Právní prostor

Usnesení - Krádež

ze dne 9. června 2016


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 9. 6. 2016
Krádež


sp. zn./č. j.:
8 Tdo 651/2016-23

Související legislativa ČR:
§ 205 zákona č. 40/2009 Sb.



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2016 o dovolání obviněného Ing. P. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 6 To 399/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 109/2015, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 6 To 399/2015, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 9 T 109/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kroměříži přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 9 T 109/2015, byl obviněný Ing. P. V. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 26. 5. 2015 v 13.40 hodin v Ch. v ulici S. v restauraci bývalého penzionu C. se pokusil odcizit kachlová krbová kamna zn. Thorma Borgholm keramik F9472K, v hodnotě 8.000 Kč, která jsou součástí uvedené nemovitosti, zapsané do majetkové podstaty dlužníků Ing. P. V. a jeho manželky, ke škodě insolvenční správkyně JUDr. Aleny Pšejové, Ph.D., se sídlem Kroměříž, Velehradská č. p. 507, při tomto jednání však byl přistižen JUDr. Alenou Pšejovou, Ph.D., která mu zabránila v dalším jednání a k dokonání trestného činu tak nedošlo, před příchodem insolvenční správkyně na místo odcizil horní kovovou krycí desku kamen a plechový kouřovod o průměru 150 mm v hodnotě 2.000 Kč.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

3. Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 6 To 399/2015, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, na skutkovém základě, že obviněný dne 26. 5. 2015 v 13.40 hodin v Ch. v ulici S. v restauraci bývalého penzionu Corone se pokusil odcizit kachlová krbová kamna zn. Thorma Borgholm keramik F9472K, v hodnotě 8.000 Kč, která jsou součástí uvedené nemovitosti, zapsané původně do majetkové podstaty dlužníků Ing. P. V. a jeho manželky, ke škodě nového vlastníka N. T. K., při tomto jednání však byl přistižen JUDr. Alenou Pšejovou, Ph.D., která mu zabránila v dalším jednání, a k dokonání trestného činu tak nedošlo, před příchodem insolvenční správkyně na místo odcizil horní kovovou krycí desku kamen a plechový kouřovod o průměru 150 mm v hodnotě 2.000 Kč.

4. Za tento přečin obviněného odsoudil podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trávní dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Obviněný P. V. podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Namítal jím, že obecnými soudy užitá právní kvalifikace je nesprávná, neboť skutek, který je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, nelze kvalifikovat jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku či pokus tohoto přečinu, ale jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

6. Za zásadní právní vadu obviněný považoval soudy právně neposuzovanou a nikterak hodnocenou povahu kachlových krbových kamen, horní kovové krycí desky kamen a plechového kouřovodu, které byly součástí nemovitosti původně zapsané do majetkové podstaty dlužníků Ing. P. V. a jeho manželky. Pokud však soudy v dané věci dospěly k názoru, že uvedené věci byly součástí nemovitosti, nemohly čin kvalifikovat jako pokus krádeže, neboť jednáním obviněného došlo ke škodě na nemovitosti, jehož součástí kamna byla, na což dopadá právní kvalifikace přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, protože došlo k poškození předmětné nemovitosti. V návaznosti na to obviněný vytkl, že ani výše škody nebyla určena správně, protože odborné vyjádření, podle něhož byla stanovena, určilo cenu za kachlová kamna, plechový kouřovod a horní kovovou desku jako za samostatné movité věci, tedy odděleně od nemovitosti, v níž se nacházely a s níž byly spojené, a nikoli jako její součást. Proto výše škody přesahující 5.000 Kč je nesprávná, neboť nemohla být stanovena jen u těchto odděleně posuzovaných a hodnocených věcí, ale měla vycházet z rozsahu poškození nemovitosti, jejíž součástí kamna byla, a to na základě znaleckého posudku.

7. V této souvislosti obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, podle něhož ke znehodnocení věci, resp. ke škodě na věci při oddělení její součásti ani nemusí dojít, neboť pokud "něco" tvoří součást věci hlavní, není ještě vždy napevno vyjasněna otázka, zda součást věci tuto hlavní věc opravdu znehodnocuje. Znehodnocení při takovém posuzování nelze chápat pouze jako fyzické zničení věci anebo podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti, ale jako snížení hodnoty věci hlavní.

8. Vzhledem k tomu, že dosud nebyly uvedené skutečnosti řádně objasněny, bude třeba v dalším dokazování všechny rozhodné skutečnosti mající význam pro právní kvalifikaci pokusu přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, zejména v jakém rozsahu došlo ke snížení hodnoty ceny hlavní, tj. ceny nemovitosti, oddělením její součástí (tj. kamen), a zda tímto jednáním byla způsobena na nemovitosti škoda nikoli nepatrná.

9. Pokud by soudy i přes provedené doplnění dokazování dospěly k názoru, že kamna nejsou součástí dané nemovitosti, pak by jistě právní kvalifikace soudu byla správná, ovšem současně by soudy musely vzít za prokázané, že kamna, kouřovod a horní kovová deska byly zapsány do seznamu majetkové podstaty dlužníka insolvenční správkyní jako samostatné věci odděleně od předmětné nemovitosti. V takovém případě by však bylo nutné se vypořádat s tím, zda byl pokus přečinu krádeže naplněn po objektivní stránce, tzn., zda šlo o "přisvojení si cizí věci".

10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 6 To 399/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 9 T 109/2015, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož dovolací argumentace obviněného dopadá na uplatněný dovolací důvod, ale není důvodná. Při správnosti názoru obviněného, že předměty, které se pokoušel odcizit, byly součástí nemovitosti, nepovažoval za správnou úvahu, že by tyto věci nebylo z daného důvodu možno odcizit. Podle odborné literatury předmětem krádeže nemůže být nemovitá věc. Lze však při oddělení věci odcizit části nemovitosti, které se oddělením věci staly movitými věcmi (vysazením či vybourání oken, dveří, apod.), což se stalo i v nyní projednávaném případě. Napadený rozsudek proto státní zástupce označil za věcně správný. Protože nezjistil existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

12. Uvedené vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného, jenž na něj nereagoval.

III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

14. Dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 tr. ř., což je jedním ze základních předpokladů věcného přezkoumání napadených rozhodnutí. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a proto jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).

15. V posuzované věci Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný v něm uplatnil výhrady, jimiž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil, neboť soudům vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace jako pokusu přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jež měla podklad v nedostatečném právním vymezení věci, v níž obviněný chtěl odcizit (kachlová kamna), a rovněž i v nedostatečném objasnění objektivní stánky tohoto přečinu. Obviněný své výhrady změřil proti použité právní kvalifikaci i proto, že v činu, jenž mu je kladen za vinu, spatřoval naplnění znaků skutkové podstaty pokusu přečinu poškození cizí věci podle § 21 odst. 1 k § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto obsahu dovolání jde o námitky uplatněné v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto, když Nejvyšší soud neshledal důvody, na jejichž základě by mohl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

IV. Důvodnost dovolání 16. Pokusu přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bezprostředně směřuje k dokonání přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobit tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, v úmyslu tento přečin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.

17. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že naplnění skutkové podstaty pokusu přečinu krádeže soud prvního stupně spatřoval v tom, že obviněný se shora uvedeným způsobem pokusil odcizit kachlová krbová kamna zn. Thorma Borgholm keramik F9472K, v hodnotě 8.000 Kč, která jsou součástí nemovitosti zapsané původně do majetkové podstaty dlužníků Ing. P. V. a jeho manželky, při tomto jednání však byl přistižen JUDr. Alenou Pšejovou, Ph.D., která mu zabránila v dokonání činu. Skutková zjištění, ohledně povahy nemovitosti soud podle odůvodnění rozhodnutí na straně 3 opřel o doklady, které jsou založeny ve spise, zejména týkající se insolvence, včetně znaleckého ohodnocení předmětné nemovitosti. Z výpisu z katastru nemovitostí konstatoval, že vlastníkem nemovitosti parc., zastavěná plocha a nádvoří, parc., zastavěná plocha a nádvoří, parc. ostatní plocha a parc., ostatní plocha, zapsaných na LV pro obec Ch., katastrální území Ch. L. byl, počínaje dnem 26. 5. 2015 N. T. K. Na základě těchto důkazních prostředků soud prvního stupně učinil závěr, že jde o trestný čin krádeže, jenž v zásadě opřel o skutečnosti vážící se k okolnostem, za nichž obviněný předmětná kamna podle výsledků provedeného dokazování odcizil, tedy pouze na základě skutkových okolností, jež rozvedl na straně 3 odůvodnění svého rozsudku. Otázku právního posouzení uzavřel velmi stručně na straně 4, kde zmínil, že obviněný "se tohoto jednání dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem v trestním zákoníku porušit zájem chráněný tímto zákonem. Porušil tak zájem na vlastnictví, resp. držbě věci. Po formální i materiální stránce tím naplnil skutkovou podstatu přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku".

18. Odvolací soud, jenž přezkoumával uvedený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání, v němž obviněný mimo jiné namítal, že soud prvního stupně nevyřešil otázku, komu byla způsobena škoda a kdo byl v době činu majitelem předmětné nemovitosti, a že v tomto směru nebylo provedeno potřebné dokazování, se ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně, kromě zjištění skutečného majitele nemovitosti, což vyjádřil na straně 4 svého rozsudku, tím, že "Soud I. stupně nevěnoval náležitou pozornost tomu, kdo byl dne 26. 5. 2015 majitelem nemovitosti, v níž se ona kachlová kamna nacházela, a komu tedy vlastně jednáním obviněného byla škoda způsobena. K této otázce odvolací soud doplnil dokazování, a to výpisem z katastru nemovitostí přečetl z č. l. 97 spisu, z něhož bylo zjištěno, že ke dni 26. 5. 2015 byl majitelem oné nemovitosti pan N. T. K., bytem P., K. S ohledem na zjištěnou skutečnost tedy odvolací soud zrušil celý napadený rozsudek a sám upravil výrok o vině tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno".

19. Nejvyšší soud tímto obsahem přezkoumávaných rozhodnutí zdůrazňuje, že jím nyní citované pasáže jsou těmi vysvětleními, jimiž se oba soudy otázce právního posouzení věci věnovaly, neboť žádné jiné závěry vztahující se k naplnění znaků skutkové podstaty pokusu přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se zřetelem na konkrétní okolnosti v posuzované věci, se soudy v těchto velmi stručných odůvodněních nezabývaly. Za tohoto stavu i přes doplněnou úvahu odvolacího soudu, kdo byl vlastníkem nemovitosti v době činu, soudy nižších stupňů nezkoumaly, zda toto vlastnictví k nemovitosti svědčí i pro vlastnictví kamen, která byla předmětem krádeže. Ačkoli totiž oba soudy zajistily a k důkazu provedly výpis z katastru nemovitostí na č. l. 97 (strana 3 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3 a 4 rozsudku soudu odvolacího), ve svém rozhodnutí již nikterak nerozvedly své úvahy o skutečnosti, zda a jak dospěly k závěru, který vyplývá ze skutkové věty rozsudků obou soudů, tedy, že předměty, které se obviněný měl pokoušet odcizit, byly součástí dané nemovitosti, a že nepatřily obviněnému, neboť ani dokazování na objasnění této otázky neprováděly.

20. Soud prvního stupně sice ve věci provedl důkaz listinnými doklady, týkajícími se insolvenčního řízení vedeného proti obviněnému, dále znaleckým ohodnocením nemovitosti, již zmiňovaným výpisem z katastru nemovitostí, dokladem o nákupu kamen doloženým obviněným, protokolem o ohledání místa činu a také související fotodokumentací, avšak z žádného z těchto důkazu přímo nevyplývá právní povaha těchto věcí ve vztahu k věci hlavní a součásti věci. Řešení otázky vlastnictví předmětných věcí se přitom nabízelo nejen z výpovědi samotného obviněného, který poukazoval na to, že kamna byla v jeho vlastnictví, ale také z výpovědi konkursní správkyně JUDr. Aleny Pšejové, která uvedla, že "telefonoval pan Ing. V. a chtěl vědět, kdy se bude penzion předávat novému vlastníku s tím, že si chce odvézt nějaké vnitřní zařízení. Mluvil o vnitřních dveřích, o kamnech, o dřevěném obložení, apod." (č. l. 89). Obviněný pak dodal, že v nemovitosti měla sídlo společnost Corone s. r. o., která tam měla rovněž uskladněny "nějaké věci", přičemž seznam těchto věcí doložil do trestního spisu (č. l. 51), jeho součástí jsou rovněž kamna. Svědkyně JUDr. Alena Pšejová, Ph.D., připustila, že v nemovitosti byly umístěny věci, které nebyly ve vlastnictví obviněného či ohledně kterých vznikla pochybnost o jejich vlastnictví, avšak toto blíže neřešila, pouze v tomto směru upozorňovala zájemce. Nemovitost byla předána novému vlastníkovi den poté, přičemž vnitřní dveře, kamna, obložení stěn, které je spojeno na pevno s tou stěnou, je podle ní součást nemovitosti. Neměla důvod pochybovat, že by to mělo být jinak" (č. l. 90). Obviněný uvedl, že to, že nemovitost byla prodána, mu známo nebylo, věděl pouze o případném zájemci, nevěděl však již, kdy a zda došlo k prodeji (č. l. 89). Dodal také, že jen stěží mohl mít v úmyslu kamna odvézt, neboť váží cca "2 metráky", tudíž je není schopen zvednout, navíc má jít na operaci kolen (č. l. 89).

21. Z takto stručně podaných výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že z nich plyne mnoho nejasností o tom, čí kamna byla, což je zásadní okolnost, která zpochybňuje závěry soudů o tom, že byly po všech stránkách naplněny znaky pokusu přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak čin obviněného kvalifikovaly, neboť nezvažovaly, jak je zřejmé z obsahu citovaných rozhodnutí, v potřebné míře podstatné skutečnosti rozhodné pro naplnění všech znaků uvedeného pokusu přečinu. Přitom se zřetelem na námitky obviněného, jimiž v odvolání vytýkal nedostatky ohledně vlastnictví nemovitosti a kachlových kamen jako věci v právním smyslu, měl odvolací soud brát do úvahy, že i podle skutkových zjištění, jež oba soudy vzaly za prokázaná, bylo konstatováno, že předmětná kamna byla součástí nemovitosti. Nebylo zkoumáno, zda formální závěr o vlastnictví nemovitosti učiněný na základě pouhého výpisu z katastru nemovitostí lze považovat současně za dostatečné objasnění vlastnictví k věci, již obviněný měl odcizit, a to jen k některým částem kachlových kamen (srov. např. fotografie na č. l. 69). Odvolací soud rovněž nikterak nereagoval na zcela zřejmý shora uvedený rozpor mezi výpověďmi obviněného a správkyně konkursní podstaty o tom, zda kamna před prodejem nemovitosti patřila obviněnému, anebo šlo o věc, k níž vlastnické právo s jeho přechodem nemovitosti na jiného vlastníka nepřešlo.

22. Bylo třeba se z uvedených důvodů zabývat po objasnění uvedených skutkových okolností tím, zda v přezkoumávané věci byla kamna součástí věci hlavní, a to ve smyslu § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), podle něhož je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Takové spojení součásti věci s věcí hlavní, v důsledku kterého nemůže být reálně oddělena nebo může být oddělena jen nehospodárným způsobem, vytváří nesamostatnou součást věci, která sdílí osud věci hlavní, protože nemůže být zvláštním předmětem práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2280/2012). Znehodnocení věci, která by byla takto oddělena, znamená nejen fyzickou neoddělitelnost součásti, ale také neoddělitelnost a znehodnocení funkční. Součástí věci přitom může být i věc, která byla věcí samostatnou, avšak v důsledku faktického spojení se stala součástí věci hlavní [srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1975, sp. zn. 4 Cz 63/75 (uveřejněný pod č. 23/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 (uveřejněný pod č. 4/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Rovněž je třeba připomenout, že zabudované zařízení bytu není samostatnou věcí, ale součástí domu či bytu (jednotky) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. Cdo 4120/2007].

23. Jak je z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí patrné, přestože soudy ve skutkových zjištěních uvedly, že kamna byla součástí nemovitosti, nezkoumaly, jakou povahu ve smyslu výkladu v předchozím bodu uvedeném měla, a tedy zda byla věcí, jíž se obviněný mohl zmocnit způsobem stanoveným ve skutkové podstatě přečinu podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Podle zjištěných okolností soudy měly posoudit, zda kamna, kouřovod i roura mohou získat povahu samostatné věci svým oddělením od nemovitosti tak, aby přestaly být součástí nemovitosti a mohly se stát předmětem odcizení [srov. přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 446/2006 (uveřejněné pod č. 15/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Uvedená okolnost zůstala, jak je výše uvedeno, neobjasněna, ač má pro právní posouzení věci podstatný význam.

24. Soudy pominuly v rámci svých úvah rovněž i otázku vlastnictví obviněného k věci, jíž se měl zmocnit. Lze proto jen připomenout, že cizí věcí v případě krádeže se rozumí jen movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, kterou pachatel nemá ve své dispozici. Z povahy věci vyplývá, že předmětem krádeže nemůže být nemovitá věc. Lze však při oddělení věci odcizit části nemovitosti, které se oddělením věci staly movitými věcmi (vysazením či vybouráním oken, dveří apod.). Vždy musí jít o věc cizí, a proto se vlastník věci nemůže dopustit krádeže vlastní věci. Cizí je však i věc, která zčásti pachateli nenáleží, tedy i věc, kterou má pachatel ve spoluvlastnictví (tzv. krádež podílu), s výjimkou spoluvlastnictví v rámci společného jmění manželů, kde každý z manželů (bezpodílových spoluvlastníků) je úplným vlastníkem celé věci (srov. rozhodnutí (Bulletin sešit č. 3, rok 1984, strana 15). Ve spoluvlastnictví manželů v rámci společného jmění manželů je i věc, kterou jeden z manželů nabyl za trvání manželství výlučně vlastním přičiněním v době, kdy byl druhý z manželů ve výkonu trestu odnětí svobody. Proto takováto věc není cizí věcí, která by byla způsobilým předmětem krádeže spáchané druhým manželem [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 10. 1968, sp. zn. 9 Tz 64/68 (uveřejněné pod č. 32/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

25. Ve smyslu uvedeného je nedostačující závěr odvolacího soudu o tom, že nemovitost patřila N. T. K., neboť do jeho vlastnictví přešla podle výpisu z katastru nemovitostí (č. l. 97) dnem 26. 5. 2015, když tímto okamžikem došlo k převodu vlastnictví, protože přechod vlastnického práva k nemovitosti neřeší otázku vlastnictví kamen s ní spojených. V té souvislosti se soud nezabýval dalšími skutečnostmi k tomuto znaku skutkové podstaty krádeže se pojícími, zejména otázkou subjektivní stránky (§ 15, § 16 tr. zákoníku). Obecně lze konstatovat, že podle uvedeného výpisu k převodu předmětné nemovitosti došlo na základě kupní smlouvy ze dne 30. 4. 2015. Důkaz touto smlouvou proveden, ač by mohla otázku vlastnictví ke kamnům objasnit, nebyl. Z uvedeného výpisu z katastru nemovitostí se však dále podává, že právní účinky zápisu nastaly ke dni 26. 5. 2015, avšak soudy nezkoumaly, zda se o těchto právních účincích obviněný dověděl a jakým způsobem. K tomu lze jen uvést, že se tamtéž konstatuje, že zápis byl proveden dne 17. 6. 2015. Bylo proto třeba zkoumat, kterým datem byla uvedená skutečnost obviněnému dána na vědomí. Ze všech těchto důvodů nebylo objasněno, zda obviněný dne 26. 5. 2015, kdy k činu došlo (to je v den právních účinků převodu nemovitosti), věděl, že vlastnictví k nemovitosti přešlo na jinou osobu. Vedle těchto pochybností je však třeba upozornit i na to, že otázka vlastnictví nemovitosti ještě neřeší vlastnictví předmětných kachlových kamen, jak bylo shora naznačeno, a to zejména s ohledem na obsah výpovědí nejen samotného obviněného, ale především konkursní správkyně JUDr. Aleny Pšejové, Ph.D., která sama neměla přehled o tom, které z movitých věcí nacházejících se v nemovitosti obviněnému patří a které nikoliv. K tomu však soudy nejenže neučinily žádné závěry, ale ani se po právní stránce těmito skutečnostmi nezabývaly, přestože právě otázka vlastnictví věci a zavinění obviněného k tomuto znaku je rozhodná pro závěr o tom, zda jde o věc cizí ve smyslu § 205 tr. zákoníku.

26. Dostatečné nejsou úvahy soudů prvního ani druhého stupně zejména k otázce subjektivní stránky, která je právě s ohledem na všechny popsané okolnosti z hlediska zavinění obviněného velice významná, a nepostačuje ve vztahu k ní toliko lakonický závěr soudu prvního stupně, že "obviněný se tohoto jednání dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku", když takový závěr není doložen žádnými provedenými důkazy, a soudy ani nevysvětlily, na podkladě čeho k takovému závěru dospěly. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na své povinnosti řádně objasnit a posoudit naplnění všech znaků skutkové postaty trestného činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, přestože byly povinny závěr o subjektivních znacích trestného činu založit na příslušných skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako je tomu u znaků objektivních. K tomu je třeba jen připomenout, že skutková věta musí, jak vyplývá z § 120 odst. 3 tr. ř., obsahovat popis skutkových okolností rozhodných pro posouzení všech znaků skutkové podstaty, tedy i subjektivní stránky. Přitom musí jít o skutkové závěry soudu o psychickém vztahu obviněného ke skutečnostem, jež zakládají trestný čin; nestačí uvést jen objektivní okolnosti, z nichž takové závěry soud učinil [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněné pod č. 60/1972-IV Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 144/2009].

27. Protože soudy řádně neobjasnily všechny rozhodné okolnosti významné pro posouzení toho, zda obviněný naplnil činem, jenž mu je kladen za vinu, všechny znaky skutkové podstaty pokusu přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, výrok o vině obviněného nemůže obstát, neboť z dosud zjištěných okolností přesvědčivě nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu, povaha věci, jíž se měl obviněný zmocnit, ani to, zda se jednalo o cizí věc, a zda obviněný subjektivně vnímal, že jde o věc, která přešla do vlastnictví jiné osoby. Ze všech těchto důvodů je napadený rozsudek rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mimo to je však třeba zdůraznit, že dovoláním napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť jejich odůvodnění jsou zcela nedostačující a nesplňující podmínky § 125 odst. 1 tr. ř., protože z nich nelze spolehlivě dovodit závěr o tom, že by se obviněný dopustil pokusu přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a z rozsudku soudů obou stupňů není zřejmé, jak posuzovaly všechny znaky tohoto přečinu. Soudy tak nedodržely požadavky kladené trestním řádem na náležitosti rozsudků, zejména pokud jde o jejich odůvodnění (§ 125 a 134 tr. ř.). Taková rozhodnutí jsou tak de facto nepřezkoumatelná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 525/2001 (N 81/26 SbNU 331)]. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V případě, kdy odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, jakož i v případě, že je posuzované rozhodnutí soudu pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/1996 (N 24/7 SbNU 153)].

28. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 6 To 399/2015, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 9 T 109/2015, včetně i dalších rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kroměříži přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

29. Věc se vrací soudu prvního stupně, který odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu. Potřebné bude, aby se soud zabýval všemi shora rozvedenými skutečnostmi i výhradami tak, aby vinu obviněného po všech stránkách řádně objasnil a své závěry o ní v požadované míře zdůvodnil.

30. V případě, že z výsledků soudy provedeného dokazování zaměřeného na objasnění všech znaků skutkové podstaty pokusu přečinu krádeže nebude možné učinit spolehlivý závěr o tom, že tyto znaky byly naplněny, bude ve věci zřejmě přicházet v úvahu posouzení jednání obviněného i podle jiného ustanovení trestního zákoníku. To vše však zcela v závislosti na výsledcích nově provedeného dokazování, které je v dané věci soud prvního stupně povinen provést či doplnit, eventuálně již dříve zajištěné důkazy hodnotit v kontextu se všemi, jež se k provedení nabízejí. V té souvislosti lze jen s ohledem na zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.) připomenout, že soudy nižších stupňů nebudou moci rozhodnout přísněji, a tedy k tíži obviněného, v jehož prospěch bylo přezkoumávané dovolání podáno.

31. S ohledem na menší závažnost činu obviněného, jenž je prozatím předmětem posuzované věci, bude nezbytné, aby soudy po ujasnění všech výše naznačených závěrů zvažovaly též vhodnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio vyjádřených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je možné postihnout případy, kdy byl spáchán trestný čin (menší závažnosti), tj. byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, popř. navíc k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a proto se v důsledku použití zásady subsidiarity trestní represe ve shora uvedeném smyslu neuplatní trestní odpovědnost za takový trestný čin. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem "ultima ratio", ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

32. Nejvyšší soud již jen zmiňuje, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostřed přípustný (§ 265n tr. ř.).
Odůvodnění:
Název
Usnesení - Krádež
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
9. června 2016
Spisová značka/číslo jednací
čj. 8 Tdo 651/2016-23, sp. zn. 8 Tdo 651/2016
Město
Brno
Ročník
2016
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP