Právní prostor

Usnesení - Usmrcení z nedbalosti. Porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku.

ze dne 12. října 2017


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 12. 10. 2017
Usmrcení z nedbalosti. Porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku.


sp. zn./č. j.:
6 Tdo 1062/2017-28

Související legislativa ČR:
§ 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb.
§ 40a, § 415, § 664, § 687 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.
§ 5, § 6 nařízení vlády č. 258/1995 Sb.
§ 62 odst. 2 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb.
§ 112, § 143 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb.
§ 2900 zákona č. 89/2012 Sb.
§ 3 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.


Právní věta:

I. Dovolací soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže v důkazním řízení dojde k vadám, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily, jednak o případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů a nakonec o případy svévolného hodnocení důkazů.

II. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku není možné považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku a také k němu často dochází. Rozhodujícím hlediskem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek a s jakou pravděpodobností z porušení konkrétní povinnosti plyne.

III. Aby bylo možno opomenutí klást na roveň konání, musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti vyplývající z konkrétního postavení pachatele, tedy jde o situaci, ve které společnost s konáním určité osoby předem počítá a spoléhá na ni. Osoba, která má zvláštní povinnost konat, je předem v konkrétním vztahu k chráněnému zájmu. Jestliže není možno takovou konkrétní povinnost konat z postavení pachatele dovodit, chybí jednání jako podmínka trestní odpovědnosti.

kolektiv autorů Nejvyššího soudu



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. října 2017 o dovolání obviněného J. V., podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 13 To 101/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 53/2016, takto :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 13 To 101/2017, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 14 T 53/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

I.

1. Obviněný J. V. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 14 T 53/2016, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že nejméně od 8. 12. 2011, kdy jako majitel rodinného domu čp. .... v M. ul. v R., okres P.-z., pronajal tuto nemovitost k bydlení R. K., zjevně dlouhodobě a v příkrém rozporu zejména aktuálně s ustanovením § 2247 odst. 2 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), jakož i § 3 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb., i dalšími obecně závaznými a také podzákonnými právními předpisy nezajistil pravidelné kontroly a čištění komína, a v rozporu zejména s ustanovením § 62 odst. 2 písm. f) zák. č. 158/2009 Sb., kterým se mění zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), jakož i dalšími obecně závaznými i podzákonnými právními předpisy, včetně výrobcova návodu k instalaci a obsluze, nezajistil ani provádění pravidelných kontrol včetně čištění spalinové cesty kombinovaného plynového kotle zn. Junkers s odtahem spalin do komína, v důsledku čehož došlo k postupnému zanášení komína spalinami, a v důsledku nedostatečné údržby kotle došlo postupně k výraznému snížení průchodnosti spalinových cest zanesením spalinami zejména v prostoru mezi hořákem a výměníkem, přičemž dne 7. 1. 2015 v důsledku nedostatečného odtahu splodin došlo k výrazně zhoršenému hoření a v důsledku nedostatečného spalování plynu došlo ke zvýšení produkce kysličníku uhelnatého, který pro snížený odtah do komína zamořil z kuchyně, kde byl kotel instalován, vedlejší obývací pokoj kysličníkem uhelnatým v tak vysoké koncentraci, že způsobil se životem neslučitelnou intoxikací smrt poškozeného R. K. Za to byl obviněnému podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená B. S. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (soud druhého stupně) usnesením ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 13 To 101/2017, zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

3. Toto usnesení napadl obviněný J. V. v zákonné lhůtě dovoláním, které bylo podáno prostřednictvím obhájce, směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, a v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soud nesprávně posoudil občanskoprávní poměry a hmotně právní stav, týkající se nájmu rodinného domu. Přetrvaly pochybnosti o podstatných skutkových okolnostech, včetně samotné příčiny smrti poškozeného. Při uplatnění zásady in dubio pro reo jde o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.

4. Podle dovolatele nebyla vyvrácena jeho od počátku konstantní obhajoba, že jako majitel pronajímaného rodinného domu se s poškozeným (nájemcem) dohodl na tom, že nemovitost je pronajímána jako celek s tím, že nájemce se bude o vše starat, jako by sám byl vlastníkem. Nebylo vyvráceno (i podle předchozích, zprošťujících rozsudků nalézacího soudu) tvrzení obviněného, že se takovou domluvou rozumělo také zajišťování revizí a servisu plynového kotle.

5. Obviněný dále poukázal na to, že byl nalézacím soudem dvakrát zproštěn obžaloby, a nakonec až třetím rozsudkem byl uznán vinným, a to bez jakéhokoli doplnění dokazování, kdy okresní soud zjevně rezignoval a v rozporu se svými předešlými dvěma zprošťujícími rozsudky vyhověl odvolacímu soudu, který zejména kvůli nesprávnému právnímu posouzení platnosti ústního hmotně právního jednání od počátku směřoval k odsuzujícímu rozhodnutí. Tím bylo porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces, neboť o jeho vině de facto rozhodl odvolací soud bez jakéhokoli přímého provádění důkazů.

6. Dále se dovolatel podrobně zabýval odůvodněním, proč je nesprávný právní názor odvolacího soudu, že ústní dohodou nemohlo dojít k platnému převedení povinností na nájemce. Vyvracel názor odvolacího soudu, že předmětnou nájemní smlouvu uzavřenou podle § 663 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013), pro niž zákon nepředepisoval písemnou formu, je nutno podle obsahu posoudit jako smlouvu o nájmu bytu (pro niž písemná forma byla zákonem stanovena). Byť dohoda účastníků vyžadovala písemnou formu pro změny smlouvy, žádný z účastníků se neplatnosti pro nedostatek dohodnuté formy nedovolal, a proto je třeba s přihlédnutím k ustanovení § 40a obč. zák. úkon-ústní dohodu tvrzenou obviněným-považovat za platný. Přitom dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1264/11, kde se praví, že "písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost; tento závěr se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon".

7. Obviněný pak zdůraznil, že jeho obhajoba o ústní dohodě o přenesení povinností na nájemce nejenže nebyla vyvrácena, ale je naopak potvrzována řadou nepřímých důkazů, zejména výpověďmi svědků-dalších nájemců jeho nemovitostí, včetně jeho synů. Dále poukázal na svědectví V. P., který verzi obviněného věrohodně podpořil, a P. R., předchozího nájemce předmětného domu.

8. Obviněný poukázal také na čl. V odst. 2, 3 a 7 nájemní smlouvy uzavřené s poškozeným (týkající se participace nájemce na drobných opravách a údržbě předmětu nájmu) a na § 6 vládního nařízení č. 258/1995 Sb. (účinné do 1. 1. 2014), podle něhož se za běžnou údržbu, kterou hradil nájemce, považovaly m.j. také pravidelné prohlídky a čištění předmětů uvedených v § 5 odst. 3 (plynospotřebičů apod.).

9. Nesprávně odvolací soud podle obviněného "aplikoval" ustanovení § 2900 o. z., pokud z něj dovozuje, že obviněný údajným neplněním tam uvedených povinností nerespektoval obecný preventivní požadavek, a dokonce z něj dovozuje trestní odpovědnost obviněného.

10. Dále obviněný namítl, že odvolací soud pochybil, pokud se s námitkou obviněného upozorňující na neodbornou opravu výměníku ALU páskou (kterou obviněný neprovedl) a na nemožnost jednoznačného zjištění podílu tvorby oxidu uhelnatého v důsledku zanedbání údržby na straně jedné, a v důsledku opravy přerušovače tahu ALU páskou, vypořádal tak, že z ní dovodil toliko maximálně možnost spoluúčasti poškozeného. Takový závěr je hrubým popřením zásady in dubio pro reo.

11. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud "napadené rozhodnutí zrušil a přikázal je k dalšímu projednání a rozhodnutí".

12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného připomněla, že obviněný vytkl nesprávnost soudy přijatého závěru, že k přenesení odpovědnosti za plnění ve výroku rozsudku specifikovaných povinností ústní dohodou reálně nedošlo, což je závěr skutkový, který neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže dovolatel argumentuje extrémním nesouladem učiněných skutkových zjištění s obsahem dokazování, musel by takovou námitku odůvodnit způsobem odpovídajícím judikovaným důvodům výjimečného zásahu do skutkového stavu v dovolacím řízení, které jsou dány tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popřípadě zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V daném případě se podle státní zástupkyně rozhodně nejedná o takový výjimečný důvod "rozšířeného přezkumného záběru dovolacího soudu" zaměřeného na správnost a úplnost skutkového stavu věci.

13. V zásadě ve shodě s argumentací odvolacího soudu pak státní zástupkyně podrobně dovozuje, že tvrzení obviněného o ústní dohodě s poškozeným bylo provedenými důkazy vyvráceno. Občanskoprávní otázky, které dovolatel v této souvislosti nastolil, se týkají problematiky platnosti jím tvrzené ústní dohody, která však byla vyvrácena. Odvolací soud se těmito občanskoprávními námitkami sice zabýval, avšak jen nad rámec svého skutkového zjištění a spíše ve významu obiter dictum. Byť lze v těchto otázkách přisvědčit dovolateli, zůstává rozhodným popsaný ustálený skutkový stav věci.

14. Státní zástupkyně dále připomněla, že porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 o. z. obviněnému kladeno za vinu nebylo, byť jinak odvolací soud správně dovodil, že pokud by obviněným tvrzená ústní dohoda byla uzavřena, pak by si obviněný nemohl počínat v rozporu s požadavkem ustanovení § 2900 o. z.

15. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

16. Obviněný ve své replice k vyjádření státní zástupkyně poukázal na to, že odvolací soud uvedl, že "jedinou spornou otázkou ... bylo, zda se obžalovaný svých povinností spojených s vlastnictvím nemovitosti a postavením nájemce platně zbavil tím, že je ústně převedl na poškozeného, a zda vůbec lze tímto způsobem uvedené zákonné povinnosti na nájemce převést". A dále že "sdílí ... závěr, že k platnému převedení uvedených povinností nemohlo dojít pouhou ústní dohodou". Obviněný dovozuje, že užije-li soud opakovaně pojem "platně", pak jde jednoznačně o právní, nikoli skutkové posouzení. Správné posouzení nastolené právní otázky je přitom pro daný případ-s ohledem na zásadu in dubio pro reo-zcela klíčové. Proto se podle obviněného vyjádření státní zástupkyně míjí s dovolací argumentací.

III.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v daném případě přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněným uplatněné dovolací námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu lze rozdělit na dvě části-jednak přímo podřaditelné pod tento dovolací důvod, jednak spočívající v namítaném tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a v porušení práva na spravedlivý proces.

20. K první skupině patří námitky obviněného týkající se tzv. jiného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a spočívající v podstatě v tom, že vůbec nebyl nositelem povinností kladených mu za vinu ve výroku odsuzujícího rozsudku, takže tyto povinnosti zjištěným jednáním nemohl porušit. Jde především o námitku, že z § 6 vládního nařízení č. 258/1995 Sb. vyplývá, že pravidelné prohlídky a čištění kotle byl v rámci běžné údržby povinen zajišťovat (a hradit) nájemce, tj. poškozený R. K., což vyplývalo také z čl. V nájemní smlouvy (jejíž znění není ve skutkových zjištěních sporné). Hmotněprávní námitkou je i zpochybnění odpovědnosti podle § 2900 o. z., avšak porušení tohoto ustanovení nebylo obviněnému v odsuzujícím rozsudku kladeno za vinu.

21. Druhou skupinu tvoří jednak námitky týkající se skutkových zjištění soudů, že obviněný s poškozeným neuzavřel ústní dohodu konkrétně upřesňující povinnosti vyplývající pro poškozeného z nájemního vztahu ohledně údržby domu, jednak zpochybňující závěr, že je dána příčinná souvislost mezi neplněním povinností (ať už kýmkoli) uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku a smrtí poškozeného (otázka technické příčiny smrti poškozeného).

IV.

22. Dovolání se tedy opírá zčásti o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, evidentně není zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud nezjistil ani žádný jiný důvod k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Přezkoumal proto ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

23. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

24. Nejvyšší soud dospěl k těmto závěrům :

1) Soudy vycházely z nesprávných právních závěrů ohledně konkrétních zvláštních povinností (§ 112 tr. zákoníku), které měl obviněný porušit.

2) Náležitě se soudy nezabývaly tím, zda z ustanovení § 5 a § 6 vládního nařízení č. 258/1995 Sb., tím spíše ve spojení s písemným zněním nájemní smlouvy, nevyplývala povinnost provádět pravidelné prohlídky a čištění plynového kotle v pronajatém domě pro poškozeného, nikoli pro obviněného.

3) Závěr soudů, že nedošlo k ústní dohodě o doplnění, respektive upřesnění nájemní smlouvy ohledně údržby pronajatého domu, není opřen o provedené důkazy, je s jejich obsahem naopak v takovém nesouladu a do takové míry nerespektuje ústavní zásadu presumpce neviny, že to odůvodňuje zásah Nejvyššího soudu v zájmu ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). I pokud by taková ústní dohoda víceméně potvrzovala stav založený právním předpisem a původní (písemnou) smlouvou, mohla by mít její existence význam z hlediska subjektivní stránky činu.

4) K porušení práva obviněného na spravedlivý proces došlo rovněž opomenutím některých podstatných důkazů, které soudy nezahrnuly do svých úvah při tvorbě skutkových zjištění.

5) Pokud se obviněný s poškozeným záhy po podpisu písemné nájemní smlouvy (připravené realitní kanceláří formou předtištěného a vyplněného "formuláře") ústně dohodl na doplnění, respektive upřesnění nájemní smlouvy ohledně údržby pronajatého domu, jednalo se o dodatek nájemní smlouvy, který není neplatný (pokud mu vůbec lze s ohledem na výše uvedené přisuzovat nějaký podstatný význam a pokud lze jeho obsah vůbec považovat za změnu či doplnění nájemní smlouvy). Právní závěr odvolacího soudu je v tomto směru chybný.

6) Dále je v zásadním nesouladu s obsahem provedených důkazů a s hodnotícími úvahami soudů závěr, že porušení povinností uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku (a nikoli neodborně provedená oprava kotle) je rozhodující (technickou) příčinou smrti poškozeného, neboť takový závěr je přinejmenším předčasný a neodůvodněný.

7) Nesprávný je rovněž právní závěr odvolacího soudu, že i pokud by obviněný neměl povinnost provádět údržbu předmětného kotle (a komína), způsobil by smrt poškozeného nesplněním obecné prevenční povinnosti podle § 2900 o. z.

8) Soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou, zda porušení předmětné povinnosti bylo také současně porušením důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku z hlediska judikaturou vymezených kriterií posuzování takové povinnosti.

Ad 1 :

25. Na existenci určité povinnosti a jejím porušení závisí, zda došlo k trestněprávně relevantnímu jednání. Obviněnému je kladeno za vinu jednání ve formě opomenutí (jde o tzv. nepravý omisivní delikt). Opomenutí je jen tehdy postaveno na roveň konání, jestliže někdo nevykonal to, co bylo jeho právní povinností. Je třeba vycházet z ustanovení § 112 tr. zákoníku, že jednáním se rozumí i opomenutí takového jednání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen.

26. Aby bylo možno opomenutí klást na roveň konání, musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti vyplývající z konkrétního postavení pachatele v systému společenských poměrů. Jde o povinnost v situaci, ve které společnost s konáním určité osoby předem počítá a spoléhá na ni. Předpokladem je, že pachatel porušil zvláštní povinnost konat, kterou měl v době činu, neboť právní poměr, zakládající tuto zvláštní povinnost, již předem vznikl. Osoba, která má zvláštní povinnost konat, je předem v konkrétním vztahu k chráněnému zájmu. Jestliže není možno takovou konkrétní povinnost konat z postavení pachatele dovodit, chybí jednání jako podmínka trestní odpovědnosti (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s.164).

27. Především je třeba uvést, že na předmětný nájemní vztah, včetně práv a povinností z něho vzniklých-byť trval i po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.)-je třeba podle zásady stanovené v § 3028 odst. 3 o. z. použít ustanovení zákona č. 40/1964, občanský zákoník (obč. zák.).

28. Proto se použijí obecná ustanovení o nájemní smlouvě podle § 663 a násl. obč. zák., který sice obsahoval v § 685 a násl. také obecná ustanovení o nájmu bytu, ta se však-ve svém základu-nevztahovala na nájem rodinného domu (to ostatně odpovídá i faktu, že smlouva byla výslovně uzavřena podle § 663 a násl. obč. zák., stejně jako dřívější nájemní smlouva uzavřená obviněným se svědkem P. R.). Tento závěr je souladný s uznávanou odbornou literaturou i s konstantní judikaturou. "Úprava nájmu bytu se ... nepoužije, jestliže došlo k nájmu nemovitosti jako celku, a to přestože je určena k bydlení. I zde se použije obecná úprava nájmu v § 663n." (Švestka, J. a kol: Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1947). K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 2. 5. 2013, sp.zn. 26 Cdo 1506/2012: Nájemní vztah, jehož předmětem je nájem (části) nemovitosti, se neřídí zvláštními ustanoveními o nájmu bytu podle § 685 a násl. obč. zák., nýbrž podle obecných ustanovení o nájemní smlouvě (§ 663 a násl.). Podle ustálené soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1616/1998, uveřejněného pod č. 53/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) úprava nájmu bytu podle § 685-§ 716 obč. zák. dopadá jen na případy, kdy předmětem nájmu je byt (viz § 118 odst. 2 obč. zák.). Ke vzniku "chráněného" nájmu bytu nedojde, jestliže předmětem nájemní smlouvy je celá nemovitost (nebo její část) a není významné, zda součástí pronajatých prostor byly i byty, ani to, že nemovitost byla určena k bydlení, a že byla za tímto účelem pronajata. Podstatný pro závěr, podle které úpravy se bude nájemní vztah řídit, je tak (podle současné právní úpravy) předmět nájmu, nikoliv jeho účel.

29. Soudy vycházely z toho, že uvedené povinnosti konat měl obviněný na základě "jiného právního předpisu". Byť soudy na něm své závěry nepostavily, je na místě úvodem zmínit ustanovení § 664 obč. zák., které představuje pro daný právní vztah určitý širší právní rámec a podle něhož je pronajímatel povinen přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému užívání, nebo nebyl-li způsob užívání smluven, užívání obvyklému, a v tomto stavu ji svým nákladem udržovat. Je zde stanovena základní povinnost pronajímatele. Ve své podstatě se tím vymezuje základ pro posuzování odpovědnosti pronajímatele za vady. Jde o zvláštní úpravu odpovědnosti za vady podle § 499 obč. zák. (i v případě nájmu dochází k přenechání věci za úplatu). Ustanovení je dispozitivní. Strany si mohou sjednat odlišnou úpravu. Strany si mohou ujednat, že předmět bude udržován na náklady nájemce. Předmět nájmu musí být přenechán v takovém stavu, aby byl způsobilý k užívání smluveným nebo obvyklým účelem. Způsobilost k užívání znamená jak způsobilost faktickou (např. mít všechny součástky), tak způsobilost právní (např. splnění požadavků stanovených právními předpisy pro užití věci). Jestliže došlo po uzavření nájemní smlouvy ke změně podmínek způsobilosti předmětu nájmu, např. v důsledku změny právních předpisů (změna povinného vybavení, zpřísnění zdravotních limitů), zahrnuje povinnost pronajímatele udržovat předmět nájmu ve způsobilém stavu i povinnost pronajímatele zajistit naplnění nových podmínek způsobilosti, ledaže tyto právní předpisy stanoví něco jiného. Smlouva může stanovit, že předmět nájmu je udržován ve způsobilém stavu na náklady nájemce, nebo jinak upravit rozsah, v jakém se nájemce na údržbě podílí. Význam uvedeného ustanovení pro konkrétní posuzovaný případ tedy závisí jednak na smluvních ujednáních mezi pronajimatelem a nájemcem, jednak na konkrétních povinnostech stanovených jim právními předpisy.

30. Právní úprava dané problematiky je ovšem značně roztříštěná. V různých právních předpisech jsou více či méně určitě některým subjektům ukládány nebo obecně stanoveny určité povinnosti. Povinnost kontroly a čištění spalinových cest (komínů) k plynovým kotlům jedenkrát ročně vyplývá z § 1 a z přílohy č. 1 vládního nařízení č. 91/2010 Sb., o podmínkách požární bezpečnosti při provozu komínů, kouřovodů a spotřebičů paliv, účinného od 1. 1. 2011, byť bez uvedení adresáta, respektive podle uvedeného ustanovení je adresátem příslušné povinnosti "každý". Povinnost se tedy vztahuje jak na fyzické, tak na právnické osoby. Pokud jde o plynové kotle, není pro fyzické osoby interval servisních ani revizních kontrol právními předpisy stanoven (nicméně obecně doporučeny jsou každoroční kontroly), pouze pro právnické osoby platí povinnost provádět kontroly jedenkrát za rok a revize zařízení pro spotřebu plynů spalováním jedenkrát za tři roky (viz dosud platná vyhláška Českého úřadu bezpečnosti práce č. 85/1978 Sb., viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1094/2009).

31. Soudy kladou obviněnému za vinu porušení následujících zákonných ustanovení:

a) § 2247 odst. 2 o. z.

32. Toto ustanovení je však neaplikovatelné s ohledem na zmíněné ustanovení § 3028 odst. 3 o. z.

33. Pro úplnost lze zmínit, že v tomto ustanovení, které podle o. z., účinného od 1. 1. 2014 již dopadá jak na nájem bytu, tak na nájem domu k zajištění bytových potřeb nájemce, se uvádí, že pronajímatel zajistí po dobu nájmu nezbytné služby. Má se za to, že nezbytnými službami jsou dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod včetně čištění jímek, dodávky tepla, odvoz komunálního odpadu, osvětlení a úklid společných částí domu, zajištění příjmu rozhlasového a televizního vysílání, provoz a čištění komínů, případně provoz výtahu. I pokud by však Nejvyšší soud pominul neaplikovatelnost tohoto ustanovení na daný právní vztah, je třeba připomenout, že příčinná souvislost smrti poškozeného právě s čištěním komína je přinejmenším pochybná (viz níže). Kromě toho toto ustanovení obsažené v novém občanském zákoníku nabylo účinnosti až dne 1. 1. 2014, pročež nelze klást obviněnému za vinu jeho porušování od 8. 12. 2011, jak to činí výrok odsuzujícího rozsudku.

b) § 3 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty.

34. Tento zákon nabyl účinnosti současně s novým občanským zákoníkem, tj. dne 1. 1. 2014. O jeho časové aplikovatelnosti platí tedy to, co bylo uvedeno shora (jinou dobu páchání než od 8. 12. 2011 z rozhodnutí soudů nelze vyčíst).

35. Zejména však jde o to, že tento zákon (i v uvedeném ustanovení) upravuje služby poskytované vlastníkem nemovitosti nájemcům či vlastníkům bytů. I podle důvodové zprávy k tomuto zákonu jde v něm o úpravu služeb (a úhradu za ně) pro uživatele bytů (nájemce i vlastníky). Navíc v uvedeném ustanovení jde o demonstrativní výčet služeb, jejichž rozsah může být dohodnut jinak. Jde vlastně o výklad, co se rozumí službami ve smyslu tohoto zákona, přičemž mezi tyto služby je zahrnut i "provoz a čištění komínů". V § 3 tohoto zákona se pak uvádí, že rozsah poskytovaných služeb si poskytovatel služeb a příjemce služeb ujednají nebo o něm rozhodne družstvo nebo společenství. Povinnost vlastníka čistit komíny ze zákona bez dalšího neplyne. Zákon se zabývá především majetkovými otázkami-rozúčtováním služeb v domě s byty. Možnost aplikace zákona i na jiné případy, než na bytové domy, kde funguje buď družstvo, nebo společenství vlastníků bytů, ze zákona nevyplývá.

36. Závěr, že by z těchto ustanovení přímo vyplývala povinnost pronajimatele rodinného domu zajistit pro jeho nájemce "pravidelné kontroly a čištění komína" (navíc i v době před účinností tohoto zákona), je tudíž přinejmenším sporný.

37. Pokud jde o komíny, spíše by bylo možné povinnost k jejich pravidelné kontrole a čištění (v případě plynového topení jedenkrát ročně) dovozovat z přílohy č. 1 vládního nařízení č. 91/2010 Sb., o podmínkách požární bezpečnosti při provozu komínů, kouřovodů a spotřebičů paliv, účinného od 1. 1. 2011, které však rozhodnutí soudů nezmiňují. Podle § 1 odst. 1 tohoto vl. nařízení si každý musí počínat tak, aby při provozu komína a kouřovodu ("spalinová cesta") a spotřebiče paliv nedocházelo ke vzniku požáru. Jde tedy o předpis upravující požární bezpečnost a přímo z něho nevyplývá, kdo je adresátem zmíněné povinnosti. To je třeba dovozovat výkladem ve spojení s dalšími právními normami, zejména se zmíněným ustanovením § 664 obč. zák. a s vládním nařízením č. 258/1995 Sb. (viz níže).

c) § 62 odst. 2 písm. f) zák. č. 458/2000 Sb.(ve znění zákona č. 158/2009 Sb.), energetický zákon 38. Podle tohoto ustanovení je zákazník povinen udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit. Odběrným plynovým zařízením se rozumí podle § 2 odst. 2 písm. b), bod 5. zák. č. 458/2000 Sb. veškerá zařízení počínaje hlavním uzávěrem plynu včetně zařízení pro konečné využití plynu; není jím měřicí zařízení. Podle § 2 odst. 2 písm. b), bod 25. téhož zákona je zákazníkem osoba, která nakupuje plyn pro své vlastní konečné užití v odběrném místě. Je faktem, že smlouva o odběru plynu byla uzavřena samotným obviněným, takže ho lze považovat v tomto smyslu formálně za "zákazníka". Porušení tohoto ustanovení-ve vztahu ke kontrolám a údržbě plynového kotle-je tedy v rozhodnutích soudů-obecně vzato-konstatováno důvodně. Nevylučuje to však závěr, že povinnost pečovat o údržbu plynového kotle umístěného v nemovitosti (ať už v bytě nebo v rodinném domě) má nájemce v rámci běžných oprav a údržby zařízení (viz níže). A neznamená to také, že by-i v případě opačného závěru-nebylo možné tuto povinnost smluvně převést na jiného (na nájemce nemovitosti).

39. Pro úplnost lze zmínit, že na posuzovaný případ nedopadá ustanovení § 62 odst. 4 písm. b) citovaného zákona, podle něhož vlastník nemovitosti, do které je zákazníkům v této nemovitosti dodáván plyn na základě smlouvy, je povinen udržovat společné odběrné plynové zařízení sloužící pro tuto dodávku ve stavu, který odpovídá právním předpisům, technickým normám a technickým pravidlům a umožňuje bezpečnou a spolehlivou dodávku plynu tak, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob a v případě zjištění závady tuto neprodleně odstranit. Společným odběrným plynovým zařízením se rozumí podle § 2 odst. 2 písm. b), bod 17. cit. zák. odběrné plynové zařízení v nemovitosti vlastníka, jehož prostřednictvím je plyn dodáván zákazníkům v této nemovitosti. Toto ustanovení zjevně dopadá především na bytové nájemní domy, nicméně z něho názorně vyplývá, že "zákazníkem" ve smyslu odběru plynu může být i nájemce, a bylo by problematické dovozovat odpovědnost (natož trestní) jen z toho, kdo má "na sebe" uzavřenou smlouvu o odběru plynu, tedy zda vlastník nemovitosti, nebo nájemce.

d) Jiné zákonné (či podzákonné) právní předpisy 40. Těmi se rozhodnutí soudů v této souvislosti nezabývají, ačkoli ve výroku odsuzujícího rozsudku se uvádí, že obviněný jednal v rozporu s ustanoveními "i dalších obecně závazných i podzákonných právních předpisů".

41. Soudy tedy vycházely z nesprávných právních závěrů ohledně konkrétních zvláštních povinností (§ 112 tr. zákoníku), které měl obviněný porušit, takže je důvodná jeho dovolací námitka (byť formulovaná obecněji a konkrétně zaměřená i jiným směrem), že povinnosti kladené mu za vinu ve výroku odsuzujícího rozsudku neměl.

Ad 2 :

42. V odsuzujícím rozsudku je sice zmíněna obhajoba obviněného, že pod pojmem běžná údržba a drobné opravy si představuje právě třeba kontroly a revize kotle a čištění komínů, avšak nalézací soud se touto obhajobou nezabýval. Obviněný to namítal rovněž v odvolání, soud druhého stupně však tuto námitku odmítl pouze obecným tvrzením, že opravy a revize kotle a komína nelze považovat za drobné opravy a údržbu (str. 7 napadeného usnesení).

43. Nejvyšší soud má za to, že i při posuzování právního vztahu podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 lze tu (na tuto dílčí otázku) analogicky aplikovat jeho ustanovení § 687 odst. 3 týkající se nájmu bytu i na nájem rodinného domu. Analogické použití § 687 odst. 3 obč. zák. zde logicky vyplývá z povahy věci, jestliže jde o pronájem nemovitosti k bydlení a obecná úprava tuto otázku blíže neupravuje. Ta k těmto otázkám pouze stanoví, že nájemce je oprávněn věc užívat způsobem stanoveným ve smlouvě, respektive přiměřeně povaze a určení věci (§ 665 odst. 1 obč. zák.), že je povinen oznámit pronajimateli bez zbytečného odkladu potřeby oprav, které má provést pronajímatel (§ 668 odst. 1 obč. zák.) a že nájemce je povinen pečovat o to, aby na věci nevznikla škoda (§ 670 obč. zák.).

44. Podle § 687 odst. 3 obč. zák. nestanoví-li nájemní smlouva jinak, drobné opravy v bytě související s jeho užíváním a náklady spojené s běžnou údržbou hradí (rozumí se i zajišťuje-viz § 692 odst. 2 obč. zák.) nájemce. Pojem drobných oprav a nákladů spojených s běžnou údržbou bytu upravuje zvláštní právní předpis (pro úplnost lze dodat, že podobně ustanovení § 2257 odst. 1 o. z. obsahuje pouze obecnou povinnost pronajímatele "udržovat po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání", přičemž podle ustanovení § 2257 odst. 2 o. z. nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu).

45. Zmíněným zvláštním právním předpisem bylo vládní nařízení č. 258/1995 Sb. (účinné do 31. 12. 2013), jímž bylo stanoveno, že za drobné opravy se považují opravy bytu a jeho vnitřního vybavení, pokud je toto vybavení součástí bytu a je ve vlastnictví pronajímatele, a to podle věcného vymezení nebo podle výše nákladu. Podle § 5 odst. 3 se za drobné opravy považují mimo jiné opravy kamen na tuhá paliva, plyn a elektřinu, kotlů etážového topení na pevná, kapalná a plynná paliva, včetně uzavíracích a regulačních armatur a ovládacích termostatů etážového topení. Podle § 5 odst. 4 se za drobné opravy považují rovněž výměny drobných součástí předmětů uvedených v odstavci 3. Podle § 6 náklady spojené s běžnou údržbou bytu jsou...(mimo jiné) ...pravidelné prohlídky a čištění předmětů uvedených v § 5 odst. 3 (plynospotřebičů apod.). Z hlediska kontextu lze uvést, že za drobné opravy se považují dále například opravy a výměny osvětlovacích těles a domácích telefonů, včetně elektrických zámků, výměny uzavíracích kohoutů u rozvodu plynu s výjimkou hlavního uzávěru pro byt, opravy uzavíracích armatur na rozvodech vody, opravy měřičů tepla a teplé vody, opravy odsavačů par, digestoří, mísicích baterií, sprch, ohřívačů vody, bidetů, umyvadel, van, výlevek, dřezů, splachovačů, kuchyňských sporáků, pečicích trub, vařičů, infrazářičů, kuchyňských linek, vestavěných a přistavěných skříní, tj. lze říci i podstatných součástí zařízení bytu větší hodnoty, včetně věcí, s jejichž provozem je spojeno určité riziko.

46. Toto vládní nařízení, které provádělo starý občanský zákoník, pozbylo účinnosti od 1. 1. 2014, přičemž nový prováděcí předpis nebyl přijat, čímž vznikla situace, že podrobnější vymezení pojmů "drobné opravy" a "běžná údržba" i přijatelných nákladů na ně dočasně chybělo. Nejvyšší soud má za to, že v tomto mezidobí bylo možné podpůrně použít pravidla uvedená ve vládním nařízení č. 258/1995 Sb., a to tím spíše, že kontinuita uvedených pojmů, tedy jejich totožné nahlížení i po účinnosti nového občanského zákoníku, potvrdilo jejich obdobné vymezení v později přijatém nařízení vlády č. 308/2015, které zrušený předpis nahradilo od 1. 1. 2016, kdy nabylo účinnosti.

47. Soudy se dostatečně nevypořádaly jednak s otázkou, zda by v případě absence výslovné smluvní úpravy uvedených práv a povinností byl obviněný na základě obecně závazných právních předpisů povinen zajišťovat kontroly a čištění plynového kotle (popřípadě komína) v jím pronajatém rodinném domu, tj. zda se nejednalo o běžné opravy a běžnou údržbu ve smyslu ust. § 687 odst. 3 obč. zák., respektive odvolací soud pouze obecně a bez bližšího odůvodnění uvedl, že opravy a revize kotle a komína nelze považovat za drobné opravy a údržbu. Nevypořádaly se však ani s otázkou, jaká byla-při nesporné dispozitivní volnosti stran-skutečná smluvní úprava tohoto aspektu předmětného nájemního vztahu.

48. Soudům je třeba dále vytknout, že v rámci řešení uvedené otázky se ve svých rozhodnutích dostatečně nezabývaly skutečným obsahem nájemní smlouvy (která je založena na č. l. 81-83) ani tím, jaké její ustanovení je pro trestní odpovědnost obviněného rozhodné a jak případně mohlo být tvrzeným ústním dodatkem změněno. Soud prvního stupně pouze na str. 9 svého rozsudku zmiňuje, že smlouva byla uzavřena dne 8. 12. 2011 na dobu neurčitou a že pronajímatelkou domu byla vedle obviněného i M. V. (z rozsudku nelze zjistit, v jakém vztahu byla k obviněnému a zda byla vyslechnuta, ale z obsahu spisu vyplývá, že jde o manželku obviněného a že v přípravném řízení využila svého práva odepřít výpověď a k hlavnímu líčení již nebyla předvolána). Odvolací soud v napadeném usnesení jen uvedl, že v nájemní smlouvě je výslovně stanoveno, že pronajímatel se zavazuje udržovat předmět nájmu ve stavu způsobilém k užívání.

49. Podstatné však je, že v čl. V odst. 2 této smlouvy se nájemce zavazuje hradit veškeré náklady na drobné opravy a údržbu předmětu nájmu až do výše......(částka není ve formuláři smlouvy vyplněna), přičemž ostatní opravy nebo úpravy přesahující částku ......(částka opět neuvedena) provádí dle dohody s nájemcem pronajímatel na své náklady. Jde o ustanovení obdobné jako čl. VIII. nájemní smlouvy s dřívějším nájemcem P. R., podle něhož se nájemce zavazuje udržovat dům v řádném stavu, provádět běžnou údržbu a hradit jednotlivé drobné opravy v domě a dodržovat veškerá protipožární a bezpečnostní ustanovení v souladu s platnými právními předpisy.

50. Z výše uvedeného vyplývá, že ve skutečnosti byl povinen provádět údržbu plynového kotle poškozený, nikoli obviněný, neboť se jednalo o běžnou údržbu zařízení domu. Jde tedy o nesprávné hmotněprávní posouzení.

Ad 3 :

51. Důležitá pro posouzení dané věci je i otázka, zda došlo mezi obviněným a poškozeným k ústní dohodě o upřesnění, změně či dodatku nájemní smlouvy, jak tvrdí obviněný. Je třeba zdůraznit, že na posuzování této skutkové otázky je třeba důsledně uplatnit zásadu in dubio pro reo, což soudy neučinily, a jejich skutkový závěr se tak dostal do zásadního (extrémního) nesouladu s obsahem provedených důkazů.

52. Zde je namístě připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. K tomu dochází zejména tehdy, když skutková zjištění s obsahem provedených důkazů, z nichž jsou dovozována, nemají žádnou relevantní spojitost, nebo když z obsahu provedených důkazů při žádné rozumné, logicky přijatelné interpretaci skutkové závěry učiněné soudy nevyplývají, popřípadě když z provedených důkazů plyne pravý opak toho, co bylo soudy zjištěno.

53. Argumenty, z nichž soudy dovodily (nalézací soud až napotřetí, po dvojím zrušení zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem), že je vyvrácena tato obhajoba obviněného, jsou zjevně nepřesvědčivé, a došlo tak ke zmíněné svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

54. Tvrzení obviněného podporují jednak svědecké výpovědi jeho synů. V tomto případě by bylo možné do určité míry akceptovat stanovisko soudů, že tyto výpovědi jsou logicky vedeny snahou obviněnému prospět. Na druhé straně jsou tyto svědecké výpovědi podpořeny listinnými důkazy předloženými obhajobou, které mají svědčit o tom, že obvyklou praxí při pronájmu nemovitostí obviněného bylo, že revize plynových zařízení zajišťoval nájemce (konkrétně jde o zprávu o revizi č. l. 34 a daňový doklad č. l. 36). Totéž potvrdil i svědek V. P. Tyto důkazy soudy při svém rozhodování pominuly.

55. Především však obhajoba obviněného koresponduje s výpovědí nestranného svědka P. R., který byl dlouhodobým nájemcem předmětné nemovitosti před poškozeným (od roku 1998, kdy byl také pořízen předmětný plynový kotel, do roku 2008), přičemž si uvedené kontroly (revize) zajišťoval sám. Dohodli se na tom s obviněným ústně, svědek si nepamatuje, zda toto ujednání bylo součástí nájemní smlouvy. Revize zajišťovala nějaká firma z B. a jejich průběh svědek podrobně a věrohodně popsal (soudy ostatně jeho výpověď nezpochybňovaly). Vše bylo v pořádku, žádná oprava tam nebyla, probíhal pouze servis. Tyto poměry v době, kdy měl dům pronajatý svědek R., nasvědčují tomu, že podobně tomu mohlo být (alespoň podle dohody stran) i při následném pronájmu domu poškozenému. Přitom je nutno zdůraznit, že v trestním řízení tuto skutečnost nemusí obviněný prokazovat, nýbrž k závěru o jeho vině by bylo nezbytné tuto obhajobu vyvrátit bez jakýchkoli rozumných pochybností. Nalézací soud přitom uzavřel, že mu nebyly předloženy žádné důkazy svědčící o pravdivosti tvrzení obviněného, že byli s poškozeným dohodnuti, že si údržbu a revize kotle bude poškozený zajišťovat sám.

56. Soudy při svém závěru o vyvrácení této obhajoby vycházely z toho, že postavení svědka R. se významně lišilo od postavení poškozeného, protože svědek R. v domě trvale bydlel (na rozdíl od poškozeného, který trvale bydlel v Belgii a do ČR jezdil pouze příležitostně) a také sám prováděl rekonstrukci domu, a to včetně instalace předmětného plynového kotle.

57. Tento argument je však nepřesvědčivý. Také poškozený měl dlouhodobě dům pronajatý, a to celý, pro účely bydlení, a jak často se zde zdržoval, to bylo jeho věcí, přičemž obviněný patrně dopředu nemohl vědět, kolik času bude poškozený v domě skutečně trávit. Podstatné zůstává, že právní situace byla z hlediska obviněného stejná. V obou případech byl dům dlouhodobě pronajat za účelem bydlení, v obou případech byly uzavřeny nájemní smlouvy podobného obsahu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že svědek R. si nemovitost nejprve sám zrekonstruoval. To vedlo pouze k tomu, že si náklady rekonstrukce mohl započítat do nájemného, nikoli k tomu, že by se nějak zásadně změnilo jeho právní (ale i faktické) postavení jakožto nájemce. Soudy však opominuly hodnotit důležité důkazy, například nájemní smlouvu uzavřenou mezi obviněným a jeho manželkou M. V. jako pronajímateli a svědkem R. jako nájemcem na dobu od 1. 5. 1998 (č. l. 30-32, kde je však založena smlouva neúplná). V úvahu přicházel i výslech příslušného pracovníka oné "firmy z B.", která revize kotle prováděla, případně vyžádání dokladů k těmto revizím.

58. Obhajobu má dále vyvracet skutečnost, že obviněný v průběhu předmětného nájmu ukončil původní smlouvu o dodávce plynu a ode dne 1. 3. 2012 byla obviněným uzavřena smlouva nová, takže odběratelem plynu byl nadále obviněný (který také rozhodoval o dodavateli), a měl tudíž výše zmíněnou povinnost uvedenou v § 62 odst. 2 písm. f) zák. č. 458/2000 Sb.

59. Podle názoru Nejvyššího soudu je však tato skutečnost z hlediska váhy obhajoby obviněného irelevantní. Je běžné a logické, že i přes pronájem domu jsou smlouvy o odběru "energií" uzavřeny vlastníkem a nic to neznamená pro otázku běžné údržby domu (i přesto, že-jak výše zmíněno-obecně obviněný uvedenou povinnost jakožto "zákazník" měl, nic to nemění na právu stran dohodnout si pravidla nájemního vztahu podle své vůle). Ostatně smlouva o odběru plynu byla uzavřena samotným obviněným i v době, kdy v domě bydlel nájemce P. R., stejně jako smlouvy za ostatní služby, přičemž svědek v některých případech platil složenky, anebo platil za služby obviněnému, jak vyplývá z jeho svědecké výpovědi (č.l. 42, 437).

60. Závěru, že k "přenesení" uvedené povinnosti na nájemce nedošlo, nasvědčuje podle soudů nižších stupňů, respektive podle odvolacího soudu také samotné znění nájemní smlouvy, s tím, že je nepravděpodobné, že by v předmětné smlouvě, která byla sepsána poměrně podrobně, chybělo ustanovení o přenesení předmětné povinnosti na nájemce, navíc když ve smlouvě je výslovně stanoveno, že pronajímatel se zavazuje udržovat předmět nájmu ve stavu způsobilém k užívání. Přitom obviněný měl považovat za samozřejmost, že revize si bude provádět nájemce sám, s ohledem na to, že si je prováděl i předchozí nájemce P. R.

61. Zde je však jednak vyzdvižena jedna pasáž nájemní smlouvy na úkor jiné, svědčící ve prospěch obviněného, jednak se soudy nevypořádaly s obhajobou obviněného, že nájemní smlouva byla sepsána realitní kanceláří, a aniž se zabývaly bližšími okolnostmi sepsání této smlouvy, učinily nepodložený závěr o nevěrohodnosti tvrzení obviněného, že si nechal vyhotovit smlouvu realitní kanceláří, a ústně pak domluvil její upřesnění, aniž by je už prosazoval do písemného textu smlouvy. Je možné, že stejně tomu bylo i v předchozím vztahu se svědkem R. a nepůsobilo to žádný problém, tím se však soudy nezabývaly. Tuto verzi podporuje potvrzení o spolupráci obviněného s realitní kanceláří ze dne 18. 3. 1998 (č. l. 29).

62. Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný ve své výpovědi okolnosti uzavření nájemní smlouvy s poškozeným popisoval tak, že zadal realitní kanceláři nalezené na internetu, že hledá nájemce. Z realitní kanceláře někdo přijel, dům si nafotil a za nějakou dobu přijel s poškozeným K. Ten si nemovitost prohlédl, s nájmem souhlasil, a člověk z realitní kanceláře vyndal smlouvu a hned ji sepsali (č. l. 17-18). Stejným způsobem, tedy přes realitní kancelář, se zkontaktoval i s předchozím nájemcem P. R. Tyto okolnosti by logicky vyvracely uvedený argument soudů. Navíc podrobností smlouvy lze stěží argumentovat z toho důvodu, že jde zjevně o jakýsi předem připravený a vyplněný formulář smlouvy (viz č. l. 81 a násl.). Nájemní smlouva uzavřená s poškozeným je obsahově v mnohém podobná nájemní smlouvě uzavřené se svědkem R. a obsahuje mnohdy pouhé citace zákonných ustanovení. Jestliže byla nájemní smlouva s poškozeným K. uzavřena zhruba za těch okolností, které popsal obviněný, neobstojí ani argument, že poškozený neměl důvod ujednání ve smlouvě později měnit. Z obsahu této smlouvy je totiž patrný její paušální charakter, takže je přijatelné, že účastníci se sami domluvili na jejím upřesnění či dodatku, aniž bylo nezbytné a účelné trvat na přepracování smlouvy, kterou měl připravenou realitní makléř. Nebylo ani důvodu, aby se poškozený bránil na sebe převzít povinnost (kterou měl i předchozí nájemce) udržovat plynový kotel včetně spalinové cesty, a to i v případě, že už tehdy tušil, že bude často pobývat mimo tuto nemovitost, dokonce v cizině. Zajištění servisní prohlídky kotle, případně kontroly komína například jednou za rok by totiž poškozeného ani v takovém případě nijak nadměrně nezatížilo a bylo by zcela reálné.

63. Ustanovení smlouvy, že pronajímatel se zavazuje udržovat předmět nájmu ve stavu způsobilém k užívání, je citace zákona, v podobných smlouvách zcela obvyklá a univerzálně používaná. Na druhé straně je ve smlouvě rovněž ustanovení (i to odpovídá znění zákona), že nájemce se zavazuje hradit veškeré náklady na drobné opravy a údržbu předmětu nájmu až do výše...(konkrétní výše však není ve formuláři vyplněna-viz č. l. 82). Jak už bylo zmíněno, okolnosti vyhotovení smlouvy soudy pominuly. V úvahu v případě nutnosti přicházel svědecký výslech příslušného pracovníka realitní kanceláře. Právě s ohledem na okolnosti vyhotovení smlouvy nemůže obstát poukaz odvolacího soudu na to, že "takto zásadní ujednání není součástí nájemní smlouvy, byť poměrně podrobné, obzvlášť pokud to obviněný považoval za samozřejmost s ohledem na skutečnost, že si i předchozí nájemce kontroly prováděl sám". Nejvyšší soud nezpochybňuje, že obviněný považoval za samozřejmost, že si nájemce bude provádět údržbu kotle, avšak právě to mohlo být jedním z důvodů, proč tuto otázku nepovažoval za problematickou a proč netrval na přepracování smlouvy připravené realitní kanceláří.

64. Skutkový závěr soudů, že je (nade vší pochybnost) prokázáno, že k uzavření uvedené ústní dohody mezi obviněným a poškozeným vůbec nedošlo, je tedy zásadním způsobem zpochybněn obsahem provedených důkazů, v nichž nemá oporu, zatímco naopak opomíjí podstatné výsledky procesu dokazování. V daném případě je nezbytný zásah Nejvyššího soudu z důvodu ochrany práva obviněného na spravedlivý proces.

65. Skutečnosti uvedené v této části Nejvyšší soud uvádí nad rámec základní argumentace uvedené v částech ad 1, ad 2, nepomíjí je však, neboť se mohou týkat mimo jiné povinností poškozeného nebo obviněného ve vztahu k údržbě a čištění komína, což může mít význam v návaznosti na to, k jakým skutkovým závěrům dospějí soudy v otázce technických příčin smrti poškozeného.

Ad 4 :

66. Soudy při hodnocení důkazů a ve svých skutkových závěrech nepřihlédly například k tomu, že svědecké výpovědi synů obviněného jsou podpořeny listinnými důkazy předloženými obhajobou, které mají svědčit o tom, že obvyklou praxí při pronájmu nemovitostí obviněného bylo, že revize plynových zařízení zajišťoval nájemce (konkrétně jde o zprávu o revizi č. l. 34 a daňový doklad č. l. 36).

67. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že nepracovaly s řadou listinných důkazů (některé ani neprovedly), které mohly mít pro posouzení sporných otázek podstatný význam, například opominuly hodnotit nájemní smlouvu uzavřenou mezi obviněným a jeho manželkou M. V. jako pronajímateli a svědkem P. R. jako nájemcem na dobu od 1. 5. 1998.

68. Nevzaly v úvahu ani výpověď svědka V. P., který rovněž potvrdil obhajobu obviněného v tom směru, že obviněnému nabídl, že mu udělá revizi i v sousedním domě, ale byl odmítnut s tím, že si to dělá nájemce sám. Respektive je třeba uvést, že v původním (zprošťujícím) rozsudku nalézací soud k této výpovědi přihlédl. V této souvislosti lze uvést, že jestliže státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že svědek P. nespecifikoval období, kdy mělo ke zmíněnému odmítnutí nabídky dojít, z čehož dovozuje, že mohlo jít o období nájemce P. R., soudům nic nebránilo výslechem svědka postavit tuto otázku na jisto, a pokud tak neučinily, nelze to klást k tíži obviněnému.

69. Soudy nehodnotily například ani výpověď svědkyně I. V., která uvedla, že poškozený R. K. byl kutil, který ale nikdy nic nedokončil, a připustila, že by mohl provádět amatérskou opravu přerušovače tahu na kotli (č. l. 51).

70. Lze tedy hovořit o tzv. opomenutých důkazech v tom smyslu, že některé podstatné důkazy vůbec nebyly vzaty v úvahu při skutkových závěrech soudů.

Ad 5 :

71. Soudy (lépe řečeno odvolací soud) nevyhodnotily správně otázku platnosti údajného dodatku nájemní smlouvy, jímž na sebe poškozený podle obviněného převzal dokonce v podstatě veškeré povinnosti vlastníka spojené s užíváním nemovitosti, když se dohodli, že se bude o dům "starat jako o svůj". Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožnil s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

72. Je třeba poznamenat, že byť je v rozhodování soudů logicky pravidlem, že nejprve je nutno učinit jasná skutková zjištění a teprve poté je podřadit pod příslušná ustanovení zákona a vyvodit z nich právní závěry, současně se skutkové a právní úvahy z povahy věci zpravidla prolínají, neboť na základě v úvahu přicházejících právních hodnocení je třeba zaměřit skutkové otázky. Byť jsou dovolatelem namítány obě výše zmíněné otázky (skutková i právní), nemělo by smysl blíže se zabývat složitými otázkami hodnocení důkazů a skutkových zjištění z hlediska namítaného extrémního nesouladu v otázce uzavření dodatku nájemní smlouvy, pokud by tato otázka byla irelevantní z důvodu odvolacím soudem tvrzené absolutní neplatnosti takového dodatku.

73. Z výše uvedeného vyplývá, že na daný právní vztah se vztahovala ustanovení § 663 a následující obč. zák., takže pro nájem nemovitosti (domu) jako celku nebyla (na rozdíl od nájmu bytu) povinná písemná forma smlouvy (zde na rozdíl od otázky drobné údržby nemovitosti nelze použít analogii s institutem nájmu bytu, neboť by to bylo v rozporu právě se smyslem kogentních ustanovení, která v některých případech stanoví povinnost písemné formy právního úkonu).

74. Smlouva nicméně byla uzavřena písemně. Spor je o platnost (údajné) změny či dodatku smlouvy. Je skutečností, že podle § 40 odst. 2 obč. zák. mohla být písemně uzavřená smlouva změněna pouze písemně a že navíc se strany ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. ve smlouvě dohodly na tom, že ji lze měnit pouze písemně (čl. VII odst. 2 smlouvy). Dovolatel však důvodně namítá, že neplatnost dohody o změně nájemní smlouvy by zde byla pouze relativní (§ 40a obč. zák.), přičemž neplatnosti se poškozený nedovolal. Navíc (v případě, že byla změna či dodatek smlouvy skutečně uzavřena), takovou relativní neplatnost by způsobily obě strany, a proto by se jí zřejmě nemohly podle § 40a věta druhá obč. zák. dovolávat (navíc dovolatel namítl promlčení tohoto práva).

75. Je tedy nutno učinit dílčí závěr (odlišný od závěru soudů I. a II. stupně), že v případě, že obviněný a poškozený se po uzavření písemné nájemní smlouvy ústně dohodli na určité změně, respektive dodatku obsahu smlouvy ohledně údržby pronajatého domu (spočívající podle obviněného v tom, že poškozený se bude o dům starat jako o svůj, tedy kompletně o jeho údržbu, včetně například čištění komínů), přičemž poškozený nenamítl neplatnost tohoto dodatku, neměl obviněný v průběhu nájemního vztahu povinnost zajišťovat v předmětném domě kontroly a čištění komína a plynového kotle. (Tento závěr učinil i nalézací soud ve svém druhém zprošťujícím rozsudku ze dne 8. 9. 2016, avšak později byl zavázán odlišným názorem odvolacího soudu).

Ad 6 :

76. Soudy se v podstatě nezabývaly tím, co konkrétně způsobilo nahromadění CO v obytném prostoru, kde poškozený spal, a smrt poškozeného, byť odsuzující rozsudek obsahuje citace příslušných znaleckých posudků.

77. Je reálná verze, že zanesení komína smrt poškozeného nezpůsobilo, neboť pokud by byl v pořádku kotel (včetně jeho kontrolních a ochranných mechanismů), k nehodě by nemohlo dojít. Příčinou mohl být spíše aktuální stav plynového kotle.

78. Podle závěrů znalců, které nechaly soudy bez povšimnutí, mohl být hlavní příčinou (nedávný) neodborný zásah do kotle, konkrétně neodborně provedená oprava přerušovače tahu ALU páskou (viz např. foto č. l. 142), kterou mohl provést jak poškozený, tak jiná osoba. Obviněný to popírá a nebylo zjištěno, kdo zásah provedl. ...(viz str. 7-9 odsuzujícího rozsudku). Ten, kdo opravu provedl, musel patrně zjistit vážnou vadu zařízení.

79. Podrobné zhodnocení důkazů ve vztahu k této otázce nemůže Nejvyšší soud provádět namísto soudu nalézacího, popřípadě odvolacího. Nicméně lze zmínit například závěr znalce Mgr. Pavla Kubáta, že po provedení laboratorní analýzy vzorku ALU pásky bylo zjištěno, že se jedná o poměrně čerstvou opravu (blíže nespecifikováno) a zejména že tato neodborná oprava měla zcela zásadní vliv na funkci přerušovače tahu, zejména odpadajícími kusy původních Fe částic a zanesení lamel výměníku (č. l. 137). Také ze závěru znalce Ing. Jiřího Buchty, CSc. se naznačuje, že právě znečištění výměníku mechanickými nečistotami způsobené zásahem na usměrňovači tahu bylo zásadní technickou příčinou otravy a smrti poškozeného (č. l. 262). Jestliže je k dispozici doklad o servisu kotle ze dne 15. 10. 2008, je téměř jisté, že k zásahu na přerušovači tahu došlo po tomto servisu, ale nebylo dosud zjištěno, kdy se tak stalo.

80. Bude třeba také blíže ujasnit výpověď znalce Ing. Buchty k důvodu vyřazení pojistky zpětného toku spalin z důvodu nízké teploty spalin, tj. zejména zda k vyřazení tohoto pojistného mechanismu vedl právě neodborný zásah do přerušovače tahu.

81. Nalézací soud se ostatně i těmito otázkami ve svém původním rozsudku ze dne 2. 5. 2016 částečně zabýval a uvedl, že nebylo vyloučeno, že uvedený neodborný zásah provedl sám poškozený. Přitom právě tato neodborná oprava, respektive odpadávání železných částic, měla zcela zásadní vliv na zvýšenou koncentraci plynu, která vedla k otravě poškozeného. Z výpovědi znalce vyplynulo, že zanášení kotle mohlo trvat 3 až 4 roky, ale mohlo se jednat i o delší dobu, když tento stav nemusel být hlavní příčinou toho, co se následně stalo, když za zcela zásadní považoval odpadající železné kousky, které spalinovou cestu ucpaly mnohem více (viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu ze dne 2. 5. 2016). Dále zde soud uvedl, že navíc nebylo prokázáno, zda poškozený revize a servis nedělal a zda například na základě takové revize neproběhla oprava, která mohla být provedena neodborně, případně si ji mohl poškozený udělat sám.

82. Odvolací soud ve svém prvním kasačním rozhodnutí tuto otázku pominul a nalézací soud ji znovu nastolil ve svém druhém zprošťujícím rozsudku, kde ji dále rozvedl (viz str. 11 rozsudku ze dne 8. 9. 2016) se závěrem, že nebyla nade vší pochybnost prokázána příčinná souvislost mezi zanedbáním povinnosti provádět pravidelné revize a smrtí poškozeného. Odvolací soud se proto mýlil, pokud ve svém druhém kasačním rozhodnutí uvedl, že jedinou spornou otázkou bylo, zda se obviněný svých povinností provádět revize platně zbavil přenesením na poškozeného. Spornou je mimo jiné i otázka příčinné souvislosti. Odvolací soud k této námitce obviněného v napadeném rozhodnutí uvedl, že namítá-li obviněný neodbornou opravu kotle poškozeným, tak i pokud by k tomu došlo, mohlo by se jednat maximálně o spoluúčast poškozeného. Dále uvedl, že pokud by byla včas provedena revize, respektive zásadní oprava kotle, nedošlo by ani k zásahu ALU páskou, byť nebylo prokázáno, kdo k této přistoupil. Teoreticky mohlo jít o jednu ze tří příčin, nicméně ta by byla eliminována, pokud by byly povinnosti plněny. Není však zřejmé, na základě jakých důkazů odvolací soud k těmto svým závěrům dospěl, případně jak je posoudil po stránce právní (v duchu zásady gradace příčinné souvislosti).

83. S ohledem na naznačené znalecké závěry bude třeba upřesnit časové rozmezí, v jakém mohlo dojít k zásahu do kotle neodbornou manipulací pomocí ALU pásky a stanovit s vyšší mírou jistoty podíl jednotlivých možných příčin úniku CO a otravy poškozeného R. K. Za tím účelem bude na místě vyžádat doplněk znaleckých posudků zaměřených na kominictví a na plynová zařízení, případně v tomto směru dokazování dále doplnit.

Ad 7 :

84. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, respektive s názorem odvolacího soudu, že pro případ, že povinnost zajišťovat kontroly a čištění komína a plynového kotle měl nájemce, tj. poškozený, přesto jej obviněný z nedbalosti usmrtil tím, že se nepřesvědčil o plnění uvedených povinností poškozeným, a to zejména vyžádáním zpráv o revizi plynových zařízení (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně), čímž porušil obecnou preventivní povinnost podle § 2900 o. z. (str. 7 napadeného rozhodnutí).

85. Ustanovení § 2900 o. z. je obsahově obdobné ustanovení § 415 obč. zák. a v podstatě ukládá obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Aplikace § 415 obč. zák. (které se vztahuje na většinu stíhaného období) přichází však v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3378/2006). Pokud postup stanovený právní normou byl dodržen, je aplikace § 415 obč. zák. vyloučena. Porušení prevenční povinnosti, jež znamená zároveň porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 obč. zák., je tedy jedním ze základních předpokladů obecné odpovědnosti za škodu, založené na principu presumovaného zavinění. Ustanovení § 415 nezakládá totiž samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu, jak je někdy mylně dovozováno, nýbrž porušení této povinnosti (namísto porušení konkrétní zákonné či smluvní povinnosti) představuje protiprávní jednání, které-je-li příčinou vzniku škody-znamená vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.

86. Použití citovaných zákonných ustanovení na posuzovaný případ tedy podle názoru Nejvyššího soudu nepřichází v úvahu, a navíc porušení obecné prevenční povinnosti spočívající v kontrolování plnění povinností poškozeného nebylo v odsuzujícím rozsudku obviněnému ani kladeno za vinu.

87. Obecná prevenční povinnost jednak nastupuje jen v případě absence konkrétní úpravy, jednak má své hranice, a bylo by v rozporu s jejím smyslem pomocí tohoto institutu nahrazovat odpovědnost (tím spíše trestní) tam, kde by se neprokázalo porušení konkrétní povinnosti, která na posuzovaný případ dopadá, obviněným, nýbrž někým jiným. Obecná prevenční povinnost vychází z konstrukce zachování potřebné, rozumné a obvyklé míry opatrnosti, respektive jejího zjevného porušení. Zpětně domýšlet a konstruovat, co všechno mohl případně obviněný učinit, aby předešel vzniklému následku, odporuje podstatě a smyslu tohoto institutu.

Ad 8 :

88. Jen ve stručnosti lze konečně zmínit, že soudy se nezabývaly ani otázkou, zda porušení povinností kladené za vinu obviněnému bylo porušením důležitých povinností uložených obviněnému podle zákona ve smyslu ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku.

89. Nejvyšší soud připomíná, že důležitou povinnost ve smyslu uvedeného ustanovení zákon blíže nedefinuje a ponechává její odlišení od porušení jiné povinnosti na výkladu soudů. Za porušení důležité povinnosti se obecně považuje porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví nebo života lidí. Pro porušení důležité povinnosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku platí, že postačuje porušení jen jedné ze zákonem stanovených povinností, avšak rozhodné je, aby taková povinnost měla povahu důležité povinnosti. Za porušení důležité povinnosti ve výše uvedeném smyslu není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku a také k němu často dochází (podobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým jednáním, je porušením důležité povinnosti, s tím, že za porušení takové povinnosti nelze považovat každé porušení, ale jen takové, které odpovídá výše uvedeným kritériím. Rozhodujícím hlediskem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek a s jakou pravděpodobností z porušení konkrétní povinnosti plyne. Zdůraznit je třeba zejména hledisko, že porušení konkrétní povinnosti musí mít zpravidla, tj. obvykle za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a že tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. To je přinejmenším u některých povinností, jejichž porušení je kladeno obviněnému za vinu v odsuzujícím rozsudku, značně sporné. Tak například lze považovat za notorietu, že jestliže není tzv. vyvložkovaný komín vedoucí od plynového kotle čištěn každý rok, nezpůsobí to samo o sobě otravu osob kysličníkem uhelnatým.

V.

90. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů obou stupňů musela být zrušena, bude nutné, aby se nalézací soud v dalším řízení zabýval i těmi otázkami výše uvedenými, které se netýkaly explicitních dovolacích námitek obviněného.

91. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 13 To 101/2017, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 14 T 53/2016. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

92. V průběhu dalšího řízení se bude Okresní soud Praha-západ věcí znovu zabývat, přičemž bude vázán (stejně jako odvolací soud) právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), a po provedení potřebného doplnění dokazování znovu ve věci rozhodne.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
Odůvodnění:
Název
Usnesení - Usmrcení z nedbalosti. Porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku.
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
12. října 2017
Spisová značka/číslo jednací
čj. 6 Tdo 1062/2017-28, sp. zn. 6 Tdo 1062/2017
Město
Brno
Právní věty
I. Dovolací soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže v důkazním řízení dojde k vadám, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily, jednak o případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů a nakonec o případy svévolného hodnocení důkazů.
II. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku není možné považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku a také k němu často dochází. Rozhodujícím hlediskem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek a s jakou pravděpodobností z porušení konkrétní povinnosti plyne.
III. Aby bylo možno opomenutí klást na roveň konání, musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti vyplývající z konkrétního postavení pachatele, tedy jde o situaci, ve které společnost s konáním určité osoby předem počítá a spoléhá na ni. Osoba, která má zvláštní povinnost konat, je předem v konkrétním vztahu k chráněnému zájmu. Jestliže není možno takovou konkrétní povinnost konat z postavení pachatele dovodit, chybí jednání jako podmínka trestní odpovědnosti.
kolektiv autorů Nejvyššího soudu
Ročník
2017
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP