Právní prostor

Usnesení - Bezdůvodné obohacení. Účelová komunikace

ze dne 8. ledna 2008


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 8. 1. 2008
Bezdůvodné obohacení. Účelová komunikace


sp. zn./č. j.:
30 Cdo 320/2007

Související legislativa ČR:
§ 451, § 456, § 458 zákona č. 40/1964 Sb.


Právní věta:

Jestliže vlastník pozemků, které nejsou veřejným prostranstvím, neudělil souhlas k tomu, aby pozemky sloužily jako účelová komunikace (přístupová cesta k prodejním stánkům žalovaného), vzniklo žalovanému na úkor žalobce (vlastníka pozemků) bezdůvodné obohacení užíváním jeho pozemků bez právního důvodu.

Mgr. Michaela Ponížilová Kafková



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) B. M., a 2) J. P., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 303.050,- Kč a 116.416,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 116/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 31 Co 282/2006-279, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.081,- Kč a druhý žalovaný částku 3.652,- Kč, oba do tří dnů

od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2006, č. j. 31 Co 282/2006-279, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 3. 2006, č. j. 5 C 116/2005-230, v napadených vyhovujících výrocích, jimiž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 152.047,- Kč a druhému žalovanému částku 61.144,- Kč,

a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,

a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž žaloba co do částky 151.003,50 Kč vůči první žalované a co do částky 55.272,50 Kč vůči druhému žalovanému byla zamítnuta, zůstaly nedotčeny. Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení

(§ 451, § 456 a § 458 obč. zák.), které na straně žalovaných vzniklo tím, že v době

od 2. 7. 2003 do 30. 4. 2005 užívali bez právního důvodu pro sebe, prodavačky, zákazníky, nájemce, dodavatele, parkování vozidel, umístění poutačů či prodej zboží

ze stojanů v neomezeném rozsahu část poz. parc. č. 87/1 a č. 65 o výměře 201 m2 v obci a k. ú. R., jejichž je žalobkyně výlučnou vlastnicí, a to jako přístupovou cestu

ke třem prodejním státkům (mobilním buňkám) sloužícím k podnikatelské činnosti, kolaudovaným v roce 1994 jako dočasné stavby na dobu 10 let. Vzaly shodně

za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanými nebyla uzavřena nájemní smlouva

o užívání těchto pozemků, které podle sdělení Městského úřadu v R. ze dne

31. 8. 2005 nejsou veřejným prostranstvím, nýbrž se jedná o uzavřený prostor (dvorek) náležející k domu žalobkyně v R. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalovaných, že se jedná o účelovou komunikaci ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť žalobkyně jako vlastnice pozemků k tomu neudělila souhlas, pouze souhlasila se stavbou prodejních buněk na svém pozemku, který v roce 1993 pronajala panu C. na dobu 10 let, tj. do června 2003, k užívání těchto prodejních stánků. Za správný považoval krajský soud i závěr soudu prvního stupně ohledně způsobu výpočtu a určení výše bezdůvodného obohacení, které se odvíjí od průměrné výše nájemného za rok v daném místě a čase, včetně procentního podílu na užívání pozemků jednotlivými uživateli v rozhodném období s přihlédnutím k tomu, že rovněž žalobkyně a její dcera pozemky využívaly.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že za "klíčovou právní otázku" považují posouzení, zda "užívali v předmětné době části pozemků žalobkyně bez právního důvodu a vznikla jim povinnost vydat bezdůvodné obohacení, či zda měli k jejich bezplatnému užívání právní důvod, a pak jim bezdůvodné obohacení nevzniklo". Namítají, že v průběhu řízení opakovaně vznášeli námitku "proti základu žaloby", spočívající v tom, že jejich bezplatné užívání části předmětných pozemků ve vlastnictví žalobkyně, upravených jako vydlážděný přístupový chodník, se opírá o veřejné právo, vyplývající z právních předpisů, jmenovitě § 34 zákona o obcích s tím, "že by se mělo jednat o veřejné prostranství" (což ovšem bylo vyvráceno zprávou MěÚ v R.),

a dále z § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, s argumentem, že uvedený prostor tvořil a tvoří "účelovou komunikaci". Mají za to, že vydlážděný chodník je "jedinou možnou komunikací" k prodejním stánkům, a vyslovují názor,

že byla-li žalobkyně účastnicí staveních řízení probíhajících v roce 1993, jež se týkala postavení prodejních buněk, vyslovila zároveň jednoznačný souhlas s tím,

že na pozemku bude zřízena přístupová účelová komunikace k těmto buňkám. Protože tato komunikace byla oddělena od P. u. vraty, která se mimo trvání prodejní doby ve stáncích zavírala a zamykala a od nichž měli všichni provozovatelé prodejen v prodejních buňkách klíče, "lze ji posoudit" podle § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, a uvedený způsob užívání (zamykání vrat apod.) jako způsob a rozsah užívání účelové komunikace stanovený vlastníkem, který žalovaní dodržovali a jemuž žalobkyně nebránila. Dále poukázali na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2373/2003, a ze dne

30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, v nichž byl vysloven jednoznačný názor,

že "byla-li účelová komunikace s vůlí vlastníka zřízena, nemůže vlastník svým jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání". Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém obsáhlém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými-účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl

po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,

že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru,

že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaní v dané věci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích potvrzen, a nejde o případ,

že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

V posuzované věci sice žalovaní v dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejich přesvědčení po právní stránce zásadní význam,

z obsahu jejich dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že nesouhlasí

se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr soudu, že předmětné pozemky ve vlastnictví žalobkyně nejsou veřejným prostranstvím, jak bylo zjištěno

ze zprávy MěÚ v R., ani účelovou komunikací, neboť k tomu žalobkyně nedala souhlas, a současně dovozují opačné skutkové závěry. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového závěru (který není předmětem dovolacího přezkumu),

že pozemky žalobkyně nejsou veřejným prostranstvím, nýbrž že se jedná o uzavřený prostor (dvorek), a že žalobkyně neudělila souhlas, aby pozemky sloužily jako účelová komunikace, nelze mu vytýkat nesprávný závěr, že žalovaným vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení užíváním jejích pozemků bez právního důvodu v uvedené době a rozsahu (§ 451 obč. zák.), které jsou povinni vydat (§ 456 a § 458 odst. 1 obč. zák.).

Poukaz dovolatelů na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn.

22 Cdo 1868/2000, ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2373/2003, a ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, v nichž byl vysloven názor, že "byla-li účelová komunikace s vůlí vlastníka zřízena, nemůže vlastník svým jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání", je zcela nepřípadný, když v řízení bylo zjištěno,

že žalobkyně souhlas s tím, aby pozemky sloužily jako účelová komunikace, neudělila.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 věty první a § 218

písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.400,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.033,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen

z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani

z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), z níž na první žalovanou připadá částka 9.081,- Kč a na druhého žalovaného částka 3.652,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Odůvodnění:
Název
Usnesení - Bezdůvodné obohacení. Účelová komunikace
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
8. ledna 2008
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 30 Cdo 320/2007
Město
Brno
Právní věty
Jestliže vlastník pozemků, které nejsou veřejným prostranstvím, neudělil souhlas k tomu, aby pozemky sloužily jako účelová komunikace (přístupová cesta k prodejním stánkům žalovaného), vzniklo žalovanému na úkor žalobce (vlastníka pozemků) bezdůvodné obohacení užíváním jeho pozemků bez právního důvodu.
Mgr. Michaela Ponížilová Kafková
Ročník
2008
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP