Právní prostor

Usnesení - Styk rodičů s nezletilými dětmi. Rodičovská zodpovědnost. Rodiče. Výživné, pro dítě. Dokazování

ze dne 13. ledna 2011


USNESENÍ
Ústavního soudu
ze dne 13. 1. 2011
Styk rodičů s nezletilými dětmi. Rodičovská zodpovědnost. Rodiče. Výživné, pro dítě. Dokazování


sp. zn./č. j.:
IV. ÚS 2248/10-1

Související legislativa ČR:
§ 26 zákona č. 94/1963 Sb.
§ 132 zákona č. 99/1963 Sb.
čl. 7, čl. 12 sdělení č. 104/1991 Sb.
čl. 32, čl. 36 usnesení č. 2/1993 Sb.



Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou, AK se sídlem Bezručova 7, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 4. 2009 čj 11 P 115/2007-286 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 11. 5. 2010 čj. 54 Co 1010/2009-390 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v 32 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zvýšení výživného a o změně výchovy nezletilého syna M.

Stěžovatel stručně zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém byla v dubnu 2007 schválena dohoda o úpravě poměrů k nezletilé R. a M. pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů, vydáno předběžné opatření, kterým byl nezletilý M. po dobu téměř dvou a půl roku svěřen do péče otce, a po provedeném dokazování rozhodnuto o svěření nezletilého M. do střídavé výchovy obou rodičů a o povinnosti otce i matky přispívat na jeho výživu ve stanovené výši. Stěžovatel připomněl svoji argumentaci uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, ve kterém nesouhlasil se střídavou péčí o syna v časovém rozsahu 2:1 ve prospěch matky, navrhl, aby nezletilý byl svěřen výlučně do jeho výchovy, případně aby střídavá péče byla rozložena mezi oba rodiče rovnoměrně. Jeho návrhy a argumenty jakož i projevené přání nezletilého odvolací soud neakceptoval a s malou odchylkou úpravy při střídání rodičů ve střídavé péči rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Stěžovatel má proto za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo nezletilému M. upřeno právo na výchovu rovnoměrně rozloženou mezi oba rodiče, popřena práva dítěte upravená v Úmluvě o právech dítěte, jakož i práva rodiče a dítěte chráněná na ústavní úrovni v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny.

Stěžovatel rovněž vytkl obecným soudům, že nerespektovaly právní závěry vyplývající z nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II.ÚS 1206/09, ve kterém Ústavní soud zdůraznil právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, včetně všech komponentů, ke kterým je třeba při rozhodování o výchově dítěte přihlédnout. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v projednávaném případě svědčí všechny posuzované okolnosti výrazně v jeho prospěch a že odloučení syna od otce na dobu delší než jeden týden může vést k narušení výchovného působení a dalším negativům v životě nezletilého.

Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že návrhu matky M. K. na zvýšení výživného, jakož i k návrhu otce na změnu výchovy, Okresní soud v Jihlavě zastavil řízení ve vztahu k již zletilé R. (výroky I. a II.), změnil rozsudek ze dne 23. 4. 2007, jímž byla schválena dohoda rodičů o úpravě poměrů k nezletilému M. pro dobu po rozvodu tak, že za období od 1. 9. 2007 do 19. 12. 2007 zvýšil výživné otce, vyčíslil nedoplatek na výživném a zamítl návrh matky na zvýšení výživného za dobu od 20. 10. 2007 do budoucna (výrok III.), rozhodl o svěření nezletilého do střídavé výchovy rodičů a stanovil její rozsah, včetně výše výživného otce i matky (výrok IV.), zamítl procesní návrh opatrovníka (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. a VII.). K odvolání otce i matky do výroků týkajících se výchovy a výživy nezletilého Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, po doplnění dokazování změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích III. a IV. tak, že rozsah styku nezletilého s matkou i otcem ponechal, pouze jej upřesnil, změnil výši výživného obou rodičů (výrok I.), zamítl návrh matky na zvýšení výživného za dobu od 1. 9. 2007 do 18. 12. 2007 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.). Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplynulo, že soud po zohlednění skutkových zjištění shromážděných okresním soudem a po doplnění dokazování dospěl k závěru o podstatné změně poměrů, jež odůvodnily změnu předcházejícího rozhodnutí. Soud uvedl, v čem spatřoval změny poměrů oproti minulému řízení, za stěžejní označil závěry znaleckého posudku, ve kterém soudní znalkyně doporučila jako optimální řešení střídavou výchovu obou rodičů v poměru dva týdny u matky a týden u otce, a vyjádřil přesvědčení, že zvolený model střídavé výchovy není v rozporu s přáním nezletilého.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posouzení, zda došlo k porušení práv rodiče na výchovu dítěte a jeho péči (zahrnující i jeho výživu), Ústavní soud při výkladu ustanovení čl. 32 Listiny přihlíží i k jeho odstavci šestému, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a k čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud interpretuje tato ustanovení tak, že práva zakotvená v odstavci čtvrtém čl. 32 Listiny v podrobnostech provádí zákon, jsou však přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, však neměla v projednávaném případě pro stěžovatele zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Tato práva tak nelze interpretovat jako výlučná práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu.

Podstata problému a jádro stěžovatelovy argumentace je tak fakticky zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona o rodině, jak je provedly obecné soudy. Tato ustanovení umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnou o výkonu svých rodičovských práv, aby autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu a rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu rodičovských práv a povinností změnil; při svém rozhodování však soud vždy sleduje především zájem dítěte.

Ústavní soud se zabýval věcí z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o rodině, které na věc dopadaly. Z napadených rozsudků ověřil, že k návrhu obou rodičů obecné soudy zjišťovaly, zda a jak se změnily okolnosti a poměry od doby, kdy byla schválena dohoda rodičů o úpravě poměrů k oběma nezletilým za dobu po rozvodu manželství rodičů (v květnu 2007) a po vydání předběžného opatření, kterým byly nezletilé děti odebrány z výchovy matky a odevzdány do péče otce. Za účelem těchto zjištění soudy obou stupňů provedly řadu důkazů, zejména znaleckým posudkem, opakovaným výslechem obou nezletilých či zprávami kolizního opatrovníka, a zjišťovaly i přání nezletilého. Na základě provedených důkazů posoudily vztah nezletilého k otci a k matce (dcera nabyla zletilosti a řízení o změnu výchovy a zvýšení výživného soud prvého stupně zastavil), zabývaly se výchovným prostředím na straně obou rodičů, jejich materiálními podmínkami, životními poměry a schopností podílet se na výchově syna. Po vyhodnocení provedených důkazů obecné soudy rozhodly, že i s ohledem na přání nezletilého se jeví optimálním řešením střídavá výchova obou rodičů, a objasnily, proč upřednostnily model doporučený soudní znalkyní. Za tohoto stavu tak nelze obecným soudům z ústavněprávního hlediska, tzn. ve vztahu k respektování základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení a otce nezletilého, jakož i nezletilého samotného, nic vytknout. Právní závěry obecných soudů mají oporu v provedeném dokazování a jejich rozhodnutí jsou přiměřeným způsobem přezkoumatelná. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů v tomto směru nesouhlasí, nemůže samo o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Obecně totiž platí, že ani tehdy, pokud je nezletilé dítě svěřeno do péče i jen jednoho z rodičů, nejde o vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako není nevyloučeno právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem. Ústavněprávní argumentace stěžovatele porušením čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny je tedy zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení Úmluvy o právech dítěte. Zjistil, že soudy obou stupňů zjišťovaly přání nezletilého a zohlednily je (str. 8 rozsudku Okresního soudu v Jihlavě a str. 6 rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě), jak to stanovuje Úmluva o právech dítěte v čl. 12 odst. 1a 2. Skutečnost, že soudy nenařídily střídavou výchovu rovnoměrně mezi oba rodiče a nevyhověly přání stěžovatele mít pro výchovu nezletilého stejný prostor jako matka, nepředstavuje v projednávané věci porušení práva dítěte na péči rodičů podle čl. 7 odst. 1 této Úmluvy.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že v rodiněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů. Tak se také stalo ve věci rozhodnuté nálezem ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II.ÚS 1206/09, ve které střídavá výchova nezletilého dítěte, ač znalcem doporučena, nebyla nařízena pouze pro nesouhlas matky, který nebyl racionálně odůvodněn, ve vztahu k dítěti postrádal relevanci a tudíž se jevil jako obstrukční, z čehož vyplynulo, že na takovém nesouhlasu nemohly obecné soudy vystavět své rozhodnutí. V projednávané věci k takové situaci nedošlo, neboť nezletilý Martin byl svěřen do střídavé péče obou rodičů a soud při stanovení poměru matka:otec vycházel z toho, že dítě mírně citově více inklinuje k matce. Poukaz stěžovatele na citovaný nález, resp. jeho nosné důvody, tak Ústavní soud nepovažoval za případný.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


Toto rozhodnutí Ústavního soudu ČR bylo získáno z bezplatné databáze Ústavního soudu ČR NALUS® (http://nalus.usoud.cz). Nejedná se o autentické znění dokumentu. Autentickým je pouze originál a stejnopisy rozhodnutí opatřené státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby.
Odůvodnění:
Název
Usnesení - Styk rodičů s nezletilými dětmi. Rodičovská zodpovědnost. Rodiče. Výživné, pro dítě. Dokazování
Zdroj
Ústavní soud
Ze dne
13. ledna 2011
Spisová značka/číslo jednací
čj. IV. ÚS 2248/10-1, sp. zn. IV. ÚS 2248/10
Město
Brno
Ročník
2011
Soud
Ústavní soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP