Právní prostor

Usnesení - Náhrada škody. Pozemní komunikace

ze dne 29. září 2017


USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 29. 9. 2017
Náhrada škody. Pozemní komunikace


sp. zn./č. j.:
25 Cdo 2487/2017-110



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: K. W., zastoupený JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 10, Strašinská 11, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČO 00064581, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 4, za vedlejší účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 270/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 91 Co 106/2016-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi účastníky a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 91 Co 106/2016-82, není přípustné, neboť z hlediska dovolatelem uplatněných námitek nejsou naplněny předpoklady stanovené v § 237 o. s. ř.

Žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí, jímž mu nebyla přiznána náhrada újmy na zdraví utrpěné dne 22. 12. 2012 v důsledku pádu na chodníku ve vlastnictví žalované. Nesouhlasí s právním hodnocením obou soudů nižších stupňů, jeho námitky však nedokládají, že by se soudy odchýlily od ustálené judikatury, přičemž jde o problematiku, která již byla v praxi dovolacího soudu řešena. V dovolání ani nelze shledat důvody, pro které by měl dovolací soud svoji dosavadní praxi přehodnotit (posoudit předmětnou právní otázku jinak).

Odvolací soud správně uvedl, že závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, s níž se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škodu, je taková závada, jejíž výskyt chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže předpokládat a účinně na ni reagovat (vedle odvolacím soudem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, srov. rovněž např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, 25 Cdo 1713/2008, nebo ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Podle zjištěného skutkového stavu, jehož správnost dovolacímu přezkumu vzhledem k zákonným limitům nepodléhá (srov. § 241a odst. 1, odst. 6 a § 242 odst. 3 o. s. ř.; dovolací soud nemohl přihlédnout k fotografiím předloženým dovolatelem v průběhu dovolacího řízení, neboť podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy), byla zamrzlá kaluž, na které žalobce uklouzl, nevelká a neznemožňovala bezpečný průchod po chodníku, neboť ji bylo možno bez potíží obejít, a byla viditelná, aniž byla skryta pod sněhem. Tyto skutečnosti obvodní soud zjistil mimo jiné z vyjádření samotného dovolatele v žádosti o odškodnění, kterou žalovanému adresoval dne 21. 3. 2013, i z jím předložených popisů a fotografií. Jestliže tedy žalobce upadl při chůzi po zamrzlé kaluži vody usazené v drobné nerovnosti chodníku, která byla ohraničená a viditelná (nešlo o ledovku či jinou obdobnou jednolitou vrstvu ledu, jenž by byla stěží rozpoznatelná a nebylo možno se jí vyhnout), nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr, že průchod daným místem nebyl nepředvídatelným rizikem, neboť chodci mohli včas reagovat a projít bez úhony, jako to učinili ostatní, v jejichž hloučku se dovolatel pohyboval. Odvolací soud tedy v souladu s ustálenou judikaturou dospěl k závěru, že se nejedná o závadu ve schůdnosti, která by zakládala objektivní odpovědnost žalovaného za škodu.

Nelze dovodit, že by dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, nasvědčoval opačnému závěru, neboť Ústavní soud v rozsáhlém odůvodnění pod bodem 96 shrnul, že zákon i soudní praxe chodcům ukládá povinnost přizpůsobit se stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu chodníku (§ 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) a taktéž povětrnostní situaci a jejím důsledkům (§ 26 odst. 2 a 6 zákona o pozemních komunikacích). Chodci mají povinnost obecně usilovat o to, aby jim újma nevznikla, a proto musí v zimě či při náledí, pokud existuje více cest na totéž místo, volit ošetřenou cestu nebo tu, která se jeví jako nejbezpečnější. Soudy musí podle Ústavního soudu zkoumat všechny okolnosti případu, aby zjistily, nakolik chodec dostál své povinnosti předejít vzniku újmy. Ve smyslu dalších závěrů uvedených v tomto nálezu dovolací soud neshledává důvodnou ani námitku, že se žalovaný nemůže zříci svých povinností odkazem na to, že se chodník v zimním období neudržuje. Jestliže bylo zjištěno, že v den úrazu bylo slunečno a ostatní komunikace byly bez jakýchkoliv závad, je bez významu tvrzení žalobce, že se v rozhodné době žalovaný nepřiměřeně zbavil svých povinností na úkor chodců vynětím komunikace ze zimní údržby; tato okolnost se totiž za daného stavu do škodného následku nemohla promítnout.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Usnesení o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (243f odst. 3 o. s. ř.)

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Název
Usnesení - Náhrada škody. Pozemní komunikace
Zdroj
Nejvyšší soud
Ze dne
29. září 2017
Spisová značka/číslo jednací
čj. 25 Cdo 2487/2017-110, sp. zn. 25 Cdo 2487/2017
Město
Brno
Ročník
2017
Soud
Nejvyšší soud
©ATLAS consulting spol. s r.o. člen skupiny ATLAS GROUP