Právní prostor

Rozsudek - Smluvní pokuta

ze dne 26. června 2012


ROZSUDEK
Nejvyššího soudu
ze dne 26. 6. 2012
Smluvní pokuta


sp. zn./č. j.:
23 Cdo 330/2012

Rozhodnutí bylo přezkoumáno rozhodnutím sp. zn. IV. ÚS 3491/12

Související legislativa ČR:
§ 301 zákona č. 513/1991 Sb.
§ 580, § 1751 zákona č. 89/2012 Sb.



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Schwarzmüller s.r.o., se sídlem v Žebráku, Za dálnicí 508, okres Beroun, PSČ 267 53, identifikační číslo osoby 46885820, zastoupené JUDr. Tomášem Kociánem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jetelová 2, proti žalované CHLUP s.r.o., se sídlem v Praze 9, Vysočanech, Kolbenova 305/40, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25799509, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, o zaplacení částky 1,065.680,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 163/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 2 Cmo 250/2010-110, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 2 Cmo 250/2010-110, se v rozsahu třetího výroku, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 22 Cm 163/2008-50 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 261.670,- Kč se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.096,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 22 Cm 163/2008-50, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 785.010,- Kč (bod I. výroku), co do částky 261.670,- Kč žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví opravil tak, že se vypouští slovo "s příslušenstvím" (první výrok), v bodě I. výroku jej potvrdil (druhý výrok) a v bodě II. výroku ho změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 261.670,- Kč (třetí výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, dospěl dílem k odlišnému právnímu posouzení věci. Mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva na dodávku 8 kusů třínápravových sklápěcích návěsů s dohodnutou kupní cenou. Smlouva byla mezi účastníky uzavřena písemným potvrzením objednávky č. 2007598 dopisem ze dne 27. září 2007. Součástí kupní smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky (dále jen "obchodní podmínky") žalobkyně, které žalovaná podepsala. V článku 8 odst. 2 obchodních podmínek si účastníci pro případ prodlení žalované s plněním jakéhokoli ze smluvních závazků dohodli smluvní pokutu ve výši 15 % z celkové dohodnuté ceny bez DPH. Námitku žalované, že dne 6. září 2007 podepsala obchodní podmínky ve znění, kde je uvedena smluvní pokuta v sazbě 10 % z celkové dohodnuté kupní ceny, odvolací soud posoudil jako nedůvodnou. Tyto obchodní podmínky se nestaly součástí kupní smlouvy. Měly pouze informativní charakter a jejich podpisem závazek mezi účastníky nevznikl. Je věcí strany, která činí právní úkon směřující k uzavření smlouvy, aby věnovala tomuto úkonu potřebnou pozornost a seznámila se s obsahem listin, které podepisuje. Žalovaná se nemůže úspěšně domáhat neplatnosti smlouvy pro její neurčitost podle ustanovení § 37 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalobkyně týkající se aplikace ustanovení § 301 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."). Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 400/2004, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009) uvedl, že ustanovení § 301 obch. zák. neukládá soudu povinnost přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti při posouzení přiměřenosti (nepřiměřenosti) smluvní pokuty, ani při rozhodování, zda svého moderačního práva využije, nýbrž pouze při následném posouzení rozsahu snížení smluvní pokuty. Soud prvního stupně tak podle odvolacího soudu nepostupoval. Odvolací soud při posuzování výše smluvní pokuty vyšel z kupní smlouvy a dospěl k závěru, že s ohledem na charakter předmětu smlouvy a jeho cenu (podle smlouvy 971.400,- Kč bez DPH za návěs) není nepřiměřeně vysoká, neboť za dané situace bylo oprávněným zájmem žalobkyně, aby zejména s ohledem na vysokou finanční náročnost předmětů plnění, měla řádné plnění smlouvy ze strany kupující zajištěno dostatečně vysokou majetkovou sankcí. I s přihlédnutím k tomu, že oba účastníci jsou podnikatelé nepovažoval odvolací soud smluvní pokutu za nepřiměřeně vysokou, neshledal proto důvody pro využití moderačního oprávnění podle ustanovení § 301 obch. zák. Odvolací soud proto rozsudek soudu v části, v níž byl zamítnut nárok žalobkyně změnil a žalobě i v této části vyhověl, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroků druhého, třetího, čtvrtého a pátého) podala dovolání žalovaná odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") v rozsahu potvrzujícího druhého výroku rozsudku odvolacího soudu a na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozsahu měnícího třetího a závislých výroků čtvrtého a pátého rozsudku odvolacího soudu. Dovolává se přitom dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti sjednané smluvní pokuty. Podle dovolatelky akceptací nabídky a podpisem obchodních podmínek ze dne 6. září 2007 byl konstituován právní vztah mezi účastníky, který nebyl nikdy výslovně změněn. Následně uzavřená kupní smlouva ze dne 27. září 2007 se smluvní pokutou ve výši 15 % je proto neplatná. Podle dovolatelky lze s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodit neplatnost ujednání o smluvní pokutě ve výši 15 % pro její neurčitost.

Dovolatelka dále namítá, že neporušila žádnou smluvní povinnost, když se domnívala, že její objednávka byla zrušena. Odvolací soud nevzal do úvahy výslechy svědků a označil je nedůvodně za nevěrohodné.

Konečně dovolatelka napadá právní posouzení možnosti moderace smluvní pokuty odvolacím soudem podle ustanovení § 301 obch. zák. Zákonodárce podle dovolatelky v ustanovení § 301 obch. zák. použil termín "nepřiměřeně vysoká", nikoli "neobvykle vysoká", nebo "velmi vysoká". Jde tak o pokutu nevhodnou, nemístnou, nespravedlivou. Soudy měly přihlédnout ke všem okolnostem případu. I pokud by bylo prokázáno, že žalobkyně prodala návěsy pod cenou, žalobkyně je prodala za cenu 35.500,- EUR a minimálně o tuto částku by měla být smluvní pokuta snížená. Dovolává se přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 231/2010, podle kterého výše škody není kriteriem ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze pokutu snížit. Dovolatelka dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 62/2004, v rozporu s nímž měl odvolací soud podle ní rozhodnout. Uplatnění nebo započtení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je podle dovolatelky výkonem práva v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, případně je ujednání absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a považuje je za věcně správné. Kupní smlouva byla uzavírána v souladu s praxí žalobkyně, kdy součástí smlouvy jsou i obchodní podmínky. Bylo by nelogické, aby žalobkyně předložila žalované k podpisu zastaralé obchodní podmínky, které v době podpisu kupní smlouvy byly nahrazeny obchodními podmínkami novými. Smlouva byla podle článku 2 odst. 2 obchodních podmínek uzavřena až písemným potvrzením objednávky zákazníka. Potvrzení objednávky došlo až 27. září 2007. Žalovaná porušila povinnost převzít návěsy a uhradit kupní cenu, a to přes výzvu žalobkyně. Žalobkyni přitom vznikla škoda ve výši 35.500,- EUR. Smluvní strana je povinna zaplatit smluvní pokutu, i když oprávněnému škoda nevznikne. Smluvní pokuta byla sjednána v obvyklé výši. Žalovaná si objednala 8 kusů návěsů speciálně technicky pro ni řešených. Následný prodej byl žalobkyní realizován s velmi vysokou ztrátou.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a že je v rozsahu třetího výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval důvodností podaného dovolání.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání v tomto rozsahu není důvodné.

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., které platí i pro obchodní závazkové vztahy, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest-mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle-když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl-vadným slovním nebo jiným zprostředkováním-jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2003, 29 Odo 166/2001).

Z hlediska úvah o kontraktačním procesu je významný především způsob, kterým se všeobecné obchodní podmínky stávají součástí smlouvy, tj. způsob jejich připojení. Přestože v tomto směru občanský zákoník neobsahuje žádnou úpravu, základní princip lze dovodit z úpravy vzniku smlouvy. Jestliže mají být všeobecné obchodní podmínky součástí smlouvy, vyžaduje se souhlas obou smluvních stran s těmito podmínkami (srov. shodně Hulmák, M. Uzavírání smluv v civilním právu, C. H. Beck, 1. vydání, s. 62).

Ze skutkových zjištění soudů (v tomto rozsahu dovolatelkou nezpochybněných) přitom vyplývá, že jediné obchodní podmínky, které odsouhlasily obě strany a staly se tak podle ustanovení § 273 obch. zák. součástí smlouvy, byly obchodní podmínky obsahující ujednání o smluvní pokutě ve výši 15 % z dohodnuté kupní ceny za porušení smluvních povinností.

V obchodně právních vztazích mají navíc strany širokou smluvní volnost a případy porušování zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat v každém konkrétním případě ve vztahu k jeho okolnostem, jelikož obchodník nese plné podnikatelské riziko a nemůže se dovolávat toho, že určitý závazek převzal v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, 23 Cdo 3001/2008)

Opodstatněná není ani námitka dovolatelky směřující do nesprávného aplikace ustanovení § 301 obch. zák. odvolacím soudem.

Odvolací soud postupoval podle judikatury Nejvyššího soudu, která byla sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007. Rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., zda a kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, je výsledkem určitého procesu rozhodování. Soud nejprve řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. Tak postupoval i odvolací soud, který mj. s ohledem na charakter předmětu smlouvy a jeho cenu (podle smlouvy 971.400,- Kč bez DPH za návěs) dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 15 % za porušení povinnosti nezaplacení kupní ceny není nepřiměřeně vysoká, neboť za dané situace bylo oprávněným zájmem žalobkyně, aby zejména s ohledem na vysokou finanční náročnost předmětů plnění, měla řádné plnění smlouvy ze strany kupující zajištěno dostatečně vysokou majetkovou sankcí. Tomuto postupu odvolacího soudu není co vytknout.

Dovolává-li se dále žalovaná s poukazem na to, že smluvní pokuta by měla být snížena o částku za kterou prodala žalobkyně návěsy, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, je tato její argumentace nepřípadná. Podle citovaného rozhodnutí naopak výše škody (vzniklá v projednávané věci právě prodejem návěsů za nižší cenu), jež vznikla oprávněné porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není-vzhledem ke konstrukci upravené v ustanovení § 301 obch. zák.-kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranicí, pod kterou nelze pokutu snížit (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, uveřejněný pod č. C 2398 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 28).

Důvodné nejsou ani blíže nespecifikované námitky dovolatelky směřující do neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. a dále že přiznání smluvní pokuty je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák.

Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., nýbrž postup soudu podle § 301 obch. zák. Pro rozpor s poctivým obchodním stykem by bylo možné odepřít výkon práva na zaplacení smluvní pokuty, pokud by byla smluvní pokuta vymáhána způsobem, který je vůči dlužníku zneužívající (například šikanózní). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008. Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvuje obchodní zákoník v ustanovení § 301 moderační oprávnění soudu. Ustanovení § 301 obch. zák. je třeba mít za speciální k § 39 obč. zák. v tom smyslu, že míří na takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zatímco tedy podle úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat s ustanovením § 39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu § 267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Takovou situaci totiž řeší ustanovení § 301 obch. zák., upravující moderační oprávnění soudu (k tomu srov. již citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007).

Opodstatněná není konečně ani námitka dovolatelky do hodnocení důkazů odvolacího soudu o tom, že "objednávka žalované nebyla zrušena". Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat-jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů-jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném třetím výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podané dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř., jako nedůvodné zamítl.

Ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné.

Jelikož dovolání proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (čtvrtý a pátý výrok) není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (srov. ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř., jakož i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Zbývající napadená část rozsudku odvolacího soudu ve druhém výroku není měnícím podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl "jinak") byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel(ka) tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Za situace, kdy všechny uplatněné právní námitky dovolatelky shledal dovolací soud nedůvodnými v rozsahu přípustného dovolání proti měnícímu třetímu výroku, nezakládá dovolatelka svou polemikou ani žádnou z otázek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a lze plně odkázat na argumentaci popsanou výše. Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika dovolatelky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, neboť tím uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici.

Jelikož tedy dovolání ve zbývajícím rozsahu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

V dovolací řízení náklady žalobkyně spočívající v odměně za zastupování advokátem určené z částky 1,046.680,- Kč, tedy ze součtu předmětu dílčích řízení 785.010,- Kč a 261.670,- Kč [srov. § 17 písm. a), § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění-dále jen "vyhlášky"] by odpovídaly výši 58.233,60 Kč. Protože nárok na náhradu nákladů řízení se v případě zamítnutí dovolání ohledně částky 261.670,- Kč řídí ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., zatímco nárok na náhradu nákladů řízení v části, v níž bylo dovolání odmítnuto, je dán ustanovením § 146 odst. 3 o. s. ř., je třeba se samostatností uplatněných nároků počítat i při výpočtu nákladů řízení; poměrná část odměny za zastupování (cca 25 %) ve výši 14.558,40 Kč, odpovídající dílčímu předmětu řízení 261.670,- Kč, je podle ustanovení § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. snižována o 50 %, když zástupce žalované učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby-vyjádření k dovolání, činí tedy 7.279,20 Kč. Poměrná část odměny za zastupování (cca 75 %), v rozsahu, v němž bylo dovolání odmítnuto odpovídá podle § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 citované vyhlášky částce 10.000,- Kč-srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. února 2006 sp. zn. 21 Cdo 2989/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 2007. Celková odměna za zastupování tedy spočívá (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru-srov. § 16 odst. 2 vyhlášky) v odměně ve výši 17.280,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), tedy celkem v částce 17.580,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 3.516,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 21.096,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Odůvodnění:
Název
Rozsudek - Smluvní pokuta
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
26. června 2012
Poznámka
Rozhodnutí bylo přezkoumáno.
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 23 Cdo 330/2012
Město
Brno
Ročník
2012
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP