Právní prostor

Rozsudek - Náhrada škody zaměstnavatelem. Náklady na výživu pozůstalých. Náklady pohřbu. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Pracovní úraz

ze dne 8. dubna 2010


ROZSUDEK
Nejvyššího soudu
ze dne 8. 4. 2010
Náhrada škody zaměstnavatelem. Náklady na výživu pozůstalých. Náklady pohřbu. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Pracovní úraz


sp. zn./č. j.:
21 Cdo 1084/2009

Související legislativa ČR:
§ 122 zákona č. 99/1963 Sb.
§ 427 zákona č. 40/1964 Sb.
§ 190, § 191 zákona č. 65/1965 Sb.



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) L. M., b) nezl. V. M., zastoupené matkou L. M., c) nezl. M. M., zastoupeného matkou L. M., d) J. Č., a e) F. M., všech zastoupených JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova č. 378, proti žalovaným 1) J. V., zastoupenému JUDr. Zborovem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká č. 246/5, a 2) České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 5, IČ 63998530, o náhradu škody pozůstalým, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 341/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2008 č. j. 36 Co 72/2007-135, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá.

II. Ve vztahu žalobců a žalované 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění: :

Žalobci [a L. M., narozená dne 5. září 1941, která zemřela v průběhu řízení dne 18.3.2006 a jejími dědici se stali dosavadní žalobci b), c) a e)], se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby oba žalovaní společně a nerozdílně zaplatili na jednorázovém odškodnění žalobkyni a) 240.000,- Kč, žalobkyni b) 320.000,- Kč, žalobci c) 320.000,- Kč a žalobci e) 255.000,- Kč, na náhradě přiměřených nákladů spojených s pohřbem žalobci d) 26.106,- Kč, a aby společně a nerozdílně platili na náhradě nákladů na výživu žalobkyni a) 2.000,- Kč měsíčně, žalobkyni b) 1.200,- Kč měsíčně a žalobci c) 800,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnili tím, že manžel žalobkyně a), otec žalobců b) a c) a bratr žalobce e) P. M. zemřel následkem úrazu ze dne 8.7.2004, který utrpěl jako zaměstnanec žalovaného 1), když prováděl demontáž (výměnu) výfuku na automobilu zn. Renault Master za pomoci montážní šachty, nad kterou vozidlo stálo. Při této činnosti došlo k samovolnému popojetí vozidla směrem dozadu a k následnému přimáčknutí P. M. k hraně montážní šachty, v důsledku čehož utrpěl vážné poranění, kterému bezprostředně podlehl. Pozůstalí žalobci a), b), c) a e) a vypravovatel pohřbu-žalobce d) mají zato, že se v daném případě jedná o "objektivní odpovědnost za způsobenou škodu provozovatele motorového vozidla dle ust. § 427 a násl. obč. zák.", a proto své požadavky na náhradu škody "podle ust. § 444 odst. 3 a násl. obč. zák.", které původně uplatnili jen vůči žalovanému 1), následně rozšířili též na žalovanou 2), u níž je žalovaný 1) pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20.9.2006 č. j. 24 C 341/2005-78 žalobu zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a oběma žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že za daného stavu, kdy P. M. utrpěl dne 8.7.2004 smrtelný úraz jako zaměstnanec žalovaného 1), když prováděl opravu automobilu Renault Master, které používal "pro plnění pracovních úkolů" a které nebylo v provozu, je třeba-s ohledem na "princip speciality" zákoníku práce k občanskému zákoníku-"v první řadě aplikovat zákoník práce", přičemž "použití občanského zákoníku v takovém případě není možné ani subsidiárně". Žalobci proto "zcela správně žalují žalovaného 1)", který v dané věci "je pasivně legitimován v každém případě", zatímco žalovaná 2) by byla pasivně věcně legitimována jen v případě nároku z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, o který se však-jak vyplývá z výše uvedeného-v posuzované věci nejedná. Po posouzení věci podle "ust. § 190 a následujících zák. práce" dospěl soud prvního stupně k závěru, že se "na odpovědnost žalovaného 1) jako zaměstnavatele zemřelého P. M. uplatní liberační důvod upravený v ust. § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce", neboť z výsledků provedeného dokazování (zejména ze závěrů Inspektorátu bezpečnosti práce a Policie ČR) vyplynulo, že "škoda byla způsobena výlučně tím, že zemřelý P. M. svým zaviněním porušil právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl řádně seznámen a na jejich znalost a dodržování byl průběžně proškolován", jestliže v rozporu s "konkrétními povinnostmi" uvedenými v ustanovení § 8 odst. 1, § 8 odst. 2 písm. a) a b), § 8 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 213/1991 Sb. "vozidlo nejenže nepodložil klíny proti samovolnému pohybu směrem vzad (podložil jej klíny pouze proti pohybu vpřed), ale nechal ve voze zařazenou rychlost, resp. zpátečku, klíče ponechal v zapalování a patrně také vypojil ruční brzdu". Za tohoto stavu podle názoru soudu prvního stupně "nezbývá než konstatovat, že žalovaný 1) se zcela zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu zemřelého P. M." a že proto je uplatněný nárok žalobců "v plném rozsahu" neopodstatněný.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.2.2008 č. j. 36 Co 72/2007-135 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 2) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou 2), v části, v níž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalovanému 1), změnil tento rozsudek tak, že "odpovědnost žalovaného 1) co do základu je dána z 50%", ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a rozhodl, že "žalobci a žalovaná 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení". Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že "v daném případě opravu automobilu žalovaného 1), v souvislosti s níž došlo k úmrtí P. M., nelze kvalifikovat jako provoz motorového vozidla" ve smyslu ustálené judikatury, neboť činnost prováděnou P. M. nelze podřadit ani mezi situace "bezprostředně související s přípravou k jízdě či jejím ukončením (včetně úkonů údržby vozidla)". Proto podle názoru odvolacího soudu "na inkriminovanou událost ustanovení § 427 a násl. obč. zák. nedopadají", nýbrž "je na místě kvalifikovat žalobou uplatněný nárok na náhradu škody jako odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s nimi, tj. jako nárok na odškodnění pracovního úrazu podle ust. § 190 a násl. zák. práce", a je tudíž správný i závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalované 2) v tomto sporu. Zabývaje se dále posouzením opodstatněnosti uplatněného nároku žalobců ve vztahu k žalovanému 1) odvolací soud zdůraznil, že k úplné liberaci zaměstnavatele podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce musí být kumulativně splněny dvě zákonem stanovené podmínky, tj. musí dojít k zaviněnému porušení bezpečnostních předpisů, s nimiž byl zaměstnanec seznámen, a zaměstnavatel musí zároveň prokázat, že jejich znalost a dodržování u zaměstnance soustavně vyžadoval a kontroloval. I když "o zaviněném porušení zcela elementárních bezpečnostních pravidel ze strany poškozeného P. M. při opravě vozidla žalovaného 1) nemá ani odvolací soud nejmenších pochyb", z provedených důkazů "je patrno", že "žalovaný 1) sice zesnulého P. M. s bezpečnostními předpisy seznámil a jejich dodržování proškolil, ovšem během jeho jedenáctiletého pracovního poměru pouze dvakrát" (a to s odstupem sedmi let, kdy ke druhému a zároveň poslednímu školení došlo 4 roky před úrazem), a že tedy podle názoru odvolacího soudu "v uvedeném případě lze o soustavném vyžadování znalosti bezpečnostních předpisů zesnulého zaměstnance hovořit jen stěží". Kromě toho žalovaný 1) tím, že nevydal místní provozní bezpečnostní předpis upravující pracovní a technologické postupy zaměstnanců při provozování dopravy, nesplnil rovněž "zákonnou prevenční povinnost", kterou mu jako zaměstnavateli, u kterého dochází mezi zaměstnanci k dopravě dopravními prostředky, ukládá nařízení vlády č. 168/2002 Sb. Z uvedených důvodů odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný 1) se své "objektivní" odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku smrtelného pracovního úrazu P. M. "zprostil ve smyslu ust. § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce pouze zčásti, když se zřetelem na výše popsané zjevné nedostatky v oblasti kontroly dodržování bezpečnostních předpisů na straně zaměstnavatele lze jednání zaměstnance spočívající v porušení těchto přepisů považovat jen za jednu z příčin vzniklé škody", přičemž podle názoru odvolacího soudu "lze výši zavinění poškozeného M. stanovit na 50%".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu [do jeho části, v níž bylo mezitímně rozhodnuto, že základ nároku žalobců na náhradu škody vůči žalovanému 1) je z 50% neopodstatněný a do výroku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně proti žalované 2)] podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zák. práce. Dovolatelé vytkli odvolacímu soudu, že "dosti stručným způsobem" odmítl posoudit uplatněný nárok na náhradu škody také podle ustanovení § 427 a násl. obč. zák., ačkoli podle jejich názoru se mohli dožadovat náhrady škody "jak podle ust. § 427 a násl. obč. zák., tak i podle ustanovení § 190 a násl. zák. práce (platného v rozhodné době)". Zdůraznili, že "na daný případ se přesně hodí všem známý judikát bývalého Nejvyššího soudu SSR", podle kterého "už samo uvedení motoru do chodu patří k provozu motorového vozidla bez ohledu na to, zda se vozidla uvede do pohybu či nikoli", a že tedy "je zavádějící, jak činí odvolací soud, zabývat se pouze tím, zda šlo o činnost bezprostředně související s přípravou k jízdě či jejím ukončením". To, že v daném případě došlo "k popojetí vozidla bez přičinění dalších osob na základě objektivní skutečnosti", a tedy "v kritickém okamžiku vozidlo nemělo řidiče", je podle mínění dovolatelů "právě ona zákonodárcem (ust. § 427 odst. 1 obč. zák.) míněná zvláštní povaha tohoto provozu vyvolaná fyzikálními, mechanickými a odstředivými silami, nikterak subjektivně zamýšlenými následky". Dále žalobci na rozdíl od odvolacího soudu "nemají za to, že je namístě částečné zproštění odpovědnosti" žalovaného 1) za škodu vzniklou smrtelným pracovním úrazem P. M., v jehož jednání "nelze spatřovat žádné zavinění". Žalobci "popírají, že by P. M. absolvoval vstupní školení dne 2.2.1993", když "na prezenci není jednoznačně uveden jeho podpis", a rovněž podle jejich názoru "nebyl řádně seznámen, natož pravidelně seznamován s pracovními a technologickými postupy u malých oprav vozidel, která měli zaměstnanci svěřeny". Dovolatelé se domnívají, že odvolací soud sice správně poukázal na to, že žalovaný 1) "rukolapně porušil výslovnou povinnost dle vyhl. č. 168/2002 Sb.", jestliže nevydal místní provozní bezpečnostní předpis upravující pracovní a technologické postupy při provozování dopravy, ovšem "přesto soudy obou stupňů stále tvrdí dokola, že poškozený porušil bezpečnostní pravidla?!" Je však otázkou, "jak je mohl porušit, když mu je nikdo nevysvětlil, když ho nikdo (nejméně 4 roky) o tom neškolil", a navíc-jak zdůraznili-"by muselo jít o konkrétní vysvětlení konkrétních bezpečnostních situací, vztahujících se k předmětnému vozidlu, které bylo před několika měsíci před smrtí přiděleno jako ojeté poškozenému". Kdyby ovšem poškozený byl o konkrétním způsobu výměny výfuku proškolen, provedl by jej podle názoru žalobců jiným způsobem, než který "byl podivně zvolen", a nenechával by si "najet vozidlem nad montážní jámu". Dovolatelé rovněž namítali, že především soud prvního stupně "porušil zásadu bezprostřednosti", jestliže "často svá zjištění opírá jen o důkazy zprostředkované" (a to zejména o protokoly o výpovědích J. V. a "důležitého svědka" M. Z., obsažených ve spise Oblastního inspektorátu bezpečnosti práce pro hl. m. Prahu), a kromě toho "i nyní jednoznačně popírají, že by soudy mohly vycházet při rozhodnutí v této sporné věci ze závěrů Inspektorátu bezpečnosti práce", který "ve svém stanovisku používá jen zažité floskule". Žalobci navrhli, aby dovolací napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, "co se týká 50% nepřiznaného základu nároku žalobců", a aby "věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně (diformně), takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, jestliže nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

V posuzovaném případě odvolací soud sice rozhodl též o změně rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., avšak z porovnání obsahu obou rozsudků vyplývá, že ohledně základu nároku žalobců v rozsahu 50% posoudil práva a povinnosti účastníků shodně jako soud prvního stupně (oba soudy dospěly k závěru, že žalobci nemají nárok na požadovanou náhradu škody v rozsahu 50%). Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části, v níž bylo mezitímně rozhodnuto o tom, že základ nároku žalobců na náhradu škody vůči žalovanému 1) je z 50% neopodstatněný, není rozsudkem měnícím, jak se žalobci v dovolání mylně domnívají, nýbrž jde o rozsudek potvrzující, a proto přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývat nemůže.

Protože dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá-srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že manžel žalobkyně a), otec žalobců b) a c) a bratr žalobce e) P. M., který byl od 1.2.1993 zaměstnán u žalovaného 1) jako skladník a řidič s řidičským oprávněním skupiny B a který dne 1.3.2000 absolvoval osmihodinové "opakované školení řidičů motorových vozíků" s "probranou látkou: ČSN 268805, Vyhl. 99/89 Sb., Vyhl. 213/91 Sb., ČÚBP, zakázané manipulace, dopravní nehody, rozbor", prováděl dne 8.7.2004 kolem 8. hodiny ranní bez přítomnosti jiných osob na montážní rampě opravu výfuku na spodku automobilu zn. Renault Master, který mu byl přidělen k výkonu práce. Při této činnosti, když se jmenovaný nacházel pod opravovaným automobilem v prostoru mezi motorem a přední nápravou, došlo k samovolnému popojetí vozidla, které nebylo řádně zajištěno proti nežádoucímu pohybu, směrem vzad a spodek vozidla přimáčkl P. M. k hraně rampy, v důsledku čehož utrpěl smrtelné zranění hrudníku. Podle protokolu Inspektorátu bezpečnosti práce pro hlavní město Prahu, vyhotoveného dne 27.9.2004, zemřelý "manipuloval s ovládacím zařízením vozidla bez předchozích odpovídajících opatření, která vyloučí nežádoucí pohyb vozidla nebo jeho části, s čímž byl řádně seznámen, a to jako zaměstnanec i jako řidič obecně". Pozůstalí žalobci a), b), c) a e) a vypravovatel pohřbu-žalobce d) mají za to, že za škodu vzniklou smrtelným úrazem P. M. žalovaný 1) odpovídá nejen jako zaměstnavatel, ale také jako provozovatel dotčeného vozidla, a že tedy podle jejich názoru lze uplatněný nárok na náhradu škody posoudit "jak podle ust. § 427 a násl. obč. zák., tak i podle ustanovení § 190 a násl. zák. práce (platného v rozhodné době)".

Za tohoto skutkového stavu odvolací soud řešil-mimo jiné-právní otázku konkurence pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele za škodou vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen "zák. práce") a občanskoprávní odpovědnosti podle ustanovení § 427 obč. zák. z hlediska toho, zda má zaměstnanec, který utrpí pracovní úraz, možnost volby, podle jakého právního předpisu má být věc posouzena, tedy zda má být jeho nárok na náhradu škody posouzen podle ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů nebo podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že pracovněprávní odpovědnost zaměstnavatele za škodou vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nevylučuje občanskoprávní odpovědnost jiného subjektu za škodu z téže škodné události. Sama možnost uplatnění nároku na náhradu škody proti zaměstnavateli, u něhož je poškozený v pracovním poměru, podle ustanovení zákoníku práce o odškodnění pracovního úrazu, nebrání tomu, aby poškozený úspěšně uplatnil nárok na náhradu škody proti jinému odpovědnému subjektu podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. V takovém případě, jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle zákoníku práce, tak odpovědnostní skutkové podstaty podle občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu škody úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost jednoho subjektu nevylučuje odpovědnost druhého subjektu (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1968, sp.zn. 3 Cz 36/68, uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969). Jednou žalobou lze dokonce uplatňovat nárok na náhradu škody proti zaměstnavateli podle ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů, jakož i nárok na náhradu škody z téže škodné události proti tomu, kdo za ni odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Soud nemůže uložit žalovaným povinnost zaplatit náhradu škody společně a nerozdílně. Může však vyslovit, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1979, sp. zn. 1 Cz 85/82, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982). K těmto právním závěrům se dovolací soud i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jejich změně.

Dovolatelé však ve svých úvahách opomíjejí, že výše zmíněný obecně přijímaný právní názor dopadá toliko na situace, kdy připadají v úvahu minimálně dva odlišné odpovědné subjekty, tedy vedle zaměstnavatele, u něhož je poškozený v pracovním poměru, též jiný subjekt, který odpovídá poškozenému za škodu podle občanského zákoníku. Pouze tehdy má poškozený možnost volby, zda svůj nárok na náhradu škody uplatní vůči zaměstnavateli podle ustanovení zákoníku práce o odškodnění pracovního úrazu nebo zda bude náhradu škody požadovat po druhému subjektu podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu, anebo vůči oběma. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

V projednávané věci se žalobci, jako pozůstalí po zaměstnanci žalovaného 1) P. M., který zemřel následkem pracovního úrazu ze dne 8.7.2004, domáhají náhrady škody spočívající v jednorázového odškodnění, náhradě nákladů na výživu a náhradě přiměřených nákladů spojených s pohřbem. Z obsahu žaloby i obsahu spisu je zřejmé, že pozůstalí žalobci nemají na výběr mezi více odpovědnými subjekty, nýbrž že jako odpovědný subjekt, vůči kterému mohou pozůstalí žalobci uplatnit svůj požadavek na náhradu škody, přichází v úvahu jedině žalovaný 1) jako zaměstnavatel, u něhož byl zemřelý P. M. v pracovním poměru.

I když byl žalovaný 1) současně i provozovatelem vozidla, při jehož opravě jmenovaný zaměstnanec utrpěl smrtelný pracovní úraz, je třeba mít při rozhodování o tom, podle jakého právního předpisu bude věc posouzena, na zřeteli, že nárok pozůstalých žalobců na náhradu škody je nárokem odvozeným od nároku zaměstnance, jenž utrpěl pracovní úraz (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15.7.1983 sp. zn. 6 Cz 18/83, uveřejněný pod č. 16 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1987). Z této povahy nároku mimo jiné vyplývá, že nepochybně má časový, místní a především věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce postiženého zaměstnance a že se tedy mezi pozůstalými a zaměstnavatelem postiženého zaměstnance jedná o pracovněprávní vztah (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.2001 sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2002), který v době do 31.12.2006 nelze posoudit podle jiného, než pracovněprávního předpisu, protože zákoník práce ani ostatní pracovněprávní předpisy v období do 31.12.2006-vzhledem ke své kogentní povaze (srov. závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997)-použití jiného právního režimu v pracovněprávních vztazích neumožňovaly. Podle ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) totiž právní úprava pracovněprávních vztahů v době do 31.12.2006, jež byla obsažena především v zákoníku práce, vycházela z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (i ostatním odvětvím práva). Právní předpisy z tohoto důvodu ani nevymezovaly vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravovaly ani možnost analogického používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních.

Závěry uvedené v rozsudku býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 27.10.1971 sp. zn. 1 Cz 42/71, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1972 pod č. 9, které dovolatelé připomínají, na posuzovanou věc navíc nedopadají nejen proto, že oprava vozidla (i když při ní došlo k nechtěnému náhodnému spuštění motoru) není bezprostředním úkonem přípravy k jízdě, nýbrž i proto, že v případě, kdyby bylo možné vztáhnout na stejný případ (stejný skutkový stav) jak obecnou skutkovou podstatu upravenou v ustanovení § 427 obč. zák., tak i speciální právní úpravu podle ustanovení § 190 a násl. zák. práce, je nepochybné, že musí mít přednost právní úprava speciální.

Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že případě, že se zaměstnanec v občanském soudním řízení domáhá náhrady škody způsobené pracovním úrazem, a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodné události, lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů.

Za tohoto stavu již nebylo třeba zabývat se tím, zda se "na daný případ hodí všem známý judikát" obsažený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1991 sp. zn. 1 Cz 42/71, uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, který objasňuje, co se rozumí "provozem motorového vozidla" ve smyslu ustanovení § 427 a násl. obč. zák.

Odvolací soud (i soud prvního stupně) tudíž v souladu s ustálenou judikaturou posoudil základ nároku pozůstalých žalobců na náhradu škody podle ustanovení §§ 190 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, "ve znění účinném v době vzniku škodní události" (tedy "k 8.7.2004"), tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce)-dále jen "zák. práce".

Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout-mimo jiné-náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhradu nákladů na výživu pozůstalých a jednorázové odškodnění pozůstalých [srov. § 197 odst. 1 písm. b), c) a d) zák. práce]. Uvedené náhrady a odškodnění představují dílčí nároky na náhradu škody z pracovního úrazu, které přísluší pozůstalým, jejichž nárok na náhradu škody-jak bylo uvedeno již výše-je nárokem odvozeným od nároku zaměstnance, jenž utrpěl pracovní úraz.

Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech podle ustanovení § 190 a násl. zák. práce je vybudována-jak z toho správně vychází odvolací soud-na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. Ustanovení § 191 zák. práce umožňuje, aby přes tuto existující objektivní odpovědnost se za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zaměstnavatel své odpovědnosti zcela nebo zčásti zprostil.

Podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody.

Žalobci v dovolání namítají, že na rozdíl od odvolacího soudu "nemají za to, že je namístě částečné zproštění odpovědnosti" žalovaného 1) za škodu způsobenou smrtelným pracovním úrazem P. M. Svůj názor o plné odpovědnosti žalovaného 1) odůvodňují především tím, že se jmenovaný zaměstnanec nemohl dopustit porušení bezpečnostních předpisů, jestliže žalovaný 1) "rukolapně porušil výslovnou povinnost dle vyhl. č. 168/2002 Sb.", když nevydal místní provozní bezpečnostní předpis upravující pracovní a technologické postupy při provozování dopravy.

Je mimo pochybnost, že, aby se mohl zaměstnavatel částečně zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce, musí se jednat ze strany zaměstnance o porušení konkrétního ustanovení bezpečnostního předpisu nebo pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který upravuje určitý způsob jednání nebo určitý způsob jednání zakazuje. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že P. M. v souvislosti se svým smrtelným pracovním úrazem porušil ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) a b) a § 8 odst. 3 písm. c) bývalé vyhlášky č. 213/1991 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při provozu, údržbě a opravách vozidel, podle kterých při provádění oprav, údržby a kontrol vozidla je pracovník (zaměstnanec) zejména povinen vozidlo zabezpečit proti samovolnému pohybu a provádět kontrolu spodku vozidla jen při vypnutém motoru, přičemž je zakázáno manipulovat s ovládacím zařízením vozidla bez předchozích opatření, která vyloučí nežádoucí pohyb vozidla nebo jeho částí. Jmenovaný zaměstnanec žalovaného 1) přitom utrpěl smrtelný pracovní úraz v důsledku toho, že nezajistil opravované vozidlo proti samovolnému pohybu (jestliže ponechal zařazený zpáteční rychlostní stupeň, zjevně nezataženou ruční brzdu, nezajistil kola klíny proti posunu vozu vzad a ponechal klíče v zapalování), ačkoliv-jak bylo soudy zjištěno-byl s výše uvedenými konkrétními bezpečnostními pravidly, upravujícími postup při provozu, údržbě a opravách vozidel, seznámen dne 1.3.2000 během osmihodinového "opakovaného školení" řidičů. Za této situace pak není pro závěr o liberaci zaměstnavatele-jak se dovolatelé mylně domnívají-významné, že žalovaný 1)-jak bylo v průběhu řízení zjištěno-v rozporu s nařízením vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky (které nabylo účinnosti dnem 1.1.2003), nevydal místní provozní bezpečnostní předpis upravující pracovní a technologické postupy pro bezpečné provozování dopravy. Podstatné z tohoto hlediska je, že postižený zaměstnanec P. M. byl seznámen s konkrétním pravidlem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti, již prováděl, a jehož porušení bylo příčinou jeho pracovního úrazu, třebaže v té době již formálně neplatila vyhláška č. 213/1991 Sb. (byla zrušena vyhláškou č. 39/2003 Sb. ke dni 11.2.2003), v níž byla tato vlastní bezpečnostní pravidla, "s nimiž ho žalovaný 1) seznámil a z jejich dodržování proškolil", obsažena.

Dovolatelé v této souvislosti polemizují rovněž s tím, zda lze v porušení bezpečnostních předpisů zaměstnancem P. M. spatřovat zavinění. Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího zaměstnance ke svému jednání, které je protiprávní, a může být dáno buď ve formě úmyslu, kdy jednající si je vědom protiprávnosti svého jednání, nebo ve formě nedbalosti, kdy jednající vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům by si protiprávnosti svého jednání měl být vědom. Z uvedeného je zřejmé, že, i když se zaměstnanec dopustí jednání, jímž objektivně poruší povinnosti, které jsou mu stanoveny právními nebo ostatními předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nelze v jeho jednání spatřovat liberační důvod podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce, chybí-li subjektivní vztah zaměstnance k tomuto závadnému jednání. Bylo-li ovšem v posuzované věci zjištěno, že jmenovaný zaměstnanec svým jednáním porušil konkrétní pravidla upravující určitý způsob jednání resp. určitý způsob jednání zakazující, obsažená v ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) a b) a § 8 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 213/1991 Sb., s nimiž byl řádně seznámen, pak z hlediska jeho subjektivního vztahu k vlastnímu protiprávnímu jednání (spočívajícímu v porušení povinnosti zabezpečit opravované vozidlo proti samovolnému pohybu a porušení zákazu manipulace s ovládacím zařízením vozidla bez předchozích opatření, která vyloučí nežádoucí pohyb vozidla nebo jeho částí) nelze dovozovat, že "v jednání poškozeného nelze spatřovat žádné zavinění".

Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelů, že "zejména soud prvního stupně porušil zásadu bezprostřednosti", jestliže "často svá zjištění opírá jen o důkazy zprostředkované"; především tím "mají na mysli nepřezkoumatelná zjištění" učiněná z protokolů o výpovědích J. V. a "důležitého svědka" M. Z., obsažených ve spise Oblastního inspektorátu bezpečnosti práce pro hlavní město Prahu.

Občanské soudní řízení je ovládáno-mimo jiné-zásadou přímosti (bezprostřednosti), která je vyjádřena v ustanovení § l22 odst. 1 o. s. ř. tím způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky řízení (§ 115 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§ 120 o. s. ř.) navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být-podle okolností projednávané věci-též protokol o vyjádření svědka nebo úřední záznam o podání vysvětlení, které byly učiněny v jiném (např. trestním nebo správním) řízení, jestliže jsou způsobilé věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost. V projednávané věci byla pro posouzení věci rozhodující-mimo jiné-skutečnost, že smrtelný úraz si P. M. sám přivodil tím, že nezabezpečil opravované vozidlo proti samovolnému pohybu a manipuloval s ovládacím zařízením vozidla bez předchozích opatření, která vyloučí nežádoucí pohyb vozidla. Uvedený skutkový závěr přitom vyplýval především z šetření Policie České republiky a z ohledání místa nehodové události Inspektorátem bezpečnosti práce provedených bezprostředně po úrazu. Protože k úrazu P. M. došlo bez přítomnosti jiné osoby (příp. jiných osob), kterou by soud v občanském soudním řízení mohl na návrh žalobců vyslechnout jako přímého svědka úrazu podle ustanovení § 126 o. s. ř., nejde o porušení zásady bezprostřednosti (přímosti), jestliže soud v případě J. V. a M. Z., kteří nebyli přítomni vlastnímu úrazovému ději, vycházel toliko ze záznamů o jejich výpovědích učiněných před Policií České republiky a Inspektorátem bezpečnosti práce, které za daného stavu měly význam pouze jako podpůrné důkazní prostředky k objasnění příčin úrazu.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o tom, že základ nároku žalobců na náhradu škody vůči žalovanému 1) je z 50% neopodstatněný, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a že je správný i ve vztahu k žalované 2), proti níž navíc ani není dán přímý nárok. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou, než dovolateli tvrzenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu žalobců a žalované 2) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci ve vztahu k žalovanému 1) nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Název
Rozsudek - Náhrada škody zaměstnavatelem. Náklady na výživu pozůstalých. Náklady pohřbu. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Pracovní úraz
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
8. dubna 2010
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 21 Cdo 1084/2009
Město
Brno
Ročník
2010
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP