgánem

ze dne 16. dubna 2010


ROZSUDEK
Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 4. 2010
Správní trestání: zánik odpovědnosti za správní delikt. Rozhlasové a televizní vysílání: běh prekluzivní subjedtivní lhůty. Správní řízení: vydání rozhodnutí kolegiálním orgánem


sp. zn./č. j.:
7 As 11/2010-134

Související legislativa ČR:
§ 8 zákona č. 40/1995 Sb.
§ 109 zákona č. 150/2002 Sb.
§ 19, § 71 zákona č. 500/2004 Sb.


Právní věta:

I. K zániku odpovědnosti za správní delikt uplynutím času (prekluzi) přihlíží správní soudy všech stupňů z úřední povinnosti.

II. Počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty ve smyslu § 8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, je dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového.

III. Vydáním rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu z roku 2004 je i u kolegiálního orgánu předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19 téhož zákona.



Věc: Akciová společnost WALMARK proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.

Žalovaná svým rozhodnutím vydaným dne 7. 11. 2007 uložila žalobci jako zadavateli reklamy na přípravek PROSTENAL mutace 11), vysílané na televizních programech televize Prima, Nova a ČT 2 v průběhu roku 2006, pokutu ve výši 100 000 Kč podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy, za porušení § 5d písm. d) téhož zákona.

Žalobce proti rozhodnutí žalované podal žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2009 zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce uvedl spotřebitele v omyl obsahem prezentované reklamy bez ohledu na pravdivost či nepravdivost působení propagovaného výrobku, tedy že je odpovědný za spáchání správního deliktu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž napadl rozsudek v celém rozsahu pro nepřezkoumatelnost, resp. vadu řízení spočívající v tom, že soud měl zrušit napadené rozhodnutí žalované, neboť bylo stiženo stejnou vadou, pro kterou Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek městského soudu (viz rozsudek NSS ze dne 11. 12. 2008, čj. 7 As 55/2008-81). Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého zrušovacího rozsudku konstatoval, že žalovaná posuzovala reklamu na přípravek PROSTENAL, vysílanou opakovaně v průběhu roku 2006, podle právní úpravy zákona o regulaci reklamy účinné do 25. 1. 2006, přičemž k důvodu aplikace zákona v daném účinném znění se nikterak nevyjádřila, i když otázka aplikace nebyla jednoznačná. 2 tohoto důvodu se stěžovatel domníval, že městský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, když rozhodnutí žalované nezrušil a nevrátil věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. (...)

Nejvyšší správní soud se dále zabýval z úřední povinnosti otázkou prekluze práva na uložení pokuty za předmětný správní delikt. V této souvislosti především odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny ve smyslu § 109 odst. 2 s. ř. s. přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Na judikaturu Ústavního soudu následně navázal ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 2. 4. 2009, čj. 1 Afs 145/2008-135, č. 1851/2009 Sb. NSS, shrnul, že pokud by správní soudy nepřihlížely k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň (v daném případě se jednalo o daňové řízení) jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavním posláním, kterým je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob. Soudy přitom nemusí v každém svém rozhodnutí explicitně zdůvodňovat, zda v dané věci došlo či nedošlo k prekluzi ve smyslu § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Pokud účastník řízení prekluzi nenamítal a soud poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k prekluzi nedošlo, není nutné, aby své úvahy v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl. Soud má povinnost vypořádat otázku prekluze tehdy, je-li namítána, a v případě, že sám dospěje k závěru, že k prekluzi práva došlo. Tyto závěry Nejvyššího správního soudu lze plně vztáhnout i na danou věc i přesto, že se nejedná o prekluzi práva vyměřit daň, ale o prekluzi práva uložit sankci za správní delikt. Rovněž podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 57/2004-39, č. 845/2006 Sb. NSS, je třeba, aby soud přihlédl k zániku odpovědnosti za přestupek z úřední povinnosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup v kategorii trestního obvinění a učiněno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). V dané věci se sice jednalo o tzv."jiný" správní delikt, nikoliv o přestupek, tento závěr je však použitelný obecně na veškeré správní delikty, neboť zcela koresponduje s judikaturou Ústavního soudu, podle které za společný rys prekluze (bez ohledu na povahu prekludovaného práva, tj. mimo jiné i práva vyměřit daň jako veřejnoprávní dávku nesankční, byť jednostranné povahy) lze považovat to, že k ní má soud přihlížet z úřední povinnosti. Tím spíše musí proto uvedené pravidlo formulované Ústavním soudem platit pro právo uložit sankci za spáchaný veřejnoprávní delikt.

Ústavní soud svoji judikaturu ve vztahu k prekluzi dále rozvinul v nálezech týkajících se ukládání pokut za správní delikt podle § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy. V nálezu ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, dostupném na http://nalus.usoud.cz, Ústavní soud konstatoval, že otázku prekluze práva považuje za problematiku natolik významnou, že by se jí měly správní soudy důkladně zabývat. V nálezu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1898/09, a v nálezech ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09 a sp. zn. I. ÚS 948/09, http://nalus.usoud.cz, pak dodal, že otázku prekluze zkoumá správní soud (včetně Nejvyššího správního soudu) z úřední povinnosti. Ostatně již v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, čj. 5 As 73/2008-17, zásadu oficiality zkoumání prekluze práva potrestat za veřejnoprávní delikt uplatnil Nejvyšší správní soud ve věci skutkově shodné s věcí nyní projednávanou.

Na projednávanou věc dopadá § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy, podle něhož lze uložit pokutu do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení zákona došlo. Z judikatury správních soudů (např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 6 A 103/94, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 317/1998, ze dne 18. 2. 1997, sp. zn. 7 A 167/94, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 553/1999, a ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 7 A 147/94, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 684/2000, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004, čj. 5 A 1/2001-56, č. 329/2004 Sb. NSS) i nálezů Ústavního soudu vyplývá, že počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty ve smyslu § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy je dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového.

V dané věci rozhodla žalovaná o zahájení správního řízení se stěžovatelem pro možné porušení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy na svém zasedání dne 28. 6. 2006. Ze správního spisu však není patrné, co a kdy se stalo podnětem pro zahájení tohoto řízení. Ze zápisu ze zasedání žalované 13/poř. č. 49, pouze plyne, že analytický odbor žalované dospěl podle obsahu reklamy na přípravek PROSTENAL [mutace 11) k závěru, že byl porušen § 5d písm. d] zákona o regulaci reklamy, aniž by bylo zřejmé, kdy se tak stalo. Ve správním spisu je dále přípis Státního ústavu pro kontrolu léčiv s podnětem Sdružení výrobců volně prodejných léčivých přípravků směřujícím proti televizní reklamě na doplňky stravy. Tento podnět byl doručen žalované dne 28. 12. 2005, tedy ještě předtím, než byla předmětná reklama vysílána. Za počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty proto nemůže být považováno datum 28. 12. 2005, protože reklama byla vysílána až v průběhu roku 2006. I kdyby však prekluzivní subjektivní lhůta začala běžet od 28. 6. 2006 (den rozhodnutí žalované o zahájení řízení), rozhodnutí o uložení pokuty bylo vydáno až dne 7. 11. 2007, tzn. po uplynutí roční prekluzivní lhůty. Protože městský soud rozhodoval o žalobě stěžovatele dne 26. 6. 2009, tedy v době, kdy již byla ustálena judikatura týkající se povinnosti přihlédnout k prekluzi práva ex offo, Nejvyšší správní soud z toho dovozuje, že se prekluzi zabýval, avšak dospěl k závěru, že k ní nedošlo, a z toho důvodu své úvahy v odůvodnění rozhodnutí výslovně neuvedl [viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, čj. 1 Afs 145/2008-135). S tímto právním závěrem městského soudu se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť v daném případě k prekluzi práva uložit pokutu nepochybně došlo. Ačkoli žalovaná rozhodla dne 7. 2. 2007, tj. v zákonem stanovené lhůtě, rozhodnutí vyhotovila až dne 31. 10. 2007 a vypravila je dokonce až 7. 11. 2007, tedy po uplynutí roční prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že za vydání rozhodnutí je nezbytné ve smyslu § 71 odst. 2 písm. a] správního řádu i u kolegiálního orgánu považovat předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19 správního řádu (tj. v dané věci 7. 11. 2007, kdy bylo napadené rozhodnutí předáno k doručení, nikoli 31. 10. 2007, kdy bylo vyhotoveno, příp. 7. 2. 2007, kdy kolegiální orgán přijal usnesení, že stěžovatel spáchal správní delikt). Zvláštní ustanovení o řízení před kolegiálním orgánem [§ 134 správního řádu) totiž ohledně vydání rozhodnutí nestanovují žádné zvláštní pravidlo a pravidlo obecné, stanovené v § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, je i s ohledem na povahu věci plně použitelné na kolegiální orgány, neboť je v jejich možnostech uspořádat své vnitřní poměry (zejména jednacím řádem podle § 134 odst. 5 správního řádu] tak, aby řádně postupovaly v souladu s uvedeným ustanovením o vydání rozhodnutí. Kolegiální povaha správního orgánu má totiž zásadní vliv pouze na jeho"vnitřní" fungování a projevuje se zejména nutností existence určitého mechanismu vnitřních rozhodovacích postupů (zejména pravidel hlasování transformujících jednotlivé vůle vícero oprávněných členů těchto orgánů do úřední vůle kolegiálního orgánu jako jediné a jednotné entity nadané vrchnostenskými pravomocemi), avšak nic nemění na skutečnosti, že"navenek", tj. zejména v komunikaci s účastníkem řízení, se uvedený orgán projevuje a musí projevovat jako jediná entita. Nezvykle dlouhá doba, zhruba devíti měsíců, od okamžiku"vnitřního" přijetí rozhodnutí žalovanou (7. 2. 2007) do vyhotovení napadeného rozhodnutí (31. 10. 2007), resp. do doby jeho vydání (7. 11. 2007), je proto v daném případě nejen zcela v rozporu se smyslem a účelem § 71 odst. 1 správního řádu, ale především měla zásadní vliv na uplynutí předmětné prekluzivní lhůty. (...)
Název
Rozsudek - Správní trestání: zánik odpovědnosti za správní delikt. Rozhlasové a televizní vysílání: běh prekluzivní subjedtivní lhůty. Správní řízení: vydání rozhodnutí kolegiálním orgánem
Zdroj
Sbírka rozhodnutí NSS
Ze dne
16. dubna 2010
Spisová značka/číslo jednací
čj. 7 As 11/2010-134, sp. zn. 7 As 11/2010
Sbírkové číslo
Rs 2122/2010
Město
Brno
Právní věty
I. K zániku odpovědnosti za správní delikt uplynutím času (prekluzi) přihlíží správní soudy všech stupňů z úřední povinnosti.
II. Počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty ve smyslu § 8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, je dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového.
III. Vydáním rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu z roku 2004 je i u kolegiálního orgánu předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19 téhož zákona.
Ročník
2010
Soud
Nejvyšší správní soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP