Právní prostor

Rozsudek - Smlouva o přepravě věci. Zaplacení částky s příslušenstvím

ze dne 25. listopadu 2009


ROZSUDEK
Nejvyššího soudu
ze dne 25. 11. 2009
Smlouva o přepravě věci. Zaplacení částky s příslušenstvím


sp. zn./č. j.:
23 Cdo 2704/2009

Související legislativa ČR:
§ 2555 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

V přepravní smlouvě musí smluvní strany vždy přesně vymezit zásilku i místo odeslání a určení. Rámcové vymezení není pro přepravní smlouvu dostačující.

kolektiv autorů Nejvyššího soudu



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. Ch., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem proti žalované, H. K. s. r. o., o zaplacení částky Kč 567 295 s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 659/2000 o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 č. j. 12 Cmo 243/2008-154, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 č. j. 12 Cmo 243/2008-154 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. února 2008 č. j. 19 Cm 659/2000-128 s výjimkou výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 51 204,60 Kč s příslušenstvím, se zrušují věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. února 2008 č. j. 19 Cm 659/2000-128 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci Kč 366 795,40 s 11% ročním úrokem z prodlení od 6. 2. 2002 do zaplacení, v bodu II. výroku zamítl žalobu o zaplacení Kč 51 204,60 s příslušenstvím a o zaplacení 11% ročního úroku z prodlení z částky Kč 366 795,40 od 22. 9. 1999 do 5. 2. 2002. Dále uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši Kč 40 248 (bod III. výroku) a rovněž uložil žalobci povinnost zaplatit na úhradu znalečného Č. r. na účet soudu prvního stupně 2 362,50 Kč a žalované Kč 4 387,50 (bod IV. výroku). Soud při projednání věci vycházel z nesporného tvrzení účastníků, kteří dne 26. 1. 1998 uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byla přeprava květin za úplatu z N. do Č. r. Žalobce jako dopravce se zavázal pro žalovanou jako odesílatele uskutečnit cca 75 přeprav květin ročně z A., N., do Č. L. a P., Č. r., a přepravu prázdných obalů z Č. r. do N. Smluvní cena za jednu zásilku květin činila Kč 30 000. Žalovaná měla zaslat žalobci faxem návěští nejpozději tři dny před požadovanou přepravou a žalobce měl zajistit přepravu v termínu uvedeném v návěští. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou 6 měsíců. Ve smlouvě je uveden závazek žalobce k provedení 75 přeprav ročně a žalovaná tedy měla dát žalobci návěští k provedení těchto 75 přeprav ročně. K námitce žalované se soud prvního stupně zabýval řešením otázky, zda závazky ze smlouvy zanikly odstoupením žalované od smlouvy, a dospěl k závěru, že k platnému odstoupení od smlouvy podle dopisu žalované ze dne 20. 8. 1999 nedošlo. Podle této listiny mělo být důvodem pro odstoupení od smlouvy nezajištění náhradní přepravy v případě poruchy vozidla v roce 1998 a dále ve dnech 25. 7., 29. 7., 5. 8., 8. 8. a 12. 8. 1999 a neřešení ztrát zboží při přepravě, na které byl žalobce několikrát upozorněn. Žalovaná však neprokázala, že se uvedený dopis dostal do dispozice žalobce. Podle textu listiny lze předpokládat, že neměla být odeslána poštou, ale předána žalobci oproti jeho potvrzení. Listina však podpis žalobce neobsahuje. Forma odstoupení od smlouvy nebyla v předmětném vztahu omezena na formu písemnou, když smlouva neobsahovala ujednání, že by ke zrušení mohlo dojít jen písemně. Projev vůle žalované odstoupit od smlouvy nebyl vůči žalobci učiněn. Z výpovědi svědků pak vyplynulo, že v srpnu 1999 žalovaná žalobci oznámila, že žádné další požadavky na přepravu květin podle smlouvy ze dne 26. 1. 1998 žalobci zadávat nebude. Není zřejmé, zda toto sdělení bylo formulováno jako odstoupení od smlouvy, lze z něho spíše soudit o okamžitém ukončení smlouvou sjedaných obchodů. I pro případ, že by úkon z 20. 8. 1999 byl míněn a učiněn jako odstoupení od smlouvy pro případ podstatného porušení smlouvy dle § 345 odst. 1 obch. zák., byl závazek žalobce vázán na povinnost žalované zaslat žalobci faxové návěští 3 dny před požadovaným dnem přepravy. Žalovaná neprokázala, že by na termíny 5. 8., 8. 8. a 12. 8. 1999 žalobci faxová návěští zaslala. Nebyla-li návěští provedena, resp. jejich existence prokázána, nemohlo se jednat o porušení smlouvy žalobcem.

Protože k zániku závazků odstoupením od smlouvy uvedeným způsobem nemohlo dojít, závazek do konce roku 1999, za který je nárok na náhradu škody uplatňován, trval.

Tím, že po provedení 39 přeprav v roce 1999 již žalovaná žalobci nedávala návěští k dalším přepravám, porušila povinnost z předmětné smlouvy, neboť mělo být uskutečněno celkem cca 75 přeprav. Příčinná souvislost mezi porušením uvedené povinnosti žalovanou a ušlým ziskem žalobce je tím dána. Porušení povinnosti žalovanou lze dovodit u 34 nezadaných přeprav. Ušlý zisk na jednu přepravu ve výši Kč 10 788,10 byl zjištěn znaleckým posudkem, při 34 přepravách to činí celkem Kč 366 795,40 přičemž rozsah zisku vycházel z posouzení rozdílu mezi účastníky pevně stanovenou cenou za přepravu a nákladů dopravce na provedení přepravy. V uvedeném rozsahu proto soud žalobě vyhověl. Úroky z prodlení žalobci přiznal podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák., ve výši stanovené podle § 502 obch. zák. v tehdy platném znění (účinném do 31. 12. 2000) v sazbě 11 % ročně, která, jak je soudu známo z úřední činnosti, nevybočuje z intervalu úrokových sazeb, které banky požadovaly za úvěry poskytované v lednu 2000. K námitce promlčení nároku, vznesené žalovanou, odůvodněné čl. 32 Úmluvy CMR soud prvního stupně uzavřel, že není důvodná, protože se jedná o příslušenství nároku podle ustanovení § 373 obch. zák., nikoliv o nárok vzniklý z přepravy, provedené v režimu Úmluvy CMR. Námitku promlčení však shledal soud částečně důvodnou ve vztahu k úrokům, splatným před 6. 2. 2002, když rozšíření žaloby o zaplacení úroků z prodlení došlo soudu uvedeného dne.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2008 č. j. 12 Cmo 243/2008-154 jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil neskutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Totožně jako soud prvního stupně odvolací soud zjistil, že shodným tvrzením účastníků je prokázáno uzavření smlouvy ze dne 26. 1. 1998. Odvolací soud zjistil obdobně jako soud prvního stupně, jaká práva a povinnosti stran ze smlouvy vyplývala, neztotožnil se však s hodnocením této smlouvy, provedeným soudem prvního stupně jako smlouvy o přepravě věci, uzavřené podle ustanovení § 610 obch. zák. Podle názoru odvolacího soudu nesprávné posouzení právního základu uplatněného nároku však nemělo vliv na správnost rozhodnutí. Z opakovaného důkazu smlouvou zjistil, že v bodu I. smlouvy se kromě jiného strany dohodly, že dopravce se zavazuje odesílateli, že bude provádět přepravu květin z H. do Č. v rozsahu cca 75 jízd ročně. V bodu II. smlouvy se strany dohodly na ceně za jednu přepravu Kč 30 000 v bodu III. smlouvy, že odesílatel zašle faxem dopravci "Předběžné návěští" nejpozději 3 dny před požadovanou přepravou. Z uvedeného dovodil, že touto smlouvou se žalobce žalovanému nezavázal k provedení konkrétní přepravy, v konkrétním termínu, konkrétního zboží určeného počtem kusů, či jinak specifikovaného, ve smyslu ustanovení § 610 obch. zák., nýbrž touto smlouvou byl mezi účastníky vymezen rámec vztahů tak, že žalobce bude pro žalovaného na základě jím vystaveného návěští opakovaně provádět přepravy květin z A. do Č. r., a to v počtu cca 75 přeprav ročně za cenu Kč 30 000 za přepravu, a došlo dále k dohodě i o dalších podmínkách přeprav. Podle hodnocení odvolacího soudu jde ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. o tzv. nepojmenovanou smlouvu s tam dohodnutým obsahem, podle kterého však byl mezi účastníky dohodnut jasný a určitý závazek žalobce provést pro žalovanou přepravy a žalovaná se zavázala 3 dny před každou přepravou předat žalobci faxové návěští k uskutečnění přepravy.

V dalším se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně: žalovaná porušila své smluvní povinnosti tím, že po provedení 39 přeprav v roce 1999 již žalobci nedávala návěští k dalším přepravám, když podle smlouvy mělo být uskutečněno celkem cca 75 přeprav. Příčinná souvislost mezi porušením uvedené povinnosti žalovanou a ušlým ziskem žalobce je tím dána. K porušení povinnosti žalovanou došlo u 34 nezadaných přeprav. Ušlý zisk na jednu přepravu vycházel z posouzení rozdílu mezi účastníky pevně stanovenou cenou za přepravu a nákladů dopravce na provedení přepravy a byl zjištěn znaleckým posudkem ve výši Kč 10 788,10 u jedné přepravy, u 34 přeprav to činí celkem Kč 366 795,40. Ani po poučení soudem prvního stupně k doplnění a prokázání svých tvrzení, žalovaná neprokázala svoji námitku, že žalobce porušoval své smluvní povinnosti, v důsledku čehož mělo být žalovanou od smlouvy odstoupeno dopisem ze dne 20. 8. 1999. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by uvedený dopis žalobce obdržel, nebo že by k odstoupení od smlouvy došlo jiným způsobem. I pro případ, že by úkon z 20. 8. 1999 byl učiněn jako odstoupení od smlouvy, jednalo by se o podstatné porušení smlouvy dle § 345 odst. 1 obch. zák. Žalovaná pouze tvrdila, ale neprokázala, že žalobce porušil své povinnosti ze smlouvy, ani že vadné plnění žalovaná u žalobce reklamovala. Závazek žalobce byl dále vázán na povinnost žalované zaslat žalobci faxové návěští 3 dny před požadovaným dnem přepravy a žalovaná neprokázala, že by na termíny 5. 8., 8. 8. a 12. 8. 1999 zaslala žalobci faxová návěští, nemohlo se proto jednat o porušení smlouvy žalobcem. Protože k zániku závazků odstoupením od smlouvy uvedeným způsobem nedošlo, závazek do konce roku 1999, za který je nárok na náhradu škody uplatňován, trval.

Odvolací soud se ztotožnil rovněž s hodnocením námitky promlčení uplatněného nároku podle čl. 32 CMR, vznesené žalovaným, jako nedůvodné. Ze skutkových zjištění vyplývá, že uplatněný nárok nevychází z konkrétní smlouvy o přepravě, která by byla provedena v režimu vyhl. č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), nýbrž v daném případě je žalobcem uplatněn nárok na náhradu škody za porušení rámcové smlouvy o přepravě, uzavřené dle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. Pro posouzení tohoto nároku a jeho promlčení se tak nepoužijí ustanovení Úmluvy CMR, nýbrž příslušná ustanovení o náhradě škody dle § 373 a násl. obch. zák. a pro posouzení promlčení nároku ustanovení § 387 a násl. obch. zák., jak správně uzavřel soud prvního stupně. Ve smyslu citovaných ustanovení není uplatněný nárok promlčen, když ke škodě ušlým ziskem došlo v období od září 1999 do prosince 1999, čtyřletá promlčecí doba by skončila v prosinci roku 2003 a žaloba byla podána 27. 12. 1999.

Námitku odvolatelky k rozsahu požadovaného ušlého zisku je nutno mít za neopodstatněnou z důvodů uvedených ve znaleckém posudku, s jehož závěry se odvolací soud ztotožňuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody v rozsahu Kč 366 785,40 je v řízení provedenými důkazy prokázán, náhrada škody ušlým ziskem je žalobcem požadována v souladu s ustanovením § 373 a násl. obch. zák. Nárok na přiznané příslušenství je odůvodněn ustanovením § 369 a § 502 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Pokud soud prvního stupně v bodu I. výroku v rozsahu Kč 366 795,40 s příslušenstvím žalobě vyhověl, rozhodl správně. Proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek v rozsahu bodu I., III. a IV. výroku, napadeném odvoláním, potvrdil. V odvoláním nenapadeném rozsahu bodu II. výroku nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem přezkoumáváno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že je považuje za přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože v daném případě jde o zásadní právní otázku posuzování charakteru a obsahu tzv. "rámcových smluv" používaných často v praxi, v právní otázce použití znaleckého posudku soudem, jenž nesplňuje zadání soudu, dále v právní otázce hodnocení právních úkonů účastníka a nakonec i v právní otázce působnosti Úmluvy CMR pro nároky na náhradu škody.

K první otázce se dovolatelka domnívá, že sama skutečnost, že jednotlivé přepravy jsou specifikovány v dalším úkonu nemusí znamenat, že se jedná o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst 2 obchodního zákoníku, ale znamená, že účastníci smluvního vztahu využili možnost dle § 269 odst. 3 obchodního zákoníku a dohodu o určité části smlouvy tj. termíny jednotlivých přeprav nechali na úkon zaslání návěstí o přepravě. Odvolací soud pochybil, když posoudil smlouvu rámcovou smlouvu ze dne 26. 1. 1998 jako smlouvu nepojmenovanou, a nikoliv jako smlouvu o přepravě věci dle § 610 obchodního zákoníku. Chybný výklad charakteru smlouvy, pak následně vedl k špatnému právnímu posouzení obsahu smlouvy, kdy ze znění smlouvy je patrný pouze závazek žalobce provést přepravy pro žalovanou, ale nikoliv povinnost žalované objednávat přepravy u žalobce. Pokud by odvolací soud vycházel z právního názoru, že se jedná o rámcovou smlouvu ve smyslu § 269 odst. 3 a § 610 obchodního zákoníku, pak ustanovení 1. 2. této rámcové smlouvy s ohledem na ustanovení 3. 1. předmětné smlouvy, muselo být vykládáno jako právo žalované objednat u žalobce 75 přeprav zasíláním "předběžného návěstí". Žalovaná se od počátku bránila tvrzením, že neexistuje žádná právní povinnost, která by jí ukládala objednat u žalobce 75 přeprav. Ze rámcové smlouvy ze dne 26. 1. 1998 je zřejmé, že žalovaná měla na základě této smlouvy právo zasílat žalobci neomezený počet "Předběžných návěstí", ale žalobce měl povinnost vyhovět v cca 75 případech za rok. Žalovaná má tedy za to, že posuzování obsahu ,,rámcové smlouvy" musí být činěno tak, že se přihlédne k prezentované vůli stran, že část smlouvy tj. přesná definice jednotlivých přeprav bude prováděna na základě dalšího úkonu ve smyslu § 269 odst. 3 obchodního zákoníku, aniž by tedy došlo ke změně charakteru rámcové smlouvy o přepravě ve věci dle § 610 obchodního zákoníku na smlouvu nepojmenovanou dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Žalovaná toto považuje za zásadní právní otázku. Pokud by nešlo uzavírat rámcové smlouvy o přepravě věci, aniž by zůstal zachován charakter smlouvy o přepravě věci, pak by vznikla právní nejistota obou smluvních stran, neboť ani odesílatel ani dopravce by si nebyl jist, že na takto sjednané přepravy se bude vztahovat odpovědnostní pojištění dopravce, které vždy kryje odpovědnost dopravce pouze ze smluv dle § 610 obchodního zákoníku, nikoliv dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku.

Dále dovolatelka napadá v dovolání použití znaleckého posudku, jenž neodpovídá zadání znaleckého posudku soudem. V tomto případě Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 19 Cm 659/2000-79 ze dne 16. října 2006 uložil znaleckému ústavu Univerzity Pardubice, aby vypracoval znalecký posudek na základě kalkulace v konkrétních podmínkách žalobce. Znalecký ústav toto nesplnil, když sám v posudku uvádí na str. 8, že vychází pouze z podnikatelského záměru žalobce ze dne 23. 1. 1998, nikoliv ze skutečného hospodaření žalobce. V posudku není žádná zmínka o tom, že by měl znalecký ústav k dispozici kompletní účetnictví žalobce a mohl, tak posoudit konkrétní podmínky žalobce. Žalovaná svým podáním ze dne 19. 10. 2007 sdělila soudu své námitky vůči znaleckému posudku a jeho použití soudem, ale ani soud prvního stupně a ani soud odvolací se s námitkami žalované nevypořádaly. Navíc předmětný znalecký posudek uvádí, že pro žalovanou bylo vykonáno 44 přeprav, nikoliv pouze 39, jak tvrdí žalobce. Je tedy otázkou zásadního právního významu, zda soud může použít znalecký posudek z něhož nevyplývá odpověď na otázky zadané soudem.

Za otázku zásadního právního významu považuje žalovaná i otázku posouzení charakteru právního úkonu žalovaného ze dne 20. 8. 1999 a úkonu žalobce, který v listopadu 1999 převedl své vozidlo na třetí osobu. Soudy obou stupňů dospěly k právnímu názoru, že žalovaná neprokázala, že by doručila své podání ze dne 20. 8. 1999 žalobci, byť ho jeho tehdejší právní zástupce zmiňuje ve své korespondenci, a dále že žalovaná nemá právní důvod k odstoupení od smlouvy, neboť nepředložila předběžná návěstí k jednotlivým přepravám. Žalovaná má za to, že je nutné právní úkony kvalifikovat ve vzájemných souvislostech. Pokud bychom uvažovali o povinnosti žalované zadat žalobci 75 přeprav ročně (což žalovaná popírá), pak z toho není možné dovozovat, že by přepravy musely být zadávány stejným dílem, ale zcela jistě by žalovaná splnila svoji povinnost, kdyby zbývající přepravy zadala až v měsíci listopadu a prosinci 1999. V té době ale už žalobce neměl vozidlo, kterým by mohl přepravy provádět. Pokud tedy žalovaná dala jednoznačně najevo v srpnu 1999, že nechce dále pokračovat v přepravách a žalobce na to reagoval tak, že akceptoval ukončení smluvního vztahu, když převedl leasing svého vozidla, pak zcela jistě je nutné tyto dva úkony posuzovat vzájemné souvislosti a mít za to, že nastala situace, kdy žalobce nemohl plnit předmětnou smlouvu, ani kdyby žalovaný si svůj úkon rozmyslel. Není tedy možné říci, že odstoupení od smlouvy je neplatné a smlouva je tedy do 31. 12. 1999 platná žalovaná musí zadat ještě cca 36 přeprav. Není tedy příčinná souvislost mezi tím, že žalovanou nebyly přepravy zadány a vznikem žalobcem tvrzené škody, když v době, kdy mohly být zadány přepravy žalovanou, neměl již žalobce své vozidlo. Žalobce požaduje žalobou podanou dne 27. 12. 1999 ušlý zisk do 31. 12. 1999, ale roční lhůta pro vykonání přeprav končila až 28. 1. 2000. Žalovaná má tedy za to, že je zde otázka zásadního právního významu v posouzení úkonů obou účastníků smlouvy nejen podle jejich formy, ale podle jejich skutečného jednání, kdy obě strany prokazatelně jednaly tak, že smlouva ze dne 28. 1. 1998 nebude od 1. 11. 1999 pokračovat.

Žalovaná považuje za zásadní otázku i příslušnost Úmluvy CMR (vyhl. 11/1975 Sb.) pro rámcové smlouvy o přepravě věci. Žalovaná vychází ze skutečnosti, že smlouvou ze dne 28. 1. 1998 byla sjednávána mezinárodní silniční přeprava nákladů, kde ve smysl 61.1 Úmluvy CMR je dána působnost této úmluvy na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním motorovým vozidlem, kde předpokládané místo nakládky a předpokládané místo vykládky leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je signatářem Úmluvy CMR. V daném případě byly sjednávány rámcovou smlouvou ze dne 28. 1. 1998 přepravy z H. do Č., a tedy je zde dána působnost Úmluvy CMR. Ž čl. 27 odst. 1 Úmluvy CMR však vyplývá, že pro úroky na náhradu škody je možné požadovat pouze úroky ve výši 5 % p. a., nikoliv však 11 % p. a., jak stanovil Krajský soud v Ústí nad Labem. Žalovaná má tedy za to, že soud prvého stupně i odvolací soud pochybily, když právní vztah mezi žalobcem a žalovaným nehodnotily podle Úmluvy CMR, ale podle obchodního zákoníku.

Dovolatelka navrhuje s ohledem na svoje výše uvedené námitky, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 Č. j. 12 Cmo 243/2008-154 i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. února 2008 Č. j. 19 Cm 659/2000-128 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.

Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať. . již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnuti má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci jde o posouzení otázky, jaký byl charakter smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, zda byla uzavřena inominátní smlouva, popř. zda projev vůle smluvních stran směřoval spíše ke smlouvě o smlouvě budoucí. Soud prvního stupně posoudil smlouvu jako smlouvu přepravní, soud odvolací jako smlouvu nepojmenovanou, přičemž určitost sjednání práv a povinností smluvních stran považoval za dostatečnou. Dovolací soud hodnotí oba uvedené závěry jako nesprávné, a dovolání proto považuje za přípustné, neboť právní závěry obou soudů nižších stupňů byly učiněny v rozporu s hmotným právem.

Důvodnost dovolání vyplývá v daném případě z ust. § 241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.

K první námitce dovolatelky vyslovuje Nejvyšší soud závěr, že základní ustanovení o přepravní smlouvě v ust. § 610 obchodního zákoníku, které má kogentní povahu (§ 263 odst. 2 obch. zák.) definuje tento smluvní typ jako smlouvu, v níž se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc z určitého místa (místo odeslání) do určitého místa jiného (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné). I když jde o smlouvu konsenzuální, je zřejmé, že smluvní strany musí vždy přesně vymezit zásilku i místo odeslání a určení. Rámcové vymezení (květiny, N.-A., Č. r.-Č. L. a P.) není pro přepravní smlouvu dostačující. Je proto nutno vycházet z ust. § 269 obch. zák., podle něhož ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv (§ 269 odst. 1). Jestliže smluvní ujednání dohodnuté stranami nenaplňuje vymezení smluvního typu uvedené v základním ustanovení, ale vůle stran směřovala k uzavření smlouvy, může být aplikováno ust. § 269 odst. 2 obch. zák., podle něhož účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy, pokud dostatečně určí svoje práva a povinnosti. Námitky dovolatelky jsou tedy neopodstatněné, pokud jde o názor, že smlouva uzavřená mezi ní a žalobcem je smlouvou přepravní, na niž se vztahují ust. § 610 a násl. obch. zák.

Jiná je však otázka, zda z projevu vůle, který smluvní strany učinily ve smlouvě ze dne 26. 1. 1998, lze dovodit, že uzavřely nepojmenovanou smlouvu, která založila právní vztah, v němž byly povinnosti a práva smluvních stran určeny s dostatečnou přesností nebo zda projev vůle smluvních stran dovoluje posoudit smlouvu spíše jako smlouvu o smlouvě o uzavření budoucí smlouvy. Je zřejmé, že smluvním stranám v dané smlouvě šlo o dlouhodobější spolupráci, která by žalované poskytla právní jistotu realizace konkrétní přepravy podle jejích potřeb a žalobci jistotu určitého počtu přeprav ročně. Tato jistota měla být dosažena závazkem žalované objednávat přepravu v určitém rozsahu a závazkem žalobce přepravu realizovat. Smlouva tedy odpovídá svým charakterem spíše smlouvě o smlouvě budoucí, jde o smlouvu organizující podnikatelskou spolupráci obou stran, na jejímž základě měl být žalobce zavázán uzavírat konkrétní přepravní smlouvy podle potřeby žalované. Z této smlouvy lze přesně dovodit postup při objednávání přeprav (návěští tři dny předem) i cenu za jednu přepravu, nelze však dovodit závazek k uzavření určitého počtu konkrétních přepravních smluv. Oba soudy uvádějí jejich počet jako orientační (cca 75 ročně), strany nesjednaly přesný počet přepravních smluv za určité časové období (např. měsíčně) ani neurčily přesně místo odeslání a určení zásilek. V těchto otázkách nedovoluje obsah posuzované smlouvy dovodit povinnost žalované k uzavření určitého počtu přepravních smluv a vynutit popř. splnění této povinnosti i v soudním řízení. Protože ze smlouvy, která zakládá povinnost uzavřít v budoucnu další smlouvu, musí jasně vyplývat, jaká budoucí smlouva má být uzavřena, s jakým obsahem a předmětem plnění a též, zda je oprávněný povinen učinit návrh takové smlouvy a v jaké lhůtě, je nutno učinit závěr, že posuzovaná smlouva nesplňuje požadavek určení povinnosti žalované předkládat v určitých časových obdobích určitý počet objednávek přepravních smluv s předem vymezeným obsahem (především místo odeslaní a místo určení), a proto zní nelze povinnost žalované k uzavření přepravních smluv dovodit. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byla mezi účastníky uzavřena nepojmenovaná smlouva je tak v rozporu s ust. § 269 odst. 2 obch. zák., který obligatorně vyžaduje k uzavření nepojmenované smlouvy dostatečné určení předmětu závazků, což jak bylo výše uvedeno předmětná smlouva nesplňuje. Vzhledem k tomu, že nelze dospět k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pojmenovaná smlouva (přepravní smlouva podle § 610 obch. zák.), nedošlo ani k uzavření smlouvy nepojmenované a smluvní ujednání účastníků nelze podřadit ani pod smlouvu o uzavření budoucí smlouvy ve smyslu ust. § 289 obchod. zák, nelze nároku žalobce na náhradu škody vyhovět, neboť nesplnění smluvní povinnosti žalovaným je základem, z něhož vychází žalobce v nároku na náhradu škody, který v řízení uplatňuje. Za této situace se dovolací soud již nemusel zabývat namítanými jinými vadami řízení, které jsou uvedeny ve druhé námitce dovolatelky. Ke třetí námitce dovolatelky, týkající se nesprávného právního posouzení, uzavírá Nejvyšší soud, že odstoupení od smlouvy je svou povahou jednostranný právní úkon, který se stává účinným vůči druhé smluvní straně okamžikem, kdy je jí doručen (§ 43a odst. 2 obč. zák.). Pokud nebylo v řízení prokázáno - jak shodně vyplývá ze zjištění soudů obou stupňů -, že se dopis ze dne 20. 8. 1999 dostal do sféry žalobce, nemohlo k odstoupení účinně dojít. Usuzovat na zánik závazku z následného jednaní žalobce (ukončení leasingové smlouvy) je právně irelevantní. Žalobcovo jednání, na něž v dovolání žalobkyně upozorňuje, mohlo mít zcela odlišné příčiny, než které mu v dovolání podsouvá žalobkyně. Pokud by tedy žalobkyně návěštím podle smlouvy ze dne 26. 1. 1998 objednala přepravu i v závěru roku 1999, byl by žalobce bez ohledu na skutečnost, že neměl k,dispozici příslušné vozidlo, povinen přepravu provést. Toto by ovšem platilo pouze za situace, že by mezi účastníky došlo k uzavření platné smlouvy, k čemuž v daném případě nedošlo. K poslední námitce dovolatelky k tomu, že její vztah k žalobci měl být posuzován podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) je nutno vycházet z ust. čl. I odst. 1 Úmluvy, podle něhož se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Je tedy nutno, aby se jednalo výhradně o přepravní smlouvu, nikoli o smlouvu jiného druhu, kterou byla smlouva ze dne 26. 1. 1998. Úmluva CMR by se tedy vztahovala až na přepravní smlouvy, které by byly uzavřeny na základě návěští zaslaného žalovanou žalobci. Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že ani soud prvního stupně ani odvolací soud neřešily otázku charakteru uzavřené smlouvy ani právního režimu této smlouvy v souladu s hmotným právem. Dovolání žalobkyně proto splňuje požadavek přípustnosti upravený v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i požadavek důvodnosti dovolání. Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal námitky dovolatelky uvedené v jejím dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Název
Rozsudek - Smlouva o přepravě věci. Zaplacení částky s příslušenstvím
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
25. listopadu 2009
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 23 Cdo 2704/2009
Město
Brno
Právní věty
V přepravní smlouvě musí smluvní strany vždy přesně vymezit zásilku i místo odeslání a určení. Rámcové vymezení není pro přepravní smlouvu dostačující.
kolektiv autorů Nejvyššího soudu
Ročník
2009
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP