Právní prostor

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. března 2006 ve věci stížnosti č. 64890/01 Apicella proti Itálii

ze dne 29. března 2006


ROZSUDEK
Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 29. března 2006
ve věci stížnosti č. 64890/01 Apicella proti Itálii


Související články Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
čl. 6, čl. 13, čl. 17, čl. 34, čl. 41

Související judikatura ČR:
30 Cdo 958/2009 - Průtahy v řízení, právo na projednání věci v přiměřené lhůtě
30 Cdo 2301/2009 - Průtahy v řízení. Postup orgánu veřejné moci. Opravné prostředky

Další rozhodnutí v téže věci:
Věc 64890/01: Rozsudek



Ve věci Apicella proti Itálii,

Evropský soud pro lidská práva, zasedající ve velkém senátu ve složení pánové L. Wildhaber, předseda, C. L. Rozakis, J.-P. Costa, sir Nicolas Bratza, pánové B. M. Zupančič, L. Caflisch, C. Birsan, K. Jungwiert, M. Pellonpää, paní M. Tsatsa-Nikolovska, pánové R. Maruste, S. Pavlovschi, L. Garlicki, paní A. Gyulumyan, pánové E. Myjer, S. E. Jebens, soudci, L. Ferrari Bravo, soudce ad hoc, a pan T. L. Early, zástupce tajemníka velkého senátu,

po poradě konané ve dnech 1. července 2005 a 18. ledna 2006,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne:


ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 64890/01) směřující proti Italské republice, kterou dne 29. října 1998 podala Evropské komisi pro lidská práva ("Komise") italská občanka, paní Angelina Apicella ("stěžovatelka"), na základě článku 25 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

2. V řízení před senátem zastupoval stěžovatelku S. de Nigris de Maria, advokát v Beneventu, a poté S. de Nigris de Maria, T. Verrilli, C. Marcellino, A. Nardone a V. Collarile, advokáti v Beneventu. Italskou vládu ("vláda") zastupovali postupně její zmocněnci, pánové U. Leanza a I. M. Braguglia, a asistující zmocněnci, pánové V. Esposito a F. Crisafulli, jakož i zástupce asistujícího zmocněnce vlády, pan N. Lettieri.

3. Stěžovatelka tvrdila, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu délky občanskoprávního řízení, jehož byla účastníkem. Stěžovatelka následně uvedla, že se neohrazuje proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil průtahy, nýbrž proti směšné částce přiznané náhrady.

4. Stížnost byla postoupena Soudu dne 1. listopadu 1998, kdy vstoupil v platnost Protokol č. 11 k Úmluvě (článek 5 odst. 2 Protokolu č. 11).

5. Stížnost byla přidělena sekci Soudu (článek 52 odst. 1 jednacího řádu). Po odstoupení soudce zvoleného za Itálii pana V. Zagrebelského (článek 28) vláda určila, že na jeho místě bude zasedat soudce ad hoc pan L. Ferrari Bravo (článek 27 odst. 2 Úmluvy a článek 29 odst. 1 jednacího řádu).

6. Dne 22. ledna 2004 byla stížnost prohlášena za přijatelnou senátem první sekce složeným z pánů C. L. Rozakise, P. Lorenzena, G. Bonella, A. Kovlera, paní E. Steiner, pana K. Hajiyeva, soudců, pana L. Ferrariho Brava, soudce ad hoc, a pana S. Nielsena, tajemníka sekce.

7. Dne 10. listopadu 2004 tentýž senát vydal rozsudek, jímž jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.

8. Dne 27. ledna 2005 italská vláda požádala o postoupení věci velkému senátu podle článku 43 Úmluvy a článku 73 jednacího řádu. Dne 30. března 2005 kolegium velkého senátu této žádosti vyhovělo.

9. Složení velkého senátu bylo určeno v souladu s článkem 27 odst. 2 a 3 Úmluvy a článkem 24 jednacího řádu. Předseda Soudu rozhodl, že v zájmu řádného chodu spravedlnosti bude věc přidělena témuž velkému senátu jako věci Riccardi Pizzati proti Itálii, Musci proti Itálii, Giuseppe Mostacciuolo proti Itálii (č. 1), Cocchiarella proti Itálii, Ernestina Zullo proti Itálii, Giuseppina a Orestina Procaccini proti Itálii a Giuseppe Mostacciuolo proti Itálii (č. 2) (stížnosti č. 62361/00, 64699/01, 64705/01, 64886/01, 64897/01, 65075/01 a 65102/01) (články 24, 42 odst. 2 a 71 jednacího řádu). Předseda za tím účelem účastníkům řízení nařídil, aby ustanovili kolegium pro společnou obhajobu (§ 2 výše).

10. Stěžovatelka i vláda předložily vyjádření. Své stanovisko předložila také polská, česká a slovenská vláda, jimž předseda povolil, aby v písemném řízení vystoupily jako vedlejší účastníci (článek 36 odst. 2 Úmluvy a článek 44 odst. 2 jednacího řádu). Stěžovatelka na tato stanoviska odpověděla (článek 44 odst. 5 jednacího řádu).

11. Dne 29. června 2005 se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo veřejné jednání (článek 59 odst. 3 jednacího řádu).

Jednání se účastnili:
- za žalovanou vládu pan N. Lettieri, zástupce asistujícího zmocněnce;
- za stěžovatelku pánové S. de Nigris de Maria, advokát zapsaný u advokátní komory v Beneventu, T. Verrilli, advokát zapsaný u advokátní komory v Beneventu, C. Marcellino, advokát zapsaný u advokátní komory v Beneventu, A. Nardone, advokát zapsaný u advokátní komory v Beneventu, V. Collarile, advokát zapsaný u advokátní komory v Beneventu, právní zástupci.

Soud vyslechl prohlášení panů S. de Nigrise de Maria, T. Verrilliho et N. Lettieriho a odpovědi N. Lettieriho na otázky soudců.


SKUTKOVÝ STAV


I. Okolnosti případu

12. Stěžovatelka se narodila v roce 1962, bydliště má v Pesco Sannita (Benevento).


A. Hlavní řízení

13. Dne 17. ledna 1992 podala stěžovatelka žalobu k soudu prvního stupně v Beneventu, který zasedal jako pracovněprávní soud, jíž se domáhala uznání svého práva na opětovný zápis do seznamu provozovatelů zemědělské činnosti a dále uznání s tím souvisejícího statusu, jejž napadl svaz sociálního pojištění zemědělců SCAU (Servizio Contributi Agricoli Unificati). Na druhu pracovněprávního vztahu záviselo její právo na přiznání dávky v mateřství.

14. Dne 22. února 1992 soud prvního stupně nařídil první ústní jednání na 14. března 1994. Téhož dne si také vyžádal dokumenty týkající se zápisů vyhotovených pracovníkem inspekce práce a nařídil jejich předložení na jednání dne 8. listopadu 1995. Tohoto dne soud na žádost právního zástupce žalované řízení přerušil z důvodu zániku SCAU.

15. Dne 24. listopadu 1995 podala stěžovatelka soudní kanceláři návrh na pokračování v řízení proti orgánu sociálního zabezpečení (Istituto Nazionale di Previdenza Sociale). Dne 25. ledna 1996 soud nařídil jednání na 21. října 1997. Toto jednání však bylo odročeno ex officio na 4. března 1999. Na následujících třech jednáních nařízených na dobu od 8. dubna 1999 do 18. září 2000 byl prováděn výslech svědků. Jedno z těchto jednání bylo na návrh účastníků řízení odročeno. Dne 13. listopadu 2000 předložili účastníci řízení svá stanoviska.

16. Rozsudkem vyneseným téhož dne, jehož písemné vyhotovení bylo uloženo v soudní kanceláři dne 21. listopadu 2000, soud návrh zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala existenci vztahu podřízenosti při výkonu své pracovní činnosti.

17. Dne 24. dubna 2001 podala stěžovatelka odvolání k Odvolacímu soudu v Neapoli. Dne 11. února 2001 nařídil předseda závěrečné jednání na 26. ledna 2004. Ve stejný den konal odvolací soud poradu. Rozsudkem z téhož dne, jehož písemné vyhotovení bylo uloženo v soudní kanceláři dne 15. března 2004, odvolací soud stěžovatelčino odvolání zamítl.


B. Řízení podle "Pintova zákona"

18. Dne 3. října 2001 podala stěžovatelka návrh Odvolacímu soudu v Římě v souladu se zákonem č. 89 ze dne 24. března 2001, zvaným "Pintův zákon", jímž napadla nepřiměřenou délku shora popsaného řízení. Stěžovatelka soudu navrhla, aby rozhodl, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, a aby italské vládě uložil povinnost nahradit vzniklou škodu a blíže nespecifikovanou částku nákladů řízení.

19. Rozhodnutím ze dne 28. února 2002, jehož písemné vyhotovení bylo uloženo v soudní kanceláři dne 30. dubna 2002, odvolací soud shledal, že délka řízení byla nepřiměřená z následujících důvodů:

"(...) Došlo k porušení zásady zakotvené v Úmluvě, která zaručuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě, a stěžovatelka utrpěla kvůli nepřiměřené délce řízení nemajetkovou újmu, jejíž význam je značný. Ve skutečnosti nemělo řízení (...) trvat ve dvou stupních soudní soustavy déle než pět let. Je třeba konstatovat, že vznikla morální újma (tíseň kvůli prodlužování řízení, které se týkalo pro stěžovatelku významné záležitosti) vyplývající z porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž objektivně došlo z důvodu nepřiměřené délky řízení.

Se zřetelem k složitosti věci k průtahům nedošlo v důsledku chování účastníků řízení a postup soudu a ostatních orgánů, které mají přispívat k řádnému průběhu řízení, nezpůsobil nepřiměřenou délku tohoto řízení. Ve skutečnosti je třeba mít za to, že odročování věci, a tím i průtahy, jsou zapříčiněny organizačními faktory.

Škoda musí být určena v souladu s článkem 2056 občanského zákoníku a podle kritérií stanovených v článcích 1223, 1226 a 1227-I občanského zákoníku; v souladu s článkem 3 Pintova zákona lze vzít v úvahu pouze škodu, která se vztahuje k době přesahující přiměřenou lhůtu.

Za nemajetkovou újmu (tíseň kvůli délce řízení překračující rámec přiměřené lhůty, jak je uvedeno výše) je třeba poskytnutou částku 500 € za každý z obou roků, o které byla překročena přiměřená lhůta, a úroky v zákonné výši ode dne, kdy délka řízení překročila přiměřenou lhůtu, což nastalo koncem roku 1997 (obvyklá stupnice částek spravedlivého zadostiučinění byla upravena s přihlédnutím k zamítavému rozhodnutí vydanému v prvním stupni, které mělo vliv na očekávání vůči soudům, a tím pádem i na stres způsobený průtahy). (...)"

Na spravedlivém základě přiznal odvolací soud částku 2 500 € jako náhradu morální újmy a částku 710 € z titulu nákladů řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději dne 15. června 2003 a jeho výkon zajistily úřady k blíže neurčenému datu v době od 23. března 2004 do 12. července 2004.

20. Dopisem ze dne 7. ledna 2003 stěžovatelka oznámila Soudu výsledek vnitrostátního řízení a vyzvala jej, aby pokračoval v projednávání její stížnosti.

Tímtéž dopisem stěžovatelka Soudu dále sdělila, že nemá v úmyslu podávat dovolání z důvodu, že tento opravný prostředek lze podat jen v právních otázkách.


II. Příslušné vnitrostátní právo a praxe


A. Zákon č. 89 ze dne 24. března 2001, zvaný "Pintův zákon"

21. Přiznání spravedlivého zadostiučinění při nedodržení přiměřené lhůty a změna článku 375 občanského soudního řádu

Oddíl II - Spravedlivé zadostiučinění

Článek 2 - Nárok na spravedlivé zadostiučinění

"1. Každý, kdo utrpěl majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v důsledku porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ratifikované zákonem č. 848 ze dne 4. srpna 1955, z důvodu nedodržení "přiměřené lhůty" podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, má nárok na spravedlivé zadostiučinění.

2. Při posuzování porušení Úmluvy bere soud v úvahu složitost věci a v jejím rámci též chování účastníků řízení a postup soudu, který řízení prováděl, jakož i postup ostatních orgánů, jejichž úkolem bylo podílet se na řešení věci nebo k němu přispět.

3. Soud určí výši náhrady v souladu s článkem 2056 občanského zákoníku při dodržení následujících ustanovení:
a) v úvahu lze vzít pouze škodu, která se může vztahovat k době překračující přiměřenou lhůtu podle odstavce 1;
b) nemajetková újma se nahrazuje nejen zaplacením peněžité částky, ale též zveřejněním rozhodnutí o porušení vhodnou formou."

Článek 3 - Řízení

"1. Žádost o přiznání spravedlivého zadostiučinění se podává odvolacímu soudu, kde zasedá soudce, který je podle článku 11 trestního řádu příslušný pro rozhodování v soudcovských věcech v obvodu, kde skončilo, bylo meritorně zastaveno nebo nadále probíhá řízení, jehož se tvrzené porušení týká.

2. Žádost podává kanceláři odvolacího soudu advokát vybavený zvláštní plnou mocí obsahující veškeré náležitosti uvedené v článku 125 občanského soudního řádu.

3. Žádost se podává proti ministerstvu spravedlnosti, jedná-li se o řízení před obecným soudem, proti ministerstvu obrany, jedná-li se o řízení před vojenským soudem, nebo proti ministerstvu financí, jedná-li se o řízení před finančními soudy. Ve všech ostatních případech se žádost podává proti předsedovi Rady ministrů.

4. Odvolací soud rozhoduje v souladu s článkem 737 a následujícími občanského soudního řádu. Žádost i rozhodnutí o nařízení jednání před příslušným senátem doručuje navrhovatel žalovanému orgánu na jeho doručovací adresu při úřadu státního zastupitelství Avvocatura dello Stato. Ode dne doručení do dne konání jednání před senátem musí uplynout nejméně lhůta patnácti dnů.

5. Účastníci řízení mohou navrhnout, aby odvolací soud nařídil předložení všech nebo i jen některých úkonů a podkladů z řízení, k němuž se vztahuje tvrzené porušení podle článku 2, a spolu se svými advokáty mají právo být vyslechnuti soudem na neveřejném jednání, pokud se k němu dostaví. Účastníci řízení mohou předkládat vyjádření a podklady nejpozději pět dní před předpokládaným dnem konání jednání před senátem nebo do konce lhůty stanovené odvolacím soudem na návrh účastníků řízení.

6. Soud vynese do čtyř měsíců po podání žádosti rozhodnutí, proti kterému lze podat dovolání. Rozhodnutí je okamžitě vykonatelné.

7. Oprávněným osobám se náhrada vyplácí, v rozsahu dostupných prostředků, od 1. ledna 2002."

Článek 4 - Lhůta a podmínky podání žádosti

"Žádost o náhradu může být podána během řízení, k němuž se vztahuje tvrzené porušení, nebo ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy rozhodnutí, kterým se toto řízení ukončuje, nabylo právní moci, jinak nárok zaniká.

" Článek 5 - Doručování

"Rozhodnutí, kterým se žádosti vyhovuje, doručuje soudní kancelář nejen účastníkům řízení, ale také generálnímu státnímu zástupci při Účetním dvoru, aby případně zahájil vyšetřování ve věci odpovědnosti, a orgánům, které rozhodují v kárných věcech proti úředníkům, kteří v řízení vystupovali."

Článek 6 - Přechodná ustanovení

"1. Do šesti měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona může každý, kdo již podal včas stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva pro nedodržení "přiměřené lhůty" podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ratifikované zákonem č. 848 ze dne 4. srpna 1955, podat žádost podle článku 3 tohoto zákona v případě, že Evropský soud ještě neprohlásil stížnost za přijatelnou. V tomto případě musí být v žádosti podané odvolacímu soudu uvedeno datum podání stížnosti k Evropskému soudu.

2. Kancelář příslušného soudu neprodleně vyrozumí ministra zahraničních věcí o každé žádosti podané na základě článku 3 ve lhůtě uvedené v odstavci 1 tohoto článku."

Článek 7 - Finanční ustanovení

"1. Finanční náklady vyplývající z provedení tohoto zákona, oceněné na 12 705 000 000 italských lir počínaje rokem 2002, budou hrazeny uvolněním prostředků evidovaných v tříletém rozpočtu na roky 2001-2003, v rámci kapitoly základní odhad k průběžné části "Zvláštního fondu" na rok 2001 ministerstva státních financí, rozpočtu a hospodářského plánování. Pro tento účel budou použity rezervy tohoto ministerstva.

2. Ministerstvo státních financí, rozpočtu a hospodářského plánování může provést vyhláškou potřebné úpravy rozpočtu."


B. Výňatky z italské judikatury


1. Obrat v judikatuře v roce 2004

22. Plénum Kasačního soudu (Sezioni Unite), jemuž byla podána dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů vydaným v řízení podle "Pintova zákona", vynesl dne 27. listopadu 2003 čtyři rozsudky, jimiž byla věc vrácena k dalšímu řízení (č. 1338, 1339, 1340 a 1341). Písemné vyhotovení těchto rozsudků bylo uloženo v soudní kanceláři dne 26. ledna 2004. Plénum Kasačního soudu v těchto rozsudcích prohlásilo, že "při uplatňování zákona č. 89/ 2001 jsou italské soudy vázány judikaturou Soudu ve Štrasburku".

Ve svém rozsudku č. 1340 zejména vyhlásil zásadu, podle které:

"určení nemajetkové újmy odvolacím soudem v souladu s článkem 2 zákona č. 89/2001, které sice již z povahy věci spočívá na spravedlivém základě, musí být nicméně učiněno v právně vymezeném rámci, protože je třeba odkázat na částky přiznané v podobných věcech Soudem ve Štrasburku, od nichž se lze odchýlit, avšak pouze v přiměřeném rozsahu."

23. Výňatky z rozsudku č. 1339 Pléna Kasačního soudu uloženého v soudní kanceláři dne 26. ledna 2004:

"(...) 2. Předložené podání nastoluje zásadní otázku týkající se povahy právního účinku, jaký mají mít rozsudky Evropského soudu pro lidská práva při uplatňování zákona č. 89 ze dne 24. března 2001, zejména pokud jde o určení nemajetkové újmy vyplývající z porušení přiměřené délky řízení, ať již jsou tyto rozsudky zpravidla považovány za výkladové směrnice tohoto Soudu s ohledem na následky porušení, nebo s poukazem na konkrétní případ, kdy se již Evropský soud vyslovil k průtahům při rozhodování v daném řízení. (...)

Jak se uvádí v článku 2 odst. 1 zmiňovaného zákona, (právní) skutečností, která zakládá nárok na náhradu podle tohoto právního předpisu, je "porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ratifikované zákonem č. 848 ze dne 4. srpna 1955, z důvodu nedodržení přiměřené lhůty podle článku 6 odst. 1 Úmluvy". Zákon č. 89/2001 tak definuje skutečnost zakládající nárok na náhradu "odkazem" na zvláštní normu obsaženou v EÚLP. Na základě této Úmluvy byl zřízen Soud (Evropský soud pro lidská práva, který sídlí ve Štrasburku), jehož úlohou je zajistit dodržování jejích ustanovení (článek 19); proto musí být uznána pravomoc tohoto Soudu, pokud jde o určování významu těchto ustanovení a o jejich výklad.

Jelikož skutečnost zakládající nárok, která je definována v zákoně č. 89/2001, spočívá v porušení EÚLP, přísluší Soudu EÚLP určit znaky této právní skutečnosti, která je tak v konečném důsledku "uvedena do souladu" Soudem ve Štrasburku, jehož judikaturou jsou italské soudy při uplatňování zákona č. 89/2001 vázány.

Není tedy nutné se zabývat obecným problémem vztahů mezi EÚLP a vnitrostátním právním řádem, nad nimiž se generální státní zástupce na jednání dlouze pozastavoval. Nehledě na to, jaký názor zaujmeme k tomuto kontroverznímu problému, a tedy i k místu EÚLP mezi prameny vnitrostátního práva, je zcela nepochybné, že přímé použití normy EÚLP v italském právním řádu, potvrzené zákonem č. 89/2001 (potažmo článkem 6 odst. 1 v části týkající se "přiměřené lhůty"), se nemůže odchýlit od výkladu této normy vysloveného Evropským soudem.

Opačný argument, který by dovoloval značné rozdíly mezi aplikací považovanou za vhodnou ve vnitrostátním právu podle zákona č. 89/2001 a výkladem práva na řízení vedené v přiměřené lhůtě vysloveným Soudem ve Štrasburku, by zmíněnému zákonu č. 89/2001 odebral veškeré opodstatnění a vedl by italský stát k porušování článku 1 EÚLP, podle kterého "Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené Hlavě I této Úmluvy" (ta zahrnuje výše zmiňovaný článek 6, který definuje právo na řízení vedené ve přiměřené lhůtě).

Důvody, které vedly k přijetí zákona č. 89/2001, spočívají v potřebě upravit vnitrostátní soudní prostředek nápravy proti porušením souvisejícím s délkou řízení, tak aby byla splněna podmínka subsidiarity zásahů Soudu ve Štrasburku, která je výslovně stanovena v EÚLP (článek 35): "Soud může posuzovat věc až po vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy". Evropský systém ochrany lidských práv je založen na této zásadě subsidiarity. Z ní vyplývá závazek států, které ratifikovaly EÚLP, zaručit občanům ochranu práv přiznaných v EÚLP, zejména v rámci vnitrostátního právního řádu a před vnitrostátními soudními orgány. Tato ochrana musí být "účinná" (článek 13 EÚLP), tak aby poskytovala možnost nápravy bez nutnosti obracet se na Štrasburský soud.

Vnitrostátní právní prostředek nápravy podávaný podle zákona č. 89/2001 dříve v italském právním řádu neexistoval. Stížnosti proti Itálii pro porušení článku 6 EÚLP tedy Evropský soud "zahltily" (termín použitý zpravodajem Follierim na zasedání Senátu dne 28. září 2000). Soud ve Štrasburku před nabytím účinnosti zákona č. 89/2001 konstatoval, že tyto italské nedostatky "jsou odrazem přetrvávající situace, která dosud nebyla napravena a kvůli níž procesní subjekty nemají k dispozici žádný vnitrostátní prostředek nápravy. Takto nashromážděné nedostatky se tedy rovnají praxi neslučitelné s Úmluvou" (viz čtyři rozsudky Soudu vydané dne 28. července 1999 ve věcech Bottazzi, Di Mauro, Ferrari a A. P.).

Zákon č. 89/2001 tak vytváří vnitrostátní prostředek nápravy, který musí osoba "poškozená v důsledku porušení" (definovaná v článku 34 EÚLP) článku 6 (pokud jde o nedodržení přiměřené lhůty) využít předtím, než se obrátí na Evropský soud s žádostí o "spravedlivé zadostiučinění" podle článku 41 EÚLP, kterou v případě přetrvávajícího porušení Soud přizná pouze tehdy, "jestliže vnitrostátní právo Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení". Zákon č. 89/2001 tedy Evropskému soudu umožnil, aby prohlásil za nepřijatelné ty stížnosti, které mu byly předloženy (zejména před přijetím tohoto zákona) a jejichž předmětem bylo přiznání spravedlivého zadostiučinění podle článku 41 EÚLP v souvislosti s délkou řízení (Brusco proti Itálii, rozsudek ze dne 6. září 2001).

Tento mechanismus aplikace EÚLP a dodržování zásady subsidiarity zásahů Evropského soudu ve Štrasburku však přestává fungovat, když tento Soud rozhodne, že důsledky domnělého porušení EÚLP nebyly v rámci vnitrostátního práva napraveny vůbec nebo byly napraveny "jen částečně", protože pro takové případy výše uvedený článek 41 předvídá zásah Evropského soudu na ochranu osoby "poškozené v důsledku porušení". V tomto případě je individuální stížnost podaná Soudu ve Štrasburku ve smyslu článku 34 EÚLP přijatelná (Scordino a další proti Itálii, rozhodnutí ze dne 27. března 2003) a Soud přijme opatření, aby bezprostředně ochránil právo poškozeného, které podle tohoto Soudu nebylo dostatečně ochráněno vnitrostátním soudem.

O tom, zda ochrana, které se poškozenému dostalo podle vnitrostátního práva, je dostatečná nebo jen částečná, rozhoduje bezpochyby Evropský soud, který má povinnost použít 41 EÚLP za účelem zjištění, zda vnitrostátní právo umožnilo v rámci porušení EÚLP napravit vyčerpávajícím způsobem důsledky takového porušení.

Argument, podle kterého může italský soud v rámci uplatňování zákona č. 89/2001 provést jiný výklad normy obsažené v článku 6 EÚLP (jehož porušení je skutečností zakládající nárok na náhradu dle definice obsažené ve vnitrostátním zákoně), než jaký učinil Evropský soud, vede k tomu, že osoba poškozená v důsledku takového porušení (pakliže v rámci vnitrostátního řízení získá náhradu považovanou Evropským soudem za nedostatečnou) musí od posledně uvedeného Soudu obdržet spravedlivé zadostiučinění podle článku 41 EÚLP. Tím by se stala náhrada upravená italským zákonodárcem v zákoně č. 89/2001 zcela zbytečnou a došlo by k porušení zásady subsidiarity, která platí pro Soud ve Štrasburku.

Je tedy třeba souhlasit s Evropským soudem pro lidská práva, který ve svém výše uvedeném rozhodnutí o stížnosti Scordino (týkající se nedostatečné ochrany přiznané italským soudem podle zákona č. 89/2001) prohlásil, že "v rámci zásady subsidiarity musejí vnitrostátní soudy vykládat a aplikovat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s Úmluvou".

(...) Přípravné podklady k zákonu č. 89/2001 v tomto směru hovoří ještě jasněji. Ve zprávě k návrhu zákona (senátní tisk č. 3813 ze dne 16. února 1999) senátor Pinto uvádí, že mechanismus náhrady navržený v legislativním návrhu (který byl začleněn do výše uvedeného zákona) stěžovateli zajišťuje "ochranu analogickou s ochranou, které by se mu dostalo v rámci mezinárodního řízení", poněvadž přímý odkaz na článek 6 EÚLP umožňuje převést na vnitrostátní úroveň "meze použitelnosti téhož ustanovení, které existují na mezinárodní úrovni a které závisí především na státu a na vývoji judikatury štrasburských orgánů, zejména Evropského soudu pro lidská práva, jehož rozsudky tedy musejí vnitrostátnímu soudu sloužit (...) jako vodítko k určení těchto mezí".

(...) 6. Úvahy obsažené v částech 3 až 5 tohoto dokumentu odkazují obecně na význam výkladových směrnic Evropského soudu pro uplatňování zákona č. 89/2001 týkajícího se náhrady nemajetkové újmy.

V projednávané věci je nicméně nutno konstatovat, že vnitrostátní soud nemůže vyloučit existenci nemajetkové újmy (i když bylo prokázáno porušení článku 6 EÚLP), protože mu v tom brání předchozí rozhodnutí Evropského soudu; s poukazem na totéž řízení již totiž Soud rozhodl, že neoprávněné průtahy v řízení měly za následek nemajetkovou újmu, kterou za část daného období uspokojil. Z tohoto rozsudku Evropského soudu vyplývá, že jakmile vnitrostátní soud shledal, že porušení trvalo i v době, která následovala po období zohledněném v rozsudku, stěžovateli nadále vznikala nemajetková újma, která musí být nahrazena podle zákona č. 89/2001.

Nelze tedy tvrdit, jak to učinil Odvolací soud v Římě, že náhrada je neoprávněná z důvodu nepatrné hodnoty předmětu sporu v daném řízení. Tento důvod je předně neopodstatněný vzhledem k tomu, že Evropský soud již rozhodl, že nemajetková újma přetrvává v rámci nepřiměřené délky tohoto řízení, a navíc je i nepřesný. Jakmile bylo totiž konstatováno nedodržení přiměřené lhůty, nelze nikdy na základě hodnoty sporu vyloučit existenci nemajetkové újmy vzhledem k tomu, že úzkost a tíseň spojené s přerušením řízení obecně nastávají i v případech, kdy je hodnota sporu nepatrná; v těchto případech může toto hledisko vést ke snížení částky náhrady, nikoli však k jejímu úplnému vyloučení.

7. Z těchto důvodů musí být napadené rozhodnutí zrušeno a vráceno k dalšímu řízení Odvolacímu soudu v Římě, který v odlišném složení nahradí stěžovateli nemajetkovou újmu způsobenou nedodržením přiměřené lhůty zvlášť za období po 16. dubnu 1996; tento odvolací soud odkáže na podmínky náhrady tohoto druhu škod stanovené Evropským soudem pro lidská práva, od nichž se může odchýlit pouze v přiměřeném rozsahu (Soud LP, 27. březen 2003, Scordino proti Itálii)."


2. Judikatura týkající se přechodu práva na náhradu


a) Rozsudek Kasačního soudu č. 17650/02 uložený v soudní kanceláři dne 15. října 2002

24. Kasační soud se vyslovil takto:

"(...) Smrt osoby poškozené v důsledku nepřiměřené délky řízení, nastalá před nabytím účinnosti zákona č. 89 z roku 2001 zvaného "Pintův zákon", je překážkou pro vznik nároku na spravedlivé zadostiučinění a pro jeho přechod na dědice v souladu s obecným pravidlem, podle kterého se zemřelá osoba nemůže stát nositelem práva zaručeného zákonem, který nabyl účinnosti po její smrti (...)"


b) Rozsudek Kasačního soudu č. 5264/03 uložený v soudní kanceláři dne 4. dubna 2003

25. Kasační soud ve svém rozsudku uvádí, že právo na náhradu za porušení práva na řízení vedené v přiměřené lhůtě vychází z Pintova zákona. Mechanismus upravený evropskou normou není nárok, jehož by bylo možné se domáhat před vnitrostátním soudem. Tudíž nárok na "spravedlivé zadostiučinění" nemůže být ani nabyt, ani převeden osobou, která v okamžiku nabytí účinnosti Pintova zákona již byla po smrti. Není rozhodující, že zemřelý svého času podal stížnost ke Soudu ve Štrasburku. Na rozdíl od toho, co tvrdí stěžovatelé, ustanovení článku 6 Pintova zákona není procesní normou, která by upravovala převod pravomoci z Evropského soudu na soud vnitrostátní.


c) Rozhodnutí Kasačního soudu č. 11950/04 uložené v soudní kanceláři dne 26. června 2004

26. V tomto případu, který se týkal možnosti převést na dědice nárok na náhradu vyplývající z porušení článku 6 odst. 1 z důvodu délky řízení, první sekce Kasačního soudu postoupila věc plénu, neboť měla za to, že v rámci judikatury nastal rozpor mezi restriktivním přístupem soudu nejvyššího stupně v předchozích rozsudcích v oblasti dědictví z hlediska Pintova zákona a čtyřmi rozsudky vynesenými plénem dne 26. ledna 2004, poněvadž na základě méně restriktivního výkladu by bylo možné dospět k závěru, že tento nárok na náhradu existoval již od ratifikace Evropské úmluvy dne 4. srpna 1955.


d) Výňatky z rozsudku pléna Kasačního soudu č. 28507/05 uloženého v soudní kanceláři dne 23. prosince 2005

27. Ve věci, v níž bylo vydáno výše zmíněné rozhodnutí o postoupení věci (viz předchozí odstavec), plénum vyhlásilo zejména následující zásady, které odstranily rozdíly v judikatuře:

- Zákon č. 848 ze dne 4. srpna 1955, který Úmluvu ratifikoval a učinil ji vykonatelnou, zavedl do vnitrostátního právního řádu základní práva, patřící ke kategorii veřejných subjektivních práv, která jsou upravena v hlavě první Úmluvy a z velké části se shodují s právy zakotvenými v článku 2 Ústavy; v tomto ohledu mají ustanovení Úmluvy potvrzující a ilustrativní hodnotu. (...).

- Je třeba zopakovat zásadu, podle níž skutečnost zakládající právo na náhradu upravená vnitrostátním zákonem odpovídá porušení normy obsažené v článku 6 Úmluvy, která je okamžitě použitelná ve vnitrostátním právu.

Rozlišování mezi právem na řízení vedené v přiměřené lhůtě, které bylo zavedeno Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (či dokonce existovalo již před ní coby hodnota chráněná Ústavou), a nárokem na spravedlivé zadostiučinění, které bylo zavedeno až Pintovým zákonem, je nepřípustné, protože ochrana poskytovaná vnitrostátním soudem se neodchyluje od ochrany předtím poskytnuté Soudem ve Štrasburku, jelikož vnitrostátní soud je judikaturou Evropského soudu vázán. (...)

- Z toho plyne, že nárok na spravedlivé zadostiučinění za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, které proběhlo před nabytím účinnosti zákona č. 89 z roku 2001, musí vnitrostátní soud přiznat i dědicům účastníka, který předmětné řízení zahájil před tímto dnem, přičemž jediné omezení představuje případ, kdy žádost ještě nebyla předložena Soudu ve Štrasburku a tento ještě nerozhodl o její přijatelnosti. (...)


3. Rozsudek Kasačního soudu č. 18239/04 uložený v soudní kanceláři dne 10. září 2004 a týkající se práva na náhradu v případě právnických osob

28. Tento rozsudek Kasačního soudu se týká dovolání podaného ministerstvem spravedlnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu, který přiznal náhradu za morální újmu právnické osobě. Kasační soud převzal judikaturu Comingersoll proti Portugalsku velký senát, č. 35382/97, ESLP 2000-IV a s poukazem na čtyři rozsudky pléna ze dne 26. ledna 2004 konstatoval, že jeho vlastní judikatura není v souladu s judikaturou Evropského soudu. Dospěl k názoru, že poskytnutí spravedlivého zadostiučinění "právnickým" osobám dle kritérií stanovených Soudem ve Štrasburku nenaráží na žádnou normativní překážku vnitrostátního práva. Dovolání proto zamítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.


4. Rozsudek Kasačního soudu č. 8568/05 uložený v soudní kanceláři dne 23. dubna 2005 a týkající se presumpce morální újmy

29. Nejvyšší soud uvedl toto:

"(...) Nemajetková újma je obvykle, nikoli však automaticky výsledkem porušení práva na řízení vedené v přiměřené lhůtě, takže se má za to, že k ní došlo, aniž by bylo nutné o tom předkládat zvláštní důkaz (přímo nebo presumpcí), bylo-li toto porušení objektivně konstatováno, ovšem s tou výhradou, že nenastaly zvláštní okolnosti naznačující, že v daném případě újma nevznikla (Cass. A. P. 26. leden 2004 č. 1338 a 1339);
- vzhledem k tomu, že článek 2 zákona č. 89 ze dne 24. března 2001 konkrétně odkazuje na článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (která byla ratifikována zákonem č. 848 ze dne 4. srpna 1955), je nutno při posuzování náhrady nemajetkové újmy na spravedlivém základě dodržovat tuto Úmluvu v souladu s výkladem provedeným v judikatuře Štrasburského soudu (její nedodržení znamená porušení zákona), a tedy v co možná největším rozsahu vycházet z částek přiznaných Evropským soudem v podobných případech, a to nejen z formálního hlediska, ale též z hlediska věcného, přičemž je možné se od nich odchýlit, vyžaduje-li to daný případ, ovšem za předpokladu, že to bude odůvodněno a že takové odchylky nebudou nepřiměřené nebo nevhodné (Cass. A. P. 26. leden 2004 č. 1340); (...)
- rozdíl ve výpočtových kritériích mezi judikaturou Soudu a článkem 2 Pintova zákona nemá vliv na skutečnost, že zákon č. 89 z roku 2001 je celkově schopen zaručit vhodnou náhradu za porušení práva na řízení vedené v přiměřené lhůtě (tuto schopnost uznal Evropský soud mimo jiné v rozhodnutí ze dne 27. března 2003 vydaném ke stížnosti č. 36813/97 Scordino proti Itálii), a nedává tedy žádný prostor k pochybnostem, pokud jde o slučitelnost této vnitrostátní normy s mezinárodními závazky, které na sebe Italská republika vzala ratifikací Evropské úmluvy a formálním uznáním zásady zakotvené v článku 6 odst. 1 této Úmluvy i na ústavní úrovni (...)"


III. Další relevantní dokumenty


A. Třetí výroční zpráva k nepřiměřené délce soudních řízení v Itálii za rok 2003 (správní, občanskoprávní a trestní soudnictví)

30. V této zprávě CM/Inf/DH(2004)23, změněné dne 24. září 2004, delegáti ministrů v souvislosti s hodnocením Pintova zákona uvedli:

"(...) 11. pokud jde o vnitrostátní právní prostředek nápravy zavedený v roce 2001 "Pintovým zákonem", zbývá dořešit několik nedostatků souvisejících zejména s účinností tohoto právního prostředku nápravy a s jeho uplatňováním v souladu s Úmluvou: tento zákon stále ještě neumožňuje zejména zrychlení probíhajících řízení. (...)

109. Při posuzování 1. výroční zprávy Výbor ministrů vyjádřil rozpaky nad tím, že tento zákon neposkytuje možnost, jak dosáhnout zrychlení řízení, jejichž délka je napadána, a že při jeho uplatňování hrozí další přetížení odvolacích soudů. (...)

112. Připomíná se, že při posuzování 2. výroční zprávy Výbor ministrů se znepokojením zaznamenal tento chybějící přímý účinek Úmluvy a související judikatury v Itálii, a vyzval proto italské orgány, aby zintenzivněly své úsilí na vnitrostátní úrovni a své kontakty s různými orgány Rady Evropy, které jsou pro danou oblast příslušné. (...)"


B. Mezitímní rezoluce ResDH(2005)114 týkající se rozsudků Evropského soudu pro lidská práva a rozhodnutí Výboru ministrů ve 2 183 věcech proti Itálii ohledně nepřiměřené délky soudních řízení

31. Delegáti ministrů v této předběžné rezoluci uvedli:

"Výbor ministrů (...)

Bere na vědomí (...)

(...) zavedení vnitrostátního právního prostředku nápravy umožňujícího náhradu v případech nepřiměřené délky řízení, přijatého v roce 2001 ("Pintův zákon"), a nedávný vývoj judikatury Kasačního soudu, který umožňuje posílit přímý účinek judikatury Evropského soudu ve vnitrostátním právu, a poznamenává, že tento právní prostředek nápravy stále ještě neumožňuje zrychlení řízení tak, aby situace poškozených byla účinně napravena;

Zdůrazňuje, že zavedení vnitrostátních právních prostředků nápravy nezprošťuje státy jejich obecné povinnosti řešit strukturální problémy, které jsou příčinou porušování;

Konstatuje, že navzdory vyvinutému úsilí mnohé naznačuje, že v krátkodobém výhledu tento problém vyřešen nebude (jak to dokazují statistické údaje, nové věci probíhající před vnitrostátními soudy a Evropským soudem, informace obsažené ve výročních zprávách předkládaných vládou Výboru a ve zprávách generálního státního zástupce při Kasačním soudu); (...)

Zdůrazňuje význam, jaký Úmluva přisuzuje právu na spravedlivý výkon justice v demokratické společnosti, připomíná, že problém nepřiměřené délky soudních řízení kvůli svému přetrvávání a rozsahu představuje skutečné nebezpečí pro dodržování zásady právního státu v Itálii; (...)

A proto důrazně žádá italské orgány, aby zesílily své politické nasazení a učinily z dodržování závazků Itálie podle Úmluvy a rozsudků Soudu skutečnou prioritu, aby tak zaručily právo na spravedlivý proces vedený v přiměřené lhůtě každému, kdo podléhá jurisdikci Itálie; (...)"


C. Evropská komise pro efektivitu justice (CEPEJ)

32. Evropská komise pro efektivitu justice byla zřízena v rámci Rady Evropy rezolucí Res (2002)12 s cílem jednak zlepšit efektivitu soudního systému členských států, aby každý, kdo podléhá jejich jurisdikci, mohl účinně uplatnit svá práva, a aby se tak posílila důvěra občanů v justici, a jednak umožnit lepší uplatňování mezinárodních právních instrumentů Rady Evropy týkajících se efektivity a spravedlivosti justice.

33. CEPEJ ve svém rámcovém programu (CEPEJ (2004) 19 Rev 2 odst. 7) poznamenala, že "mechanismy omezující se pouze na kompenzaci mají na státy příliš slabý motivační účinek, než aby je přiměly ke změně fungování, a zajišťují pouze náhradu a posteriori v případě prokázaného porušení, namísto aby nalezly řešení problematiky průtahů."


PRÁVNÍ POSOUZENÍ


I. K předběžným námitkám vlády


A. Nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy


1. Žalovaná vláda

34. Vláda navrhuje Soudu, aby prohlásil stížnost za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, a aby tedy přehodnotil rozhodnutí senátu, podle kterého není dovolání právním prostředkem nápravy, který musí být povinně vyčerpán. Podle vlády Soud v rozhodnutí Scordino proti Itálii (rozh.), č. 36813/97, ESLP 2003-IV nesprávně uvedl, že dovolání není vnitrostátním právním prostředkem nápravy, který je nutno vyčerpat, jelikož Kasační soud ve svých rozsudcích vždy považuje námitky ohledně náhrady za součást hodnocení skutkového stavu, k němuž je výlučně příslušný soud rozhodující ve věci samé. Je sice pravdou, že Kasační soud, coby soud příslušný k posuzování právních otázek, nemůže namísto soudu rozhodujícího ve věci samé posuzovat otázky meritorní povahy nebo skutkový stav a důkazy. Má však pravomoc určit, že rozhodnutí soudu rozhodujícího ve věci samé je neslučitelné se správným výkladem práva nebo že je odůvodněno nelogicky či rozporně. V tomto smyslu může formulovat platnou právní zásadu nebo vytýčit správný směr úvah a vrátit věc soudu rozhodujícímu ve věci samé k provedení nového posouzení skutkového stavu na základě těchto pokynů. Tento argument byl ostatně potvrzen čtyřmi rozsudky pléna Kasačního soudu dne 26. ledna 2004 č. 1338, 1339, 1340 a 1341 (viz výše § 22 a 23).


2. Stěžovatelka

35. Stěžovatelka má za to, že vládě zaniklo oprávnění vznést tuto otázku, kterou nikdy platně nevznesla před senátem. Vláda beztak pouze uvádí tvrzení, která již byla odmítnuta senátem v rámci rozhodování o přijatelnosti a v jeho rozsudku ve věci samé. Stěžovatelka podotýká, že až do obratu v judikatuře Kasačního soudu, k němuž došlo teprve po vydání rozhodnutí Scordino (viz výše), se italské soudy necítily být vázány judikaturou Soudu, na kterou advokáti poukazovali v podaných opravných prostředcích, a že si není vědoma žádného rozsudku Kasačního soudu vydaného před tímto obratem v judikatuře, kde by Kasační soud připustil dovolání pouze na základě toho, že přisouzená částka nebyla přiměřená částkám přiznaným Evropským soudem. Dále uvádí, že pokud se jedná o ni samotnou, rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dávno před obratem v judikatuře Kasačního soudu, a navrhuje tedy Soudu, aby námitku vlády zamítl a rozsudek ze dne 10. listopadu 2004 potvrdil (§ 14 až 16 rozsudku senátu).


3. Hodnocení Soudu

36. Na základě článku 1, podle kterého "Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené Hlavě I této Úmluvy", přísluší uplatňování a vymáhání práv a svobod zaručených Úmluvou v prvé řadě vnitrostátním orgánům. Mechanismus stížností podávaných k Soudu je tedy subsidiární povahy ve vztahu k vnitrostátním systémům ochrany lidských práv. Tato subsidiarita je vyjádřena v článcích 13 a 35 odst. 1 Úmluvy.

37. Účelem článku 35 odst. 1, který zakotvuje pravidlo vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, je dát smluvním státům příležitost, aby porušení Úmluvy, které je vůči nim namítáno, předešly nebo je napravily předtím, než bude případ předložen Soudu (viz mimo jiné rozsudek Selmouni proti Francii velký senát, č. 25803/94, § 74, ESLP 1999-V). Pravidlo zakotvené v článku 35 odst. 1 je založeno na předpokladu obsaženém v článku 13 (s nímž má úzký vztah), že vnitrostátní právní řád nabízí účinný právní prostředek nápravy tvrzeného porušení (Kudla proti Polsku velký senát, č. 30210/96, § 152, ESLP 2000-XI).

38. Ustanovení článku 35 Úmluvy však ukládají vyčerpání pouze takových právních prostředků nápravy, které se zároveň týkají předmětného porušení a jsou dostupné a vhodné. Tyto právní prostředky nápravy musejí vykazovat určitý stupeň jistoty nejen v teoretické, ale i v praktické rovině, jinak jim schází požadovaná účinnost a dostupnost [viz zejména rozsudky Vernillo proti Francii, rozsudek ze dne 20. února 1991, série A č. 198, s. 11-12, § 27; Dalia proti Francii, rozsudek ze dne 19. února 1998, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, s. 87-88, § 38; Mifsud proti Francii (rozh.) velký senát, č. 57220/00, ESLP 2002-VIII].

39. Přijetím Pintova zákona zavedla Itálie čistě kompenzační prostředek nápravy pro případ porušení zásady přiměřené lhůty (viz výše § 21). Soud již dříve dospěl k názoru, že právní prostředek podávaný k odvolacím soudům, který byl zaveden Pintovým zákonem, je dostupný a že nic nevede k pochybnostem o jeho účinnosti [Brusco proti Itálii (rozh.), č. 69789/01, ESLP 2001-IX]. Navíc vzhledem k povaze Pintova zákona a k celkovým souvislostem, za nichž byl přijat, Soud následně prohlásil, že je oprávněné učinit výjimku z obecné zásady, podle které musí být podmínka vyčerpání posuzována k okamžiku podání stížnosti. To platí nejen pro stížnosti podané po datu nabytí účinnosti zákona, ale také pro stížnosti, které již k tomuto datu byly zaregistrovány v seznamu případů Soudu. Soud vzal zejména v úvahu přechodné ustanovení obsažené v článku 6 Pintova zákona (viz výše § 21), které italským procesním subjektům poskytovalo skutečnou možnost domoci se nápravy na vnitrostátní úrovni v případě všech stížností, o nichž řízení již před Soudem probíhalo, ale které ještě nebyly prohlášeny za přijatelné (Brusco, tamtéž).

40. Ve věci Scordino (cit. výše) Soud dospěl k názoru, že pokud stěžovatel napadá pouze částku náhrady a rozdíl mezi ní a částkou, která by mu byla přisouzena na základě článku 41 Úmluvy, není tento stěžovatel povinen pro účely vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. K tomuto závěru dospěl Soud zkoumáním stovky rozsudků Kasačního soudu, mezi nimiž nenalezl jediný případ, kdy by tento soud přihlédl k námitce, že částka přisouzená odvolacím soudem byla nedostatečná v porovnání s tvrzenou škodou nebo nevyhovující v porovnání se štrasburskou judikaturou.

41. Soud konstatuje, že plénum Kasačního soudu dne 26. ledna 2004 zrušilo čtyři rozhodnutí týkající se případů, kdy byla napadána existence nebo výše morální újmy. Přitom stanovil zásadu, podle které "určení nemajetkové újmy odvolacím soudem v souladu s článkem 2 zákona č. 89/2001, které sice již z povahy věci spočívá na spravedlivém základě, musí být nicméně učiněno v právně vymezeném rámci, protože je třeba odkázat na částky přiznané v podobných věcech Soudem ve Štrasburku, od nichž se lze odchýlit, avšak pouze v přiměřeném rozsahu" (viz § 22 výše).

42. Soud si je dobře vědom tohoto obratu v judikatuře a vítá snahu Kasačního soudu o dosažení souladu s evropskou judikaturou. Dále připomíná, že považoval za vhodné konstatovat, že obrat v judikatuře, zejména rozsudek Kasačního soudu č. 1340, již nemohla veřejnost po 26. červenci 2004 ignorovat. Proto dospěl k závěru, že od tohoto data musí být po stěžovatelích požadováno, aby tohoto právního prostředku využili pro účely článku 35 odst. 1 Úmluvy [Di Sante proti Itálii (rozh.), č. 56079/00, 24. červen 2004, a mutatis mutandis Broca a Texier-Micault proti Francii, č. 27928/02 a 31694/02, § 20, 21. říjen 2003].

43. V daném případu velký senát konstatuje, podobně jako to učinil senát, že lhůta pro podání dovolání uplynula před 26. červencem 2004, a domnívá se, že za těchto okolností je stěžovatelka zproštěna povinnosti vyčerpat vnitrostátní právní prostředky nápravy. Soud má tedy za to, že námitka vlády musí být zamítnuta, aniž by se to dotýkalo otázky, zda vládě zaniklo oprávnění ji vznést.


B. Posouzení postavení "poškozeného"


1. Rozhodnutí senátu

44. Ve svém rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 22. ledna 2004 senát vycházel ze své judikatury ve věci Scordino (viz výše), podle které se stěžovatel může nadále považovat za "poškozeného" ve smyslu článku 34 Úmluvy, když senát nepokládá částku přiznanou odvolacím soudem za vhodnou nápravu škody a tvrzeného porušení. Vzhledem k tomu, že částka přisouzená stěžovatelce v posuzovaném případu nebyla dostačující nápravou, senát dospěl k názoru, že se může nadále považovat za poškozenou.


2. Tvrzení účastníků jednání


a) Vláda

45. Podle žalované vlády stěžovatelka není "poškozenou" v důsledku porušení článku 6 odst. 1, protože se domohla toho, že odvolací soud konstatoval porušení a přisoudil jí částku, kterou je nutno považovat za vhodnou s ohledem na chování stěžovatelky. Stěžovatelka si totiž musela být vědoma nedostatečné opodstatněnosti svého návrhu, který byl vnitrostátními soudy zamítnut, a chtěla využít přetíženosti vnitrostátních soudů, a získat tak na evropské úrovni vyšší náhradu, než byla hodnota sporu.

46. Vláda využívá této příležitosti a žádá Soud, aby objasnil jednotlivé důvody, které jej vedou k jeho rozhodnutím, a to jak ve vztahu k porušení, tak ve vztahu ke spravedlivému zadostiučinění. Domnívá se, že Soud by měl u každého případu podobně jako vnitrostátní soudy uvést počet let, který má být považován za "obvyklý" pro každý stupeň řízení, délku, kterou lze považovat za přípustnou v závislosti na složitosti věci, rozsah průtahů přičitatelných každému účastníkovi řízení, váhu významu řízení, výsledek řízení a způsob výpočtu spravedlivého zadostiučinění vyplývající z těchto skutečností. Vláda senátu vytýká, že ve svém rozsudku ze dne 10. listopadu 2004 podrobně nezkoumal úvahy vnitrostátního soudu. Senát pouze uvedl, že vyplacená částka není dostačující, aniž upřesnil podobnosti nebo rozdíly mezi předmětným řízením a precedenty, které byly citovány pro srovnání.

47. Podle vlády musí Soud zajistit spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem na srozumitelnost a dodržováním takových zásad, jako je zásada volného uvážení členských států a zásada subsidiarity. Hledání této rovnováhy by se mělo řídit obecným pravidlem, podle kterého musí každé posuzované skutečnosti, jejíž formulace v štrasburské judikatuře je pružná nebo nepřesná, odpovídat co možná nejpřísnější dodržování s tím souvisejícího volného uvážení, jehož může každý stát využít, aniž by se musel obávat toho, že Soud následně jeho postup neuzná kvůli odlišnému chápání určité okolnosti nebo jejího významu. Vláda má za to, že uznání existence a určení škody je součástí hodnocení důkazů, které spadá do působnosti vnitrostátního soudu a pravomoc nadnárodního soudu se na ně v zásadě nevztahuje. Soud sice má pravomoc kontrolovat, zda rozhodnutí, které mu je předloženo k posouzení, je odůvodněno způsobem, který není ani zjevně nepřípadný, ani svévolný a zda je v souladu s logikou a ponaučením ze zkušeností reálně osvědčených v sociálním kontextu, nemůže však vůči vnitrostátnímu soudu prosazovat svá vlastní kritéria a své vlastní přesvědčení, pokud jde o hodnocení důkazů.

48. Vláda považuje za nutné vysvětlit kritéria používaná v italském právu a zdůrazňuje, že konstatování porušení je nezávislé na existenci morální újmy. Kasační soud však prohlásil, že morální újma je obvyklým důsledkem závěru o porušení přiměřené lhůty, které již poté nemuselo být stěžovatelem prokazováno. Podle nejvyššího soudu je na státu, aby prokázal opak, tzn. aby případně podal důkaz o tom, že příliš dlouhé čekání na soudní rozhodnutí nezpůsobilo úzkost a tíseň, ale naopak bylo pro stěžovatele výhodné, nebo že stěžovatel si byl vědom toho, že zahájil řízení nebo se hájil v řízení na základě nesprávné argumentace (Kasační soud 29.3.-11.5.2004 č. 8896), například když od počátku dobře věděl, že nemá žádnou šanci na úspěch. Podle článku 41 navíc Soud přizná spravedlivé zadostiučinění, je-li to vhodné, a konstatování porušení tudíž může být dostačující. Soud by tedy neměl být jediným orgánem, který může výši přiznávaných částek obměňovat nebo dokonce nepřiznat žádnou náhradu. Vláda připomíná, že podle italského práva lze při oceňování škody vzít v úvahu pouze roky překračující rámec přiměřené lhůty.

49. Vláda na jednání uvedla, že pokud jde o náklady řízení, soud stěžovatelce přiznal jejich náhradu. Pokud jde o průtahy s vyplácením náhrady, vláda poznamenává, že projednávaná věc byla oznámena pouze v rozsahu týkajícím se délky občanskoprávního řízení, a nikoli ohledně otázky přístupu k soudu kvůli průtahům s výplatou částky přiznané odvolacím soudem. Konečně s odkazem na informace poskytnuté na jednání téhož dne ve věci Scordino (č. 36813/97) vláda vysvětlila, že jelikož se výše rozpočtových prostředků přidělených v rámci Pintova zákona ukázala být v letech 2002 a 2003 nedostatečná, byly tyto prostředky v letech 2004 a 2005 navýšeny.

Z těchto důvodů má vláda za to, že stěžovatelku nelze považovat za "poškozenou" v důsledku porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.


b) Stěžovatelka

50. Stěžovatelka se domnívá, že má nadále postavení "poškozené" v důsledku porušení, poněvadž částka, která jí byla přisouzena odvolacím soudem, je nejen směšná, ale navíc jí byla vyplacena opožděně. Na tvrzení vlády, že stěžovatelka si měla být vědoma nedostatku opodstatněnosti svého návrhu, stěžovatelka odpovídá, že její řízení nemohlo být neoprávněné, neboť jí vnitrostátní soud neuložily náhradu nákladů řízení, což by bývaly mohly v případě neoprávněného řízení učinit. Tyto soudy však pouze konstatovaly, že důkazy nestačily k prokázání vztahu podřízenosti. Stěžovatelka nadto uvádí, že opravný prostředek podle Pintova zákona je pouze kompenzační povahy a nijak nezrychlil řízení v její věci, které ještě neskončilo.

51. Stěžovatelka využívá této příležitosti, aby zdůraznila další nedostatky Pintova zákona, s nimiž se sama musela potýkat:
- předně příslušný odvolací soud se nachází daleko od místa bydliště navrhovatelů; kvůli každému úkonu je nutno cestovat 300 km, zatímco před Soudem lze vše provést poštou nebo faxem;
- bylo třeba uhradit kolkovné a poplatek za zápis do seznamu případů (rozhodnutí přijaté ministerstvem spravedlnosti, tj. žalovaným, prostřednictvím oběžníku zaslaného soudním kancelářím), a to až do nabytí účinnosti vyhlášky ze dne 7. března 2002;
- řízení podle Pintova zákona nadále podléhá (ať již skončí úspěchem nebo neúspěchem) úhradě dalších poplatků a zejména vysokému poplatku za registraci rozhodnutí;
- řízení o opravném prostředku probíhalo pouze v jednom stupni bez možnosti podat dovolání v případě nesprávného posouzení, a to až do obratu v judikatuře, k němuž došlo 26. ledna 2004;
- využití neveřejného řízení (camera di consiglio) namísto obvyklého řízení znemožňuje připuštění jiných důkazních prostředků než předkládaných dokumentů a soud může žádat další důkazy, aniž by však byl povinen tak učinit (volba tohoto druhu řízení zákonodárcem měla za cíl co nejvíce omezit výši náhrady škod, poněvadž nutí příslušný senát, aby rozhodl jen podle stavu spisu);
- vnitrostátní kritéria pro náhradu škod se zcela liší od kritérií Soudu;
- při úhradě nákladů řízení je patrné nerovné zacházení, protože když navrhovatel uspěje, jsou soudem přisouzené částky minimální, ale když neuspěje, jsou částky hrazené státu mnohem vyšší.

Pintův zákon navíc stanoví, že výplata je omezena rozsahem dostupných zdrojů. Přidělené finanční prostředky (přibližně 6 500 000 €) v roce 2002 byly směšně nízké vzhledem k tisícům stížností, o nichž tehdy probíhalo řízení před Soudem. Ještě dnes jsou stanovené částky neodpovídající, odkud plynou průtahy s vyplácením. Po vydání rozhodnutí odvolacího soudu stát nevyplácí částky iniciativně a vyžaduje po navrhovatelích, aby rozhodnutí doručili, vyčkali povinných 120 dnů stanovených zákonem a poté zahájili upomínkové řízení a případně řízení o soudním obstavení, které není vždy úspěšné kvůli nedostatku dostupných prostředků. Z toho vyplývá, že mezi vynesením rozhodnutí a skutečnou výplatou uběhnou v průměru dva roky, a to zcela legitimně, protože sám Pintův zákon stanoví, že "výplata se provádí v rozsahu dostupných prostředků", tzn. v rozsahu notoricky nedostačujících prostředků každoročně přidělovaných státem.

52. Podle stěžovatelky z analýzy Pintova zákona a ze způsobu jeho aplikace italskými soudy vyplývá, že opatření přijatá státem nemají vždy za cíl odstranit průtahy, nýbrž zavést opravný prostředek, který bude působit jako překážka, a odradí tak navrhovatele od jeho podání nebo od pokračování v řízení o něm. Stěžovatelka tedy není pouze poškozenou v důsledku chronických průtahů v řízení, ale také v důsledku pozdější frustrace z překážek souvisejících s opravným prostředkem dle Pintova zákona. Pintův zákon krom toho zvýšil pracovní zátěž odvolacích soudů, aniž byl tento nárůst doprovázen podstatným zvýšením počtu soudců, což nemůže mít než negativní dopady na jejich práci.

53. Stěžovatelka na výhrady jednotlivých vlád ohledně kritérií vyhlášených senátem odpovídá, že délka řízení je s italským soudním systémem natolik úzce spjata, že se vláda ani netáže Soudu na to, co byl měla v tomto systému změnit, aby došlo k odstranění průtahů. Namísto toho vláda vyzývá Soud ke kodifikaci parametrů v oblasti škod nebo k vyslovení souhlasu s tím, aby soudy mohly nadále používat parametry zcela odlišné od parametrů užívaných Soudem, tak aby bylo možné nadále spravovat italský systém bez provedení změn za účelem zrychlení řízení. Podle stěžovatelky se vláda dopouští nesprávného posouzení, protože není na Evropském soudu pro lidská práva, aby se vyhnul rozporům s vnitrostátním zákonem, ale naopak vnitrostátní zákon (včetně Pintova zákona) nesmí být v rozporu s Úmluvou. Úvahy vlády, podle nichž je v některých případech délka řízení ku prospěchu stěžovateli, když se brání prostřednictvím neopodstatněných argumentů nebo když je hodnota sporu nižší než přisouzené spravedlivé zadostiučinění, jsou nesprávné. Právo na řízení vedené v přiměřené lhůtě totiž nebere ohled na hodnotu sporu a článek 6 nepředpokládá pro vznik nároku na náhradu, aby měl stěžovatel v řízení úspěch. Úvahy vlády navíc předpokládají, že související posouzení bude provedeno po skončení řízení; při zahájení řízení však nelze dopředu vědět, jak dopadne. Když je spor prohrán po dvaceti letech trvání řízení, morální újma je vyšší, protože kdyby to bylo známo dříve, dotyčný jedinec by se pravděpodobně ve svých životních aktivitách ubíral v jistých ohledech jiným směrem.

54. Pokud jde o dostatečnost konstatování porušení, mohlo by toto tvrzení platit pro takový stát, který se zřídka dopouští porušení, jež jsou způsobeny zvláštními okolnostmi v jinak zdravém systému, což neplatí pro Itálii, která nečiní nic pro odstranění těchto porušení. Přístup takového státu zajisté nelze odměnit eliminací spravedlivého zadostiučinění. Naopak, aby byl stát donucen přijmout opatření umožňující zabránit porušování, bylo by třeba zvýšit částku náhrad až do odstranění příčin vedoucích k nepřiměřené délce řízení.

55. Pokud se týče poznámek o zásadě subsidiarity, článek 13 Úmluvy nelze podle stěžovatelky vykládat tak, že umožňuje státu zavést vnitrostátní právní prostředek nápravy, který stanoví spravedlivé zadostiučinění za Soudem uznaná porušení základních práv, a to způsobem a s pomocí kritérií zcela odlišných od kritérií užívaných Soudem. Soud má tedy povinnost u vnitrostátních rozhodnutí zasáhnout, aby umožnil plnou nápravu porušení práv a svobod upravených Úmluvou. Zásah Soudu je vždy možný, když vnitrostátní soud vydá rozhodnutí, které narušuje účinnost tohoto vnitrostátního prostředku nápravy. Kdyby byla v plném rozsahu akceptována argumentace ohledně "subsidiarity", byl by tak Soud připraven o svou funkci, a sice dbát na uplatňování Úmluvy a jejích protokolů smluvními státy.


3. Vedlejší účastníci


a) Česká vláda

56. Podle české vlády by měl Soud pouze ověřovat, zda jsou důsledky volby rozhodovací politiky vnitrostátních soudů v souladu s Úmluvou, a toto ověřování musí být více či méně striktní v závislosti na prostoru pro volné uvážení, které Soud přiznává vnitrostátním orgánům. Soud by se měl pouze přesvědčit, zda vnitrostátní orgány v souladu s článkem 13 Úmluvy dodržují zásady vyplývající z jeho judikatury nebo zda aplikují vnitrostátní ustanovení tak, aby se stěžovatelům dostalo vyšší nebo stejné úrovně ochrany jejich práv a svobod zaručených Úmluvou v porovnání s úrovní ochrany, jaká by jim byla poskytnuta, kdyby vnitrostátní orgány aplikovaly přímo ustanovení Úmluvy. Soud by měl tuto mez překračovat pouze v případech, kdy závěry, k nimž vnitrostátní orgány dospěly, jsou na první pohled svévolné.

57. Česká vláda připouští, že adekvátnost částky přisouzené na vnitrostátní úrovni je jedním z kritérií účinnosti prostředku nápravy kompenzační povahy ve smyslu článku 13. Avšak s ohledem na rozsáhlý prostor pro volné uvážení, jaký by měly mít smluvní strany při uplatňování článku 13, se domnívá, že Soud by měl následně vykonávat pouze "omezenou kontrolu", tj. pouze ověřovat, zda vnitrostátní orgány neocenily morální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení na základě "zjevně nesprávného posouzení".

58. Česká vláda, která má v úmyslu zavést ve své zemi kompenzační prostředek nápravy vedle již existujícího prostředku preventivní povahy, krom toho žádá Soud, aby v tomto ohledu poskytl co nejrozsáhlejší návod, aby bylo možné zavést takový prostředek nápravy, který nepovede ke sporům o jeho účinnost.


b) Polská vláda

59. Posuzování okolností daného případu s cílem zjistit, zda došlo k překročení "přiměřené lhůty", je podle polské vlády součástí hodnocení důkazů, které provádějí vnitrostátní soudy. Lze si tedy klást otázku, do jaké míry může nadnárodní orgán do tohoto procesu zasahovat. Naproti tomu je obecně přijímáno, že ve většině případů zjišťují skutkový stav vnitrostátní soudy a že úkolem Soudu je pouze posoudit soulad s Úmluvou. Zdá se, že Soud ve své judikatuře pouze ověřoval, zda vnitrostátní soud, který rozhodoval v rámci vnitrostátního řízení, jež bylo předem schváleno Soudem, správně aplikoval obecná pravidla na konkrétní případ. Chybí-li přesné podklady umožňující posoudit okolnosti a vypočítat výši náhrady, neexistuje důvod, na jehož základě by bylo možné napadnout rozhodnutí vnitrostátních soudů. V tomto ohledu nelze opomínat volnost vnitrostátního soudu při hodnocení skutkového stavu a důkazních prostředků.

60. Krom toho za velmi zvláštních okolností některých případů stačí pouhé konstatování porušení k tomu, aby byl splněn požadavek na účinný právní prostředek nápravy, a toto konstatování představuje dostatečnou nápravu. Toto pravidlo bylo jasně stanoveno v judikatuře Soudu týkající se jiných článků Úmluvy. V některých případech navíc nepřiměřená délka řízení může být pro účastníky řízení výhodná a případná náhrada z tohoto titulu by byla velmi diskutabilní.


c) Slovenská vláda

61. Podle slovenské vlády by měl Soud zaujmout stejný přístup jako při hodnocení spravedlivosti řízení, kdy zastává názor, že mu nepřísluší posuzovat skutkové nebo právní omyly, jichž se údajně dopustil vnitrostátní soud, ledaže by takové omyly mohly porušovat práva a svobody chráněné Úmluvou. Úmluva sice v článku 6 zaručuje právo na spravedlivý proces, neupravuje však přípustnost důkazů nebo jejich hodnocení, což tedy spadá v prvé řadě do působnosti vnitrostátního práva a vnitrostátních soudů. Při posuzování rozhodnutí vnitrostátních soudů týkajících se částek přisouzených za morální újmu z důvodu pomalosti řízení by tedy Soud měl v tomto ohledu ponechat dostatečný prostor pro volné uvážení soudům, protože ty se vyslovují k průtahům v řízení podle stejných kritérií jako on a přitom se navíc nacházejí v lepším postavení, pokud jde o zjišťování příčin a následků, a tedy stanovení morální újmy na spravedlivém základě.

62. Slovenská vláda podotýká, že rozhodnutí slovenského Ústavního soudu týkající se průtahů v řízení jsou mnohem podrobnější než rozhodnutí Soudu. Při posuzování rozhodnutí vnitrostátních soudů týkajících se částek přisouzených za morální újmu by se Soud měl zabývat pouze tím, zda tato rozhodnutí nejsou zjevně svévolná a nespravedlivá, a nikoli zda částky, které přiznává v podobných okolnostech, jsou podstatně vyšší. Slovenská vláda krom toho pokládá za logické, že částky přisuzované vnitrostátními soudy za pomalost řízení jsou nižší než částky přiznávané Soudem, protože poškození mohou získat účinnou a rychlou náhradu ve své zemi, aniž by musely předkládat věc tomuto mezinárodnímu orgánu.


4. Hodnocení Soudu


a) Připomenutí zvláštního kontextu případů týkajících se délky řízení

63. Podle Soudu je zapotřebí napřed odpovědět na vyjádření jednotlivých vlád ohledně nedostatečné přesnosti jeho rozsudků jak u důvodů vedoucích ke konstatování porušení, tak u přiznávání náhrady morální újmy.

Soud považuje za potřebné poukázat na skutečnost, že byl-li nucen rozhodovat v tolika případech týkajících se délky řízení, je tomu tak proto, že některé smluvní strany za celou tu dobu nedokázaly splnit požadavek na "přiměřenou lhůtu" podle článku 6 odst. 1 a nezavedly vnitrostátní právní prostředek nápravy pro námitky tohoto typu.

64. Situace se zhoršila vlivem vysokého počtu případů z některých zemí, mimo jiné z Itálie. Soud již v minulosti zdůraznil, že neschopnost italského státu vyřešit danou situaci mu činí vážné potíže. Soud se v tomto ohledu vyslovil následovně:

"Soud dále zdůrazňuje, že od 25. června 1987, kdy byl vydán rozsudek Capuano proti Itálii (série A č. 119), již vynesl 65 rozsudků, v nichž konstatoval porušení článku 6 odst. 1 v řízeních, jež trvala nad rámec "přiměřené lhůty" před občanskoprávními soudy různých italských regionů. Podobně na základě bývalých článků 31 a 32 Úmluvy vyslovil Výbor na základě 1 400 zpráv Komise závěr, že Itálie porušila článek 6 z téhož důvodu.

Opakovanost konstatovaných porušení dokazuje, že dochází k akumulaci natolik četných porušení téže povahy, že je nelze považovat za ojedinělé případy.

Tato porušení odrážejí trvající situaci, která dosud nebyla napravena a kvůli níž procesní subjekty nemají k dispozici žádný vnitrostátní právní prostředek nápravy. Tato akumulace porušení tedy zakládá praxi neslučitelnou s Úmluvou"

[Bottazzi proti Itálii velký senát, č. 34884/97, § 22, ESLP 1999-V, Ferrari proti Itálii velký senát, č. 33440/96, § 21, 28. červenec 1999, A. P. proti Itálii velký senát, č. 35265/97, § 18, 28. červenec 1999, Di Mauro proti Itálii velký senát, č. 34256/96, § 23, ESLP 1999-V].

65. Soud, který se podobně jako Komise po dlouhá léta zabýval případy průtahů způsobených stranami v rámci italských procesních pravidel, se musel rozhodnout ke sjednocení svých rozhodnutí a rozsudků, což mu umožnilo vynést od roku 1999 více než 1 000 rozsudků proti Itálii ohledně délky občanskoprávních řízení. V rámci tohoto přístupu však bylo nutné, pokud jde o poskytování náhrady za morální újmu na poli článku 41, zavést stupnice vytvořené na spravedlivém základě, aby se v podobných případech dosáhlo rovnocenných výsledků.

To přimělo Soud ke stanovení úrovně náhrad, která je vyšší, než jakou stanovily orgány Úmluvy před rokem 1999, a která se může lišit od částky stanovené v případě konstatování jiných porušení. Toto zvýšení částek, které zdaleka nemá sankční povahu, sledovalo dva cíle, a to jednak přimět stát, aby nalezl řešení vhodné a dostupné pro všechny, a jednak umožnit stěžovatelům, aby nebyli penalizováni kvůli chybějícímu vnitrostátního právnímu prostředku nápravy.

66. Soud rovněž považuje za nutné zdůraznit, že na rozdíl od tvrzení žalované vlády se v rozsudku senátu nijak neodchýlil od své ustálené praxe, ani pokud jde o hodnocení průtahů, ani pokud jde o spravedlivé zadostiučinění. Co se týče otázky překročení přiměřené lhůty, Soud připomíná, že je třeba vzít v úvahu okolnosti případu a kritéria stanovená v jeho judikatuře, zejména složitost věci, chování stěžovatele a postup příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz z mnoha dalších rozsudek Comingersoll proti Portugalsku, viz výše, § 19). Pozornější prostudování celé řady rozsudků vydaných po rozsudku Bottazzi krom toho vládě umožní pochopit vnitřní logiku, na níž stojí rozhodnutí Soudu týkající se náhrad přiznaných v těchto rozsudcích, kde se částky navzájem liší pouze v závislosti na konkrétních okolnostech každého případu.


b) Zásady vyplývající z judikatury Soudu

67. Pokud jde o poznámky ohledně zásady subsidiarity, včetně poznámek učiněných vedlejšími účastníky, Soud poznamenává, že podle článku 34 Úmluvy "může přijímat stížnosti každé fyzické osoby [...] považující [...] se za poškozenou v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a jejími protokoly jednou z Vysokých smluvních stran. (...)"

68. Soud připomíná, že je v prvé řadě na vnitrostátních orgánech, aby zjednaly nápravu tvrzeného porušení Úmluvy. Otázka, zda se stěžovatel může považovat za poškozeného v důsledku tvrzeného porušení, v tomto ohledu vyvstává z hlediska Úmluvy ve všech fázích řízení (Bourdov proti Rusku, č. 59498/00, § 30, ESLP 2002-III).

69. Soud též opakovaně prohlašuje, že rozhodnutí nebo opatření výhodné pro stěžovatele v zásadě nestačí k tomu, aby mu mohlo být odňato postavení "poškozeného", ledaže vnitrostátní orgány výslovně nebo alespoň co do podstaty uznaly a poté napravily porušení Úmluvy [viz například Eckle proti Německu, rozsudek ze dne 15. července 1982, série A č. 51, s. 32, § 69 a násl., Amuur proti Francii, 25. červen 1996, Sbírka 1996-III, s. 846, § 36, Dalban proti Rumunsku velký senát, č. 28114/95, § 44, ESLP 1999-VI a Jensen proti Dánsku (rozh.), č. 48470/99, ESLP 2001-X].

70. Otázka, zda se může určitá osoba ještě považovat za poškozenou v důsledku tvrzeného porušení Úmluvy, především znamená, že Soud musí posoudit situaci dotyčné osoby ex post facto. Jak to již Soud prohlásil v jiných věcech týkajících se délky řízení, je důležité zjistit, zda dotyčná osoba získala za způsobenou škodu náhradu srovnatelnou se spravedlivým zadostiučiněním, o kterém hovoří článek 41 Úmluvy. Z ustálené judikatury Soudu vyplývá, že pokud vnitrostátní orgány konstatují porušení a jejich rozhodnutí je vhodnou a dostatečnou nápravou tohoto porušení, dotyčná strana se již nemůže považovat za poškozenou ve smyslu článku 34 Úmluvy [Holzinger proti Rakousku (č. 1), č. 23459/94, § 21, ESLP 2001-I].

71. Jelikož se ukazuje, že účastníci řízení spojují otázku postavení poškozeného s obecnější otázkou účinnosti právního prostředku nápravy a žádají o vodítko k zavedení co nejúčinnějších vnitrostátních právních prostředků nápravy, Soud hodlá přistoupit k této otázce z širší perspektivy a poskytnout jistý návod, pokud jde o nezbytné charakteristiky takového vnitrostátního právního prostředku nápravy, s tím, že v tomto typu případů bude možnost stěžovatele považovat se za poškozeného záviset na nápravě, jakou mu vnitrostátní právní prostředek nápravy poskytl.

72. Je nutno konstatovat, že absolutně nejlepší nápravou je stejně jako v mnoha dalších oblastech prevence. Soud připomíná, že již mnohokrát prohlásil, že článek 6 odst. 1 požaduje, aby smluvní státy uspořádaly svůj soudní systém tak, aby soudy mohly splnit každý z jeho požadavků, zejména pokud jde o přiměřenou lhůtu (viz z mnoha dalších Süßmann proti Německu, rozsudek ze dne 16. září 1996, Sbírka 1996-IV, s. 1174, § 55 a Bottazzi, viz výše, § 22). Jestliže se ukáže, že soudní systém v tomto ohledu selhává, je neúčinnějším prostředkem právní prostředek nápravy umožňující zrychlit řízení, a zamezit tak nepřiměřené délce. Takový právní prostředek nápravy má oproti výlučně kompenzačnímu prostředku nápravy nespornou výhodu v tom, že též odstraňuje nutnost konstatovat postupná porušení v tomtéž řízení a nepůsobí pouze a posteriori, jak je tomu v případě kompenzačního právního prostředku nápravy, jaký upravuje například italský zákon.

73. Soud již nejednou uznal, že tento typ právního prostředku nápravy je "účinný", neboť umožňuje uspíšit rozhodování dotyčného soudu [viz z mnoha dalších Bacchini proti Švýcarsku (rozh.), č. 62915/00, 21. červen 2005; Kunz proti Švýcarsku (rozh.), č. 623/02, 21. červen 2005; Fehr a Lauterburg proti Švýcarsku (rozh.), č. 708/02 a 1095/02, 21. červen 2005; Holzinger (č. 1) (viz výše, § 22), Gonzalez Marin proti Španělsku (rozh.), č. 39521/98, ESLP 1999-VII a Tomé Mota proti Portugalsku (rozh.), č. 32082/96, ESLP 1999-IX].

74. Je však také zřejmé, že v zemích, kde již dochází k porušování v souvislosti s délkou řízení, by právní prostředek nápravy směřující pouze ke zrychlení řízení, byť by byl do budoucna žádoucí, nemusel být dostatečnou nápravou situace, kdy řízení zjevně trvá po nepřiměřeně dlouhou dobu.

75. Napravit porušení mohou vhodným způsobem různé typy právních prostředků nápravy. Soud se již takto vyjádřil v oblasti trestního práva, když shledal uspokojivým, že délka řízení byla zohledněna pro výslovné a měřitelné snížení trestní sazby (Beck proti Norsku, č. 26390/95, § 27, 26. červen 2001).

Některé státy jako Rakousko, Chorvatsko, Španělsko, Polsko a Slovenská republika to ostatně plně pochopily, když se rozhodly zkombinovat oba typy právních prostředků nápravy, kdy jeden směřuje ke zrychlení řízení a druhý je kompenzační povahy [viz například Holzinger (č. 1) (viz výše, § 22); Slavicek proti Chorvatsku (rozh.), č. 20862/02, ESLP 2002-VII; Fernández-Molina González a další proti Španělsku (rozh.), č. 64359/01, ESLP 2002-IX; Michalak proti Polsku (rozh.), č. 24549/03, 1. březen 2005; Andrášik a další proti Slovensku (rozh.), č. 57984/00, 60226/00, 60237/00, 60242/00, 60679/00, 60680/00 a 68563/01, ESLP 2002-IX].

76. Státy se však také mohou rozhodnout, že zavedou pouze kompenzační prostředek nápravy, jak to učinila Itálie, aniž by bylo možné takový prostředek nápravy považovat za neúčinný (Mifsud, výše uvedené rozhodnutí).

77. Soud již v minulosti připomněl v rozsudku Kudla (viz výše, § 154-155), že při dodržení požadavků Úmluvy mají smluvní státy jistý prostor pro uvážení, pokud jde o způsob, jakým zaručí jednotlivcům právní prostředek nápravy požadovaný v článku 13 a jakým splní povinnost, kterou jim toto ustanovení Úmluvy ukládá. Soud rovněž kladl důraz na zásadu subsidiarity, aby procesní subjekty již nebyly systematicky nuceny mu předkládat stížnosti, které by mohly být prošetřeny nejprve a podle něj vhodnějším způsobem v rámci vnitrostátních právních řádů.

78. Jestliže tedy zákonodárci nebo vnitrostátní soudy souhlasili s tím, že se zhostí své skutečné úlohy a zavedou vnitrostátní právní prostředek nápravy, je zřejmé, že z toho Soud musí vyvodit jisté důsledky. Jestliže stát učiní významný krok a zavede kompenzační prostředek nápravy, Soud mu musí ponechat širší prostor pro uvážení, aby mohl tento vnitrostátní právní prostředek nápravy vhodně začlenit do vlastního právního systému a do svých tradic ve shodě se životní úrovní v dané zemi. Vnitrostátní soud bude zejména moci snadněji odkázat na částky přisouzené na vnitrostátní úrovni za jiné druhy škod, tj. například za újmu na zdraví, újmu způsobenou smrtí blízké osoby nebo újmu v případě pomluvy, a vycházet ze svého vnitřního přesvědčení, i když to povede k přiznání nižších částek, než jaké v podobných případech stanoví Soud.

79. V souladu se svou judikaturou týkající se výkladu a aplikace vnitrostátního práva má sice Soud podle článku 19 Úmluvy za úkol zajistit dodržování závazků vyplývajících pro smluvní státy z Úmluvy, nepřísluší mu však projednávat skutkové nebo právní omyly, jichž se údajně dopustil soud, ledaže by mohly porušit práva a svobody chráněné Úmluvou.

Navíc výklad a aplikace vnitrostátního práva přísluší především vnitrostátním orgánům a zejména soudům [Jahn a další proti Německu velký senát, č. 46720/99, 72203/01 a 72552/01, § 86, bude zveřejněno v ESLP 2005].

80. Soud má tedy ověřovat, zda způsob, jakým je vnitrostátní právo vykládáno a aplikováno, má takové účinky, které jsou v souladu se zásadami Úmluvy, tak jak je vykládá jeho judikatura. Jak to velmi správně uvedl italský Kasační soud (§ 23 výše), platí to tím spíše v případě, kdy vnitrostátní právo výslovně odkazuje na ustanovení Úmluvy. Toto ověřování by mu mělo být usnadněno u států, které reálně začlenily Úmluvu do svého právního řádu a které její normy považují za přímo použitelné, protože nejvyšší soudy těchto států budou běžně zajišťovat dodržování zásad stanovených Soudem.

Zjevně nesprávné posouzení vnitrostátního soudu tedy může vyplývat také z nesprávné aplikace nebo nesprávného výkladu judikatury Soudu.

81. Zásada subsidiarity neznamená, že by bylo nutné se vzdát veškeré kontroly nad výsledky dosahovanými uplatňováním vnitrostátního právního prostředku nápravy, jinak by práva zaručená článkem 6 odst. 1 ztratila na opodstatnění. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Úmluva má za cíl chránit konkrétní a účinná práva a nikoli práva teoretická nebo iluzorní [Kníže Hans-Adam II. lichtenštejnský proti Německu velký senát, č. 42527/98, § 45, ESLP 2001-VIII). Tato poznámka platí zejména pro záruky upravené v článku 6 vzhledem k významnému postavení, jaké v demokratické společnosti zaujímá právo na spravedlivý proces spolu se všemi zárukami upravenými v tomto ustanovení (viz mutatis mutandis Kníže Hans-Adam II. lichtenštejnský, výše uvedený rozsudek, § 45].


c) Uplatnění těchto zásad

82. Z výše uvedeného vyplývá, že Soudu přísluší ověřovat, jednak zda orgány uznaly porušení práva chráněného Úmluvou alespoň co do podstaty a jednak zda lze nápravu považovat za vhodnou a dostatečnou [viz zejména Normann proti Dánsku (rozh.), č. 44704/98, 14. červen 2001, Jensen a Rasmussen proti Dánsku (rozh.), č. 52620/99, 20. březen 2003, a Nardone proti Itálii (rozh.), č. 34368/02, 25. listopad 2004].


i. Konstatování porušení

83. První podmínka, tj. konstatování porušení ze strany vnitrostátních orgánů, nedává prostor k pochybnostem, protože v případě, kdy odvolací soud poskytne náhradu, aniž předtím výslovně konstatoval porušení, by bylo třeba považovat toto konstatování za existující co do své podstaty, neboť podle Pintova zákona může odvolací soud přiznat částku, pouze došlo-li k překročení přiměřené lhůty [Capogrossi proti Itálii (rozh.), č. 62253/00, 21. říjen 2004].


ii. Charakteristiky nápravy

84. Pokud jde o druhou podmínku, tedy o vhodnou a dostatečnou náhradu, Soud již uvedl, že i v případě, kdy je právní prostředek nápravy "účinný", protože umožňuje buď rychlejší vydání rozhodnutí příslušnými soudy, anebo poskytuje procesnímu subjektu odpovídající náhradu za již vzniklé průtahy, platí tento závěr pouze potud, pokud kompenzační právní prostředek je sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou délku soudního řízení (výše uvedené rozhodnutí Mifsud).

Nelze totiž vyloučit, že přílišná pomalost řízení o kompenzačním prostředku nápravy nebude mít vliv na jeho vhodnost [Paulino Tomás proti Portugalsku (rozh.), č. 58698/00, ESLP 2003-VIII, Belinger proti Slovinsku, (rozh.), č. 42320/98, 2. říjen 2001 a, mutatis mutandis, Öneryildiz proti Turecku velký senát, č. 48939/99, § 156, ESLP 2004-XII].

85. Soud v tomto ohledu připomíná svou judikaturu, podle níž právo na přístup k soudu zaručené v článku 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, kdyby vnitrostátní právní řád smluvního státu dovoloval, aby konečné a závazné soudní rozhodnutí bylo na úkor jedné strany neúčinné. Výkon rozsudku kteréhokoli soudu je nutno považovat za nedílnou součást "procesu" ve smyslu článku 6 (viz zejména Hornsby proti Řecku, rozsudek ze dne 19. března 1997, Sbírka 1997-II, s. 510-511, § 40 a násl., Metaxas proti Řecku, č. 8415/02, § 25, 27. květen 2004).

86. Ve věcech týkajících se délky občanskoprávních řízení Soud zdůraznil, že výkon rozhodnutí je druhou fází řízení ve věci samé a že uplatňované právo je realizováno až okamžikem výkonu (viz mimo jiné rozsudky Di Pede proti Itálii a Zappia proti Itálii, ze dne 26. září 1996, Sbírka 1996-IV, s. 1384, § 22, 24 a 26, respektive s. 1411-1412, § 18, 20, 22; a mutatis mutandis Silva Pontes proti Portugalsku, 23. březen 1994, série A č. 286-A, s. 14, § 33).

87. Soud krom toho uvedl, že je nevhodné žádat po jednotlivci, který v soudním řízení nabyl pohledávku vůči státu, aby následně zahajoval řízení o nuceném výkonu k dosažení uspokojení pohledávky. Z toho plyne, že opožděná výplata částek dlužných stěžovateli v řízení o nuceném výkonu nemůže napravit dlouhotrvající neplnění rozsudku ze strany vnitrostátních orgánů a že neposkytuje vhodnou náhradu (Metaxas, výše uvedený rozsudek, § 19, a Karahalios proti Řecku, č. 62503/00, § 23, 11. prosinec 2003). Ostatně některé státy jako Slovensko a Chorvatsko dokonce stanovily lhůtu k výplatě, a to dva respektive tři měsíce (Andrášik a další proti Slovensku a Slavicek proti Chorvatsku, výše uvedená rozhodnutí).

Soud může připustit, že určitý orgán může potřebovat čas k provedení výplaty; nicméně pokud jde o kompenzační prostředek nápravy důsledků nepřiměřené délky řízení, tato doba nesmí zpravidla překročit šest měsíců od okamžiku, kdy se rozhodnutí o náhradě stalo vykonatelným.

88. Soud již mnohokrát zopakoval, že orgán státu nemůže pod záminkou nedostatku prostředků neplnit dluh vyplývající ze soudního řízení (viz z mnoha dalších precedentů výše uvedený rozsudek Bourdov, § 35).

89. Pokud jde o více či méně zkrácenou povahu řízení o náhradě, je nutno poznamenat, že připadá v úvahu, aby se kompenzační prostředek nápravy splňující požadavek na přiměřenou lhůtu řídil procesními pravidly, která nejsou přesně tatáž jako pravidla vztahující se na běžné žaloby na náhradu. Každému státu přísluší, aby v závislosti na pravidlech použitelných v rámci svého soudního systému určil, jaké řízení nejlépe zajistí dodržování "účinné" povahy prostředku nápravy, pokud ovšem toto řízení splňuje zásady spravedlivosti zaručené článkem 6 Úmluvy.

90. Soud konečně považuje za rozumné, aby v tomto typu řízení, kde stát kvůli nevhodnému uspořádání svého soudního systému svým způsobem nutí procesní subjekty podávat kompenzační prostředek nápravy, byla pravidla týkající se nákladů řízení odlišná, a procesní subjekt tak nemusel nést nepřiměřené břemeno, je-li jeho žaloba opodstatněná. Může se zdát paradoxní, když stát prostřednictvím různých poplatků před podáním prostředku nápravy anebo po vynesení rozhodnutí jednou rukou vezme to, co z druhé ruky vydal na nápravu porušení Úmluvy. Rovněž tak nesmí být tyto poplatky nepřiměřeně vysoké a nepřiměřeně omezovat právo na podání takové žaloby na náhradu, a tudíž porušovat právo na přístup k soudu. K této otázce Soud podotýká, že v Polsku je stěžovateli soudní poplatek při podání žaloby na náhradu vrácen, pokud se ukáže, že jeho žaloba je opodstatněná [Charzynski proti Polsku (rozh.), č. 15212/03, bude zveřejněno v ESLP 2005].

91. Pokud jde o nedodržení požadavku na přiměřenou lhůtu, jedna z charakteristik nápravy, díky níž může procesní subjekt pozbýt postavení poškozeného, souvisí s částkou, která mu byla přisouzena po skončení řízení o vnitrostátní právním prostředku nápravy. Soud již v minulosti uvedl, že postavení stěžovatele coby poškozeného může záviset na výši náhrady, která mu byla přisouzena na vnitrostátní úrovni za situaci, na kterou před Soudem poukazuje [Normann proti Dánku (rozh.), č. 44704/98, 14. červen 2001, Jensen a Rasmussen proti Dánsku, výše uvedené rozhodnutí].

92. Co se týče materiální škody, je vnitrostátní soud jednoznačně lépe schopen určit její existenci a výši. Tento bod ostatně nebyl stranami ani vedlejšími účastníky zpochybněn.

93. Pokud jde o morální újmu, Soud připouští, a italský Kasační soud (viz jeho rozsudek č. 8568/05, § 31 výše) se k jeho názoru přiklání, že východiskem může být pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Soud také připouští, že v určitých případech délka řízení způsobuje jen nepatrnou, či dokonce nulovou morální újmu (Nardone proti Itálii, výše uvedené rozhodnutí). Vnitrostátní soud tedy musí své rozhodnutí podložit dostatečným odůvodněním.

94. Podle Soudu navíc úroveň náhrady závisí na charakteristikách a na účinnosti vnitrostátního právního prostředku nápravy.

95. Soud ostatně může akceptovat, aby stát, který si vytvořil různé právní prostředky nápravy, z nichž jeden směřuje ke zrychlení řízení a jeden je kompenzační povahy, a jehož rozhodnutí, která jsou v souladu s právní tradicí a s životní úrovní dané země, jsou vynášena rychle, jsou odůvodněná a jsou vykonávána bez průtahů, přiznal částky, které jsou sice nižší než částky stanovené Soudem, ale nejsou nepřiměřené (Dubjakova proti Slovensku (rozh.), č. 67299/01, 10. říjen 2004).

Pokud však vnitrostátní právní prostředek nápravy nesplňuje všechny výše uvedené požadavky, lze mít za to, že částka, u které se bude moci procesní subjekt ještě považovat za "poškozeného", bude vyšší.

96. Dokonce připadá v úvahu, aby soud, který stanoví částku náhrady, potvrdil vlastní průtahy a v důsledku toho přiznal mimořádně vyšší náhradu, aby tak pokryl toto dodatečné prodlení, a nepenalizoval stěžovatele v pozdější fázi.


iii. Aplikace na projednávaný případ

97. Čtyřměsíční lhůta stanovená Pintovým zákonem splňuje požadavek na rychlost nezbytný pro to, aby prostředek nápravy byl účinný. Jediná pochybnost zde může nastat při podání dovolání ke Kasačnímu soudu, u nějž nebyla stanovena žádná maximální lhůta pro vydání rozhodnutí. V projednávané věci trvala soudní fáze procesu od 3. října 2001 do 30. dubna 2002, tedy bezmála sedm měsíců, což je ještě přiměřené, ačkoli byla zákonem stanovená lhůta překročena.

98. Soud naproti tomu považuje za nepřípustné, aby stěžovatelka musela na výplatu náhrady čekat déle než jedenáct měsíců po uložení rozhodnutí v soudní kanceláři.

99. Soud zdůrazňuje, že k tomu, aby byl kompenzační prostředek nápravy účinný, musí být doprovázen odpovídajícími rozpočtovými opatřeními, aby bylo možné splnit rozhodnutí odvolacích soudů o náhradě ve lhůtě šesti měsíců ode dne jejich uložení v soudní kanceláři, stanoví-li Pintův zákon, že tato rozhodnutí jsou okamžitě vykonatelná (článek 3 odst. 6 Pintova zákona - § 21 výše).

100. Stejně tak pokud jde o náklady řízení, některé pevně stanovené náklady (například za registraci soudního rozhodnutí) mohou podstatně omezovat úsilí vynaložené na získání náhrady. Soud upozorňuje vládu na tyto různé aspekty ve snaze odstranit problémy, které by mohly vést k dalšímu podávání stížností.

101. Při posuzování výše náhrady přisouzené odvolacím soudem Soud zkoumá na základě jemu dostupných informací, co by přiznal v téže situaci za relevantní období, které vzal v úvahu vnitrostátní soud.

102. Podle podkladů poskytnutých vládou k jednání v Itálii neexistuje nepoměr mezi částkami vyplácenými dědicům z titulu morální újmy v případě smrti blízké osoby nebo přisouzenými z titulu újmy na zdraví či v případě pomluvy a částkami zpravidla poskytovanými Soudem na základě článku 41 ve věcech týkajících se délky řízení. Úroveň náhrady zpravidla přiznávané odvolacími soudy v rámci prostředků nápravy podle Pintova zákona tedy nemůže být odůvodňována takovými úvahami.

103. I když výpočtová metoda upravená ve vnitrostátním právu přesně neodpovídá kritériím stanoveným Soudem, prostudování jeho judikatury by mělo odvolacím soudům umožnit, aby přiznávaly částky, které nejsou nepřiměřené v porovnání s částkami přisuzovanými Soudem v podobných věcech.

104. Soud uvádí, že řízení nebylo v daném případě složité. Odvolací soud výslovně uvedl, že k chování účastníků řízení nebyly žádné výhrady a že prodleva mezi jednáními byla způsobena strukturálními faktory. Soud má za to, že chování účastníků řízení přispělo k prodlužování řízení jen nepatrně. V částečně odůvodněném rozhodnutí odvolacího soudu není zdůrazněna žádná podstatná skutečnost, která by odůvodňovala snížení náhrady. Odvolací soud uplatnil sazbu za jeden rok průtahů ve výši 500 €. Soud podotýká, že přisouzená částka ve výši 2 500 € představuje přibližně 14 % toho, co zpravidla přiznává v podobných italských věcech. Tento fakt sám o sobě vede ke zjevně nepřiměřenému výsledku ve srovnání s jeho judikaturou u řízení před pracovněprávním soudem. Soud k tomu připomíná, že řízení tohoto typu, stejně jako statusové věci a věci týkající se způsobilosti osob, musejí probíhat zvlášť rychle. Soud se k tomuto bodu vrátí v rámci článku 41 (§ 142 níže).

105. Vzhledem k nesplnění různých požadavků se Soud závěrem domnívá, že náprava se ukázala být nedostatečná. Vzhledem k tomu, že nebyla splněna druhá podmínka, tj. vhodná a dostatečná náprava, má Soud za to, že se stěžovatelka v projednávané věci může nadále považovat za "poškozenou" v důsledku nesplnění požadavku na "přiměřenou lhůtu".

Tato námitka vlády proto musí být také zamítnuta.


II. K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy

106. Stěžovatelka poukazuje na porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, který zní:

"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) v přiměřené lhůtě projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)"

107. Stěžovatelka dne 13. července 2004 sdělila, že se neohrazuje proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil průtahy, ale proti směšné výši náhrady škody, která jí byla před nedávnem vyplacena.

108. Senát ve svém rozsudku dospěl k závěru, že došlo k porušení článku 6 odst. 1, protože délka předmětného řízení nesplňovala požadavek na "přiměřenou lhůtu" a protože se zde opět projevila praxe, na niž bylo poukázáno již v rozsudku Bottazzi (§ 22-23 rozsudku senátu).

109. Podle stěžovatelky byl Pintův zákon schválen ve spěchu, aby se zastavil příliv stížností proti Itálii a omezilo velké množství odsuzujících rozsudků, které vedly ke zjištění, že italská praxe není slučitelná s Úmluvou. Vláda, která přeřadila část soudců rozhodujících ve věcech odvolacích soudů k vyřizování prostředků nápravy podle Pintova zákona, namísto aby jmenovala nové soudce, tak jen prohloubila přetíženost odvolacích soudů. Stěžovatelka v tom nevidí způsob, jak zamezit opakovanému porušování Úmluvy.

110. Vláda napadá formulaci obsaženou v rozsudku Bottazzi (viz výše, § 22) ohledně "praxe" odporující Úmluvě, protože v daném případě nelze státu vytýkat žádnou toleranci, jelikož přijal četná opatření, včetně Pintova zákona, k zamezení opakovanému porušování Úmluvy.


A. Relevantní období

111. Relevantní období začalo dne 17. ledna 1992, kdy byl soudní kanceláři podán prostředek nápravy k soudu v Beneventu, který zasedal jako pracovněprávní soud, a skončilo dne 15. března 2004, kdy byl v soudní kanceláři uložen rozsudek odvolacího soudu. Trvalo tedy dvanáct let a dva měsíce pro dva stupně řízení.

112. Soud podotýká, že odvolací soud posoudil délku řízení ke dni vydání svého rozhodnutí, tj. k 28. únoru 2002. Odvolací soud tak nemohl vzít v úvahu další období v trvání dvou let.

113. Soud poznamenává, že vláda nezpochybňuje délku trvání, kterou vzal v úvahu senát, že stěžovatelka již beztak nemá možnost obrátit se znovu na odvolací soud s žádostí, aby uplatnil novou judikaturu Kasačního soudu ze dne 26. ledna 2004 (viz rozsudek č. 1339), a že zbývající doba v trvání dvou let sama o sobě stačí na to, aby zakládala další porušení v tomtéž řízení (Rotondi proti Itálii, č. 38113/97, § 14-16, 27. duben 2000 a S.A.GE.MA S.N.C. proti Itálii, č. 40184/98, § 12-14, 27. duben 2000). Jelikož se stěžovatelka může považovat za "poškozenou" v důsledku délky řízení, Soud se domnívá, že může vzít v úvahu celé vnitrostátní řízení ve věci samé a nikoli pouze v rozsahu, v jakém je zkoumal odvolací soud [viz a contrario Gattuso proti Itálii (rozh.), č. 24715/04, 18. listopad 2004].


B. Přiměřenost délky řízení

114. Soud již připomněl důvody, které jej ve čtyřech rozsudcích proti Itálii ze dne 28. července 1999 (Bottazzi, § 22, Ferrari, § 21, A. P., § 18, Di Mauro, § 23) vedly k vyslovení závěru o existenci obecné praxe v Itálii (§ 64 výše).

115. Soud konstatuje, že od té doby byl zaveden vnitrostátní právní prostředek nápravy, na což vláda klade důraz. To však nepřineslo žádnou změnu, pokud jde o základní problém, tj. že délka řízení v Itálii je nadále nepřiměřená. Výroční zprávy Výboru ministrů k nepřiměřené délce soudních řízení v Itálii [viz mimo jiné dokument CM/Inf/DH(2004)23 ve znění změn a předběžnou rezoluci ResDH(2005)114] zjevně nesvědčí o žádném významném posunu v dané oblasti. Stejně jako stěžovatelka ani Soud nevidí, jak může zavedení vnitrostátního právního prostředku nápravy podle Pintova zákona zabránit problémům s délkou řízení. Soud již sice není nucen konstatovat taková porušení, ale tento úkol byl pouze přenesen na odvolací soudy, které jsou již tak přetížené. Navíc kvůli tomu, že judikatura Kasačního soudu (§ 22-29) a judikatura Soudu se místy liší, musí se Soud opět vyjadřovat k existenci takových porušení.

116. Soud opětovně připomíná, že článek 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje smluvní státy zorganizovat své soudnictví tak, aby soudům umožnily plnit požadavky tohoto ustanovení. Soud potvrzuje význam toho, aby spravedlnost nebyla vykonávána s průtahy, které mohou ohrozit její účinnost a důvěryhodnost (Bottazzi, viz výše, § 22). Situace v Itálii se v této souvislosti nezměnila natolik, aby bylo možné tím zpochybnit závěr, že akumulace porušení představuje praxi neslučitelnou s Úmluvou.

117. Soud poznamenává, že odvolací soud v daném případě rovněž konstatoval kratší překročení přiměřené lhůty, než jaké vzal v úvahu Soud. Ovšem skutečnost, že řízení podle Pintova zákona, posuzovaného vcelku, zejména v jeho vykonávací fázi, nezbavuje stěžovatelku jejího postavení coby "poškozené", je přitěžující okolností v souvislosti s porušením článku 6 odst. 1 v důsledku překročení přiměřené lhůty. Soud bude tedy nucen se k této otázce vrátit z hlediska článku 41.

118. Na základě posouzení skutkových okolností z hlediska informací poskytnutých účastníky řízení a výše zmiňované praxe a s ohledem na svou judikaturu v dané oblasti Soud shledal, že v projednávané věci je délka předmětného řízení příliš dlouhá a nesplňuje požadavek na "přiměřenou lhůtu".

K porušení článku 6 odst. 1 tedy došlo.


III. K tvrzenému porušení článků 13, 17 a 34 Úmluvy

119. Ve stanoviscích předložených Soudu v roce 2005 má stěžovatelka zjevně za to, že došlo k porušení článků 13 a 17, a žádá Soud, aby vyslovil závěr, že prostředek nápravy podle Pintova zákona není účinným právním prostředkem nápravy kvůli jím zavedeným překážkám a kvůli své aplikaci. Vyzývá též Soud, aby se vyjádřil k možnému porušení článku 34 Úmluvy, protože vzhledem k výčtu překážek, které Pintův zákon zavedl a které je nutno překonat před předložením věci Soudu, by bylo možné se domnívat, že je bráněno právu na individuální právní prostředek nápravy.

Tyto články znějí:

Článek 13

"Každý, jehož práva a svobody přiznané (...) Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."

Článek 17

"Nic v (...) Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na popření kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví."

Článek 34

"Soud může přijímat stížnosti každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a jejími protokoly jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva."

120. I za předpokladu, že by uváděné argumenty byly považovány za nové námitky založené na článcích 13, 17 a 34 a že by se nejednalo pouze o důvody uvedené na podporu tvrzení v rámci článku 6 odst. 1 Úmluvy, Soud podotýká, že tyto argumenty byly před ním vůbec poprvé uplatněny ve stanoviscích předložených velkému senátu v roce 2005. Proto o nich nepojednává rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 20. listopadu 2003, které vymezuje rámec, v němž se může Soud pohybovat [viz mimo jiné mutatis mutandis Assanidzé proti Gruzii velký senát, č. 71503/01, § 162, ESLP 2004-II]. Z toho vyplývá, že tyto námitky překračují rámec posuzování věci, tak jak byla postoupena velkému senátu.


IV. K použití článků 46 a 41 Úmluvy


A. Článek 46 Úmluvy

121. Toto ustanovení zní:

"1. Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečnými rozsudky Soudu ve všech sporech, jichž jsou stranami.

2. Konečný rozsudek Sodu se doručuje Výboru ministrů, který dohlíží na jeho výkon."

122. Soud připomíná, že v rámci výkonu rozsudku podle článku 46 Úmluvy představuje rozsudek, který konstatuje porušení, právní závazek žalovaného státu podle tohoto ustanovení, že ukončí porušení a odstraní jeho důsledky tak, aby byla pokud možno nastolena situace, která tomuto porušení předcházela. Pokud naopak vnitrostátní právo neumožňuje odstranění důsledků porušení nebo umožňuje jen jejich částečné odstranění, článek 41 opravňuje Soud, aby přiznal poškozené straně v případě potřeby zadostiučinění, které bude považovat za vhodné. Z toho zejména vyplývá, že žalovaný stát, který byl uznán odpovědným za porušení Úmluvy nebo jejích protokolů, musí nejen vyplatit dotčeným osobám částky přiznané z titulu spravedlivého zadostiučinění, ale také zvolit pod dohledem Výboru ministrů obecná nebo případně individuální opatření, která budou přijata v jeho vnitrostátním právním řádu s cílem ukončit porušení konstatované Soudem a v co největším rozsahu odstranit jeho důsledky tak, aby byla pokud možno nastolena situace, která tomuto porušení předcházela [Assanidzé proti Gruzii, viz výše, § 198; Ilascu a další proti Moldávii a Rusku velký senát, č. 48787/99, § 487, ESLP 2004-VII].

123. Z Úmluvy a zejména z jejího článku 1 dále vyplývá, že ratifikací Úmluvy se členské státy zavazují zajistit, že jejich vnitrostátní právo bude slučitelné v Úmluvou (Maestri proti Itálii velký senát, č. 39748/98, § 47, ESLP 2004-I).

124. Před Soudem v současné době probíhají stovky případů týkajících se náhrad přiznaných odvolacími soudy v rámci řízení podle Pintova zákona ještě před obratem v judikatuře Kasačního soudu nebo průtahů s výplatou předmětných částek. Soud sice s uspokojením zaznamenává příznivý vývoj judikatury v Itálii, zejména nedávný rozsudek pléna (§ 27 výše), s politováním však musí konstatovat, že byť byl jeden nedostatek, který byl zdrojem porušování, odstraněn, objevil se jiný, který s ním souvisí, a sice průtahy při výkonu rozhodnutí. Soud je nucen opět zdůraznit skutečnost, že státy jsou povinny zajistit si nezbytné a dostatečné prostředky k tomu, aby byly zaručeny veškeré podmínky pro efektivitu justice.

125. Výbor ministrů ve svém doporučení ze dne 12. května 2004 (Rec (2004)6) přivítal, že Úmluva tvoří nedílnou součást vnitrostátního právního řádu všech smluvních států, a členským státům doporučil, aby zajistily vnitrostátní právní prostředky nápravy a jejich účinnost. Soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že existence prostředku nápravy je sice nezbytná, ale není sama o sobě dostačující. K tomu je ještě nutné, aby vnitrostátní soudy měly ve vnitrostátním právu možnost přímo aplikovat evropskou judikaturu a aby jim dotyčný stát usnadnil seznámení se s touto judikaturou. Soud k tomu odkazuje na obsah Doporučení Výboru ministrů o publikaci a šíření textu Evropské úmluvy o lidských právech a judikatury Evropského soudu pro lidská práva v členských státech (Rec (2002)13) ze dne 18. prosince 2002) a o Evropské úmluvě o lidských právech ve vysokoškolském vzdělávání a odborné přípravě (Rec (2004)4) ze dne 12. května 2004), aniž by opomínal rezoluci Výboru ministrů (Res (2002)12) o zřízení CEPEJ (§ 32-33 výše) a skutečnost, že na Varšavském summitu v květnu 2005 představitelé států a vlád členských států rozhodli o dalším rozšíření posuzovacích a pomocných funkcí CEPEJ.

V témže doporučení ze dne 12. května 2004 (Rec (2004)6) Výbor ministrů též připomněl, že státy mají obecnou povinnost řešit problémy stojící za zjištěnými porušeními.

126. Soud připomíná, že žalovaný stát si může svobodně, pod dohledem Výboru ministrů, zvolit prostředky, jimiž zajistí splnění svého právního závazku z hlediska článku 46 Úmluvy, pokud budou tuto prostředky slučitelné se závěry obsaženými v rozsudku Soudu [Broniowski proti Polsku velký senát, č. 31443/96, § 192, ESLP 2004-V].

127. Soud nemá v úmyslu definovat opatření, jaká má žalovaný stát přijmout, aby splnil své závazky z hlediska článku 46 Úmluvy, a upozorňuje jej tedy na výše uvedené podmínky (§ 67-105), pokud jde o možnost konkrétní osoby považovat se v tomto typu případů nadále za "poškozenou", a vyzývá k přijetí veškerých nezbytných opatření, aby byl nejen zajištěn soulad vnitrostátních rozhodnutí s judikaturou Soudu, ale aby byla ještě tato rozhodnutí vykonávána ve lhůtě šesti měsíců od svého uložení v soudní kanceláři.


B. Článek 41 Úmluvy

128. Článek 41 Úmluvy zní:

"Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění."


1. Rozsudek senátu

129. Senát ve svém rozsudku poskytl návod k výpočtové metodě používané Soudem, když na spravedlivém základě posuzuje morální újmu způsobenou délkou občanskoprávního řízení, a k možnosti snížit tuto částku, existuje-li vnitrostátní právní prostředek nápravy (§ 26 rozsudku).


2. Tvrzení účastníků jednání


a) Žalovaná vláda

130. Vláda se domnívá, že rozsudek ze dne 10. listopadu 2004 znamenal zlom oproti ustálené judikatuře Soudu, a žádá jej, aby se vrátil ke své předchozí praxi, která byla v souladu s pravidly Úmluvy. Vláda poznamenává, že vyhlášená kritéria postrádají přesnost, zejména pokud jde o možnosti snížit původně přisouzené částky. Tvrdí, že výše spravedlivého zadostiučinění musí být počítána pouze s odkazem na průtahy přičitatelné státu.


b) Stěžovatelka

131. Stěžovatelka zdůrazňuje výrazné rozdíly v životní úrovni mezi státy vystupujícími jako vedlejší účastníci a Itálií a dovozuje z toho, že úroveň náhrady nemůže být stejná. Podotýká, že náprava slouží jako donucovací nástroj vůči státům, které své závazky neplní a které jsou na základě svého závazku podle článku 1 Úmluvy povinny dodržovat základní práva a svobody přiznané Úmluvou. Nepovažuje za nijak neobvyklé, je-li bohatšímu státu uloženo, aby vyplatil vyšší částky, než jaké se požadují od méně bohatých států, s cílem přimět jej k nápravě svého soudního systému, a to tím spíše, jsou-li vůči dotyčnému státu vydávány odsuzující rozsudky za tentýž typ porušení již po desítky let a v tisících případů. Stěžovatelka podotýká, že kritéria vyhlášená v napadeném rozsudku byla pouze potvrzením kritérií, která již byla po dosti dlouhou dobu Soudem uplatňována, a že jsou zcela slučitelná s životní úrovní italských občanů. Uvádí, že italským advokátům, kteří mají přístup k rozsudkům ve francouzštině a angličtině, protože nejsou rozšiřovány v italštině, se již podařilo vyvodit z rozsudků Soudu všechna kritéria, která nyní vláda zpochybňuje. Dále tvrdí, že od Soudu nelze žádat, aby sestavil vyčerpávající výčet všech možností, pokud jde o snižování nebo zvyšování náhrad. Konečně se domnívá, že je úkolem vnitrostátního soudu, aby prostudoval judikaturu Soudu, a nalezl tak odpověď Soudu na danou situaci.


3. Vedlejší účastníci


a) Česká vláda

132. Vzhledem k tomu, že se česká vláda rozhodla vedle zavedení právního prostředku preventivní povahy přijmout zákon, který upraví kompenzační prostředek nápravy, cítí se povinna navrhnout takové znění zákona, které bude dostatečně předvídatelné. Poukazuje přitom na jisté potíže, protože dle jejího názoru ani Úmluva, ani judikatura Soudu neposkytují dostatečně přesné údaje. Žádá o další informace o kritériích používaných Soudem, o případech, které lze považovat za "podobné", a o mezích "přiměřenosti".


b) Polská vláda

133. Podle polské vlády by bylo žádoucí, aby Soud uvedl, v čem spočívá spravedlivé zadostiučinění. Bez přesných údajů hrozí, že vnitrostátní judikatura bude občas vykazovat neshody ve vztahu k judikatuře Soudu. Pro stěžovatele i pro vlády je velmi nesnadné vyvodit z judikatury Soudu obecná pravidla ohledně spravedlivého zadostiučinění. Z toho vyplývá, že se vnitrostátní soudy nemohou opírat o judikaturu Soudu a přijímat rozhodnutí, která by s ní byla slučitelná.


c) Slovenská vláda

134. Slovenská vláda oceňuje snahu Soudu o zpřesnění kritérií k určení částek náhrady morální újmy. Dodává však, že úvahy, z nichž přitom Soud vychází, by měly být součástí odůvodnění jeho rozhodnutí. Pouze tak se rozsudky Soudu stanou jasným návodem pro vnitrostátní soudy, které rozhodují o částkách vyplácených z titulu morální újmy způsobené průtahy v řízení. Slovenská vláda považuje za nemožné převést všechny tyto aspekty do čísel nebo pojmout všechny situace, které mohou nastat. Neočekává od Soudu, že vypracuje přesný vzorec pro výpočet částky, která bude přiznána za morální újmu v důsledku pomalosti řízení, ani že stanoví přesné částky. Považuje za důležitější, aby Soud ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnil způsob, jak jsou kritéria používaná při posuzování přiměřenosti délky řízení následně zohledněna při stanovení částky poskytnuté za morální újmu v důsledku průtahů v řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelům by měla být ve srovnatelných případech přiznána stejná částka.


4. Kritéria Soudu

135. Soud těmto vládám především odpovídá, že "podobnými případy" rozumí dvě řízení, která probíhala po stejný počet let, na stejném počtu stupňů soudní soustavy, s rovnocenným významem, s převážně stejným chováním stěžovatelů a v téže zemi.

Soud krom toho sdílí názor slovenské vlády, že je nemožné a neproveditelné pokoušet se o vypracování výčtu podrobných vysvětlení pro všechny případy, a domnívá se, že všechny nezbytné údaje se nacházejí v předchozích rozhodnutích dostupných v databázi jeho judikatury.

136. Dále uvádí, že částka, kterou přizná z titulu morální újmy, může být nižší, než jakou lze vyvodit z jeho judikatury, jestliže již stěžovatel dosáhl na vnitrostátní úrovni konstatování porušení a získal náhradu v rámci vnitrostátního právního prostředku nápravy. Kromě toho, že se existence vnitrostátního právního prostředku nápravy plně shoduje se zásadou subsidiarity, která je s Úmluvou těsně spjata, tento prostředek nápravy je bližší a dostupnější než stížnost podávaná k Soudu, je rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce stěžovatele; má tedy výhody, které je třeba brát v potaz (§ 26 rozsudku senátu).

137. Soud má však za to, že může-li se ještě stěžovatel považovat za "poškozeného" poté, co tento vnitrostátní právní prostředek nápravy vyčerpal, musí mu být přisouzen rozdíl mezi částkou, kterou získal od odvolacího soudu, a částkou, která by nebyla považována za zjevně nepřiměřenou v porovnání s částkou poskytnutou Soudem, kdyby byla odvolacím soudem přiznána a rychle vyplacena.

138. Stěžovateli je rovněž třeba poskytnout částku za ty fáze řízení, které vnitrostátní soud případně nezohlednil v rámci relevantního období, jestliže již stěžovatel nemá možnost se znovu obrátit na odvolací soud s žádostí, aby uplatnil novou judikaturu Kasačního soudu ze dne 26. ledna 2004 (viz jeho rozsudek č. 1339, § 23 výše), nebo jestliže zbývající délka není sama o sobě dosti dlouhá na to, aby mohla být považována za zakládající další porušení v rámci téhož řízení.

139. Konečně jestliže stěžovatel, který se snažil vyčerpat nový vnitrostátní právní prostředek nápravy podáním návrhu odvolacímu soudu poté, co podal svou stížnost ke Komisi, aby tak učinil zadost judikatuře přijaté ve věci Brusco (viz výše), a pak musel čelit dalším průtahům, než mu byla vyplacena částka dlužná státem, Soud uloží vládě, aby stěžovateli vyplatila také částku za tyto měsíce plné frustrace.


5. Použití těchto kritérií na projednávaný případ


a) Škoda

140. Stěžovatelka požaduje náhradu morální újmy ve výši 15 500 €.

141. Vláda se domnívá, že případné konstatování porušení je samo o sobě dostatečným spravedlivým zadostiučiněním.

142. Soud má za to, že s ohledem na okolnosti tohoto případu (§ 104, 111-113 výše) by v případě neexistence vnitrostátních právních prostředků nápravy přiznal částku 10 000 €. Poznamenává, že stěžovatelce byla odvolacím soudem přisouzena částka 2 500 €, což představuje přibližně 25 % částky, kterou by jí přiznal sám Soud. Podle Soudu tato skutečnost sama o sobě vede ke zjevně nepřiměřenému výsledku s ohledem na kritéria stanovená jeho judikaturou.

Vzhledem k charakteristikám právního prostředku nápravy, který si Itálie zvolila, a ke skutečnosti, že navzdory existenci tohoto vnitrostátního právního prostředku nápravy Soud dospěl k závěru, že k porušení došlo, Soud se na spravedlivém základě domnívá, že stěžovatelce by měla být přiznána částka 2 000 €.

Soud vedle toho přiznává částku 4 000 € za dodatečné průtahy, které stěžovatelka musela snášet po prvním konstatování porušení, a částku 1 700 € za dodatečnou frustraci vyplývající z prodlení s výplatou částky dlužné státem, která byla zaplacena až blíže neurčeného dne po březnu 2004.

143. Stěžovatelka má tedy nárok na náhradu celkové morální újmy ve výši 7 700 € navýšenou o případnou daň z této částky.


b) Náklady řízení

144. Stěžovatelka žádá částku ve výši 1 500 € jako náhradu nákladů řízení vynaložených před senátem a ve výši 13 516,56 € za písemné a ústní řízení před velkým senátem vedené proti žalované vládě. Za sepsání odpovědí na stanoviska vlád, které v řízení vystupovaly jako vedlejší účastníci, žádá, aby jí tyto vlády uhradily každá 1 904,06 €. Tyto částky mají být navýšeny o 2 % CPA (příspěvek do pojistného fondu advokátů) a 20 % DHP (daň z přidané hodnoty). Advokát, který stěžovatelku zastupoval před senátem, navíc s poukazem na rozsudek Scozzari a Giunta proti Itálii (velký senát, č. 39221/98 a 41963/98, § 255-258, ESLP 2000-VIII) žádá, aby mu byla odměna vyplacena přímo.

145. Vláda nezaujala stanovisko k nákladům nárokovaným za řízení před senátem; naproti tomu zdůrazňuje, že požadavek týkající se řízení před velkým senátem je nepřiměřený.

146. Pokud jde o požadavek vůči vládám, které vystupovaly jako vedlejší účastníci, Soud připomíná, že projednávaná věc směřuje pouze proti Itálii a že porušení Úmluvy konstatoval pouze ve vztahu k tomuto státu. Proto jakýkoli požadavek ohledně náhrady nákladů řízení směřující vůči jinému státu musí být zamítnut.

147. Krom toho dle judikatury Soudu může stěžovatel obdržet náhradu svých nákladů řízení pouze potud, pokud je prokázána jejich reálnost, nezbytnost a účelnost vynaložené částky. S ohledem na předložené informace, na výše uvedená kritéria, na délku a na složitost tohoto řízení před Soudem, Soud v daném případě považuje částku požadovanou právním zástupcem stěžovatelky před senátem za přemrštěnou vzhledem k provedeným úkonům. Navíc vzhledem k tomu, že bylo pro jednotlivé souběžně projednávané věci ustaveno kolegium pro společnou obhajobu (§ 9 výše), má Soud za to, že se posuzovaná věc liší od věci Scozzari (viz výše) a že požadavku advokáta nelze vyhovět. Soud se domnívá, že je nutno potvrdit částku přiznanou senátem za řízení vedené před ním, tzn. 1 500 €, a přiznat stěžovatelce za úkony před velkým senátem částku 3 000 €, tedy dohromady částku 4 500 € navýšenou o případnou daň z této částky.


c) Úroky z prodlení

148. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.


Z těchto důvodů Soud jednomyslně

1. zamítá předběžnou námitku vlády týkající se nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy;

2. rozhoduje, že se stěžovatelka může považovat za "poškozenou" pro účely článku 34 Úmluvy;

3. rozhoduje, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy;

4. rozhoduje, že ostatní námitky založené na článcích 13, 17 a 34 Úmluvy překračují rámec posuzování věci;

5. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má stěžovatelce uhradit ve lhůtě tří měsíců následující částky:
i. 7 700 € (sedm tisíc sedm set eur) jako náhradu morální újmy;
ii. 4 500 € (čtyři tisíce pět set eur) jako náhradu nákladů řízení;
iii. případnou částku daně z výše uvedených částek;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do okamžiku zaplacení budou stanovené částky navyšovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

6. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském a anglickém jazyce a vyneseno na veřejném jednání v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 29. března 2006.

T. L. Early
zástupce tajemníka

Luzius Wildhaber
předseda

Tento rozsudek je pravomocný. Může být předmětem formálních úprav.

Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.


Originální anglické znění

This judgment is final but may be subject to editorial revision.

In the case of Apicella v. Italy,

The European Court of Human Rights, sitting as a Grand Chamber composed of: Mr L. Wildhaber, President, Mr C.L. Rozakis, Mr J.-P. Costa, Sir Nicolas Bratza, Mr B.M. Zupančič, Mr L. Caflisch, Mr C. Birsan, Mr K. Jungwiert, Mr M. Pellonpää, Mrs M. Tsatsa-Nikolovska, Mr R. Maruste, Mr S. Pavlovschi, Mr L. Garlicki, Mrs A. Gyulumyan, Mr E. Myjer, Mr S.E. Jebens, judges, Mr L. Ferrari Bravo, ad hoc judge, and Mr T.L. Early, Deputy Grand Chamber Registrar,

Having deliberated in private on 1 July 2005 and 18 January 2006,

Delivers the following judgment, which was adopted on the last mentioned date:

PROCEDURE

1. The case originated in an application (no. 64890/01) against the Italian Republic lodged with the European Commission of Human Rights ("the Commission") under former Article 25 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms ("the Convention") by an Italian national, Ms Angelina Apicella ("the applicant"), on 29 October 1998.

2. The applicant was represented by Mr S. de Nigris de Maria, of the Benevento Bar, in the proceedings before the Chamber and subsequently by Mr S. de Nigris de Maria, Mr T. Verrilli, Mr C. Marcellino, Mr A. Nardone and Mr V. Collarile, of the Benevento Bar. The Italian Government ("the Government") were represented successively by their Agents, Mr U. Leanza and Mr I.M. Braguglia, and their co-Agents, Mr V. Esposito and Mr F. Crisafulli, and their deputy co-Agent, Mr N. Lettieri.

3. The applicant alleged that there had been a breach of Article 6 § 1 of the Convention on account of the length of civil proceedings to which she had been a party. Subsequently, the applicant indicated that she was not complaining of the manner in which the Court of Appeal had calculated the delays but of the derisory amount awarded in damages.

4. The application was transmitted to the Court on 1 November 1998, when Protocol No. 11 to the Convention came into force (Article 5 § 2 of Protocol No. 11).

5. The application was allocated to a Section of the Court (Rule 52 § 1 of the Rules of Court). Mr V. Zagrebelsky, the judge elected in respect of Italy, withdrew from sitting in the Grand Chamber (Rule 28). The Government accordingly appointed Mr L. Ferrari Bravo to sit as an ad hoc judge in his place (Article 27 § 2 of the Convention and Rule 29 § 1).

6. On 22 January 2004 the application was declared admissible by a Chamber of the First Section, composed of Mr C.L. Rozakis, Mr P. Lorenzen, Mr G. Bonello, Mr A. Kovler, Mrs E. Steiner, Mr K. Hajiyev, judges, Mr L. Ferrari Bravo, ad hoc judge, and also of Mr S. Nielsen, Section Registrar.

7. On 10 November 2004 the same Chamber gave judgment in which it held unanimously that there had been a violation of Article 6 § 1 of the Convention.

8. On 27 January 2005 the Italian Government requested, in accordance with Article 43 of the Convention and Rule 73, that the case be referred to the Grand Chamber. On 30 March 2005 a panel of the Grand Chamber accepted that request.

9. The composition of the Grand Chamber was determined in accordance with the provisions of Article 27 §§ 2 and 3 of the Convention and Rule 24. The President of the Court decided that in the interests of the proper administration of justice the case should be assigned to the same Grand Chamber as the cases of Riccardi Pizzati v. Italy, Musci v. Italy, Giuseppe Mostacciuolo v. Italy (no. 1), Cocchiarella v. Italy, Ernestina Zullo v. Italy, Giuseppina and Orestina Procaccini v. Italy and Giuseppe Mostacciuolo v. Italy (no. 2) (applications nos. 62361/00, 64699/01, 64705/01, 64890/01, 64897/01, 65075/01 and 65102/01) (Rules 24, 42 § 2 and 71). To that end the President ordered the parties to form a legal team (see paragraph 2 above).

10. The applicant and the Government each filed a memorial. In addition, third-party comments were received from the Polish, Czech and Slovak Governments, which had been given leave by the President to intervene in the written procedure (Article 36 § 2 of the Convention and Rule 44 § 2). The applicant replied to those comments (Rule 44 § 5).

11. A hearing took place in public in the Human Rights Building, Strasbourg, on 29 June 2005 (Rule 59 § 3).

There appeared before the Court:

(a) for the respondent Government
Mr N. LETTIERI, deputy co-Agent;

(b) for the applicant
Mr S. DE NIGRIS DE MARIA, of the Benevento Bar,
Mr T. VERRILLI, of the Benevento Bar,
Mr C. MARCELLINO, of the Benevento Bar,
Mr A. NARDONE, of the Benevento Bar,
Mr V. COLLARILE, of the Benevento Bar, Counsel.

The Court heard addresses by Mr S. de Nigris de Maria, Mr T. Verrilli and Mr N. Lettieri, and Mr Lettieri's replies to judges' questions.

THE FACTS

I. The circumstances of the case

12. The applicant was born in 1962 and lives in Pesco Sannita (Benevento).

A. The main proceedings

13. On 17 January 1992 the applicant brought proceedings in the Benevento Magistrate's Court, sitting as an employment tribunal, seeking acknowledgement of her right to be reregistered on the lists of farmers and of her status in that capacity. That status had been contested by the Farmers' Social Insurance Fund (Servizio Contributi Agricoli Unificati - "the SCAU"). Her entitlement to a maternity allowance depended on the type of occupational status she had.

14. On 22 February 1992 the Magistrate's Court set the case down for the first hearing on 14 March 1994. On that day it also requested documents relating to the records drawn up by the labour inspector and ordered them to be filed at a hearing on 8 November 1995. On that date, at the request of counsel for the defendant, the Magistrate's Court declared the proceedings interrupted on the ground that the SCAU had been abolished.

15. On 24 November 1995 the applicant lodged an application with the court registry for the proceedings to be resumed against the social-security department (Istituto Nazionale di Previdenza Sociale). On 25 January 1996 the Magistrate's Court set the case down for hearing on 21 October 1997. However, that hearing was adjourned by the court of its own motion to 4 March 1999. The next three hearings, held between 8 April 1999 and 18 September 2000, were devoted to hearing evidence from witnesses. One of those hearings was adjourned at the parties' request. On 13 November 2000 the parties made their submissions.

16. In a judgment of the same date, the text of which was deposited with the registry on 21 November 2000, the Magistrate's Court dismissed the claim because the applicant had failed to show that a relationship of subordination had existed at her work.

17. On 24 April 2001 the applicant lodged an appeal with the Naples Court of Appeal. On 11 February 2001 the president set the appeal down for hearing on 26 January 2004. On that day the Court of Appeal reserved judgment. In a judgment of the same date, the text of which was deposited with the registry on 15 March 2004, the Court of Appeal dismissed the appeal.

B. The "Pinto" proceedings

18. On 3 October 2001 the applicant lodged an application with the Rome Court of Appeal under Law no. 89 of 24 March 2001, known as the "Pinto Act", complaining of the excessive length of the above-described proceedings. She asked the court to rule that there had been a breach of Article 6 § 1 of the Convention and to order the Italian Government to pay compensation for the non-pecuniary damage sustained, plus an unquantified amount for costs and expenses.

19. In a decision of 28 February 2002, the text of which was deposited with the registry on 30 April 2002, the Court of Appeal found that the proceedings had been excessively long. It held as follows:

"...The Convention principle that everyone's case must be examined within a reasonable time has been breached, and the applicant has sustained non-pecuniary damage for the excessive length of the proceedings involving interests of considerable importance. In truth, the proceedings ... should not have lasted more than five years for two levels of jurisdiction. Non-pecuniary damage (distress on account of the prolongment of proceedings relating to an important situation in the applicant's life) must be deemed to exist in relation to the violation of Article 6 § 1 of the Convention - a violation which objectively exists on account of the unreasonable length of the proceedings.

Given the complexity of the case, the conduct of the parties has not caused any delays. Nor has the conduct of the court and the other authorities involved in disposing of the proceedings caused the excessive delay. In truth, the length of the adjournments and thus the delay must be considered to be due to structural reasons.

The damage has to be determined on the basis of Article 2056 of the Civil Code in accordance with the criteria established in Articles 1223, 1226 and 1227-I of the Civil Code and only the damage relating to the period beyond the reasonable time must be taken into consideration under section 3 of the Pinto Act.

In respect of non-pecuniary damage (moral distress on account of the length of the proceedings beyond the reasonable time, as above) an amount of 500 euros should be paid for each of the two years exceeding a reasonable time, plus statutory interest accruing from the day on which the reasonable time was exceeded, which was at the end of 1997 (the usual scale relating to just satisfaction has been redefined in relation to the negative outcome of the proceedings at first instance, which has an effect on the expectations of justice and therefore on the stress caused by the delay). ..."

The Court of Appeal awarded the applicant 2,500 euros (EUR), on an equitable basis, in compensation for non-pecuniary damage and EUR 710 for costs and expenses. That decision became final by 15 June 2003 at the latest and was executed by the authorities on an unspecified date between 23 March 2004 and 12 July 2004.

20. In a letter of 7 January 2003 the applicant informed the Court of the outcome of the domestic proceedings and asked it to resume its examination of her application.

In the same letter the applicant also informed the Court that she did not intend to appeal to the Court of Cassation because an appeal to that court could only be on points of law.

II. Relevant domestic law and practice

A. Law no. 89 of 24 March 2001, known as the "Pinto Act"

21. Award of just satisfaction in the event of a breach of the requirement to dispose of proceedings within a reasonable time and amendment to Article 375 of the Code of Civil Procedure.

CHAPTER II

Just satisfaction

Section 2

Entitlement to just satisfaction

"1. Anyone sustaining pecuniary or non-pecuniary damage as a result of a violation of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, ratified by Law no. 848 of 4 August 1955, on account of a failure to comply with the 'reasonable-time' requirement in Article 6 § 1 of the Convention, shall be entitled to just satisfaction.

2. In determining whether there has been a violation, the court shall have regard to the complexity of the case and, in the light thereof, the conduct of the parties and of the judge deciding procedural issues, and also the conduct of any authority required to participate in or contribute to the resolution of the case.

3. The court shall assess the quantum of damage in accordance with Article 2056 of the Civil Code and shall apply the following rules:
(a) only damage attributable to the period beyond the reasonable time referred to in subsection 1 may be taken into account;
(b) in addition to the payment of a sum of money, reparation for non-pecuniary damage shall be made by giving suitable publicity to the finding of a violation."

Section 3

Procedure

"1. Claims for just satisfaction shall be lodged with the court of appeal in which the judge sits who has jurisdiction under Article 11 of the Code of Criminal Procedure to try cases concerning members of the judiciary in the district where the case in which the violation is alleged to have occurred was decided or discontinued at the merits stage or is still pending.

2. The claim shall be made on an application lodged with the registry of the court of appeal by a lawyer holding a special authority containing all the information prescribed by Article 125 of the Code of Civil Procedure.

3. The application shall be made against the Minister of Justice where the alleged violation has taken place in proceedings in the ordinary courts, the Minister of Defence where it has taken place in proceedings before the military courts and the Finance Minister where it has taken place in proceedings before the tax commissioners. In all other cases, the application shall be made against the Prime Minister.

4. The court of appeal shall hear the application in accordance with Articles 737 et seq. of the Code of Civil Procedure. The application and the order setting the case down for hearing shall be served by the applicant on the defendant authority at its elected domicile at the offices of State Counsel (Avvocatura dello Stato) at least fifteen days prior to the date of the hearing before the Chamber.

5. The parties may apply to the court for an order for production of all or part of the procedural and other documents from the proceedings in which the violation referred to in section 2 is alleged to have occurred and they and their lawyers shall be entitled to be heard by the court in private if they attend the hearing. The parties may lodge memorials and documents up till five days before the date set for the hearing or until expiry of the time allowed by the court of appeal for that purpose on an application by the parties.

6. The court shall deliver a decision within four months after the application is lodged. An appeal shall lie to the Court of Cassation. The decision shall be enforceable immediately.

7. To the extent that resources permit, payment of compensation to those entitled shall commence on 1 January 2002."

Section 4

Time-limits and procedures for lodging applications

"A claim for just satisfaction may be lodged while the proceedings in which the violation is alleged to have occurred are pending or within six months from the date when the decision ending the proceedings becomes final. Claims lodged after that date shall be time-barred."

Section 5

Communications

"If the court decides to allow an application, its decision shall be communicated by the registry to the parties, to State Counsel at the Court of Audit to enable him to start an investigation into liability, and to the authorities responsible for deciding whether to institute disciplinary proceedings against the civil servants involved in the proceedings in any capacity."

Section 6

Transitional provisions

"1. Within six months after the entry into force of this Act, anyone who has lodged an application with the European Court of Human Rights in due time complaining of a violation of the 'reasonable-time' requirement contained in Article 6 § 1 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, ratified by Law no. 848 of 4 August 1955, shall be entitled to lodge a claim under section 3 hereof provided that the application has not by then been declared admissible by the European Court. In such cases, the application to the court of appeal must state when the application to the said European Court was made.

2. The registry of the relevant court shall inform the Minister for Foreign Affairs without delay of any claim lodged in accordance with section 3 and within the period laid down in subsection 1 of this section."

Section 7

Financial provisions

"1. The financial cost of implementing this Act, which is put at 12,705,000,000 Italian lire from 2002, shall be met by releasing funds entered in the three-year budget 2001-03 in the chapter concerning the basic current-liability estimates from the 'special fund' in the year 2001 forecast of the Ministry of the Treasury, Economy and Financial Planning. Treasury deposits shall be set aside for that purpose.

2. The Ministry of the Treasury, Economy and Financial Planning is authorised to make the appropriate budgetary adjustments by decree."

B. Extracts from Italian case-law

1. The departure from precedent of 2004

22. On appeal from decisions delivered by the courts of appeal in "Pinto" proceedings, the Court of Cassation, sitting as a full court (Sezioni Unite), gave four judgments (nos. 1338, 1339, 1340 and 1341) on 27 November 2003, the texts of which were deposited with the registry on 26 January 2004, quashing the appeal court's decision and remitting the case for a rehearing. It held that "the case-law of the Strasbourg Court is binding on the Italian courts regarding the application of Law no. 89/2001".

In its judgment no. 1340 it affirmed, inter alia, the principle that

"the court of appeal's determination of non-pecuniary damage in accordance with section 2 of Law no. 89/2001, although inherently based on equitable principles, must be done in a legally defined framework since reference has to be made to the amounts awarded, in similar cases, by the Strasbourg Court. Some divergence is permissible, within reason."

23. Extracts from the plenary Court of Cassation's judgment no. 1339 deposited with the registry on 26 January 2004

"... 2.- The present application poses the fundamental question of what legal effect must be given - in implementing the Law of 24 March 2001 no. 89, and in particular in determining the non-pecuniary damage arising out of the breach of the reasonable length of proceedings requirement - to the judgments of the European Court of Human Rights, whether considered generally as interpretative guidelines which the said Court has laid down with regard to the consequences of the said violation, or with reference to a specific case in which the European Court has already had occasion to give a judgment on the delay in reaching a decision. ...

As stipulated in section 2.1 of the said Law, the legal fact which gives rise to the right to the just satisfaction that it provides for is constituted by the "violation of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, ratified in accordance with the Law of 4 August 1955 no. 848, for failure to comply with the reasonable time referred to in Article 6, paragraph 1 of the Convention." In other words, Law no. 89/2001 identifies the fact constituting the right to compensation by reference to a specific provision of the European Convention on Human Rights. This Convention instituted a Court (the European Court of Human Rights, with its seat in Strasbourg) to ensure compliance with the provisions contained therein (Article 19). Accordingly, the competence of the said court to determine, and therefore to interpret, the significance of the said provisions must be recognised.

As the fact constituting the right conferred by Law no. 89/2001 consists of a violation of the European Convention on Human Rights, it is for the Court of the European Convention on Human Rights to determine all the elements of such a legal fact, which thus ends by being "brought into conformity" by the Strasbourg Court, whose case-law is binding on the Italian courts in so far as the application of Law no. 89/2001 is concerned.

It is not necessary therefore to pose the general problem of the relationships between the European Convention on Human Rights and the internal judicial system, which the Advocate-General (Procuratore Generale) has amply discussed in court. Whatever opinion one may have about that controversial issue and therefore about the place of the European Convention on Human Rights in the context of the sources of domestic law, it is certain that the direct implementation in the Italian judicial system of a provision of the European Convention on Human Rights, established by Law no. 89/2001 (that is, by Article 6 § 1 in the part relating to "reasonable time"), cannot diverge from the interpretation which the European Court gives of the same provision.

The opposite argument, which would permit a substantial divergence between the application accorded to Law no. 89/2001 in the national system and the interpretation given by the Strasbourg Court to the right to reasonable length of proceedings, would deprive the said Law no. 89/2001 of any justification and cause the Italian State to violate Article 1 of the European Convention on Human Rights, according to which 'The High Contracting Parties shall secure to everyone within their jurisdiction the rights and freedoms defined in Section I of this Convention' (including the said Article 6, which provides for the right to have a case decided within a reasonable length of time).

The reason behind the enactment of Law no. 89/2001 was the need to provide a domestic judicial remedy against violations in respect of the duration of proceedings, so as to give effect to the subsidiary character of intervention on the part of the Court of Strasbourg, expressly provided for by the European Convention on Human Rights (Article 35: "the Court may only deal with the matter after all domestic remedies have been exhausted"). The European system for the protection of human rights is founded on the said principle of subsidiarity. From it derives the duty of the States which have ratified the European Convention on Human Rights to guarantee to individuals the protection of the rights recognised by the European Convention on Human Rights, above all in their own internal order and vis-a-vis the organs of the national judicial system. And this protection must be "effective" (Article 13 of the European Convention on Human Rights), that is, of a kind to remedy the claim without the need for recourse to the Strasbourg Court.

The domestic remedy introduced by Law no. 89/2001 did not previously exist in the Italian system, with the consequence that appeals against Italy in respect of a violation of Article 6 of the European Convention on Human Rights had "clogged" (the term used by rapporteur Follieri in the sitting of the Senate of 28 September 2000) the European Court. The Strasbourg Court observed, prior to Law no. 89/2001, that the said failures to comply on the part of Italy "reflect a continuing situation that has not yet been remedied and in respect of which litigants have no domestic remedy. This accumulation of breaches accordingly constitutes a practice that is incompatible with the Convention" (see the four judgments of the Court delivered on 28 July 1999 in the cases of Bottazzi, Di Mauro, Ferrari and A. P.).

Law no. 89/2001 constitutes the domestic remedy to which a "victim of a violation" (as defined by Article 34 of the European Convention on Human Rights) of Article 6 (failure to comply with the reasonable-time requirement) must have recourse before applying to the European Court to claim the "just satisfaction" provided for in Article 41 of the European Convention on Human Rights, which, when the violation exists, is only awarded by the Court "if the internal law of the High Contracting Party concerned allows only partial reparation to be made". Law no. 89/2001 has therefore allowed the European Court to declare inadmissible applications lodged with it (including before the Act was passed) and aimed at obtaining just satisfaction provided for in Article 41 of the European Convention on Human Rights for the excessive length of proceedings (Brusco v. Italy, decision of 6 September 2001).

This mechanism for implementation of the European Convention on Human Rights and observance of the principle of subsidiarity in respect of interventions of the European Court of Strasbourg does not operate, however, in cases in which the Court holds that the consequences of the established violation of the European Convention on Human Rights have not been redressed by domestic law or that this has been done only "partially", because in such an event the said Article 41 provides for the intervention of the European Court to protect the "victim of the violation". In such cases an individual application to the Strasbourg Court on the basis of Article 34 of the European Convention on Human Rights is admissible (Scordino and Others v. Italy, decision of 27 March 2003) and the Court acts directly to protect the rights of the victim whom it considers not to have been adequately protected by domestic law.

The judge of the adequacy or inadequacy of the protection that the victim has had from domestic law is, obviously, the European Court, whose duty it is to apply Article 41 of the European Convention on Human Rights to ascertain whether, in the presence of a violation of a provision of the European Convention on Human Rights, the internal law has been able to fully redress the consequences of this violation.

The argument whereby, in applying Law no. 89/2001, the Italian court may follow a different interpretation from that which the European Court has given to the provisions of Article 6 of the European Convention on Human Rights (violation of which is the fact giving entitlement to the right to compensation attributed by the said national law) implies that the victim of the violation, if he or she receives reparation at national level considered inadequate by the European Court, must obtain the just satisfaction provided for in Article 41 of the European Convention on Human Rights from the latter Court. This would defeat the purpose of the remedy provided for in Italian law by Law no. 89/2001 and entail a violation of the principle of the subsidiarity of the intervention of the Strasbourg Court.

It is therefore necessary to concur with the European Court of Human Rights, which, in the above-mentioned decision on the Scordino application (concerning the inadequacy of the protection afforded by the Italian courts in implementing Law no. 89/2001), affirmed that "it follows from the principle of subsidiarity ... that the national courts must, where possible, interpret and apply domestic law in accordance with the Convention".

... The preparatory documents of Law no. 89/2001 are even more explicit. In the report concerning the bill of Senator Pinto (proceedings of the Senate no. 3813 of 16 February 1999) it is affirmed that the compensatory mechanism proposed in the legislative initiative (and then adopted by the Act) secures for the applicant "a protection analogous to that which he or she would receive in the international court", as the direct reference to Article 6 of the European Convention on Human Rights makes it possible to transfer to domestic level "the limits of applicability of the same provision existing at international level, limits which depend essentially on the State and on the development of the case-law of the Strasbourg authorities, especially that of the European Court of Human Rights, whose decisions must therefore guide ... the domestic court in the definition of these limits".

... 6. - The considerations expounded in sections 3-5 of the document refer in general to the importance of the interpretative guidance of the European Court on the implementation of Law no. 89/2001 with regard to reparation for non-pecuniary damage.

In this particular instance, however, any possibility for the national court to exclude non-pecuniary damage (despite having found a violation of Article 6 of the European Convention on Human Rights) must be considered as non-existent because such is precluded by the previous decision of the European Court which, with reference to the same proceedings, had already ascertained that the unjustified delay in reaching a decision had had consequences involving non-pecuniary damage for the applicant, which the Court itself redressed for a limited period. From such a decision of the European Court it follows that, once the national court has ascertained that the violation has continued in the period following that considered in the said decision, the applicant has continued to suffer non-pecuniary damage, which must be compensated for in application of Law no. 89/2001.

It cannot therefore be maintained - as the Rome Court of Appeal has done - that compensation is not due because of the small amounts at stake in the proceedings in question. Such a reason, apart from being rendered immaterial by the fact that the European Court has already ruled that non-pecuniary damage had been sustained because of delay in the same action, is in any case incorrect, because the amount of what is at stake in an action in which non-compliance with reasonable time-limits has been ascertained can never have the effect of excluding non-pecuniary damage, given that the anxiety and distress resulting from the length of the proceedings normally also occur in cases in which the amounts at stake are small; hence this aspect may have the effect of reducing the amount of compensation but not of totally excluding it.

7 - In conclusion the decision appealed against must be quashed and the case remitted to the Rome Court of Appeal, which, in a different composition, will order payment to the applicant of the non-pecuniary damages payable as a result of the violation of the reasonable-time requirement for the period following 16 April 1996 alone, taking as a reference point payments of the same kind of damages by the European Court of Human Rights, from which it may diverge, but only to a reasonable extent (HR Court, 27 March 2003, Scordino v. Italy)".

2. Case-law on the transfer of the right to compensation

a) Judgment of the Court of Cassation no. 17650/02 deposited with the registry on 15 October 2002

24. The Court of Cassation held as follows:

"...Where the victim of unreasonably lengthy proceedings dies prior to the entry into force of Law no. 89 of 2001 [known as the "Pinto Act"] this shall preclude a right [to just satisfaction] from arising and passing to the heirs, in accordance with the general rule that a person who has died cannot become entitled to a right conferred by an Act that is passed after their death..."

b) Judgment of the Court of Cassation no. 5264/03 deposited with the registry on 4 April 2003

25. The Court of Cassation judges noted that the right to compensation for a violation of the right to a hearing within a reasonable time derived from the Pinto Act. The mechanism set in place by the European standard did not give applicants a cause of action before the domestic courts. Accordingly, the right to "just satisfaction" could neither be acquired nor transferred by a person who had already died by the time the Pinto Act came into force. The fact that the deceased had, while alive, lodged an application with the Strasbourg Court was not decisive. Section 6 of the Pinto Act did not constitute, as the applicants had maintained, a procedural standard bringing about a transfer of powers from the European Court to the domestic courts.

c) Order of the Court of Cassation no. 11950/04 deposited with the registry on 26 June 2004

26. In this case, which concerned the possibility or otherwise of transferring to heirs the right to compensation deriving from a breach of Article 6 § 1 on account of the length of the proceedings, the First Division of the Court of Cassation referred the case to the full court indicating that there was a conflict between the case-law authorities, that is, between the restrictive approach taken by the Court of Cassation in the earlier judgments regarding heirs and the Pinto Act and the four judgments delivered by the Court of Cassation, sitting as a full court, on 26 January 2004 to the extent that a less strict interpretation would lead to the conclusion that this right to compensation has existed since Italy ratified the European Convention on 4 August 1955.

d) Extracts from judgment no. 28507/05 of the plenary Court of Cassation deposited with the registry on 23 December 2005

27. In the case giving rise to the order mentioned above referring the case to the full court (see preceding paragraph), the Court of Cassation, sitting as a full court, established the following principles, thus preventing any further conflicting decisions being given by the courts:
(i) Law no. 848 of 4 August 1955, which ratified the Convention and made it enforceable, introduced into domestic legal order the fundamental rights, belonging to the category of rights conferred on the individual by public law, provided for in the first section of the Convention and which correspond to a large extent with those set forth in Article 2 of the Constitution. In that respect the Convention provisions are confirmatory and illustrative. ...
(ii) It is necessary to reiterate the principle that the act giving rise to the right to reparation conferred by domestic law corresponds to a breach of the provision in Article 6 of the Convention, which is immediately applicable in domestic law.
The distinction between the right to a hearing within a reasonable time, introduced by the European Convention on Human Rights (or even pre-existing as a constitutionally protected value), and the right to equitable reparation, which was allegedly introduced only by the Pinto Act, cannot be allowed in so far as the protection provided by the domestic courts does not depart from that previously offered by the Strasbourg Court, the domestic courts being bound to comply with the case-law of the European Court. ...
(iii) Accordingly, the right to equitable reparation for loss sustained as a result of the unreasonable length of proceedings prior to the entry into force of Law no. 89/2001 must be acknowledged by the domestic courts even in favour of the heirs of a party who introduced the proceedings before that date, subject only to the condition that the claim has not already been lodged with the Strasbourg Court and the Court has not ruled on admissibility. ...

3. Judgment of the Court of Cassation no. 18239/04, deposited with the registry on 10 September 2004, concerning the right to compensation of legal entities

28. This judgment of the Court of Cassation concerned an appeal by the Ministry of Justice challenging the Court of Appeal's award of non-pecuniary damages to a juristic person. The Court of Cassation referred to the decision reached in the case of Comingersoll v. Portugal [GC], no. 35382/97, ECHR 2000 IV and, after referring to the four judgments of the full court delivered on 26 January 2004, found that its own case-law was not in line with the European Court. It held that there was no legal barrier to awarding just satisfaction to "juristic" persons according to the criteria of the Strasbourg Court. Accordingly, since the Court of Appeal had correctly decided the case the appeal was dismissed.

4. Judgment of the Court of Cassation no. 8568/05, deposited with the registry on 23 April 2005, concerning the presumption of non-pecuniary damage

29. The Court of Cassation made the following observations:

" ... [Whereas] non-pecuniary damage is the normal, albeit not automatic, consequence of a breach of the right to a hearing within a reasonable time, it will be deemed to exist, without it being necessary to specifically prove it (directly or by presumption), on the basis of the objective fact of the breach, on condition that there are no special circumstances indicating the absence of any such damage in the actual case concerned (Cass. A.P. 26 January 2004 nos. 1338 and 1339).
- the assessment on an equitable basis of compensation for non-pecuniary damage is subject - on account of the specific reference in section 2 of Law no. 89 of 24 March 2001 to Article 6 of the European Convention on Human Rights (ratified by Law no. 848 of 4 August 1955) - to compliance with the Convention, in accordance with the judicial interpretation given by the Strasbourg Court (non-compliance with which results in a violation of the law), and must therefore, as far as possible, be commensurate, in substantive and not merely formal terms, with the amounts paid in similar cases by the European Court, it being possible to adduce exceptional circumstances that suggest themselves in the particular case, on condition that they are reasoned, not excessive and not unreasonable (Cass. A.P. 26 January 2004 no. 1340). ...
- a discrepancy in the method of calculation [between the Court's case-law and section 2 of the Pinto Act] shall not affect the general vocation of Law no. 89 of 2001 to meet the objective of awarding proper compensation for a breach of the right to a hearing within a reasonable time (vocation acknowledged by the European Court in, inter alia, a decision of 27 March 2003 in Scordino v. Italy (application no. 36813/97)), and accordingly shall not allow any doubt as to the compatibility of that domestic standard with the international commitments entered into by the Italian Republic when ratifying the European Convention and the formal recognition, also at constitutional level, of the principle stated in Article 6 § 1 of that Convention..."

III. Other relevant provisions

A. Third annual report on the excessive length of judicial proceedings in Italy for 2003 (administrative, civil and criminal justice)

30. In the report CM/Inf/DH(2004)23, revised on 24 September 2004, the Ministers' deputies made the following indications regarding an assessment of the Pinto remedy:

"...11. As regards the domestic remedy introduced in 2001 by the "Pinto Act", a number of shortcomings remain, particularly in connection with the effectiveness of the remedy and its application in conformity with the Convention: in particular, the law does not provide yet for the acceleration of pending proceedings. ...

109. In the framework of its examination of the 1st annual report, the Committee of Ministers expressed concern at the fact that this legislation did not foresee the speeding up of the proceedings and that its application posed a risk of aggravating the backlog of the appeal courts. ...

112. It should be pointed out that in the framework of its examination of the 2nd annual report, the Committee of Ministers had noted with concern that the Convention had no direct effect and had consequently invited the Italian authorities to intensify their efforts at national level as well as their contacts with the different bodies of the Council of Europe competent in this field. ..."

B. Interim Resolution ResDH(2005)114 concerning the judgments of the European Court of Human Rights and decisions by the Committee of Ministers in 2183 cases against Italy relating to the excessive length of judicial proceedings

31. In this interim resolution the Ministers' deputies indicated as follows:

"The Committee of Ministers

Noting ...

"...the setting-up of a domestic remedy providing compensation in cases of excessive length of proceedings, adopted in 2001 (the "Pinto" law), as well as the recent development of the case-law of the Court of cassation, increasing the direct effect of the case-law of the European Court in the Italian legal system, while noting that this remedy still does not enable for acceleration of proceedings so as to grant effective redress to all victims;

Stressing that the setting-up of domestic remedies does not dispense states from their general obligation to solve the structural problems underlying violations;

Finding that despite the efforts undertaken, numerous elements still indicate that the solution to the problem will not be found in the near future (as evidenced in particular by the statistical data, the new cases before both domestic courts and the European Court, the information contained in the annual reports submitted by the government to the Committee and in the reports of the Prosecutor General at the Court of cassation); ...

Stressing the importance the Convention attaches to the right to fair administration of justice in a democratic society and recalling that the problem of the excessive length of judicial proceedings, by reason of its persistence and extent, constitutes a real danger for the respect of the rule of law in Italy; ...

URGES the Italian authorities to enhance their political commitment and make it their effective priority to meet Italy's obligation under the Convention and the Court's judgments, to secure the right to a fair trial within a reasonable time to all persons under Italy's jurisdiction. ..."

C. The European Commission for the efficiency of justice (CEPEJ)

32. The European Commission for the efficiency of justice was set up at the Council of Europe by Resolution Res(2002)12 with the aim of (a) improving the efficiency and the functioning of the justice of member States with a view to ensuring that everyone within their jurisdiction can enforce their legal rights effectively, thereby generating increased confidence of the citizens in the justice system and (b) enabling a better implementation of the international legal instruments of the Council of Europe concerning efficiency and fairness of justice.

33. In its framework programme (CEPEJ (2004) 19 Rev 2 § (7) the CEPEJ noted that "the mechanisms which are limited to compensation are too weak and do not adequately incite the States to modify their operational process, and provide compensation only a posteriori in the event of a proven violation instead of trying to find a solution for the problem of delays."

THE LAW

I. The government's preliminary objections

A. The non-exhaustion of domestic remedies

1. The respondent Government

34. The Government asked the Court to declare the application inadmissible for non-exhaustion of domestic remedies and accordingly to reconsider the Chamber's decision that an appeal to the Court of Cassation on points of law was not a remedy that had to be exhausted. In the Government's submission, the Court had erred in its decision Scordino v. Italy (dec.), no. 36813/97, ECHR 2003 IV) in finding that, as the Court of Cassation had always held that complaints about the amount of compensation related to questions of fact, which fell within the exclusive jurisdiction of the lower courts, an appeal on points of law was not a remedy that had to be exhausted Admittedly, the Court of Cassation, which examined points of law, could not superimpose its own assessment of questions relating to the merits or the assessment of the facts and evidence on those of the lower courts. It did, however, have power to find that a decision of the lower courts was inconsistent with the correct interpretation of the law or contained grounds that were illogical or contradictory. In such a case it could set out the applicable legal principle or mark out the broad lines of the correct interpretation and remit the case to the lower court for a fresh assessment of the evidence on the basis of those directions. That submission had, moreover, been confirmed by the four judgments (nos. 1338, 1339, 1340 and 1341) delivered by the plenary Court of Cassation on 26 January 2004 (see paragraphs 22 and 23 above).

2. The applicant

35. The applicant submitted that the Government were estopped from raising that question because they had never validly raised it before the Chamber. In any event the Government merely put forward arguments that had already been rejected by the Chamber in the admissibility decision and in its judgment on the merits of the case. She observed that up until the Court of Cassation's departure from precedent, which had not been until after the decision in Scordino (cited above), the Italian courts had not felt bound by the Court's case-law referred to by lawyers in appeals and that she was unaware of any judgment of the Court of Cassation prior to that departure from precedent in which it had entertained an appeal based solely on the fact that the amount awarded bore no relation to the amounts awarded by the European Court. She also pointed out that, as far as her case was concerned, the Court of Appeal's decision had become final long before the Court of Cassation's departure from precedent, and therefore asked the Court to reject the Government's objection and confirm the judgment of 10 November 2004 (see paragraphs 14-16 of the Chamber judgment).

3. The Court's assessment

36. Under Article 1, which provides: "The High Contracting Parties shall secure to everyone within their jurisdiction the rights and freedoms defined in Section I of this Convention", the primary responsibility for implementing and enforcing the rights and freedoms guaranteed by the Convention is laid on the national authorities. The machinery of complaint to the Court is thus subsidiary to national systems safeguarding human rights. This subsidiary character is articulated in Articles 13 and 35 § 1 of the Convention.

37. The purpose of Article 35 § 1, which sets out the rule on exhaustion of domestic remedies, is to afford the Contracting States the opportunity of preventing or putting right the violations alleged against them before those allegations are submitted to the Court (see, among other authorities, Selmouni v. France [GC], no. 25803/94, § 74, ECHR 1999-V). The rule in Article 35 § 1 is based on the assumption, reflected in Article 13 (with which it has close affinity), that there is an effective domestic remedy available in respect of the alleged breach of an individual's Convention rights (see Kudla v. Poland [GC], no. 30210/96, § 152, ECHR 2000 XI).

38. Nevertheless, the only remedies which Article 35 of the Convention requires to be exhausted are those that relate to the breaches alleged and at the same time are available and sufficient. The existence of such remedies must be sufficiently certain not only in theory but also in practice, failing which they will lack the requisite accessibility and effectiveness (see, inter alia, Vernillo v. France, judgment of 20 February 1991, Series A no. 198, pp. 11-12, § 27; Dalia v. France, judgment of 19 February 1998, Reports of Judgments and Decisions 1998 I, pp. 87 88, § 38; and Mifsud v. France (dec.) [GC], no. 57220/00, ECHR 2002 VIII).

39. By enacting the Pinto Act, Italy introduced a purely compensatory remedy for cases in which there had been a breach of the reasonable-time principle (see paragraph 21 above). The Court has already held that the remedy before the courts of appeal introduced by the Pinto Act was accessible and that there was no reason to question its effectiveness (see Brusco v. Italy (dec.), no. 69789/01, ECHR 2001-IX). Moreover, having regard to the nature of the Pinto Act and the context in which it was passed, the Court went on to find that there were grounds for departing from the general principle that the exhaustion requirement should be assessed with reference to the time at which the application was lodged. That was the case not only in respect of applications lodged after the date on which the Act came into force, but also of those which were already on the Court's list of cases by that date. It had taken into consideration, among other things, the transitional provision provided for in section 6 of the Pinto Act (see paragraph 21 above), which afforded Italian litigants a genuine opportunity to obtain redress for their grievances at national level for all applications currently pending before the Court that had not yet been declared admissible (see Brusco, ibid.).

40. In the Scordino case (cited above) the Court held that where applicants complained only of the amount of compensation and the discrepancy between that amount and the amount which would have been awarded under Article 41 of the Convention in just satisfaction, they were not required - for the purpose of exhausting domestic remedies - to appeal to the Court of Cassation against the Court of Appeal's decision. The Court based that conclusion on a study of some one hundred Court of Cassation judgments. In none of those judgments had that court entertained a complaint to the effect that the amount awarded by the Court of Appeal was insufficient in relation to the loss alleged or inadequate in the light of the Strasbourg case-law.

41. The Court notes that on 26 January 2004 the Court of Cassation, sitting as a full court, quashed four decisions in cases in which the existence or amount of non-pecuniary damage had been disputed. In so doing, it established the principle that "the court of appeal's determination of non-pecuniary damage in accordance with section 2 of Law no. 89/2001, although inherently based on equitable principles, must be done in a legally defined framework since reference has to be made to the amounts awarded, in similar cases, by the Strasbourg Court. Some divergence is permissible, within reason" (see paragraph 22 above).

42. The Court takes note of that departure from precedent and welcomes the Court of Cassation's efforts to bring its decisions into line with European case-law. It reiterates, furthermore, having deemed it reasonable to assume that the departure from precedent, in particular judgment no. 1340 of the Court of Cassation, must have been public knowledge from 26 July 2004. It has therefore held that, from that date onwards, applicants should be required to avail themselves of that remedy for the purposes of Article 35 § 1 de la Convention (see Di Sante v. Italy (dec.), no. 56079/00, 24 June 2004, and, mutatis mutandis, Broca and Texier-Micault v. France, nos. 27928/02 and 31694/02, § 20, 21 October 2003).

43. In the instant case the Grand Chamber, like the Chamber, notes that the time-limit for appealing to the Court of Cassation had expired before 26 July 2004 and considers that, in these circumstances, the applicant was dispensed from the obligation to exhaust domestic remedies. Consequently, without prejudging the question whether the Government can be regarded as estopped from raising this objection, the Court considers that it must be dismissed.

B. Assessment of "victim" status

1. The Chamber decision

44. In its admissibility decision of 22 January 2004 the Chamber followed the decision in the Scordino case (cited above) according to which an applicant could still claim to be a "victim" within the meaning of Article 34 of the Convention where the amount awarded by the Court of Appeal was not considered by the Chamber as sufficient to repair the alleged loss and violation. In the present case, as the amount awarded to the applicant was not sufficient to amount to adequate redress the Chamber held that she could still claim to be a victim.

2. Submissions by those appearing before the Court

a) The Government

45. The respondent Government submitted that the applicant was no longer a "victim" of a violation of Article 6 § 1 because she had obtained from the Court of Appeal a finding of a violation and a sum which should be regarded as adequate having regard to her conduct, since she must have been aware that her claim, which had been dismissed by the domestic courts, was unfounded but had sought to take advantage of the backlog in the domestic courts to obtain compensation at European level in an amount in excess of the stakes involved in the dispute.

46. The Government took the opportunity to ask the Court to clarify the various aspects of the reasoning that lead to its decisions, both in respect of the parts relating to a violation and regarding just satisfaction. They submitted that the Court should follow the approach used by the domestic courts and explain in each case how many years had to be regarded as "natural" for each stage of proceedings, how many might be acceptable having regard to the complexity of the case, how many delays were attributable to each party, the importance of the stakes in the proceedings, the outcome of the proceedings and how the just satisfaction to be awarded was calculated on the basis of those factors. They criticised the Chamber for failing to give a detailed examination in its judgment of 10 November 2004 of the reasoning of the domestic court. The Chamber had merely asserted that the amount awarded was insufficient without specifying the similarities or differences between the previous cases referred to by way of comparison and the proceedings in question.

47. In the Government's submission, the Court had to strike a fair balance between the requirement of clarity and respect for principles such as the States' margin of appreciation and the subsidiarity principle. The attempt to strike that balance had to be governed by the general rule that any factor to be taken into account which was stated loosely or vaguely in the Strasbourg case-law had to be considered with the greatest respect for the corresponding margin of appreciation to be enjoyed by each State without fear of being subsequently disavowed by the European Court owing to a different perception of a fact or its importance. The Government considered that the acknowledgement of the existence of damage and the determination of quantum were part of the assessment of evidence which fell within the jurisdiction of the domestic courts and was in theory outside the competence of the supranational court. Although the Court did admittedly have the power to review decisions submitted to it with a view to ensuring that the reasoning was neither manifestly unreasonable nor arbitrary and was consonant with logic and the lessons derived from experience actually encountered in the social context, it could not, however, impose its own criteria or substitute its own beliefs for that of the domestic courts in assessing the evidence.

48. The Government felt it important to explain the criteria used in Italian law and pointed out that the finding of a violation was independent of the existence of non-pecuniary damage. The Court of Cassation had asserted, though, that non-pecuniary damage was a normal consequence of a breach of the reasonable-time requirement that from then on did not have to be proved by the applicant. According to the Court of Cassation, it was up to the State to prove the contrary, that is, provide proof that in a particular case an inordinately long wait for a judgment had not occasioned the applicant any anxiety or distress but had been advantageous or that the applicant had been aware of having instituted or contested proceedings on the basis of erroneous arguments (Court of Cassation 29.3-11.5.2004 no. 8896), for example where they had been well aware from the outset that they had no chance of winning. Furthermore, under Article 41 the Court awarded just satisfaction if such was appropriate, so a finding of a violation could suffice. Accordingly, the Court should not be the only institution able to vary the amounts it awarded to the point of awarding nothing. They reiterated that, under Italian law, it was only the years beyond the reasonable time that had to be taken into account when assessing the damage.

49. At the hearing the Government indicated that as far as the procedural costs were concerned the applicant had obtained an order from the court for their reimbursement. With regard to the delay in paying the compensation, the Government pointed out that the present case had been communicated only in respect of the length of the civil proceedings and not regarding access to a tribunal on account of the delay in paying the amount awarded by the Court of Appeal. Lastly, referring also to the information provided at the hearing in the Scordino case (no. 36813/97) the same day, the Government explained that as the amount earmarked in the budget in respect of Pinto cases had been insufficient in 2002 and 2003 it had been increased in 2004 and 2005.

For all the foregoing reasons, the Government argued that the applicant should no longer be regarded as a "victim" of a violation of Article 6 § 1 of the Convention.

b) The applicant

50. The applicant, for her part, considered that she was still a "victim" of the violation in that the sum that had been awarded her by the Court of Appeal was not only derisory but had also been paid late. In reply to the Government's submission that she must have been aware that her claim was unfounded, she pointed out that the proceedings could not have been vexatious because the domestic courts had not ordered her to reimburse the procedural costs, which they could have done in the event of a vexatious application. They had merely held that the existence of a relationship of subordination had not been made out. She also pointed out that all that could be obtained by lodging an application under the Pinto Act was compensation and that it had not in any way expedited the proceedings, which were still pending.

51. The applicant took this opportunity to point out the other flaws in the Pinto Act to which she had herself been exposed:
(a) in the first place, the relevant court of appeal was a long way away from the claimants' place of residence. For every formality they had to travel 300 km, whereas before the Court everything could be done by fax or post;
(b) stamp duty and fees for registration in the list of cases had been payable (by decision of the Ministry of Justice - that is, the respondent - in a circular sent to the registries) until a decree of 7 March 2002;
(c) Pinto proceedings were always conditional (whether the applicant won or lost) on the payment of other expenses, including the heavy tax on registering the decision;
(d) applications had been dealt with at only one level of jurisdiction, without any possibility of appealing to the Court of Cassation in the event of an error of assessment, until the departure from precedent of 26 January 2004;
(e) consideration of the application in private (camera di consiglio) rather than in ordinary proceedings made it impossible to adduce evidence other than documents, and the court could request further evidence (but was not obliged to do so). The choice of this type of procedure by the legislature was intended to limit as far as possible the amount of compensation for damage by ensuring that the court gave its ruling in the light of the information available;
(f) the domestic criteria governing compensation for damage were entirely different from those of the Court;
(g) there was an inequality of treatment regarding the payment of costs and expenses: if the claimant won the amounts awarded by the courts of appeal were minimal, whereas if the claimant lost the amounts payable to the State were much higher.

Furthermore, the Pinto Act provided for payment within the limits of available resources. The funds available (approximately 6,500,000 euros) in 2002 had been ridiculously low given the thousands of applications that had then been pending before the Court. The amounts earmarked were still inadequate today, hence the delay in making payments. Once a decision had been obtained from the Court of Appeal, the State did not spontaneously make payment but obliged the applicants to serve the decision on the authorities, wait the statutory 120 days after service and then take out a writ, and sometimes apply for a garnishee order, which was not always successful because funds might not be available. This meant that, on average, two years elapsed between the date of the decision and the date when the Italian State actually paid the sum to the applicant, which was perfectly legitimate since the Pinto Act itself provided that "payment shall be within the limits of available resources", that is, the limits of the - notoriously inadequate - sums that the State decided to set aside every year.

52. In the applicant's submission, an analysis of the Pinto Act and the Italian courts' manner of applying it showed that the purpose of the measures taken by the State was not to eliminate the delays but to create a remedy that would be such an obstacle that it would discourage claimants from lodging an application or continuing with one. The applicant was thus not only a victim of the chronic delays in proceedings but also of the subsequent frustrations resulting from the obstacles instituted with the Pinto remedy. Furthermore, the Pinto Act had increased the workload of the courts of appeal without any provision being made for a concomitant substantial increase in the number of judges, which could only have adverse effects on the judges' work.

53. In reply to the criticism of the various Governments regarding the criteria articulated by the Chamber, the applicant observed that the length of the proceedings was so bound up with the Italian judicial system that the Government omitted to ask the Court what they should change in the system in order to eliminate the delays. Instead, the Government asked the Court to lay down guidelines regarding damage or authorise the courts to continue using guidelines that were totally different from those used by the Court so that they could carry on running the Italian system without introducing any changes to expedite proceedings. The applicant argued that the Government erred in its assessment of the position as it was not for the European Court of Human Rights to avoid giving judgments that conflicted with national law but, on the contrary, the national law (including the Pinto Act) that should not conflict with the Convention. In the applicant's submission, the Government could not properly argue that in some cases delays in legal proceedings gave applicants an advantage if they held out with unfounded arguments during proceedings, or if the stakes involved in the dispute were less than the just satisfaction awarded. The value of the application in question was of no relevance to the right to a hearing within a reasonable time and Article 6 did not require an applicant claiming the right to just satisfaction to have been successful. Furthermore, the Government's reasoning was one that was expressed with hindsight at the end of proceedings, and it was never possible to say beforehand what the outcome would be. If a case was lost after twenty years of proceedings the non-pecuniary damage incurred was all the greater, since if the person had known earlier that they would lose they would probably have arranged certain aspects of their life differently.

54. As to the adequacy of a finding of a violation, that assertion held true only for a State that committed few breaches - and these owing to exceptional circumstances - and possessed a sound judicial system. This was not the situation in Italy, which did nothing to put an end to these violations. Such conduct certainly could not be rewarded with the elimination of just satisfaction. On the contrary, in order to force the State to take measures to avoid violations the Court ought to increase the awards in its judgments against Italy until the reasons why justice was not delivered within a reasonable time were eliminated.

55. With regard to the comments relating to the subsidiarity principle, the applicant submitted that Article 13 could not be construed as allowing a State to adopt a domestic remedy which would determine just satisfaction for violations of fundamental rights recognised by the Court according to criteria that were completely different from those used by the Court. The Court therefore had a duty to intervene regarding domestic decisions in order to ensure full reparation of the consequences of violations of the rights and freedoms protected by the Convention. The Court's intervention was always possible where the domestic courts had made a decision impairing the effectiveness of the domestic remedy. To accept wholesale the "subsidiarity" argument was tantamount to depriving the Court of its function, which was to ensure that the Contracting States applied the Convention and its Protocols.

3. The intervening parties

a) The Czech Government

56. In the Czech Government's submission, the Court should confine itself to ensuring that the consequences of the case-law policy choices made by the domestic courts were in keeping with the Convention. Its review should be more or less rigorous, depending on the margin of appreciation that the Court allowed national authorities. The Court should only ensure that, in accordance with Article 13 of the Convention, the national authorities complied with the principles established in its case-law or applied the provisions of their own domestic law in such a way that applicants enjoyed a level of protection in respect of their rights and freedoms as guaranteed by the Convention that was greater than or equivalent to that which they would enjoy if the national authorities applied the Convention's provisions directly. The Court should not go any further except in cases where the outcome of action by the national authorities appeared, on the face of it, arbitrary.

57. The Czech Government acknowledged that the adequacy of the amount awarded at domestic level was one of the criteria of effectiveness of an application for compensation within the meaning of Article 13. However, in view of the wide margin of appreciation that should be available to the Contracting Parties in implementing Article 13, they considered that the Court should subsequently exercise only "limited control", thus restricted to satisfying itself that the national authorities had not made a "manifest error in assessment" of the non-pecuniary damage caused by the excessive length of judicial proceedings.

58. Moreover, as the Czech Government wanted to provide their country with a compensatory remedy in addition to the existing preventive domestic remedy, they asked the Court to provide as many guidelines as possible in that connection so that they could set in place a remedy which would incontestably be effective.

b) The Polish Government

59. In the Polish Government's submission, an assessment of the facts of the case with a view to determining whether the "reasonable time" had been exceeded was part of the examination of the evidence conducted by the domestic courts. It was therefore debatable to what extent a supranational body could intervene in this process. It was, rather, commonly accepted that in most cases the facts would have been established by the domestic courts and that the Court's task would be limited to examining whether the Convention had been complied with. The Court's case-law appeared to be confined to assessing whether the domestic courts' decisions, given in accordance with domestic procedure previously approved by the Court, had properly applied the general rules to the specific case. In the absence of precise indications for assessing the facts and calculating the amount of compensation, there were no grounds on which to dispute the decisions of the domestic courts. It should be borne in mind in this regard that the domestic courts had a discretion in assessing the facts and evidence.

60. Furthermore, in the very particular circumstances of some cases the mere finding of a violation sufficed to meet the requirement of an effective remedy and amounted to sufficient redress for the breach. That rule had been clearly established in the Court's case-law on other Articles of the Convention. In some cases, moreover, the excessive length of the proceedings could be favourable to the parties and compensating them would therefore be extremely questionable.

c) The Slovak Government

61. In the Slovak Government's submission, the Court should adopt the same approach as in assessing the fairness of proceedings, a matter in respect of which it considered that its task was not to deal with the factual or legal mistakes allegedly made by the domestic courts unless such mistakes could have resulted in a breach of the rights and freedoms guaranteed by the Convention. Moreover, although Article 6 of the Convention guaranteed the right to a fair trial it did not lay down any rules on the admissibility of evidence or its assessment, which was therefore primarily a matter for regulation under national law by the domestic courts. Accordingly, when examining decisions of domestic courts on the amount of non-pecuniary damages awarded for delays in the proceedings, the Court should leave enough room for the courts' discretion in this respect since the domestic courts decided on delays in the proceedings on the basis of the same criteria as the Court - and were in a better position to analyse the causes and consequences and thus to determine the non-pecuniary damage on an equitable basis.

62. The Slovak Government pointed out that the decisions of the Slovak Constitutional Court concerning delays in proceedings were much more detailed than the Court's decisions. In their submission, the Court should examine the decisions of the domestic courts relating to the amounts awarded for non-pecuniary damage only with regard to whether these decisions were manifestly arbitrary and unfair and not whether the amounts awarded by the Court in similar circumstances were substantially higher. Moreover, the Slovak Government found it logical that the amounts awarded by the domestic courts for protractedness of proceedings were less than the amounts awarded by the Court because injured persons could obtain effective and rapid compensation in their own country without having to bring their case to the international court.

4. The Court's assessment

a) Reiteration of the context peculiar to length-of-proceedings cases

63. The Court will begin by responding to the observations of the different Governments regarding the lack of precision in its judgments both in respect of the reasons leading to a finding of a violation and awards in respect of non-pecuniary damage.

It feels it important to point out that the reason why it has been led to rule on so many length-of-proceedings cases is because certain Contracting Parties have for years failed to comply with the "reasonable-time" requirement under Article 6 § 1 and have not provided for a domestic remedy for this type of complaint.

64. The situation has worsened on account of the large number of cases coming from certain countries, of which Italy is one. The Court has already had occasion to stress the serious difficulties it has had as a result of Italy's inability to resolve the situation. It has expressed itself on the subject in the following terms:

"The Court next draws attention to the fact that since 25 June 1987, the date of the Capuano v. Italy judgment (Series A no. 119), it has already delivered 65 judgments in which it has found violations of Article 6 § 1 in proceedings exceeding a "reasonable time" in the civil courts of the various regions of Italy. Similarly, under former Articles 31 and 32 of the Convention, more than 1,400 reports of the Commission resulted in resolutions by the Committee of Ministers finding Italy in breach of Article 6 for the same reason.

The frequency with which violations are found shows that there is an accumulation of identical breaches which are sufficiently numerous to amount not merely to isolated incidents. Such breaches reflect a continuing situation that has not yet been remedied and in respect of which litigants have no domestic remedy.

This accumulation of breaches accordingly constitutes a practice that is incompatible with the Convention."

(see Bottazzi v. Italy [GC], no. 34884/97, § 22, ECHR 1999 V; Ferrari v. Italy [GC], no. 33440/96, § 21, 28 July 1999; A.P. v. Italy [GC], no. 35265/97, § 18, 28 July 1999; and Di Mauro v. Italy [GC], no. 34256/96, § 23, ECHR 1999 V).

65. Thus the Court, like the Commission, after years of examining the reasons for the delays attributable to the parties under the Italian procedural rules, has had to resolve to standardize its judgments and decisions. This has allowed it to adopt more than 1,000 judgments against Italy since 1999 in civil length-of-proceedings cases. That approach has made it necessary to establish scales on equitable principles for awards in respect of non-pecuniary damage under Article 41, in order to arrive at equivalent results in similar cases.

All this has led the Court to award higher levels of compensation than those awarded by the Convention institutions prior to 1999 and ones which may differ from those applied in the event of a finding of other violations. This increase, far from being a punitive measure, was intended to fulfil two purposes. On the one hand it served to encourage States to find their own, universally accessible, solution to the problem and on the other hand it allowed applicants to avoid being penalised for the lack of domestic remedies.

66. The Court also considers it important to point out that, contrary to the Government's assertion, the Chamber has not in any way departed from its constant practice either regarding the assessment of the delays or regarding just satisfaction. Concerning the question of exceeding a reasonable time, it reiterates that regard must be had to the circumstances of the case and the criteria laid down in the Court's case-law, in particular the complexity of the case, the applicant's conduct and that of the competent authorities, and the importance of what was at stake for the applicant in the dispute (see, among many other authorities, Comingersoll, cited above, § 19). Furthermore, a closer analysis of the many judgments which post-date Bottazzi will enable the Government to see that there is a clear pattern in the amounts awarded in its judgments, since the amounts differ only in respect of the particular facts of each case.

b) Principles established under the Court's case-law

67. With regard to the observations concerning the subsidiarity principle, also made by the third parties, the Court notes that under Article 34 of the Convention it "may receive applications from any person ... claiming to be the victim of a violation by one of the High Contracting Parties of the rights set forth in the Convention or the Protocols thereto. ..."

68. The Court reiterates that it falls first to the national authorities to redress any alleged violation of the Convention. In this regard, the question whether an applicant can claim to be a victim of the violation alleged is relevant at all stages of the proceedings under the Convention (see Burdov v. Russia, no. 59498/00, § 30, ECHR 2002-III).

69. The Court also reiterates that a decision or measure favourable to the applicant is not in principle sufficient to deprive him of his status as a "victim" unless the national authorities have acknowledged, either expressly or in substance, and then afforded redress for, the breach of the Convention (see, for example, Eckle v. Germany, judgment of 15 July 1982, Series A no. 51, p. 32, §§ 69 et seq.; Amuur v. France, judgment of 25 June 1996, Reports of Judgments and Decisions 1996 III, p. 846, § 36; Dalban v. Romania [GC], no. 28114/95, § 44, ECHR 1999 VI; and Jensen v. Denmark (dec.), no. 48470/99, ECHR 2001 X).

70. The issue as to whether a person may still claim to be the victim of an alleged violation of the Convention essentially entails on the part of the Court an ex post facto examination of his or her situation. As it has already held in other length-of-proceedings cases, the question whether he or she has received reparation for the damage caused - comparable to just satisfaction as provided for under Article 41 of the Convention - is an important issue. It is the Court's settled case-law that where the national authorities have found a violation and their decision constitutes appropriate and sufficient redress, the party concerned can no longer claim to be a victim within the meaning of Article 34 of the Convention (see Holzinger v. Austria (no. 1), no. 23459/94, § 21, ECHR 2001 I).

71. In so far as the parties appear to link the issue of victim status to the more general question of effectiveness of the remedy and seek guidelines on affording the most effective domestic remedies possible, the Court proposes to address the question in a wider context by giving certain indications as to the characteristics which such a domestic remedy should have, having regard to the fact that, in this type of case, the applicant's ability to claim to be a victim will depend on the redress which the domestic remedy will have given him or her.

72. The best solution in absolute terms is indisputably, as in many spheres, prevention. The Court recalls that it has stated on many occasions that Article 6 § 1 imposes on the Contracting States the duty to organise their judicial systems in such a way that their courts can meet each of its requirements, including the obligation to hear cases within a reasonable time (see, among many other authorities, Süßmann v. Germany, judgment of 16 September 1996, Reports 1996 IV, p. 1174, § 55, and Bottazzi, cited above, § 22). Where the judicial system is deficient in this respect, a remedy designed to expedite the proceedings in order to prevent them from becoming excessively lengthy is the most effective solution Such a remedy offers an undeniable advantage over a remedy affording only compensation since it also prevents a finding of successive violations in respect of the same set of proceedings and does not merely repair the breach a posteriori, as does a compensatory remedy of the type provided for under Italian law for example.

73. The Court has on many occasions acknowledged that this type of remedy is "effective" in so far as it allows for an earlier decision by the court concerned (see, among other authorities, Bacchini v. Switzerland (dec.), no. 62915/00, 21 June 2005; Kunz v. Switzerland (dec.), no. 623/02, 21 June 2005; Fehr and Lauterburg v. Switzerland (dec.), no. 708/02 and 1095/02, 21 June 2005; Holzinger (no. 1) (cited above, § 22), Gonzalez Marin v. Spain (dec.), no. 39521/98, ECHR 1999 VII; and Tomé Mota v. Portugal (dec.), no. 32082/96, ECHR 1999-IX).

74. It is also clear that for countries where length-of-proceedings violations already exist, a remedy designed only to expedite the proceedings - although desirable for the future - may not be adequate to redress a situation in which it is obvious that the proceedings have already been excessively long.

75. Different types of remedy may redress the violation appropriately. The Court has already affirmed this in respect of criminal proceedings, where it was satisfied that the length of proceedings had been taken into account when reducing the sentence in an express and measurable manner (see Beck v. Norway, no. 26390/95, § 27, 26 June 2001).

Moreover, some States, such as Austria, Croatia, Spain, Poland and the Slovak Republic, have understood the situation perfectly by choosing to combine two types of remedy, one designed to expedite the proceedings and the other to afford compensation (see, for example, Holzinger (no. 1), cited above, § 22; Slavicek v. Croatia (dec.), no. 20862/02, ECHR 2002 VII; Fernandez-Molina Gonzalez and Others v. Spain (dec.), no. 64359/01, ECHR 2002 IX; Michalak v. Poland (dec.), no. 24549/03, 1 March 2005; Andrášik and Others v. Slovakia (dec.), nos. 57984/00, 60226/00, 60237/00, 60242/00, 60679/00, 60680/00 and 68563/01, ECHR 2002 IX).

76. However, States can also choose to introduce only a compensatory remedy, as Italy has done, without that remedy being regarded as ineffective (see Mifsud, cited above).

77. The Court has already had occasion to reiterate in the Kudla judgment (cited above, §§154-55) that, subject to compliance with the requirements of the Convention, the Contracting States are afforded some discretion as to the manner in which they provide individuals with the relief required by Article 13 and conform to their Convention obligation under that provision. It has also stressed the importance of the rules relating to the subsidiarity principle so that individuals are not systematically forced to refer to the Court in Strasbourg complaints that could otherwise, and in the Court's opinion more appropriately, have been addressed in the first place within the national legal system.

78. Accordingly, where the legislature or the domestic courts have agreed to play their true role by introducing a domestic remedy the Court will clearly have to draw certain conclusions from this. Where a State has made a significant move by introducing a compensatory remedy, the Court must leave a wider margin of appreciation to the State to allow it to organise the remedy in a manner consistent with its own legal system and traditions and consonant with the standard of living in the country concerned. It will, in particular, be easier for the domestic courts to refer to the amounts awarded at domestic level for other types of damage - personal injury, damage relating to a relative's death or damage in defamation cases for example - and rely on their innermost conviction, even if that results in awards of amounts that are lower than those fixed by the Court in similar cases.

79. In accordance with its case-law on the interpretation and application of domestic law, while the Court's duty, under Article 19 of the Convention, is to ensure the observance of the engagements undertaken by the Contracting Parties to the Convention, it is not its function to deal with errors of fact or law allegedly committed by a national court unless and in so far as they may have infringed rights and freedoms protected by the Convention.

Moreover, it is primarily for the national authorities, notably the courts, to interpret and apply domestic law (see Jahn and Others v. Germany [GC], nos. 46720/99, 72203/01 and 72552/01, § 86, to be published in ECHR 2005).

80. The Court is therefore required to verify whether the way in which the domestic law is interpreted and applied produces consequences that are consistent with the principles of the Convention as interpreted in the light of the Court's case-law. This is especially true where, as the Italian Court of Cassation has quite rightly observed (see paragraph 23 above), the domestic law refers explicitly to the provisions of the Convention. This supervisory role should be easier in respect of States that have effectively incorporated the Convention into their legal system and consider the rules to be directly applicable since the highest courts of these States will normally assume responsibility for enforcing the principles determined by the Court.

Accordingly, a clear error in assessment on the part of the domestic courts may also arise as a result of a misapplication or misinterpretation of the Court's case-law.

81. The principle of subsidiarity does not mean renouncing all supervision of the result obtained from using domestic remedies, otherwise the rights guaranteed by Article 6 would be devoid of any substance. In that connection it should be reiterated that the Convention is intended to guarantee not theoretical or illusory rights, but rights that are practical and effective (see Prince Hans-Adam II of Liechtenstein v. Germany [GC], no. 42527/98, § 45, ECHR 2001 VIII). This is particularly true for the guarantees enshrined in Article 6, in view of the prominent place held in a democratic society by the right to a fair trial with all the guarantees under Article 6 (see, mutatis mutandis, Prince Hans-Adam II of Liechtenstein, cited above, § 45).

c) Application of the foregoing principles

82. It follows from the foregoing principles that the Court is required to verify that there has been an acknowledgement, at least in substance, by the authorities of a violation of a right protected by the Convention and whether the redress can be considered as appropriate and sufficient (see, inter alia, Normann v. Denmark (dec.), no. 44704/98, 14 June 2001; Jensen v. Denmark (dec.), no. 48470/99, 20 March 2003; and Nardone v. Italy, no. 34368/02, 25 November 2004).

i. The finding of a violation

83. The first condition, which is the finding of a violation by the national authorities, is not in issue since if an appeal court were to award damages without having first expressly found a violation, the Court would necessarily conclude that such a finding had been made in substance as, under the Pinto Act, an appeal court cannot make an award unless a reasonable time has been exceeded (see Capogrossi v. Italy (dec.), no. 62253/00, 21 October 2004).

ii. The characteristics of the redress

84. With regard to the second condition, namely, appropriate and sufficient redress, the Court has already indicated that even if a remedy is "effective" in that it allows for an earlier decision by the courts to which the case has been referred or the aggrieved party is given adequate compensation for the delays that have already occurred, that conclusion applies only on condition that an application for compensation remains itself an effective, adequate and accessible remedy in respect of the excessive length of judicial proceedings (see Mifsud, cited above).

Indeed, it cannot be ruled out that excessive delays in an action for compensation will affect whether the remedy is an adequate one (see Paulino Tomas v. Portugal (dec.), no. 58698/00, ECHR 2003 VIII; Belinger v. Slovenia, (dec.) no. 42320/98, 2 October 2001; and, mutatis mutandis, Öneryildiz v. Turkey [GC], no. 48939/99, § 156, ECHR 2004 XII).

85. In that connection the Court reiterates its case-law to the effect that the right of access to a tribunal guaranteed by Article 6 § 1 of the Convention would be illusory if a Contracting State's domestic legal system allowed a final, binding judicial decision to remain inoperative to the detriment of one party. Execution of a judgment given by any court must therefore be regarded as an integral part of the "trial" for the purposes of Article 6 (see, inter alia, Hornsby v. Greece, judgment of 19 March 1997, Reports 1997 II, pp. 510-11, § 40 et seq., and Metaxas v. Greece, no. 8415/02, § 25, 27 May 2004).

86. The Court has pointed out in civil length-of-proceedings cases that the enforcement proceedings are the second stage of the proceedings and that the right asserted does not actually become effective until enforcement (see, among other authorities, Di Pede v. Italy and Zappia v. Italy, judgments of 26 September 1996, Reports 1996 IV, p. 1384, §§ 22, 24 and 26, and pp. 1411-12, §§ 18, 20, 22, and, mutatis mutandis, Silva Pontes v. Portugal, judgment of 23 March 1994, Series A no. 286 A, p. 14, § 33).

87. The Court has also stated that it is inappropriate to require an individual who has obtained judgment against the State at the end of legal proceedings to then bring enforcement proceedings to obtain satisfaction. It follows that the late payment, following enforcement proceedings, of amounts owing to the applicant cannot cure the national authorities' long-standing failure to comply with a judgment and does not afford adequate redress (see Metaxas, cited above, § 19, and Karahalios v. Greece, no. 62503/00, § 23, 11 December 2003). Moreover, some States, such as Slovakia and Croatia, have even stipulated a date by which payment should be made, namely two and three months respectively (see Andrášik and Others v. Slovakia, and Slavicek v. Croatia, cited above).

The Court can accept that the authorities need time in which to make payment. However, in respect of a compensatory remedy designed to redress the consequences of excessively lengthy proceedings that period should not generally exceed six months from the date on which the decision awarding compensation becomes enforceable.

88. As the Court has already reiterated on many occasions, it is not open to a State authority to cite lack of funds as an excuse for not honouring a judgment debt (see, among many other authorities, Burdov, cited above, § 35).

89. With regard to the more or less summary nature of compensation proceedings, it should be noted that a remedy affording compensation within a reasonable time may well be subject to procedural rules that are not exactly the same as for ordinary applications for damages. It is for each State to determine, on the basis of the rules applicable in its judicial system, which procedure will best meet the criterion of "effectiveness", provided that the procedure conforms to the principles of fairness guaranteed by Article 6 of the Convention.

90. Lastly, the Court finds it reasonable that in this type of proceedings where the State, on account of the poor organisation of its judicial system, forces litigants - to some extent - to have recourse to a compensatory remedy, the rules regarding legal costs may be different and thus avoid placing an excessive burden on litigants where their action is justified. It might appear paradoxical that, by imposing various taxes - payable prior to the lodging of an application or after the decision - the State takes away with one hand what it has awarded with the other to repair a breach of the Convention. Nor should the costs be excessive and constitute an unreasonable restriction on the right to lodge such an application and thus an infringement of the right of access to a tribunal. On this point the Court notes that in Poland applicants are reimbursed the court fee payable on lodging a complaint if their complaint is considered justified (see Charzynski v. Poland (dec.), no. 15212/03, to be published in ECHR 2005).

91. Regarding violations of the reasonable-time requirement, one of the characteristics of sufficient redress which may remove a litigant's victim status relates to the amount awarded as a result of using the domestic remedy. The Court has already had occasion to indicate that an applicant's victim status may also depend on the amount of compensation awarded at domestic level on the basis of the facts about which he or she complains before the Court (see Normann v. Denmark (dec.), no. 44704/98, 14 June 2001, and Jensen and Rasmussen v. Denmark, cited above).

92. With regard to pecuniary damage, the domestic courts are clearly in a better position to determine the existence and quantum. Moreover, that point was not disputed by the parties or interveners.

93. Regarding non-pecuniary damage, the Court, like the Italian Court of Cassation (see its judgment no. 8568/05, paragraph 31 above), assumes that there is a strong but rebuttable presumption that excessively long proceedings will occasion non-pecuniary damage. The Court also accepts that, in some cases, the length of proceedings may result in only minimal non-pecuniary damage or no non-pecuniary damage at all (see Nardone, cited above). The domestic courts will then have to justify their decision by giving sufficient reasons.

94. Moreover, in the Court's view, the level of compensation depends on the characteristics and effectiveness of the domestic remedy.

95. The Court can also perfectly well accept that a State which has introduced a number of remedies, one of which is designed to expedite proceedings and one to afford compensation, will award amounts which - while being lower than those awarded by the Court - are not unreasonable, on condition that the relevant decisions, which must be consonant with the legal tradition and the standard of living in the country concerned, are speedy, reasoned and executed very quickly (see Dubjakova v. Slovakia (dec.), no. 67299/01, 10 October 2004).

However, where the domestic remedy has not met all the foregoing requirements, it is possible that the threshold in respect of which the amount will still allow a litigant to claim to be a "victim" will be higher.

96. It is even conceivable that the court determining the amount of compensation will acknowledge its own delay and that accordingly, and in order not to penalise the applicant later, it will award a particularly high amount of compensation in order to make good the further delay.

iii. Application to the present case

97. The four-month period prescribed by the Pinto Act complies with the requirement of speediness necessary for a remedy to be effective. The only obstacle to this may arise with appeals to the Court of Cassation in respect of which no maximum period for giving a ruling has been fixed. In the instant case the judicial phase lasted from 3 October 2001 to 30 April 2002, that is, nearly seven months, which, even if it exceeds the statutory period, is still reasonable.

98. However, the Court finds it unacceptable that the applicant had to wait more than eleven months, after the decision was deposited with the registry, before receiving her compensation.

99. The Court would stress the fact that, in order to be effective, a compensatory remedy must be accompanied by adequate budgetary provision so that effect can be given within six months of their being deposited with the registry to decisions of the courts of appeal awarding compensation, which, in accordance with the Pinto Act, are immediately enforceable (section 3(6) of the Pinto Act - see paragraph 21 above).

100. Similarly, as regards procedural costs, certain fixed expenses (such as the fee for registering the judicial decision) may significantly hamper the efforts made by applicants to obtain compensation. The Court draws the Government's attention to these various aspects with a view to eradicating at the source problems that may give rise to further applications.

101. In assessing the amount of compensation awarded by the court of appeal, the Court considers, on the basis of the material in its possession, what it would have done in the same position for the period taken into account by the domestic court.

102. According to the documents provided by the Government for the hearing, there is no disproportion in Italy between the amounts awarded to heirs for non-pecuniary damage in the event of a relative's death or those awarded for physical injury or in defamation cases and those generally awarded by the Court under Article 41 in length-of-proceedings cases. Accordingly, the level of compensation generally awarded by the courts of appeal in Pinto applications cannot be justified by this type of consideration.

103. Even if the method of calculation provided for in domestic law does not correspond exactly to the criteria established by the Court, an analysis of the Court's case-law relating to awards of just satisfaction for excessively lengthy proceedings should enable the courts of appeal to award sums that are not unreasonable in comparison with the awards made by the Court in similar cases.

104. In the present case the Court notes that the proceedings were not complex. The Court of Appeal expressly indicated that the parties' conduct was not at issue and that the interval between the hearings was due to structural reasons. For its part, the Court considers that the parties' conduct only slightly contributed to delaying the proceedings. The Court of Appeal's decision, reasoned in part, does not refer to any significant factor justifying a reduction in compensation. The Court of Appeal indicated a rate of EUR 500 per year's delay. The Court observes that the amount awarded, EUR 2,500, is approximately 14 % of what it generally awards in similar Italian cases. This factor alone leads to a result which is manifestly unreasonable having regard to the criteria established in its case-law for proceedings before employment tribunals. The Court reiterates in this connection that this type of proceedings, like those concerning the civil status and capacity of persons, must be especially speedy. It will revert to this matter in the context of Article 41 (see paragraph 142 below).

105. In conclusion, and having regard to the fact that various requirements have not been satisfied, the Court considers that the redress was insufficient. As the second condition - appropriate and sufficient redress - has not been fulfilled, the Court considers that the applicant can in the instant case still claim to be a "victim" of a breach of the "reasonable-time" requirement.

Accordingly, this objection by the Government must also be dismissed.

II. Alleged violation of Article 6 § 1 of the Convention

106. The applicant complained of a breach of Article 6 § 1 of the Convention, which provides:

"In the determination of his civil rights and obligations ..., everyone is entitled to a ... hearing within a reasonable time by [a] ... tribunal..."

107. On 13 July 2004 the applicant informed the Court that she was not complaining of the manner in which the Court of Appeal had assessed the delays, but of the derisory amount of damages awarded and only recently paid.

108. In its judgment, the Chamber found that there had been a breach of Article 6 § 1 because the length of the proceedings did not satisfy the "reasonable-time" requirement and that this was another example of the practice referred to in the Bottazzi judgment (see paragraphs 22-23 of the Chamber judgment).

109. According to the applicant, the Pinto Act had been approved hastily in order to stem the tide of applications against Italy and the many judgments finding a violation, which had given rise to the finding of a practice in Italy incompatible with the Convention. By taking some of the judges off court-of-appeal cases to work on Pinto applications, instead of appointing sufficient numbers of new ones, the Government had merely increased the backlog in the courts of appeal. The applicant did not see how that could prevent further violations.

110. The Government disputed the wording adopted in the Bottazzi judgment (cited above, § 22) regarding the existence of a "practice" incompatible with the Convention since in the present case there had not been any tolerance on the part of the State, which had taken numerous measures, including the Pinto Act, to prevent further violations.

A. Period to be considered

111. The period to be taken into consideration began on 17 January 1992 when proceedings were instituted at the registry of the Benevento Magistrate's Court, sitting as an employment tribunal, and ended on 15 March 2004, when the Court of Appeal's judgment was deposited with the registry. It therefore lasted twelve years and two months for two levels of jurisdiction.

112. The Court notes that the Court of Appeal assessed the length of proceedings at the date of its decision, namely, 28 February 2002. Accordingly, a period of two years could not be taken into account by the Court of Appeal.

113. The Court notes that the Government did not dispute the length of proceedings taken into consideration by the Chamber; that the applicant cannot in any case now go back before a court of appeal to seek application of the new precedent set by the Court of Cassation on 26 January 2004 (see judgment no. 1339); and that the remaining period of two years was sufficient in itself to amount to a second breach in respect of the same set of proceedings (see Rotondi v. Italy, no. 38113/97, §§ 14-16, 27 April 2000, and S.A.GE.MA S.N.C. v. Italy, no. 40184/98, §§ 12-14, 27 April 2000). Accordingly, the Court considers that since the applicant can claim to be a "victim" of the length of the proceedings, it can take into consideration the entire domestic proceedings on the merits and not only those already examined by the Court of Appeal (see, a contrario, Gattuso v. Italy, (dec.), no. 24715/04, 18 November 2004).

B. Reasonableness of the length of the proceedings

114. The Court has already reiterated the reasons that led it to conclude in the four judgments against Italy of 28 July 1999 (see Bottazzi, cited above, § 22; Ferrari, cited above § 21; A.P., cited above, § 18; and Di Mauro, cited above, § 23) that there was a practice in Italy (see paragraph 64 above).

115. It notes that, as the Government have stressed, a domestic remedy has since been introduced. However, that has not changed the substantive problem, namely, the fact that the length of proceedings in Italy continues to be excessive. The annual reports of the Committee of Ministers on the excessive length of judicial proceedings in Italy (see, inter alia, CM/Inf/DH(2004)23 revised, and Interim Resolution ResDH(2005)114) scarcely seem to reflect substantial changes in this area. Like the applicant, the Court does not see how the introduction of the Pinto remedy at domestic level has solved the problem of excessively lengthy proceedings. It has admittedly saved the Court the trouble of finding these violations, but the task has simply been transferred to the courts of appeal, which were already overburdened. Furthermore, given the occasional divergence between the case-law of the Court of Cassation (see paragraphs 22-29 above) and that of the Court, the latter is again required to give a decision as to the existence of such violations.

116. The Court emphasises once again that Article 6 § 1 of the Convention obliges the Contracting States to organise their legal systems so as to enable the courts to comply with its various requirements. It wishes to reaffirm the importance of administering justice without delays which might jeopardise its effectiveness and credibility (see Bottazzi, cited above, § 22). Italy's position in this regard has not changed sufficiently to call into question the conclusion that this accumulation of breaches constitutes a practice that is incompatible with the Convention.

117. The Court notes that in the present case the Court of Appeal also found that a reasonable time had been exceeded in respect of a shorter period than the one taken into consideration by the Court. However, the fact that the "Pinto" proceedings, examined as a whole, and particularly the execution stage, did not cause the applicant to lose her "victim" status constitutes an aggravating circumstance regarding a breach of Article 6 § 1 for exceeding the reasonable time. The Court will therefore revert to this issue under Article 41.

118. After examining the facts in the light of the information provided by the parties and the aforementioned practice, and having regard to its case-law on the subject, the Court considers that in the present case the length of the proceedings was excessive and failed to meet the "reasonable-time" requirement.

Accordingly, there has been a violation of Article 6 § 1.

III. Alleged violation of Articles 13, 17 and 34 of the Convention

119. In the pleadings lodged with the Court in 2005 the applicant appeared to consider that Articles 13 and 17 had been breached and asked the Court to find that a Pinto application was not an effective remedy on account of the obstacles it had created and the manner in which it had been applied. She also asked the Court to rule on a possible violation of Article 34 of the Convention since, given the series of obstacles constituted by the Pinto Act that had to be surmounted before an application could be lodged with the Court, it could be considered that there had been an interference with the right of individual application.

These Articles are worded as follows:

Article 13

"Everyone whose rights and freedoms as set forth in [the] Convention are violated shall have an effective remedy before a national authority notwithstanding that the violation has been committed by persons acting in an official capacity."

Article 17

"Nothing in [the] Convention may be interpreted as implying for any State, group or person any right to engage in any activity or perform any act aimed at the destruction of any of the rights and freedoms set forth herein or at their limitation to a greater extent than is provided for in the Convention."

Article 34

"The Court may receive applications from any person, non-governmental organisation or group of individuals claiming to be the victim of a violation by one of the High Contracting Parties of the rights set forth in the Convention or the Protocols thereto. The High Contracting Parties undertake not to hinder in any way the effective exercise of this right."

120. On the assumption that the arguments put forward can be regarded as new complaints under Articles 13, 17 and 34 and are not only grounds in support of submissions under Article 6 § 1 of the Convention, the Court notes that they were raised for the first time before it in the pleadings submitted to the Grand Chamber in 2005. Consequently, they are not covered by the admissibility decision of 20 November 2003 which marks out the limits within which the Court must place itself (see, among other authorities, mutatis mutandis, Assanidzé v. Georgia [GC], no. 71503/01, § 162, ECHR 2004-II). It follows that these complaints are outside the scope of examination of the case as it has been referred to the Grand Chamber.

IV. Application of Articles 46 and 41 of the Convention

A. Article 46 of the Convention

121. Under this provision:

"1. The High Contracting Parties undertake to abide by the final judgment of the Court in any case to which they are parties.

2. The final judgment of the Court shall be transmitted to the Committee of Ministers, which shall supervise its execution."

122. The Court reiterates that in the context of the execution of judgments in accordance with Article 46 of the Convention, a judgment in which it finds a breach of the Convention imposes on the respondent State a legal obligation under that provision to put an end to the breach and to make reparation for its consequences in such a way as to restore as far as possible the situation existing before the breach. If, on the other hand, national law does not allow - or allows only partial - reparation to be made for the consequences of the breach, Article 41 empowers the Court to afford the injured party such satisfaction as appears to it to be appropriate. It follows, inter alia, that a judgment in which the Court finds a violation of the Convention or its Protocols imposes on the respondent State a legal obligation not just to pay those concerned the sums awarded by way of just satisfaction, but also to choose, subject to supervision by the Committee of Ministers, the general and/or, if appropriate, individual measures to be adopted in its domestic legal order to put an end to the violation found by the Court and make all feasible reparation for its consequences in such a way as to restore as far as possible the situation existing before the breach (see Assanidzé v. Georgia, cited above, § 198, and Ilascu and Others v. Moldova and Russia [GC], no. 48787/99, § 487, ECHR 2004-VII).

123. Furthermore, it follows from the Convention, and from Article 1 in particular, that in ratifying the Convention the Contracting States undertake to ensure that their domestic legislation is compatible with it (see Maestri v. Italy [GC], no. 39748/98, § 47, ECHR 2004-I).

124. Hundreds of cases are currently pending before the Court in respect of awards made by the courts of appeal in "Pinto" proceedings prior to the Court of Cassation's departure from precedent and/or the delay in payment of the amounts in question. The Court, while acknowledging with satisfaction the favourable developments in Italian case-law, and particularly the recent judgment of the plenary Court of Cassation (see paragraph 27 above), regrets to observe that where a deficiency that has given rise to a violation has been put right, another one related to the first one appears: in the present case the delay in executing decisions. It cannot over-emphasise the fact that States must equip themselves with the means necessary and adequate to ensure that all the conditions for providing effective justice are guaranteed.

125. In its Recommendation of 12 May 2004 (Rec. (2004)6) the Committee of Ministers welcomed the fact that the Convention had now become an integral part of the domestic legal order of all States Parties while recommending that member States ensure that domestic remedies existed and were effective. In that connection the Court feels it important to stress that although the existence of a remedy is necessary, it is not in itself sufficient. The domestic courts must be able, under domestic law, to apply the European case-law directly and their knowledge of this case-law has to be facilitated by the State in question. The Court refers in this regard to the contents of the Recommendations of the Committee of Ministers on the publication and dissemination in the member states of the text of the European Convention on Human Rights and of the case-law of the Court (Rec (2002)13) of 18 December 2002) and on the European Convention on Human Rights in university education and professional training (Rec (2004)4) of 12 May 2004), not forgetting the Resolution of the Committee of Ministers (Res (2002)12) setting up the CEPEJ (see paragraphs 32-33 above) and the fact that at the Warsaw Summit in May 2005 the Heads of State and Governments of the member States decided to develop the evaluation and assistance functions of the CEPEJ.

In the same Recommendation of 12 May 2004 (Rec. (2004)6) the Committee of Ministers also reiterated that the States had the general obligation to solve the problems underlying violations found.

126. The Court reiterates that, subject to monitoring by the Committee of Ministers, the respondent State remains free to choose the means by which it will discharge its legal obligation under Article 46 of the Convention, provided that such means are compatible with the conclusions set out in the Court's judgment (see Broniowski v. Poland [GC], no. 31443/96, § 192, ECHR 2004-V).

127. Without seeking to determine what measures may be taken by the respondent State in order to comply with its obligations under Article 46 of the Convention, the Court would draw its attention to the conditions indicated above (see paragraphs 67-105) regarding the possibility for a person to still claim to be a "victim" in this type of case and invite it to take all measures necessary to ensure that the domestic decisions are not only in conformity with the case-law of this Court but also executed within six months of being deposited with the registry.

B. Article 41 of the Convention

128. Article 41 of the Convention provides:

"If the Court finds that there has been a violation of the Convention or the Protocols thereto, and if the internal law of the High Contracting Party concerned allows only partial reparation to be made, the Court shall, if necessary, afford just satisfaction to the injured party."

1. The Chamber judgment

129. In its judgment the Chamber gave an indication of the method of calculation used by the Court in determining an equitable assessment of the non-pecuniary damage sustained as a result of the length of civil proceedings and the possibility of reducing that sum on account of the existence of a domestic remedy (see paragraph 26 of the judgment).

2. Submissions by those appearing before the Court

a) The respondent Government

130. The Government submitted that the judgment of 10 November 2004 represented a departure from the Court's settled case-law and asked it to revert to its previous practice, which conformed to Convention principles. They noted that the criteria established were imprecise, particularly regarding the possibilities of reducing the amounts initially obtained. In their submission, the amount of just satisfaction should be calculated only by reference to the delays attributable to the State.

b) The applicant

131. The applicant referred to the considerable difference in standard of living between the third-party States and Italy and submitted that the level of compensation could not therefore be the same. She noted that compensation served as a coercive measure against non-complying States that were bound by their undertaking under Article 1 of the Convention to respect the fundamental rights and liberties recognised by the Convention. In her submission, a richer State could properly be ordered to pay higher amounts than those required from poorer ones in order to encourage it to remedy its judicial system, particularly where the State in question was found to have committed the same type of violations for dozens of years in respect of thousands of cases. She noted that the criteria established in the judgment in question had merely revealed the criteria that had been applied for a very long time by the Court and were perfectly compatible with the standard of living of Italian citizens. She stated that Italian lawyers, who had access to the judgments in French or English - for want of an Italian version - had already succeeded in deducing from the Court's judgments all the criteria now being disputed by the Government. She submitted further that the Court could not be expected to draw up an exhaustive list of all the possibilities of reducing or increasing awards. She argued, lastly, that it was down to the domestic courts to consult the Court's case-law in order to find the Court's response to a given situation.

3. The intervening parties

a) The Czech Government

132. As the Czech Government had decided, in addition to introducing a preventive remedy, to enact a law providing for a compensatory remedy, they felt obliged to propose a law that would be sufficiently foreseeable. They referred to difficulties in that regard, submitting that neither the Convention nor the Court's case-law provided sufficient clarification. They requested more information about the criteria used by the Court, cases that could be regarded as "similar" and the threshold level of the "reasonable" relation.

b) The Polish Government

133. In the Polish Government's submission, the Court should indicate what just satisfaction consisted of. If precise indications were not given, inconsistencies were likely to arise between domestic case-law and the Court's case-law. Applicants and Governments alike would find it very difficult to establish general rules concerning just satisfaction from the Court's case-law. Accordingly, the domestic courts were not in a position to rely on the Court's case-law and make decisions compatible with it.

c) The Slovak Government

134. The Slovak Government appreciated the attempt made by the Court to specify the criteria for determining awards in respect of non-pecuniary damage. However, they added that the considerations on which the Court based its determination of non-pecuniary damage should form part of the reasons for its decision. It was only in that way that the Court's judgments would become clear instructions for the domestic courts, which determined awards in respect of non-pecuniary damage caused by delays in the proceedings. In the Slovak Government's submission, it was impossible to translate into figures all these aspects or to foresee every situation that might arise. The Court was not expected to define a precise formula by which the amount awarded for non-pecuniary damage flowing from the protractedness of proceedings could be calculated or to determine precise amounts. It was, in their view, more important that the Court gave sufficient justification in its decisions for the manner in which the criteria to which regard was had when assessing the reasonableness of the length of the proceedings were then taken into account to determine the amount awarded for non-pecuniary damage arising from the delays in the proceedings. It was clear from the foregoing that applicants should be awarded the same amount in comparable cases.

4. The Court's criteria

135. In reply to the Governments, the Court states at the outset that by "similar cases" it means any two sets of proceedings that have lasted for the same number of years, for an identical number of levels of jurisdiction, with stakes of equivalent importance, much the same conduct on the part of the applicant and in respect of the same country.

Moreover, it shares the Slovak Government's view that it would be impossible and impracticable to try to provide a list of detailed explanations covering every eventuality and considers that all the necessary elements can be found in its previous decisions available in the Court's case-law database.

136. It indicates next that the amount it will award in respect of non-pecuniary damage may be less than that indicated in its case-law where the applicant has already obtained a finding of a violation at domestic level and compensation by using a domestic remedy. Apart from the fact that the existence of a domestic remedy is fully in keeping with the subsidiarity principle embodied in the Convention, such a remedy is closer and more accessible than an application to the Court, is faster and is processed in the applicant's own language; it thus offers advantages that need to be taken into consideration (see paragraph 26 of the Chamber judgment).

137. The Court considers, however, that where an applicant can still claim to be a "victim" after exhausting that domestic remedy he or she must be awarded the difference between the amount obtained from the court of appeal and an amount that would not have been regarded as manifestly unreasonable compared with the amount awarded by the Court if it had been awarded by the court of appeal and paid speedily.

138. Applicants should also be awarded an amount in respect of stages of the proceedings that may not have been taken into account by the domestic courts in the reference period where they can no longer take the case back before the court of appeal seeking application of the change of position adopted by the Court of Cassation on 26 January 2004 (see its judgment no. 1339, paragraph 23 above) or the remaining length was not in itself sufficiently long to be regarded as amounting to a second violation in respect of the same proceedings.

139. Lastly, the fact that an applicant who, in order to comply with the decision adopted in the Brusco case (cited above), had endeavoured to use the new domestic remedy by applying to the court of appeal after lodging an application with the Commission, has then had to endure a further delay while waiting for payment of a sum due from the State will lead the Court to order the Government to pay the applicant a further sum in respect of those months of frustration.

5. Application of the foregoing criteria to the instant case

a) Damage

140. The applicant claimed EUR 15,500 for non-pecuniary damage.

141. The Government submitted that the finding of a violation would in itself constitute sufficient just satisfaction.

142. The Court finds that on the basis of the circumstances of the present case (see paragraphs 104 and 111-13 above) it would have awarded, in the absence of domestic remedies, the sum of EUR 10,000. It notes that the applicant was awarded EUR 2,500 by the Court of Appeal, which is approximately 25% of what the Court would have awarded. In the Court's view, this factor in itself leads to a result that is manifestly unreasonable in the light of the criteria established in its case-law.

Having regard to the characteristics of the domestic remedy chosen by Italy and the fact that, notwithstanding this national remedy, the Court has found a violation, it considers, ruling on an equitable basis, that the applicant should be awarded EUR 2,000.

The Court also awards EUR 4,000 for the further delay suffered by the applicant after the first finding of a violation and EUR 1,700 for the extra frustration arising from the delay in paying the amount due from the State, which was not paid until an unspecified date after March 2004.

143. Accordingly, the applicant is entitled to compensation for non-pecuniary damage in the sum of EUR 7,700, plus any tax that may be chargeable on that amount.

b) Costs and expenses

144. The applicant claimed EUR 1,500 for costs and expenses incurred before the Chamber and EUR 13,516.56 for the written and oral proceedings before the Grand Chamber against the respondent Government. In respect of drafting memorials in reply to the observations of the third-party Governments, she claimed EUR 1,904.06 each from the third-party Governments plus 2 % CPA (contribution to the lawyers' insurance fund) and 20 % VAT (value-added tax). Referring to the judgment of Scozzari and Giunta v. Italy ([GC], nos. 39221/98 and 41963/98, §§ 255-58, ECHR 2000 VIII), the lawyer who had represented the applicant before the Chamber also requested that the fees be paid directly to him.

145. The Government did not express a view on the costs incurred before the Chamber, but pointed out that the claim in respect of the proceedings before the Grand Chamber was disproportionate.

146. Regarding the claim against the third-party Governments, the Court reiterates that the present case is directed only against Italy and that it is only in respect of that country that it has found a violation of the Convention. Accordingly, any request for an order against another country for the reimbursement of costs and expenses must be rejected.

147. Moreover, according to the Court's case-law, an award can be made in respect of costs and expenses only in so far as they have been actually and necessarily incurred by the applicant and are reasonable as to quantum. In the present case, having regard to the evidence before it, the above-mentioned criteria and the length and complexity of the proceedings before the Court, it finds the amount claimed by the applicant's representative before the Chamber to be excessive in view of the work done. Furthermore, given that a legal team was formed for the various cases being examined concurrently (see paragraph 9 above), the Court considers that the case is distinguishable from the case of Scozzari (cited above) and that the lawyer's claim should not be granted. It considers that the amount awarded by the Chamber should be confirmed for the proceedings before it, that is, EUR 1,500, and the applicant awarded EUR 3,000 for the work before the Grand Chamber, that is, a total sum of EUR 4,500, plus any tax that may be chargeable on that amount.

c) Default interest

148. The Court considers it appropriate that the default interest should be based on the marginal lending rate of the European Central Bank, to which should be added three percentage points.

For these reasons, the Court unanimously

1. Dismisses the Government's preliminary objection as to the non-exhaustion of domestic remedies;

2. Holds that the applicant can claim to be a "victim" for the purposes of Article 34 of the Convention;

3. Holds that there has been a violation of Article 6 § 1 of the Convention;

4. Holds that the other complaints under Articles 13, 17 and 34 of the Convention fall outside the scope of its examination;

5. Holds
(a) that the respondent State is to pay the applicant, within three months, the following amounts:
(i) EUR 7,700 (seven thousand seven hundred euros) in respect of non-pecuniary damage;
(ii) EUR 4,500 (four thousand five hundred euros) in respect of costs and expenses;
(iii) any tax that may be chargeable on the above amounts;
(b) that from the expiry of the above-mentioned three months until settlement simple interest shall be payable on the above amounts at a rate equal to the marginal lending rate of the European Central Bank during the default period plus three percentage points;

6. Dismisses the remainder of the applicant's claim for just satisfaction.

Done in English and in French, and delivered at a public hearing in the Human Rights Building, Strasbourg, on 29 March 2006.

Luzius Wildhaber
President

T.L. Early
Deputy to the Registrar
ŘÍZENÍ SKUTKOVÝ STAV I. Okolnosti případu A. Hlavní řízení B. Řízení podle "Pintova zákona" II. Příslušné vnitrostátní právo a praxe A. Zákon č. 89 ze dne 24. března 2001, zvaný "Pintův zákon" B. Výňatky z italské judikatury 1. Obrat v judikatuře v roce 2004 2. Judikatura týkající se přechodu práva na náhradu a) Rozsudek Kasačního soudu č. 17650/02 uložený v soudní kanceláři dne 15. října 2002 b) Rozsudek Kasačního soudu č. 5264/03 uložený v soudní kanceláři dne 4. dubna 2003 c) Rozhodnutí Kasačního soudu č. 11950/04 uložené v soudní kanceláři dne 26. června 2004 d) Výňatky z rozsudku pléna Kasačního soudu č. 28507/05 uloženého v soudní kanceláři dne 23. prosince 2005 3. Rozsudek Kasačního soudu č. 18239/04 uložený v soudní kanceláři dne 10. září 2004 a týkající se práva na náhradu v případě právnických osob 4. Rozsudek Kasačního soudu č. 8568/05 uložený v soudní kanceláři dne 23. dubna 2005 a týkající se presumpce morální újmy III. Další relevantní dokumenty A. Třetí výroční zpráva k nepřiměřené délce soudních řízení v Itálii za rok 2003 (správní, občanskoprávní a trestní soudnictví) B. Mezitímní rezoluce ResDH(2005)114 týkající se rozsudků Evropského soudu pro lidská práva a rozhodnutí Výboru ministrů ve 2 183 věcech proti Itálii ohledně nepřiměřené délky soudních řízení C. Evropská komise pro efektivitu justice (CEPEJ) PRÁVNÍ POSOUZENÍ I. K předběžným námitkám vlády A. Nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy 1. Žalovaná vláda 2. Stěžovatelka 3. Hodnocení Soudu B. Posouzení postavení "poškozeného" 1. Rozhodnutí senátu 2. Tvrzení účastníků jednání a) Vláda b) Stěžovatelka 3. Vedlejší účastníci a) Česká vláda b) Polská vláda c) Slovenská vláda 4. Hodnocení Soudu a) Připomenutí zvláštního kontextu případů týkajících se délky řízení b) Zásady vyplývající z judikatury Soudu c) Uplatnění těchto zásad i. Konstatování porušení ii. Charakteristiky nápravy iii. Aplikace na projednávaný případ II. K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy A. Relevantní období B. Přiměřenost délky řízení III. K tvrzenému porušení článků 13, 17 a 34 Úmluvy IV. K použití článků 46 a 41 Úmluvy A. Článek 46 Úmluvy B. Článek 41 Úmluvy 1. Rozsudek senátu 2. Tvrzení účastníků jednání a) Žalovaná vláda b) Stěžovatelka 3. Vedlejší účastníci a) Česká vláda b) Polská vláda c) Slovenská vláda 4. Kritéria Soudu 5. Použití těchto kritérií na projednávaný případ a) Škoda b) Náklady řízení c) Úroky z prodlení Z těchto důvodů Soud jednomyslně Originální anglické znění
Název
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. března 2006 ve věci stížnosti č. 64890/01 Apicella proti Itálii
Autor
Evropský soud pro lidská práva
Zdroj
Webový portál Ministerstva spravedlnosti ČR
Datum vydání
29. března 2006
Soud
Evropský soud pro lidská práva
Město
Strasbourg
Ročník
2006
Věc
ve věci stížnosti č. 64890/01
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP