Právní prostor

Rozsudek - Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.10.2017

ze dne 25. října 2017


ROZSUDEK
Krajského soudu v Brně
ze dne 25. 10. 2017
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.10.2017


sp. zn./č. j.:
62 Af 121/2016-196

Související legislativa ČR:
zákon č. 137/2006 Sb.



Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Šebka a Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. v právní věci žalobce: Královéhradecký kraj, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, zastoupený Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, Havel, Holásek & Partners s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29.9.2016, č.j. ÚOHS-R142/2016/VZ-39873/2016/322/LBa, takto:

I. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29.9.2016, č.j. ÚOHS-R142/2016/VZ-39873/2016/322/LBa, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15 342 Kč k rukám Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta, Havel, Holásek & Partners s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.


Odůvodnění:

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. ÚOHS-R142/2016/VZ-39873/2016/322/LBa ze dne 29.9.2016, kterým byl zamítnut žalobcův rozklad a potvrzeno předchozí prvostupňové rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29.4.2016, č.j. ÚOHS-S0126,SOI57/2016/VZ-18600/2016/532/KSt.


I. Shrnutí podstaty věci

Žalovaný dne 2.3.2016 zahájil zmoci úřední správní řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele (žalobce) při zadávání veřejné zakázky "Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové dopravě na území Královéhradeckého kraje". Dne 11.3.2016 obdržel žalovaný návrh ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s.r.o. na přezkoumání úkonů žalobce při vymezení zadávacích podmínek ve vztahu k téže veřejné zakázce. Žalovaný obě řízení o přezkoumání úkonů žalobce spojil a dne 29.4.2016 vydal prvostupňové rozhodnutí č.j. ÚOHS-S0126,S0157/2016/VZ-18600/2016/532/KSt, kterým zrušil zadávací řízení (výroková část V.).

Podle výrokové části I. prvostupňového rozhodnutí žalobce porušil § 44 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen ,,ZVZ"), a zásadu zákazu diskriminace podle § 6 odst. 1 ZVZ, neboť žalobce stanovil povinnost poskytovat službu, která je předmětem veřejné zakázky, již ve lhůtě 4 měsíců od podpisu smlouvy; tato lhůta (doba počátku plnění) podle žalovaného nebyla dostatečná pro pořízení (zajištění) autobusů potřebných pro plnění ani jedné části veřejné zakázky. Tím měli být diskriminováni uchazeči, kteří nedisponovali potřebným počtem autobusů již v době zadávacího řízení.

Podle výrokové části II. prvostupňového rozhodnutí žalobce porušil § 44 odst. 1 a § 6 odst. 1 ZVZ tím, že v zadávací dokumentaci stanovil, že nabídková cena musí zahrnovat veškeré náklady spojené s realizací části veřejné zakázky, a to včetně tzv. ceny za vjezd na autobusové nádraží, a zároveň stanovil, že bude-li cena za vjezd na nádraží zakládat podezření zmožného ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže nebo bude-li to vyžadovat mimořádná tržní situace, je žalobce oprávněn a připraven tuto situaci řešit bud' vydáním nařízení stanovícího maximální cenu za vjezd na takové autobusové nádraží tak, aby cena odpovídala účelně vynaloženým nákladům za služby a přiměřenému zisku, nebo určením jiného příjezdového a odjezdového stanoviště. Takto stanovenými zadávacími podmínkami měl žalobce podle žalovaného porušit zásadu transparentnosti, neboť zadávací podmínky nebyly dostatečně podrobné pro zpracování nabídky.

Podle výrokové části III. prvostupňového rozhodnutí žalobce porušil § 44 odst. 1 a § 6 odst. 1 ZVZ tím, že nestanovil způsob úhrady nákladů spojených s objížďkami dostatečně podrobně tak, aby bylo možno "nacenit" nabídku.

Podle výrokové části IV. prvostupňového rozhodnutí žalobce porušil § 44 odst. 1 a § 6 odst. 1 ZVZ tím, že v zadávací dokumentaci stanovil, že přístupová a příkazní smlouva budou v podstatných ohledech odpovídat vzorům, které jsou přílohou zadávací dokumentace; takto stanovené podmínky podle žalovaného neposkytly uchazečům jistotu, jakým způsobem budou práva a povinnosti z přístupové a příkazní smlouvy upraveny, neboť není zřejmé, co se rozumí "podstatnými ohledy".

Předseda žalovaného nyní napadeným rozhodnutím č.j. ÚOHS-R142/2016/VZ-39873/2016/322/LBa ze dne 29.9.2016 potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 29.4.2016 v celém rozsahu a žalobcův rozklad zamítl. To žalobce nyní zpochybňuje.


II. Shrnutí procesního postoje žalobce

Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť předseda žalovaného pouze převzal závěry prvostupňového rozhodnutí, přestože žalovaný se v prvostupňovém rozhodnutí nevypořádal se všemi body podaného návrhu. Žalovaný se v prvostupňovém rozhodnutí nevypořádal se všemi namítanými skutečnostmi a není tak podle žalobce zřejmé, jakým způsobem by měl žalobce v budoucnu upravit zadávací podmínky tak, aby byly v souladu se ZVZ; to podle žalobce napomáhá svévoli žalovaného při jeho rozhodování. Podle žalobce tak v budoucnu může dojít k opětovnému zrušení zadávacího řízení pro zadávací podmínku, kterou mohl žalovaný posoudit již nyní v rámci prvostupňového rozhodnutí. Žalobce namítá, že postup žalovaného může vést k "nekonečnému posuzování a rozhodování o (ne)zákonnosti zadávacích podmínek" ve vztahu k téže veřejné zakázce, což by znamenalo řetězení prozatímních smluv uzavíraných se stávajícími dopravci. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné také proto, že se žalovaný nevypořádal s argumentací žalobce.

Žalobce dále namítá vnitřní rozpornost závěrů žalovaného, a tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost. V prvostupňovém rozhodnutí vycházel žalovaný z předpokladu, že by uchazeč nepodal v zadávacím řízení nabídku v případě, že by v okamžiku podání nabídky neměl zajištěny autobusy -ty by objednal až poté, kdy by jeho nabídka byla vybrána jako nejvhodnější. V napadeném rozhodnutí naopak předseda žalovaného vycházel z toho, že žalobcem stanovená lhůta pro zahájení plnění nepostačuje k zajištění veškerých autobusů pro plnění (části) veřejné zakázky. Předseda žalovaného tak podle žalobce potvrdil prvostupňové rozhodnutí, přestože z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že předseda žalovaného odlišně posoudil "základní otázky"; tento rozpor mezi napadeným a prvostupňovým rozhodnutím podle žalobce vyvolává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost.

Žalobce dále namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho vydání předcházely vady řízení. Napadené i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí se podle žalobce odchylují od dosavadní ustálené praxe žalovaného v oblasti zajišťování dopravní obslužnosti, což způsobilo zásah do právní jistoty a legitimního očekávání žalobce. Žalobce vycházel z osvědčené praxe jiných krajů, jejichž postup při zadávání veřejných zakázek na dopravní obslužnost byl podroben přezkumu ze strany žalovaného v minulosti; podle žalobce v minulosti žalovaný konstatoval, že nastavení zadávacích podmínek v tom smyslu, že výše poplatků za vjezdy na autobusová nádraží a jejich kalkulace je plně v kompetenci uchazečů, je v souladu se ZVZ. Jestliže žalovaný v minulosti přezkoumával obdobně nastavené zadávací podmínky (lhůty pro plnění veřejné zakázky či úpravu úhrady objížděk) a neshledal porušení ZVZ, pak žalobce legitimně očekával, že i v nyní posuzované věci vyhodnotí žalovaný zadávací podmínky jako souladné se ZVZ. Žalovaný navíc již na přelomu roku 2015 a 2016 přezkoumával postup žalobce na základě došlých podnětů, přitom z výsledku šetření vyplynulo, že nebyla shledána nezákonnost zadávacích podmínek; žalovaný nezahájil správní řízení z moci úřední.

Žalovaný se měl podle žalobce v průběhu správního řízení dopouštět také omezování žalobcových procesních práv. Žalobce spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces podle Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v tom, že žalovaný nevyhověl jeho žádostem o prodloužení lhůt k vyjádření, a to ani v souběžně zahájených správních řízeních týkajících se téhož zadávacího řízení. Žalovaný ve dvou souvisejících věcech, které byly následně spojeny, nejprve nepovažoval za účelné v první věci nařídit předběžné opatření (29.3.2016), aby následně ve druhé věci předběžným opatřením pozastavil zadávací řízení (1.4.2016). V obou tehdy samostatných správních řízeních přitom byla u žalovaného oprávněnou úřední osobou (referentem) stejná osoba. Podle žalobce je "nestandardní", že žalovaný nejdříve opakovaně deklaroval nezávadnost zadávacích podmínek, aby několik hodin před zahájením otevírání obálek s nabídkami označil zadávací podmínky za nezákonné a vydal předběžné opatření; tu jde podle žalobce o porušení základních zásad správního řízení.

Žalovaný podle žalobce konstatoval naplnění podmínek pro uložení nápravného opatření podle § 118 odst. 1 ZVZ, aniž by měl najisto postaveno naplnění všech podmínek pro jeho uložení. Napadené i jemu předcházející rozhodnutí podle žalobce obsahuje množství logických rozporů a "věcných a v praxi nereálných nesprávností". Jestliže nebyl žalovaný schopen posoudit tvrzení žalobce z ekonomického a praktického hlediska, měl se podle žalobce obrátit na odborně způsobilý subjekt. Žalovaný tedy podle žalobce rozhodoval v rozporu se zásadou materiální pravdy, neboť nesprávně a nedostatečně zjistil skutkový stav věci.

Žalobce je dále přesvědčen, že věc byla žalovaným nesprávně právně posouzena. Argumentace obsažená v napadeném rozhodnutí je "...právně nesprávná, logicky rozporná a stojící na nereálných předpokladech, které nemají oporu v praxi... ". Žalovaný podle žalobce pochybil, jestliže vycházel z toho, že vybraný uchazeč bude plnit veřejnou zakázkou pouze novými autobusy, které začne poptávat od jednoho výrobce až po podpisu smlouvy se žalobcem. Závěry žalovaného podle žalobce nevycházejí z praxe; nadto žalobce rozdělil veřejnou zakázku na osm částí právě proto, aby připustil účast co nejširšího okruhu uchazečů. Počet autobusů a lhůty pro jejich výrobu je proto nutné posuzovat ve vztahu k jednotlivým částem veřejné zakázky. Podmínkou k prokázání způsobilosti k realizaci veřejné zakázky byly zkušenosti s poskytováním služeb ve veřejné linkové dopravě a z toho je podle žalobce zřejmé, že uchazeč již určitým počtem autobusů musel disponovat. Závěr žalovaného o tom, že žalobce znemožnil účast dopravcům, kteří hodlali plnit veřejnou zakázku výhradně novými autobusy, je podle žalobce spekulativní a neodpovídá realitě. Podle žalobce je nepředstavitelné, aby se o veřejnou zakázku ucházel ten, kdo nedisponuje žádným použitelným autobusem. Uchazeči měli podle žalobce možnost koupit použité autobusy, pronajmout si je či využít subdodavatele; výklad žalovaného vede k absurdnímu závěru, že nelze využít subdodavatele či institut společné nabídky. Praxe jiných krajů podle žalobce potvrzuje, že je reálné zajistit potřebné dopravní kapacity i tehdy, činí-li doba pro přípravu plnění smlouvy 4 měsíce, resp. 16 týdnů.

Podle žalobce je nesprávný také závěr žalovaného o tom, že žalobce nestanovil jasně a transparentně podmínky týkající se stanovení maximální ceny za vjezd na autobusová nádraží a určení jiného příjezdového a odjezdového stanoviště. Žalobce v zadávací dokumentaci pouze parafrázoval § 1 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen "zákon o cenách"), v souladu s Metodickým postupem pro regulaci ceny za užití příjezdového a odjezdového stání (autobusová nádraží). Bagatelní odlišnost od ustanovení zákona podle žalobce nemůže vést k netransparentnosti zadávacích podmínek (čl. 7.3 zadávací dokumentace); striktně formalistický závěr žalovaného je podle žalobce nedůvodný. Podle žalobce je zřejmé, že k opatřením dle čl. 7.3 zadávací dokumentace by žalobce přistoupil až v průběhu realizace smlouvy, přičemž smysl čl. 7.3 zadávací dokumentace je dostatečně zřejmý z poskytnutých dodatečných informací č. 19 ze dne 3.3.2016 a č. 3 ze dne 3.11.2015. Podle žalobce nebylo možno dopředu stanovit jednotnou maximální cenu za vjezd na autobusová nádraží, neboť se jednotlivá nádraží liší; argumentací dle věty za středníkem se žalovaný podle žalobce nezabýval a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

Žalobce dále namítá, že žalovaný chybně konstatoval porušení § 44 odst. 1 a § 6 odst. 1 ZVZ pouze z toho důvodu, že žalobce vztáhl úhradu vícenákladů za objížďky k počtu dní trvání objížďky a nikoli k počtu kilometrů nehrazených objížděk. Podle žalobce byly podmínky úhrady vícenákladů za objížďky stanoveny podle smluv se stávajícími dopravci; takto nastavený systém úhrad za objížďky podle žalobce funguje. Podle žalobce jsou uchazeči schopni kvalifikovaně odhadnout nejen počet kilometrů případné objížďky, nýbrž také dobu trvání omezení provozu na pozemní komunikaci, neboť tyto údaje jsou vzájemně propojené. Žalovaný se navíc podle žalobce nevypořádal s jeho odkazem na zadavatelskou praxi jiných krajů, a napadené rozhodnutí je proto i v této části nepřezkoumatelné.

Podle žalobce je také chybný závěr žalovaného, že není zřejmé, co je míněno "podstatnými ohledy" v zadávacích podmínkách v souvislosti se vzory přístupové a příkazní smlouvy. Žalovaný podle žalobce nesprávně dovozoval, že přístupová i příkazní smlouva má být součástí nabídky uchazeče. Předseda žalovaného podle žalobce v napadeném rozhodnutí odůvodňoval nezákonnost této zadávací podmínky "...pouze formalistickým závěrem, že není jasné, co ,podstatné ohledy' znamenají... Podle žalobce jde o obecně užívaný právní pojem, což dosvědčuje také to, Že toto slovní spojené užívá také Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací praxe. Nadto žalobce není smluvní stranou vzorových smluv a byť zajistil u OREDO s.r.o. poslední verze smluv, nemůže zaručit, že se tyto vzorové smlouvy nebudou měnit. Žalobce namítá, že i kdyby přistoupil na argumentaci žalovaného, pak je zřejmé, že k porušení ZVZ mohlo dojít pouze v případě podstatných změn.

V replice ze dne 3.3.2017 k vyjádření žalovaného pak žalobce dodal, že "...existuje dlouhodobá a zaužívaná praxe krajů, která nebyla do vydání Prvostupňového a Napadeného rozhodnutí ze strany Žalovaného rozporována...", následně dne 19.4.2017 žalobce soudu předložil rozhodnutí žalovaného č.j. UOHS-S0725/2016/VZ-05337/2017/513/EPi ze dne 10.2.2017, ve kterém měl žalovaný ve skutkově obdobné věci podle žalobce rozhodnout tak, že čtyřměsíční lhůta od podpisu smlouvy, ve které musí vybraný uchazeč disponovat vozidly k plnění veřejné zakázky, je v souladu se ZVZ. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10.2.2017 je podle žalobce v naprostém rozporu s právním názorem, který zastává žalovaný v nyní posuzované věci.

Žalobce tedy navrhuje napadené i jemu předcházející rozhodnutí zrušit a na tomto procesním postoji setrval v průběhu celého řízení před zdejším soudem.


III. Shrnutí procesního postoje žalovaného

Žalovaný zastává názor, že se vypořádal se všemi návrhovými námitkami, k dalším "dílčím námitkám" uvedl, že zkoumání dalších důvodů pro uložení nápravného opatření bylo již nadbytečné. Žalovaný dále ve vyjádření k žalobě odkázal na jednotlivé části napadeného rozhodnutí, ve kterých se vypořádal s jednotlivými námitkami žalobce. Správní řízení vedená žalovaným, na která odkazuje žalobce v souvislosti se zásadou ochrany legitimního očekávání, byla podle žalovaného zastavena z důvodu zpětvzetí navrhovatelem a nemohla proto založit legitimní očekávání žalobce. Ze zadávacích podmínek podle žalobce není dostatečně zřejmé, kdy může žalobce využít možnosti regulace cen za vjezd na nádraží. Výsledek šetření podnětu není podle žalovaného správním řízením a z výsledku šetření proto žalobce nemohl dovozovat, že by tím žalovaný aproboval postup žalobce. Podle žalovaného nebylo nutné využít odborného subjektu k posouzení zadávacích podmínek; nadto není ze žaloby zřejmé, jak měl být touto skutečností žalobce dotčen na svých procesních právech. Krátkou lhůtou pro zahájení plnění veřejné zakázky byli podle žalovaného diskriminováni ti uchazeči, kteří by nakupovali část nových autobusů i pro pouhou jednu část veřejné zakázky. Ve vztahu ke stanovení maximální ceny za vjezd na autobusová nádraží žalovaný uvedl, že žalobce upravil zadávací podmínky odlišně od zákona o cenách.

Žalovaný tedy na své argumentaci, která se promítla v napadeném rozhodnutí, setrvává a navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné. I žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem.


IV. Posouzení věci

Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ,,s.ř.s.") a včas (§ 72 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.). Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s.ř.s. podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného postupem podle § 75 odst. 1 s.ř.s.

Zdejší soud rozhodoval bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s.ř.s., a to na základě žádosti žalobce ze dne 25.9.2017 přednostně v souladu s § 56 odst. 1 s.ř.s.; žalobce zdejšímu soudu avizoval závažné důvody pro přednostní projednání a rozhodnutí věci, jež zdejší soud neměl za nikterak zpochybněné, a stav vyřizování věcí podle pořadí, v jakém do soudního odd. 62 a 67 zdejšího soudu došly, přednostní projednání a rozhodnutí v této věci bez újmy účastníkům řízení v jiných věcech podle zdejšího soudu umožnil.


IV. 1.

Zdejší soud se nejprve zabýval přezkoumatelností napadeného rozhodnutí, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností či vad předcházejícího řízení.

S ohledem na žalobní argumentaci zdejší soud předesílá, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána také tehdy, nevypořádá-li se správní orgán s námitkami či návrhy účastníka správního řízení; z odůvodnění správního rozhodnutí musí být mimo jiné zřejmé, z jakých důvodů správní orgán k námitkám či návrhům účastníka řízení nepřihlédnul, případně proč považuje námitky za liché a jaké skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, na základě kterých pak bylo rozhodováno. Pro nesrozumitelnost je rozhodnutí nepřezkoumatelné také tehdy, je-li vnitřně rozporné; tak tomu může být v případě, že odůvodnění neodpovídá výroku, anebo v případě, že jsou rozporné jednotlivé pasáže odůvodnění do té míry, že z odůvodnění jako celku nelze seznat, jaké důvody správní orgán k jeho závěru vedly, tedy jaké odůvodnění vlastně "platí". Rozhodnutí vydaná v jednotlivých stupních správního řízení přitom tvoří jeden celek.

Podle žalobce se žalovaný nevypořádal se všemi body návrhu, kterým bylo zahájeno řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Navrhovatel (ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s.r.o.) v návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (žalobce) ze dne 11.3.2016 namítal nezákonnost zadávacích podmínek (čl. III. návrhu), neboť zadavatel nedodržel zákonnou lhůtu pro zahájení zadávacího řízení ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1370/2007, nevymezil předmět zakázky dostatečně přesným a určitým způsobem umožňujícím porovnatelnost nabídek, netransparentně rozdělil části veřejné zakázky, nezákonně stanovil dobu plnění veřejné zakázky, v oznámení zadávacího řízení neuvedl výši požadované jistoty, stanovil nezákonnou délku zadávací lhůty, stanovil nezákonný kvalifikační předpoklad, přenáší na uchazeče nepřiměřená rizika (nemožnost ocenit nabídky a vzájemná neporovnatelnost nabídek), v rozporu s nařízením č. 1370/2007 předem objektivním a transparentním způsobem nestanovil ukazatele pro výpočet platby kompenzace, v zadávacím řízení postupuje netransparentně; v nejrozsáhlejší Části návrhu (čl. III. písm. H.) pak navrhovatel rozvedl "řadu nejasných, nesrozumitelných nezákonných a vzájemně rozporných ustanovení".

Prvostupňové ani napadené rozhodnutí skutečně nereaguje na veškerou takto uplatněnou argumentaci, zdejší soud však dává žalovanému zapravdu v tom, že jestliže shledal žalovaný dostatek důvodů pro zrušení zadávacího řízení z části důvodů, nebylo třeba, aby se vypořádal se zbývajícími body (důvody) návrhu. Byť zdejší soud dobře rozumí žalobci, že takový postup by mohl přispět k vyšší právní jistotě zadavatelů, nemůže vytýkat žalovanému, že část nastolených otázek - stojících vně závěrů promítajících se ve výrocích prvostupňového rozhodnutí - ponechal bez toho, že by do budoucna poskytoval zadavatelům užitečný návod jejich postupu. Smyslem rozhodování žalovaného v nyní posuzované věci při nejlepší vůli nemohlo být pro žalobce dostatečně komfortní objasnění, jakým způsobem by měl žalobce v budoucnu upravit zadávací podmínky, jejichž posouzení se ve výrocích rozhodnutí nepromítalo, tak, aby byly v souladu se ZVZ. Jestliže žalovaný vycházel ze zásady procesní ekonomie a některé otázky, jež se mu ve vztahu k jeho závěrům jevily již jen jako akademické, neboť tyto otázky by na nosném závěru ohledně zrušení zadávacího řízení (výroková část V. prvostupňového rozhodnutí) již ničeho nezměnily, nakonec nevypořádával, nevyvolalo to nedostatek důvodů žádné z výrokových částí prvostupňového rozhodnutí (a tím ani rozhodnutí druhostupňového). Zdůvodnění, proč se žalovaný dalšími skutečnostmi, které namítal navrhovatel, dále nezabýval, prvostupňové rozhodnutí obsahuje (bod 346.). Kromě toho nevypořádání všech návrhových argumentů (resp. neuznání těchto argumentů coby důvodných bez náležitého odůvodnění), jež byly sneseny navrhovatelem proti postupu žalobce, by mohlo nejvýše zkracovat veřejná subjektivní práva navrhovatele, nikoli žalobce (ve vztahu k němu se ve věci nyní posuzované postup žalovaného nikterak negativně neprojevil). K uvedenému závěru zdejší soud dospěl i s vědomím toho, že samotný návrh navrhovatele byl značně rozsáhlý a část v něm užité argumentace se zjevně míjela s oprávněními žalovaného (kupř. navrhovatel se domáhal, aby žalovaný - jako správní orgán - položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie).

Pokud jde o otázku přezkoumatelnosti závěru žalovaného ohledně nepřiměřenosti čtyřměsíční lhůty, pák z prvostupňového rozhodnutí zdejšímu soudu plyne, že žalovaný závěr o nepřiměřenosti (hypotetické) čtyřměsíční lhůty (bod 178.) pro zahájení plnění veřejné zakázky od uzavření smlouvy opřel o úvahu, že i na trhu etablovaný dopravce, který určitým počtem autobusů již disponuje, bude potřebovat mezi podpisem smlouvy a počátkem plnění veřejné zakázky určitý počet autobusů opatřit, přičemž podle žalovaného z vyjádření výrobců "...lze usuzovat, ze za dobu 4 měsíců nejsou schopni dodat ani počet autobusů odpovídající jedné části veřejné zakázky... " (bod 188.). K využití subdodavatele či pronájmu autobusů žalovaný uvedl, že "...zajištění autobusů prostřednictvím pronájmu nebo subdodavatelsky je bezesporu spojeno s dalšími náklady, jako jsou poplatky spojené s pronájmem autobusů, což v konečném důsledku zvýší celkovou nabídkovou cenu takového uchazeče a zároveň sníží pravděpodobnost, ze by nabídka takového uchazeče byla vybrána jako nejvhodnější... " (bod 198.). Podle přesvědčení zdejšího soudu je tedy z prvostupňového rozhodnutí zřejmé, jaké úvahy vedly žalovaného k úsudku ohledně příliš krátké lhůty pro zahájení plnění smlouvy i proč jsou takto stanovené zadávací podmínky podle žalovaného diskriminační. Závěry prvostupňového rozhodnutí ve vztahu k výrokové části I. prvostupňového rozhodnutí dále rozvíjí předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí (zejména v bodech 123. až 141.) a zdejšímu soudu z ničeho neplyne, že by předseda žalovaného "základní otázky" věci posoudil materiálně odlišně od prvostupňového rozhodnutí do té míry, že by se kontext odůvodnění stal nesrozumitelným. Podle přesvědčení zdejšího soudu je tedy napadené rozhodnutí ve vztahu k výrokové části I. prvostupňového rozhodnutí srozumitelné - a tudíž nejde o rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Ve vztahu k výrokové části II. prvostupňového rozhodnutí z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že oproti rozhodnutí žalovaného ve věci sp. zn. S560/2012/VZ a navazující věci sp. zn. R150/2013/VZ se nyní posuzovaná věc z pohledu žalovaného odlišuje tím, že v dříve posuzované věci zadavatel nedisponoval žádným nástrojem, kterým by mohl ovlivnit ceny za vjezd na nádraží (bod 230.). Nyní posuzovanou věc podle žalovaného odlišuje to, že "...zadavatel explicitně v zadávací dokumentaci stanovil, že je schopen tuto situaci určitými prostředky ovlivnit (viz. čl. 7.3 zadávací dokumentace) a stanovuje způsoby a míru, která má či může mít vliv na porovnatelnost nabídek... " (bod 231.), zatímco v žalovaným dříve posuzovaných věcech se podle žalovaného otázka regulace cen za vjezd na nádraží zadavatelem neřešila; nadto ve věci S560/2012/VZ podle žalovaného poskytl zadavatel uchazečům seznam se jmény osob, které jsou vlastníky autobusového nádraží. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dále patrné, že podle žalovaného byly v zadávací dokumentaci také nejasně vymezeny podmínky, za kterých žalobce přistoupí k určení jiných příjezdových a odjezdových stání.

Obdobně jsou zdejšímu soudu zřejmé nosné důvody prvostupňového rozhodnutí ve vztahu k výrokové části III. a IV., jimž žalobce z téhož pohledu nic konkrétního nevytýká. Z napadeného rozhodnutí pak zdejšímu soudu vyplývá, že se předseda žalovaného zabýval jednotlivými rozkladovými námitkami žalobce a souhlasil-li předseda žalovaného se závěry obsaženými v prvostupňovém rozhodnutí - včetně důvodů, pro které se žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí nevypořádal s dalšími námitkami v návrhu - pak mohl převzít závěry prvostupňového rozhodnutí. Učinil-li tak, neznamená to, že napadené rozhodnutí trpí nedostatkem důvodů.

Napadené i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí tudíž podle zdejšího soudu obsahují dostatečně zřetelné a srozumitelné důvody, které žalovaného k jeho závěrům promítajícím se ve výrokových částech rozhodnutí vedly, aniž by se tyto důvody vzájemně vylučovaly; obě rozhodnutí standardu přezkoumatelných rozhodnutí vyhovují.


IV.2.

Žalobce dále namítá, že postupem žalovaného bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.

Předně žalobce tvrdí, že žalovaný nevyhověl žádostem žalobce o prodloužení lhůt k vyjádření. Z obsahu správního spisu k této otázce plyne, že usnesením ze dne 4.4.2016, č.j. ÚOHS-S0126/2016/VZ-13926/2016/532/KSt, žalovaný stanovil novou lhůtu do 11.4.2016 pro úkony dle § 36 odst. 1 a 2 správního řádu, neboť písemností z téhož dne byl žalobce seznámen s novými skutečnostmi, které se staly podkladem pro prvostupňové rozhodnutí. Podáním ze dne 5.4.2016 žalobce požádal žalovaného o prodloužení lhůty alespoň do 15.4.2016; žalobce mimo jiné poukázal na "souběh" jeho povinnosti vyjádřit se do 10 dnů od doručení návrhu Dopravní a logistické společnosti s.r.o. (do 10.4.2016) a návrhu AUDIS BUS s.r.o. (do 11.4.2016) dle § 114 odst. 6 ZVZ. Sdělením ze dne 7.4.2016, č.j. ÚOHS-S0126/2016/VZ-14697/2016/532/KSt, žalovaný informoval žalobce o tom, že lhůtu stanovenou usnesením ze dne 4.4.2016 považuje za dostatečnou. Po spojení správního řízení zahájeného z moci úřední (sp. zn. S0126/2016/VZ) a správního řízení zahájeného návrhem ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s.r.o. (sp. zn. S0157/2016/VZ) usnesením ze dne 12.4.2016, č.j. ÚOHS-S0126/2016/VZ-15442/2016/532/KSt, byla unesením ze dne 12.4.2016, č.j. ÚOHS-S0126,S0157/2016/VZ-15448/2016/532/KSt, žalobci stanovena sedmidenní lhůta k vyjádření k podkladům rozhodnutí dle § 117c odst. 3 ZVZ. Žalobce měl tedy ve vztahu ke konečnému stavu podkladů rozhodnutí reálně k dispozici lhůtu od 4.4.2016 do 19.4.2016.

Podle § 39 odst. 1 správního řádu určí správní orgán účastníkovi správního řízení přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků. I nyní posuzovaná věc může být poprávu vnímána coby trestní věc ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a žalovaný proto byl povinen poskytnout žalobci přiměřený čas k přípravě "obhajoby" (čl. 6 odst. 3 písm. b/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Podle § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu byl žalovaný povinen - s ohledem na složitost věci - vydat rozhodnutí nejpozději do 60 dnů od zahájení správního řízení. Na jedné straně stojí zájem účastníka řízení na tom, aby správním orgánem stanovená lhůta byla dostatečně dlouhá na to, aby účastník řízení mohl řádně uplatnit svoje procesní práva; na straně druhé pak stojí povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí v pořádkové lhůtě. Při konfliktu rizika nedostatečné lhůty k uplatnění procesních práv na straně jedné a nedodržení pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí na straně druhé je podle zdejšího soudu podstatné, zda stanovená lhůta byla dostatečně dlouhá na to, aby účastník řízení mohl řádně uplatnit svoje procesní práva; porušení tohoto pravidla by potřebou rozhodnout v pořádkové lhůtě podle § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu nemohlo být nikdy odůvodněno.

Pokud jde o dostatečnost žalovaným stanovených lhůt, zdejší soud vychází z toho, že z kroků žalobce v průběhu řízení nelze dovozovat, že by žalobce byl při volbě svých kroků v rámci procesní aktivity veden snahou o umělé oddalování vydání prvostupňového rozhodnutí, zároveň však ani kroky žalovaného (jejich posloupnost a načasování) nevykazují žádné zjevné znaky úřední bezohlednosti či snahy ztížit žalobci uplatňování jeho obranné procesní strategie. Správní řízení z moci úřední (sp. zn. S0126/2016/VZ) a správní řízení zahájené návrhem ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s.r.o. (sp. zn. S0157/2016/VZ) byla zahájena ve dnech 2.3.2016 a 11.3.2016, prvostupňové rozhodnutí bylo vyhotoveno v pátek dne 29.4.2016, poslední den pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci zahájené žalovaným z moci úřední připadal na 2.5.2016 (pondělí). Prvostupňové rozhodnutí tedy bylo vydáno jeden pracovní den před uplynutím pořádkové lhůty dle § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu (žalovaný byl tedy zjevně veden snahou o rozhodnutí věci v zákonné lhůtě) a byť se lhůta k vyjádření, kterou žalovaný stanovil žalobci (sedmidenní či desetidenní), může jevit jako napjatá, ve výsledku měl žalobce možnost proti konečnému stavu podkladů rozhodnutí brojit po dobu cca dvou týdnů (od 4.4.2016 do 19.4.2016), což odpovídá cca jedné čtvrtině délky řízení v prvním stupni. Zdejšímu soudu se tedy nejeví, že by žalovaný svým postupem žalobci bránil dostatečně rozvinout jeho argumentaci, navíc tak žalobce mohl činit i v rámci řízení o rozkladu; žádný z argumentů žalobce nebyl žalovaným oslyšen proto, že by nezazněl v žalovaným stanovené lhůtě. Kromě toho i ze žádosti žalobce ze dne 25.9.2017 o přednostní projednání a rozhodnutí věci zdejším soudem může plynout, že žalobce měl již v rámci řízení před žalovaným zájem na urychleném rozhodnutí ve věci; tomu "tempo řízení" před žalovaným mohlo odpovídat. Nelze navíc přehlédnout, že i samotný ZVZ předpokládá relativně krátké lhůty pro vyjadřování procesních postojů, a to bez ohledu na složitost věci, jak je patrno z § 114 odst. 6 ZVZ. Ve výsledku tak zdejší soud v tomto žalobním bodu pokládá žalobu za nedůvodnou.

Namítá-li dále žalobce, že se žalovaný odklonil od vlastní ustálené praxe, pak mu ani v tom zdejší soud nedává zapravdu. Podle žalobce žalovaný již v minulosti shledal za souladnou se ZVZ zadávací podmínku, podle níž výše poplatků za vjezdy na autobusová nádraží a jejich kalkulace je plně v kompetenci uchazečů. Z prvostupňového rozhodnutí zdejšímu soudu vyplývá, že podle žalovaného byl v nyní posuzované věci ZVZ porušen proto, že uchazeči neměli dostatek informací pro zpracování nabídkové ceny, neboť ze zadávací dokumentace nebylo dostatečně zřejmé, jakým způsobem, za jakých podmínek a v jaký okamžik byl žalobce připraven přistoupit k regulaci poplatků za vjezd na autobusová nádraží (bod 238. prvostupňového rozhodnutí). Žalobce podle žalovaného uvedl, že "...bude zasahovat určitým nepřesně a nejasně popsaným způsobem do podmínek, které bezesporu výrazným způsobem ovlivňují cenotvorbu (rozuměj nabídkovou), v situacích, kdy reálně v praxi nebudou všichni uchazeči vědět, ze již nastala...Samotný fakt, že bylo na uchazečích, aby provedli kalkulaci a vyjednání poplatků za vjezd na autobusové nádraží s jejich provozovateli, tedy žalovaný v rozporu se ZVZ neshledal. Podle zdejšího soudu každý dílčí závěr žalovaného (v každém správním řízení) může být při rozumném rozhodování ovlivněn řadou skutkových detailů, za nichž může žalovaný dospívat k závěrům, jež toliko nekopírují jeho předchozí rozhodnutí; podstatné je, aby žalovaný ve svých pozdějších rozhodnutích nepopíral nosné závěry, jež byly obsaženy v jeho rozhodnutích předchozích, na něž adresáti mohli poprávu spoléhat. Jestliže dříve žalovaný podle žalobce dospěl k závěru, že zadávací podmínka vycházející z toho, že bylo na uchazečích, aby provedli kalkulaci a vyjednání poplatků za vjezd na autobusové nádraží s jejich provozovateli, je v souladu se ZVZ, avšak v nyní posuzované věci nevycházel z opaku, když vadu zadávacích podmínek shledal v nedostatcích ohledně způsobu, podmínek a okamžiku, k němuž žalobce přistoupí k regulaci poplatků za vjezd na autobusová nádraží, pak se podle zdejšího soudu žalovaný v mezích, na které žalobce upozorňuje, od své dosavadní rozhodovací praxe v žádném pro věc podstatném ohledu neodchýlil a žaloba je i v této části nedůvodná.

Žalobce spatřuje pochybení žalovaného také v tom, že již na přelomu let 2015 a 2016 z výsledku prošetření podnětu vyplynulo, že žalovaný nezjistil nezákonnost zadávacích podmínek, ani nebylo zahájeno správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (žalobce), přičemž následně žalovaný vydal obě po sobě jdoucí rozhodnutí v nyní posuzované věci.

Podle § 42 správního řádu je správní orgán - tedy i žalovaný - povinen přijímat podněty, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední. Pokud o to ten, kdo podal podnět, požádá, je správní orgán povinen sdělit mu ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy podnět obdržel, Že řízení zahájil, nebo že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední, popřípadě že podnět postoupil příslušnému správnímu orgánu. Na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele dle ZVZ na základě podnětu není právní nárok. Je na úvaze žalovaného, zda zahájí správní řízení z moci úřední či nikoli. Podle zdejšího soudu tato úvaha vždy nutně odráží jak aktuální stav poznání skutkového stavu plynoucího z podkladu, jenž je žalovanému v tu chvíli k dispozici (nemusí jít přitom o podklad kompletní do všech podrobností), tak reálné možnosti žalovaného příslušný počet řízení kapacitně zvládat; to se může odrážet jak v prioritizaci zájmu žalovaného ve vztahu k charakteru a významu možných zadavatelských pochybení, tak v možné potřebě určitý segment zadavatelské činnosti sledovat kontinuálně a teprve po zralé úvaze zasahovat; bezvadnost zadavatelských praktik v reálném zadavatelském prostředí se nemusí vždy jevit průzračně a nezahájení řízení z moci úřední nemusí nutně znamenat neexistenci jakýchkoli pochyb žalovaného ohledně souladu postupu zadavatele se ZVZ. Skutečnost, že žalovaný k některým podnětům v minulosti - byť by to bylo za srovnatelného skutkového stavu ohledně zadávacích podmínek -nezahájil správní řízení zmoci úřední, sama o sobě nemohla založit legitimní očekávání v tom směru, že nikdy v budoucnu žalovaný správní řízení pro podezření z porušení ZVZ z moci úřední nezahájí, ani v tom směru, že případné porušení ZVZ (ať už v řízení z moci úřední nebo v řízení návrhovém) nebude dovozeno.

Žalobce dále namítá, že žalovaný pochybil i tím, že podnikal kroky, které byly ve vzájemném logickém rozporu; zatímco nejprve žalovaný nepokládal za nutné v rámci předběžného opatření pozastavit zadávací řízení (29.3.2016), krátce poté (1.4.2016) předběžným opatřením zadávací řízení pozastavil.

K této otázce z obsahu správního spisu plyne, že součástí návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (žalobce) ze dne 11.3.2016 byl také návrh na vydání předběžného opatření. Navrhovatel (ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s.r.o.) v návrhu na vydání předběžného opatření argumentoval mimořádným rozsahem a zásadním charakterem nejasností, neurčitostí a jiných nezákonností zadávacích podmínek veřejné zakázky a celkově netransparentním postupem žalobce. Potřebu nařídit předběžné opatření zdůvodnil navrhovatel také hospodářskou a společenskou mimořádností veřejné zakázky. Navrhovateli by podle jeho vyjádření hrozila bezprostřední újma spočívající v ušlém zisku. Rozhodnutím ze dne 2.3.2016, č.j. ÚOHS-S0126/2016/VZ-08347/2016/532/PAn, nařídil žalovaný z moci úřední předběžné opatření, kterým zakázal žalobci uzavřít smlouvu v probíhajícím zadávacím řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný "...po předběžném posouzení dokumentace o veřejné zakázce získal pochybnosti o souladu zadávacích podmínek uvedených v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2.3.2016 se zákonem... ". Z rozhodnutí žalovaného ze dne 29.3.2016, č.j. ÚOHS-S0157/2016/VZ-12762/2016/532/KSt, zdejšímu soudu vyplývá, že výrokovou částí I. byl žalobci uložen zákaz uzavřít smlouvu. Výrokovou části II. rozhodl žalovaný tak, že návrh ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s.r.o. na uložení předběžného opatření spočívající v pozastavení zadávacího řízení se zamítá. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného ze dne 29.3.2016 je patrné, že žalovaný získal pochybnosti o souladu úkonů a postupů zadavatele se ZVZ. Z rozhodnutí je dále patrné, že podle žalovaného k zajištění účelu řízení o přezkoumání úkonů žalobce postačuje uložit předběžné opatření spočívající v zákazu uzavřít smlouvu dle § 117 odst. 1 písm. a) ZVZ. Dne 1.4.2016 vydal žalovaný rozhodnutí č.j. ÚOHS-S0126/2016/VZ-13630/2016/532/KSt, kterým z moci úřední nařídil předběžné opatření, kterým žalobci nařídil pozastavit zadávací řízení dle § 117 odst. 1 písm. b) ZVZ. Z minimalistického odůvodnění rozhodnutí soudu plyne, že důvodem pro nařízení předběžného opatření byly pochybnosti žalovaného "...o souladu zadávacích podmínek uvedených v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2.3.2016 se zákonem". K rozsahu předběžného opatření žalovaný uvedl, že rozhodl "...v rozsahu nezbytně nutném pro zajištění účelu řízení o předběžném opatření uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí tak, aby zadavatel pozastavil zadávací řízení předmětné veřejné zakázky, dokud nebude případ řádně prošetřen...

Je pravdou, že ze vskutku minimalistického odůvodnění jednotlivých rozhodnutí ve věcech předběžných opatření nejsou zcela jasně patrny konkrétní důvody, proč přistoupil žalovaný k uložení zákazu uzavřít smlouvu či proč nařídil pozastavit zadávací řízení; odůvodnění uvedených rozhodnutí ve věcech předběžných opatření jsou obecná a univerzálně použitelná. Předmětem přezkumu ovšem nyní nejsou uvedená rozhodnutí ve věcech předběžných opatření a v nyní posuzované věci tudíž zdejší soud pokládá za podstatné, že žalovaný měl možnost oběma způsoby rozhodnout, přitom časová posloupnost shora uvedených rozhodnutí u zdejšího soudu nevyvolává tak silný údiv jako u žalobce, ani podle zdejšího soudu nemusí jít nutně o postup vykazující logický rozpor.

Podle § 117 odst. 1 ZVZ mohl žalovaný před vydáním rozhodnutí ve správním řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (žalobce) v rozsahu nezbytně nutném na návrh nebo z moci úřední k zajištění účelu řízení nařídit zadavateli (žalobci) předběžné opatření spočívající v zákazu uzavřít smlouvu (písm. a/) nebo v pozastavení zadávacího řízení (písm. b/). Podle zdejšího soudu byl žalovaný při rozhodování o vydání předběžného opatření povinen dbát zásady přiměřenosti, konkrétně nepřistoupit k pozastavení zadávacího řízení dle § 117 odst. 1 písm. b) ZVZ, postačuje-li uložení zákazu uzavřít smlouvu dle § 117 odst. 1 písm. a) ZVZ. Z postupu žalovaného je zřejmé, že v rámci tehdy ještě samostatných správních řízení (zahájených z moci úřední a na návrh - sp. zn. S0126/2016/VZ a sp. zn. S0157/2016/VZ) nejdříve rozhodnutími ze dne 2.3.2016 a ze dne 29.3.2016 zakázal žalobci uzavřít smlouvu a až následně rozhodnutím ze dne 1.4.2016 nařídil žalobci pozastavit zadávací řízení. Podle zdejšího soudu tento postup žalovaného dobře koresponduje s podmínkou přiměřenosti dle § 117 odst. 1 ZVZ, neboť je zřejmé, že žalovaný přistoupil k "přísnějšímu" předběžnému opatření (žalobce zasahujícího v dřívější fázi zadávacího řízení, tj. ještě před uzavíráním smlouvy na veřejnou zakázku) až později ve správním řízení, tedy až poté, co se mohl podrobněji seznámit se skutkovými detaily posuzované věci. To, že žalovaný nařídil žalobci, aby pozastavil zadávací řízení pouze "pár hodin před otvíráním obálek" s nabídkami uchazečů, může dokládat, že žalovaný využil institutu předběžného opatření vcelku správně, byť "na poslední chvíli". Zdejší soud tedy nemůže souhlasit se žalobcem, že by právě uvedeným postupem k tíži žalobce vážněji utrpěla spravedlnost a korektnost procesu před žalovaným.

Pokud jde tedy o žalobcem namítané vady charakteru procesního, zdejší soud žalobci zapravdu nedává. Podle zdejšího soudu žalovaný nikterak negativně v mne, jež by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, nezasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces a žaloba je v této části nedůvodná.


IV. 3.

Podle žalobce dále žalovaný pochybil, vycházel-li z předpokladu, že uchazeči hodlali plnit veřejnou zakázku výhradně novými autobusy s tím, že vybraný uchazeč začne nové autobusy poptávat až během hypotetické čtyřměsíční lhůty k zahájení plnění veřejné zakázky.

Zdejší soud dává zapravdu žalovanému, že po uzavření smlouvy s vybraným uchazečem mohla nastat situace, kdy bude vybraný uchazeč povinen zahájit plnění veřejné zakázky čtyři měsíce po podepsání smlouvy (bod 170. prvostupňového rozhodnutí). Ze správního spisu plyne, že jeden dodavatel autobusů (VDL Bus & Coach Czech Republic s.r.o.) nebyl schopen odpovědět žalovanému, jaké jsou dodací lhůty pro dodání většího množství autobusů, z odpovědí ostatních dodavatelů autobusů, kteří byli osloveni Žalovaným, je patrno, že obvyklé dodací lhůty pro dodání 254 autobusů jsou delší než čtyři měsíce. Z odpovědí dodavatelů autobusů také vyplývá, že oslovení výrobci autobusů nejsou schopni dodat požadovaný počet autobusů do čtyř měsíců ani v rámci jedné části veřejné zakázky. Z toho lze mít za prokázané, že v rámci tuzemského trhu lze zajistit dodávku 254 nových autobusů - či odpovídajícího počtu autobusů pro jednotlivé části veřejné zakázky - během 4 měsíců jen velmi obtížně. Podstatné je, zda ve světle uvedeného obstojí úvaha žalovaného, že takto nastavené zadávací podmínky diskriminují (z účasti v zadávacím řízení diskvalifikují) uchazeče, kteří nedisponují žádnými autobusy, kterými by byli schopni plnit veřejnou zakázku, neboť vybraný uchazeč by musel zajistit nákup nových autobusů ve čtyřměsíční lhůtě.

Z požadavků žalobce na technické kvalifikační předpoklady uchazečů plyne, že technické kvalifikační předpoklady splní pouze uchazeči, kteří v minulosti poskytovali služby v přepravě cestujících v žalobcem stanoveném rozsahu (dle kilometrového nájezdu). Zdejší soud tedy dává zapravdu žalobci v tom, že uchazeči nepochybně museli disponovat v rámci svého vozového parku určitým počtem autobusů, neboť jinak by nebyli schopni již dříve poskytovat služby v přepravě cestujících a splnit tak technické kvalifikační předpoklady; nastavení tohoto konkrétního technického kvalifikačního předpokladu přitom žalovaný nezpochybnil. Za skrytou formu nepřípustné diskriminace lze považovat i takový postup, kterým zadavatel stanoví příliš krátkou lhůtu pro zahájení plnění veřejné zakázky, čímž způsobí, že zakázku nemohou plnit potenciální uchazeči, kteří by jinak byli k plnění zakázky způsobilí (mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.6.2008, č.j. 1 Afs 20/2008-152). Zdejšímu soudu se jako logická a rozumná jeví úvaha žalovaného, že žalobcem stanovená doba plnění mohla odradit dopravce zajišťující autobusovou dopravu (současně) v jiném regionu. Takový dopravce sice mohl disponovat dostatečným počtem autobusů pro realizaci veřejné zakázky, avšak je zřejmé, že stávající vozidla autoparku mohl využívat na jím dosud (a do budoucna nadále současně) obsluhovaných spojích. Potenciální uchazeč (dodavatel) jistě může využít možnosti podání nabídky ve sdružení dodavatelů či zajistit autobusy prostřednictvím subdodavatele, i jiné v úvahu přicházející možnosti zajištění dostatečného počtu autobusů, na které poukazoval žalobce, mohou být alternativou k nákupu zcela nových autobusů od výrobce, existence jakýchkoli alternativních způsobů opatření autobusů pro plnění veřejné zakázky však přesto neospravedlňovala zadavatele (žalobce) v nyní posuzované věci k tomu, aby znemožnil účast dopravců, kteří by v případě úspěchu v zadávacím řízení přistoupili k nákupu nových autobusů, neboť žádné volné autobusy pro případ rozšíření provozu "v zásobě" nemají. Úvaha žalovaného ohledně této otázky je podle zdejšího soudu opřena o skutkový podklad (vyjádření výrobců autobusů) a je vystavěna logicky bez použití jakýchkoli nerealistických hypotéz abstrahujících od reálných podmínek na trhu. Zdejšímu soudu se jako nereálný a neodůvodněný nejeví ani závěr žalovaného, že přinejmenším někteří uchazeči mohli hodlat plnit předmět veřejné zakázky výhradně novými autobusy, neboť pro případ rozšíření provozu žádné volné autobusy "v zásobě" nemají, ani závěr Žalovaného, že takoví uchazeči - i přes plnění technických kvalifikačních předpokladů - by začali takové nové autobusy poptávat až během hypotetické čtyřměsíční lhůty k zahájení plnění veřejné zakázky.

Zdejší soud tedy dává zapravdu žalovanému v jeho závěru obsaženému ve výrokové části I. prvostupňového rozhodnutí, že požadavek na zahájení plnění veřejné zakázky již za čtyři měsíce od podpisu smlouvy s vybraným uchazečem je požadavkem porušujícím ZVZ; jde o požadavek ve výsledku diskriminační, vylučující z účasti v zadávacím řízení ty dodavatele, kteří nedisponovali potřebným počtem autobusů pro plnění veřejné zakázky již v době zadávacího řízení. Ve vztahu k výrokové části I. prvostupňového rozhodnutí je tudíž žaloba nedůvodná.

K uvedenému závěru zdejší soud dospěl bez toho, že by se blíže zabýval rozhodnutím žalovaného č.j. UOHS-S0725/2016/VZ-05337/2017/513/EPi ze dne 10.2.2017, ve kterém měl žalovaný ve skutkově obdobné věci podle žalobce rozhodnout tak, že čtyřměsíční lhůta od podpisu smlouvy je dobou dostatečnou; uvedeným rozhodnutím proto nemusel zdejší soud ani dokazovat. Ať už by žalovaný k takovému závěru v minulosti skutečně dospěl či nikoli, případně ať už by k němu dospěl za jakýchkoli skutkových okolností, takové (nadto prvostupňové) rozhodnutí samo o sobě nemohlo založit dlouhodobou a ustálenou správní praxi, na kterou by zadavatelé mohli bez jakýchkoli pochybností důvodně spoléhat. Žádné legitimní očekávání nemohlo uvedené rozhodnutí žalobci založit také proto, že bylo vydáno poté, co žalovaný rozhodoval v nyní posuzované věci.


IV.4.

Žalobce dále zpochybňuje závěry promítající se ve výrokové části II. prvostupňového rozhodnutí; namítá, že způsob, jakým stanovil podmínky týkající se maximální ceny za vjezd na autobusová nádraží a určení jiného příjezdového a odjezdového stanoviště, byl v souladu se zásadou transparentnosti a ZVZ ani jinak neporušil.

Z bodu 7.3 zadávací dokumentace (Základní požadavky zadavatele na zpracování nabídkové ceny) plyne, že součástí nabídkové ceny jsou také poplatky za používání příjezdových a odjezdových stání na autobusových stanovištích a nádražích; výše těchto poplatků "...je věcí jednání mezi uchazeči a vlastníkem či provozovatelem konkrétního autobusového nádraží. V případě autobusového nádraží, kde cena za vjezd stanovená jeho vlastníkem (resp. provozovatelem) bude s ohledem na vnější podmínky zakládat podezření z možného ohrožení trhu účinky hospodářské soutěže nebo vyžaduje-li to mimořádná tržní situace, je Zadavatel oprávněn a připraven tuto situaci řešit v souladu správními předpisy buď vydáním nařízení stanovícího maximální cenu za vjezd na autobusové nádraží tak, aby odpovídala účelně vynaloženým nákladům za služby a přiměřenému zisku, nebo určením jiného příjezdového a odjezdového stanoviště... Z části I. oddílu B výměru Ministerstva financí č. 01/2016 ze dne 27.11.2015 je patrné, že kraje a obce jsou oprávněny v souladu s § 1 odst. 6 zákona o cenách regulovat cenu za vjezd na autobusové nádraží.

Podle žalovaného bylo nezbytné, aby žalobce v zadávacích podmínkách alespoň stanovil, "...jakou maximální výši poplatku za vjezd na autobusové nádraží považuje za přípustnou, resp. aby uvedl, jaké maximální výše taková cena může dosáhnout, pakliže by byla cena určena nařízením v souladu s § 4 zákona o působnosti orgánů ČR v oblasti cen... Požadavek žalovaného na konkretizaci okolností, za jakých žalobce přistoupí (může přistoupit) k regulaci cen nebo k určení jiného příjezdového a odjezdového stanoviště, je však podle zdejšího soudu nezákonný. Žalobce byl totiž oprávněn v souladu s § 1 odst. 6 zákona o cenách regulovat poplatek za vjezd na autobusové nádraží bez ohledu na to, zda tuto skutečnost uvede do zadávací dokumentace či nikoli. Tato možnost vyplývá ze zákona o cenách a stejně jako jiná zákonná oprávnění není třeba ani toto oprávnění do zadávacích podmínek "přepisovat" či jakkoli "sumarizovat". Dodavatelé coby subjekty podnikající v oboru si tohoto oprávnění žalobce museli být vědomi; zohlednění této skutečnosti do nabízené ceny, popř. do jiných podmínek tvořících součást nabídky jako celku, musí být proto běžným, a ve vztahu k nyní posuzované věci tedy nikoli nepřiměřeným, podnikatelským krokem, včetně všech podnikatelských rizik z toho vyplývajících.

Jestliže žalobce nad rámec nutného obsahu zadávacích podmínek dodavatele fakticky upozornil na oprávnění regulovat poplatky za vjezd na nádraží za určitých zvláštním zákonem stanovených podmínek, pak nemohl pochybit; rozdíl v dikci "je-li trh ohrožen" (§ 1 odst. 6 zákona o cenách) na straně jedné a "založené důvodné podezření z možného ohrožení trhu" (bod 7.3 zadávací dokumentace) na straně druhé je bezvýznamný, podle zdejšího soudu jde o vyjádření téhož.

Požadavek žalovaného, aby žalobce přesně vymezil výši poplatku, v rámci které žalobce přistoupí k regulaci poplatku či k přesunu příjezdového a odjezdového stanoviště, je navíc reálně nesplnitelný. Doba plnění veřejné zakázky byla stanovena na deset let, přičemž nebylo možno předem odhadnout, jak se budou vyvíjet vztahy mezi provozovateli (vlastníky) autobusových nádraží a vybraným uchazečem (či vybranými uchazeči v rámci jednotlivých částí veřejné zakázky); nepochybně bude odlišná situace kupř. tehdy, stanoví-li provozovatel autobusového nádraží, který sám nebude dopravcem, vysoké poplatky za vjezd pro všechny dopravce, oproti případu, kdy provozovatel autobusového nádraží bude zároveň jedním z konkurenčních dopravců a kdy bude selektivně stanovovat vysoké poplatky pouze konkurentům. Žalobce tedy podle zdejšího soudu vcelku rozumně pouze deklaroval, že bude-li výše poplatků nepřiměřená, je připraven na takovou situaci reagovat regulací cen nebo přesunem stanoviště. Nadto je podstatné, že výchozí pozice dodavatelů byla stejná: dodavatelé disponovali informací o tom, že v případě nepřiměřených cen je žalobce připraven podle situace zareagovat, a mohli to ve vztahu k podaným nabídkám promítnout běžným obchodním způsobem - srovnatelně.

V této části tedy dává zdejší soud žalobci zapravdu. Ze shora uvedených důvodů neobstojí závěr žalovaného promítající se ve výrokové části II. prvostupňového rozhodnutí žalobce. Žalobce tedy neporušil § 44 odst. 1 a § 6 odst. 1 ZVZ tun, že v zadávací dokumentaci stanovil, že nabídková cena musí zahrnovat veškeré náklady spojené s realizací části veřejné zakázky, a to včetně tzv. ceny za vjezd na autobusové nádraží, a zároveň stanovil, že bude-li cena za vjezd na nádraží zakládat podezření z možného ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže nebo bude-li to vyžadovat mimořádná tržní situace, je žalobce oprávněn a připraven tuto situaci řešit buď vydáním nařízení stanovícího maximální cenu za vjezd na takové autobusové nádraží tak, aby cena odpovídala účelně vynaloženým nákladům za služby a přiměřenému zisku, nebo určením jiného příjezdového a odjezdového stanoviště. Takto stanovená zadávací podmínka zadávací řízení nikterak netransparentním nečiní.


IV.5.

Žalobce dále ve vztahu k závěrům promítajícím se ve výrokové části III. prvostupňového rozhodnutí namítá, že nijak nepochybil, jestliže v zadávacích podmínkách stanovil způsob úhrady tak, že nebude hradit náklady spojené s objížďkami, které budou kratší než 14 dnů.

Ze zadávací dokumentace (bod 8.6 přílohy č. 12) vyplývá, že systém úhrad za objížďky upravil žalobce mimo jiné tak, že "...objednatel nehradí vícenáklady spojené s Objížďkou v celkové délce trvání kratší než 14 dnů. Kilometry spojené s Objížďkami v celkové délce trvání Objížděk kratší než 14 dní nebudou zahrnuty v rámci zvýšení rozsahu plnění do rozsahu objednaného dopravního výkonu... ". Podle žalovaného takto nastavený systém úhrad vícenákladů za objížďky pro uchazeče znamená, že vícenáklady spojené s objížďkami v délce trvání do 14 dnů nebudou žalobcem kompenzovány. Z prvostupňového rozhodnutí je zdejšímu soudu patrno, že žalovaný by akceptoval takovou úpravu úhrady nákladů za objížďky obsaženou v zadávací dokumentaci, ze které by bylo zřejmé, jaký je přesný počet kilometrů objížděk, které hodlá žalobce kompenzovat. Pak by podle žalovaného museli uchazeči "...odhadnout pouze kilometry, které by navíc ujeli v souvislosti s objížďkami v průběhu realizace veřejné zakázky...

Ani v této otázce zdejší soud se žalovaným nesouhlasí. Byť je kontraktace mezi zadavatelem a dodavatelem formalizovaným procesem, který je ovládán povinností dodržet požadavky vyplývající ze ZVZ, vztah mezi zadavatelem a dodavatelem (a to jak ve fázi po uzavření smlouvy na veřejnou zakázku, tak v průběhu její kontraktace) je vztahem soukromoprávním (rozsudky zdejšího soudu ze dne 3.1.2013, č.j. 62 Af 64/2011-41, a ze dne 25.4.2013, č.j. 31 Af 38/2012-52), a to i přes určitá specifika (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2010, č.j. 9 Afs 69/2010 - 175). Dodavatel (uchazeč o veřejnou zakázku na zajištění dopravní obslužnosti kraje nebo jeho části na 10 let) nutně z povahy věci vždy podstupuje určitou míru podnikatelského rizika. Zároveň lze předpokládat, že v průběhu desetiletého plnění veřejné zakázky budou plnění veřejné zakázky ovlivňovat více či méně plánované objížďky. Podle přesvědčení zdejšího soudu lze do akceptovatelného podnikatelského rizika v nyní posuzované věci zahrnout také skutečnost, že uchazeči v rámci kontraktace nemají přesnou představu o vícenákladech, které jim v budoucnu (v průběhu 10 let) mohou vzniknout v souvislosti s objížďkami, je-li povinnost nést tyto vícenáklady rozumně limitována. Podle zdejšího soudu - a není o tom sporu ani mezi žalobcem a žalovaným - je přípustné, aby zadavatel stanovil, že hradí náklady spojené s objížďkami až od určitého množství kilometrů. Dopravce (dodavatel) i zadavatel přitom v průběhu zadávacího řízení mohou mít pouze mlhavou představu o tom, v jakém počtu a v jakém rozsahu se v průběhu desetiletého plnění veřejné zakázky mohou objížďky vyskytnout. Pak je podle zdejšího soudu jistě přípustné, aby zadavatel upravil limitaci náhrady vícenákladů spojených s objížďkami tak, že namísto minimálního množství kilometrů, od kterých zadavatel hradí dopravci vzniklé vícenáklady, bude stanoveno minimální množství dnů trvání objížďky.

Podstatné v nyní posuzované věci je, že uchazeči měli stejné výchozí podmínky (informace) o způsobu úhrady nákladů vzniklých z důvodu objížděk a že z ničeho neplyne, že způsob úhrady vyjádřený v zadávacích podmínkách nepředstavuje exces ze zavedené praxe; žalobce tvrdil, že tento způsob úpravy odpovídá úpravě ve stávajících smlouvách, žalovaný to ani ve správním řízení, ani v řízení před zdejším soudem nikterak nezpochybnil. Nadto neodpovídá logice, aby dodavatelé byli schopni kalkulovat s počtem, rozsahem a dobou trvání objížděk po dobu deseti let a zároveň nebyli schopni této kalkulace ve vztahu k objížďkám přesahujícím 14 dnů, jak žalovaný dovozuje (bod 153. napadeného rozhodnutí). K tomu přistupuje skutečnost, že náklady na příslušný dopravní výkon logicky nejsou kalkulovány výlučně na základě předpokladu kilometrového výkonu, přitom ve vztahu k celkovému (pravidelnému) kilometrovému výkonu odpovídajícímu jízdním řádům po běžných trasách (bez případných objížděk) mohou být případné vícekilometry po případných objížďkách položkou nikoli podstatnou. Se žalobcem zdejší soud souhlasí i pokud jde o jeho argument, že lze-li kalkulovat s jednodenním kilometrickým výkonem v rámci objížděk, lze kalkulovat s kilometrickým výkonem v rámci objížděk přesahujících 14 dnů. Stejně tak je podle zdejšího soudu případným argument žalobce § 24 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle něhož provoz na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích může být částečně nebo úplně uzavřen, popřípadě může být nařízena objížďka, přitom nikdo nemá nárok na náhradu případných ztrát, jež mu vzniknou v důsledku uzavírky nebo objížďky; je-li zákonem vyloučena náhrada ztrát vzniklých v důsledku objížďky a jde-li tak o riziko (mimo jiné) dopravců, nejevilo by se jako jakkoli nepřiměřené ponechat toto riziko na dopravcích výlučně a tím spíše nemůže být pokládáno za jakkoli běžným okolnostem kontraktace dopravní obslužnosti nepřiměřené ponechávat toto riziko na dopravcích v případě objížděk nepřesahujících 14 dnů.

Podle zdejšího soudu tedy neobstojí závěr žalovaného promítající se ve výrokové části III. prvostupňového rozhodnutí, podle něhož žalobce porušil § 44 odst. 1 a § 6 odst. 1 ZVZ tím, že nestanovil způsob úhrady nákladů spojených s objížďkami dostatečně podrobně tak, aby bylo možno "nacenit" nabídku.


IV.6.

Konečně podle žalobce je chybný také závěr žalovaného promítající se ve výrokové části IV. prvostupňového rozhodnutí, podle něhož žalobcem stanovené zadávací podmínky v části týkající se přístupové a příkazní smlouvy nebyly transparentní a neposkytly uchazečům jistotu, jakým způsobem budou práva a povinnosti vyplývající z těchto smluv upraveny.

V bodu 3. zadávací dokumentace (Základní informace o zadávacím řízení) žalobce stanovil, že "...Přístupová a příkazní smlouvy budou v podstatných ohledech odpovídat vzorům, které jsou přílohou zadávací dokumentace...". Ze "vzoru" příkazní smlouvy a přístupové smlouvy plyne, že smyslem smluv je, aby vybraný uchazeč -dopravce byl schopen plnit veřejnou zakázku v rámci integrovaného dopravního systému IREDO (bod 3.1 příkazní smlouvy či čl. II odst. 3 přístupové smlouvy). V dodatečné informaci č. 4 poskytnuté v rámci sady č. 22 ze dne 21.3.2016 žalobce odkázal na čl. 4.4 zadávací dokumentace, dle kterého je "...vybraný uchazeč v souladu se Smlouvou povinen před uzavřením Smlouvy předložit uzavřenou Přístupovou smlouvu a Příkazní smlouvu se společností OREDO, a přistoupit tak na podmínky provozování veřejné linkové dopravy v Královéhradeckém kraji v rámci IDS IREDO. Nepředložení uvedených dokumentů bude považováno za neposkytnutí součinnosti k uzavření Smlouvy dle § 82 odst. 4 ZVZ...". Dále v dodatečné informaci žalobce uvedl, že "...uchazeč je tedy v nabídce povinen předložit veškeré přílohy zadávací dokumentace, vyjma Přístupové smlouvy a Příkazní smlouvy se společností OREDO, kterou předloží až vybraný uchazeč před podpisem smlouvy

Zdejší soud dává žalovanému zapravdu v tom, že zadavatel je vždy povinen vymezit zadávací podmínky tak, aby měli uchazeči jasnou a ucelenou představu o tom, jakým způsobem budou upravena práva a povinnosti vyplývající z "přidružených" smluv, které vybraný uchazeč musí uzavřít se třetím subjektem v souvislosti s uzavřením smlouvy se zadavatelem. V nyní posuzované věci je zřejmé, že žalobce v zadávacím řízení poptával služby autobusové dopravy, které budou realizovány v režimu integrovaného dopravního systému Královéhradeckého kraje (IDS IREDO). Při posuzování určitosti zadávacích podmínek je třeba vždy přihlédnout k okolnostem konkrétní věci; konkrétně pro řádné fungování integrovaného dopravního systému je nezbytné, aby mezi jednotlivými dopravci, kteří zajišťují dopravní obslužnost v rámci integrovaného dopravního systému, a koordinačním orgánem integrovaného dopravního systému (OREDO s.r.o.) existoval systém smluvních vztahů, který umožňuje fungování integrovaného systému. Z povahy věci je zřejmé, že jde o mimořádně složitý systém (kupříkladu v části rozdělování zisků z jízdného), který je tvořen značným množstvím subjektů (mimo jiné dopravců) působících na rozsáhlém území (tu Královéhradeckého kraje). Z jazykového výkladu bodu 3. zadávací dokumentace (Základní informace o zadávacím řízení) zdejšímu soudu vyplývá pouze to, že žalobce upozornil dodavatele na možné změny přístupové a příkazní smlouvy, které však neovlivní (případně jen nepatrně) nabídkovou cenu. Podle přesvědčení zdejšího soudu vskutku nelze po žalobci požadovat, aby garantoval, že v průběhu zadávacího řízení nedojde k nepodstatným (technickým) změnám v přidružených smlouvách nezbytných pro fungování uchazeče v rámci integrovaného dopravního systému. Vzhledem ke komplexnosti integrovaného dopravního systému je podle zdejšího soudu objektivně nemožné předem v zadávacích podmínkách přesně vymezit, k jakým změnám v "přidružených" smlouvách o zapojení vybraného uchazeče do integrovaného dopravního systému může dojít. Pak podle zdejšího soudu žalobce nepochybil, jestliže v zadávací dokumentaci s využitím neurčitého pojmu ("v podstatných ohledech") stanovil, že přístupová a příkazní smlouva budou v podstatných ohledech odpovídat vzorům, které jsou přílohou zadávací dokumentace. "Podstatné ohledy" odpovídají skutečnostem rozhodným pro uskutečnění právního jednání a o nich měli všichni dodavatelé ze zadávacích podmínek shodné informace. Výtka žalovaného promítající se ve výrokové části IV. prvostupňového rozhodnutí, podle které není zřejmé, co se rozumí "podstatnými ohledy", je výtkou v kontextu celkového souhrnu zadávacích podmínek nejen malichernou, nýbrž i neopodstatněnou. Proto neobstojí prvostupňové rozhodnutí ani ve výrokové části IV.


IV.7.

Zdejší soud tedy na základě shora uvedeného uzavírá, že žaloba je ve vztahu k výrokovým částem II., III. a IV. prvostupňového rozhodnutí důvodná, zatímco výroková část I. prvostupňového rozhodnutí podle zdejšího soudu obstojí. Předseda žalovaného prvostupňové rozhodnutí potvrdil jako celek. Proto zdejšímu soudu nezbývá, než napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. jako celek zrušit pro nezákonnost a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 s.ř.s. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu; žalovaný se tedy bude věcí ve fázi řízení ve druhém stupni zabývat znovu, bude vycházet ze shora uvedeného posouzení závěrů obsažených v I. - IV. výrokové části prvostupňového rozhodnutí a tomu bude odpovídat navazující úvaha ohledně důsledků do zbylých výrokových částí prvostupňového rozhodnutí. Osud prvostupňového rozhodnutí jako celku je tedy nyní primárně na úvahách předsedy žalovaného.


V. Náklady řízení

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Žalobce měl ve věci úspěch, a proto má podle § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a je povinen náklady řízení nahradit žalobci. Podle obsahu soudního spisu náklady spočívají v zaplaceném soudní poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč společně s důvodně a účelně vynaloženými náklady právního zastoupení. Za takové náklady zdejší soud pokládá náklady za tři úkony právní služby (převzetí věci a příprava zastoupení, podání žaloby a podání repliky) po 3 100 Kč společně se třemi režijními paušály po 300 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, společně (vyjma zaplaceného soudního poplatku) s částkou odpovídající DPH, neboť bylo prokázáno, že zástupce je jejím plátcem, tj. 3 000 Kč + 12 342 Kč = 15 342 Kč. Zbylé úkony právní služby (porada s klientem a další vyjádření soudu) se na procesní strategii žalobce nikterak nepromítly, proto náhradu za tyto úkony zdejší soud žalobci nepřiznal. Rovněž zdejší soud neshledal důvody k navýšení nákladů právní služby pro složitost věci, jak žalobce požadoval; obsahem ani rozsahem nejde o věc vymykající se jiným věcem správního soudnictví a tvrzená potřeba kooperace několika právníků je pouze důsledkem volby právního zástupce a organizace práce na jeho straně. K zaplacení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Odůvodnění:
Název
Rozsudek - Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.10.2017
Zdroj
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
Ze dne
25. října 2017
Spisová značka/číslo jednací
čj. 62 Af 121/2016-196, sp. zn. 62 Af 121/2016
Město
Brno
Ročník
2017
Soud
Krajský soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP