Právní prostor

Rozsudek - Ochrana osobnosti. Veřejně činná osoba. Advokát. Justice

ze dne 10. ledna 2013


ROZSUDEK
Nejvyššího soudu
ze dne 10. 1. 2013
Ochrana osobnosti. Veřejně činná osoba. Advokát. Justice


sp. zn./č. j.:
30 Cdo 2591/2011-I, 30 Cdo 2591/2011-II

Související legislativa ČR:
§ 11 zákona č. 40/1964 Sb.
§ 81 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

Osoby veřejně činné musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než jiní občané, neboť vědomě předkládají široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a každý svůj čin, a proto musí ke kritice projevit vyšší stupeň tolerance.

I advokát je nositelem ústavně zaručeného práva svobody projevu zahrnujícího též právo na kritiku a zásadně jej netíží "zvláštní" povinnost zachovávat respekt a úctu nejen k advokátům, ale i k ostatním příslušníkům justičního stavu s tím, že tato povinnost zdrženlivosti vylučuje možnost expresivity jeho výroků.

Mgr. Michaela Ponížilová Kafková



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) JUDr. K. Č., zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24, b) JUDr. L. G., zastoupeného JUDr. Josefem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, c) JUDr. P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v Praze 6, Španielova 1267, d) JUDr. P. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12 a e) JUDr. R. V., Ph.D., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované Mgr. M. B., zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Jetelce 69/2, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 8/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č.j. 3 Co 180/2010-744, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č.j. 3 Co 180/2010-744, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2010, č.j. 36 C 8/2008-571 (po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. června 2008, č.j. 36 C 8/2008-141, ve znění opravného usnesení ze dne 22. července 2008, č.j. 36 C8/2008-262, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2008, č.j. 1 Co 349/2008-322, přičemž výrokem II. tohoto zrušovacího rozhodnutí byla věc přikázána jinému soudci; posledně uvedený výrok byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 22. října 2009, sp.zn. IV. ÚS 956/09, byla výrokem I. zamítnuta žaloba žalobců a), c) až e) [dále jen "žalobci"], aby žalované byla uložena povinnost zaslat každému z nich prostřednictvím České pošty doporučený dopis, obsahující písemnou vlastnoručně podepsanou omluvu začínající oslovením u žalobce a) "Vážený pane náměstku nejvyšší státní zástupce, JUDr. K. Č.", u žalobce c) "Vážený pane místopředsedo Nejvyššího soudu ČR JUDr. P. K.", u žalobce d) "Vážený pane advokáte JUDr. P. N." a u žalobkyně e) "Vážená paní nejvyšší státní zástupkyně JUDr. R. V." s textem "omlouvám se Vám, že jsem Vás dne 20. prosince 2007 v pořadu Ozvěny dne Českého rozhlasu nepravdivě označila za člena zákulisní justiční mafie, která se snaží plně ovládnout justici, aby sloužila vládní garnituře, a která v zákulisí ovlivňuje kauzy. Mgr. M. B., advokátka". Výrokem II. uložil soud prvního stupně žalované omluvit se žalobci b) JUDr. L. G. způsobem ve znění tohoto výroku uvedeným, výrokem III. uložil žalované zaslat České tiskové kanceláři doporučený dopis obsahující v tomto výroku přesně specifikovanou zprávu ve vztahu k žalobci JUDr. L. G. Výrokem IV. zamítl žalobu, aby uvedená tisková zpráva obsahovala slova "náměstka nejvyšší státní zástupkyně JUDr. K. Č., místopředsedu Nejvyššího soudu ČR JUDr. P. K., advokáta JUDr. P. N. a nejvyšší státní zástupkyni JUDr. R. V.". Výroky V., VI. a VII. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně v řízení prováděl důkazy, jež měly vést k explikaci jednání žalobců na schůzkách ze dnů 6. února, 28. února a 17. května 2007, při nichž měli hovořit o případech J. Č. a K. p., jakož i jejich následných krocích, přičemž dospěl k závěru, že jejich činnost lze nazvat koordinovanou spoluprací, bez ohledu na to, že instančně a procesně nebyl k této spolupráci žádný zjevný důvod. Dovodil, že tvrzení žalované o "manipulování kauzami" tak má prokázaný skutkový základ. Poukázal na to, že v dané věci šlo o prokázání skutkového základu tvrzení žalované; tedy toho, zda se mohla a měla plné právo domnívat, že činnost žalobců je nestandardní, netransparentní, a zavdává oprávněný důvod k pochybnostem o nestrannosti žalobců, jinými slovy, zda mohla zjištěné skutečnosti hodnotit takovým způsobem, jak učinila. Předmětné výroky žalované soud posoudil jako přípustnou kritiku vůči žalobcům, i když konstatoval její nevyhovující práci se zdroji, nedostatečné úsilí vynaložené k ověření informací a zejména upozornil na tón a expresivnost jejích výroků.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců a), c), d) a e) rozsudkem ze dne 8. února 2011, č.j. 3 Co 180/2010-744, podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobcům JUDr. K. Č., JUDr. P. K. a JUDr. P. N. prostřednictvím České pošty doporučený dopis, žalovanou vlastnoručně podepsaný, tohoto znění: Vážený pane, omlouvám se Vám, že jsem Vás dne 20. prosince 2007 v pořadu Ozvěny dne Českého rozhlasu nepravdivě označila za člena zákulisní justiční mafie, která se snaží plně ovládnout justici, aby sloužila vládní garnituře, a která v zákulisí ovlivňuje kauzy. Mgr. M. B., advokátka. Žalované dále uložil zaslat žalobkyni JUDr. R. V. prostřednictvím České pošty doporučený dopis, žalovanou vlastnoručně podepsaný, tohoto znění: Vážená paní, omlouvám se Vám, že jsem Vás dne 20. prosince 2007 v pořadu Ozvěny dne Českého rozhlasu nepravdivě označila za člena zákulisní justiční mafie, která se snaží plně ovládnout justici, aby sloužila vládní garnituře, a která v zákulisí ovlivňuje kauzy. Mgr. M. B., advokátka. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat České tiskové kanceláři prostřednictvím České pošty doporučený dopis obsahující vlastnoručně podepsané sdělení tohoto znění: "Tisková zpráva Mgr. M. B. Dne 20. prosince 2007 jsem v pořadu Ozvěny dne Českého rozhlasu označila JUDr. K. Č., JUDr. P. K., JUDr. P. N. a JUDr. R. V. za členy zákulisní justiční mafie, kteří se snaží plně ovládnout justici, aby sloužila vládní garnituře, a kteří v zákulisí ovlivňují kauzy. Moje výroky byly nepravdivé, za což se výše uvedeným omlouvám. Mgr. M. B., advokátka". Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobci a žalovanou a mezi žalovanou a Českou republikou.

Odvolací soud především doplnil důkazní řízení opětovným výslechem svědkyně Z. A. V odůvodnění svého rozsudku pak zejména konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně je svým obsahem na samé hranici přezkoumatelnosti, neboť jeho odůvodnění nerespektuje ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. s tím, že jediný okruh z tvrzení žalované, ke kterému mělo být a bylo provedeno dokazování, je kauza obviněného J. Č. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že schůzky žalobců měly charakter společenských setkání právníků, že vůči svědkyni A. nesměřovali žádost ani požadavek, aby ve prospěch či neprospěch obviněného J. Č. intervenovala, a toliko žalobce JUDr. P. K. vyslovil svoji obecnou úvahu o společenském vývoji. Žalovaná zcela v rozporu s realitou přisoudila setkáním žalobců se svědkyní konspirační charakter a dovodila u nich i snahu ovlivnit průběh trestního stíhání J. Č. Jestliže takto hodnotil schůzky i soud prvního stupně, pak v jeho rozsudku není (podle názoru odvolacího soudu) spolehlivě objasněno, na základě jakých důkazů a zjištění se s hodnocením žalované ztotožnil. Odvolací soud připomněl, že žalovaná je advokátkou a bývalou nejvyšší státní zástupkyní, žalobci Č. a V. státními zástupci, žalobce K. v době pronesení výroků byl soudcem a žalobce N. advokátem. Výroky, jež jsou předmětem sporu, pronesla žalovaná jako osoba, které zákon o advokacii ukládá zvláštní kvalifikovanou povinnost zachovávat respekt a úctu nejen k advokátům, ale i k ostatním příslušníkům justičního stavu, a to i jako bývalé státní zástupkyni. Tyto výroky byly proneseny na adresu jiných osob činných v justici. Ve vztahu mezi takovými osobami, jimž zákon ukládá zdrženlivost v zájmu určitého společenského vnímání justice jako celku, mají výroky typu "justiční mafie" extrémně silný náboj a na hodnocení otázky, zda jsou založeny na pravdivých skutečnostech, se kladou přísnější měřítka /ve srovnání s jistou mírou volnějšího posuzování, kterou justice přiznává při hodnocení výroků účastníků stojících mimo rámec justice/. Žalované podle názoru odvolacího soudu v daném případě nelze přiznat právo na expresivitu. Odvolací soud dále sice přiznává žalované právo, aby se vyjadřovala k aktuálním společenským problémům, a to především v oblasti, která je po řadu let její profesí, tedy i k problému trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády J. Č., avšak podle jeho názoru bylo namístě očekávat od žalované spíše právní rozbor správnosti či nesprávnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, nežli zhodnocení práce soudce, státního zástupce a advokáta takovým způsobem a formou, jak je žalovaná použila v předmětném výroku v Radiožurnálu. Odvolací soud hodnotil výroky žalované jako dehonestující a objektivně způsobilé zasáhnout čest, důstojnost a profesní způsobilost každého ze žalobců. Proto pokládal zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") za přiměřené (resp. opodstatněné).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 23. března 2011, přičemž právní moci nabyl dne 28. března 2011.

Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně podala žalovaná dne 21. května 2011 včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku odvolacího soudu vytýká v prvé řadě nepřezkoumatelnost a poukazuje i na další vady řízení, jimiž údajně bylo řízení před tímto soudem zatíženo [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolatelka se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.), a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; má též za to, že ve věci rozhodovala předsedkyně odvolacího senátu, u níž se zřetelem k jejímu poměru k žalované, dále k žalobkyni V. a právnímu zástupci žalobce Č., je důvod pochybovat o její nepodjatosti. Dovolatelka také zpochybnila hodnocení opakovaného výslechu svědkyně A. odvolacím soudem; vytýká též tomuto soudu, že neprovedl některé jí navrhované důkazy a zejména nesouhlasí s tím, že odvolací soud její výroky, které jsou hodnotícími soudy, neposuzoval v souladu s ustálenou judikaturou. V tomto směru dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 a dovozuje, že jí v řízení stačilo pouze prokázat, že informace, které měla v době vyřčení napadených výroků k dispozici, v ní mohly oprávněně vzbudit dojem, že žalobci manipulují s kauzami, snaží se ovládnout justici, resp. jsou členy "justiční mafie". Odvolací soud však zaujal opačný postoj. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil žalobce c) JUDr. P. K., který navrhl, aby bylo odmítnuto, resp. zamítnuto jako nedůvodné.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak (s výjimkou ustanovení § 243c odst. 3 o.s.ř.) ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním žalované dotčených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však dovolacím soudem nebyly seznány.

Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., dovolatelka spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné.

Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky § 157 odst. 2 o.s.ř. obsahuje soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Z pohledu těchto požadavků nelze přisvědčit výhradě dovolatelky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu požadavkům § 157 odst. 2 o.s.ř. vyhovuje; lze z něj bez jakýchkoliv pochybností zjistit, že při právním posouzení věci odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně doplněného provedením důkazu odvolacím soudem a skutkové závěry hodnotil po stránce právní. Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, dostupný na jeho webových stránkách). O takový případ však v projednávané věci nejde.

Námitkou, že ve věci rozhodoval v odvolacím řízení podjatý soudce, dovolatelka uplatňuje existenci zmatečnostní vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř., spočívající v tom, že o věci rozhodoval vyloučený soudce, která však není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o.s.ř. a k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. pak lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod tedy míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, který spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.

Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008).

Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Protože však, jak vyplývá z obsahu spisu, žádný z těchto důvodů není dán, je třeba uzavřít, že žalobkyní uplatněný dovolací důvod ve smyslu tvrzení, že právně relevantní skutkové zjištění odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí nemá podklad v obsahu spisu, nebyl naplněn.

Pokud dovolatelka v dané věci ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně "jen" k pouhému ohrožení - tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).

Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické, resp. morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).

V případech typově příbuzných projednávané věci bylo vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace, a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň bylo nutné ověřovat, zda příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. zda existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v tomto kontextu znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nutně nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.

V souzené věci tedy bylo třeba na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že neoprávněně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobců, či zda naopak jsou situaci přiměřené.

Při zkoumání naznačené otázky bylo nezbytné současně odlišit, zda v případě dotčených sporných výrazů se jedná o skutková tvrzení, nebo o hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do posuzovaného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, pokud tento údaj není podán např. tak, že zkresluje skutečnost. Naproti tomu v případě hodnotících soudů nelze počítat s možností prokázání jejich "pravdivosti", je však třeba trvat na tom, aby se odvíjely od seznatelného racionálního skutkového základu.

Ústavní soud ČR ve svém nálezu IV. ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17) k otázce zveřejňování kritických údajů konstatoval význam toho, zda se zakládají na pravdivé informaci, zda forma jejich veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně (jak již bylo zmíněno výše) každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.

Konečně bylo v dané věci úkolem soudu odpovědně se zabývat též otázkou (která však nebyla uspokojivěji objasňována, resp. objasněna) postavení a z něho vyplývajícího možného podřazení žalobců pod kategorii osob veřejně činných. Význam toho lze dovodit mimo jiné z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 15. března 2005, sp.zn. I. ÚS 367/03 (na nějž odkazuje i dovolatelka), kde se připomíná, že osoby veřejně činné (politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj.) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než jiní občané. Mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů, by se tak měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu není možno napravit jinak, tj. např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze podle Ústavního soudu často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že mimo jiné disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím a mají tak více příznivější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Státní moc proto může diskusi o těchto otázkách regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné.

Je jistě skutečností, že práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i politici a ostatní veřejně činné osoby; měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Je to dáno tím, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje (nebo eventuálně spravovala, resp. naopak má spravovat) veřejné záležitosti. Zde je namístě volit benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací a hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna se o nich dozvídat, a to pro posouzení způsobilosti jak např. odborné, tak morální, obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie Ústavního soudu projevující se v jeho nálezech se nese v duchu názorové linie Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků (resp. též ostatních osob veřejně činných) než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, osoba veřejně činná nevyhnutelně a vědomě předkládá široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a každý svůj čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Je třeba trvat na tom, že ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky (resp. i na ostatní veřejně činné osoby), dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens v. Austria, odst. 42 - rozsudek ESLP z 8. června 1986, stížnost č.9815/82).

Nelze přitom současně pominout to, že při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami, platí z ústavního hlediska presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných. Má-li být svoboda projevu osoby kritizující v takových věcech omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o "fair" kritiku. Pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z "fair" projevu, a tedy za nedovolenou (obdobně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. července 2007, IV. ÚS 23/05).

Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud ze shora uvedených zásad v podstatě důsledněji nevycházel, resp. je v zásadě zcela pominul. Na jedné straně sice (pouze) nominálně bez bližší konkretizace souhlasil s tím, že žalovaná "měla právo na základě faktů prezentovaných v průběhu roku 2007 ve sdělovacích prostředcích si utvořit o žalobcích názor, který vyjádřila ve sporných výrocích", ale podstatou jeho úvah je, že žalovaná "jako advokátka a bývalá nejvyšší státní zástupkyně se jednak měla zaměřit spíše na odborný právní rozbor správnosti či nesprávnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v kauze J. Č. a měla také rozpoznat, že na straně žalobců nešlo o schůzky konspiračního charakteru s cílem ovlivnit tuto kauzu, ale pouze o společenská setkání právníků".

Podle názoru dovolacího soudu pak není v zásadě případné, pokud odvolací soud v posuzované věci zvýrazňuje ustanovení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dovozuje "zvláštní kvalifikovanou" povinnost žalované zachovávat respekt a úctu nejen k advokátům, ale i k ostatním příslušníkům justičního stavu s tím, že tato povinnost zdrženlivosti vylučuje možnost expresivity jejích výroků.

Je jistě skutečností, že respektování uznávaných principů slušnosti, stejně jako odpovědnost a uvážlivost při pronášení kritiky je obecným (byť bohužel zhusta porušovaným) imperativem, avšak nelze současně pominout, že ustanovení § 17 zákona o advokacii, na které odvolací soud v této souvislosti nepochybně míří, stanoví povinnosti advokáta výslovně "při výkonu advokacie", byť některé požadavky kladené na osobu advokáta předpokládají jejich realizaci i mimo tuto činnost - tedy např. i ve sféře mimoprofesního života. Specifické porušení povinností stanovených zákonem o advokacii pak sankcionuje tento předpis. Pokud jednání advokáta je současně zásahem do osobnostních práv fyzické osoby, je třeba mimo jiné otázku jeho míry, oprávněnosti či neoprávněnosti, stejně jako odpovědnosti za něj, posuzovat podle ustanovení § 11 násl. obč. zák. v souladu se všemi již vyloženými zásadami.

V tomto ohledu lze připomenout např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2004, č.j. 5 As 34/2003-47 (jímž bylo rozhodováno o kasační stížnosti proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí ČAK, kterým byl žalobce - tedy advokát - uznán vinným ze spáchání kárného provinění podle § 32 odst. 1 zákona o advokacii), v němž se mimo jiné uvádí, že "podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o advokacii tento zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty ( dále jen "výkon advokacie"). Přitom advokacii lze definovat jako činnost, nezávislé povolání, vykonávané advokátem, tj. osobou právnicky vzdělanou, zvláštně kvalifikovanou, která je zapsána v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. V citovaném ustanovení § 1 odst. 1 zákona o advokacii je obsažena legislativní zkratka "výkon advokacie", tedy výkon tohoto nezávislého povolání, pod kterou zákonodárce podřadil jak vlastní poskytování právních služeb advokáty, tak podmínky, za nichž mohou být tyto právní služby poskytovány. Advokát přitom nemůže poskytovat právní služby libovolnou formou, ale jen způsobem stanoveným v zákoně a za podmínek v něm uvedených.

Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále poukázal na skutečnost, že "legislativní zkratka výkon advokacie nezahrnuje pouze poskytování právních služeb, ale je nutné v rámci ní rozlišovat dva samostatné pojmy, což je patrné i z dalších ustanovení zákona o advokacii - např. z ustanovení § 2 odst. 1 (citovaného zákona), které hovoří o tom, kdo může poskytovat právní služby, či z ustanovení § 19 odst. 1, ve kterém jsou uvedeny důvody, pro které lze poskytnutí právních služeb odmítnout apod. Skutečnost, že zákonodárce důsledně rozlišil v zákoně o advokacii pojem poskytování právních služeb a výkon advokacie vede k logickému závěru, že tam, kde použil pojem výkon advokacie, měl na mysli veškeré úkony advokáta, které tento činí v souvislosti s výkonem nezávislého povolání advokáta, tedy i ty, k nimž je povinován či které učiní v souvislosti s poskytováním právní služby na základě uzavřené smlouvy a to i poté, co je zastupování klienta ukončeno, přičemž je činí nikoliv jako občan, ale jako advokát při výkonu svého povolání, tedy při výkonu advokacie. Podle ustanovení § 17 zákona o advokacii postupuje advokát při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.

Podle čl. 4 odst. 1 pravidel profesionální etiky je advokát všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu. Podle ustanovení § 17 zákona o advokacii se advokáti, jako příslušníci této profese, dobrovolně podřizují pravidlům etického chování, která jdou i nad rámec požadavků, stanovených právními normami pro ostatní subjekty práva. Některá z těchto pravidel se prosazují expressis verbis do textů právních norem (např. povinnost zachovávat mlčenlivost), jiná jsou součástí psaných či nepsaných kodexů (srov. např. Etická pravidla Rady evropských advokátních komor - CCBE, přijatá dne 28. 10. 1988).

Z pravidel profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů, přijatých Usnesením představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, vyplývá, že těmito pravidly jsou vázáni všichni advokáti, zapsaní v seznamu advokátů, vedeném ČAK (čl. 1 odst. 1)".

Nejvyšší správní soud v daném rozhodnutí konečně vyložil tezi (která je zřejmě ve své podstatě analogickým inspiračním zdrojem vůdčí úvahy odvolacího soudu obsažené v napadeném rozsudku), podle níž "pokud ustanovení § 17 zákona o advokacii ukládá advokátovi povinnost chovat se při výkonu svého povolání - advokacie určitým způsobem, pravidla profesionální etiky jej zavazují k určitému chování nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, přičemž hlavním důvodem je ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů, přičemž z těchto hledisek je třeba požadavky vymezené v čl. 4 odst. 1 pravidel, tedy všeobecné požadavky na poctivé, čestné a slušné chování advokáta, chápat jako generální skutkovou podstatu pokrývající pravidla v celé jejich šíři. Požadavek poctivosti, čestnosti a slušnosti platí tedy nejen pro výkon advokacie, ale i pro soukromý život advokáta, pro vztahy k jeho soukromým věřitelům a dlužníkům, pro jeho projevy na veřejnosti, pro jeho chování ve společenském styku apod.".

Jak však již bylo zmíněno, uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se ovšem vypořádávalo se situací, kdy rozhodnutím kárné komise ČAK byl advokát uznán vinným ze spáchání kárného provinění podle § 32 odst. 1 zákona o advokacii. Jestliže v nyní posuzované věci jde o otázku možného porušení všeobecného osobnostního práva žalobců, pak je nezbytné připomenout, že na právní ochraně osobnosti fyzických osob se vzhledem k jejím mnohostranným projevům ve společensko-právním životě společnosti podílí (ve své podstatě) celý český právní řád. Jde jak o příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, občanského zákoníku, trestního zákona, pracovněprávních předpisů, řady správněprávních předpisů, apod. Ve sféře občanského práva je ochrana osobnosti fyzických osob zabezpečována zejména obecnou úpravou (generální klauzulí) všeobecného osobnostního práva stanovenou v § 11 obč. zák., dále zvláštní úpravou obsaženou v ustanovení § 12 téhož zákona, jakož i úpravou obsaženou v ustanovení § 13 obč. zák., který zakotvuje občanskoprávní sankce různého druhu za nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby. Specifické doplňky této obecné občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva podle zmíněných ustanovení občanského zákoníku (dále opět jen "obč. zák.") tvoří v rámci soukromého práva - vedle úpravy zvláštních osobnostních práv (práv duševního vlastnictví) - pracovněprávní úprava, úprava obsažená v tiskovém zákonu, v zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání a v zákonu o ochraně osobních údajů (obdobně srovnej Ochrana osobnosti podle občanského práva Karel Knap, Jiří Švestka a kol. Linde Praha, a.s. 2004).

Vlastní zákon o advokacii však upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty ("výkon advokacie"), kdy poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu), je-li vykonávána advokátem (§ 1 odst. 1 a 2 cit. zákona). Uvedený předpis v rámci vymezení požadavků kladených na advokáty mimo jiné ve svém § 17 stanoví, že advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže, přičemž pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.

Je nezbytné zdůraznit, že charakteristickým rysem občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva je, že je založena na ryze objektivním principu. V případě zmiňovaných předpokladů, jimž má advokát ve smyslu ustanovení § 17 zákona o advokacii (resp. příslušných ustanovení odvozeného stavovského předpisu) vyhovět (tedy s ohledem na posuzovaný případ - i pravidlům slušnosti, vážnosti a úcty k ostatním subjektům), však jejich nenaplnění, resp. nedodržení, je důvodem možného sankčního postupu ve smyslu § 32 zákona o advokacii z titulu posuzování možného kárného provinění, jež je tímto ustanovením chápáno jako závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem.

Je tedy naopak zřejmé, že tvrzený zásah do osobnostní sféry fyzické osoby bylo třeba v předmětném řízení poměřovat optikou ustanovení § 11 násl. obč. zák. (a z něho vyplývajících a již vyložených zásad), které je zásadním rozvedením a konkretizací článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod, kdy v rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Od ověření naplnění těchto zásad však odvolací soud v zásadě neodůvodněně abstrahoval, aniž by návazně výrazněji a současně hodnověrněji zkoumal míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu s právem na svobodu projevu a s právem na informace, resp. s právem kriticky vyjadřovat své názory, a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Jen pro úplnost je pak třeba uvést, že úvahy odvolacího soudu v jakém směru by měla být případná kritika pronášená žalovanou zaměřena, se jeví jako nepřípadné a nevycházející z čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž se mohou do značné míry jevit i jako nepřípustný požadavek na autocenzuru. Ač není možné nikterak umenšovat nutnost respektovat při výkonu advokacie (ve smyslu významu tohoto institutu, jehož výklad byl podán výše) povinnosti advokátů stanovené zákonem o advokacii, resp. dalšími souvisejícími předpisy, nelze dovozovat, že by advokát byl, na rozdíl od ostatních občanů, omezen v ústavně zaručených principech svobody projevu, resp. ve svém právu na kritiku.

Z uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud vyloženým zásadám nedostál, takže jeho rozsudek nelze považovat ve výrocích ve věci samé za správný. Nejvyšší soud České republiky proto tento rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Dovolací soud pro úplnost dodává, že zvažoval též otázku případného postupu podle ustanovení § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. Uvážil však, že současné zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně přichází v úvahu především při přezkoumávání potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v souzeném případě důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu je především jeho zmíněné specifické, neúplné a nepřesné právní posouzení věci.

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. ledna 2013

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu



30 Cdo 2591/2011-II


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Pavlíkem v právní věci žalobců a) JUDr. K. Č., zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24, b) JUDr. L. G., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, c) JUDr. P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v Praze 6, Španielova 1267, d) JUDr. P. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12 a e) JUDr. R. V., Ph.D., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované Mgr. M. B., zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Jetelce 69/2, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 8/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č.j. 3 Co 180/2010-744, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2013 č.j. 30 Cdo 2591/2011-823, se v záhlaví opravuje tak, že označení zástupce žalovaného 2) JUDr. L G. správně zní: "...zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem...".

Odůvodnění:

V písemném vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2013 č.j. 30 Cdo 2591/2011-823, došlo ke zřejmé nesprávnosti spočívající v nesprávně uvedeném křestním jménu zástupce žalovaného 2).

Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 164 o.s.ř. za použití § 243c odst. 1 o.s.ř., vydal proto opravné usnesení, jímž tuto zřejmou nesprávnost shora uvedeným způsobem opravil.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. února 2013

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu
Odůvodnění: USNESENÍ
Název
Rozsudek - Ochrana osobnosti. Veřejně činná osoba. Advokát. Justice
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
10. ledna 2013
Spisová značka/číslo jednací
čj. 30 Cdo 2591/2011-I, 30 Cdo 2591/2011-II, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011
Město
Brno
Právní věty
Osoby veřejně činné musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než jiní občané, neboť vědomě předkládají široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a každý svůj čin, a proto musí ke kritice projevit vyšší stupeň tolerance.
I advokát je nositelem ústavně zaručeného práva svobody projevu zahrnujícího též právo na kritiku a zásadně jej netíží "zvláštní" povinnost zachovávat respekt a úctu nejen k advokátům, ale i k ostatním příslušníkům justičního stavu s tím, že tato povinnost zdrženlivosti vylučuje možnost expresivity jeho výroků.
Mgr. Michaela Ponížilová Kafková
Ročník
2013
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP