Právní prostor

Nález - Umístění dítěte v ústavním zařízení. Náležité odůvodnění rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření. Právo nezletilého být slyšen

ze dne 19. června 2018


NÁLEZ
Ústavního soudu
ze dne 19. 6. 2018
Umístění dítěte v ústavním zařízení. Náležité odůvodnění rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření. Právo nezletilého být slyšen


sp. zn./č. j.:
III. ÚS 1265/16-3

Související legislativa ČR:
čl. 12 odst. 2 sdělení č. 104/1991 Sb.
čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb.
§ 867, § 924 zákona č. 89/2012 Sb.
§ 452, § 460 zákona č. 292/2013 Sb.


Právní věta:

Rozdělení rodiny v podobě oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná mírnější opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná. Jako mírnější opatření vystupující alternativně k prodloužení předběžného opatření, na jehož základě bylo dítě umístěno v ústavním zařízení (§ 460 odst. 1 ve spojení s § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních), může sloužit uplatnění některých z oprávnění, které zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, svěřuje orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Nevypořádá-li se obecný soud náležitě v odůvodnění rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření, na jehož základě bylo dítě umístěno v ústavním zařízení, s předloženou argumentací svědčící ve prospěch použití mírnějších opatření, poruší právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

ATLAS consulting spol. s r.o.



Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek K. Z. a I. H., zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Co 42/2016-1030, 23 Co 44/2016, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. října 2015 č. j. 4 P 340/2001-857 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. prosince 2015 č. j. 4 P 340/2001-952, 4 P a Nc 724/2015, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a K. Z. a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, sídlem Štefánikova 980, Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Co 42/2016-1030, 23 Co 44/2016 a usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. října 2015 č. j. 4 P 340/2001-857 byla porušena základní práva K. Z. zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, a dále základní práva I. H. zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrokem II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Co 42/2016-1030, 23 Co 44/2016 a usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. prosince 2015 č. j. 4 P 340/2001-952, 4 P a Nc 724/2015 bylo porušeno základní právo K. Z. a I. H. zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III. Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. října 2015 č. j. 4 P 340/2001-857, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. prosince 2015 č. j. 4 P 340/2001-952, 4 P a Nc 724/2015, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Co 42/2016-1030, 23 Co 44/2016, se ruší.

IV. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti se zamítá.


Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Rozsáhlou ústavní stížností se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") majíce za to, že byla porušena jejich práva a svobody zakotvené v čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 12, čl. 16, čl. 18 odst. 1 a 2, čl. 20 a čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte a čl. 10 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.

2. Stěžovatelka I. H. (dále jen "matka") a vedlejší účastník K. Z. jsou rodiči stěžovatelky K. Z. (dále jen "dcera"), jíž bylo v době vydání rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, která jsou napadena ústavní stížností, 15 let. Usnesením okresního soudu ze dne 26. 5. 2014 č. j. 0 Nc 5423/2014-9 bylo k návrhu Městského úřadu Č. (jakožto orgánu sociálně-právní ochrany dětí) nařízeno dle § 924 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), předběžné opatření spočívající v umístění dcery do Dětského diagnostického ústavu, střediska výchovné péče, základní školy a školní jídelny se sídlem v H. (dále jen "diagnostický ústav v H."). Návazně zahájil okresní soud usnesením ze dne 27. 5. 2014 č. j. 4 P 340/2001-529 řízení ve věci péče o dceru.

3. Z vyžádaného soudního spisu se dále podává, že okresní soud dalšími usneseními opakovaně prodlužoval předběžné opatření vždy o jeden měsíc. Šlo o usnesení ze dne 24. 6. 2014, ze dne 24. 7. 2014, ze dne 21. 8. 2014, ze dne 22. 9. 2014, ze dne 23. 10. 2014, ze dne 20. 11. 2014, ze dne 19. 12. 2014, ze dne 22. 1. 2015, ze dne 20. 2. 2015 a ze dne 20. 3. 2015 (první dvě potvrdil k odvolání matky krajský soud usneseními ze dne 23. 7. 2014 a ze dne 25. 8. 2014). Dne 7. 4. 2015 se konalo první jednání u okresního soudu ve věci samé. Okresní soud předběžné opatření dále prodlužoval usneseními ze dne 23. 4. 2015, ze dne 25. 5. 2015 a ze dne 23. 6. 2015. Dne 24. 6. 2015 podal orgán sociálně-právní ochrany dětí návrh na vydání předběžného opatření, kterým se dcera přemísťuje do Výchovného ústavu, základní školy, střední školy a střediska výchovné péče, V. (dále jen "výchovný ústav ve V."), a to z důvodu ukončení povinné školní docházky. Okresní soud usnesením ze dne 14. 7. 2015 změnil předběžné opatření tak, že se dcera umísťuje do péče tohoto výchovného ústavu. Předběžné opatření okresní soud dále prodloužil usneseními ze dne 23. 7. 2015, ze dne 24. 8. 2015 a ze dne 21. 9. 2015. Dne 6. 10. 2015 matka navrhla zrušení předběžného opatření, in eventum přemístění dcery do Dětského domova M. Okresní soud usnesením ze dne 9. 10. 2015 č. j. 4 P 340/2001-857 (dále jen "usnesení okresního soudu ze dne 9. 10. 2015"), které je napadeno ústavní stížností, zamítl návrh na zrušení předběžného opatření i návrh na přemístění dcery. K odvolání matky krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil výrokem I. svého rozhodnutí ze dne 9. 2. 2016 č. j. 23 Co 42/2016-1030 (dále jen "usnesení krajského soudu ze dne 9. 2. 2016"), které je rovněž napadeno ústavní stížností.

4. Dne 12. 10. 2015 se konalo druhé jednání okresního soudu ve věci samé. Usnesením ze dne 21. 10. 2015 okresní soud znovu prodloužil předběžné opatření. Dne 30. 10. 2015 se u okresního soudu konalo třetí jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek, dle kterého se nařizuje ústavní výchova dcery, již okresní soud umístil do výchovného ústavu ve V., a proti němuž matka podala odvolání. Usnesením ze dne 25. 11. 2015 okresní soud znovu prodloužil předběžné opatření. K dalšímu prodloužení přistoupil usnesením ze dne 17. 12. 2015 č. j. 4 P 340/2001-952 (dále jen "usnesení okresního soudu ze dne 17. 12. 2015"), které je také napadeno ústavní stížností a jež bylo k odvolání matky potvrzeno II. výrokem usnesení krajského soudu ze dne 9. 2. 2016 (i proti tomuto usnesení směřuje ústavní stížnost). Okresní soud prodloužil dále předběžné opatření usneseními ze dne 25. 1. 2016 a ze dne 17. 2. 2016. Dne 1. 3. 2016 se konalo první jednání u krajského soudu o odvolání matky ve věci samé. Okresní soud prodloužil předběžné opatření usnesením ze dne 22. 3. 2016. Dne 29. 3. 2016 se konalo druhé jednání u krajského soudu ve věci samé, na kterém byl vyhlášen rozsudek, jímž krajský soud změnil prvostupňový rozsudek tak, že se ústavní výchova dcery nařizuje do 30. 6. 2016, přičemž po skončení ústavní výchovy se dcera svěřuje do péče matky a nad její další výchovou se stanoví dohled.

II.

Argumentace stěžovatelek

5. K otázce včasnosti ústavní stížnosti podané dcerou argumentovaly stěžovatelky tak, že je třeba posuzovat počátek běhu lhůty pro podání její ústavní stížnosti (až) od data doručení napadeného usnesení krajského soudu matce (tj. dne 22. 2. 2016), nikoliv opatrovníkovi dcery (tj. dne 18. 2. 2016), neboť teprve od matky se dcera mohla seznámit s obsahem daného usnesení. Kolizní opatrovník s dcerou v průběhu řízení nekomunikoval, nezjišťoval její názor a dcera se informace o řízení dozvídala až od své matky.

6. Svou argumentaci stěžovatelky rozdělily do několika okruhů. Nejprve zpochybňovaly legalitu umístění dcery do výchovného ústavu (část II.A ústavní stížnosti), poté se věnovaly legitimitě a proporcionalitě oddělení dcery od rodičů a splnění požadavku vhodnosti umístění dcery do ústavu uzavřeného typu (část II.B ústavní stížnosti) a následně požadovaly náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (část II.C ústavní stížnosti).

Zákonný podklad pro umístění nezletilé do výchovného ústavu

7. Stěžovatelky nespatřují zákonný podklad pro přemístění dcery do výchovného ústavu (usnesení okresního soudu ze dne 14. 7. 2015), pro její další pobyt v něm ani pro realizaci nařízené ústavní výchovy v daném výchovném ústavu.

8. Uvedly, že právní úprava umožňující rozhodnout o umístění dítěte v zařízení, musí být jasná a předvídatelná. Nejasná právní úprava nemůže představovat dostatečný podklad pro zásah do základních práv a svobod, zejména do práva na ochranu osobní svobody. Důvody pro omezení osobní svobody mohou být stanoveny pouze zákonem, který je nutno vykládat restriktivně. Jednoznačná právní úprava pro umísťování dětí do výchovných ústavů za účelem realizace rodinně-právních opatření podle stěžovatelek od 1. 1. 2014 absentuje, a to v důsledku změny provedené zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen "zákon č. 303/2013 Sb."). Podle § 971 odst. 4 občanského zákoníku rozhoduje výlučně soud o konkrétním zařízení, do něhož bude dítě umístěno při nařízení ústavní výchovy. Stejné pravidlo se uplatní v případě předběžné úpravy poměrů podle § 924 občanského zákoníku a § 452 odst. 1 z. ř. s. Na tato ustanovení pak navazuje § 5 odst. 8 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů (dále jen "zákon o výkonu ústavní výchovy"), který předpokládá umístění dítěte v rámci řízení o ústavní výchově pouze do dětského domova nebo dětského domova se školou (vedle možnosti umístění do diagnostického ústavu). Do výchovného ústavu tedy nelze dítě umístit v rámci řízení o předběžné úpravě poměrů dítěte, ani v rámci řízení o ústavní výchově dítěte. Takové umístění je možné jen při uložení ochranné výchovy v režimu zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů. Stěžovatelky vytkly soudům, že se touto argumentací matky v řízení nezabývaly.

Legitimita, proporcionalita a vhodnost umístění nezletilé do ústavu uzavřeného typu

9. Stěžovatelky uvedly, že k zásahu do soukromého a rodinného života oddělením dítěte od rodičů může dojít pouze v nejlepším zájmu dítěte za splnění požadavků legality, legitimity a proporcionality, které souvisí s principem přiměřeného rizika a nejméně omezujícího prostředí. Po osobě dohlížející lze vyžadovat pouze přiměřenou opatrnost, která chrání před předvídatelnými riziky. Nelze požadovat odpovědnost absolutní. Princip nejméně omezujícího prostředí pak představuje povinnost státu přijmout co nejméně omezující opatření, která však budou ještě dostačovat pro snížení nepřiměřeného rizika na míru přiměřenou (nikoliv nulovou). Primárně by měla být opatření činěna v rodině dítěte. Pouze při nepřiměřeném riziku může dojít k oddělení dítěte od rodičů. V takovém případě však musí mít oddělení jen dočasný charakter a orgánům veřejné moci vzniká povinnost činit veškeré kroky za účelem znovusjednocení rodiny. Stát musí mít opatření spočívající v oddělení dítěte od rodičů podloženo zjištěnými skutečnostmi a nesmí na rodiče nebo dítě přenášet důkazní břemeno k prokázání, že nepřiměřené riziko dítěti nehrozí. Důležitým faktorem při identifikaci obsahu nepřiměřeného rizika je rovněž věk a vyspělost dítěte.

10. Stěžovatelky popsaly, že dcera vyrůstala do svých čtrnácti let v péči matky, s jejímž manželem (tj. svým nevlastním otcem) měla napjaté vztahy, a začala se proto dopouštět sebepoškozování. Matka pro ni požádala o psychiatrickou pomoc u orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který ji informoval o dlouhých objednacích lhůtách u ambulantního psychiatra, a naopak možnosti bezodkladného zajištění této péče při umístění nezletilé do diagnostického ústavu. Matka proto sepsala žádost o takové umístění, na základě které podal orgán sociálně-právní ochrany dětí návrh na předběžné opatření. Matka se proti předběžnému opatření odvolala, neboť zjistila, že existuje možnost smluvního pobytu dcery v diagnostickém ústavu. Okresní soud však údajně matku upozornil na vhodnost dokončení diagnostiky dcery, proto vzala odvolání zpět.

11. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly, že orgán sociálně-právní ochrany dětí a okresní soud při nařízení předběžného opatření nedbaly zásad výše vyložených, neboť dcera nebyla bezprostředně a nepřiměřeně ohrožena, a opatření uložené nebylo nejméně omezující. Nebyla naplněna ani její participační práva. Stěžovatelky nezpochybňují, že na přelomu roku 2013 a 2014, resp. na jaře 2014, bylo ohrožení dcery nepřiměřené, neboť situace byla vypjatá a matka si neuměla s jejím chováním poradit. Byla však ochotna situaci řešit, a tak nebylo na místě oddělit dceru od matky. Měla být užita mírnější opatření [§ 9a a § 42 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálně-právní ochraně dětí")], včetně dobrovolného (smluvního) pobytu nezletilé v diagnostickém ústavu nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Touto možností se však soudy nezabývaly.

12. Podle stěžovatelek ani periodické prodlužování předběžného opatření nerespektovalo výše nastíněné principy. Dle jejich názoru soudy odůvodňovaly prodlužování opatření zejména tím, že bylo zahájeno řízení ve věci samé, které nemohlo být prozatím z objektivních důvodů skončeno (poukazovaly na potřebu vyčkat diagnostického vyšetření nezletilé a závěrů znaleckého posudku k výchovným schopnostem matky). Z usnesení soudů však podle stěžovatelek nejsou patrny úvahy o vyvažování v kolizi stojících práv. Není zřejmé, proč soudy považovaly za nejšetrnější právě prodloužení předběžného opatření (tj. oddělení nezletilé od matky a její setrvání v uzavřeném ústavu). Soudy také nepřípustně přenášely důkazní břemeno o absenci nepřiměřeného rizika na matku. Více než roční délka pobytu dcery v diagnostickém ústavu byla v rozporu s osmitýdenní dobou stanovenou v § 5 odst. 6 zákona o výkonu ústavní výchovy. Obdobné výtky uvedly stěžovatelky i proti usnesením soudů o zamítnutí návrhů matky na zrušení předběžného opatření. Stěžovatelky vznesly v ústavní stížnosti obdobné výtky i proti usnesení ze dne 14. 7. 2015 o přemístění nezletilé z důvodu věku do výchovného ústavu (okresní soud podle nich jen poukázal na dosud neskončené řízení ve věci samé, na potřebu vyčkat znaleckého posouzení, a na zprávu diagnostického ústavu).

13. Stěžovatelky namítly, že v souladu se zásadou "nejlepšího zájmu dítěte" má umístění dítěte do ústavního zařízení subsidiární postavení, neboť zde dochází k zásahu do největšího množství základních práv dítěte. Požadavek vhodnosti je naplněn, pokud je zařízení, do něhož je dítě umístěno, způsobilé vést k naplnění sledovaného legitimního cíle, jímž je zajištění ochrany dítěte před nepřiměřeným rizikem, jemuž ve svém rodinném prostředí čelí. Zařízení musí být způsobilé saturovat ty potřeby dítěte, které ani s využitím dostupných forem pomoci a podpory nelze uspokojit v jeho rodinném prostředí, a při jejichž nenaplnění zůstává dítě nepřiměřeně ohroženo. Pokud nejsou dostupná jiná opatření, která by skutečně naplňovala požadavek vhodnosti, je na místě nepřistupovat k přijetí žádného opatření, než zcela bezúčelně dítě umístit do ústavního zařízení.

14. Stěžovatelky konstatovaly, že podle empirických výzkumů není ústavní péče objektivně způsobilá vést k nápravě "výchovných problémů" dítěte, což blíže rozvedly. Současně zmínily, že umístění dítěte do péče ústavu z jiných důvodů, než je zajištění jeho základních materiálních potřeb, odporuje požadavku "vhodného zařízení péče". Dále namítly, že již zprávy z diagnostického ústavu v H. a zprávy výchovného ústavu ve V. ukazují na nevhodnost ústavní péče u dcery. Zpráva z Centra XXX, ze dne 17. 2. 2016 vypovídá o tom, že dcera měla pocity beznaděje, nespravedlnosti, frustrace a nedůvěry v systém. Kvůli dlouhodobému pobytu v ústavním zařízení a nenaplněné touze vrátit se zpět do rodinného prostředí byla v silné tenzi, přirozené obranné mechanismy nezletilé ji vedly k adaptaci na stávající podmínky, což na druhé straně narušilo její potřebu sebeaktualizace a budování zdravého sebepojetí. Dle stěžovatelek kolektivní výchova dceři neprospívala a neřešila ani příčiny jejího problémového chování, naopak v ní často problémové chování podněcovala. Nejúčinnějším opatřením by pro ni naopak bylo zajištění psychoterapeutické nebo jiné odborně poradenské pomoci, při setrvání v přirozeném prostředí. V případě, že by tato forma opatření nebyla matkou a dcerou dobrovolně přijata, mohl orgán sociálně-právní ochrany dětí přistoupit k uložení povinnosti nebo nařízení výchovného opatření podle § 12 a 13 zákona o sociálně-právní ochraně dětí či podání návrhu na nařízení výchovného opatření podle § 13a tohoto zákona (umístění nezletilé do střediska výchovné péče nebo do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc).

Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem

15. Stěžovatelky požadovaly náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Poukázaly na stručnost odůvodnění usnesení soudů v průběhu řízení, což v nich vyvolávalo pocit bezmoci a přezíravosti ze strany orgánů veřejné moci. Druhým důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení je podle stěžovatelek mimořádná závažnost zásahu do jejich základních práv. Orgány veřejné moci ponechaly dceru v diagnostickém ústavu rok a čtvrt.

III.

Vyjádření soudů a vedlejších účastníků

16. K ústavní stížnosti se okresní soud a krajský soud vyjádřily tak, že odkázaly na svá rozhodnutí. Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Orlicí nezaslalo k výzvě Ústavního soudu vyjádření, zda míní uplatňovat práva z postavení vedlejšího účastníka, a k obsahu ústavní stížnosti se nevyjádřilo. Ani otec nezletilé nezaslal k výzvě Ústavního soudu vyjádření, zda míní uplatňovat práva z postavení vedlejšího účastníka. K ústavní stížnosti se rovněž nevyjádřil.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

18. Matka podala proti usnesením okresního soudu odvolání a proti rozhodnutí krajského soudu nebylo v daném případě přípustné dovolání [§ 238 odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Matka tudíž vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

19. Jménem dcery proti usnesením okresního soudu odvolání podáno nebylo. Ústavní soud shledal, že požadavek na vyčerpání odvolání dcerou by v dané věci představoval překážku, která by jí fakticky znemožňovala přístup k Ústavnímu soudu. V řízení před okresním soudem byla dcera zastoupena kolizním opatrovníkem - orgánem sociálně-právní ochrany dětí (§ 455 odst. 1 z. ř. s.), který odvolání nepodal. Orgán sociálně-právní ochrany dětí byl v řízení činný, komunikoval se soudem a účastnil se jednání. Současně je patrné, že tento orgán byl v kontaktu s dcerou a věděl, že se chce dostat z výchovného ústavu a být s matkou (viz např. vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí u jednání dne 7. 4. 2015, č. l. 725). Orgán sociálně-právní ochrany dětí však situaci vyhodnotil tak, že v nejlepším zájmu dcery bylo prodloužení předběžného opatření, na jehož základě byla umístěna do výchovného ústavu, a proto odvolání nepodal. K tomu Ústavní soud konstatuje, že role kolizního opatrovníka není shodná s úlohou zástupce účastníka. Kolizní opatrovník má pomoci soudu definovat a chránit nejlepší zájem dítěte, kdežto zástupce má hájit názory a stanoviska zastoupeného [nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 46., nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Kolizní opatrovník má být se zastoupeným v kontaktu a zjišťovat jeho stanoviska a přání. Zároveň má opatrovník jednat v nejlepším zájmu opatrovance. Kolizní opatrovník si pro účely výkonu své funkce musí ujasnit, jaký postup je v nejlepším zájmu opatrovance a případně odmítnout respektovat přání opatrovance, která jsou s ním v rozporu. To má význam zejména u nezletilých, u nichž nebyl dovršen rozumový a emocionální vývoj. V posuzované věci své povinnosti kolizního opatrovníka orgán sociálně-právní ochrany dětí nezanedbával a nepodání odvolání bylo jeho vědomým rozhodnutím, které zjevně činil s ohledem na nejlepší zájem nezletilé tak, jak jej vyhodnotil. Samotné dceři usnesení okresního soudu doručována nebyla (byla jí doručována prostřednictvím kolizního opatrovníka), což jí znemožňovalo, aby odvolání podala sama. Smyslu institutu kolizního opatrovníka by se vzpíralo, aby jménem dcery podávala odvolání matka. Právě kvůli tomu, aby dceru nezastupovala matka, jejíž zájmy se mohly s dcerou alespoň potenciálně lišit, byl dceři jmenován kolizní opatrovník. Matka ostatně jménem dcery odvolání ani nepodala. Za této situace, ačkoli je ze spisu zřejmé, že dcera se chtěla dostat z výchovného ústavu a s prodlužováním předběžného opatření nesouhlasila, čelila by při podání odvolání takovým překážkám, že požadavek vyčerpání odvolání by fakticky dceři znemožnil přístup k Ústavnímu soudu, a to ve věci, která se jí bytostně dotýká. Z tohoto důvodu Ústavní soud její ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval.

20. Poukázat lze na to, že jako nepřípustné Ústavní soud neodmítl ústavní stížnosti nezletilých, jejichž jménem nebylo podáno odvolání. Šlo o úpravu styku nezletilé s otcem na základě předběžného opatření (usnesení ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2630/14) a svěření dcer do výchovy otce (usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 310/15).

21. Lhůtu k podání ústavní stížnosti u dcery Ústavní soud odvíjel od okamžiku doručení usnesení krajského soudu ze dne 9. 2. 2016 o odvolání matce. Vychází přitom z tvrzení stěžovatelek, že se s tímto rozhodnutím poprvé dcera seznámila prostřednictvím matky, jelikož kolizní opatrovník, jemuž bylo toto rozhodnutí zasláno, jeho obsah dceři nesdělil.

V.

Posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti

22. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby rozhodnutí soudů byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

23. Po prostudování ústavní stížnosti a všech vyjádření k ní, jakož i vyžádaného spisu okresního soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. Námitku zpochybňující zákonný podklad předběžného opatření (níže sub V.B) Ústavní soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Naopak v případě namítaného porušení participačních práv dcery (níže sub V.C) a pochybení při zvažování mírnějších opatření (níže sub V.D) Ústavní soud shledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek.

V.A K rozsahu přezkumu Ústavním soudem

24. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů, jimiž byl zamítnut návrh na zrušení předběžného opatření dle § 452 z . ř. s., na jehož základě byla dcera umístěna ve výchovném ústavu ve V., a proti rozhodnutí soudů o prodloužení tohoto předběžného opatření.

25. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, přesto taková rozhodnutí podrobuje jen tzv. omezenému testu ústavnosti, tj. z pohledu toho, zda takové rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16, bod 12.]. Důvod tohoto přístupu spočívá ve faktu, že rozhodnutím o předběžném opatření jsou práva a povinnosti upravena pouze dočasně a podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Regulace práv a povinností předběžným opatřením může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností.

26. Ústavní soud však v podmínkách posuzované věci dospěl k závěru, že se nelze omezit jen na provedení přezkumu tzv. omezeným testem ústavnosti, ale že je namístě provést plný test ústavnosti. Argument dočasnou povahou rozhodnutí o předběžném opatření, kterým je omezený test ústavnosti podložen, je zde totiž značně oslaben značnou délkou trvání předběžného opatření jeho opakovaným prodlužováním. Navíc jde o předběžné opatření se zcela zásadními důsledky (umístění dcery do výchovného ústavu). Kombinace těchto skutečností vede k závěru o nutnosti provést plný test ústavnosti.

27. V době, kdy okresní soud rozhodoval o návrhu na zrušení předběžného opatření, které je napadeno ústavní stížností, toto předběžné opatření z důvodu jeho soustavného prodlužování vždy o jeden měsíc (§ 460 odst. 1 z. ř. s.) trvalo již více než šestnáct měsíců. Ústavní stížnost dále směřuje proti rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření, na jehož základě mělo předběžné opatření trvat dvacátý měsíc. Předběžné opatření vydané dle § 452 z. ř. s. je možno v případě, že bylo zahájeno řízení ve věci samé, opakovaně prodloužit tak, aby celková doba trvání předběžného opatření nepřesáhla šest měsíců od jeho vykonatelnosti (§ 460 odst. 1 věta první z. ř. s.). Poté lze dobu trvání předběžného opatření výjimečně prodloužit jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé (§ 460 odst. 1 věta druhá z. ř. s.). Zákonodárce tedy předpokládá, že celková doba trvání většiny předběžných opatření dle § 452 z. ř. s. by neměla překročit šest měsíců, jejich delší trvání je výjimečnou záležitostí. V posuzované věci byla v době rozhodování okresního soudu doba šesti měsíců překročena více než dvojnásobně (u rozhodování o návrhu na zrušení opatření), resp. více než trojnásobně (u rozhodování o jeho prodloužení). Právě s ohledem na značné překročení doby šesti měsíců (které však samo o sobě nemusí nutně značit nezákonnost, či dokonce protiústavnost) a na závažné důsledky předběžného opatření spočívající v odloučení dcery od matky a nuceném pobytu dcery ve výchovném ústavu, je žádoucí provést zmiňovaný plný test ústavnosti. S přibývající dobou účinnosti předběžného opatření, na jehož základě byl nezletilý umístěn do ústavního zařízení, se totiž se vzrůstajícím dopadem takového opatření na osoby, jichž se týká, stává naléhavější potřeba celistvě prověřit, zda nejde o protiústavní zásah.

28. Na okraj lze poznamenat, že bez ohledu na délku trvání předběžného opatření o umístění nezletilého do zařízení, Ústavní soud dovodil, že ústavní konformitu předběžného opatření, na jehož základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, je vždy třeba posoudit z hlediska, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (viz usnesení ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2872/16, bod 6., a ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1393/17, bod 30.).

V.B Zákonný podklad předběžného opatření

29. Stěžovatelky namítly, že po 1. 1. 2014 je více než sporný zákonný podklad pro umístění dítěte do výchovného ústavu za účelem realizace některého z rodinně-právních opatření. Ústavní soud jejich náhled nesdílí a zákonný podklad pro umístění nezletilé do výchovného ústavu a její držení v něm na základě předběžného opatření a jeho prodlužování spatřuje zejména v § 452 a 460 odst. 1 z. ř. s., v § 924 občanského zákoníku, dále v § 1 odst. 2, § 2 odst. 1 písm. d), § 2 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 36a zákona o výkonu ústavní výchovy.

30. Z těchto ustanovení vyplývá, že soud upraví předběžně poměry dítěte na nezbytně nutnou dobu, ocitne-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o ně pečovat, anebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jeho jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen (§ 924 občanského zákoníku a § 452 odst. 1 z. ř. s.). Úprava poměrů dítěte se děje předběžným opatřením, kterým se nařídí umístění dítěte do vhodného prostředí, jež soud v usnesení označí a jímž může být i výchovné prostředí u zařízení způsobilého zajistit mu řádnou péči s ohledem na jeho fyzický a duševní stav, jakož i rozumovou vyspělost a umožnit realizaci případných jiných opatření stanovených předběžným opatřením (§ 452 odst. 1 a 2 z. ř. s). Předběžné opatření je možno opakovaně prodlužovat na dobu nejvýše jednoho měsíce za podmínek uvedených v § 460 z. ř. s. Na zmíněná zákonná ustanovení, která umožňují předběžným opatřením nařídit umístění dítěte mj. do zařízení způsobilého zajistit mu řádnou péči, navazuje úprava v zákoně o výkonu ústavní výchovy. Mezi zařízení upravená tímto zákonem se řadí i výchovné ústavy [§ 2 odst. 1 písm. d) zákona o výkonu ústavní výchovy]. V § 2 odst. 3 zákona o výkonu ústavní výchovy je výslovně uvedeno, že zařízení poskytují péči dětem, u nichž bylo nařízeno předběžné opatření (poznámka pod čarou u sousloví "předběžné opatření" směřuje k úpravě v § 76a o. s. ř., která byla k 1. 1. 2014 zrušena a nahrazena úpravou v § 452 z. ř. s. a násl. s obdobným obsahem). Obecným účelem těchto zařízení je zajišťovat nezletilé osobě, případně zletilé osobě do devatenácti let, na základě rozhodnutí soudu mj. o předběžném opatření náhradní výchovnou péči v zájmu jejího zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání (§ 1 odst. 2 zákona o ústavní výchově). Výchovný ústav pečuje o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž bylo nařízeno předběžné opatření (§ 14 odst. 1 věta první ve spojení s § 36a zákona o výkonu ústavní výchovy). Ústavní soud vyhodnotil, že citovaná právní úprava je natolik jasná, provázaná a bezrozporná, že nelze akceptovat tvrzení stěžovatelek o její nejednoznačnosti či nepředvídatelnosti.

31. Stěžovatelky zpochybňují možnost nařídit předběžným opatřením umístění dítěte ve výchovném ústavu po 1. 1. 2014 na základě § 5 odst. 8 zákona o výkonu ústavní výchovy a důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb. Dle zmíněného ustanovení platí, že když se u dítěte, které bylo rozhodnutím soudu umístěno do dětského domova nebo dětského domova se školou bez jeho předchozího pobytu v diagnostickém ústavu, ukáže dodatečně za potřebné komplexní vyšetření, provede toto vyšetření v zařízení, do něhož bylo dítě umístěno, diagnostický ústav, v jehož obvodu se zařízení nachází. Ústavní soud uvádí, že citované ustanovení upravuje problematiku komplexního vyšetření dětí umístěných do vyjmenovaných typů zařízení, mezi nimiž výchovný ústav není zmíněn. Z této regulace komplexního vyšetření však nelze korektně dovozovat, že by po 1. 1. 2014 nebylo možno na základě předběžného opatření umístit dítě do výchovného ústavu, jelikož se dané ustanovení této problematiky netýká. Ani z hlediska systematiky zákona by nedávalo smysl vkládat úpravu, která má dle stěžovatelek bránit umístnění dítěte do výchovného ústavu na základě předběžného opatření, do ustanovení, které je věnováno diagnostickým ústavům (§ 5 zákona o výkonu ústavní výchovy).

32. V důvodové zprávě k zákonu č. 303/2013 Sb., kterým byl od 1. 1. 2014 v souvislosti s rekodifikací soukromého práva změněn i zákon o výkonu ústavní výchovy, je popsán úmysl zákonodárce reagovat na úpravu v § 971 odst. 4 občanského zákoníku, dle něhož soud v rozhodnutí, kterým nařizuje ústavní výchovu, označí zařízení, do kterého má být dítě umístěno. O umístění a přemístění dítěte s nařízenou ústavní výchovou do jiného zařízení rozhoduje pouze soud. Úprava v § 5 odst. 1 zákona o výkonu ústavní výchovy ve znění do 31. 12. 2013 (tj. před účinností občanského zákoníku) počítala s tím, že diagnostický ústav umísťuje děti s nařízenou ústavní výchovou do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů. Rozhodovací pravomoc o umístění dětí zůstala po 1. 1. 2014 diagnostickému ústavu zachována jen u dětí s nařízenou ochrannou výchovou, nikoli ústavní výchovou (srov. § 5 odst. 1 zákona o výkonu ústavní výchovy). Novelizace § 5 zákona o výkonu ústavní výchovy provedená zákonem č. 303/2013 Sb., na kterou stěžovatelky poukazují, je součástí regulace, dle níž o zařazení dítěte s nařízenou ústavní výchovou do konkrétně označeného zařízení rozhoduje jen soud, nikoli diagnostický ústav. Tato novelizace také řeší dopady s tím spojené, kam patří i problematika komplexního vyšetření dětí umístěných do dětského domova nebo dětského domova se školou bez jejich předchozího pobytu v diagnostickém ústavu. I po účinnosti zákona č. 303/2013 Sb. zůstala součástí zákona o výkonu ústavní výchovy ustanovení, která umožňují za stanovených podmínek na základě předběžného opatření umístit dítě do výchovného ústavu (k nim viz body 29. a 30.). Důvodová zpráva k zákonu č. 303/2013 Sb. se výslovně nezmiňuje o tom, že by zákonodárce chtěl zamezit umísťování dětí na základě předběžného opatření dle § 452 z. ř. s. do výchovných ústavů po 1. 1. 2014. Závěr o tom, že zákonodárce chtěl zamezit takovému umísťování nelze vyvozovat z toho, že se § 5 odst. 8 zákona o výkonu ústavní výchovy, který je součástí úpravy diagnostických ústavů, nevěnuje rovněž komplexnímu vyšetření dětí umístěných rozhodnutím soudu do výchovných ústavů.

33. Stěžovatelky namítly, že již v řízení před okresním a krajským soudem matka argumentovala absencí zákonné úpravy pro nařízení pobytu dcery ve výchovném ústavu ve V., ale soudy se k této argumentaci nevyjádřily. Ústavní soud si ze soudního spisu ověřil, že takovou argumentaci matka zřetelně uplatnila (č. l. 831-832 jako součást jejího návrhu na zrušení předběžného opatření zaslaného okresnímu soudu a v odvolání, konkrétně na č. l. 998). Byť o podrobné reakci na tuto argumentaci nelze hovořit ani u okresního soudu ani u krajského soudu, v rozhodnutích těchto soudů napadených ústavní stížností je odkázáno na základ právní úpravy v § 452 a 460 z. ř. s. a § 924 občanského zákoníku. Zmínka o právním podkladu pro předběžné opatření, jímž byla dcera umístěna do výchovného ústavu, tak v rozhodnutích soudů je, tato otázka nezůstala zcela stranou jejich pozornosti. Soudy sice nereagovaly na argumentaci matky zákonem o výkonu ústavní výchovy, na druhou stranu nelze přehlížet, že se tato argumentace týkala § 5 odst. 8 daného zákona, který se netýká umísťování dětí do výchovných ústavů na základě předběžného opatření (srov. body 31. a 32.). V daném ohledu tak v rozsahu odůvodnění napadených usnesení Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavní úrovně. Vycházel přitom z náhledu, že obecným soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, § 61, a ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, § 29, všechna rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://hudoc.echr.coe.int; či nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807), bod 12. odůvodnění].

V.C Participační práva nezletilé jako účastnice řízení

34. Ústavní soud se již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval problematikou odnětí dětí z péče rodičů a jejich umístěním do zařízení ústavního typu, ať již při posuzování předběžných opatření nebo nařízené ústavní výchovy. Podstatné je, že vytržení dítěte z jeho přirozeného rodinného prostředí a umístění do zařízení, vyvolává otázku možného dotčení práva rodičů i dětí na ochranu před zásahy do rodinného a soukromého života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy), práva rodičů na výchovu a péči o jejich děti a současně práva dětí na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), a rovněž dotčení práva dětí na osobní svobodu, neboť dítě je v takovém případě z rodinného prostředí, ve kterém je zvyklé žít a projevovat se, přemístěno do nového ústavního prostředí, kde je vystaveno (proti jeho vůli) konkrétnímu odlišnému režimu. Ústavní soud již v této souvislosti upozornil na požadavky kladné na takto přijatá opatření, kterými jsou z věcného hlediska zákonný podklad, legitimní cíl a proporcionalita (vhodnost, potřebnost, přiměřenost, nezbytnost opatření), a z procesního hlediska pak řádné odůvodnění takového opatření (ze kterého má plynout i naplnění těchto požadavků). Ústavní soud také opakovaně připomínal procesní právo dítěte být slyšeno v řízení, které se jej dotýká. Dítě (účastník řízení) není pouhým objektem rozhodování a není ani důvod upírat mu (jako účastníku řízení) právo být přítomen jeho projednávané věci (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, § 100 odst. 3 o. s. ř., § 867 občanského zákoníku). Úzká souvislost je zde i s právem dalších účastníků daného řízení, zejména rodičů daného dítěte, na soudní ochranu, příp. na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), neboť výslech dítěte (účastníka řízení) je i způsobilým pramenem potřebných skutkových poznatků. Při zjišťování názoru dítěte je přitom právní úpravou i předchozí judikaturou Ústavního soudu akcentováno přímé slyšení dítěte, jehož prostřednictvím soudce získá potřebný bezprostřední dojem a může eliminovat riziko dezinterpretace názoru dítěte hrozící při jeho zjišťování prostřednictvím třetí osoby (zástupce, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znalce). Výjimečně pak lze zjistit názor dítěte zprostředkovaně, avšak pro takový postup musí být důležitý důvod (např. věk dítěte, ochrana jiných důležitých zájmů dítěte), který by měl rovněž plynout z obsahu rozhodnutí soudu [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199), ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11), ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503), ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59), ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377), ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227) či ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17].

35. Ústavní stížností jsou napadena usnesení okresního soudu a krajského soudu, která se týkala jednak návrhu matky na zrušení předběžného opatření, na jehož základě byla dcera umístěna v zařízení ústavního typu, a jednak prodloužení tohoto předběžného opatření. Porušení práva dcery na projednání věci v její přítomnosti a práva vyjádřit se (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte) a práva matky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) Ústavní soud shledal u usnesení okresního soudu ze dne 9. 10. 2015, jímž byl zamítnut návrh na zrušení předběžného opatření, a I. výroku usnesení krajského soudu ze dne 9. 2. 2016, kterým bylo uvedené usnesení okresního soudu potvrzeno. Před vydáním usnesení okresního soudu ze dne 9. 10. 2015 totiž nebyla dcera před soudem slyšena. Naopak porušení zmíněných práv stěžovatelek Ústavní soud neshledal u usnesení okresního soudu ze dne 17. 12. 2015 o prodloužení předběžného opatření a u II. výroku usnesení krajského soudu ze dne 9. 2. 2016, kterým bylo toto usnesení potvrzeno. Důvodem je, že před vydáním usnesení okresního soudu ze dne 17. 12. 2015 byla dcera při jednání dne 12. 10. 2015 slyšena okresním soudem a vyjádřila své stanovisko ke svému pobytu ve výchovném ústavu a popsala svou představu o budoucím uspořádání vztahů (protokol o jednání na č. l. 866).

36. Přestože okresní soud rozhodoval od května 2014 mnohokrát opakovaně o dalším trvání předběžného opatření, neučinil až do druhého jednání ve věci samé dne 12. 10. 2015 žádný postup směřující k tomu, aby soudce sám dceru viděl a vyslechl, a tím dostál jejímu právu na slyšení, resp. zaručenému právu dítěte být informováno a vyjádřit svůj názor ve věci, která se jej bezprostředně týká. O dceři tak rozhodoval opakovaně bez její osobní účasti, nevyjímaje napadené usnesení okresního soudu ze dne 9. 10. 2015 (to byla nezletilá v zařízení držena již rok a čtyři měsíce). Ze soudního spisu je přitom zřejmé, že nezletilá chtěla svůj názor před soudy prezentovat. Rovněž její věk a vyspělost zjevně nebyly v rozporu s možností přijmout relevantní informace, učinit si vlastní názor na věc a tento soudům sdělit (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, § 867 občanského zákoníku, § 20 odst. 4 z. ř. s.). Matka poukazovala opakovaně v podáních soudu na (pravděpodobné) příčiny problémového chování nezletilé, její aktuální přístup k závadnému chování a budoucímu vedení života i na její pocity ze zařízení. Navrhovala též vyslechnout samotnou dceru (srov. odvolání proti prvnímu prodloužení předběžného opatření - č. l. 539, odvolání proti druhému prodloužení předběžného opatření - č. l. 588, vyjádření matky na č. l. 605, dopis nezletilé na č. l. 609, návrh matky ze dne 10. 1. 2015 na zrušení předběžného opatření - č. l. 670, žádost matky o předvolání a vyslechnutí nezletilé ve věci její péče a umístění v zařízení - č. l. 717, návrh matky na zrušení předběžného opatření ze dne 21. 4. 2015 - č. l. 731, vyjádření matky na č. l. 764).

37. Ke slyšení dcery nedošlo ani při prvním jednání okresního soudu ve věci samé dne 7. 4. 2015 (protokol na č. l. 725). I při tomto jednání matka a její právní zástupkyně navrhovaly vyslechnout dceru o okolnostech vedoucích k nařízení předběžného opatření a o jejím názoru na pobyt v ústavu. Okresní soud však slyšení dcery neprovedl a důvod pro takový postup nebyl vyložen v žádném z jeho rozhodnutí o dalším trvání předběžného opatření, zejména tedy v napadeném usnesení okresního soudu ze dne 9. 10. 2015.

38. Nařízení speciálního předběžného opatření je zákonem předpokládaným a rychlým řešením zjištěné situace, kdy zákon stanoví pro rozhodnutí o návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dětí velmi krátkou lhůtu 24 hodin (§ 456 z. ř. s.), jejímž legitimním účelem je zabránit možným negativním dopadům do důležitých práv a zájmů nezletilého dítěte časovým prodlením. V takovém případě lze předpokládat a současně přijmout fakt, že většinou nebude možné zajistit i slyšení nezletilého účastníka řízení. Při následném rozhodování o dalším trvání předběžného opatření však již bezesporu lze dle Ústavního soudu z časového hlediska očekávat, nejsou-li závažné překážky, reálnou možnost vyslechnout nezletilé dítě a zjistit bezprostředně jeho názor ve věci, která se ho citelně dotýká. Ústavní soud si je vědom, že i pro rozhodnutí o návrhu na zrušení předběžného opatření zákon stanoví rovněž relativně krátkou lhůtu 7 dnů (§ 462 odst. 1 z. ř. s.). V případech krátké lhůty pro rozhodnutí Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17, bodu 41., v obecné rovině poukázal též na jiné způsoby zjištění názoru nezletilého než jeho výslechem při jednání. Může jít o dostavení se za nezletilým osobně, vyslání asistenta soudce, dotázání prostřednictvím některého prostředku elektronické komunikace či telefonicky atd. V posuzované věci však vystupuje do popředí to, že o návrhu na zrušení předběžného opatření okresní soud rozhodoval v situaci, kdy v důsledku pravidelného prodlužování předběžné opatření trvalo již více než šestnáct měsíců. V průběhu takto dlouhé doby bylo zcela jistě možno dceru vyslechnout. Stanovisko dcery totiž mělo význam nejen pro rozhodnutí o návrhu na zrušení předběžného opatření, ale i pro předchozí opakovaná prodlužování tohoto předběžného opatření.

39. Krajský soud pak pochybení okresního soudu nenapravil a k problematice slyšení dcery se rovněž nijak nevyjádřil. Výrokem I. svého usnesení ze dne 9. 2. 2016 potvrdil k odvolání matky usnesení okresního soudu ze dne 9. 10. 2015, a to opět aniž by nezletilou osobně vyslechl a aniž by jakkoliv v odůvodnění rozhodnutí reagoval na odvolací námitky matky o tom, že okresní soud porušil práva (již patnáctileté) dcery na slyšení a vyjádření jejího názoru.

40. Ústavní soud nepominul, že stanovisko dcery částečně tlumočil orgán sociálně-právní ochrany dětí při jednání dne 7. 4. 2015, jehož se dcera neúčastnila (protokol na č. l. 725). Uvedl, že dcera nechce být umístěna do ústavní výchovy a hovoří o tom, že se její vztah s matkou zlepšil. Některé názory nezletilé jsou patrny z pohovoru zaznamenaného ve znaleckém posudku ze dne 30. 7. 2015 (č. l. 784), který měl okresní soud k dispozici. Ústavní soud vyhodnotil, že s ohledem na věk dcery (patnáct let v době rozhodování okresního soudu) a značnou dobu, po kterou byla dcera na základě předběžného opatření umístěna v zařízení ústavního typu (více než šestnáct měsíců v době rozhodování okresního soudu), se nebylo možno spokojit s takto zprostředkovaným zjištěním názoru dcery.

41. Zjištění názoru nezletilého prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí či znalce je možno akceptovat u dětí nižšího věku s ohledem na jejich rozumovou a emocionální úroveň. K rozhodování soudů o výchovném uspořádání v minulosti Ústavní soud poukázal na právní domněnku v § 867 odst. 2 občanského zákoníku, dle níž se o dítěti starším 12 let má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Současně však v bodu 25. odůvodnění nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) zdůraznil, že považuje dosažení dvanácti let za nejzazší možnou hranici a uvedl, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku deseti let. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62. (kde bylo nezletilým 11, 12 a 13 let); nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), body 51. až 53. odůvodnění (kde byla nezletilá žákyní 4. třídy základní školy); či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503), kde bylo nezletilé 15 let]. V posuzované věci bylo dceři v době rozhodování okresního soudu patnáct let a sama usilovala o to, aby svůj pohled na věc mohla soudu předestřít (srov. např. její dopis na č. l. 609). Výslech dcery před soudem tudíž nebylo možno nahradit zjištěním jejího názoru zprostředkovaně znalcem či orgánem sociálně-právní ochrany dětí.

V.D Existence mírnějších opatření než umístění nezletilé do výchovného ústavu

42. Ústavní soud obdobně jako Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí. Právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny [nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07 (N 157/47 SbNU 53), ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) a ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377), bod 31. odůvodnění]. Vazba mezi matkou (respektive rodičem) a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbu a jeden z prvořadých předpokladů lidského vývoje [nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227), bod 43.]. Jakékoliv opatření státu narušující tuto vazbu, respektive soužití rodičů a dětí, tak představuje zásah do práva na rodinný život (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, § 151).

43. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14, v bodě 32., právo na rodinný život není právem absolutním. Tak jak je zaručeno čl. 10 odst. 2 Listiny, podléhá tzv. imanentním omezením, plynoucím přímo z ústavního pořádku, tj. lze je omezit pro kolizi s jiným základním právem či ústavně chráněným právním statkem. V souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny pak práva rodičů na rodičovskou výchovu a péči mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž zároveň dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být šetřena podstata a smysl takových omezení a tato nesmí být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Též Úmluva předvídá možnost oprávněně zasáhnout do práva na respektování rodinného života, avšak dle čl. 8 odst. 2 musí takový zásah být v souladu se zákonem, sledovat legitimní cíl (národní bezpečnost, veřejnou bezpečnost, hospodářský blahobyt země, ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví nebo morálky či ochranu práv a svobod jiných) a být nezbytný v demokratické společnosti. To znamená, že zásah musí být opodstatněný, tedy odpovídat naléhavé společenské potřebě, a zejména musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, přičemž Evropský soud pro lidská práva zkoumá, zda důvody pro daný zásah byly relevantní a dostatečné ("relevant and sufficient") pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy (rozsudek velkého senátu ve věci K. a T. proti Finsku, § 154; či rozsudek ve věci Haase proti Německu ze dne 8. 4. 2004 č. 11057/02, § 88). V rámci této podmínky Evropský soud pro lidská práva klade důraz i na dodržení pozitivních závazků státu vyplývajících z práva na respektování rodinného života a též procedurálních aspektů tohoto práva.

44. Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07, bod 15. odůvodnění, a ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) odkazující na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98]. Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci K. a T. proti Finsku, § 173 a 178; rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, § 69 a 76, a ve věci Haase proti Německu, § 93 a 95; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 42.). Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kutzner proti Německu, § 75; obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 43.).

45. V posuzované věci se vyskytly u dcery závažné výchovné problémy, u nichž matka v ústavní stížnosti přiznala, že si se vzniklou situací neuměla na přelomu let 2013 a 2014 poradit. Ústavní soud se proto zaměří na opatření, která se při řešení takové situace nabízí jako alternativní a mírnější prostředek k předběžnému opatření dle § 452 z. ř. s. Z povahy věci alternativou k předběžnému opatření nemůže být až rozhodnutí soudu ve věci samé; v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je obecně možno využít i předběžné opatření dle § 76 o. s. ř. Dále lze poukázat na oprávnění, která orgánu sociálně-právní ochrany dětí svěřuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí. S ohledem na souběh pravomoci soudu a správního orgánu ve věcech péče o nezletilé může soud dospět k závěru, že místo nařízení či prodloužení předběžného opatření dle § 452 z. ř. s. se jeví jako vhodnější, aby ve věci realizoval některé ze svých oprávnění orgán sociálně-právní ochrany dětí. Jde o postup, který vyžaduje koordinaci mezi soudem a orgánem sociálně-právní ochrany dětí, jelikož opatření bude v takovém případě nařizovat či realizovat orgán sociálně-právní ochrany dětí, nikoli soud. Tento postup však přináší nesporné přínosy, jelikož orgán sociálně-právní ochrany dětí má řadu vhodných nástrojů, které lze poměrně efektivně a rychle uplatit a které nejsou natolik invazivní jako předběžné opatření dle § 452 z. ř. s.

46. K řešení výchovných problémů dětí, s jejichž zvládnutím mají rodiče značné potíže, lze poukázat na to, že obecní úřad jako orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen působit na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti, projednat s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte a projednat s dítětem nedostatky v jeho chování [§ 10 odst. 1 písm. b) až d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí]. Obecní úřad obce s rozšířenou působností zajišťuje poradenskou činnost, kterou pomáhá rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o dítě, poskytuje nebo zprostředkovává rodičům poradenství při výchově a vzdělávání dítěte, pořádá v rámci poradenské činnosti přednášky a kurzy zaměřené na řešení výchovných, sociálních a jiných problémů souvisejících s péčí o dítě a jeho výchovou [§ 11 odst. 1 písm. a) až c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí]. Poradenská činnost nemusí být poskytnuta jen na dobrovolné bázi, ale obecní úřad obce s rozšířenou působností (jakožto orgán sociálně-právní ochrany dětí) může uložit rodičům povinnost využít odbornou poradenskou pomoc, pokud ji sami rodiče dítěti nezajistili, ačkoliv dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje, a obecní úřad obce s rozšířenou působností takovou pomoc předtím doporučil, či rodiče nejsou schopni řešit problémy spojené s výchovou dítěte bez odborné poradenské pomoci nebo nevyužili možnosti odborné poradenské pomoci potřebné k překonání problémů rodiny a k odvrácení umístění dítěte do náhradní péče nebo nedbali na doporučení spolupracovat s pověřenými osobami, poskytovateli odborných poradenských služeb nebo mediátorem [§ 12 odst. 1 písm. a) až c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí]. Obecní úřad obce s rozšířenou působností dále může vhodným způsobem napomenout dítě i jeho rodiče, případně stanovit nad dítětem dohled a provádět jej za součinnosti školy, popřípadě dalších institucí a osob nebo uložit dítěti, rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte omezení bránící působení škodlivých vlivů na výchovu dítěte, zejména zákaz určitých činností, návštěv určitých míst, akcí nebo zařízení nevhodných vzhledem k osobě dítěte a jeho vývoji [§ 13 odst. 1 písm. a) až c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí]. Obecní úřad obce s rozšířenou působností dále může uložit dítěti, rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte povinnost využít odbornou poradenskou pomoc nebo uložit povinnost účastnit se prvního setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu tří hodin nebo terapie [§ 13 odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí].

47. Všechna zmíněná oprávnění orgánu sociálně-právní ochrany dětí lze využít v poměrně krátkém čase a na jejich základě lze pružným způsobem započít s řešením nevyhovující situace. Poskytování poradenské činnosti orgány sociálně-právní ochrany dětí není omezeno jen na dobu před nařízením předběžného opatření soudu, jímž bylo dítě umístěno do výchovného prostředí v zařízení, ale má vůči rodičům hluboký význam i po umístění dítěte do zařízení na základě předběžného opatření. Poradenská činnost poskytnutá rodičům je totiž opatření, které je způsobilé odstranit jednu z příčin nevyhovujícího stavu. Současně lze zvažovat, zda uplatnění některých z výše zmíněných oprávnění orgánu sociálně-právní ochrany dětí či jejich kombinace (např. dohled, povinnost využít odbornou poradenskou pomoc a uložení omezení bránících působení škodlivých vlivů) může představovat dostatečně účinnou alternativu k prodloužení předběžného opatření, na jehož základě bylo dítě umístěno do zařízení, a to obzvláště za situace, kdy se s ohledem na pobyt dítěte v zařízení objevily patrné známky zlepšení v chování dítěte a jeho sebereflexe skýtající naději, že i mírnější opatření, která umožní sloučení rodiny, budou dostatečná.

48. V dané souvislosti je vhodné zmínit, že z práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy pro stát neplynou jen negativní, ale též pozitivní závazky, jež zdůrazňuje i čl. 32 odst. 5 Listiny (nález ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14, bod 34.). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Dojde-li k odnětí dítěte z péče rodiče, má stát povinnost přijmout vhodná opatření pro jejich opětovné sloučení co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější [rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kutzner proti Německu, § 61 a 76; ve věci K. a T. proti Finsku, § 178; ve věci K. A. proti Finsku ze dne 14. 1. 2003 č. 27751/95, § 138; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399), či nález ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07, bod 18.].

49. Pro náležité zhodnocení, jak se okresní soud a krajský soud vyrovnaly s otázkou mírnějších opatření, je vhodné nejprve shrnout zásadní momenty případu patrné ze spisu (body 50. až 52.).

50. V posuzované věci došlo k umístění dcery do diagnostického ústavu v H. na základě předběžného opatření ze dne 26. 5. 2014. V tomto usnesení bylo uvedeno, že dcera měla ve škole neomluvené absence, požívala alkohol, dopouštěla se sebepoškozování a navázala vztah s dvacetiletým mužem, s nímž měla pohlavní styk v době, kdy jí bylo čtrnáct let. Dále se v odůvodnění usnesení o nařízení předběžného opatření uvádí, že matka nebyla její chování schopná vůbec ovlivnit a dcera si dělala, co chtěla.

51. Okresní soud relativně pravidelně dostával zprávy od orgánu sociálně-právní ochrany dětí a též od diagnostického ústavu v H. a posléze od výchovného ústavu ve V., kam byla dcera na základě změny předběžného opatření přemístěna. Ze zpráv diagnostického ústavu a výchovného ústavu je patrný určitý posun v chování dcery v průběhu času. Zpočátku tyto zprávy poukazovaly na setrvávající výchovné problémy. Dcera se opakovaně řezala ostrými předměty na zápěstí levé ruky, překračovala pravidla, dopouštěla se fyzických útoků proti mladším chlapcům. S chlapci i děvčaty se snažila navázat nepřiměřený fyzický kontakt, dne 4. 12. 2014 utekla a během třídenního útěku měla pohlavní styk s chlapcem, kterého znala minimálně (zpráva ze dne 8. 1. 2015, č. l. 665). O porušování pravidel a skutečnosti, že se dcera dopouští stejných kázeňských prohřešků, které jí byly vytknuty, se zmiňuje i zpráva ze dne 17. 2. 2015 (č. l. 718), v níž se uvádí, že z pobytu s matkou se dcera vrátila s pořezáním na ruce způsobeným sebepoškozením, přičemž dcera matce utekla. Zpráva ze dne 27. 4. 2015 (č. l. 756) nově dodává, že postupem času u dcery ubylo tendencí ke konfrontacím s dospělými, ale svá pochybení dcera nebyla ochotna vnitřně přijmout. O dalším dílčím pozitivním posunu vypovídá zpráva ze dne 1. 7. 2015 (č. l. 777), dle níž došlo ke zklidnění a dcera je vůči vnější autoritě bez opozice, snaží se slušně a příjemně komunikovat. Případy sebepoškození se sice i nadále příležitostně opakovaly, ale šlo o povrchní poškození pokožky. Chování dcery však etoped diagnostického ústavu hodnotil jako přizpůsobení se požadavkům prostředí spíše než změnu vnitřního náhledu. Zpráva výchovného ústavu ze dne 30. 9. 2015 (č. l. 837) konstatuje, že dcera si na podmínky zařízení rychle zvykla, respektovala všechna nastavená pravidla, autoritu pedagogických pracovníků bez výjimky respektovala. Pravidelné dovolenky v rodině probíhaly bez problémů včetně návratu do zařízení. Zpráva se zmiňuje o tom, že nelze zaručit, že změna chování není účelová ve vztahu k rozhodnutí soudu. Zpráva ze dne 21. 1. 2016 (č. l. 1019a) opakuje pozitivní hodnocení, k čemuž ale nově uvádí, že dcera stále ještě hledá cesty, jak pravidla obcházet, a je ochotná zacházet do krajností, jen aby mohla odjet na dovolenku za matkou.

52. Spis obsahuje též poznatky o přístupu matky. Orgán sociálně-právní ochrany dětí v návrhu doručeném okresnímu soudu dne 26. 5. 2014 (č. l. 526) uvedl, že matka nenavštívila Středisko výchovné péče, kam byla objednána na 7. 5. 2014 s odůvodněním, že tam dcera nechtěla jít, protože její problémy s manželem matky pominuly, a matka jí tam nemohla táhnout násilím. Konzultace v tomto středisku doporučil orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ve vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí ze dne 27. 4. 2015 (č. l. 746) se uvádí, že dne 4. 7. 2014 se konala rodinná konference, na níž byl vytvořen plán podpory rodiny, kde matka uvedla, že potřebuje odbornou pomoc. K odborníkovi se však matka nedostavila, neomluvila se a nový termín nežádala. Ve vyjádření je uvedeno, že matka sdělila, že pomoc psychologa nepotřebuje. O výchovných schopnostech matky pojednává i znalecký posudek ze dne 30. 7. 2015 (č. l. 784), kde se uvádí, že matka je schopna vidět situace jen v krajních polohách a má problém se pohybovat v psychicky diferencovanějším prostředí. To znamená, že není schopná adekvátně zareagovat v poli chování, které je sice dovolené, ale není pro dceru vhodné. Výchovné schopnosti matky jsou dle znaleckého posudku jen na velice základní úrovni. Posudek se rovněž zmiňuje o nevyužití odborné pomoci matkou. Ke svému odvolání posléze matka však dodala vyjádření Centra XXX ze dne 30. 7. 2015 (č. l. 918), kde se uvádí, že matka se s dcerou dostavila na konzultace. Dále doložila zprávu z psychologických konzultací z tohoto centra ze dne 23. 12. 2015 (č. l. 1004), ve kterém se lze dočíst, že matka absolvovala 4 terapeutická setkání, řeší své vztahové záležitosti a má snahu zkvalitnit své rodičovské kompetence.

53. Okresní soud i krajský soud ve svých rozhodnutích poukazovaly na chování a výchovné problémy dcery a výchovné schopnosti matky. Ústavní soud konstatuje, že v obou těchto oblastech docházelo v průběhu času k vývoji, který měl být pečlivě posouzen, a to i v úvaze o mírnějších opatřeních než je prodloužení či zachování předběžného opatření. Ústavní soud shledal, že to byl především krajský soud, který se měl zabývat kombinací posunu v obou oblastech, jelikož právě k odvolání matka dokládala vyjádření Centra XXX. Zmíněné vyjádření krajský soud sice nepominul, ale uvedl k němu pouze to, že nedokládá zlepšení výchovných schopností matky. Ústavní soud není povolán jakkoli přehodnocovat toto hodnocení krajského soudu. Poznamenává však, že stranou pozornosti krajského soudu zůstalo, že tímto vyjádřením matka hodlala dokládat též svou snahu po zlepšení rodičovských kompetencí. Jak ve znaleckém posudku, tak ve zprávách diagnostického ústavu a vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí totiž byla negativně hodnocena její neochota využít odbornou pomoc (viz bod 52.). Podrobení se odborné poradenské činnosti (§ 11 zákona o sociálně-právní ochraně dětí) je přitom v obecné rovině možno považovat za součást komplexu mírnějších zásahů ve srovnání s předběžným opatřením, na jehož základě je dítě odděleno od rodičů. Dále pak Ústavní soud v rozhodnutí krajského soudu nenalezl úvahy nad souběhem jednak toho, že v diagnostickém ústavu a výchovném ústavu došlo k pozitivnímu působení na dceru (existenci tohoto pozitivního působení krajský soud uvádí), a jednak tvrzení matky o její snaze zlepšit své rodičovské kompetence i za pomoci odborníků, k němuž matka doložila vyjádření Centra XXX. Z pohledu stěžovatelek tento souběh totiž mohl být vnímán tak, že jak u matky, tak u dcery dochází k pozitivnímu posunu, který by mohl svědčit ve prospěch mírnějších opatření. Vedle toho matka v odvolání (na straně 14, č. l. 966) zmiňovala, že se situace rodiny zlepšila po jejím rozvodu s druhým manželem. Napjaté soužití s ním dcera zmiňovala jako negativní aspekt, který přispěl k jejím problémům (dopis dcery na č. l. 609). Ani na tuto okolnost krajský soud nereagoval.

54. Jinými slovy, okolnosti posuzované věci vyžadovaly, aby krajský soud objasnil, proč místo zachování předběžného opatření, na jehož základě byla dcera umístěna ve výchovném ústavu, nepostačilo to, že by matka nadále získávala odbornou pomoc v Centru XXX, k čemuž by mohlo přistoupit nařízení dohledu nad dcerou orgánem sociálně-právní ochrany dětí [§ 13 odst. 1 písm. b) zákona o sociálně-právní ochraně dětí] s případným uložením povinnosti dceři využít odbornou poradenskou pomoc [§ 13 odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí], a to i společně s matkou, budou-li pro to podmínky.

55. Matka ve svém odvolání proti oběma usnesením okresního soudu, která jsou napadena ústavní stížností (především na straně 14 odvolání, č. l. 966, dále poukazem na argumentaci, kterou okresní soud dle jejích tvrzení nevypořádal, strana 8 odvolání, č. l. 960, a strana 6 odvolání, č. l. 913) popisovala, k jakým zlepšením došlo, a zdůrazňovala, že začala využívat odbornou pomoc. S ohledem na značnou délku trvání předběžného opatření bylo nezbytné, aby krajský soud velmi podrobně reagoval na námitky matky a objasnil, jakým způsobem nahlíží na možnost mírnějších opatření ve světle všech pozitivních změn, k nimž v průběhu času došlo. Těmto požadavkům krajský soud nedostál. K významu faktoru času již v minulosti Ústavní soud uvedl, že předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé by mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem, a nikoli z důvodu neúměrné délky řízení ve věci samé "kvazidefinitivním" rozhodnutím, které nelze doplnit či nahradit novým, jež lépe vystihuje ochranu základního práva (nález ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), bod 21., a nález ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14, bod 35.).

56. Obdobné výhrady má Ústavní soud i vůči okresnímu soudu, který sice nemohl hodnotit vyjádření Centra XXX a tvrzení o pozitivním posunu v přístupu matky, jelikož mu takové tvrzení a vyjádření krizového centra předloženy nebyly, avšak měl se v obou svých rozhodnutích, která jsou napadena ústavní stížností, zabývat zbylou kvalifikovanou argumentací matky ve prospěch mírnějších opatření. Matka totiž mj. poukazovala na opatření dle zákona o sociálně-právní ochraně dětí (viz strana 10 návrhu na zrušení předběžného opatření, č. l. 833, a strana 4 vyjádření matky předložené soudu na ústním jednání konaném dne 12. 10. 2015, č. l. 862).

57. Ústavní soud shrnuje, že okresní soud ani krajský soud se ve svých rozhodnutích náležitým způsobem nezabývaly předloženou argumentací o mírnějších opatřeních, čímž porušily právo stěžovatelek na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

58. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Na druhou stranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny jsou obecné soudy při svém rozhodování povinny respektovat určité základní principy spravedlivého procesu, které zahrnují mimo jiné povinnost soudní rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi námitkami účastníků majícími vztah k projednávané věci, a to v míře odpovídající jejich závažnosti [viz blíže nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213); ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443); ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623); ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 3328/09 (N 99/57 SbNU 289); ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469), bod 34. odůvodnění; či nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543), bod 14.]. Povinnost řádného (dostatečného) odůvodnění soudních rozhodnutí však může mít různý rozsah v různých případech - s ohledem na povahu daného rozhodnutí i okolnosti konkrétního případu [nález ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19), odkazující i na relevantní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva; nález sp. zn. ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 (N 225/75 SbNU 521), bod 14. odůvodnění].

59. Z důvodu nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu se Ústavní soud nemohl zabývat námitkami v ústavní stížnosti týkajícími se stěžovatelkami tvrzenému požadavku vhodnosti či toho, zda by byla dcera nepřiměřeně ohrožena. Chybějící úvahy soudů se totiž úzce týkají i oblastí, do nichž směřovaly tyto námitky.

VI.

Závěr

60. Ústavní soud zdůrazňuje, že svůj přezkum soustředil na usnesení okresního soudu a krajského soudu, která v ústavní stížnosti stěžovatelky navrhly zrušit. Stěžovatelky v ústavní stížnosti zmínily mnohé výhrady i proti jiným rozhodnutím, které byly ve věci vydány. Soulad s ústavními předpisy však Ústavní soud hodnotil jen u napadených usnesení.

61. Ústavní soud shledal (část V.C), že usnesením okresního soudu ze dne 9. 10. 2015 a I. výrokem usnesení krajského soudu ze dne 9. 2. 2016 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelek, a to jednak tím, že dcera nebyla vyslechnuta (porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte), jednak nedostatečným odůvodněním (porušení čl. 36 odst. 1 Listiny). Usnesením okresního soudu ze dne 9. 10. 2015 byl zamítnut návrh na zrušení předběžného opatření (I. výrok) a též návrh na změnu předběžného opatření a přemístění dcery do dětského domova (II. výrok). Návrh, o němž tímto usnesením okresní soud rozhodoval, byl totiž eventuální, požadoval zrušení předběžného opatření a in eventum jeho změnu. Zjištěné vady dosahující ústavní úrovně se dotýkají obou výroků tohoto usnesení, proto je Ústavní soud zrušil celé.

62. Usnesením okresního soudu ze dne 17. 12. 2015 a II. výrokem usnesení krajského soudu ze dne 9. 2. 2016 bylo porušeno právo stěžovatelek na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) s ohledem na nedostatečnost jejich odůvodnění (část V.D).

63. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená usnesení okresního soudu a krajského soudu zrušil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

VII.

Náklady řízení před Ústavním soudem

64. Stěžovatelky navrhly, aby jim Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.

65. Ústavní soud citované ustanovení vykládá v tom smyslu, že náhrada nákladů řízení není "automatická", a lze ji uložit pouze v odůvodněných případech tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [nález ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195)]. Ani samotné porušení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci konstatované nálezem tudíž bez dalšího nezakládá nárok na přiznání nákladů řízení o ústavní stížnosti. Okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem [nález ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 666/06 (N 203/47 SbNU 623)]. Ústavní soud neshledal mimořádnou intenzitu porušení základních práv stěžovatelek, která by odůvodňovala přiznání nákladů řízení dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto návrh na jejich přiznání zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


Toto rozhodnutí Ústavního soudu ČR bylo získáno z bezplatné databáze Ústavního soudu ČR NALUS® (http://nalus.usoud.cz). Nejedná se o autentické znění dokumentu. Autentickým je pouze originál a stejnopisy rozhodnutí opatřené státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby.
Odůvodnění
Název
Nález - Umístění dítěte v ústavním zařízení. Náležité odůvodnění rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření. Právo nezletilého být slyšen
Zdroj
Ústavní soud
Ze dne
19. června 2018
Spisová značka/číslo jednací
čj. III. ÚS 1265/16-3, sp. zn. III. ÚS 1265/16
Město
Brno
Právní věty
Rozdělení rodiny v podobě oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná mírnější opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná. Jako mírnější opatření vystupující alternativně k prodloužení předběžného opatření, na jehož základě bylo dítě umístěno v ústavním zařízení (§ 460 odst. 1 ve spojení s § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních), může sloužit uplatnění některých z oprávnění, které zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, svěřuje orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Nevypořádá-li se obecný soud náležitě v odůvodnění rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření, na jehož základě bylo dítě umístěno v ústavním zařízení, s předloženou argumentací svědčící ve prospěch použití mírnějších opatření, poruší právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
ATLAS consulting spol. s r.o.
Ročník
2018
Soud
Ústavní soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP