Právní prostor

Rozsudek - Odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy

ze dne 2. září 2008


ROZSUDEK
Nejvyššího soudu
ze dne 2. 9. 2008
Odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy


sp. zn./č. j.:
25 Cdo 127/2007

Související legislativa ČR:
§ 415 zákona č. 40/1964 Sb.
§ 1141, § 1143, § 1729 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

Odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy se posuzuje podle ustanovení § 415 a § 420 občanského zákoníku a že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní ve smyslu ustanovení § 415 občanského zákoníku za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stádia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Porušení prevenční povinnosti má ovšem za následek vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 občanského zákoníku jen tehdy, jsou-li současně splněny další zákonem stanovené podmínky, tj. existence škody, příčinná souvislost mezi škodou a porušením prevenční povinnosti a zavinění škůdce.

ATLAS consulting spol. s r.o.

Odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy se posuzuje podle ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. Při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stádia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod.

Mgr. Aleš Pavel



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně T. M.,, zastoupené advokátkou, proti žalované L. N., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 139/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006, č. j. 12 Co 172/2006-81, takto:

I. Dovolání, pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006, č. j. 12 Co 172/2006-81, ohledně 23 347 Kč s příslušenstvím a proti měnícímu výroku ohledně 180 Kč s příslušenstvím, se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006, č. j. 12 Co 172/2006-81, se v měnícím výroku ohledně částky 24 633 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 48 160 Kč s 1% úrokem z prodlení z této částky od podání žaloby do zaplacení jako náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že v průběhu soudního řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 11/2003, učinila vůči ostatním spoluvlastníkům (včetně žalobkyně) úkony k mimosoudnímu vyřízení věci spojené s náklady na vyřízení úvěru, právní zastoupení a ověření podpisů na smlouvě, přičemž k uzavření připravené dohody nakonec vinou žalované nedošlo.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. 10. 2005, č. j. 13 C 139/2004-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 813 Kč s 1% úrokem z prodlení od 28. 7. 2004 do zaplacení, zamítl žalobu v části, jíž bylo požadováno zaplacení částky 23 347 Kč s 1% úrokem z prodlení z částky 48 160 Kč od 17. 6. 2004 do 27. 7. 2004 a 1% úrokem z prodlení z částky 23 347 Kč od 28. 7. 2004 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná podala dne 7. 1. 2003 u Okresního soudu v Rakovníku žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu, pozemku p. č. 69 a pozemku p. č. 23, všech nemovitostí zapsaných na LV v k. ú. K., obec K., proti rodičům žalobkyně J. M. a K. M.; řízení bylo vedeno pod sp. zn. 7 C 11/2003. V průběhu uvedeného řízení informoval zástupce žalované (tehdejší žalobkyně) soud, že se účastníci dohodli na mimosoudním vyrovnání. Zástupkyně tehdejších žalovaných manželů M. vypracovala návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (dále jen "dohoda"), s nímž zástupce žalované souhlasil vyjma délky lhůty k vyklizení; jím navržená změna dohody ohledně lhůty k vyklizení byla druhou stranou akceptována. Dohoda byla následně podepsána K. M. a žalobkyní (právní nástupkyní J. M.), avšak žalovaná (tehdejší žalobkyně) dohodu podepsat odmítla. Řízení pak bylo zastaveno na základě zpětvzetí žaloby. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně zaplatila částku 35 700 Kč zástupkyni za zastupování týkající se mimosoudního vyřízení věci, částku 12 100 Kč za zajištění úvěru na koupi spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech a částku 360 Kč za ověření podpisů na dohodě. Podle přípisu ze dne 2. 6. 2004 požadovala žalobkyně na žalované "nejméně 45 000 Kč" jako náhradu škody za nepodepsání připravené dohody. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval § 141 odst. 1, § 142 odst. 1, § 424 a § 415 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") a dospěl k závěru, že v rámci jednání o uzavření dohody bylo mezi stranami dosaženo shody co do jejího obsahu, a skutečnost, že v důsledku odmítnutí podpisu ze strany žalované nedošlo k formálně perfektnímu uzavření této dohody, jde k tíži žalované. Soud prvního stupně dovodil, že ačkoliv se žalovaná smluvně nezavázala k podpisu připravované dohody, věděla o probíhajících jednáních a byla srozuměna s tím, že protistraně v této souvislosti vznikají náklady, a učinila-li kroky k uzavření dohody, byla svými úkony vázána. Zmaření dohody je jednáním proti dobrým mravům, žalovaná je proto za škodu tímto jednáním způsobenou odpovědná podle § 424 obč. zák. Úmysl je zde dán ve formě úmyslu nepřímého. Nárok žalobkyně však soud prvního stupně shledal oprávněným jen ohledně nákladů na právní zastoupení související se sjednáním dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a poloviny částky vynaložené na ověření podpisů na dohodě, neboť pouze v tomto rozsahu je dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a škodou vzniklou žalobkyni. Na žalobkyni připadá pouze částka vynaložená na ověření jejího podpisu na dohodě, nikoliv na ověření podpisu K. M. Náklady vzniklé žalobkyni v souvislosti s podáním žádosti o úvěr a sjednáním zástavní smlouvy nejsou v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že danou věc by bylo možno posoudit i podle ustanovení § 415 obč. zák. se stejným závěrem o příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vzniklou škodou.

K odvolání obou stran Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, č. j. 12 Co 172/2006-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku, zatímco ve vyhovující části výroku ve věci samé (výrok pod bodem I) jej změnil tak, že se žaloba v této části zamítá. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž vyslovil souhlas, dospěl k závěru, že žalovaná neměla žádnou zákonnou ani smluvní povinnost podepsat předložený návrh dohody. Neuzavření dohody ze strany žalované nelze považovat za jednání proti dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 424 obč. zák. ani za porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. Nebyla-li povinnost žalované uzavřít dohodu "zajištěna" smlouvou o smlouvě budoucí, musela si žalobkyně být vědoma rizika neuzavření smlouvy. Jelikož žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ohledně měnící části výroku pod bodem II dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a ohledně potvrzující části výroku pod bodem I z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatelky vyložil odvolací soud ustanovení § 424 obč. zák. v rozporu s hmotným právem a jeho rozhodnutí má proto zásadní význam po stránce právní. Dovolatelka uvádí, že náhradu škody nepožadovala "z titulu porušení zákonné či smluvní povinnosti, nýbrž z titulu úmyslného jednání proti dobrým mravům", proto svůj nárok dovozovala z ustanovení § 424 obč. zák., nikoliv z ustanovení § 420 obč. zák., jak by učinila, kdyby se žalovanou uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí a žalovaná nedostála smluvnímu závazku. Podle dovolatelky měl zákonodárce úpravou § 424 obč. zák. v úmyslu chránit účastníky právních vztahů před jednáním, které se sice nepříčí zákonu, ani jej neobchází, ale je z hlediska mravních zásad, na nichž spočívá společnost, nežádoucí. Dovolatelka dále vyslovuje názor, že osoba iniciující smluvní jednání a vážně projevující vůli dospět ke konsenzu činí úkony vedoucí k uzavření smlouvy závazně a s plným vědomím všech důsledků. Žalovaná věděla, že žalobkyni v souvislosti s přípravou dohody vznikají náklady, a svévolným nepodepsáním návrhu, proti jehož obsahu nic nenamítala, porušila ustanovení § 3 obč. zák. Dovolatelka se rovněž domnívá, že žalovaná svým jednání porušila povinnost předcházet škodám zakotvenou v § 415 obč. zák. Pokud by tedy nebyly shledány předpoklady pro odpovědnost žalované za škodu podle § 424 obč. zák., lze její odpovědnost za škodu nepochybně dovodit na základě porušení ustanovení § 415 obč. zák. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že námitky a argumenty obsažené v dovolání uplatňovala žalobkyně již v řízení před odvolacím soudem, který se s těmito námitkami zcela vypořádal. Dle žalované nejsou splněny předpoklady pro dovolací přezkum, neboť smyslem a účelem řízení před dovolacím soudem je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů v "nejednoznačných a zvlášť interpretačně či aplikačně náročných" případech. O takový případ však v dané věci nejde, proto žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a v části směřující proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí jej zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pouze zčásti.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Odvolací soud rozhodl o věci samé (bez zřetele k příslušenství) jednak potvrzujícím výrokem (o částce 23 347 Kč), jednak měnícím výrokem (o částce 24 813 Kč). Oběma výroky však bylo rozhodnuto o více samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem. Částka 23 347 Kč se skládá z dílčích nároků 11 067 (náklady právní služby advokáta), 12 100 Kč (náklady úvěru) a 180 Kč (náklady ověření podpisu). Částka 24 813 Kč se skládá z dílčích nároků 24 633 Kč (náklady právní služby advokáta) a 180 Kč (náklady ověření podpisu). Přípustnost dovolání z hlediska zákonného finančního limitu je pak třeba posuzovat ve vztahu ke každé z uvedených částek zvlášť.

Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně dílčích nároků v částkách 11 067 Kč, 12 100 Kč, 180 Kč a 180 Kč bylo rozhodnuto vždy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč, je přípustnost dovolání proti těmto částem rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., bez zřetele na to, že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků přesahuje částku 20 000 Kč.

Dovolání tak zčásti směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto v části směřující proti potvrzujícímu výroku ohledně 23 347 Kč s příslušenstvím a proti měnícímu výroku ohledně 180 Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je tak ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné pouze ohledně částky 24 633 Kč s příslušenstvím.

Odvolací soud (s poukazem na smluvní volnost účastníků občanskoprávních vztahů) vyjádřil právní názor, že žalovaná neměla zákonnou ani smluvní povinnost uzavřít dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a že neuzavření takové dohody nelze považovat ani za jednání proti dobrým mravům ani za jednání porušující povinnost předcházet škodám. S tímto právním názorem se dovolací soud nemůže bez dalšího ztotožnit.

Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda v jednání žalované nelze spatřovat úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy, které ve smyslu § 424 obč. zák. může založit odpovědnost za škodu. Zatímco soud prvního stupně zvažoval otázku dobrých mravů v širších souvislostech, z hlediska celkového jednání žalované při přípravě a sjednávání dohody, odvolací soud se omezil na závěr, že samotné neuzavření smlouvy není protiprávním jednáním ani jednáním proti dobrým mravům. V dané věci však nejde o porušení povinnosti uzavřít smlouvu (takovou povinnost vskutku žalovaná s ohledem na smluvní volnost obecně neměla), ale o posouzení věci z hlediska § 424 obč. zák. s ohledem na všechny konkrétně zjištěné skutkové okolnosti (stručně popsané výše). Bylo třeba posoudit, zda příčinou vzniku zbytečných nákladů žalobkyně na přípravu dohody bylo úmyslné (tj. alespoň ve formě nepřímého úmyslu vykonané), dobrým mravům odporující jednání žalované.

Nejvyšší soud se otázkou, zda a podle jakého zákonného ustanovení je možno dovodit odpovědnost za škodu způsobenou jednostranným ukončením kontraktačního procesu, zabýval v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, sešit č. 8 pod č. 82. Závěry uvedeného rozsudku nejsou sice pro odlišný skutkový stav plně aplikovatelné na projednávanou věc, nicméně za obecně platný lze považovat právní názor, že odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy se posuzuje podle ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. a že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stádia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Porušení prevenční povinnosti má ovšem za následek vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. jen tehdy, jsou-li současně splněny další zákonem stanovené podmínky, tj. existence škody, příčinná souvislost mezi škodou a porušením prevenční povinnosti a zavinění škůdce. Tedy i v případě, že by nebylo shledáno úmyslné jednání žalované v rozporu s dobrými mravy, bylo třeba posoudit, zda nešlo z její strany o porušení prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák., jež by bylo způsobilé založit obecnou odpovědnost za škodu dle § 420 odst. 1 a 3 obč. zák.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v posuzovaném případě nejsou dány předpoklady odpovědnosti za škodu, aniž zhodnotil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska v úvahu přicházejících zákonných ustanovení, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž shledal dovolání přípustným a důvodným, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Odůvodnění
Název
Rozsudek - Odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
2. září 2008
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 25 Cdo 127/2007
Město
Brno
Právní věty
Odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy se posuzuje podle ustanovení § 415 a § 420 občanského zákoníku a že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní ve smyslu ustanovení § 415 občanského zákoníku za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stádia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Porušení prevenční povinnosti má ovšem za následek vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 občanského zákoníku jen tehdy, jsou-li současně splněny další zákonem stanovené podmínky, tj. existence škody, příčinná souvislost mezi škodou a porušením prevenční povinnosti a zavinění škůdce.
ATLAS consulting spol. s r.o.
Odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy se posuzuje podle ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. Při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stádia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod.
Mgr. Aleš Pavel
Ročník
2008
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP