Právní prostor

Usnesení - Výše obvyklé odměny autora

ze dne 20. listopadu 2008


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 20. 11. 2008
Výše obvyklé odměny autora


sp. zn./č. j.:
30 Cdo 149/2007

Související legislativa ČR:
§ 40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb.
§ 1402, § 2366, § 2374 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

Při určování, zda výše odměny je v rozhodné době obvyklá, nemůže jít o případný mechanicky vypočtený průměr. Odměny se totiž liší nejen podle kritéria jejich výpočtu, ale také podle druhu díla a výrazně též podle osoby autora (jeho erudice, věhlasu apod.), ale např. i obsahového zaměření díla, jeho popularitě, žádanosti, aktuálnosti apod. Takto např. výjimečný autor dostává výjimečnou odměnu, která musí být u něho považována za odměnu obvyklou.

ATLAS consulting spol. s r.o.



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. F., zastoupenému advokátkou,

o zaplacení 145.790,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 126/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 3 Co 1/2006-117, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.912,70 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen "autorský zákon"), ve znění do novely provedené zákonem č. 216/2006 Sb. s odůvodněním, že jako autor českých překladů řady děl autora R. A. uzavřel v minulosti se společností P. P., spol.s r.o. nakladatelské smlouvy, kterými převedl na časově omezenou dobu výhradní práva k jednotlivým překladům těchto děl. Žalovaný je jednatelem uvedené společnosti a zároveň podniká jako fyzická osoba v oboru vydavatelská a nakladatelská činnost. Po uplynutí doby, v jejímž rámci měla tato společnost právo překlady předmětných děl vydávat, sám žalovaný jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského zákona vydal v roce 2003 uvedená díla s těmito překlady bez svolení žalobce, resp. bez potřebné licence. Jednalo se celkem o osm knih v úhrnném rozsahu 54,62 autorských archů (dále jen"AA"). Žalobce z tohoto důvodu požadoval úhradu dvojnásobku obvyklé odměny s tím, že za obvyklou odměnu považuje částku 2.250,- Kč za AA, když přihlížel k předchozím dohodám a k míře inflace.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. 19 C 126/2004-69, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 145.790,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o vrácení části soudního poplatku (výrok III.). Poukázal mimo jiné na to, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný

bez licence vydal překlady předmětných děl, přičemž se neztotožnil s tvrzením žalovaného, že šlo o reedici vydaných knih. S odkazem na ustanovení § 2 a § 40 autorského zákona tak žalobu shledal jako důvodnou. Při úvaze o výši nároku konstatoval, že žalovaná částka vychází z konkrétní úrovně obvyklé odměny za překlady vytvořené žalobcem, prokázané kopiemi příslušných nakladatelských smluv.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2006, č. j. 3 Co 1/2006-117, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 118.480,- Kč s příslušenstvím; ohledně dalších 27.310,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení za období od 8. října 2004 do 14. října 2004 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a souhlasil i s jeho právním závěrem, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je co do základu dán. Uvedl, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že nakládal s jeho dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci. Žalobci proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který činí dvojnásobek odměny, která by byla při získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 3 autorského zákona v uvedeném znění). Na rozdíl od soudu prvního stupně však nepovažoval za přiměřenou výši obvyklé odměny v částce 2.250,- Kč za AA s odůvodněním, že z nakladatelských smluv, které žalobce uzavřel s původním vydavatelem, vyplynulo, že ve většině případů si účastníci těchto smluv dohodli odměnu ve výši 2.000,- Kč za jeden AA. Proto v daném případě vzal v úvahu právě tuto částku, když ji i v jiných případech žalobce požadoval jako obvyklou odměnu. Při nezpochybněném zjištění o neoprávněném užití díla v rozsahu 54,62 AA, tak dospěl k závěru, že žalobci vzniklo právo na dvojnásobek odměny, která by byla obvyklá za získání příslušné licence v době neoprávněného nakládání s dílem, ve výši 218.480,- Kč; pokud žalobce požadoval vyšší částku, odvolací soud neshledal v tomto rozsahu žalobu za důvodnou.

Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného doručen dne 23. srpna 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 18. října 2006 včasné dovolání směřující proti výroku ve věci samé, pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci z titulu vydání bezdůvodné obohacení částku ve výši 118.480,- Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.). Poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení ustanovení § 40 odst. 3 autorského zákona při určení výše odměny pro autora, jehož autorské právo bylo porušeno. Rozhodujícím pojmem pro zhodnocení nároku je obvyklost odměny v době neoprávněného nakládání s dílem. K řešení této otázky prakticky neexistuje judikatura, takže není jednoznačně dáno, z čeho je třeba při určení obvyklosti odměny vycházet. Podle dovolatele má posouzení tohoto problému ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Sám žalovaný zaplatil žalobci částku 100.000,- Kč, kterou považoval za dostatečnou sankci za porušení jeho autorského práva. Dovolatel je si vědom toho, že neoprávněně nakládal s dílem žalobce, avšak neztotožňuje se s názorem soudu, že obvyklá odměna (v daném případě) je 2.000,- Kč za AA. Soudy podle jeho mínění neprovedly veškeré důkazy, které z podstatné části žalovaný navrhl. K těm, které byly (naopak) provedeny, uvádí, že důkaz zprávou Českého svazu překladatelů a tlumočníků je důkazem zaujatým pro postavení žalobce jako překladatele a nemůže být proto relevantní. Zpráva D. je obecnou informací o praxi v těchto případech. Obvyklost neznamená stanovení odměny tak, jak byla sjednána v původní smlouvě. Za obvyklost je třeba pokládat statistický průměr u příbuzných a obdobných děl daného žánru při hodnocení všech vstupních faktorů. V tomto případě je nutno zpracovat znalecký posudek jako zásadní důkaz, resp. měl být proveden důkaz i dalšími (jinými) nakladatelskými smlouvami. Přitom i provedené důkazy soudy nesprávně hodnotily. V úvahu měla být vzata též skutečnost, že v daném případě se jednalo o reedici děl, takže běžná odměna by byla odlišná od prvního vydání díla. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (včetně rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 4. prosince 2006. Poukázal mimo jiné na to, že žalovaný zpochybňuje pouze hodnocení důkazů soudy obou stupňů, avšak nenapadá samotné právní posouzení věci. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto

pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě vymezené ustanovením

§ 240 odst. 1 o. s. ř. Dále konstatoval, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

a b) o. s. ř., neboť dovoláním není napaden výrok rozsudku ve věci samé odvolacího soudu, kterým by byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí

v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání uvedené

v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (úspěšně proto není možné uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.). To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v posuzované věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Pokud tedy žalovaný uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nebylo možno, jak již bylo naznačeno, k němu přihlížet.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva

na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle § 40 autorského zákona ve znění do 25. května 2006 autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, může se domáhat zejména a) určení svého autorství, b) zákazu ohrožení svého práva, včetně hrozícího opakování, nebo neoprávněného zásahu do svého práva, zejména zákazu neoprávněné výroby, neoprávněného obchodního odbytu, neoprávněného dovozu nebo vývozu originálu nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla, neoprávněného sdělování díla veřejnosti, jakož i neoprávněné propagace, včetně inzerce a jiné reklamy, c) sdělení údajů o původu neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla, o způsobu a rozsahu jejího užití a o totožnosti osob, které se neoprávněného zhotovení, popř. neoprávněného rozšiřování účastní, d) odstranění následků zásahu do práva (zejména stažením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo pomůcky podle § 43 cit. zákona z obchodování nebo jiného užití, nebo zničením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo pomůcky podle § 43 téhož zákona), e) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, a to zejména omluvou, nebo zadostiučiněním v penězích, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím; výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k zásahu

do práva došlo; tím není vyloučena dohoda o narovnání (odst. 1). Autorovi, jehož návrhu bylo vyhověno, může soud přiznat v rozsudku právo uveřejnit rozsudek

na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl, a podle okolností určit i rozsah, formu a způsob uveřejnění (odst. 2). Právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (odst. 3).

Odvolací soud při svém rozhodování přiléhavě přihlížel ke skutečnosti, že dotčené překlady děl autora R. A. žalovaný užil bez toho, že by pro to měl smluvní podklad, a aniž by v této souvislosti zaplatil příslušnou odměnu, resp. úplatu. Jestliže se žalobce opodstatněně domáhal uspokojení nároku vyplývajícího z již citovaného § 40 odst. 3 autorského zákona, pak pro posouzení vzniklého bezdůvodného obohacení bylo významné zjištění výše odměny, která by byla za získání licence k užití díla obvyklá

v době neoprávněného nakládání s ním.

Dovolatel především poukazuje na to, že rozhodujícím pojmem pro zhodnocení nároku je obvyklost odměny v době neoprávněného nakládání s dílem. K tomu je třeba uvést, že v § 451 odst. 1 o.z., který má v daném případě povahu lex generalis se stanoví, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Autorský zákon jakožto lex specialis v dílu pátém hlavy první nadepsaný "Ochrana práva autorského"

v § 40 vedle výčtu možností této ochrany v prvních dvou odstavcích se zabývá

ve čtvrtém odstavci náhradou škody a bezdůvodným obohacením. Takto vedle ochrany podle prvních dvou odstavců § 40 autorského zákona se lze domáhat i náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení (pokud k němu došlo) podle obecných ustanovení o.z. (byť je v tomto ustanovení autorského zákona lex generalis v zásadě nelogicky označován jako zvláštní předpis). Na rozdíl od obecné úpravy však není třeba prokazovat skutečnou výši bezdůvodného obohacení, ale pouze doložit výši obvyklé odměny za získání licence v rozhodné době a vynásobit ji dvěma. Komentář k tomu uvádí (Jan Kříž, Irena Holcová, Jiří Kordač, Veronika Křesťanová: Autorský zákon-komentář a předpisy souvisící, 2. aktualizované vydání podle stavu k 1. 9. 2005, Linde Praha, str. 146), že jde o speciální "sankční" ustanovení k obecné úpravě obsažené ve zvláštních předpisech a povinnost k vydání bezdůvodného obohacení má tak i represivní význam. Podobné hodnocení obsahuje i komentář autorů Ivo Telece a Pavla Tůmy (Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha-C. H. Beck 2007, str. 435).

Odměna za získání licence (jinak řečeno autorský honorář) se sjednává

v podstatě dvojím způsobem: buď bez ohledu na ekonomický výnos z licence, anebo

v závislosti na tomto výnosu, případně kombinací těchto metod. Může tedy jít o určitou paušální částku, o částku závislou na rozsahu či velikosti díla (např. u licenčních smluv nakladatelských odměn za stránku textu), anebo o procentuální podíl na zisku z licence (u knih např. procento z ceny prodaného výtisku)-viz k tomu § 49 autorského zákona. V licenční smlouvě je také dohodnut časový rozsah licence; pokud se tak nestalo, platí ust. § 50 odst. 3 písm. b) autorského zákona. Pokud byl dohodnut paušál anebo honorář podle rozsahu díla (jak tomu bylo např. v souzeném případě, když byla v minulosti uzavřena nakladatelská smlouva týkající se předmětných děl se společností P. P., spol. s r.o.), jde o cenu licence, a její dvojnásobek je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 40 odst. 3 autorského zákona. Spor se může vést jen o to, zda výše odměny je v rozhodné době obvyklá. Nemůže totiž jít o případný mechanicky vypočtený průměr. Odměny se totiž liší nejen podle kritéria jejich výpočtu, ale také podle druhu díla a výrazně též podle osoby autora (jeho erudice, věhlasu apod.), ale např. i obsahového zaměření díla, jeho popularitě, žádanosti, aktuálnosti apod. Takto např. výjimečný autor dostává výjimečnou odměnu, která musí být u něho považována za odměnu obvyklou (obdobně srovnej Jan Tuláček: Bezdůvodné obohacení podle autorského zákona, Bulletin advokacie, ročník 2008, číslo 7, str. 35).

Je zřejmé, že odvolací soud k výše uvedeným zásadám při vymezení výše obvyklosti odměny za užití díla žalobce přihlížel a vycházel z nich, přičemž své rozhodnutí opřel o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů, které též příslušně zhodnotil (§ 132 o. s. ř.). Jako nevýznamný pro výsledek sporu (stejně tak jako pro posouzení předmětného dovolání) se proto jeví jeho odkaz (byť pro tuto věc nepřípadný) na ustanovení § 136 o. s. ř. Již např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75 ve svazku 9/1971

na str. 501 konstatovalo, že výsledky provedeného dokazování hodnotí soud podle zásad, zakotvených v ustanovení § 132 o. s. ř. Zásadu hodnocení důkazů podle tohoto ustanovení nelze zaměňovat s úvahou, podle níž soud ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. určí výši nároku za předpokladu, že ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Toto ustanovení nedopadá na případy, kdy jde o zjištění určité právně relevantní skutečnosti; v tomto směru se musí soud řídit ustanoveními občanského soudního řádu o dokazování. Jak však již bylo naznačeno, popsaná disproporce se ve skutečnosti v posuzované věci na správnosti rozhodnutí neprojevila.

Pokud dovolání vytýká napadenému rozhodnutí tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních, pak je třeba poukázat na to, že vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci [ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že dovolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I tehdy, že by se tato skutková zjištění jevila nesprávná, nejednalo by se o vadu řízení a nápravy by se bylo možno domáhat dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (který však v souzené věci nelze užít). Mezi vady řízení proto nepatří ani případné nesprávné právní hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nelze z jiných než z uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout. Za dané situace lze konstatovat, že uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) ve své podstatě neodkazuje na řešení právní otázky, která by vycházela ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Nelze dovodit, že řešení může mít obecný judikatorní přesah tím, že by bylo způsobilé sloužit jako vodítko obdobných procesních poměrů i v jiných řízeních a promítnout se tak do rozhodovací činnosti soudů vůbec (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2005, č. j. 20 Cdo 1591/2004-70). Ani z tohoto důvodu proto není možno dovolání posoudit jako přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.

Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání jako nepřípustné odmítl ( 243b odst. 5 o. s. ř.

ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace odmítnutého dovolání odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,

o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny

za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů

v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").

Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni

z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o. s. ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Sazba odměny za zastoupení žalobce advokátem v tomto řízení je stanovena podle § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky částkou 32.084,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím

k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 16.042,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 8.021,- Kč, tj. po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky na částku 8.030,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů

a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 8.330,- Kč, která po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty je představována částkou 9.912,70,- Kč (137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Název
Usnesení - Výše obvyklé odměny autora
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
20. listopadu 2008
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 30 Cdo 149/2007
Město
Brno
Právní věty
Při určování, zda výše odměny je v rozhodné době obvyklá, nemůže jít o případný mechanicky vypočtený průměr. Odměny se totiž liší nejen podle kritéria jejich výpočtu, ale také podle druhu díla a výrazně též podle osoby autora (jeho erudice, věhlasu apod.), ale např. i obsahového zaměření díla, jeho popularitě, žádanosti, aktuálnosti apod. Takto např. výjimečný autor dostává výjimečnou odměnu, která musí být u něho považována za odměnu obvyklou.
ATLAS consulting spol. s r.o.
Ročník
2008
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP