Právní prostor

Rozsudek - Náhrada škody. Předsmluvní odpovědnost za škodu.

ze dne 19. července 2012


ROZSUDEK
Nejvyššího soudu
ze dne 19. 7. 2012
Náhrada škody. Předsmluvní odpovědnost za škodu.


sp. zn./č. j.:
25 Cdo 45/2011

Související legislativa ČR:
§ 415 zákona č. 40/1964 Sb.
§ 548 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

Za skutečnou škodu vzniklou v souvislosti s bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy lze považovat náklady (nikoliv obvykle spojené s uzavřením smlouvy obdobného typu), které jedna ze smluvních stran vynaložila právě s ohledem na specifické požadavky druhé smluvní strany.

Mgr. Michaela Ponížilová Kafková



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně

BESEA a. s., se sídlem Praha 1, Ostrovní 1708, IČO 274 56 421, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti žalované městské části Praha 11, se sídlem úřadu Praha 4, Ocelíkova 672/1, IČO 002 31 126, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem, se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, o zaplacení 849.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 153/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2010, č.j. 54 Co 484/2009-71, takto:

I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, č.j. 54 Co 484/2009-71, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně zaplacení 9.440,- Kč.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, č.j. 54 Co 484/2009-71, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně zaplacení 840.000,- Kč, a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že v souladu s podmínkami smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené se žalovanou jako pronajímatelem pojistila předmět nájmu a uzavřela s provozovatelem přilehlých garáží dohodu o společném provozu vjezdové a výjezdové vrátnice, avšak předmět nájmu jí v důsledku pochybení žalované nikdy nebyl předán. Škodu představuje uhrazené pojistné ve výši 9.440,- Kč a úhrada ze smlouvy s provozovatelem přilehlých garáží v celkové výši 840.000,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 7. 2009, č.j. 7 C 153/2008-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 849.440,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 19. 9. 2006 na základě ohlášeného záměru uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor za účelem provozování garáží (dále jen "nájemní smlouva") na dobu pěti měsíců s přednostním právem nájemce (žalobkyně) na uzavření nové nájemní smlouvy s tím, že dnem počátku nájmu bude den protokolárního předání předmětu nájmu. Žalobkyně přitom byla seznámena s tím, že předmět nájmu je neoprávněně obsazen předchozím nájemcem, proti němuž byla žalovanou dne 4. 7. 2006 podána žaloba na vyklizení předmětu nájmu (nájemní vztah skončil ke dni 30. 6. 2006). Žalobkyně byla dle nájemní smlouvy povinna zajistit, aby předmětné nebytové prostory byly po celou dobu trvání nájemního vztahu pojištěny na pojistné plnění v minimální výši 20 mil. Kč, uzavřela proto rovněž dne 19. 9. 2006 pojistnou smlouvu a 31. 10. 2006 uhradila roční pojistné ve výši 9.440,- Kč. V souladu s podmínkami nájemní smlouvy uzavřela 20. 9. 2006 k zajištění společného provozu vjezdové a výjezdové vrátnice a jednosměrného provozu obou garáží smlouvu o nájmu nebytových prostor se společností THESEA CZ, a. s., jako vlastníkem přilehlých garáží; smlouva byla uzavřena na dobu jednoho roku od 1. 10. 2006, měsíční nájemné činilo 70.000,- Kč. Soudní řízení o vyklizení nebytových prostor bylo usnesením ze dne 25. 7. 2007 zastaveno pro zpětvzetí návrhu na jeho zahájení; odvolání žalobkyně jako vedlejšího účastníka v tomto sporu bylo odmítnuto. V jednání žalované, která se žalobkyní uzavřela nájemní smlouvu, v níž stanovila specifické požadavky, a posléze, vědoma si existence nájemní smlouvy, uzavřela dohodu s původním nájemcem, čímž znemožnila předání předmětu nájmu žalobkyni, soud shledal porušení prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. Škodu, která vznikla žalobkyni v příčinné souvislosti s porušením prevenční povinnosti ze strany žalované, představují náklady vynaložené na základě specifických podmínek stanovených nájemní smlouvou, a to nájemné uhrazené společnosti THESEA CZ, a. s., za dobu od října 2006 do září 2007 a zaplacené pojistné.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2010, č.j. 54 Co 484/2009-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stran zaplaceného pojistného, jež mělo dle soudu prvního stupně představovat část škody vzniklé žalobkyni, konstatoval, že dle nájemní smlouvy byla žalobkyně povinna za specifikovaných podmínek uzavřít pojistnou smlouvu k úhradě škody, jež by mohla vzniknout na předmětu nájmu. Z obsahu pojistné smlouvy, na jejímž základě bylo zaplaceno pojistné v požadované výši však nevyplývá, že by se pojištění mělo vztahovat na předmět nájmu, nýbrž na podnikatelská rizika v souvislosti s podnikatelskou činností žalobkyně, tedy na veškeré podnikání žalobkyně, nikoliv jen na činnost související s předmětem nájmu. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyni bylo v době uzavření nájemní smlouvy známo, že předmět nájmu není volný a že probíhá soudní řízení o jeho vyklizení, ostatně proto byl počátek nájmu vázán na den protokolárního převzetí předmětu nájmu. Žalobkyně si proto měla počínat tak, aby nedocházelo ke zbytečným škodám a nevynakládat nemalé finanční prostředky, dokud nájemní vztah nevznikl. Svým závazkům z nájemní smlouvy mohla dostát i jinými způsoby, např. uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí nebo smlouvy o nájmu s odkládací podmínkou. V počínání žalované odvolací soud neshledal porušení žádné, tedy ani prevenční, povinnosti; předpoklady vzniku její odpovědnosti za škodu tedy neshledal.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Připomíná, že v rámci výběrového řízení přistoupila na žalovanou stanovené podmínky, jejichž nesplnění by mělo za následek neúspěch ve výběrovém řízení, resp. žalobkyně by neměla možnost nájemní smlouvu vůbec uzavřít. Jelikož byl počátek nájmu vázán na výzvu pronajímatele (žalované) k převzetí předmětu nájmu, musela být žalobkyně připravena na jeho neprodlené převzetí a současně plnění povinností (pod sankcí smluvní pokuty) plynoucích z nájemní smlouvy. Uzavřením pojistné smlouvy a smlouvy zajišťující společné provozování vjezdové a výjezdové vrátnice žalobkyně (dovolatelka) nejen plnila podmínky nájemní smlouvy, ale především obstarávala samotnou možnost převzít a provozovat předmětné nebytové prostory. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že svým povinnostem mohla dostát i jiným-finančně méně náročným-způsobem, a namítá, že za situace, kdy nebylo jisté, kdy a zda vůbec bude předmět nájmu volný, jde naopak k tíži žalované, vyhlásila-li výběrové řízení, a následně uzavřela novou nájemní smlouvu, v níž nájemci stanovila celou řadu povinností. Byla to právě žalovaná, kdo porušil prevenční povinnost, a žalobkyni nelze vytýkat, že nájemní smlouvou stanovené povinnosti plnila, resp. klást ji za vinu, že za účelem splnění svých povinností vynaložila finanční prostředky. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání připomíná, že neporušila žádnou povinnost, žalobkyně od počátku věděla, že předmět nájmu není volný, přesto zaplatila pojistné i nájemné spojené s umožněním průjezdu motorových vozidel na 12 měsíců dopředu, ačkoli nájemní smlouva byla uzavřena na dobu pěti měsíců. Žalobkyně tak nejednala s péčí řádného hospodáře a sama nese odpovědnost za vynaložené finanční prostředky. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je zčásti přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v tomto rozsahu i důvodné.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a v obchodních věcech 100.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoliv odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobkyní požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících náklady na pojištění předmětu nájmu (9.440,- Kč) a náklady na zajištění vjezdu a výjezdu motorových vozidel (840.000,- Kč). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku ve výši 9.440,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 50.000,- Kč.

Dovolání tak zčásti směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 9.440,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Stran nároku na zaplacení 840.000,- Kč je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Odvolací soud založil své rozhodnutí o neexistenci předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu na závěru, že žalovaná svým jednáním neporušila žádnou právní povinnost, neboť žalobkyni bylo v době uzavření nájemní smlouvy známo, že předmět nájmu není fakticky volný a není ani zřejmé, kdy bude objektivně možné jeho předání; jelikož nelze předjímat výsledek sporu o vyklizení předmětných nebytových prostor, není možné spatřovat protiprávní jednání ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. ani v tom, že žalovaná v tomto sporu vzala zpět svůj návrh.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, žalobkyně jako nájemce a žalovaná jako pronajímatel uzavřely nájemní smlouvu s tím, že vznik nájmu je vázán na protokolární předání předmětu nájmu, který v době uzavření nájemní smlouvy byl neoprávněně obsazen předchozím nájemcem, o čemž byla žalobkyně informována (čl. I odstavec 5 ve spojení s čl. IV odstavec 2 nájemní smlouvy). Na takto koncipovanou úpravu vzniku nájmu je třeba pohlížet jako na nájemní smlouvu s odkládací podmínkou (§ 36 obč. zák.).

Odkládací podmínka jako vedlejší ustanovení smlouvy má za následek, že právní účinky-jinak platné a závazné smlouvy-nastanou až splněním této podmínky; do doby jejího splnění existuje mezi účastníky stav nejistoty, zda platný a závazný, avšak neúčinný, právní úkon vůbec účinnosti nabude. Nesplnění podmínky znamená, že dosud neúčinný právní úkon již účinnosti nenabude (viz Švestka, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až § 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 330).

V posuzovaném případě k předání předmětu nájmu vůbec nedošlo, neboť žalovaná a původní nájemce předmětných nebytových prostor se dohodli na jejich dalším užívání. Nájemní smlouva tedy v důsledku nesplnění odkládací podmínky nenabyla účinnosti.

Dovolací soud se opakovaně zabýval otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou chováním potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy a formuloval názor, že nesolidní jednání jedné z budoucích smluvních stran může představovat porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a založit tak ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. povinnost k náhradě škody. Např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003, dovodil, že ten, kdo porušil závazek prodat nemovitost, odpovídá druhému účastníkovi smlouvy o smlouvě budoucí za škodu, která mu vznikla v souvislosti se zajišťováním finančních prostředků na koupi nemovitosti. V rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byla z hlediska § 415 a 420 obč. zák. řešena odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti-bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, že tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. V rozsudku ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, Nejvyšší soud označil za obecně platný právní názor, že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. K uvedeným závěrům se nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008.

Je-li chování mající za následek zmaření vzniku smluvního vztahu způsobilé založit odpovědnost za škodu v okamžiku, kdy teprve probíhalo jednání směřující k uzavření smlouvy, lze tím spíše považovat za protiprávní ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. jednání jedné ze stran platné smlouvy, jejíž účinnost je vázána na splnění podmínky, které vedlo k tomu, že podmínka splněna nebyla, účel smlouvy tudíž nebyl nikdy naplněn.

Žalovaná uzavřela nájemní smlouvu, jíž se zavázala pronajmout žalobkyni nebytové prostory, byť byly v době uzavření smlouvy fakticky obsazeny třetí osobou (původním nájemcem), a vznik nájemního vztahu tak byl vázán na jejich vyklizení, avšak svému závazku nedostála, resp. svým chováním-dohodou s původním nájemcem a zpětvzetím žaloby na vyklizení-zapříčinila, že nájemní vztah z této smlouvy vůbec nevznikl. Tím žalovaná porušila prevenční povinnost dle § 415 obč. zák. Nelze tedy považovat za správný právní názor odvolacího soudu, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost. Důvody, jež žalovanou vedly k dohodě s původním nájemcem, jsou z hlediska oprávněnosti očekávání žalobkyně, že nájemní vztah bude realizován, zcela bez významu.

Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně měla a mohla použít ke splnění svých povinností ze smlouvy jiných, méně nákladných forem závazků, např. smlouvy o smlouvě budoucí nebo smlouvy o nájmu s odkládací podmínkou, spočívá na hypotéze, která nemá oporu v provedeném dokazování.

Jak dovodil Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 29 Odo 1166/2004, za skutečnou škodu vzniklou v souvislosti s bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy lze považovat náklady-nikoliv obvykle spojené s uzavřením smlouvy obdobného typu-které jedna ze smluvních stran vynaložila právě s ohledem na specifické požadavky druhé smluvní strany. Za takové náklady lze považovat i úhradu nájemného dle smlouvy uzavřené žalobkyní za účelem zpřístupnění garáží, a to i se zřetelem k tomu, že tato nájemní smlouva byla uzavřena v jistém časovém předstihu tak, aby v souladu se svými smluvními závazky vůči žalované byla žalobkyně připravena po uvolnění garáží jejich nájem realizovat.

Odvolací soud se však-veden nesprávným právním názorem, že na straně žalované nedošlo k žádnému porušení právní povinnosti, naopak sama žalobkyně byla tím, kdo si nepočínal s péčí řádného hospodáře, když se dle požadavků žalované snažila zajistit průjezd motorových vozidel a vynaložila za tím účelem nemalé finanční prostředky, ačkoli neměla jistotu, zda ke vzniku nájemního vztahu vůbec dojde-otázkou škody a její výše nezabýval.

Napadený rozsudek odvolacího soudu v části otevřené dovolacímu přezkumu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, proto jej Nejvyšší soud podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení 840.000,- Kč a o nákladech řízení, a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Odůvodnění:
Název
Rozsudek - Náhrada škody. Předsmluvní odpovědnost za škodu.
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
19. července 2012
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 25 Cdo 45/2011
Město
Brno
Právní věty
Za skutečnou škodu vzniklou v souvislosti s bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy lze považovat náklady (nikoliv obvykle spojené s uzavřením smlouvy obdobného typu), které jedna ze smluvních stran vynaložila právě s ohledem na specifické požadavky druhé smluvní strany.
Mgr. Michaela Ponížilová Kafková
Ročník
2012
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP