Právní prostor

Usnesení - Dědické řízení

ze dne 5. května 2004


USNESENÍ
Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 5. 5. 2004
Dědické řízení


sp. zn./č. j.:
17 Co 77/2004

Související legislativa ČR:
§ 1485, § 1488, § 1489 zákona č. 89/2012 Sb.


Právní věta:

Dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, nemůže dědictví odmítnout ani tehdy, když si jako dědic počínal předtím, než byl soudem o možnosti dědictví odmítnout vyrozuměn a o náležitostech a účincích odmítnutí dědictví poučen.



Krajský soud v H. K. rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Z. J. a soudců JUDr. K. K. a Mgr. T. Š. ve věci dědictví po V. V., naposledy bytem --, zemřelé --, za účasti 1/ A. J., zastoupené JUDr. A. R., advokátkou, 2/ P.V., k odvolání A. J. proti usnesení Okresního soudu v H. K. ze dne 16. prosince 2003, č.j. D 1027/2002-143, takto:

Usnesení okresního soudu se mění tak, že v řízení o dědictví po V. V. se bude dále jednat jako s osobami, o nichž lze mít za to, že jsou dědici, s A. J. a P. V.


Odůvodnění:

V záhlaví citovaným usnesením okresní soud rozhodl, že účastníky dědického řízení po V. V. jsou A. J. a P. V.

Své rozhodnutí odůvodnil následovně. Zůstavitelka nezanechala závěť, byla rozvedená a ze zákona podle § 473 obč. zák. přicházejí v úvahu jako dědici v první skupině dcera A. J. a syn P. V. Ten dědictví neodmítl, zatímco A. J. je odmítla přesto, že byla poučena podle § 465 obč. zák., že dědictví nemůže odmítnout ten dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví odmítnout nechce. Na platnost prohlášení o odmítnutí dědictví nemá vliv to, zda v době, kdy tuto vůli pozůstalá dcera projevila, měla správnou představu o rozsahu a ceně zůstavitelkou zanechaného majetku, jakož i o dluzích. Pozůstalá dcera A. J. ztratila možnost dědictví odmítnout, neboť dávala najevo, že dědictví odmítnout nechce, a to zejména návrhem na zařazení dalšího majetku do aktiv dědictví, návrhem na spravedlivé vypořádání dědictví a návrhem na započtení daru na dědický podíl P. V. Aby okresní soud odstranil pochybnosti, kdo má být považován za účastníka řízení a s kým má nadále jednat jako s osobou, která vstoupila do práv a povinností zůstavitele, rozhodl o tom, koho považuje za účastníka řízení (§ 175b o.s.ř.).

Proti tomu se A. J. odvolala. Popsala průběh řízení. Uvedla, že o právu odmítnout dědictví byla poprvé poučena v předvolání k jednání stanoveného na den 5.11.2003 a poté při tomto jednání. Od převzetí předvolání neprovedla žádný úkon, kterým by dala najevo, že nechce odmítnout dědictví. Neučinila tak ani před tím. Podmínky pro odmítnutí dědictví splnila. Odvolatelka vyložila názor, podle něhož je právně relevantní její počínání až následně po okamžiku, kdy se jí dostalo poučení o právu odmítnout dědictví. Od té doby nedala najevo, že dědictví odmítnout nechce (§ 465 obč. zák.), ani se k zůstavitelčinu majetku nebo jeho části nechovala jako vlastnice (§ 123 obč. zák.). Její účast na předběžném šetření ani oznámení v rámci předběžného šetření, co dostal. V. za života od zemřelé, její postavení dědice nezakládá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21Cdo 1351/2000). Odvolatelka vnímala rozhodnutí okresního soudu jako zásah do svých ústavou zaručených práv, když by měla být proti své vůli nucena nabýt dědictví, respektive vlastnit majetek. Nabytí majetku a jeho vlastnictví je právo, nikoli povinnost občana (čl. 11 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod). Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny). Při jednání u odvolacího soudu odvolatelka doplnila, že svými úkony před tím, než se jí dostalo poučení o možnosti dědictví odmítnout či neodmítnout, sledovala pouze to, aby byl řádně zjištěn rozsah majetku. Měla zájem na zaplacení nákladů pohřbu, který vypravila. Prohloubila argumentaci o významu chování účastnice až v době po poučení odkazem na pořadí ustan. § 463, 464 a 465 v občan. zákoníku. Nově uvedla, že vycházejí najevo nesplněné závazky zůstavitelky, s nimiž ona nechce nic mít. K důkazu, jak by mohla být zatěžována případnými povinnostmi v souvislosti s přijetím dědictví, předložila dvě listiny: sdělení F ú v H. K. z 29.10.2003 a fotokopii návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí z 29.4.2004 oprávněné nezl. K. V. proti povinnému P. V., adresovaného Okresnímu soudu v H.K. Odvolatelka navrhla, aby krajský soud usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby usnesení změnil tak, že účastníkem řízení je P. V. a že účastnicí řízení není A. J.

P. V. se k odvolání nevyjádřil.

Krajský soud po zjištění, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná včas (§ 201 a § 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) a že je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contrario), přezkoumal usnesení okresního soudu spolu s řízením, které mu předcházelo. Učinil tak z pohledu všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů, nejen těch, které byly uplatněny výslovně (§ 212a odst. 1 o.s.ř.). Věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti P. V., který byl řádně předvolaný a o odročení nepožádal (§ 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o.s.ř.).

Odvolání je opodstatněné, avšak nikoli z důvodů v něm přednesených.

Okresní soud poté, co vyvstaly pochybnosti, zda A. J. je dědičkou, když dědictví odmítla (podáním elektronickou poštou 3.11.2003, ústně do protokolu 5.11.2003), se pokusil v této otázce zjednat jasno rozhodnutím o to, kdo je účastníkem dědického řízení podle § 175b o.s.ř. Podle tohoto ustanovení, jeho věty první, účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. Dále se v něm upravuje, kdy se stává účastníkem řízení zůstavitelův věřitel a ten, kdo se postaral o pohřeb. Tím je definován okruh účastníků v řízení o dědictví, kterými jsou vedle navrhovatele ti, které zákon za účastníky označuje (§ 94 odst. 2 o.s.ř.). Žádné ustanovení o.s.ř. nedává možnost, aby okresní soud určil okruh účastníků řízení samostatným usnesením, ať už v části o zvláštních ustanoveních o řízení o dědictví, nebo v částech jiných. Okresní soud založil své rozhodnutí na posouzení toho, kdo podle dosavadních výsledků řízení je dědicem po zůstavitelce. Přiléhavě uzavřel, že dědicem se zákona je syn P.V., který dědictví neodmítl. Řešil důsledky právního úkonu dcery zůstavitelky A. J., jímž odmítla dědictví, a po zjištění, že možnost odmítnout dědictví neměla, bral za dědičku i tuto dceru. Tím vlastně vyšetřil podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení, zejména pro vymezení okruhu účastníků ve smyslu § 175k odst. 1 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Stejný postup se logicky uplatní i v případě, kdy v průběhu řízení ten, komu svědčí dědický titul, tvrdí, že dědicem není a své dědické právo popírá. Krajský soud uzavírá, že okresní soud formuloval výrok svého rozhodnutí, jako kdyby postupoval podle § 175b o.s.ř., na který v odůvodnění také odkázal. Přitom zhodnotil mezi účastníky nesporné skutkové okolnosti, jimiž jsou procesní úkony odvolatelky v tomto řízení, a dovodil, že A. J. a .V. jsou podle dosavadních výsledků řízení dědici zůstavitelky. Jeho rozhodnutí tak obsahuje skutkové a právní závěry pro přezkoumání odvolacím soudem pro případ zčásti jiného právního posouzení, a to nikoli podle § 175b o.s.ř., ale podle § 175k odst. 1 o.s.ř.

Krajský soud sdílí závěr okresního soudu, že A.J. již nemohla svým prohlášením z listopadu 2003 platně a účinně dědictví odmítnout. Dala totiž před tím svým počínáním najevo, že dědictví odmítnout nechce (§ 463 odst. 1 a § 465 obč. zák.). Z jejího počínání bylo přinejmenším nepochybné, že hodlá jako dědička vstoupit do zůstavitelčiných práv a povinností, tedy stát se jako dědička zůstavitelčinou právní nástupkyní. Zvlášť zřetelné to je z jejího podání z 19.9.2002 na č.l. 38 spisu. V něm se vyjadřuje i k rozsahu aktiv dědictví, navrhuje zařazení "tržní ceny získané z prodeje družstevního bytu do dědictví", aby cena byla "spravedlivě rozdělená", a sděluje: "nesou- hlasím s tím, abych byla na svých právech zkrácena, resp. poškozena, když by za normálních okolností byl členský podíl k družstevnímu bytu předmětem dědictví. Bude-li ponechána tržní cena za převod bytu panu P. V., navrhuji na jeho dědický podíl tržní cenu započíst, neboť od zůstavitelky za jejího života tuto částku pan P. V. získal". A. J. projevila vůli stát se dědičkou jednoznačně tím, že se domáhala práva na svůj zákonný dědický podíl (nechtěla být krácena o podíl z toho, co měla zůstavitelka obdržet za majetek, který za života úplatně převedla na jiného) a dokonce navrhovala započtení na podíl dědice P. V. toho, co za života od zůstavitelky bezplatně obdržel (§ 484 obč. zák.). Po započtení by se podíl tohoto dědice snížil, a tak by se zvýšil podíl odvolatelky. Už jen tímto počínáním dala odvolatelka jasně najevo, že dědictví odmítnout nechce. Krajský soud se za tohoto stavu nemusel zabývat v tomto smyslu hodnocením významu jejích dalších úkonů.

Právo osoby vstoupit do práv a povinností zůstavitele je dědickým právem v subjektivním smyslu a vzniká v okamžiku smrti zůstavitele (§ 460 obč. zák.). Ode dne úmrtí zůstavitelky, to je od 7.6.2002, bylo na vůli odvolatelky, jíž ze zákona podle § 473 odst. 1 obč. zák. svědčil důvod dědění, zda dědictví přijme či odmítne. Od toho dne je zapotřebí posuzovat počínání odvolatelky ve smyslu § 465 obč. zák. Odvolatelka se mýlí v představě, že rozhodující je její chování teprve až následně po poučení o možnosti dědictví odmítnout. Z občanského zákoníku nic takového dovozovat nelze, a to ani ze systematického řazení ustanovení § 463, § 464 a § 465, jak se domnívala odvolatelka. V nich nejprve je upraven způsob odmítnutí a prohlášení o odmítnutí a pak nemožnost odmítnutí dědictví. Samo pořadí ustanovení v zákoně neznamená, že jednotlivé úkony se musí automaticky časově řadit v tomu odpovídajícím sledu bez ohledu na další souvislosti. Zde rozhodující je, že subjektivní dědické právo odvolatelka nabyla 7.6.2002, svým chováním po tomto dni, z něhož bylo zřejmé, že dědictví odmítnout nechce, promarnila právo dědictví odmítnout, a tak poté učiněné prohlášení o odmítnutí dědictví nemá právní účinky. To i přesto, že ji okresní soud o právu odmítnout dědictví potom, co toto právo pozbyla, poučil. Postup okresního soudu byl nesprávný. Nesprávné poučení však nové právo odmítnout dědictví nezakládá. Odvolatelka není nucena proti své vůli stát se v rozporu s ústavními principy dědičkou, jak namítala. Naopak. Stala se jí v důsledku svých úkonů v souladu s právem, jak krajský soud shora vyložil.

Za tohoto stavu krajský soud neprováděl odvolatelkou nově navržené důkazy o možných závazcích zůstavitelky a o dluzích P. V. Pro úsudek o tom, zda odvolatelka svým počínáním dala najevo, že dědictví neodmítá, nemají význam.

Krajský soud pak usnesení okresního soudu změnil podle § 220 odst. 1 o.s.ř. (aby odpovídalo ustan. § 175k odst. 1 o.s.ř.) tak, že v řízení o dědictví po V. V. se bude dále jednat jako s osobami, o nichž lze mít za to, že jsou dědici, s A. J. a P. V.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí dovolání není přípustné. Jeho přípustnost však může být založena závěrem dovolacího soudu, dospěje-li k tomu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Lze je podat ve dvojím vyhotovení ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení u Okresního soudu v H. K. k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně.
Odůvodnění:
Název
Usnesení - Dědické řízení
Zdroj
Ministerstvo spravedlnosti
Ze dne
5. května 2004
Spisová značka/číslo jednací
sp. zn. 17 Co 77/2004
Město
Hradec Králové
Právní věty
Dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, nemůže dědictví odmítnout ani tehdy, když si jako dědic počínal předtím, než byl soudem o možnosti dědictví odmítnout vyrozuměn a o náležitostech a účincích odmítnutí dědictví poučen.
Ročník
2004
Soud
Krajský soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP