Právní prostor

Usnesení - K tomu, že veřejné osvětlení obce je obecně prospěšné zařízení ve smyslu § 132 tr. zákoníku

ze dne 31. října 2012


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 31. 10. 2012
K tomu, že veřejné osvětlení obce je obecně prospěšné zařízení ve smyslu § 132 tr. zákoníku


sp. zn./č. j.:
3 Tdo 1215/2012

Rozhodnutí bylo přezkoumáno rozhodnutím sp. zn. III. ÚS 624/13

Související legislativa ČR:
§ 132, § 276, § 277 zákona č. 40/2009 Sb.

Publikováno v Sborník komentované judikatury (ročník 2013)

Judikát byl komentován: Cibulka Karel, Mgr. et Bc.


Právní věta:

Za energetické zařízení podle § 132 tr. zákoníku se považuje i veřejné osvětlení v obci. Jeho obecnou prospěšnost lze spatřovat především v usnadnění orientace osob a v zajištění jejich osobní bezpečnosti. Proto poškození tohoto zařízení je v závislosti na okolnostech možné posoudit jako trestné činy poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 tr. zákoníku nebo poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 tr. zákoníku.

Mgr. et Bc. Karel Cibulka



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání podaném O. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 239/2012 ze dne 19. 6. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 122/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 122/2011 ze dne 8. 3. 2012 byl dovolatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) a také přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.

V předmětné věci podal O. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 239/2012 ze dne 19. 6. 2012 tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal O. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, rozhodly bez přímých důkazů v jeho neprospěch, když jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Dodal, že rozpory v jeho tvrzení plynou z toho, že o odcizení svého vozidla hovořil rozespalý, v šoku a nevzpomínal si na cestu domů, když následně u hlavního líčení vypovídal pravdivě. Uvedl, že svědci, kteří byli v kritické době v jeho společnosti, uvedli, že v restauraci H. neviděli, že by pil alkoholické nápoje, když pouze svědkyně O. sdělila, že následně v její přítomnosti v baru A. vypil dvě skleničky rumu, i když je bezvýznamné, neboť potom auto neřídil. Poukázal na výpověď svědka S., který vezl jako taxikář jeho přítelkyni, která po vystoupení nastoupila do auta stříbrné barvy (tedy auta dovolatele), usedla za volant a společně odjeli. Poukázal dále na nezákonný odposlech jeho telefonu, ze kterého policie zjistila totožnost svědkyně O., jeho přítelkyně K. K. a družky H. P., které následně vyslechla. Dodal, že z výsledků biologických stop (zkoumání vzorků DNA z aktivovaných airbagů nelze jednoznačně učinit závěr, kdo se v okamžiku dopravní nehody nacházel na místě řidiče a soudy tento důkaz proto hodnotily účelově v jeho neprospěch. Namítl i to, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku, neboť veřejné osvětlení nelze zahrnovat pod obecně prospěšné zařízení, jak jsou vymezena v ustanovení § 132 tr. zákoníku. To s tím, že jeho porucha nevede přímo k porušení či ohrožení zájmů chráněných trestním právem, když ta jsou s ohledem na ekonomiku často v obcích po část noci vypnuta a nikdo za to není trestán. Přitom taková porucha v daném případě představovala poškození jedné lucerny a zkrat pojistek a nezpůsobilo to nefunkčnost celého zařízení. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že z uplatněných dovolacích námitek je zjevné, že ve své většině deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a to zejména tvrzení, že ve věci chybí přímé usvědčující důkazy, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se soudy nesprávně vypořádaly s výpověďmi svědků, případně je nesprávně hodnotily, stejně jako důkazy další. Takto se jedná pouze o námitky, pomocí kterých se dovolatel snaží prosadit svou verzi skutkového děje, případně se domáhá jeho zásadní změny. K takovým námitkám však nelze v dovolacím řízení přihlížet, když z nich není možné dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což jediné by mohlo vést dovolací soud k přezkumu věci. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka stran získání záznamu telekomunikačního provozu jeho telefonního čísla, která je navíc vágní, bez odkazu na porušení konkrétních práv dovolatele a nelze se tak k ní ani kvalifikovaně vyjádřit. Navíc státní zástupce uvedl, že jde zjevně o námitku bezpředmětnou, a to poukazem na to, že orgány činné v trestním řízení postupují, nestanoví-li zákon jinak, z úřední povinnosti a pokud obviněný či kdokoliv jiný využije svého práva nevypovídat, mohou tyto orgány zjistit relevantní skutečnosti i z jiného zdroje, a to bez porušení zákona. Státní zástupce dále uvedl, že za jedinou právně relevantně uplatněnou námitku lze mít to, že dovolatel namítl, že veřejné osvětlení v obci (poškozené při předmětné dopravní nehodě) nelze mít za obecně prospěšné zařízení ve smyslu § 132 tr. zákoníku. Taková námitka však není důvodná, neboť veřejné osvětlení lze podřadit pod energetická zařízení coby kategorii obecně prospěšných zařízení, když dovolatel nejenom zničil stožár veřejného osvětlení, ale takto ohrozil osvětlení obce ve svém celku, když po pádu stožáru zhaslo veřejné osvětlení úplně. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se tak nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatel namítl, že v kritické době svoje auto neřídil. Přitom je ovšem nutno poukázat na nevěrohodnost jeho (měněných) výpovědí, kdy nejprve tvrdil, že mu vozidlo bylo odcizeno (přitom z hlediska šetření policie se tak stát nemohlo, když jediný klíč od vozidla měl dovolatel a stopy vloupání či násilné manipulace s vozidlem nebyly shledány) a následně uvedl, že předmětné vozidlo v kritické době řídila jeho přítelkyně (na což si však nevzpomíná a tuto skutečnost se dozvěděl později). Takto vedená obhajoba potom nebyla ničím verifikována a jeví se zřetelně jako obhajoba nevěrohodná s rysy výrazně účelovými. Nelze přehlédnout ani to, že v kritické době byl dovolatel prokazatelně ovlivněn požitým alkoholem (výpověď svědkyně L. O. i ve věci podaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie). Stejně tak je namístě zmínit i svědecké výpovědi V. Ch. i ve věci zasahujících policistů a také biologické stopy sňaté z aktivovaných airbagů (nešlo přitom o důkaz ojedinělý), když přitom ani z výpovědi svědka I. S. nijak neplyne to, že by žena, kterou vezl ke kasinu N. K., odjela jako řidička stříbrného vozu s dovolatelem. Blíže neodůvodněná námitka stran namítaného odposlechu jeho telefonního přístroje je potom námitkou procesního typu, kterou nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, přesto však (nad rámec podaného dovolání) se lze shodnout s argumentací vedenou v uvedeném směru státním zástupcem a na ni pro stručnost odkázat. Pokud by tedy uvedené námitky zůstaly osamocenými, nemohly by být dostatečným podkladem pro nepochybný úsudek spočívající v tom, že oba soudy zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Ve věci učiněná skutková zjištění totiž mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Za daného stavu by tak dovolacímu soudu nezbylo, než podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Naproti tomu však námitka dovolatele spočívající v tom, že veřejné osvětlení obce (dovolatelem při předmětné nehodě poškozené) není obecně prospěšným zařízením ve smyslu § 132 tr. zákoníku, byla uplatněna právně relevantně, je však zjevně neopodstatněná. To proto, že veřejné osvětlení je zařízením nepochybně energetickým sloužícím k osvětlení veřejných prostranství, a to z hlediska veřejného zájmu (obecné prospěšnosti) spočívajícím v usnadnění orientace lidí, jejich větší bezpečnosti apod. To za stavu, kdy poškozením předmětného stožáru zjevně došlo k výpadku osvětlení celé obce.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení:

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
Odůvodnění:
Název
Usnesení - K tomu, že veřejné osvětlení obce je obecně prospěšné zařízení ve smyslu § 132 tr. zákoníku
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
31. října 2012
Poznámka
Rozhodnutí bylo přezkoumáno.
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 3 Tdo 1215/2012
Město
Brno
Právní věty
Za energetické zařízení podle § 132 tr. zákoníku se považuje i veřejné osvětlení v obci. Jeho obecnou prospěšnost lze spatřovat především v usnadnění orientace osob a v zajištění jejich osobní bezpečnosti. Proto poškození tohoto zařízení je v závislosti na okolnostech možné posoudit jako trestné činy poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 tr. zákoníku nebo poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 tr. zákoníku.
Mgr. et Bc. Karel Cibulka
Ročník
2012
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP